Nové francouzské filmy 2017-2018

Posted: 29. 11. 2018 in studie

Nůž v srdci (Un couteau dans le coeur, r. Yann Gonzalez, 2018)

Soudě z nových francouzských filmů, které jsem letos viděl (nejvíc během uplynulého týdne v rámci Festivalu francouzských filmů), největší spolehnutí je stále na osmdesátníky spojené v minulosti s nouvelle vague.

Dokument (a současně konceptuální umělecký projekt) Visages, villages od Agnès Vardové a umělce, který si říká JR, hravě a nesentimentálně oslavuje francouzskou krajinu a komunitní spolupráci, když ukazuje, jak lze lidi zapojit do oživení prostředí, ve kterém žijí. Konec jinak pozitivního filmu, nabízejícího krom jiného variaci na slavný běh Louvrem z Bandy pro sebe, je ovšem zdrcující. Zásluhu na tom má Jean-Luc Godard, resp. jeho absence.

Přestože si o Godarovi jako o člověku nemyslím mnoho dobrého, jako umělce jej nepřestávám obdivovat a jeho provokace považuji za mnohem účinnější než ty, které v posledních letech nabízí třeba Gaspar Noé, jehož repetitivní Climax pro mne byl především únavný. Godardova Kniha obrazů je Dunkerkem letošního roku – filmem, který si nejlépe vychutnáte ve špičkovém kině (škoda, že ji nepromítají v IMAXu). Paradoxně jde zároveň o film, který se požadavku dokonalého audiovizuálního zážitku usilovně a nápaditě vzpírá. Obraz zamrzává nebo je „rozkostičkovaný“ jako při přehrávání avi souboru na pomalém počítači, zvuk zní chvíli z levé strany, chvíli z pravé a chvíli strašně ploše. Jde o hrozně nekomfortní, iritující podívanou, která vás ale nutí přemýšlet nad samou podstatou média, jež je v případě jiných filmů zneviditelňována, nikoliv problematizována (a neberete tak do úvahy McLuhanův slavný výrok „the medium is the message“).

Vardovou a Godarda krom jejich ambivalentního vztahu spojuje skutečnost, že jsou to staří levičáci (což nemyslím jako nadávku, za pár desítek let jím budu taky). Stejné ideologické nastavení prozrazují různými způsoby a více či méně explicitně také další výrazné nové francouzské filmy. Brizého Do boje jsem sice zatím neviděl, ale předpokládám, že sděluje s vážnou tváří něco podobného jako Je mi fajn s.r.o., další nehorázně drzá komedie dua Delépine-Kervern. Jejich novinka, tvářící se zásluhou obsazení Jeana Dujardina jako další z lidových francouzských komedií založených na přítomnosti herecké hvězdy, v sobě má opět něco z anarchie němých grotesek (časté statické záběry a situační humor založený na dění v různých plánech obrazu). Zároveň poměrně komplexně pokrývá, jak kapitalismus deformuje člověka.

Film bez obalu a velmi vtipně tvrdí, že dominantní systém dneška vytváří narcistní imbecily, kteří věří, že mohou rychle a bezpracně přijít k penězům, budou-li účinně vykořisťovat pracující třídu a levnou pracovní sílu z východoevropských zemí (sloužících také jako skanzeny komunismu pro západní turisty). Jenomže protagonistovo přesvědčení, že všichni chudí lidé s nízkým sebevědomím touží po botoxových úsměvech a prodloužených penisech, se v závěru ukáže být zcestné – jako typický kapitalista, arogantně přesvědčený o vlastní důležitosti, potřeby obyčejných lidí nechápe. Změna vzezření nakonec sice ironicky přináší i změnu chování, ale jde o šťastný omyl, nikoliv o uskutečnění byznys plánu.

Za nekompromisní kritiku selhávajícího systému považuji také Střídavou péči, s neobyčejnou režijní precizností zasazující sociální/vztahové drama do rámce psychothrilleru. Podrobněji se jednomu z nejsugestivnějších filmů, které jsem letos viděl (a který by v rámci prevence mělo vidět co nejvíc dalších diváků), věnuji v Cinepuru. Suverénnost, s jakou se Střídavá péče natočena, je o to obdivuhodnější, když si uvědomíte, že jde o režijní debut. Velkým objevem pro mne byl také Nůž v srdci, který sice není prvním filmem Yanna Gonzaleze, ale zásluhou uvedení v hlavní soutěži Cannes je prvním, kterému se dostalo poměrně výrazné pozornosti.

