Archive for the ‘klasika’ Category

Žiješ jenom dvakrát 007×005

Posted: 28. 8. 2010 in DVD, klasika

„Nejdřív z vás musíme udělat Japonce“

Další bondovka začínající smrtí protagonisty. Tentokrát byla lež dotažená nejdál. Connery v průběhu natáčení navíc veřejně prohlásil, že s Bondem končí, což úvod filmu činí obzvlášť znejišťujícím. Bondovo následné vynoření z hlubin má pak hned dvojí symbolický význam – po předchozím dobrodružství, z velké části podvodním, nyní vodu opouští. Nejokázalejší akční scény se kontrastně odehrávají vysoko v oblacích, či rovnou ve vesmíru. Vesmírné triky lehce připomínají filmy Karla Zemana, což by mohla být pochvala, ale ne u akční velkoprodukce, která má být brána alespoň trochu vážně.

Třebaže je tahle bondovka z první pětice vážná nejméně a ani by mne tolik nepřekvapilo, kdyby v ní Blofelda nakonec hrál Jan Werich, přeobsazený pro svůj dobrácký výraz po pár natáčecích dnech. Na bizarních nápadech, z nichž ten nejbizarnější zahrnuje šikmookého Bonda, bezesporu nese podíl autor scénáře a řady vtipných knížek Roald Dahl.

Žiješ jenom dvakrát se z 95 procent odehrává v Japonsku, zemi dostatečně exotické, aby měla západní publikum a agenta 007 po celé dvě hodiny čím fascinovat. Bondova fascinace přitom trochu tlumí jeho agentské schopnosti. Dvakrát o chloupek uniká smrti, neobelstí spřáteleného Tigra Tanaku, borce sobě rovného, natož znepřáteleného Blofelda. A ta největší blamáž – ve slabší chvilce do se obrátí i siamskou vodku.

Do popředí je opakovaně stavěna japonská technologická vyspělost, na níž oddělení Q odpovídá dodáním hi-tech helikoptéry Malá Nellie, jejímž hlavním smyslem je rozpoutat naprosto zbytečnou akční scénu.

Oproti předchozím dvě filmům je tento opět více špionážní, zejména ve své první půli, v té druhé tvůrci zcela podlehli okouzlení z tehdy obzvlášť populární japonské kultury (a mimořádné popularitě se v Japonsku na oplátku těšil Bond).

Fanoušky japonských bojových filmů asi zklame, jak málo brutální jsou zdejší souboje oproti krvákům se Sonnym Chibou, v zacházení se ženami Bond-san naopak nijak nezaostává. Když je mu sděleno, že ženy jsou v Japonsku vždy až na 2. místě, reaguje projevem prvojakostního šovinismu „Možná se sem odstěhuji na penzi“. Potěšilo ale, že v této hlášce, stejně jako v celém filmu, bylo méně vážnosti než v předchozím Thunderballu, kde mne nakládání se ženami dosti iritovalo.

DVD
Z tradiční bonusové nabídky se nejvíce vymyká dvacetiminutovka věnovaná bondovským úvodním titulkům Silhouettes – the James Bond Titles, nejde moc do hloubky, ale je to jediný mi známý dokument věnující se tomuto upozadňovanému procesu filmové tvorby.

Padouch: 7
Bondgirl: 7
Titulky: 5
Poskoci: 5
Hlášky: 6
Vychytávky: 7

Film: 85%

Reklamy

Thunderball 007×004

Posted: 18. 8. 2010 in DVD, klasika

„Poprvé jsem ochutnal ženu“

Young ovlivnil Hamiltona, Hamilton Younga. Thunderball pokračuje ve hravém duchu Goldfingera, je možná dokonce ještě odpočinkovější. Pro diváky i pro Bonda, překvapivě taky smrtelníka, který právě díky pobytu na léčebné klinice získá malý náskok před Blofeldem.

Ještě více prostoru dostaly hračky pro velké kluky, místy jako vypůjčené z laciného sci-fi, ale faktem je, že třeba tryskové vznášedlo opravdu existovalo a opravdu fungovalo.

Hlavním tahákem Thunderballu jsou scény natáčené pod vodou a zabírající celou čtvrtinu více než dvouhodinové stopáže. Dnes možná úsměvné, ale třeba si uvědomit, že ačkoliv podvodní, nebyly natáčeny podvodně. Ano, Thunderball shrábnul Oscara za vizuální efekty, ale ty v roce 1965 nebyly zdaleka na takové úrovni, abyste na kompjůtru mohli vytvořit digi-žraloka a následně ho šoupnout mezi živé herce.

Adjektivum „adrenalinové“ se nemusí stydět, bude-li spojováno s akčními scénami tohoto typu – šlo v nich skutečně o život.

Zatímco dříve mne Thunderball za všech bondovek okouzlil nejvíc, po letech mne místy iritoval, hlavně chováním agenta 007. Stále souloží ostošest, což bych mu, ulpívaje zrakem na Lucianě Paluzzi a Claudine Augerové skoro odpustil, ale ztratil zbytky respektu k živým bytostem. Ženy kolem něj umírají, muže zabíjí sám a na pozoru aby se před ním měla i zvířata („Zabij toho žraloka“).

