Archive for the ‘událost’ Category

Ohlédnutí za KVIFF 2018

Posted: 10. 7. 2018 in událost

Nečekal jsem, že na KVIFF uvidím takové množství výjimečně dobrých filmů a zároveň budu tak málo trpět u filmů výjimečně špatných. Vzhledem k nedlouhému trvání mého pobytu (čtyři dny) jsem k programu nepřistupoval nikterak systematicky a vyzobával atraktivní tituly napříč všemi sekcemi (přednost měla při střetu více lákavých snímků italská kinematografie a tvorba režisérek). Oželet jsem musel čtyřhodinového čínského Sedícího slona, namísto něhož jsem viděl tři jiné filmy, i podobně dlouhého Lawrence z Arábie. Záměrně jsem vynechával filmy, které zanedlouho vstoupí do české distribuce (BlacKkKlansman, Domestik, Studená válka).

Základní festivalová výbava

Nejvíce znaků předstíraného umění pro umění překvapivě vykazoval (do programu dodatečně zařazený) Climax Gaspara Noého, od kterého bych naopak očekával nejvíc anarchie. Feel bad taneční horor jde proti pravidlům hlavně tím, že začíná koncem a půlce je přetnut úvodními titulky (po kterých někteří diváci ve Velkém sále začali tleskat v domnění, že film končí – bohužel omyl). Po první polovině, pozoruhodné mimořádně pomalým konverzačním tempem a několika opojnými tanečními sekvencemi, se film zvrhává do série obsahově vyprázdněných, repetitivních stylistických manýr. Noé dost bezradně vykrádá vlastní krám a zároveň nedokáže jít do stejného extrému jako Darren Aronofsky v jeho vlastní vizi totálního společenského rozkladu (matka!).

Nevadilo mi, že zejména v nakládání s ženskými postavami jde o dost odpudivý film (byť jsem za tím tentokrát marně hledal něco jiného než touhu provokovat), ale že nijak negraduje (protože od určitého bodu už jaksi nemá kam), točí se v kruzích (doslova) a nenabízí nic, co bychom u Noého dříve neviděli v přesvědčivějším podání (Vejdi do prázdna je oproti Climaxu mistrovské dílo).

Zama a lama

Mnohem sugestivnější zpodobnění pekla ve svém nekompromisním posledním aktu nabídlo existenciálně-kolonialistické drama Zama, které je jinak ve většině ohledů opakem Noého přehnaně snaživého stylistického cvičení. Argentinská režisérka Lucrecia Martel stejně jako ve svých předchozích filmech komponuje neuvěřitelně propracované záběry s několika plány akce a bohatě při tom využívá mimoobrazových zvuků. Ty záběry jsou tentokrát ovšem obzvlášť úchvatné díky exotickým jihoamerickým lokacím a práci s výraznými barevnými kontrasty (a bezchybným hereckým výkonům zvířat – získala si mě zejména lama).

Pomalu plynoucímu, skoro bezdějovému filmu se tak zejména díky bravurní režii mizanscény daří vyjádřit zoufalost situace nesympatického, komplikovaného hlavního hrdiny, který (stejně jako my) čeká, až se konečně něco stane, a marně se snaží převzít kontrolu nad svým životem a kolonizovanou krajinou. Namísto toho se ve zdrcujícím závěru sám musí podmanit.

Jiná výrazná současná filmařka, Alice Rohrwacher, je podepsaná pod nejlepším filmem, kterým jsem ve Varech viděl, magicko-realistickým vyprávěním o životě na italském venkově Šťastný Lazzaro. Když už si myslíte, že víte kam bude toto naturalistické drama, natočené v tradici nesentimentálních studií rurálních tradic od bratrů Tavianiových nebo Ermanna Olmiho, směřovat, přichází nečekaný, přesto v kontextu vyprávění přirozený zvrat (ozřejmující mj., proč je protagonistou prosťáček boží, který se nijak nevyvíjí), jež umožňuje pohlédnout na život lidí spjatých s přírodou v jiném světle.

Ne zrovna dvakrát šťastný Lazzaro

Ve čtvercovém formátu natočený film, jehož záběry připomínají vybledlé fotografie (takže máme dojem, že se odehrává v mnohem vzdálenější době, než naznačuje např. mobilní telefon jedné z postav), se mění v dojemné, nicméně s nadhledem pojaté podobenství o lidech a vlcích. Šťastný Lazzaro nabízí pozvolna zrající, velmi silný, emocionálně vrstevnatý zážitek, díky pozornému režijnímu vedení plně srozumitelný na „základní“ úrovni a současně otevřený množství environmentálních, sociologických i náboženských výkladů.