Velmi nápadně stylizovaný thriller těží z estetiky giallo filmů i vintage porna, jehož produkování živí hlavní hrdinku. Její byznys ovšem nabourá maskovaný psychopat, vraždící své oběti dildem s vysunovacím ostřím. Od začátku jde zcela otevřeně o velké divadlo (nebo spíš kabaret či drag show) plné klišé, neonů a křiklavých barev, které nás nežádá, abychom jej brali vážně. Pokud dokážete ocenit estetiku campu a sebeuvědomělé hrátky s konvencemi pokleslých žánrů, dočkáte se orgasmického zážitku (který můžete znásobit, pokud si Nůž v srdci dopřejete v dvojprogramu s Pomstou, nádherně přepáleným feministickým rape revenge bijákem, který mě bavil o poznání víc než ještě jeden film z podobného ranku – Nechte mrtvoly chytat bronz! od dvojice Cattetová-Forzani).

Nůž v srdci jsem viděl na Mezipatrech. Stejně tak Zatoulaného, který reprezentuje naopak syrově realistický styl, rovněž vlastní mnoha pravidelným francouzským účastníkům filmových festivalů – snímání z ruky, zoomování, mnoho záběrů z ulic za běžného provozu. Tahle dokumentární přímočarost konvenuje s drsným příběhem všemi odvrhovaného gay prostituta, který prochází bezmála peklem (což zahrnuje mimo jiné aplikaci obřího análního kolíku) a zjišťuje při tom, že se zřejmě natolik odcizil sám sobě, že lásku už nedokáže ani přijímat, ani dávat.

Sexuální identita je jedno z mála nosných témat tříhodinové letní romance Abdellatifa Kechicheho Mektoub, My Love: Canto Uno. Improvizované dialogy plné nic nesdělujících banalit, koupání v moři, opalování na pláži, tančení v klubech a víc natřásajících se mladých ženských pozadí a popředí než u Sorrentina. Desetiminutová scéna rození jehňat. Čtyřicet minut tančení na diskotéce.

To vše nekritickým pohledem pasivního, stejně jako všechny ostatní postavy extrémně pohledného mladého hrdiny, který sám mnoho neříká a zřejmě si ani moc nemyslí. Převážně jen pozoruje. Stejně jako Kechiche, jenž zřejmě ztratil soudnost a zjevně nezná míru, když to, co bylo v Kuskusu vítaným završením příběhu, povýšil na jedinou náplň filmu. Není však vyloučené, že pro někoho bude naprosto uvolněná (resp. neexistující) dramaturgie a bezobsažnost projevem tvůrčí odvahy (a ochoty jít při zachycování letního bezčasí do extrému), nikoliv vyčerpanosti.

Snahou dobrat se skrze tělo povaze člověka, se podobně jako Zatoulaný vyznačuje i Modlitba, oceněná v Berlíně cenou pro nejlepšího herce, ale nenabízející nijak ozvláštňující verzi příběhu kajícího se hříšníka. Podobně fádně působí Zjevení, také tematizující vysvobozující moc náboženské víry, která tvůrce zjevně zajímala víc než uspávací novinářská/vyšetřovací linie. Oba filmy ale dokládají odklon některých francouzských tvůrců od problémů národního (práva LGBT, vzdělávací systém, pracovní podmínky) a nadnárodního charakteru (migrační krize) k vnitřním dramatům. Také díky tomu tyto snímky nabízejí ukázky prvotřídního herectví.

Podobně Paula, celá stojící na hereckém výkonu Laetitie Dosch. Její postava v téhle nenuceně plynoucí (ale oproti Mektoubovi někam směřující) charakterové studii, nabité energií stejně jako některé filmy francouzské nové vlny (jejíž odkaz je ve francouzské kinematografii zjevně stále poměrně živý), prochází pozoruhodnou proměnou od nesnesitelné, na druhých závislé nány v nezávislou sebevědomou ženu, která pochopila a přijala své omyly.

Natáčení filmů s postavami, které je těžké milovat, je jednou ze specialit francouzských tvůrců. Jak posledně v hojnějším počtu předvedli v rámci cyklu New French Extremity, nebojí se jít do krajnosti ani v jiných ohledech a rádi zkoušejí, kolik (stylizace, sexu, násilí, iritujícího chování, formálních excesů) snesete. Pokud jim za to nakonec budete vděčni (což byl můj případ v závěru mnoha výše zmíněných filmů), jde myslím o důkaz, že svou práci dělají dobře.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.