Lítost? Bond nezná lítost. Chápu, že tohle k Bondovi patří, ale nezbytně v takovém množství a takto podané? Jsem zvědav, co bude dál, je trochu nemilé sledovat bondovku, v níž je vám sympatičtější padouch než Bond.

DVD

Typ polo-hraného propagačního materiálu, jaké se dnes již netočí (důraz je naopak kladen na autentičnost různých virálních videí) představuje sedmnáctiminutovka A Child’s Guide to Blowing Up a Motor Car. Narozeninový dárek otce synovi má podobu návštěvy natáčení nové bondovky. Infantilní, ale pár informací se z toho pochytit dá.

úvodní titulky: 7
bondgirl: 6
padouch: 8
padouchovi poskoci: 6
vychytávky: 7
hlášky:5

film: 80%

Goldfinger 007×003

Posted: 5. 8. 2010 in DVD, klasika

„Auric Goldfinger. Jako francouzský lak na nehty.“

Bond si po vyčerpávajících pozdravech z Ruska dopřává odpočinku, který ale nemá dlouhého trvání. Prázdninová atmosféra končí se smrtí Jill. S přemístěním děje z Miami do Londýna film ztemní doslovně i obrazně, ale ne natrvalo.

Goldfinger je podstatně odlehčenější bondovkou než obě předchozí. Padouch si po většinu děje nehraje s Bondem, ale Bond s padouchem… a režisér s divákem: opakovaně nám předkládá falešnou stopu (úmysly Tilly Mastersonové, nebezpečnost plynu vypouštěného nad Fort Knoxem).

Hravost se promítá také do obsahu – hrají se karty, hraje se golf a Goldfinger sám je hračička (laser, model pevnosti, jemuž k dokonalosti chybí jenom vláček projíždějící okolo). Radost, s jakou Bond zkouší v praxi technické vychytávky z laboratoře Q (především nadstandardní funkce automobilu Aston Martin DB5), nelze pak nazvat jinak než radostí klukovskou.

Zesílil Bondův pragmatický přístup k ženám: jednu z nich se neštítí využít coby štítu a nepodmanit si Pussy, těžko určit, jak celá akce dopadne. Šovinismus v bondovkách nachází živnou půdu, jak jinak, když třeba zrovna Goldfinger začíná vynořením protagonisty, který má, přeložte si to jak chcete, ptáka na hlavě.

Změna režiséra není nijak citelná. První důkaz, že styl udaný Terencem Youngem dokáže žít vlastním životem.

DVD

Nejznámější bondovka je poměrně slabě zásobena bonusy. Zaujala jedenáctiminutová historie „veřejných výstupů“ Bondova auta On Tour with the Aston Martin DB5.

úvodní titulky: 6
bondgirl: 5
padouch: 8
padouchovi poskoci: 7
vychytávky: 7
hlášky: 6

film: 85%

„Neměla otevírat pusu.“

Jak učinit začátek druhé bondovky atraktivním? Zabitím Jamese Bonda. Tento znejišťující trik (víme, že je nesmrtelný, ale co kdyby…) byl zde použit poprvé, ale ne naposled – například Thunderball začíná záběrem na rakev s iniciály JB.

Poprvé také titulkové sekvenci předchází tzv. teaser, který by nás měl navnadit na to, co bude následovat. A následovat bude nejšpionážnější z filmů o Jamesi Bondovi.

Je vidět snaha o přímější návaznost na předchozí film, zmiňuje se smrt doktora No, Bond si opět krátí čas (se) Sylvií Trench, přílet do Istanbulu řazením záběrů nápadně připomíná přílet na Jamajku… .

V pozadí Srdečných pozdravů stojí okolnosti studené války, ale Sověti překvapivě nejsou za ty největší zloduchy, děj opět uvádí do pohybu zločinná organizace SPECTRE, z jejíhož šéfa Ernsta Blofelda zatím nic moc neuvidíme. Dostatečně uspokojující pro nás musí být likvidace padouchových pohůnků, lesbické sadistky a dvoumetrového blonďáka (Robert Shaw z Čelistí).

Právě bitka v Orient Expressu s druhým uvedeným je jednou z nejlepších svého druhu (tělo na tělo). Hmatatelnou fyzičností si v ničem nezadá s bojem muže proti muži v Bourneově ultimátu. Dvě následující akční scény (z nichž byla první inspirovaná tou nejslavnější z North by Northwest) v knize absentují a byly připsány speciálně pro film, který je kvůli nim v závěru trochu nahuštěný, ale zároveň takto po méně akčním průběhu strhujícím způsobem graduje.

Srdečné pozdravy jsou poučné z hlediska Bondova zacházení se ženami, minimálně s těmi bondovskými, tj. mimořádně krásnými a svolnými. James se rád dívá (Tániny nohy, souboj cikánek), neprotiví se mu trojka a nezdráhá se ženu uhodit. Vlastně zjednodušená definice výrazu „macho“.

Aby v tom 007 nebyl sám, přiznávám, že jedním z neopominutelných důvodů, proč jsou Srdečné pozdravy blízké mému srdci, je Táňa (kterou mimochodem hraje italská modelka).

DVD

Nejvíce potěšila série krátkých bonusů, v nichž vystupuje nejpůvodnější Bondův autor Ian Fleming. Dva z bonusů jsou sice jenom zvukovými záznamy rozhovorů (jeden z nich s Raymondem Chandlerem), ale dovíte se mnoho zajímavé o tom, jak a proč Bond vzniknul a proč s nim Fleming v knihách nakládá tak, jak s ním nakládá.

