(Text se spoilery.)
Tempus fugit a James Bond si uvědomuje, že jej nezastaví.
V předchozí bondovce agent 007 vstal z mrtvých a stabilizoval své otřesené sebevědomí. Začátek jeho nového dobrodružství naznačuje, že je nadále pánem situace. Téměř pětiminutový záběr bez jediného viditelného střihu působí stejně sebevědomě jako Bond.
Ovšem nedlouho poté, co si Bond sundá kostým kostlivce, naznačující, že je nejen nad věcí, ale i nad smrtí, se jeho vesmír začne hroutit. Doslova. Podobně jako na Bustera Keatona ve slavné scéně z Plavčíka na sladké vodě se na něj řítí celý dům. Přestože situaci završenou po vzoru grotesek poněkud tvrdším dosednutím do pohovky ustojí, zbytek filmu pro něj bude hlavně hledáním ztracené rovnováhy (jak napovídá už jeho převzetí kontroly nad vrtulníkem hrozícím co chvíli spadnout na náměstí plné lidí, následované jedním z nemnoha úsměvů Daniela Craiga v roli Bonda). Skutečnost, že ji nalezne ruku v ruce s dívkou, která mu vyznala lásku, je jedním z řady pobídnutí filmu, abychom k němu přistupovali jako k milostnému dramatu.
Podivná rozpolcenost nové bondovky, kterou si zřejmě uvědomíte i pokud se ji nebudete snažit nijak analyzovat (protože není rytmicky úplně vyrovnaná) podle mne vychází z disonance postavy Jamese Bonda (potažmo hodnot, které zosobňuje) a fikčního světa, v němž je nucen fungovat. Rád by si užíval drahých aut, krásných žen, exotických lokací a svého oblíbeného drinku (kdo taky ne), ale namísto toho zjišťuje, že drahé hračky nefungují podle jeho představ a alkohol ve společnosti posedlé zdravím vychází z módy. Zejména je ale neustále konfrontován s tím, že jednou zemře a že svým jednáním sám opakovaně přispívá k umírání jiných („Zabíjím lidi“). Inu, klasické dilema člověka žijícího v blahobytné kapitalistické společnosti.
Jako vysvobození ze světa zaplněného symboly smrti a zániku (oslava Dne mrtvých, k demolici určena centrála MI6, pohřeb, vdova, pátrání po člověku považovaném za dávno mrtvého) Bond logicky vnímá mladou, krásnou a nevinnou Madeleine, pracující na privátní klinice pro lidi, jež chtějí žít věčně. Dívka, kterou je posedlý stejně jako James Stewart Kim Novakovou ve Vertigu (byť to dokáže lépe skrývat), pro něj zosobňuje život, kterému v závěru dává přednost před smrtí (resp. zabitím). Zároveň tím poprvé využívá možnost volby, nabízející se nejen jemu jako Jamesi Bondovi, ale – jak film naznačuje – libovolnému protagonistovi žánrového vyprávění podobného typu. Není zkrátka nutné jednat vždy jako akční hrdina.
Nezbytnou oporu nachází Bond kromě Madeleine také ve své náhradní rodině. Automobilová honička v Římě i auto-letadlová honička v Rakousku jsou prostřihávány s pátráním Moneypenny, resp. Q po dalších stopách, sloužícím k zaháčkování diváka (jakým směrem bude vyprávění pokračovat) a vyvažujícím převážně atrakční funkci samotných akčních scén. V prvním případě kromě toho paralelní střih vytváří vtipný kontrast mezi okázalostí dvou superdrahých automobilů nahánějících se ulicemi evropské metropole (operní přepálenost v jednu chvíli ještě podtrhne árie znějící z autorádia Fiatu), a přízemností záběrů, v nichž Moneypenny milosrdně lže svému probuzenému příteli nebo kouká do ledničky. Svět Jamese Bonda je stejně jako ve Skyfallu konfrontován se světem obyčejného člověka.
