Síla (ne)vědění – Jack Strong

Posted: 12. 11. 2016 in recenze

Text je vzhledem ke své analyticko-spoileroidní povaze určen primárně těm, kdo film již viděli.

Jednostrannou oslavu národního hrdiny bude Jack Strong pouze pro ty diváky, kteří si názor vytvořili na základě něčeho jiného než zhlédnutého filmu. Špionážní thriller inspirovaný životem Ryszarda Kuklińského (pozor na záměnu s Richardem Kuklinským, což byl pětinásobný americký nájemný vrah) je ve skutečnosti vyprávěn poměrně věcně, s větším zájem o procedurální, nikoli sentimentální rovinu událostí.

Plukovník polské armády Ryszard Kukliński pomáhal s přípravou vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa a počátkem 70. let patřil k důvěrníkům generála Jaruzelského. Patřil mezi osoby, které měly přístup k nejtajnějším bezpečnostním materiálům, jako byl plán útoku na západní Evropu a USA. Ideový zlom v něm zřejmě nastal po masakru zaměstnanců Gdaňských loděnic v roce 1970, po němž se rozhodl pomoct své zemi tím, že bude dodávat informace Američanům.

V srpnu 1972 napsal Kukliński dopis na americkou ambasádu v západoněmeckém Bonnu, který se dostal až k vedení CIA. Začal tak jeho dvojí život důstojníka polské armády a amerického špióna, který přátelům na západě údajně zprostředkoval přes 40 tisíc stran dokumentů. Za své služby nežádal peníze, pouze speciální vybavení (přístroj na posílání textových zpráv, jakýsi proto-mobil, byl vynalezen speciálně pro jeho potřeby). V září 1981 ještě pomáhal s plánováním zavedení stanného práva, aby krátce před jeho prosincovým vyhlášením prchl do zámoří.

Za své nepřítomnosti byl Kukliński v Polsku odsouzen k trestu smrti (později došlo ke zmírnění trestu na 25 let vězení). Přestože byl v roce 1997 amnestován (možná i kvůli tomu, aby Polsko mohlo vstoupit do NATO), postoj mnohých Poláků vůči němu zůstává ambivalentní. Podle výzkumu pořádaného rok před udělením amnestie jej přes třicet procent dotázaných považovalo za zrádce, na milost jej nikdy nevzdal ani zakladatel Solidarity Lech Wałęsa. V roce 1994 Kukliński v rozmezí šesti měsíců přišel za nevyjasněných okolností o oba syny. Tělo jednoho z nich bylo nalezeno u floridského pobřeží, druhý zahynul v autě poté, co jej z vozovky vytlačil jiný automobil.

Film se poměrně věrně drží výše uvedených skutečností, přesto vás ale mazaným předkládáním informací dokáže držet v napětí i při znalosti toho, k čemu došlo. Vyprávění je koncipováno s ohledem na strach (z odhalení a následků) jako základní emoci, se kterou musel Kukliński téměř deset let žít. Závažnost hrozícího nebezpečí je předestřena v prologu, který nás zejména seznamuje s brutálními výslechovými metodami Saši, Kuklińského parťáka z Vietnamu. Později je naznačeno, že mohlo jít jenom o legendu, kterou si mezi sebou vojáci šuškají, a k ničemu podobnému ve skutečnosti nedošlo a celá scéna byla „sehrána“ jenom kvůli navýšení našich obav o život protagonisty. Divákův dobře kontrolovaný neklid bude pro Jacka Stronga prioritou i po následující dvě hodiny.

Prolog je zároveň jedinou scénou, která není předkládána jako výpověď Kuklińského, vyslýchaného v setmělé místnosti, osvětlené pouze stolní lampou se silnou žárovkou dvojicí vážně se tvářících a nepříjemné otázky pokládajících mužů. Jejich identita a úmysly jsou nám odhaleny až v závěru filmu, takže jsme po celou dobu drženi v nejistotě, zda nejde o anglicky hovořící sovětské agenty, kteří špióna konečně dopadli.

Kuklińského podíl na udržování socialistického statu quo není vyprávěním zatajen, jenom je využit spíše ku prospěchu protagonisty než k jeho očernění. Když protagonista vidí, jak krvavě bylo potlačeno gdaňské povstání, cítí spoluvinu a tíží jej svědomí. Navázáni spolupráce s CIA je pro něj jen další fází cesty k vykoupení, začínající psem, kterého přiveze svým synům (a který – jako většina zdánlivě výlučně rodinných motivů – později ještě sehraje svou roli ve špionážní linii).

V očích vojenského velitelství je hrdina v zájmu větší napínavosti podezřelou osobou od začátku filmu, kdy nevědomky sám vymyslí již existující přísně tajný strategický plán. To, z čeho se vzápětí vyklube povýšení, se proto zprvu jeví jako hrozba propuštění (nebo horšího trestu). Podezíravost polských a sovětských nadřízených se postupně stává stále více odůvodněnou. Kontaktování americké ambasády na znamení nového začátku (příznačně přicházející po oslavě nového roku), je tak možná hrdinským aktem, možná jen hledáním záchranné sítě v reakcí na ohrožení dosavadní pozice.