úvodní titulky: 5
bondgirl: 6
padouch: 3
padouchovi poskoci: 7
vychytávky: 4
hlášky: 4

film: 85%

Dr. No 007×001

Posted: 17. 7. 2010 in DVD, klasika

Není záměrem těchto návratů k jedné z nejslavnějších postav filmové historie podat nějaký „definitivní“, analytický pohled na bondovky (což ostatně učinil Radomír D. Kokeš na aktuálně), půjde jenom o mé osobní kydy a postřehy, vycházející z opětovného zhlédnutí filmů (v remasterované kvalitě) a prvního zhlédnutí DVD bonusů k filmům náležících. Texty budu zveřejňovat tak, jak uvidím filmy, tzn. chronologicky a případně je upravovat s přihlédnutím k filmům pozdějším. Začínám psát z pozice diváka Bondem nijak přehnaně nadšeného (mladistvá fascinace již dávno vyprchala), ale nezaručuji, že neskončím jako oddaný bondofil. Jestli bude čas a nálada, rád bych následně navázal texty o filmech a seriálech, které z bondovek vycházejí, nebo si z nich tropí legraci (Casino Royale, The Prisoner, Get Smart).

Dr. No

„Jmenuji se Bond… James Bond.“ Znáte stylovější vstup do dějin kinematografie?

Dr. No je dosti seriózní, pozvolně plynoucí detektivkou, ve které ale nechybí až tolika bondovských atributů, jak by se s odstupem mohlo zdát. Laškování se slečnou Moneypenny, polosuché Martini, protřepané, nemíchané, suché hlášky po likvidaci záporáků („Myslím, že zrovna jeli na pohřeb“), SPECTRE, walther PPK, Dom Pérignon a samozřejmě bondgirl.

Na zrození švýcarské Venuše Ursuly Andress si ale musíme počkat skoro hodinu. Ještě o dvacet minut déle na sebe nechává čekat hlavní padouch, v rámci série jeden z těch slabších. Není hoden, aby se po něm jmenoval celý film.

Vhodnějším názvem by bylo prozaické „James Bond“, protože o jeho uvedení na plátna kin běží především. Je to trochu jiný, neotesanější agent, než jakého známe z pozdějších bondovek. Holduje hazardu, manipuluje se ženami, nikdy nevynechá příležitost k vypití skleničky tvrdého alkoholu, nijak se neomezuje ani v kouření a nedělá mu problém chladnokrevně odstřelit člověka schopného vraždit (nikoliv vraha).

Takhle nějak Bonda ostatně vykreslil Ian Fleming, který byl natáčení často přítomen, neboť část filmu vznikala na Jamajce, kde Fleming ve svém Zlatém oku žil. V obohacení příběhu o další cizokrajné lokace tvůrcům bránil nízký rozpočet (1 milion dolarů). Chybět měl původně i akční klimax, ale díky dodatečné stovce tisíc dolarů nakonec nějaká ta miniatura exploduje.

Jako ve všech bondovkách, je i v této viditelně přítomen duch doby. Raketová krize byla z Kuby přemístěna do jiné středoamerické země, ve vzduchu visí radioaktivní nebezpečí, jamajská kultura se osamostatňuje a nad každým Bondovým krokem bdí v osobě Felixe Leitera CIA. Dr No není nejlepší bondovkou, ale je tou první, což se u takto milované série počítá. Ten pocit, že vše co později tak zklasičtělo, bylo zde představeno poprvé, je vzrušující.

DVD
Neboť skladba jednotlivých DVD Ultimate Edition je velmi podobná, namísto nudného popisu obsahu zkusím vždy vyzdvihnout jeden nejzdařilejší bonus. Pokud se týče kvality zvuku a obrazu – úžasná. Proč, to se dozvíte z jedenáctiminutové featuretty (existuje nějaké české synonymum?) 007: Licence to Restore, který mi přišel informačně výživnější než třičtvrtěhodinové making of, překrývající se z části s komentářem k filmu, což jsou ve skutečnosti sestříhané odpovědi režiséra a ostatních strůjců Dr. No.

Na závěr všemi milované číselné hodnocení

úvodní titulky: 7
bondgirl: 6
padouch: 3
padouchovi poskoci: 4
vychytávky: 1 (ten skvěle padnoucí oblek)
hlášky: 4

film: 80%

Třetí muž

Posted: 4. 9. 2009 in klasika

Řekni to beze slov

Jsou filmy, v nichž se mluví a pak jsou filmy, které mluví. I když se v nich moc nemluví. Do druhé skupiny i do četných žebříčků nejlepších filmů všech dob patří Třetí muž. Svými vizuálními kvalitami si nezadá s mistrovskými díly Orsona Wellse a byl to právě Welles, představitel vedlejší, ale zásadní role, kdo dělal během natáčení nejvíce problémů.

