Čaroděj ze země Oz (IMDb TOP 250)

Na konci duhy

Některé jevy mezi nebem a zemí je těžké vysvětlit. Kulový blesk, Einsteinovu speciální teorii relativity, existenci Pošty pro tebe… Zájem, s nimž jsem sledoval sedm dekád staré fantasy o putování kansaské dívenky, retardovaného strašáka, artritického plecháče a homosexuálního (ta červená stužka!) lva. Ani ve vší jeho pitomoučkosti, nezamýšlené komičnosti a hory překračující naivitě nedokážu Čaroděje ze země Oz nenávidět. Byl zábavný, byl barevný a byly v něm písničky. A samozřejmě má taky imunitu vlastní všem dlouho, předlouho milovaným rodinným filmům. Byť se u nás netěší takové obliby jako v anglofonních zemích.

Svou modernizovanou pohádku The Wonderful Wizard of Oz publikoval L. Frank Baum prvně v roce 1900 a záhy se z ní stal obrovský hit. Následoval úspěšný divadelní muzikál, 13 „ozovských“ knížek stejného autora, 26 knížek autorů jiných. První filmové zpracování, krátkometrážní, černobílé a němé, přišlo na svět roku 1910, to nejslavnější, dlouhometrážní, barevné, mluvící i zpívající, o 29 let později. Premiéru měl Čaroděj ze země Oz krátce před vypuknutím druhé světové války, výprava do jiného, lepšího světa tak během následujících let plnila dvojí úlohu. Film nešetří momenty, které musely menši diváky děsit (starou zelenou čarodějnici bych taky nejradši umlátil koštětem), svým hopsavě dobrým naladěním a nezbytnou porážkou zla vám ale dokáže na chvíli nasadit růžové brýle.

Studio MGM s vidinou velkého hitu za knižní práva zaplatilo rovných 75 tisíc dolarů (Jih proti severu stál 50). Klíčovým pro následující úspěch bylo obsazení hlavní role. Tu namísto zvažované Shirley Temple dostala šestnáctiletá Judy Garland. (Zajímavé pozadí jejího obsazení odhaluje jinak velmi nezajímavý televizní film Já a mé přízraky.) Jediné, čím mohla Garlandová, mající pro dětštější vzhled převázané poprsí, předvést vyzrálost svého talentu, byly nakonec vyzývavě červené střevíčky. Namísto knižních stříbrných si je producent Mervyn LeRoy vydupal, neboť mohly dát lépe vyniknout možnostem nově vzniklého technicoloru. V roce 2000 byl jeden pár vydražen za 666 tisíc dolarů.

Komplikace při obsazování hlavní role doprovázely komplikace se scénáristy a režiséry. Celkem 14 autorů se podepsalo pod výslednou podobou scénáře, zatímco zainteresovaných režisérů bylo 5. George Cukor nenatočil ani záběr. Dvanáct dní po začátku natáčení dostal vyhazov Richard Thorpe. Titulky neuvádějí ani Kinga Vidora (scény s Mlaskaly a černobílé scény z Kansasu) a Mervyna LeRoye, nýbrž pouze Victora Fleminga. (Smolař Cukor byl Flemingem následně vystrnaděn také z postu režiséra Jihu proti severu.)

První nasazení výpravného snímku za 2,7 milionů dolarů nepřineslo očekávané ovoce: tržby činily pouze 3 miliony. Opakovaným uváděním v kině a následně v televizi si však Čaroděj postupně vydobyl postavení milované klasiky, jejíž uvedení na VHS v roce 1980 (coby vůbec prvního titulu MGM) nejspíš s nostalgií ocenili hlavně starší diváci. Těm mladším už dnes asi přijde po stránce trikové zastaralý, po stránce vypravěčské těžkopádný a celkovým pojetím příliš děsivý. Jeho jedinečnosti ovšem žádné oficiální, polooficiální či zcela neoficiální pokračování, ať turecké, japonské, nebo ruské nedosáhlo.

Čaroděj ze země Oz (The Wizard of Oz, USA 1939)
délka 101 minut

režie: mj. Victor Fleming; scénář: mj. Noel Langley a Florence Ryerson; kamera: Harold Rosson; hrají: Judy Garland (Dorotka), Frank Morgan (Čaroděj), Ray Bolger (Strašák), Bert Lahr (Lev), Jack Haley (Plecháč), Margaret Hamilton (Čarodějnice), Terry (pes Toto)

umístění v IMDb TOP 250 (k 31.1.09): #124

Nový Hollywood – 10 filmů

10 položek a méně

Na téma Nový Hollywood jsem již jeden obsáhlejší článek zveřejnil, prostor pro zevrubnější rozepsání se o jednotlivých filmech v něm však nezbyl, což napravuji až nyní. Následující (chronologicky řazený) výběr nechce být výběrem jakkoli celistvým, mapujícím všechny důležité tituly, jde, po vzoru výčtu „10 položek a méně“ (viz stejnojmenný film) o čistě reprezentativní vzorek, úmyslně neobsahující snímky příliš známé, ani příliš neznámé. Snad bude k čemu a i pokud ne, časem tak jako tak dám dohromady další desítku, Nový Hollywood prostě žeru. 🙂

Bonnie a Clyde (1967, r.: Arthur Penn)

Bylo to v době Velké hospodářské krize, kdy ti dva kradli a zabíjeli a lidé je zbožňovali. Chtěli mít stejnou odvahu, chtěli být stejně nekompromisní při získávání toho, čeho se jim nedostává, zatímco jiní tím plýtvají, chtěli být jako Bonnie a Clyde, hrdinové nezapomenutelné gangsterky. Warren Beatty věděl, do čeho výhodně investovat, jako producent si díky této nihilistické a zjevně levicově orientované para love story připsal na konto sympaticky zakulacenou částku (celosvětově to dělalo přes 70 milionů), jako herec se téměř ze dne na den stal hvězdou oslepující svou zářivostí hvězdy ostatní. Benevolentní přístup tvůrců Bonnie a Clyde, inspirovaných mimo jiné francouzskou novou vlnou, k sexu a násilí, šokoval puritány a cenzory definitivně přiměl spustit nový systém ratingů, jenž funguje dodnes. Benevolentní přístup tvůrců Bonnie a Clyde k sexu a násilí nadchnul mladé diváky, znuděné neinvenčními studiovými velkofilmy, a velkou měrou přispěl k vytvoření „šablony“ na filmy, které budou zaručeně úspěšné. Natáčet v exteriérech, natáčet o žhavých tématech, natáčet po svém a na nikoho nehledět. Nastupuje nová, mimořádně silná generace „auteurů“.

Terče (1968, r.: Peter Bogdanovich)

Král béčkových filmů Roger Corman finančně zaštítil Bogdanovichův debut s tím, že v něm musí najít místo pro nepoužitý materiál z hororu The Terror (1963) a zároveň zaangažovat Borise Karloffa, který Cormanovi dlužil dva natáčecí dny. Důkazem geniality skloubení obojího budiž mimo jiné Karloffovo odmítnutí peněz za natáčecí dobu přesahující ony zaplacené dva dny. Terče sice mohou budit dojem dvou filmů v jednom, závěrečné střetnutí hrůzy fiktivní a reálné by ale bez předchozích minut tak perfektně fungovat nemohlo. Ač místy připomíná laciný horor (Cormanův vliv je poznat), výběrem tématu a formální, takřka hitchcockovskou precizností zapadá mezi filmy nastupujícího Nového Hollywoodu (jehož nástup jakoby film reflektoval). Námět Terčů se ke smůle tvůrců zčásti přeměnil v realitu, neboť jeho uvedení následovalo krátce po atentátech na Martina Luthera Kinga a Bobbyho Kennedyho. S dvěmi myšlenkovými vrstvami pracující zobrazení spjatosti toho, co nás děsí v kinech s tím, co nás děsí ve skutečnosti (a co perspektivou psychopatického snipera v závěru splývá v jedno), nemohlo být pro přílišnou nekompromisnost v době svého vzniku plně doceněno. Dnes jde o nadžánrový klenot stejně jako o nejdůstojnější rozloučení Borise Karloffa (který film nečekaně obohacuje o cynický humor).