Podobně je přemíra charakterizující bondovské univerzum dovedena až na kraj parodie o několik minut dříve scénou, ve které Bond svede, pomiluje a opustí ženu… která se před chvíli vrátila z pohřbu svého manžela… kterého Bond nedávno osobně vykopnul z vrtulníku. S větší vážností a psychologickou hloubkou, která byla conneryovkám a mooreovkám cizí, je silné pouto mezi smrtí a Bondovými ženami v závěru filmu zužitkováno Blofeldem. Toto zesilování některých a oslabování jiných stavebních prvků bondovského univerza je pro Spectre příznačné a vytváří dojem nevyrovnaného filmu, který je ale – domnívám se – nevyrovnaný zcela záměrně.
Třetím důležitým Bondovým spojencem se navzdory počáteční neochotě stává M, snažící se ve scénách, s nimiž je Bondova neoficiální mise prokládána, zachránit budoucnost tradičních tajných služeb, které kromě dronů a sofistikovaných sledovacích systémů (se znepokojivě dvojznačnými názvy jako „CNS“) využívají také poctivou ruční práci v terénu. Současně se tak hraje nejen o přežití Bonda, ale i jeho mateřské organizace, sídlící v budově dle dnešních architektonických standardů stejně nemoderní jako Bondovo paternalistické nakládání se ženami (z nichž některé k jeho překvapení umí používat kromě mozku i střelné zbraně). Je tak přirozené, když Bondovu sólovou akci ve finále doplní akce týmu nenápadně utvářeného v průběhu celého filmu, protože už nejde o osud jediného člověka. V tom taky tkví jedna z hlavních inovací bondovského světa.
Svou vyprávěcí strukturou představuje Spectre atypickou variaci na „whodunit“ (anebo taky převrácený příběh pomsty). Po první indicii, poskytnuté příznačně ze záhrobí zesnulou M, Bond postupně získává a dešifruje další informace, aby se nakonec cyklicky dobral sám k sobě coby nejvýkonnějšímu vrahovi filmu (protože vrahem většiny mrtvých z posledních tří bondovek je skutečně on sám, byť v některých případech ke smrti pouze přispěl). Odpovídá tomu jak prezentování hlavního záporáka coby neviditelného, všudypřítomného zla, tedy jako smrti samotné (návodný je v tomto dialog s „Bledým králem“, který mi přítomnou šachovnicí asocioval Sedmou pečeť), tak „překrývání“ Bonda a Blofelda během pohřbu (kdy stojí za sebou a zezadu jsou k nerozeznání) a v centrále MI6 (kdy jejich tváře splývají na skleněné zdi).
Film je zároveň vystavěn dost rafinovaně na to, abychom měli pocit, že se Bond nenechává někým vést (a nenaplňuje tudíž další z Blofeldových plánů) a postupně se nepropadá stále víc do vlastní minulosti (ohořelé fotografie, staré VHS a hafo aluzí na dřívější bondovky), nýbrž dobrovolně směřuje za jasným cílem (čili že se pohybuje vpřed, nikoli vzad). Zlosyna přitom po devadesáti minutách filmu neobjevuje a nepotkává poprvé, nýbrž se k němu vrací s oklikou přes seznámení s Madeleine. Vztah s ní je ve výsledku podstatnější než to, jak dopadne Blofeld. Zároveň jsou to ovšem Blofeldovy pikle, které sblížení Bonda a Madeleine významně akcelerují a díky nimž si „kukaččí syn“ uvědomí, že pokud v jeho exotikou, erotikou a vzrušením prostoupeném životě na něčem záleželo, byly to právě spřízněné duše jako Vesper Lynd.
Film, který se svým zbloudilým vyprávěním s četnými zastávkami k zamyšlení a ponoru do sebe samého zdá být v rozkladu stejně jako bondovský mýtus, tak nakonec doklopýtá zpět k úvodní harmonii. Jakkoli zanechává intenzivní pocit, že Bondův konec nikdy dřív nebyl tak blízko.
Spectre, Velká Británie, USA, 2015, 150 min, r.: Sam Mendes, s.: John Logan, Neal Purvis, Robert Wade, Jez Butterworth
O filmu 