Krizová komunikace – Je to jen konec světa

Posted: 16. 12. 2016 in recenze

Hvězdné obsazené rodinné melodrama Je to jen konec světa je dalším z filmů zázračného dítěte frankofonní kinematografie, jež štěpí publikum na dva tábory.

Diváci, kteří vlastním stylem okouzlené filmy sedmadvacetiletého kanadského režiséra Xaviera Dolana vydýchávají jen s obtížemi, volí pro jejich popis s oblibou slovo „póza“. Dolanův nejnovější snímek, premiérově představený na festivalu v Cannes, odkud si odvezl Velkou cenu poroty, je ovšem pozérský a sebevzhlíživý výrazně méně než Imaginární lásky nebo Mami! Forma, styl a vyprávění jsou zde ve vzácné symbióze. Zatímco Dolanovy kritiky uměřenost filmu možná mile překvapí, ten, kdo očekával další režijní exhibici, bude zklamán.

V centru adaptace stejnojmenné divadelní hry z konce 90. let je dysfunkční maloměstská rodina, kterou po dvanácti letech nepřítomnosti přijíždí navštívit mladý spisovatel Louis (Gaspard Ulliel). Nejvřelejšího uvítání se ztracenému synovi dostává od matky (Nathalie Baye), která by se pro svou excentrickou povahu a výrazné kostýmy dobře vyjímala ve filmu Pedra Almodóvara. Ostatní, Louisova mladší sestra Suzanne (Léa Seydoux), jeho starší bratr Antoine (Vincent Cassel) a bratrova partnerka Catherine (Marion Cotillard), zatím tápají, jaký postoj k hostovi zaujmout.

Suzanne, tíhnoucí k Louisovi očividně více než ke svému staršímu bratrovi, se snaží opatrně obnovit dávno přerušené pouto. Výbušný Antoine, nepříliš úspěšně zápasící s rolí hlavy rodiny, Louise oproti tomu vnímá jako rivala a staví se vůči němu do ofenzívy, projevující se stále více vyostřenými hádkami. Nestrannou pozorovatelkou rodinného dramatu, jež se odehrává před jejíma očima, se snaží zůstat Catherine, přehodnocující s každým nově odhaleným hříchem z minulosti svůj názor na jednotlivé členy famílie, která svou příležitost k obnovení někdejší harmonie již zřejmě zmeškala.

Mluvit a nic neříct

K uvolnění dusivé atmosféry, na které se vedle napjatých rodinných vztahů podílí zasazení celého filmu do interiérů a snímání herců téměř výlučně v detailech, činících nepodstatným jakýkoliv širší kontext, by přitom mohla přispět informace, s níž Louis domů přijel. Muž, který jako jediný z celé rodiny dosáhl určitého úspěchu, totiž umírá. Jeho neschopnost otevřeně promluvit o svém vážném zdravotním stavu je pro film symptomatická. Dolan se totiž vrací ke svému oblíbenému tématu (ne)upřímnosti v mezilidské komunikaci. V životě často říkáme přesný opak toho, co si myslíme, neboť milosrdná lež bolí méně a zpravidla nepotřebuje doplňující komentář.

Každá z pěti postav se vyznačuje jiným temperamentem, slovníkem a způsobem vyjadřování, což platí i pro záměrně disonantní herecké styly jednotlivých představitelů. Střetávání těchto různorodých živlů, zvýrazněné přesným střihem, měněním hloubky ostrosti nebo významotvorným rozmístěním herců v záběru, se stará o dynamiku vyprávění. Navzdory neustávajícímu přílivu slov je toho ve výsledku řečeno mnohem více obrazy. Zacyklené dialogy o starých křivdách a vzpomínkách na idylickou minulost (připomínanou kýčovitě stylizovanými flashbacky) příznačně nic podstatného neřeší a vyprávění nikam neposunují. Důležité je to, co zůstává nevyřčené.

Nabízí se zavrhnout Konec světa jako hysterické melodrama, v němž na sebe hodinu a půl křičí pět nesympatických postav. Dolan ale minimalismus filmu dokáže obrátit ve svůj prospěch. Na skutečné příčiny nepolevujícího napětí nás často upozorňuje pouze výmluvným střihem na tvář některého z herců. Vyjma nepatřičného konce, zbytečně upozorňujícího na alegorický rozměr příběhu, se vyhýbá stylistickým úletům vlastním jeho předchozím filmům, i doslovnosti, jaká charakterizuje klasická melodramata. Potřeba postav neustále sdělovat to, co cítí, pro něj není prostředkem k rozkrytí jejich vnitřního světa, ale ústředním tématem.

Xavier Dolan natočil hodně upovídaný film, ve kterém toho vlastně není moc řečeno. Přesto díky jeho soustředěné režii budete dobře chápat, k čemu mezi postavami dochází a na čem jsou jejich křehké vztahy založené. Okouzlení povrchem tedy miláčkovi francouzských kritiků zůstalo. Využívá jej ale decentněji a s větší pokorou vůči různým životním perspektivám.

Juste la fin du monde, Francie/Kanada 2016, 97 min, r. Xavier Dolan, s. Xavier Dolan podle hry Jeana-Luca Lagarceho

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s