Bezstarostná jízda (1969, r.: Denis Hopper)

Get your motor runnin‘ /Head out on the highway /Lookin‘ for adventure Bezstarostná jízda nebyla prvním „hippie“ filmem, ale dodnes zůstává tím nejvýraznějším. Dodnes existují spory ohledně toho, kdo je původním autorem myšlenky na příběh dvou motorkářů, kteří převážejí drogy americkým jihozápadem s vidinou velkého obnosu peněz a splněných snů. Jako scénáristé jsou uváděni Dennis Hopper, který hraje Billyho (the Kida) a film režíroval, Peter Fonda, který hraje Wyatta (Earpa) a film produkoval a Terry Southern, jenž údajně vymyslel titul, značící také životní styl zainteresovaných – Easy Rider. Směr, jakým se bude ubírat natáčení party volnomyšlenkářských kámošů, předvedli Hopper s Fondou již během přípravy klíčové scény na Mardi Grass, na karnevalu, který málem zmeškali. Film i přesto, i přes povahu paranoidního Hoppera, s oblibou tyranizujícího věčně zhulený štáb (Nicholson, Hopper, Fonda na plátně skutečně kouří trávu!) vzniknul, dal nový význam slovu „freedom“ a naplno odstartoval úžasnou éru Nového Hollywoodu. Málokterý film před nebo po Bezstarostné jízdě vyniká takovou lehkostí. We were born, born to be wild/We can climb so high I never wanna die

Harold a Maude (1971, r.: Hal Ashby)

Vzít silné téma, přistoupit k němu neotřele, proměnit jej v dobře obsazený film a vše vyšperkovat silně návykovým soundtrackem, doufaje, že vznikne kult. Dnes metoda mnoha začínajících nezávislých filmařů, v sedmdesátých letech shoda okolností. Jako obzvlášť velká shoda okolností se Harold a Maude jeví při pohledu na některou z dobových fotek Hala Ashbyho, i na novohollywoodské režiséry dosti svérázného živla. Příběh o více než přátelském vztahu mladého muže a ženy, která by mohla být jeho prababičkou, se žánrově pohybuje někde mezi černou komedii, existencionálním dramatem a romancí. Dnes již bezesporu kultovní záležitost obohatila svět mimo jiné o nesmrtelný soundtrack Cata Stevense a dva nové výrazy; „harolding“ (poflakování se kolem hřbitovů) a „maudism“ (filozofie založená na vychutnávání každého dne až do dna).

Americké graffiti (1973, r.: George Lucas)

„Jedna noc party středoškolských absolventů během šedesátých let.“ – věta shrnující děj celého filmu, krásně pohodové „after-high-school“ komedie, která umístěním do roku 1962 předskakuje jedné svinsky dlouhé tragédii. Ale na ní žádný z neochotně dospívajících hrdinů těch rozverných nočních trapásků zatím nemá ani pomyšlení, stejně tak divák, v čemž spočívá největší dar Amerických čmáranic na zdi (jak si trefně zapřekládali autoři nejmenované socialistické publikace). Během jejich sledování se nemusíte s ničím trápit, na nic myslet, jenom koukat na snažení budoucích hvězdiček (Richard Dreyfuss, Harrison Ford, dále již raději převážně režírující Ron Howard) a poslouchat jednu vedle druhé nasekané pecky z parádního soundtracku. Možná i pod vlivem hitů v něm obsažených se pěkně rozjel také George Lucas a první sestřih měl úctyhodných 210 minut. Finální verze upravená na rozumných 112 minut z Lucase učinila jako mávnutím světelného meče milionáře a splněný klukovský sen, který následoval, je již známý napříč všemi galaxiemi. Za kacířským tvrzením, že zábavnosti Graffit velký kámoš Stevena Spielberga vícekrát nedosáhnul, si nadále stojím.

Špinavé ulice (1973, r.: Martin Scorsese)

Po studentském debutu Kdo to klepe na mé dveře (1967) a polozapomenuté Bertě z dobytčáku (1972), natočené „na zakázku“ již zmíněného Rogera Cormana, mohl také Martin Scorsese (Malibu generace) konečně natočit první SVŮJ film. Mnohdy poněkud krvavější zážitky party ústředních kamarádů vycházejí z režisérových osobních zkušeností z Little Italy, kde prožil dětství. Všechny exteriérové scény navíc vznikaly přímo v ulicích New York City, neautentičnost by tedy filmu vyčítal málokdo. Scorseseovské jsou Špinavé ulice také v jiných ohledech – dlouhé steadi-camové záběry, dobová hudba, Robert De Niro. Kvalit pozdějších sondáží na tu méně probádanou stranu zákona Ulice možná nedosahují, ale rozhodně je dobré vědět, co Casinu, Mafiánům a především Taxikáři předcházelo.

Vymítač ďábla (1973, r.: William Friedkin)

Na začátku bylo slovo. To slovo znělo (The) Exorcist a šlo o název románu Williama Petera Blattyho z roku 1971. O dva roky později podle něj natočil William Friedkin (osloven byl mj. také Mike Nichols nebo Peter Bogdanovich) horor, který šokoval svět. Když už film o pubertální dívce posedlé ďáblem, tak se vším všudy. Na masturbaci krucifixem byl v té době připraven málokdo. Neznamená to ovšem, že by se lidé kinu vyhýbali jako čert kříži, právě naopak, Vymítač vydělal celosvětově přes 400 milionů dolarů. Před pár lety by bylo navíc nemyslitelné, aby podobný druh filmu (v zobrazování nechutností explicitní horor) obdržel byť jen nominaci na Oscara. Tvůrci Vymítače si odnesli dva, za nejlepší zvuk a adaptovaný scénář. Z mnoha následujících hororů, bourajících se stejnou samozřejmostí veškerá existující tabu, zmiňme alespoň Texaský masakr motorovou pilou (1974), Přichází satan (1976) a Halloween (1978).

Zapadákov (1973, r.: Terrence Malick)

Odstřihnout se od minulosti, spálit za sebou mosty a utéct do přírody. I když jenom na pár týdnů. Prostě pro ten pocit. Pro ten opojný, pomíjivý pocit, který stejně brzy vystřídá pocit jiný: „jako když sedíte ve vaně a všechna voda odtekla“. Malickova fatalistická reflexe pocitů Vietnamem poznamenané generace vyhází z reálných událostí, ale zároveň vyhlíží nadpozemsky a nadčasově. Ne tolik jako následující Nebeské dny (rovněž orámované naivním komentářem nedospělé dívky), tudíž realističtěji a prostým sdělením, ke kterému celou dobu směřuje, i bolestněji. Živé obrazy podmanivé přírody pokresluje hudba Jamese Taylora (s převzatými motivy od Carla Orffa) a je fascinující, jak přesně vždy koresponduje obrazové „ladění“ s náladou postav. Věci v podstatě nejsou dobré a špatné. Dobří a špatní jsou jenom lidé. Přičemž ti špatní na sebe budou vždy strhávat více pozornosti. Zapadákov – kruté a výstižné označení pro texaskou krajinu, která nebyla pro starý ještě když bratři Coenovi nosili zvonáče a kouřili trávu. Terence Malick se ve svém debutu tuze přímočarou cestou dobral v podstatě stejného závěru jako oni ve svém zatím posledním opusu. Některým historkám však modernizace nemůže ublížit.