Liknavost slavného režiséra přiměla o něco méně slavného Carola Reeda použít několikrát dvojníka. Domněnky, že Welles všechny své scény sám režíroval, berme raději jako pouhý vedlejší produkt kultu vytvářeného okolo jeho kolosální osoby. Věrohodnější je tvrzení, že upravil některé ze svých hlášek, jak moc byl „ponořen“ do postavy Harryho Limea. Částečně tím ukradnul druhou identitu autora scénáře Grahama Greena, z jehož plného jména Harry Graham Greene bylo jméno filmového (anti)hrdiny vyvozeno.
Ale zpátky k Wellesovi, který si podobnými rolemi možná vydělával na režii filmů, které po předchozích zkušenostech nechtělo zaštítit žádné velké studio, v jeho případě to ale neznamenalo odbitou práci. Stačí jeden krátký záběr tváře, na které koexistuje pohled vraha malých dětí a muže, který sám zůstává dítětem, a váš zájem o děj filmu vyletí do závratných výšin. Zlom, šokující odhalení, jemuž předchází obrazová indicie s kočkou. Ta nejvybroušenější slova filmového jazyka.

Mám rád tyhle neupachtěné filmy, v nichž není prostor pro žvanění a postavy jsou natolik dobře napsané, že si jejich jména pamatujete několik dní po zhlédnutí. Důkladná práce je znát na všech složkách činících kvalitní film kvalitním filmem. Tři nejdůležitější jsou přítomny v titulkové sekvenci (záběru). Vtipný, ale znepokojující detail citerových strun. Zvuk a obraz, který nečekáte. Vyvedeni z míry prvním záběrem. Hudba (nepatřičná a proto oživující libovolnou scénu). Kamera (skutečný vypravěč filmu). Režie (srozumitelná práce s konotativními významy). Symfonie.

Vizuální styl Třetího muže bezpochyby vychází z expresionismu. V kose snímaných záběrech ale nenajdete náznak manýry, mají své opodstatnění. Znejišťují, upozorňují na výlučnost toho, co Holly zažívá. Reálnost dění je zpochybňována, mrtví ožívají a kdo ví, jestli Holly (foneticky k nerozeznání od holy = svatý) nepronásleduje jenom ducha. Někdy naklánění tu na pravou, tu na levou stranu vyvolává dojem, že jste na houpačce ovládané někým cizím. Od procházení útlými ulicemi noční Vídně navíc není nikdy daleko k mystériu, ke snu. Společně s nevraživosti místních, sazemi zvláštního humoru a počáteční nedosažitelnosti „třetího muže“ se občas můžete cítit jako v novele od Kafky. Zámek revival.

Rozbombardovaná Vídeň, kde se skutečně natáčelo, hraje nesmírně důležitou roli. Válka zohyzdila její tvář a jak vyjde později najevo, zlo metastazovalo i pod povrch, ale něco dobrého v té temnotě přece zůstat muselo. Reed tuší a proto jí na jednu stranu zobrazuje neorealisticky, připomínajíc válečné memento, ale zároveň si všímá magie místa s takovou minulostí. Zapomenutou minulostí? Ve městě rozděleném do několika zón přebývají cizinci ze všech koutů Evropy. Uvízli v bludném kruhu. Nově příchozí Američan, zástupce jiné země i jiného typu filmů, je ještě víc bezradný. Byl jinde, neví, co se tu událo, netuší, co se bude dít.

Potěcha z postupného objevování není stejně jako celý příběh tím primárním. Důležité jsou symboly, jejichž význam přetrvá. Vržení kostek, číslo sedmnáct na vlakovém sedadle, dlouhé čekání na člověka, který vás nakonec ostentativně mine. Osud byl určen, zkuste jej zvrátit.

The Third Man (Velká Británie 1949)
délka 104 minut

režie: Carol Reed; scénář: Graham Greene; kamera: Robert Krasker ; hudba: Anton Karas; hrají: Joseph Cotten (Holly Martins), Alida Valli (Anna Schmidt), Orson Welles (Harry Lime)

umístění v IMDb TOP 250 (k 4.9.09): #57

Rád bych se ještě jednou, naposledy a formou závěrečného shrnutí vrátil k nejzáslužnějšímu počinu České televize za poslední roky (společně s Procesem H), ke Zlatým šedesátým.

Od ledna až do července téměř každou sobotu v exkluzivním čase 20:00 jeden z filmových tvůrců (spolutvůrců) povyprávěl o svém životě a díle. Způsob, jakým svou „zpověď“ každý/á z oslovených pojal/a nemálo vypovědělo o něm/ní samé(m) a filmech, jež daná osobnost natáčela či stále natáčí. Neuvadající půvab Formanova lidového vypravěčství tak mohl vyniknout ve stejném pořadu, kde si lehce zafilozofoval Zdeněk Mahler a kde se Karel Vachek nerozpakoval být nekriticky kritickým.

Absence ucelené formy bohužel v některých případech vedla k redukci nosných informací na naprosté minimum. Vícekrát jsem byl vyveden z omylu, že povídání o filmech nemůže být nezáživné (Drahomíra Vihanová, Igor Luther).

Na kvalitě výsledné epizody se pokaždé podepsala kvalita a zejména kvantita doplňujícího obrazového materiálu. Někdy jako by dlouhé ukázky z filmů ředily nedostačující množství použitelného „rozhovoru“. Některé záběry (srpen ’68) se pro změnu opakovaly s pravidelností jarního tání. Měly snad ony – společně s víceméně pravidelnou zmínkou o prvním/zásadním zhlédnutém filmu – dodat seriálu jakýs takýs jednotný charakter?

