Dělat svou práci – Most špionů

Posted: 4. 12. 2015 in recenze

(Obsahuje spoilery)

„Would it help?“

Film o přátelství navzdory době, Americe a mužích, kteří jen plní své povinnosti. Hanksova nenápadného, nestranného, v jazzovém rytmu mluvícího i jednajícího hrdinu by před několika desítkami let mohl hrát Gary Cooper nebo James Stewart. Nejvhodnějším režisérem filmu s podobným námětem by pak byl Frank Capra. Stejně jako u Capry jsou zde americké hodnoty zastupovány a hájeny nezkorumpovatelným jednotlivcem, nikoli nespolehlivými institucemi. Cesta za spravedlností vede přes tolik překážek a kompromisů, že se v závěru namísto radosti z vítězství dostavuje pocit úlevy, že už je po všem.

Pozice mimo systém se u Donovana projevuje v obou částech filmu následováním vlastních pravidel hry. Nesoudí ani nevyjednává tak, jak by podle lidí, kterými je zaúkolován, soudit a vyjednávat měl. Odvádí nicméně více než očekávaný standard, což z něj také dělá pravého Američana. Jeho pojetí spravedlnosti nepodléhá anti-komunistické panice a z práce špionů si dělá legraci („You know, spy stuff“) a nepřiřazuje ji takový význam, jaký byste u hrdiny špionážního thrilleru očekávali (přerušení dialogu o dalším postupu telefonátem manželce, s kterou řeší, jakou marmeládu ji má z „lovu lososů“ přivézt).

Ze žánru naoko vystupuje také Abel, který se v bytě plném agentu CIA stará více o svou zubní protézu než o svá práva. Svou zmatenost ve skutečnosti jenom předstírá, aby vytvořil zdání vlastní neškodnosti a mohl nerušeně zlikvidovat důkazní materiál. Narušování přehnané vážnosti soudního, resp. špionážního filmu záměrným nebo zdánlivým vypadáváním postav z žánru a uzemňujícími hláškami („Nemůžete říkat ‚Rusko‘? Ušetřilo by to čas“), jejichž načasování prozrazuje intuici mistra, vnímám jako hlavní scenáristický vklad bratrů Coenů, kteří klasický Hollywoodu přes veškerou úctu k němu nikdy nebrali zcela vážně.

Jak je u Spielberga zvykem, své počínání bude protagonista muset obhájit nejen před širší veřejnosti, ale také (a nakonec zejména) před svou rodinou. Byť nepřítomná v druhé části filmu, představuje důležitý hnací motor Donovanovy činnosti (opakovaně vyjádřené přáni vrátit se do tepla a pohodlí domova, který si v Berlíně připomíná alespoň vydatnou snídaní v Hiltonu) i zdrojem jeho pochyb, zda je svému synovi dobrým otcem a své ženě dobrým manželem (až do posledních minut, kdy ho po návratu domů čeká jen vlažné přivítání manželky, zklamané marmeládou koupenou v krámku na rohu, to přitom vypadá, že v těchto rolích selže).

Otevírací záběr filmu, ve kterém vidíme Vogela ve třech verzích (naživo, odraz v zrcadle a dokončovaný autoportrét), nás výstižně uvádí do světa špionů střídajících několik identit a zároveň vytváří nesprávná očekávání ohledně čitelnosti Vogelových záměrů. Brzy se totiž ukáže, že jde nejen o muže zachovávajícího za všech okolností ledový klid, ale také o jednu z nejpřímějších a nejčestnějších postav vyprávění. Svou upřímností si získá i Hanksova právníka, který díky němu po absolvování celého dobrodružství možná začne i k ostatním svým klientům přistupovat individuálně, bez odosobňující poznámky „not my guy“. Zvláštní spřízněnost obou mužů, kteří se vzájemně potřebují a ovlivňují (Donovanova touha udělat něco pamětihodného iniciována Vogelem), je v berlínské části filmu vyjádřena prostřednictvím Hanksova nachlazení, které ho nutí neustále si utírat nos. Stejně jako jsme to dříve viděli dělat fenomenálního Marka Rylance (který by měl dostat Oscara a velkou filmovou roli).