Čínská čtvrť (1974, r.: Roman Polanski)

Pět let poté, co jeho těhotnou manželku Sharon Tate (a čtyři další přátele) brutálně zavraždili členové gangu Charlese Mansona, se Roman Polanski vrátil na výsluní svým dost možná nejtemnějším filmem. Čínskou čtvrtí, neonoirem o kvalitách ručně vyšívaného hedvábného šátku, který se vám omotá kolem krku a lehce váš přidusí. Jack Nicholson toho jako detektiv s býčí povahou fyzicky moc nevytrpí (slavný přefiknutý nos), ale co se musí honit jeho myslí, jež je sama o sobě titulní čínskou čtvrtí, s tím by k lepšímu nehnuly ani měsíce psychoanalýzy. Tu by po natáčení ostatně potřebovala většina štábu. Pověstné jsou vyhrocené hádky mezi Nicholsonem a Polanským (rozmlátil Jackovu televizi) a mezi Dunawayovou a Polanským (vytrhl Faye hrst vlasů). Ať v sobě tyhle bulvární pikošky nesou sebevětší kus pravdy, Čínská čtvrť nakonec vznikla a po Rosemary má děťátko (1968) a Kmotrovi (1972) ještě jednou pojistila uměleckou nesmrtelnost producenta Roberta Evanse (a poplácala po zádech jeho mohutné ego). Vnitřní zmatek J.J. Gittese měl být podle původní představy scénáristy Roberta Townea náplní dalších dvou filmů, nakonec vzniknul pouze jeden, nepříliš zdařilý sequel Dva Jakeové (mimochodem režírovaný Jackem Nicholsonem). Kvůli obvinění ze znásilnění třináctileté dívky (mimochodem v domě Jacka Nicholsona) Polanski již více filmů v Americe nenatočil.

Rozhovor (1974, r.: Francis Ford Coppola)

Jako borůvkový keř mezi dvěmi sekvoji působí Coppolův Rozhovor natočený mezi prvním a druhým Kmotrem. Pátrání paranoidního zvukového technika (Gene Hackman) po čemsi nehezkém řadí někteří kritici k umělecky nejambicióznějším režisérovým počinům. V učebnicích pro začínající filmaře má své pevné místo minimálně závěrečná „odhalovací“ pasáž, srozumitelně, sérií chytře řazených scén a příslušných zvukových stop odkrývající všechny dosavadní nejasnosti. Coppola film sice produkoval, režíroval a pod vlivem Zvětšeniny (nikoliv aféry Watergate) k němu napsal scénář, skoro stejný podíl zásluh na výsledném tvaru je přičítán Walteru Murchovi, hlavnímu střihači a mistru zvuku. Nejvýrazněji se Rozhovorem inspiroval Brian De Palma – Výstřel (1981).

Sportovní filmy

Televizní olympiáda kdykoliv

Výběrový seznam sportovních filmů podle jednotlivých disciplín.

Letní sporty

Americký fotbal

Bourák (1993), Brianova píseň (1970), Expres (2008), Gang v útoku (2006), Harmon of Michigan (1941), Jerry Maguire (1996), Little Giants (1994), Náhradníci (2000), Napůl drsňák (1977), Návrat na vrchol (2006), Nejtěžší yard (1974), Nepřemožitelný (2006), On zázračným studentem (1925), Papírový lev (1968), Plán hry (2007), Program (1993), Radio (2003), Rudy (1993), Správná hra (1983), Světla páteční noci (2005), Trestná lavice (2005), Tvrdé palice (2008), Varsity Blues (1999), Vítězové a poražení (1999), Vodonoš (1998), Vzepřít se obrům (2006), Vzpomínka na Titány (2000), Zrození šampióna (2009)

Baseball

42 (2013), Babe (1992), Bang the Drum Slowly (1973), Cobb (1994), Durhamští býci (1988), Fear Streaks Out (1957), The Final Season (2007), Hra snů (1999), Hráč (2002), Hřiště snů (1989), It Happens Every Spring (1949), Láska s potížemi (1949), Letní vzplanutí (2001), Moneyball (2011), Mr. Baseball (1992), Muž z levého pole (1993), Nejlepší hra (2000), Osm mužů z kola ven (1988), Plácek (1993), The Pride of the Yankees (1942), Prodaný zápas (1988), První liga (1989), Přirozený talent (1984), The Stratton Story (1949), Špatné zprávy pro Medvědy (1976), Take Me Out to the Ball Game (1949), Velké vítězství (1992)

Basketbal

Bílí muži neumějí skákat (1992), Cesta za vítězstvím (2006), Cesta zpátky (2020), Coach Carter (2005), Hoop Dreams (1994), Hráči z Indiany (1986), Hurricane Season (2009), Jako Mike (2002), Jů, vona je chlap (2002), Kokosy v pralese (1994), Love & Basketball (2000), Murderball (2005), Nad košem (1994), Nejlepší hráč (1998), Nejtvrdší zápas (1996), Poloprofesionál (2008), Space Jam (1996), Věřte mi (2006),  Zpátky ve hře (2005)

Běhání

Barva vítězství (2016), Endurance (1999), Fair Play (2014), Hranice možností (1998), Marathon (2005), Maratón lásky (2007), Maratónec (1976), Ohnivé vozy (1981), Osamělost přespolního běžce (1962), Paavo Nurmi – The Man and His Times (1978), Personal Best (1982), Running Brave (1983), Svatý Ralph (2004), Terry (2005), Vysněný cíl (2000), Zázračný běžec (1997)

Bojové sporty

Legendary (2010), Nikdy to nevzdávej (2008), Warrior (2011)

Box

Ali (2001), Boxer a smrť (1962), Boxerka (2000), Boxing Gym (2010), Fighter (2010), The Hammer (2007), Hurikán v ringu (1999), Champion (1949), Jak se jmenuji: Muhammad Ali (2019), Million Dollar Baby (2005), Muhammad Ali: Na vrcholu (1996), Nadmuté město (1972), Někdo tam nahoře mě má rád (1956), Pěsti ve tmě (1986), Podvod (1949), Půlnoční podraz (1992), Requiem for a Heavyweight (1962), Rocky (1976), Tělem a duší (1947), Těžká váha (2005), Triumf ducha (1989), La Yuma (2009), Zuřící býk (1980)

Cyklistika

A co dál… (1979), Armstrongova lež (2013), Cyklista (1987), En forårsdag i Helvede (1976), The Flying Scotsman (2006), Icarus (2017), Král švindlu: Příběh Lance Armstronga (2014), The Program: Pád legendy (2015), Totò al giro d’Italia (1948), Trio z Belleville (2003), Vítězové (1985), Vive le tour (1962), Zbytečná smrt: Příběh Marca Pantaniho (2014)

Fotbal

Blafuj jako Beckham (2002), Brankář (2018), Diego Maradona (2019), Fotbal nekonečno (2018), Góóól! (2005), Mean Machine (2001), Offside (2006), Prokletý klub (2009), Ronaldo (2015), Shaolin fotbal (2001), Sláva vítězům (2000), Strach brankáře při penaltě (1972), Vítězství (1981), Zápas (1999), Zidane, portrét 21. století (2006)

Golf

Bobby Jones: Odpal génia (2004), Caddyshack (1980), Golfový sen (2005), Legenda o slavném návratu (2000), Rivalové (1996), Zelený svět (1996)

Gymnastika

Bláznivá olympiáda (2005), Let (1986), Nebe na dosah (1990), Perfect Body (1997), Kruh (2001), Pokojný bojovník (2006), Rebelka (2006), Za hranicemi možností (2017)

Plavání

Alex (1993), Krasoplavci (2008), Nadia, Butterfly (2020), Plavat proti proudu (2003), Plavec (1968), Vsyo reshayet mgnoveniye (1978), Waterboys (2001), Za jasného dne (2005)

     Ragby

          Invictus: Neporažený (2009), Navěky silný (2008), Ten sportovní život (1963)

Stolní tenis

Ping Pong (2002), Skóruj! (2007)