Velmi odbité bylo kratičké (na obrazovce k přečtení navíc velmi krátce ponechané) textové info o dalších, nejednou mnohem zajímavějších krocích dané persóny. Vzhledem k nepravděpodobnosti podobně rozsáhlé televizní mapace let sedmdesátých, případně osmdesátých by přesah za „zlatá“ šedesátá nebyl na škodu.

Za největší nedostatek považuji nepřítomnost odborníků přes filmovou teorii, jejichž zasvěcený – a přednostně z nespolehlivé paměti netěžící – úvod mohl uvést jisté věci na pravou míru. Když už ne k jednotlivým epizodám, alespoň jako hodinové seznámení s faktory, které měly na vznik podmínek pro všechny vysílané filmy největší vliv, něco podobného vzniknout mohlo. A možná vznikne. Přesně tenhle nadosobní přesah totiž slibuje celovečerní film Československá nová vlna. Dobrý střihač a smysluplný komentář a možná i ve zdejších poměrech vznikne něco jako Bezstarostní jezdci, zuřící býci (2003) nebo přinejmenším A Decade Under the Influence (2003).

Za největší přínos Zlatých šedesátých zatím považuji odvysílání obdivuhodně dlouhé řady filmů poukazujících, co všechno zde šlo v příhodných podmínkách zrealizovat. Od nenákladných historických látek (Kladivo na čarodějnice), přes postapokalyptické sci-fi podobenství (Konec srpna v hotelu Ozon) k sugestivnímu psychologickému dramatu (Pasťák). Šlo. Půjde ještě někdy?

Kdo chybí. I při obsáhlosti Zlatých šedesátých nezbyl prostor pro všechny české a slovenské tvůrce, kteří své nejlepší filmy mohli natočit právě v 60. letech. Někteří se již bohužel odebrali do filmařského nebe, ale není zrovna tohle další důvod poskytnout prostor filmovým historikům?

  • Vratislav Blažek (scénář Starci na chmelu, Světáci
  • Jiří Brdečka (scénář Limonádový Joe aneb Konská opera, Až přijde kocour)
  • Zbyněk Brynych (…a pátý jezdec je Strach, Transport z ráje)
  • Pavel Juráček (Postava k podpírání, Případ pro začínajícího kata)
  • Jan Kadá, Elmar Klos (Obchod na korze, Smrt si říká Engelchen)
  • Karel Kachyňa (Noc nevěsty, Kočár do Vídně)
  • Jiří Krejčík (Svatba jako řemen, Čintamani & podvodník, Polnočná omša)
  • Antonín Máša (Bloudění, Hotel pro cizince, Ohlédnutí)
  • Jaroslav Papoušek (Ecce homo Homolka)
  • Evald Schorm (Návrat ztraceného syna, Každý den odvanu, Farářův konec)
  • Zdeněk Sirový (Smuteční slavnost)
  • Peter Solan (Kým sa skončí táto noc, Boxer a smrť)
  • František Vláčil (Ďáblova past, Údolí včel, Marketa Lazarová)
  • Jozef Zachar (Zmluva s diablom)

Abych dal prostor své úchylce na žebříčky malého významu a velkého rozsahu, ukončím stylově jedním takovým i tento příspěvek, ale jak už jsem předeslal – svým neinvenčním viděním světa pro mne byly podnětné všechny zhlédnuté tituly.

  1. Spalovač mrtvol (1968) – mrazivě dokonalé
  2. Intimní osvětlení (1965) – neobyčejně obyčejné
  3. Démanty noci (1964) – na vlastní kůži
  4. Muž, ktorý luže (1968) – hravé
  5. Ostře sledované vlaky (1966) – světově hořkosladké
  6. Sedmikrásky (1966) – nekompromisní
  7. krátké filmy Jana Švankmajera (Historia naturae (1967), Zahrada (1968), Byt (1968), Picknick mit Weismann (1969), Tichý týden v domě (1969), Kostnice (1970)) – pokaždé jedinečné
  8. Konec srpna v hotelu Ozon (1966) – svůdně nedivácké
  9. Den sedmý – osmá noc (1969) – ponuré
  10. Slnko v sieti (1962) – pěkná práce se symboly
  11. Černý Petr (1963) – ze života (bez „jako“)
  12. Pasťák (1969) – syrové
  13. Nikdo se nebude smát (1965) – příliš dlouhá povídka
  14. Kladivo na čarodějnice (1969) – nepříjemné
  15. Zabitá neděle (1969) – pocit zbytečnosti

Nebeská brána *****

Posted: 31. 7. 2009 in klasika

Dobrý film se špatnou pověstí

Odvrácená stránka Nového Hollywoodu: režiséři utržení ze řetězu. Friedkin potrápil studio remakem Mzdy strachu, Coppola prožil soukromou Apokalypsu a Cimino odrovnal sebe i United Artists Nebeskou bránu (jedním kritikem ještě během produkce překřtěna na Apocalypse Next). Natočili špatné filmy? Ani náhodou, jenom pod vlivem svých mamutích eg přestali respektovat nepsaná pravidla hry a přispěli k uzavření dveří pro řadu dalších. Nebeská brána, 3,5 hodiny dlouhá exhibice talentu přímo od Boha, ze všech tří filmů nejjasněji ukazuje, kde se stala chyba.

