Ztráta kontroly – A Most Violent Year

Posted: 5. 6. 2016 in recenze

„I’ve always tried to do the most right thing.“

Strukturou příběhu je A Most Violent Year klasická gangsterka o vzestupu a pádu jednoho imigranta. Jenomže Abel není klasický gangster, nýbrž pragmatický byznysmen, který by býval zůstal věren svým morálním zásadám, kdyby se mu jeho americký sen nezačal drolit pod rukama. V nebezpečí je jeho podnik i jeho rodina, dva pilíře amerického způsobu života. Přesto se věci stále snaží řešit cestou, kterou považuje za správnou. Svou proměnu ve zločince, stejně pozvolnou jako tempo vyprávění, si nepřipouští. Přiznal by tím porážku. Kdyby se jej manželka zeptala, zda překročil hranici, podobně jako se Kay ptá Michaela Corleona v závěru Kmotra (kterého Chandorův film připomíná více atmosférickým svícením a schováváním postav do stínů než zápletkou a „corleonovskou“ povahou protagonisty), mohl by jí dle svého nejlepšího svědomí odpovědět, že nikoliv. Manželka se ho ale z důvodů, které jsou ozřejměny v závěru, na nic podobného nezeptá. K získávání a ztrácení důvěry dochází obousměrně.

Klasické gangsterce neodpovídá ani dějová náplň filmu, který není akční podívanou, ale dlouhým čekáním na titulní násilí, visící po celý film ve vzduchu. Explicitní násilná scéna skutečně přichází až ve finále. Do té doby se akty násilí dějí mimo záběr (mannovsky realistická práce se zvuky výstřelů) nebo někde v dáli. Na stejném „wait-for-it“ principu je založená také excelentní několikaminutová honička, odehrávající se stejně jako většina zločinů ve filmu za bílého dne, třebaže se sluncem schovaným za mraky (a tím víc je zneklidňující – stačí vzpomenout na Hitchcocka a Na sever severozápadní linkou). Vzrušující je oddalování pointy, tj. dopadení pachatele a odhalení jeho identity. Pointa samotná (zjištění, kdo stál za loupežnými přepadeními) přichází jaksi mimoděk, jen z dobré vůle zločince.

Nemyslím si, že by titul byl míněn ironicky. Film opravdu je plný násilí a zřejmě skutečně sledujeme nejnásilnější rok v životech hlavních hrdinů, ale jde o násilí podprahové, o pouhé tušení všeho zlého, co by se mohlo přihodit. Abel chce svou rodinu za každou cenu ochránit. Jenomže neví, před kým nebo čím, což ho činí zranitelnějším.

Předzvěst něčeho zlého pomáhá udržovat znepokojivě pomalé tempo a plíživá kamera, popírající očekávání vytvořená dynamickou titulkovou sekvencí s povzbudivou hudbou a „rockyovskou“ ranní rozcvičkou. Od tohoto úvodu, implikujícího moc, naději a sílu znovu-probuzené reaganovské Ameriky, to půjde už jen z kopce.

Kromě toho, že film není akční, sděluje nám toho podstatně méně než jiné gangsterské filmy, založené právě naopak na odhalování zákulisí světa organizovaného zločinu. Film nám ohledně Abelova podnikání od začátku něco zatajuje. O jeho skrytých záměrech svědčí tvář napůl schovaná ve stínech. Abel ví víc, což odpovídá jeho přesvědčení, že má situaci pevně v rukou, jak naznačuje také záběr na něj z podhledu, jeho vyrovnaná chůze v pravoúhlých liniích nebo sebejistě působící symetričnost mnohých záběrových kompozic. Teprve později, zhruba od 40. minuty filmu, kdy se poprvé dozvíme něco, co on neví, je zřejmé, že ve skutečnosti není o moc lépe informovaný než my. Svým sebevědomým vystupováním jen skrývá obavy plynoucí z vědomí, že je obětí ve hře mocnějších.

Zdržování, vynechávání a zatajování informací přispívá k neklidu a nejistotě, kdy bude smyčka kolem Abelova krku konečně utažena. Preference přehledných celků před záběry zprostředkovávajícími méně informací (detailů Chandor užívá výjimečně) neodpovídá tomu, kolik se toho ve výsledku dozvíme. Více výmluvné jsou hlediskové záběry postav během dialogů, kdy kvůli malé ohniskové vzdálenosti vidíme ostře pouze jejich tváře, zatímco pozadí je rozmazané a nedává tušit, co se děje za zády promlouvajícího. Zlověstně pomalé nájezdy kamery v atypicky dlouhých záběrech rovněž neslouží primárně k tomu, aby odhalovaly nové dějotvorné skutečnosti. Jenom nepřetržitým, ovšem nikam nevedoucím pohybem vytvářejí očekávání, že se NĚCO přihodí.

O silně formalistické povaze filmu svědčí také již zmíněná snaha charakterizovat postavy tím, jak jsou záběry komponovány (častá symetričnost) a jak se pohybuje kamera (v pravých úhlech). Pokud vidíme asymetrickou kompozici či záběr nasnímaný nestabilní kamerou, někomu se zřejmě situace vymkla zpod kontroly. Jak prozrazuje každá pozice kamery, každý švenk a rozložení světla a stínů v každém záběru, Chandor má nad podobou filmu stejnou kontrolu, jakou by Abel chtěl mít nad vlastním životem. A Most Violent Year svou formální precizností připomíná spíše Kubricka než Coppolu nebo Lumeta. V portrétování krize americké společnosti, paralyzované tím, že přichází o hodnoty, které považuje za svou neodmyslitelnou součást, je ovšem stejně nemilosrdný jako všichni tři dohromady.

A Most Violent Year, USA, 2014, režie a scénář: J. C. Chandor

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s