Surf

Bod zlomu (1991), Divoké vlny (2007), Osudové léto (2002), Shelter (2007), Soul Surfer (2011), Velká středa (1978)

Tenis

Borg/McEnroe (2017), The Break (1995), Jocks (1987), Říše dokonalosti (2018), Souboj pohlaví (2017), Strokes of Genius (2018), Wimbledon (2004)

      Vodní pólo

             Children of Glory (2016), Neptune’s Daughter (1949), Palombella rossa (1989)

 

Zimní sporty

Krasobruslení

Ice Castles (1978), Já, Tonya (2017), Ledové ostří (1992), Ledově ostří (2007), Ledové sny (2010), On Edge (2001), Princezna ledu (2005)

Lední hokej

Hokejová máma (2004), Hokejový zázrak (2004), Maurice Richard (2005), Mystery, Aljaška (1999), Pásky z Nagana (2018), Ranař (2011), Rudá mašina (2014), Šampióni (1992), Tvrdá hra (1977), Youngblood (1986)

Sjezdové lyžování

Les Bronzés font du ski (1978), Lyžařská akademie (1990), Lyžařská škola (1991), Sjezdař (1969), Ski Hard (1995), Swiss Tour (1950), Zasněžená romance (1941)

     Skoky na lyžích

          The Great Ecstasy of Woodcarver Steiner (1974), Matti (2006)

Snowboarding

The Art of Flight (2011), Extrémní svahy (2005), MEP – Mimořádně extrémní primát (2003), Shred (2008), Shred 2 (2008), Snowboarďáci (2004), Šílenci na prknech (2001), White Air (2007)

 

Automobilové závody

Formule: Bobby Deerfield (1977), Formule! (2001), Grand Prix (1966), Rivalové (2013), Senna (2010)

Indianapolis 500: The Crowd Roars (1932), Speedway (1929), Vítězství (1969)

Le Mans: Le Mans (1971), Le Mans ’66 (2019), Na plný plyn (2001)

Nascar: Auta (2006), Bouřlivé dny (1990), Poslední americký hrdina (1973), Ricky Bobby: Nejrychlejší jezdec (2006), Stroker Ace (1983)

Závody „indiánů“: V zajetí rychlosti (2005)

Závody motokár: Závody motokár (2003)

 

Ostatní sporty

Biliár: Barva peněz (1986), Biliárový hráč (1961), Rozstřel (2001)

Bob: Kokosy na sněhu (1993)

Bowling: 7-10 split (2007), Kingpin (1996)

     Horolezectví: Cliffhanger (1993), Free Solo (2018), First Ascent (2006), K2 (1991), King Lines (2007), Pád do ticha (2003), Vertical Limit (2000)

    Cheerleading: Bravo, girls! (2000), Bravo Girls: Všechno nebo nic (2006), Bring It On: In It to Win It (2007), Holky opět v akci (2004), The Cheerleaders (1973), Loudilové (2009), Revenge of the Cheerleaders (1976)

Kriket: Fire in Babylon (2010), Lagaan: Once Upon a Time in India (2001)

Lakros: The Creator’s Game (1999), Crooked Arrows (2012), Fantastic Lies (2016)

     Olympiáda: Olympiáda Tokio (1965), Oslava krásy (1938), Přehlídka národů (1938)

Pozemní hokej: Chak De! India (2007)

     Rodeo: Junior Bonner (1972), Poslední rodeo (1952)

Sezení na kůlu: Nejlepší sportovec století (2006)

Skateboarding: The Devil’s Toy (1966), King Skate (2018), Legendy z Dogtownu (2005), Minding the Gap (2018), Sk8aři (2005), Skřípění (2003)

      Šachy: Nevinné tahy (1993), Tah pěšcem (2014)

Wrestling: Wrestler (2008)

Závody koní: O velkou cenu (1944), Phar Lap (1983), Rychlý Stripes (2005), Seabiscuit (2003), Závod se smrtí (1984)

 

(Seznam se budu snažit průběžně doplňovat.)

Zloději kol (IMDb TOP 250)

Uvnitř kruhu

V jedné z klíčových scén (proti)hollywoodské satiry Hráč (1992) Roberta Altmana navštíví filmový producent v podání Tima Robbinse kino, kde dávají Zloděje kol. Čímž Altman mimo jiné vzdává hold filmu, který inspiroval nejen ho, ale také desítky dalších slavných režisérů. V čem tkví jedinečnost tohoto neorealistického dramatu? Proč je mnohými odborníky považováno za nejlepší film všech dob? Ze všeho nejdříve bude nejlepší vysvětlit si pojem nutně spjatý s každou větou, kde se vyskytuje název Zloději kol, neorealismus.

Neorealistické hnutí vzniklo ze snahy filmařů zachytit pravou tvář (po)válečné Itálie. Bez příkras, které byly typické pro tzv. „filmy bílých telefonů“ během Mussoliniho éry. Za prvního neorealistického zástupce je považována Posedlost (1943) Luchina Viscontiho. Někteří ovšem za číslo 1 považují až Řím, otevřené město (1945) Roberta Rosselliniho. Jsou to neveselé snímky, ukazující nelibou realitu. Stejně jako Zloději kol, inspirováni stejnojmennou knihou Luigiho Bartoliniho, kterou do podoby filmového scénáře přepsala jedna z významných osobností neorealismu Cesare Zavattini.

Příběh je prosťounký, slovy Andrého Bazina „by si nezasloužil ani dva řádky v rubrice Přejeli psa“: manželka prodává všechna povlečení, aby si manžel Antonio mohl koupit kolo a začít lepit plakáty. Hned první den práce je manželovi kolo ukradeno a ten se se synem Brunem po boku vydává na beznadějnou pouť lhostejnými ulicemi Říma, města, které utrpělo porážku. Žádná akce, žádná romance, žádní herci. V podstatě lidé z ulic, na kterých se krom pár zadních projekcí během jízdy automobilem natáčel celý film. Například představitel hlavní role, Lamberto Maggiorani, dělník v továrně, měl po skončení natáčení problém sehnat si práci. Realita a fikce k sobě mají málokdy tak blízko.

Režisér Vittorio De Sica dokázal s několika neherci, jedním městem a rozpočtem, který by v dnešním Hollywoodu stačil možná na jedno nalíčení Angeliny Jolie, působivě zachytit bludný kruh, v němž kromě Antonia uvízlo mnoho dalších. Jediným řešením po zjištění, že zloděj kola byl stejný chudák a spravedlnost v dané době těžko nalezne uplatnění, je nakonec ukrást jiné kolo. Společensko-kritický, nevybíravý v zachycování Říma takového, jakým skutečně byl (jen vzpomeňte na pohádkové Prázdniny v Římě z roku 1953), ale zároveň obyčejně lidsky dojímavý v zobrazování vztahu otce a syna.

Některé scény mají moc uhnízdit se hluboko ve vašem podvědomí: Antonio lepí na zeď plakát k hollywoodskému filmu Gilda (1946), který zobrazuje Ritu Hayworth, nedosažitelnou bohyni z jiného světa; Antonio v návalu zoufalství uhodí Bruna, protože nemá peníze na pizzu, kterou by hladovějící syn rád ochutnal; Bruno s nasazením života kličkuje mezi automobily, dopravními prostředky vyšší třídy, okázale ignorující „spodinu“ (během natáčení této scény nechybělo mnoho a sedmiletý představitel Bruna Enzo Staiola mohl skončit pod koly jednoho z aut); a samozřejmě poslední scéna, kdy Bruno uchopuje ruku zostuzeného otce a společně odcházejí vstříc nejisté budoucnosti. Žádný happy end, pouze nejpravděpodobnější zakončení série nešťastných událostí, jež v obměněné podobě potkávají některé nešťastníky dodnes. Anebo byli nakonec ve všem svém neštěstí šťastni?