Průser visel ve vzduchu od prvních natáčecích dní. Podle plánu mělo být tempo natáčení 2 stránky 113-ti stránkového scénáře za den. V reálu činila rychlost přibližně 5/8 stránky denně. Po dvanácti dnech měli filmaři skluz 10 dnů a 15 stránek (čili Tropická bouře tolik nepřehání). Rozpočet postupně narostl z původních deseti zhruba na 40 milionů dolarů. Zástupci studia si až do premiéry nervali chomáče zšedivělých vlasů, neboť věřili kouzlu promítnutých záběrů, jež jim připomněly Davida Leana ve vrcholné formě. Veškerý optimismus je opustil s prvním veřejným promítáním nesestříhané verze (Cimino mimochodem pořídil nějakých 220 hodin materiálu). Katastrofa. O pět měsíců později putuje do kin verze zkrácená na 149 minut. Pramalý rozdíl, Nebeská brána vydělala v době svého vzniku směšnou sumu 1,3 milionu dolarů.

Problém filmu je zřejmý od prvních minut, v zásadě obsahuje buďto záběry zbytečné, nebo zbytečně složité. Nelze jim ale upřít, že vypadají skvěle. Nahnědlé obrázky Vilmose Zsigmonda nepostrádají westernový šmrnc, ač film samotný je svým vyzněním spíše anti-westernový. Rozlehlá krajina, nádherná obloha, světlo a stín podle pohybu mraků, které vnímáte. Přitom žádný kýč, jenom boží trpělivost. Kvůli podobným záběrům je široké plátno široké. Příměr k Davidu Leanovi pasuje.

Otázka „kam se poděl děj?“ je na místě, ale její důležitost slábne po boku filmů takového Terrence Malicka (třeba názvem spřízněných Nebeských dnů), které v podstatě taky žádný nemají. Podobně jako Malick později v Novém světě, soustředí Cimino často pozornost na vyprázdněný prostor mezi příčinou a následkem, čemu odpovídá i zasazení příběhu mezi dvě války. Jelikož Amerika na druhou stranu dýchá válkou, i kdyby měla válčit sama se sebou, nemůže tento stav trvat dlouho. Úchvatné scény, kdy čekáte, co se přihodí, jsou úchvatné právě oním čekáním. Napětí je přítomné, ač neopodstatněné a tím intenzivnější. Smysl dává rovněž – nejspíše nezamýšlená – bezvýznamnost a psychologická plochost postav. Každý se snaží přežít s tím, co má a co umí. Copak tihle lidičkové mohou zvrátit běh dějin? Směrodatné není, co se přihodí jim, nýbrž celé zemi. Smutek nad zacházením s ní má delší trvání. Stejně nezáleží na tom, oč běží, ale jak to vypadá.

Sebezpytné postavení v rámci westernových filmů nevedlo k vyeliminování tradičních westernových prvků: železnice, půda, harmonika, winchester ’66, znásilnění, přistěhovalci místo Indiánů (kteří jsou připomenuti bojem nápadně připomínajícím Little Bighorn – historie se neustále opakuje). Rozšíření a modernizaci tématického okruhu dokazuje zejména aktivní úloha ženské hrdinky. Krom drsné mužské je přítomna také jemnější ženská linie vyprávění a obě dvě se několikrát brutálně protnou (znásilnění, první a druhé rozstřílení). Otevřenou nahotu (nejenom neamericky krásné Isabelle Huppert) lze zas v dobovém kontextu vnímat coby dozvuk sexuální revoluce. Nejkritičtější podtext filmu zajišťuje vysokoškolský prolog. V pesimistickém závěru si můžeme klást otázku nabízející se po celý film – kam tato „elita národa“ svůj národ za více než dvacet let přivedla?

Slovo „okázalá“ dost dobře nevystihuje monumentalitu výpravy. Vše působí věrohodně, artificiálnost starých studiových velkofilmů chybí; jako důkaz, že se od nich Cimino distancuje. Ulice měst jsou živé, stále jimi proudí davy komparsistů, kteří dělají spoustu hluku. Zjevně nebylo jenom dostatku peněz, ale také lidí. Ze změti bezejmenných postaviček vystupuje tvář pána, který vypadá jako Rasputin a paní připomínající ženu z Ejzenštejnova Křižníku Potěmkina. Vous Krise Kristoffersona potom asociuje generála Custera (opět ten Little Bighorn), což je vzhledem k nicotným možnostem projevit herecký talent asi to nejlepší, co mu můžu přičíst. Ale o individuální osudy v tomto nadosobním příběhu skutečně nejde.

Ať bylo natáčení napjaté sebevíc, zúčastnění občas budí dojem, že si jej celkem spontánně užívali (dlouhá taneční sekvence). Pro diváka je to mnohem obtížnější, protože Nebeská brána nijak přátelskou podívanou není, sám jsem si začal mít rád (ano, jde to) teprve díky Stockholmskému syndromu. Po tři a půl hodinovém zajetí začnete vidět v příznivějším světle kdejaký film, tento navíc patří k tomu vizuálně nejúžasnějšímu, co kdy Hollywood světu dal. Chci věřit, že příští setkání bude již přátelské a mé nadšení okamžité.

