Kristove roky Sergeje Ejzenštejna – Ejzenštejn v Guanajuatu

Posted: 12. 12. 2015 in recenze

Po vzoru Deseti dnů, které otřásly světem sleduje Peter Greenaway deset dnů, které otřásly Ejzenštejnem a mohly být důvodem, proč slavný sovětský montážník po návratu z Mexika nedokázal navázat na úspěch svých prvních tří filmů. Namísto toho, aby Ejzenštejnovi stavěl pomník, vyválí ho jeden z nejčileji provokujících filmařů dneška (ročník 1942!) ve vlastních zvratcích a do zadku, který právě poprvé zakusil anální sex, mu na důkaz završené (sexuální) revoluce nechá strčit sovětskou vlaječku.

Místy film po vzoru autobiografií slavných připomíná katalog významných osobností, které dotyčný potkal. Sám se ale jakékoli katalogizaci, ať žánrové nebo obecněji vypravěčské a stylistické, vzpírá. Svými přehnanými gesty a pohyby připomíná Ejzenštejn postavičku z animované grotesky, jeho akcent zase vyvolává podezření, zda nesledujeme další díl perverzního průvodce od Slavoje Žižka. Přesto je film zároveň poměrně citlivou snahou proniknout z různých směrů do mysli muže, který nachází sám sebe a zároveň si uvědomuje, že své pravé já bude muset brzy opustit. (Snaha pohlédnout na jedno téma či situaci z více úhlů nebo jednoduše vícekrát se projevuje i stylistickými volbami jako je split-screen nebo opakování záběrů.)

Žánrově se Ejzenštejn v Guanajuatu rozkročuje mezi životopisným dramatem, černou komedií, hororem a erotickým filmem, přičemž svorník jednotlivých momentek z režisérovy návštěvy Mexika představuje věčné napětí mezi vědomím smrti a touhou po životě. Organizaci vyprávění okolo dvou krajních pólů lidské existence odpovídá i dialektická struktura filmu, rozťatého přesně v půli iniciační scénou análního sexu s olivovým olejem (zřejmě panenským) coby lubrikantem, která je mnohem názornější a temnější než vše, co jsme dosud viděli. Film si nás tak nejdříve získá nadhledem svým a extravagancí svého hrdiny, aby nás následně na způsob Ejzenštejnových atrakcionů vyvedl z míry překvapivým, pro někoho šokujícím prvkem.

Ve druhé polovině jsou variovány situace, repliky a stylistické postupy z té první, které ale stejně jako prozřevší Ejzenštejn vnímáme v jiném kontextu (leštění bot, zvracení, telefonát s manželkou, replika „Deset dní, které otřásly Ejzenštejnem“…). Uvědomování si těchto variací a podobností zaměstnává naši pozornost více skládání koherentního příběhu. Ten by se dal shrnout do dvou vět.

Konvence Greenaway nechápe jako něco, co je třeba udržovat a následovat. Prozkoumává je a přehodnocuje a ke stejné činnosti vybízí i diváka, když k těmto omezením vede jeho pozornost. Nikoli slovy postav, které řeší pro režiséra typická témata jako zodpovědnost umělce vůči společnosti, umělecký odkaz, vztah reality k umělecké reprezentaci (v jednom z mnohých popíchnutí ruské národní hrdosti se dozvídáme, že Ejzenštejnova filmová revoluce byla větší, dražší a bylo při ní rozbito více oken a vystřeleno více kulek), nevyhnutelnost našeho zániku nebo úpadek kapitalismu. K úvahám provokuje narušování časoprostorových vazeb mezi záběry, optické deformace obrazu (rybí oko), neustálé nediegetické vsuvky, umělost filmového světa demonstrující divadelní stylizace a barevná přebujelost řady scén, zmíněná organizace vyprávění podle dialektické logiky nebo uplatnění techniky stop-motion animace, díky které si uvědomíme jednu ze základních iluzí filmového média – film není pohyb, ale série statických záběrů.

Neochota strukturovat vyprávění podle divácké touhy po odpovědích na určité otázky vede k tomu, že se jazyk filmu učíme s tím, jak film ubíhá. Karnevalová estetika nahrazuje v návaznosti na Ejzenštejnovo teoretické psaní lineární griffithovské pojetí principem srážek. Juxtapozice kontrastních elementů zbavuje montáž její funkce známé z klasických hollywoodských filmů. Vyprávění nepodporuje, ale nabourává. Neustálé obráceni naší pozornosti ke skutečnosti, že sledujeme pouze film, odpovídá režisérovu maximálně otevřenému a případné kritiky odzbrojujícímu přístupu.

Velké množství postav, fotografií, neustávající proud slov nebo Ejzenštejnovo přecházení mezi různými světovými jazyky, měnění prostředí, pozice kamery nebo velikost záběru skoro s každým střihem… Namísto zatajování nám Greenaway ukazuje více, než jsme schopni na jeden zátah pobrat a možným námitkám předchází tím, že na nedostatky filmu upozorňuje (Ejzenštejn, vykreslený jako sada stereotypů, sám sebe popisuje nálepkami jako „klaun“, „komunista“, „karikatura“).

Film přirozeně není jediným médiem, které Greenaway zviditelňuje a brání nám tím v ponoru do vyprávění. Ochestr nejen slyšíme, ale také vidíme, erotické kresby ožívají, barokní výprava přehlcená obrazy a sochami k sobě stále strhává pozornost a Ejzenštejn se chová jako herec v divadelním představení, které sám režíruje, ale nad kterým zároveň nemá plnou kontrolu. Na rozdíl od Greenawaye, který naši pozornost zaměstnává dost na to, aby na celých sto minut k obrazu připoutal i toho diváka, který od Ejzenštejna neviděl jediný film a procitnutí výstředního ruského homosexuála považuje za krajně nezajímavé téma.

Eisenstein in Guanajuato, Mexiko/Nizozemsko/Finsko/Belgie/Francie, 2014, 105 min, r. a s.: Peter Greenaway

Reklamy
Komentáře
  1. OLA napsal:

    Hmm, to je teda ozaj pekny galimatias, este sa v nom vyznat?!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s