Zloději kol (Ladri di biciclette, Itálie 1948)
délka 93 minut

režie: Vittorio De Sica; scénář: Cesare Zavattini, Vittorio De Sica ad.; kamera: Carlo Montuori; hudba: Alessandro Cicognini; hrají: Lamberto Maggiorani (Antonio Ricci), Enzo Staiola (Bruno Ricci)

některá ocenění: zvláštní Oscar pro nejlepší zahraniční film, cena BAFTA, Zlatý glóbus; speciální cena poroty na festivalu v Locarnu, cena newyorských filmových kritiků

umístění v IMDb TOP 250 (k 13.8.08): #107

zdroje:

Töteberg, M.: Lexikon světového filmu. Nakladatelství Orpheus, Praha, 2005.
Časopis Empire, článek Bicycle Thieves. Issue 223, January 2008.

Silnice (IMDb TOP 250)

Smích a slzy

Jako malý kluk Federico Fellini údajně utekl od školních povinností k cirkusu. Hrdinka jeho divácky nejmilovanějšího filmu Gelsomina (Giulietta Masina) se k obdobně potulnému způsobu obživy dostává s menším nadšením, ale s podobnou dětskou naivitou. Musí nahradit svou sestru Rosu, která dělala společnici hrubiánskému hromotlukovi Zampanovi (Anthony Quinn). Ohlašuje jeho slavné číslo – roztrhnutí kovového řetězu silou vlastní hrudi –, baví obecenstvo jako klaun, jehož smutek není předstíraný. Gelsomina měla o této práci docela jinou představu, začíná jí chybět domov a láska. A lásku ji těžko poskytne Zampano, těšící se z přízně dívek, jež jsou, řekněme, méně subtilní. Ti dva jsou jako oheň a voda a jejich složitému vztahu moc neprospěje, když mezi ně vstoupí další živel, akrobat nazývaný familiérně „blázen“ (Richard Baserath).

Na jedné straně snílkovský, těšící se z drobných radostí života, na straně druhé neustále pohlížející nemilé pravdě do očí – takový je čtvrtý Felliniho film, pojmenovaný příznačně Silnice, protože právě ona, neustále někam směřující, bere postupně všechny naděje Gelsomině – ta nikam směřovat nechce. Fellini přiznal, že hlavní roli psal na tělo své manželce, která mu byla jednou z hlavních inspirací i při psaní scénáře. Její úžasná hra očima pod klaunským make-upem nezaniká, naopak vyniká. Každé gesto, každá změna nálady je díky tomu mnohonásobně zjevnější a tím i dojímavější. Anthony Quinn oproti tomu hraje celým tělem. Představu cirkusového siláka naplňuje svým vzhledem, nikoliv velkorysostí svého srdce. V zacházení s Gelsominou je krutý, přehlíží její neopětované city a příliš pozdě si uvědomuje, jaký poklad v ní měl. Teprve v poslední, nejemotivnější scéně odhazuje siláckou slupku a dává najevo svou pravou povahu.

Dvě z inspirací – cirkus a Giulietta – jsem již prozradil, ale nebyl by to Fellini, kdyby ve vzpomínkách nezavítal i do krajiny svého dětství, do italského přímořského města Rimini. Zde prý žil kastrátor prasat a kurevník (dobrá kombinace), který se patřičným způsobem sblížil se všemi tamějšími ženami. Když už měl režisér přibližnou představu o příběhu a svěřil se s ní spoluscénáristovi Tullio Pinellimu, ten mu v úžasu sdělil, že jej také během dovolené v Toskánsku napadlo natočit film o horských tulácích, pikareskní vyprávění o potulných cigánech a kejklířích. Společně následně začali psát (Felliniho slovy) „o toulkách, s nimiž se jim svěřili Gelsomina a Zampano“. Nejdříve postavy, potom zbytek. Nejdříve lidé, teprve potom jejich činy – možná právě proto působí silnice tak opravdově. Třebaže si někteří Felliniho kolegové mysleli pravý opak.

Cesare Zavattini, jeden z čelních zastánců neorealismu, Felliniho nařkl z neochoty zachytit pravou tvář poválečné Itálie, hlavně chudobu venkova (na svatbě v Silnici se jídlem vyloženě plýtvá, to je pravda). Brzy nato se ke kritice přidal Luchino Visconti, jehož Vášeň z téhož roku na rozdíl od Silnice nezískala Stříbrného berlínského lva ani Oscara (takže by možná bylo příhodnější mluvit o Zášti). Ale copak lze Fellinimu vyčítat odklon od směru, k jehož prosazení svými scénáři výrazně přispěl? Byl snad na věky věků odsouzen natáčet pouze a jenom pravdivá dramata plná zmaru a smutku? Režisérův obranný argument mi přijde logický a v souladu s jeho dílem i magický: „Člověk není jen tvor sociální, nýbrž i božský“. Znaky čehosi božského zůstávají vlastní také Silnici, jejíž jednoduchá krása a emoce, které každý bez obtíží chápe, nepřestávají dojímat.

Silnice (La Strada, Itálie 1954)
délka 98 minut

režie: Federico Fellini; scénář: Federico Fellini, Tullio Pinelli, Ennio Flaiano; kamera: Otello Martelli; hudba: Nino Rota; hrají: Giulietta Masina (Gelsomina), Anthony Quinn (Zampano), Richard Basehart (Il Matto)

některá ocenění: Oscar pro nejlepší zahraniční film, ocenění newyorských filmových kritiků, Stříbrný lev z Benátek

umístění v IMDb TOP 250 (k 17.7.08): 231

Zdroje:

Töteberg, M.: Lexikon světového filmu. Nakladatelství Orpheus, Praha, 2005.
Fellini, F.: Federico Fellini filmuje. Tatran, Bratislava, 1986.

http://en.wikipedia.org/wiki/La_strada_(film)

V přístavu (IMDb TOP 250)

Žebříček nejlepších filmů na Mezinárodní filmové databázi mnohým slouží coby poměrně spolehlivá a porůznu prohlubovaná studnice kvalitních filmů, ne všechny jsou však známe jako takový Kmotr či Forrest Gump. Rozhodl jsem se proto jednou za čas zaměřit na některé z těch dobře umístěných, ale ne až tak populárních. Drama V přístavu se již nějakou dobu drží v první stovce, na ČSFD jej zatím ohodnotilo „pouze“ něco přes 300 uživatelů.

V přístavu

Elia Kazan nepatřil v Americe 50. let k nejoblíbenějším filmařům. Jako bývalý člen komunistické strany vypovídal v rámci „honu na čarodějnice“ před McCartyho Výborem pro vyšetřování neamerické činnosti. Mnozí kolegové pociťovali jeho zradu natolik intenzivně, že při Kazanově přebírání Oscara za celoživotní dílo roku 1999 odmítli aplaudovat. Jako určitou formu omluvy přitom můžeme vnímat právě drama V přístavu, řazené některými kritiky k tomu nejlepšímu z klasického Hollywoodu.

Prvním impulsem k následnému natočení filmu byla série novinových článků Malcolma Johnsona o vyděračství v New Yorských docích. Scénář začal psát Arthur Miller, ovšem poté co proběhl výslech a Kazan získal statut nežádoucí osoby, pozdější autor Hustonových Mustangů si svou práci vyžádal zpět. Kazanovi nakonec s realizací vyhlédnutého tématu pomohl umělec potýkající se se stejným „McCarthyovským stigmatem“ Budd Schulberg.

Šéf odborářů Johnny Friendly (Lee J. Cobb) má nábřeží kdesi mezi New Yorkem a New Jersey plně pod kontrolou. Co na tom, že jeho aktivity nejsou z nejlegálnějších, že mají mnohdy mnoho společného s místní mafií, policie proti jeho rejdům nic nezmůže – všichni svědci se pod hrozbou násilí drží hesla „deaf and dumb“ (hluchý a hloupý). O nekalosti Johnyhho činnosti zjistí své bývalý boxer Terry Malloy (Marlon Brando), jehož bratr Charley (Rod Steiger) je bossovým právníkem. Terry pomůže vylákat potenciálního donašeče na střechu, odkud je chlapec shozen dolů a zabit. V rámci zachování cti by Terry mohl říct pravdu a riskovat svůj život, prozatím hledá útěchu u kněze (Karl Maiden) a sestry mladíka, k jehož smrti přispěl (Eva Marie Saint). Jak z tohoto nelehkého morálního dilematu vybruslí?