Po expozici (zhruba prvních 25 minut filmu) už není pochyb, že hlavnímu hrdinovi hrozí vážné nebezpečí. Tvůrci s ním ovšem nakládají mnohem invenčněji než by vzhledem k tomu, jak jsou rozdány karty, museli. Opakovaně vytvářejí situace, které vypadají závažně, aby nám vzápětí odhalili, že nebyl žádný důvod k obavám, anebo naopak změní vyznění navenek nevinného setkání jeho přesazením do kontextu špionážního thrilleru. Žena usmívající se na Kuklińského z auta je ve skutečnosti americká agentka, procházka se psem slouží k informování Američanů o nové zprávě atp.

Podle potřeby víme buď stejně málo jako protagonista – a následně jsme stejně jako on překvapeni –, nebo více než on (rozhovory Američanů o jeho důležitosti), a tím více se o něj strachujeme. Vědět více znamená zejména být ve větším ohrožení (Kukliński) nebo ve větší nejistotě (divák). Způsob distribuce informací v zásadě vystihuje jedna z vět ve filmu vyřčených: „My to víme, ale oni ne.“ Přičemž „my“ a „oni“ jsou co chvíli jiní „účastníci“ komunikačního procesu.

Na základě filmem poskytnutých vodítek, zásluhou vytváření příčinných vazeb dle pravidel kauzálního uvažování a díky znalosti žánrových konvencí nemáme dobrý pocit z toho, když se přede dveřmi Kuklińského domu objeví Saša a zvlášť poté, co jsme na vlastní oči viděli jeho výslechové metody, nás jako první věc zřejmě nenapadne, že přišel jen na přátelský pokec. Stejně jako Kuklińského nás v jiné scéně pro změnu rozhodí dvojice policajtů, kteří ale ve skutečnosti nemají problém s ním, nýbrž s jeho synem.

Synův despekt a žárlivost manželky jednak upozorňují na Kuklińského nezáviděníhodnou pozici, která ho nutí držet detaily o svém druhém, hrdinštějším životě pod pokličkou, jednak navyšuje hodnotu toho, oč se hraje. Nejde už jen o zdraví jednoho člověka, ale celé rodiny. Rozložení rizika mezi více postav je dokonáno poté, co Kukliński poprvé zaúkoluje svého syna. V momentě, kdy víme, o co všechno může Kukliński přijít (cca šedesátá minuta filmu), přichází telefonát amerického prezidenta Brežněvovi, kterým je prozrazen špeh v polských řadách.

Navíc dostáváme informaci o plánu na vyhlášení výjimečného stavu, čím je stanoven deadline na 8. prosince 1980. Do té doby bude muset Jack dostat ze země jak sebe, tak svou rodinu, což se stává jeho novým cílem, nahrazujícím dosavadní snahu předat Američanům co nejvíce tajných informací. Také těžiště napětí je přeneseno ze samotného sběru dat na komunikaci se západem, resp. její nemožnost. Neboť z dřívějška již víme, jak funguje Kuklińského posílání zpráv CIA, rychleji nám dojde, že systém v kritickém okamžiku selhal.

Přes nepolevující (naopak až do posledních minut stupňovaný) tlak na protagonistu není filmu cizí nádech tragikomična, který bere vítr z plachet těm, kdo Jacka Stronga označují za heroizující portrét polského národního hrdiny. Kukliński se až do konce nechová jako protřelý špión. Když situaci nezvládá, těžko skrývá svou nervozitu, občas mu ujedou nervy a při vynášení klíčových seznamů disidentů ve své horlivosti promění smrtelně vážný čin v tuze nehrdinskou frašku, topovanou nárazem do zdi a zlomeným nosem (zdánlivě nevinná nehoda nás ale vede k ještě větší obezřenosti, kdy jeden z podezřívavých kolegů pronese „Všechny jsem je posbíral“, z čehož není zřejmé, zda zaznamenal, o jaké dokumenty šlo). Tak trochu mamlasové jsou naštěstí také lidé pracující na Kuklińského dopadení.

Učebnicovou ukázku toho, jak diváka promyšlenou distribucí informací a průběžně přiživovanou atmosférou ohrožení držet se zatajeným dechem na kraji sedačky, nabízí režisér Władysław Pasikowski v posledních třiceti minutách filmu, kdy už většinu potřebného víme a můžeme si tak plně vychutnat, jak film vytváří napětí. Na falešnou stopu jsme svedeni nejprve během strhující automobilové honičky, jejímiž aktéry jsou jiné postavy, než se domníváme, posléze při prohlídce jiného domu, než si myslíme. Po podobném dvojitém podrazu pak některé diváky může překvapit, když nám film na samém konci pro jednou skutečně ukazuje to, co by logicky a chronologicky mělo následovat, tedy smrt staršího, nikoli mladšího syna (tzn. nejedná se o flashback).

Jack Strong je až do úplného konce filmem, který nás na fakta zacíleným vyprávěním s precizně načasovanými zvraty a hitchcockovsky mistrným vedením (a odváděním) pozornosti drží ve slastném napětí. Jestli máte rádi špionážní thrillery nebo obecně filmy, které si s vámi chytře hrají, zkuste pro jednou namísto žánrovky americké žánrovku polskou. Zřejmě budete překvapeni, v kolika ohledech své nákladnější hollywoodské příbuzné předčí.

Jack Strong, Polsko, 2014, 128 min, režie a scénář: Władysław Pasikowski

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s