Vytváření paralel mezi jednotlivými postavami a dějovými liniemi je silnou stránkou filmu, přispívající společně se spirálovitou strukturou vyprávění k jeho semknutosti a narušující černobílé pohlížení na historii. Druhá polovina filmu (která skutečně začíná přesně po uběhnutí poloviny stopáže) je v zásadě variací poloviny první a uvědomíme si díky ní, že obě strany konfliktu mají společného více, než by byly samy ochotny připustit. Dvakrát tak například Donovan jede s novinami vlakem. Poprvé na něj ostatní pohlížejí jako na zrádce národa, podruhé jako na hrdinu. Dvakrát je překvapen, kolik toho o něm ví jiné postavy (šéf CIA ví, jakou kávu má rád, jeden ze sovětských vyjednávačů zas, kde si koupil ukradený kabát).

Jednotlivé záběry na sebe často živě reagují a díky jejich plynulé návaznosti nevypadáváme z rytmu a naše pozornost neopadává. Na popis technických detailů obřích fotografických objektivů navazuje představení zabavené špiónské výbavy Abela. Ze soudní síně je po výzvě „povstaňte“ střihnuto do školní třídy, kde žáci přísahají na americkou vlajku, aby následně se zděšením sledovali instruktážní film o jaderné katastrofě (zřejmě Spielbergova reminiscence na vlastní studenoválečné dětství). Abelovo varování Donovanovi, aby byl vzhledem k rostoucí nenávisti společnosti opatrný, je hned vzápětí stvrzeno jako potřebné střelbou na právníkův dům.

Po zmínce o tom, jak by Sověti zacházeli s americkým špiónem, následuje střih na výslech sedícího Powerse, za nímž vidíme červené neonové světlo, připomínající tvarem rudou hvězdu. Třebaže nejde o sovětské agenty, nýbrž zaměstnance CIA (další příklad vtipné hry s diváckým očekáváním), film v zásadě tvrdí, že podmínky pro slušného člověka jsou na obou stranách železné opony stejně nepříznivé. Na vlastní kůži se o tom přesvědčuje Donovan, který musí v Berlíně absolvovat podobně vyjednávací martyrium jako ve Washingtonu. Pouze už si nepřipadá jako Alenka v říši divů, ale spíše jako hrdina Kafkova románu (k čemu přispívá i rozlehlost liduprázdných východoněmeckých budov s množstvím velkých dveří, za nimiž jsou jenom další dveře).

Připadá mi skoro zbytečné chválit na Mostu špionů to, čím vyniká většina Spielbergových filmů – úsporné a srozumitelné vyprávění obrazem, pečlivé vedení divákovy pozornosti (z velké části bez současné manipulace emocemi – v užití hudby je film nezvykle střídmý, poprvé ji použije skoro po půl hodině). Dopředu nás připravuje, mimo jiné hudebním motivem, na špionážní zápletku, která se naplno rozeběhne až ve druhé polovině vyprávění (právě kvůli absenci této včasné expozice působí neobratně linie s náhle se zjevivším studentem ekonomie) a upozorňuje na to, čemu máme věnovat pozornost („ …zda mě obejmou, nebo jen posadí na zadní sedadlo“). Převahu jedné nebo druhé postavy vyjadřuje jejich pozicí v záběru, myšlenkový proces nebo odražení argumentu protiargumentem ilustruje náležitým pohybem kamery, atmosféru dotváří různým barevným laděním (hřejivějšího) Západu a (skoro bezbarvého) Východu.

V součtu uvedené nuance přispívají k tomu, že ačkoli Most špionů z 90 procent tvoří scény, v nichž dva postarší muži sedí u stolu v charakteristicky přesvíceném interiéru (výrazné bílé světlo) a několik minut konverzují, je od začátku do konce stejně strhující a napínavý jako filmy založené na akci a násilí. Spielberg se projevuje jako mistr náznaku a vypravěčské zkratky, když si ve finále vystačí s velmi prostým a přitom velmi výmluvným záběrem dětí přelézajících plot. Zdánlivý happy end tím v kontextu dříve spatřeného přelézání berlínské zdi získává znepokojivé trhliny.

Otázka, jakou cenu platíme za svobodu a jaké prohřešky proti vyznávaným principům jsme ochotni učinit v zájmu ideologie, spojující většinu Spielbergových filmů natočených po 11. září, zde opět zaznívá nepřímo, avšak naléhavě. Nazývejte si to idealismem liberálního intelektuála, ale období přehnaného strachu, paranoie a nedůvěry si žádá hrdiny jako je Jim Donovan, kteří nám připomenou, na jakých hodnotách naše společnost v lepších časech stála.

Bridge of Spies, USA, 141 min, r.: S. Spielberg, s.: M. Charman, E. Coen, J. Coen

Reklamy
Komentáře
  1. […] Dělat svou práci – Most špionů […]

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.