Stejně jako jiné filmy z padesátých let, V přístavu pracuje s paranoiou z okamžiku, kdy se celá společnost upírá k jedinému hrdinovi, který jim ukáže správnou cestu. Poté, co Terry podá důkazy, najde své ptactvo kompletně zmasakrované, což jej naštve víc než bratrova smrt. Politický přesah snímku již nemá svou dávnou svěžest, ale některé paralely k panující náladě v americké společnosti jsou stále zjevné. Strach z komunismu i z těch, kteří komunisty pronásledovali. Právě pátrání po svědcích zločinů, nikoliv přímo po jejich pachatelích bylo pro Ameriku paralyzovanou náhlým nárůstem organizovaného zločinu typické.

I bez přemítání nad politicko-sociálními souvislostmi před námi stále stojí působivý příběh o zradě a vykoupení. Nezanedbatelný podíl na síle vzbuzovaných emocí mají bezesporu herci. Brandovo realistické herectví à la Stanislavski nebylo snad nikdy dřív ani později tak fascinující. Hraje uhlazeného drsňáka, pro něhož představuje zrada zrádců jediné východisko z obtížné situace. Jeho „velká řeč“ ze závěru filmu chytá za srdce bez jakéhokoliv patetizování. Mimořádný talent pro herectví předvedla také debutující Eva Marie Saint, v jejíž filmografii byste marně hledali sensačnější výkon.

V přístavu bylo komerčním hitem a magnetem na Oscary. Odvážný film, který jde k jádru žhavých věcí a dokáže dojmout. Oscarů bylo nakonec osm. Cokoliv si myslíte o Kazanovi, případně o jeho alibismu v souvislosti s tímto filmem, musíte uznat, že podobně něžných, přesto tvrdou realitu vystihujících dramat nevzniklo mnoho.

V přístavu (On the Waterfront, USA 1954)
délka 108 minut

režie: Elia Kazan; scénář: Budd Schulberg; kamera: Boris Kaufman; hudba: Leonard Bernstein; hrají: Marlon Brando (Terry Malloy), Eva Marie Saint (Edie Doyle), Rod Steiger (Charley Malloy), Lee J. Cobb (Johnny Friendly)

některá ocenění: Oscar pro Nejlepší film, Nejlepší režii, Nejlepšího herce v hlavní roli (Marlon Brando), Nejlepší herečku ve vedlejší roli (Eva Marie Saint), Nejlepší scénář, kamera, střih, výprava; BAFTA pro nejlepšího zahraničního herce (Marlon Brando; Zlatý glóbus za nejlepší režii a kameru; Stříbrný lev z Benátek pro Kazana

umístění v TOP 250 (k 26.6. 16:04): 89.

NFS – 6. (Banda pro sebe)

Nezapomenutelné filmové scény

Taneční scénu z jednoho raného Godardova filmu proslavila verze ozvučená písní Dance with Me skupiny Nouvelle Vague, ta původní nicméně tak jako tak patří k nejlepším momentům celé Bandy pro sebe.

Bio ráj

Jelikož minulý týden nebyl na kvalitní filmy moc bohatý, musel jsem tentokrát sáhnout po filmu z týdne předminulého, shodou okolností nesmrtelné klasice.

Film týdne (42)

Film o filmu

Otevřít staré rozvrzané dveře, vstoupit dovnitř. Po dřevěné podlaze praskající při každém kroku projít okolo pokladen se zataženými okýnky a cedulí „dnes hrajeme zadarmo“. Vejít do promítacího sálu, zamířit k prvnímu volnému, leč jistojistě nepohodlnému sedadlu. Pokojně se usadit a počkat na charakteristický zvuk doprovázející spouštění staré promítačky. Představení začíná – vítejte v ráji.

Uznávaný italský filmový režisér Salvatore (Toto) se právě dozvěděl, že zemřel jakýsi Alfredo. Nejdříve ve vzpomínkách, na konci filmu i fyzicky, se vrací do vsi Giancaldo, kde prožil dětství. Do časů neradostných, válkou zbídačených, leč právě díky osobě onoho Alfreda také časů naděje a nových možností úniku z trpké reality. Alfredo je pro Tota otcem, kterého nikdy neměl, je pro něj dobrým rádce i přítelem, ale hlavně je promítačem v místním kině.

Děkuji, děkuji Giuseppemu Tornatorovi a všem lidem, kteří jej v dětství nějakým způsobem ovlivnili, kteří měli podíl na jeho proměně z obyčejného malého Siciliána ve světově uznávaného režiséra. Jinak by tato částečně autobiografická pocta zašlé slávě kinematografu nikdy nemohla vzniknout. Tornatore „své“ městečko zalidnil pestrou paletou lidsky výstředních postaviček, aby jej následně obestřel magickou, téměř snovou clonou. Vytvořil mikrosvět, který miluje film, žije jim a nedá na něj dopustit.

Pokud opravdu na podobném místě vyrůstal, závidím mu. Žít v té době, do Giancalda bych neprodleně emigroval a dopřál si nějaké klasické dílo kinematografie zprzněné nemilosrdným knězem-cenzorem. Copak jsem tak naivní? Realita byla přece jiná a na podobném místě, v podobných podmínkách, bych nevydržel ani do prvního večerního promítání. Ale rád tomu věřím a rád se tam budu na více než dvě hodiny vracet.

Čímže mě vlastně tenhle film s názvem jako pro utopistický cíl snažení Strany zelených, nadchnul? Je to upřímné, přesto teskné, vyznání lásky k filmu. Pochopitelné a jednoduché. Ne tak jednoduché jako filmy, na které tehda chodili negramotní a válkou zdeptaní venkované, ale podobně upřímné. Oprašování stříbrného prachu z dávných vzpomínek podmalovává a nostalgický dojem prohlubuje hudba Ennia Morriconeho.

Philippe Noiret exceluje v roli filmuznalého muže s kapsami plnými mouder. Okolosedící skeptici, houby chápající výraz „mít rád film“, měli připomínky k jeho příliš vysokému věku na samém začátku, natožpak po několika skocích na časové ose („tomu musí být tak sto“). Sám bych něco podobného neřešil. Ne u podobného filmu. Jediné synonymum jej vystihuje přesně a má mnohem větší vypovídací hodnotu než mnou výše uvedené bláboly: krásný.

P.S.: Věděl jsem, co přijde, v závěru mi stejně zjihlo srdce.
P.P.S.: Existují tři verze filmu, dvouhodinová (kterou jsem viděl), 155 minutová a 170 minutová (kterou bych jednou rád viděl).

režie: Giuseppe Tornatore; scénář: Giuseppe Tornatore; kamera: Blasco Giurato; hudba: Ennio Morricone; hrají: Philippe Noiret (Alfredo), Jacques Perrin (dospělý Salvatore), Nicola Di Pinto (dle IMDb: Village Idiot :-))

Bio ráj *****
(Nuovo Cinema Paradiso, Itálie/Francie 1988)

Herecké výkony: 90%
Scénář: 85%
Režie: 90%
Celkové hodnocení: 90%

Jak hodnotí jinde:

ČSFD: 92%
IMDb: 8.4
RT: 90%

Kmotr

The Godfather

Následující text předpokládá vaší znalost filmového či knižního Kmotra a tudíž obsahuje informace označitelné za spoilery.

