Dobře utajené sci-fi – Uzly a pomeranče

Posted: 10. 7. 2019 in recenze

Jak po novinářské projekci připomněla Iva Procházková, v šedesátých letech a za normalizace u nás vznikalo mnoho filmů pro děti a mládež, které byly úspěšné také v zahraničí. Záměrem jejím a režiséra Ivana Pokorného bylo údajně navázat na odkaz této tvorby, nabídnout snímek cílený na mladší diváky, který není sci-fi ani fantasy, ale realistickým příběhem. Uvedení v zahraničí pak v případě Uzlů bylo „předplacené“ vznikem filmu v koprodukci s Německem (kde měl premiéru již v březnu na Lipském knižním veletrhu). V něčem je symptomatické, že se čeští filmaři starší generace namísto sledování a reflektování zahraničních filmů a trendů (k nimž se mnohdy staví až štítivě) obracejí do minulosti tuzemské kinematografie. Nepřinášejí tak nic nového (např. upřímnější pohled na teenagerskou sexualitu, dívčí perspektivu namísto chlapecké), ale zkoušejí to, co se osvědčilo před mnoha lety. U jiného publika, v jiných kulturních, sociálních a výrobních podmínkách. Uzly a pomeranče budou ovšem působit stejně jalově, ať už je postavíme po bok filmů z jakékoli éry a krajiny.

Film o první lásce Dareka a Hanny, mladého páru z Lužických hor, pro svou cudnost (která se však nevylučuje s lehkou uslintaností při snímání Emilie Neumeister v bikinách a sociální pracovnice, která nosí zásadně boty na podpatcích a nedlouhou sukni s rozparkem) a naivitu v přístupu k teenagerské lásce představuje navenek alternativu také k vulgárnějším teenagerským komediím. Protagonista Uzlů a pomerančů ve skutečnosti stejně jako jeho vrstevníci ze  Snowboarďáků, Rafťáků nebo Bajkerů „dospěje“ až díky ztrátě panictví. Pubertu ukončuje soulož, ztráta nevinnosti (zde symbolizované pomerančem, který se odkutálí ze scény a odvede tak pozornost kamery od milujícího se mladého páru), nikoliv příklon k zodpovědnějšímu postoji vůči světu. V jiných ohledech totiž Darek moc zralosti neprokáže, jeho charakter se nijak nevyvine. Na nepříjemné situace po celou dobu reaguje hysterickým pláčem (v nejvýpravnější scéně filmu brečí na střeše JZD) nebo projevy nekontrolovaného hněvu. Otcovu novou partnerku Martu (Ewa Farna herecky příjemně překvapila), která nahradila předčasně zesnulou matku, až do konce filmu bez zjevné příčiny sprostě uráží a na její obětavost reaguje arogancí a nevděčností. Několikrát se svým hloupým a zákeřným spolužákem nechá vyprovokovat ke rvačce a příliš zodpovědně se nestará ani o Emu, svou sestřičku s Dawnovým syndromem (Hana Bartoňová podává ze všech herců nejpřesvědčivější výkon).

Jestliže se při zpětném pohledu zdá jasné, že vyprávění směřovalo k pohlavnímu styku Dareka a Hanny, v průběhu filmu ve skutečnosti není moc zřejmé, jakým směrem se bude příběh ubírat. Značně nezacílený film chvíli naznačuje, že by jeho jádrem mohl být problematický vztah Dareka k nezodpovědnému otci (Stanislav Majer). Ten (otec ani vztah) se ale výrazně nevyvíjí, aby byl v závěru, poté, co mladý hrdina odhalí rodičovo nejtemnější tajemství, vyřešen náhlým odpuštěním a smírem. Podobně do prázdna vyznívá Darekovo přijetí role Eminy náhradní matky. Nezdá se, že by mu na sestře kdovíjak záleželo, spíše ji vnímá jako přítěž, což se v průběhu filmu příliš nezmění. Velmi důležitou se zpočátku zdá být figura absentující matky, která se objeví asi ve třech nebo čtyřech kratších flashbacích. Z žádného z nich ale není zřetelné, proč šlo o téměř svatou ženu, za kterou ji Darek považuje. Matka představuje záhadu a prázdné místo k vyplnění, ale neprobouzí zvědavost a neakceleruje vyprávění. Zdá se, že Darekovi opravdu záleží pouze na koních (což nevede k ničemu závažnějšímu než k nucené, do melodramatického příběhu svým realistickým akcentem nezapadající vsuvce na téma zvířecích práv) a na Hanně. K něčemu vede a uspokojivě je vyřešena pouze linie s Hannou, čímž se vracíme k tomu, že Uzly a pomeranče přes zdánlivě větší tematický rozptyl bezproblémově zapadají mezi prostodušší teenagerské komedie.