Nebeská brána (Heaven’s Gate, USA 1980)
délka 219 minut

90%

jak hodnotí jinde: ČSFD (74%), IMDb (6.4), RT (48%)

Jezinky a bezinky *****

Posted: 21. 7. 2009 in klasika, recenze

Čelit smrti smíchem

Byl jednou jeden rozkošný domeček, hnedle vedle hřbitova, a v něm dvě hodné tetičky a jejich synovec, toho času Theodor Roosevelt. V ten den, na Halloween to bylo, se jejich druhý synovec s image věčného starého mládence zrovna čerstvě zasnoubil a synovec třetí, vzhledem nezdařená kopie Borise Karloffa, chováním něco mnohem horšího, zatoužil po domově. A neměl zábrany vzít s sebou strůjce svého ksichtu. Jediné, co by mohlo tuto rodinnou sešlost narušit, by byl nález nějakého umrlce. Ale ti jsou přeci všichni hluboko pod zemí… ač… možná… ne úplně všichni a ne až tak hluboko.

Vypadáte jako někdo, koho bych mohl potkat v džungli.

Chtěl bych tu hru o rodince, která bere vytahování kostlivců ze skříně trochu doslovněji, vidět na divadle. Abych si mohl potvrdit, že filmovou verzi Franka Capry nemůže nic překonat. Jakákoliv kombinace thrilleru, z něhož tuhne krev v žilách a ztřeštěné komedie pro mne představuje „must see“ pamlsek, ale tohle, to byla učiněná žranice. Jejím konzumentem chci být znovu a znovu a znovu, dokud mi ty mistrovské hlášky nezabarví krev do srandovna. Jako milovník všeobecně nemilovaných žebříčků neotálím s vyklizením první příčky v komediální TOP 10.

– Jak se jmenujete?
– Mortimer Brewster, obvykle. Ale dnes nejsem ve své kůži.

Cary Grant si natáčení s Caprou moc neužíval, necítil se být vhodnou volbou pro roli Mortimera, svůj honorář věnoval na dobročinné účely a v souvislosti s odkládanou premiérou filmu (z 1941 na 1944) dokonce vyjádřil přání, aby ten prokletý film někdo někde zašantročil a tím jej navěky skryl před bělmy diváků. Bohudík se nestalo a Grant se vážně nemá zač stydět, jeho vyjevené reakce na průběžně navyšovaný počet nebožtíků jsou jedinečné. Přehrává, ano, ale v intencích bláznivé komedie. Bláznivé pojetím i postavami. Ostatně, všichni jsme blázni, kterážto stará známá pravda film uzavírá. Představiteli Jonathana dávají scénáristé jeho podobnost s jistým slavným hororovým hercem (který navíc ztvárnil stejnou roli na divadle) pěkně sežrat, což jeho tváři nijak neubírá na děsivosti. Kumpán, plastický chirurg bez licence a dobré pověsti, byl pro Petera Lorreho příležitostí předvést svůj komediální talent. Ale nedobrý pocit z toho človíčka přetrvává. Měl „to“ prostě natrvalo vepsané do tváře. Obsazení by nebylo kompletní bez těch dvou postarších dam, které si čas mezi tlacháním nad kávou a cíděním starého porcelánu krátí mordy. Nenucenost, s jakou o této kratochvílí rozprávějí, z nich činí hvězdy večera, kdykoliv Grant kamsi odběhne.

V naší rodině je šílenství dědičné. Prakticky běžné.

Na film od člověka, který posléze (a po sérii válečných dokumentů) natočil něco pojmenovaného Život je krásný (1946), skrývají Jezinky a bezinky pod nevinnou slupkou atypicky morbidní jádro. Počet mrtvých převyšuje dvacítku (ať budeme, či nebudeme počítat toho postřeleného se zápalem plic), zdaleka ne všichni viníci jsou potrestáni a mráz běhající po zádech během několika scén dává zapomenout, že sledujeme komedii. Ani vtipy reprezentující ten nejčernější humor na druhou stranu nepohrdají dobrým vkusem a určitě pobaví i vaše rodiče (tetičkám raději nepouštět). Sotva je po pár úvodních minutách dožene – a nám umožní zorientovat se, kdo je kdo –, udržuje Capra se svými poblázněnými postavami tempo. A rozhodně se nespokojil s jedním dobrým umístěním kamery. Tu udržuje v pohybu a diváky zas v napětí nad tím, co se stane v příští minutě. Vzhledem k minimu prostředí (jeden a půl interiéru + hřbitov) a maximu slovního humoru Jezinky neskutečně frčí. Nejednou mi vinou smíchu nad vtipem předchozím unikl vtip stávající a jen tak tak jsem stihl ten nastávající.

Víte, pane Brewstere, momentálně je nedostatek Napoleonů.

Nenapadá mne absolutně nic, co by stálo za vytknutí, pouze mi většina současných komedií naráz připadá mnohem hloupější, pomalejší a strašlivě astenická, pokud jde o vtipy. Není to film, který by zastavil globální oteplování a pomohl vám překonat krizi identity, ale jestli se chcete pobavit jako králové, jako císařové, jako pánové celého světa, nečekejte. Jenom drobné varování: existuje vysoká pravděpodobnost, že pak už nebudete chtít vidět nic jiného.