Roku 1972 spatřil světlo světa dosud nepřekonaný film o rodině. Získal tři Oscary, s rozpočtem šest milionů dolarů vydělal milionů více než sto. Ten film se jmenoval Kmotr a byl taky trochu o mafii.

Dementia 13, Teď už jsi velký chlapec, Lidé deště – to jsou některé z filmů, které Francis Ford Coppola režíroval před Kmotrem. Nepřekvapí proto, že společnost Paramount Pictures (v té době jí měl pod palcem Robert Evans) zprvu váhala se svěřením adaptace nejúspěšnější knihy té doby do jeho rukou. Jako první byl osloven Sergio Leone, ten však dal před italskými přednost židovským mafiánům (Tenkrát v Americe). Když byl Coppola konečně vybrán (jistě i zásluhou svého italského původu), stále neměl na růžích ustláno. Při skepticismu producentů mnohdy chybělo málo a jméno Francis Ford Coppola bychom si nespojovali s jedním z nejlepších filmů všech dob – pokud bychom si na podobné jméno vůbec vzpomněli. Nakonec však Coppola dokázal statečně uhájit svou režisérskou stoličku (nebo věděl, že nemá co ztratit?) a těžko si dnes představit, že by tomu bylo jinak.

Příběh nejslavnější mafiánské ságy, jaká kdy byla napsána, je pověstně známý, zkusme se proto zaměřit spíše na odlišnosti knižní a filmové verze:

Kniha začíná sérií nešťastných událostí, jež jejich (přímé či nepřímé) aktéry přimějí navštívit dona Vita Corleona během svatby jeho dcery, kdy – jak známo – nemůže nikoho odmítnout. Film nám po doznění tónů nezapomenutelné melodie Nina Roty nabízí památný monolog o víře v Ameriku pronášený funebrákem Bonaserou. Následují další hosté s žádostí o pomoc a jelikož je don Corleone v prvé řadě obchodníkem, venku probíhající svatební veselku vnímá spíše okrajově. Ideální „startovací“ sekvence, kdy zjistíme mnoho o povaze samotného dona Corleona a navíc se postupně seznámíme s ostatními členy famiglie.
Když pomineme demonstraci Corleonovy moci, ve filmu není zcela patrný smysl podzápletky s Jackem Woltzem a uříznutou koňskou hlavou. V knize je jí, stejně jako celé osobě Johnnyho Fontana, věnováno podstatně více prostoru. Hagenova žádost o finance z Fontanem produkovaných filmů ve filmu vyznívá kamsi do ztracena.
Na naprosté minimum byla zredukována také dějová linie okolo Lucy a jejího lékaře/milence (na gynekologické operace asi nebyl Hollywood počátku sedmdesátých let připraven).
Odlišná je dále celková struktura vyprávění, zatímco film je striktně chronologický, kniha v několika případech popisuje následek a až poté příčinu (smrt Sonnyho).
Kromě pozměněného finále (ve filmu „definitivnějšího“) lze za největší odlišnost považovat naprosté vypuštění retrospektivní pasáže mapující dětství a postupný vzestup Vita Corleona – tzn. část obsahu Kmotra 2.

Při pohledu na úspěch Kmotra, na jeho tržby a desítky různých ocenění (ať diváky či odbornou porotou), vyvstává otázka „Proč?“. Proč zrovna Kmotr? Tomu, kdo film viděl může podobná otázka připadat zbytečná, přesto, zkusme poodhalit některé z možných příčin:

Zábava a umění v jednom – Francis Ford Coppola dokázal natočit bezmála tříhodinovou mafiánskou ságu, která nenudí, ba vás dokonce nutí napjatě, téměř bez dechu, sedět, a čekat, co bude dál. Tempo vyprávění ani na okamžik nepolevuje, neustále se něco děje (největší pozitivum „zhuštění“ obsáhlého románu) a za tou zábavou přitom můžeme najít sžíravý komentář k americké politice, v Puzově scénáři ještě útočnější než v jeho knize. Mafie není stavěna nad běžný demokratický systém, je s ním však srovnávána, což je samo o sobě krokem velice odvážným. Některé dialogy napsané speciálně pro film obsahují rozumné argumenty proti propagátorům vládních mocností (rozhovor Kay a Michaela po jeho návratu ze Sicílie). Rozhodně nejde o glorifikaci mafie, scénář obratně pracuje s nadsázkou a soustředí se spíše na celkový úpadek společnosti. A komu by se to přesto nelíbilo: takhle to s největší pravděpodobností vypadalo (vypadá) také ve skutečnosti. Film nenabízí snad žádný důvod k nudě a pokud sám není uměním, uměním bylo jej natočit.

Herecké obsazení – také v tomto ohledu si Kmotr zaslouží primát. Herci typově přesně odpovídají svým knižním předobrazům (předpopisům?) a u podoby šťastně vybírající ruky neskončila. Když se řekne Kmotr, málokdo si okamžitě nepředstaví vážnou tvář prošedivělého Marlona Branda, málokdo si okamžitě nevybaví jeho charakterisický chraplák vypouštěný do éteru zvláštně napuchlými ústy (prý to nebyly tampony, nýbrž jakési pryskyřicové kuličky na stoličkách). Jeho herecký projev je úžasný, demonstrativně nepřevzatý Oscar zcela zasloužený. Marlon Brando je KMOTR. Jeho pravou ruku, adoptivního syna Toma Hagena přesvědčivě zahrál Robert Duvall. Možná jako Ir není nejlepším consiglierim pro válku, ale „neodmítnutelné“ přesvědčovací schopnosti mu upřít nelze. Nejstaršímu ze tří bratrů, horkokrevnému Sonnymu, dal tvář James Caan. Do všeho jde po hlavě, na kterou si rozhodně kálet nenechá. V dobrém i zlém slova smyslu „italský hřebec“. Stejně jako v knize je upozaděn Freddie, nejmladší a nejméně povedený z bratrů (John Cazale), avšak na rozdíl od knihy nechybí filmovému Kmotrovi hlavní hrdina. Podle očekávání se jim stal Michael, původně černá ovce rodiny, která se postupně vypracuje na nového kmotra. Proměnu vlasteneckého vojína plného ideálu v nemilosrdného, chladnokrevného vraha (chcete-li obchodníka), jenž veškeré ideály pohřbil, s nečekaným přehledem zvládnul začínající Al Pacino. Sice není KMOTREM, ale na druhou dokazuje, že někdy úplně stačí být kmotrem.

Atraktivní prostředí – filmy o mafiánech se odjakživa těšily mimořádné oblibě, chyběl však takový, který by šel až k jádru věci a bez okolků ukazoval stinné i světlé stránky těchto „rodinných podniků“. Kmotr není další povrchní gangsterskou o zlých policistech a hodných mafiánech (či naopak), Kmotr je zevrubným pohledem na fungování amerického organizovaného zločinu. Nepřekypuje informacemi jako kniha, ale stále jich nabízí dost pro vytvoření si vlastního názoru. Uslyšíte recept na „mafiánskou“ špagetovou omáčku, zjistíte, co znamená „zalehnout na matrace“ a především, že rodina je základ, od kterého se vše odvíjí. Jde o striktně patriarchální společenství – ženy, jejich práva… však víte, ženy a jejich práva nikoho moc nezajímají. Feministky by se mohly bouřit a nějaký člen rodiny Corleonů by se jim mohl vysmát. Jednoduše se dozvíte hromadu nových (předpokládám, že nových) věcí. Ano, je to poučné a ne, podobný film zde před Kmotrem ještě nebyl.

Kmotr vyhrál mnoho cen, na Mezinárodní filmové databázi IMDb mu již několik let náleží první místo v žebříčku nejlepších filmů. Je tedy opravdu nejlepším filmem všech dob? To je samozřejmě velice subjektivní a pokud bych měl mluvit za sebe, tak není. Díky preciznosti a funkčnosti všech aspektů, které dělají dobrý film dobrým filmem, k němu nemá daleko, ale není jim. Jiní lidé vám budou tvrdit něco jiného a nebude jich málo, o tom nepochybuji.