Nahodilost a nesoustředěnost se ale neprojevuje jen tím, že si film nedokáže vybrat, o čem chce vyprávět. Děj začíná na podzim (spousta spadaného listí, postavy v mikinách), aby pak znenadání, a bez toho, aby něco naznačovalo uplynutí delší doby, přišel konec školního roku a začátek letních prázdnin. Zbytek filmu se odehrává v létě. Kauzální vazby mezi mnohými scénami jsou buď velmi chabé, nebo prakticky neexistující. Nápadně často není vůbec patrné, čím má být daná scéna pro příběh přínosná, proč byla do filmu zařazena. Leoš Noha drbe koně. Postavy jedou do města koupit zmrzlinu (ke které se po jejím uložení do mrazícího boxu už nevracejí, zřejmě tam leží dodnes). Hanna a její vietnamský přítel, nekorektně přezdívaný „Slimák“, vedou absurdně dlouhý dialog o motorce hráškově zelené barvy. Hannin zámožný otec učí Dareka řídit na kopci jeho 4×4. Leoš Noha filozofuje o událostech („To jsou události, událostem se nevyhneme“). Jedna prázdná scéna střídá další, jejich pořadí by mohlo být libovolné. Ve výsledku jde často jen o natahování času před proměnou chlapce v muže, ke které vyprávění bez zásadních konfliktů a zvratů směřuje.

Iva Procházková sice po filmu mluvila o realistickém příběhu, ale ničím takovým Uzly a pomeranče nejsou. Ukazují nanejvýš, jak si lidé ve věku šedesát let a víc představují život dnešních mladých. Baví je fotbal (pokud mě nešálil zrak, hlavní hrdinka má na zdi podepsanou fotku Tomáše Rosického!) a jízda na koních, o nichž říkají – neironicky – věty jako „jsou to andělské bytosti, potřebují lásku“. Neznají sociální sítě, drogy a alkohol, velké povědomí zřejmě nemají ani o sexu. Jsou to nevyléčitelní romantici, kteří se rádi projíždějí krajinou na motorce a líbají se na rozhlednách (nebo o tom alespoň mluví). Stejně nepřirozeně působí velká část dialogů plných slovního balastu a knižních výrazů, jaké běžně nepoužívají ani dospělí, natož mladí. Cizorodý dojem násobí nepovedený dabing německých herců, kterým české věty očividně nepasují do úst. Čeští dabéři navíc mluví s rádoby německým akcentem, takže se film místy mění v epizodu Alles Gute. Umělé jsou také nešikovně sestříhané akční scény (při jízdě na splašeném koni je vzhledem ke skladbě záběrů očividné, že na běžícím zvířeti vyjma jednoho záběru neseděl představitel Dareka) s generickým hudebním podkresem. Dokonce i oheň vypadá, jako kdyby šlo o CGI. V paralelním vesmíru se odehrává také scéna, ve které zaměstnankyně České pošty kvůli rodinným záležitostem klidně zavře svou přepážku, drze odpálkuje lidi čekající ve frontě a z práce odejde.

Uzly a pomeranče nakonec nejsou realistickým návratem do minulosti, ale filmem ze světa, který nikdy neexistoval, který obývají neskuteční lidé s neexistujícími problémy. Nakonec tak má paradoxně k opovrhovanému sci-fi mnohem blíž, než by se tvůrcům zamlouvalo.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.