Jezinky a bezinky (Arsenic and Old Lace, USA 1944)
délka 118 minut

95%

jak hodnotí jinde: ČSFD (86%), IMDb (8.1), RT (90%)

Ostře sledované vlaky

Posted: 23. 3. 2009 in klasika

„Pěkná prasárna“

Mezi vesměs kladně přijímanými snímky československé nové vlny náleží Ostře sledovaným vlakům výjimečné postavení z vícero důvodů. Tím nejpádnějším je bezesporu Oscar, po Obchodu na korze teprve druhý pro československou kinematografii. Čím si zrovna adaptace Hrabalovy novely vysloužila toto prestižní ocenění? Zkusme zapátrat, čím mohl film členy Akademie urazit, ale čím je naopak oslovil.

Energický start, kdy jsme monologem nejdůležitější postavy obeznámeni s ní i s jejími příbuznými, potažmo neuvěřitelnými příhodami, jež zažili, zasazuje film bez nadbytečných řečí do konkrétní doby a konkrétního místa. Svižné, výstižné a vtipné, jedním slovem neodolatelné a nadto přímo navazující na ráznou muzikou podbarvené úvodní titulky.

Příhody železničního eléva Miloše Hrmy jsou tragické i komické a na rozdíl od knihy vázané na pevnou, chronologicky vystavěnou dějovou kostru. Looser, který získá absentující sebevědomí a ve správnou chvíli se projeví jako hrdina, je poměrně žádaným artiklem. Navíc ho není problém vnímat jako zástupce celého národa, resp. té příznivější stránky národní povahy. Méně příznivou reprezentují všichni ostatní. Přednosta švejkovských proporcí si nechává kálet na hlavu (byť v doslovném významu jen holuby). Hubička svěřuje největší dílec zodpovědnosti Hrmovy, aby sám mohl dále pohoršovat počestné občany svými milostnými výstřelky.

Díky postavám vedlejším, jež nám mohou být vesměs lhostejné, vyniká tragikomičnost postavy hlavní, řešící s nenapodobitelnou bezelstností Václava Neckáře sympaticky banální problém, jehož podstatu metaforicky odkrývá náhle otevření dveří během milostné scény s Mášou, komičtější o ceduli „Za 5 minut hotové“. Místo prvního nezdařeného styku je sice následně zničené, vzpomínky na něj nikoliv. Pozdější návštěva lékaře, ztvárněného režisérem, vnáší do filmu zřejmý autobiografický prvek. Rada, aby mladý hrdina vyhledal zkušenější ženu, má (nejspíš nezamýšlenou) mimofilmovou vazbu na obdiv, s nimž Menzel vzhlížel k Věře Chytilové.

Zajímavé, obzvlášť pro americké publikum, muselo být pojetí erotiky – decentní, přitom provokativní a vzrušující. Proslulé fetišistické razítkování pozadí slouží hlavně k následnému rozběhnutí mravního soudu. Absurdita jeho pojetí jenom stvrzuje, že autor předlohy i režisér považují souzení věcí příjemných, intimních a společensky nezávadných za nesmysl (pohoršená Zdenčina maminka dokonce přeruší přelíčení s doznávajícím se vrahem). Neschopnost oddávat se jisté životní slasti nutí Hrmu hledat radu u paní přednostové, toho času nadívající krk kačera, což mladíka – opět nepřímou cestou – učiní mužem. Svou bezeslovnou radu tedy nalezl, akorát si již neuvědomil, že hlavně svou zásluhou.

Dřívější pokus o sebevraždu pro změnu staví do atypického světla jiné ožehavé téma – náboženství. Hrma ignoruje na zdi pověšený obrázek svatého, přesto jej nicméně zachrání zásah shůry: dělník na vysokých štaflích prorazí zeď do pokoje a zavolá pomoc. Jizvy na zápěstí Hrmovy později zachrání život, když je nakrátko „unesen“ nacisty. Co se stalo, stalo se, jedno čí zásluhou, ale jinak tomu být nemohlo.

Válečná tématika nejen obohacuje film o humánní náboj a demonstruje ohebnost lidské povahy, ale také umožňuje konfrontovat života neznalého hrdinu po lásce (poprvé německé jeptišky) také se smrtí (mrtví němečtí vojáci). Jde vlastně o pikareskní román na miniaturním prostoru. Všichni kolem Hrmy budí dojem lidí, jež kdeco ví a kdeco znají, přitom jsou jaksi zatuhlí, neschopní nějaké (neo)patrné aktivity. Miloš, doplácející neustále na hříchy druhých, musí všechno teprve poznat, vlaky kolem něj jen projíždějí a většinou mu ujíždějí, kterážto frustrace ústí v jediný statečný čin široko daleko (svým způsobem jde opět o egoistický úkon). Až smrt jej zbavuje „označkování“ místním nádražím.

Identifikaci kteréhokoliv filmu usnadňují emblematické záběry, v případě Vlaků to je především „ujíždějící polibek“ a Hubičkovo dýchnutí na razítko (razítkování by asi bylo vnímáno jako příliš vulgární). Kdo film viděl, tyto záběry jej okamžitě nasměrují správným směrem. A toho, kdo jej neviděl, též. Kolik dalších neanglicky mluvených oscarových filmů tohle dokáže?