Co bylo dál? Pochopitelně druhý díl, dotvářející s tím prvním komplexní portrét rodiny Corleonů a svými kvalitami dle mnohých jedničku dokonce překonávající. Třetí pokračování již vzniklo hlavně kvůli penězům, jako taková velkolepá vzpomínková oslava tvůrců, a narušilo bezchybný dojem z prvních dvou dílů. Dneska je filmový Kmotr každopádně vnímám jako trilogie. V dějinách kinematografie trilogie zcela ojedinělá, jejímuž vyváženému poměru zábavy a umění se doposud žádný režisér přiblížit nedokázal (či snad dokázal, ale najevo to vyjde teprve za pár let?). Ani Coppola nedokázal natočit podobně úspěšný film. V jeho filmografii sice září ještě několik výborných kousků (zmiňme alespoň alegorickou Apokalypsu a paranoidní Rozhovor), ale vždycky se o nich bude mluvit jako o filmech, které natočil před Kmotrem, po Kmotrovi, mezi dvěma Kmotry… . Jdu si tedy hrdě obléct triko s podobiznou dona Vita Corleona a alespoň v duchu zařvat „Ať žije Cosa Nostra!“. Zkuste to taky, třeba bez toho trika, není to úplně košer, ale ten pocit, pocit, že jste členem jedné velké famiglie, je osvobozující.

Kmotr *****
(Godfather, USA 1972)

Herecké výkony: 95%
Scénář: 90%
Režie: 90%
Celkové hodnocení: 90%

Zajímavosti:

• V závěru filmu křtěný chlapeček je ve skutečnosti holčička. Jmenuje se Sofia Coppola a do dnešního dne má na triku celovečerní filmy Smrt panen, Ztraceno v překladu a Marie Antoinette.
• Počet mrtvých (včetně jednoho koně) není tak vysoký, jak by se někomu mohlo zdát: 18
• Při psaní postavy dona Vita Corleona se Mario Puzo inspiroval skutečným vůdcem gangsterů Frankem Costellem (jistě ne náhodou jde o jméno postavy Jacka Nicholsona ve Skryté identitě).
• Nino Rota nejspíš nevyhrál Oscara z toho důvodu, že pro Kmotra pouze přepracoval hudební motiv filmu Fortunella.
• Původní režisérský sestřih Francise Forda Coppoly trval pouze 126 minut. Na žádost producenta Roberta Evanse bylo téměř 50 minut (převážně scén o rodině) navráceno.
• Robert De Niro si měl zahrát menší roličku zrádce Paulieho Gatta. K jeho obsazení nakonec nedošlo a tak jsme si jej mohli plně vychutnat coby mladého Vita Corleona ve druhém díle.
• Pro roli Michaela Corleona byli osloveni rovněž Jack Nicholson, Warren Beatty a Dustin Hoffman. Všichni odmítli.
• Italský výraz „stronzo“, kterým Sonny označí Paulieho poté, co se doví o jeho zradě, lze do angličtiny překládat jako „asshole“ (do češtiny už si to přeložte sami).
• Pomeranče ve scénách postřelení a následné smrti Vita Corleona údajně neměli nic symbolizovat, pouze učinit film barevnějším.
• Scéna bitky Sonnyho s Carlem je sice z dnešního pohledu nevěrohodná a směšná, ve své době její natáčení nicméně zabralo celé čtyři dny.

Strašáci

Film týdne (35)

No good, no bad, no justice

Mladý americký manželský pár David (Dustin Hoffman) a Amy (Susan George) přijíždí na anglický venkov, kde chce manžel v klidu dopsat svou knihu. Člověk tápe, jak se dva natolik odlišní lidé mohli dát dohromady. David je distingovaný profesor matematiky s vyjasněnými životními prioritami, Amy je poněkud frivolní, lehkovážná a zákeřná potvora. Zdejší vesničané ji zahrnují lačnými pohledy, které jim bez ostychu oplácí. Podobné chování nemůžu zůstat dlouho bez odezvy. Mrtvá kočka pověšená ve skříni je jenom začátek psychického teroru diváka a psychického i fyzického teroru ústřední dvojice.

Vykreslení anglického venkova Samem Peckinpahem není moc líbivé – všude samí burani s vlažným vztahem k zákonu. Ještě hůř však dopadly ženy, resp. jediná žena, ale podobně Peckinpah přistupoval ke všem ženským hrdinkám. Manipulativní mrcha, která kolem sebe – mimo jiné ignorací vynálezu zvaného podprsenka – tak dlouho vytváří erotické dusno, až je, k vlastnímu překvapení, avšak bez přílišného odporu, znásilněna rovnou dvěmi muži. Z podobného macho přístupu by nejednu feministku mohla ranit mrtvice, ale nebylo by fér obviňovat režiséra ze samoúčelnosti a snahy vzbudit senzaci. Ač možná právě tak někteří pochopí brutální závěrečný masakr, ve skutečnosti hodně drsnou satiru společnosti ovládané násilím. Z původně nezainteresovaného, agresivitu jako akt barbarství popírajícího člověka, se David nakonec stává dalším zvířetem (anebo jenom přestal být slabochem a stal se skutečným mužem?). V závěrečné scéně odjíždí za stejným cílem jako duševně chorý vrah Harry Ware, jak ostatně lakonicky shrnuje dialog: -„Chci jet domů“ -„Já taky“.

Strašáci (spíš bych uvítal název jako „Zvířata“) nejsou tak působiví jako silně stylizovaný Mechanický pomeranč, ale jsou realističtější a tím i děsivější. Už dlouho se mnou žádný film takhle nezacloumal. Zásluhu na tom má hlavně posledních cca dvacet minut, ale teprve po zařazení těchto minut do kontextu celého filmu, sestávajícího převážně z minut poklidnějších, mi došlo, jak přelomové dílo Sam Peckinpah před více než třiceti lety stvořil. Strašáci se od jiných filmů obviňujících násilí liší právě svou agresivitou, svou drzostí a útočností. Nestačí jim v náznacích říct, že násilí je špatné a že mu nikdo nedokáže bez odezvy vzdorovat věčně, oni jej ukazují a to způsobem, který i dnes zacloumá kdejakým otrlejším divákem. Pro Peckinpaha tolik charakteristické zpomalené záběry nejenom vylepšují vizuální dojem, ale hlavně podtrhují bestiálnost každého násilného aktu. Při prostřelení žaludku brokovnicí mě ještě nikdy tak nemrazilo v zátylku.

Umístěním děje do Velké Británie se režisér vyhýbá jednostranné kritice americké společnosti. Úplně dostačujících je pár vět, naznačujících, že „tam“ je to ještě horší (pronesených však dlouho před vyhrocením situace do těch největších extrémů). Anglický venkov by navíc nemusel být anglickým venkovem, nositeli všeho zla by nemuseli být jenom tamější venkované, což vlastně ani nejsou (scénář do stejné míry relativizuje vinu Amy). Tady jde hlavně o varování před tím, kam až může násilí zajít, tzn. do bodu, kdy bude každý nějakým prohřeškem vinen. Cenou za snahu o „absolutní“ definici pojmu násilí a souvisejících složek, je jistá hyperbolizace některých situací, hraničící až s morbidním humorem. Svědčí o tom paradoxy jako že je celý závěrečný masakr rozpoután kvůli vrahovi.

Na konci budete pravděpodobně otřeseni stejně jako hrdinové. Není to příjemný pocit. Sám jsem nedokázal noc po zhlédnutí Strašáků usnout. Dílem otřesností z viděného, dílem intenzivním přemýšlením nad světem a tím, kam spěje.

Strašáci *****
(Straw Dogs, VB, USA 1971)

Herecké výkony: 85%
Scénář: 85%
Režie: 85%
Celkové hodnocení: 90%