Poměrně suverénními přechody mezi různými žánrovými polohami (mysteriózní thriller, mateřské melodrama, černá komedie) se vyznačuje také Útěk velmi nadějné polské filmařky Agnieszka Smoczynské (viz originální muzikál o lidožravých mořských pannách Vábení sirén). Film dokáže podněcovat vaši zvědavost ohledně identity a minulosti obtížně čitelné hlavní hrdinky až do finále, které žel vyznívá poněkud do ztracena a některé nosné motivy ponechává nerozpracované.

Ještě těžší bylo odtrhnout se od jihokorejského Vzplanutí, a to navzdory dvouapůlhodinové stopáži a hodně pomalému tempu vyprávění. Přední korejský auteur Lee Chang-dong natočil podle Murakamiho povídky neobyčejně propracované milostné drama, které nám podobně jako mnohé multižánrové jihokorejské filmy neposkytuje klíč k tomu, jak bychom měli k příběhu přistupovat (jako k romanci, thrilleru mysterióznímu, thrilleru psychologickému?), ale současně množstvím otázek čekajících na zodpovězení a náznaků, že by všechno mohlo být úplně jinak, neustále podněcuje naši zvědavost.

Jde s přehledem o nejlépe zrežírovaný film, který jsem v posledních letech viděl a který mimo jiné ukazuje, jak točit hodně dlouhé záběry, aniž by to působilo jako samoúčelný manýrismus (jaký je stále častěji k vidění nejen v Hollywoodu, ale také ve festivalových filmech – viz např. Měsíc Jupitera). Vynikající je také hudba, přispívající k neurčité atmosféře, a debutující Jun Jong-seo v roli ženy tak dokonalé, jako kdyby si ji někdo vysnil (což příběh zcela nevylučuje).

Tím, zda se mi některé scény jenom nezdály, si nejsem jistý po půlnoční projekci Mandy, což je podobně slow burn film jako Burning, ale ve druhé polovině se rozjede takovým způsobem, že všechny ty šílené nápady a maniakální škleby Nicolase Cage nestíháte vstřebávat. Výtvarně úchvatný mystický film, který dokáže budit současně dojem totálního braku i vysokého umění a kterým je možná lepší se dvě hodiny kochat, než hlouběji přemýšlet nad tím, co se nám snaží sdělit o náboženských fanaticích, amerických dřevorubcích a démonech jezdících v S/M oblečení na motorkách.

Cristiano Ronaldo

Hodně ujetá, byť velice odlišně, byla portugalská komedie o divácích a hráčích fotbalu, migrační krizi, špionážních službách, genetických pokusech a velkých huňatých štěňátkách prohánějících se po fotbalovém hřišti zaplaveném růžovou pěnou Diamantino. Představte si Zoolandera jako politicky angažovaný film. Velice nápadité, neustále překvapující a navzdory vnějšímu zdání přiblblé crazy komedie rozhodně ne tak hloupé jako hlavní hrdina.

Opakem Diamantina, v zásadě velmi diváckého titulu, je divácky maximálně nevstřícný film-terapie Touch Me Not, ohledávající nejen hranice lidské intimity, ale také filmového vyprávění. Na hraný film málo příběhové, na dokument příběhové moc a zároveň příliš výrazně výtvarně stylizované (klinicky chladné statické kompozice). Možná film s velmi smělým konceptem, možná film, který moc ujasněný koncept nemá. Nelehké to ukoukat, očistné si tím projít až do osvobozujícího závěru, podnětné nad tím přemýšlet.

Výpověď o sexualitě a pohlavní identitě v divácky mnohem pohodlnějším podání nabízí psychologicky neobyčejně jemně odstíněná belgická Dívka, rovněž velmi tělesný film, při jehož sledování vás ovšem bolí to, co prožívá hlavní hrdinka (vynikající Victor Polster), nikoliv samotné sledování. Z filmů, od nichž se mnoho nesliboval, příjemně překvapila italská Země hojnosti, vůči mladým hrdinům nemilosrdný pohled na to, jak jsou životy italských mladíků formovány a deformovány lokálními odnožemi mafie, svádějícími skočit z dětství rovnýma nohama a bez příprav do dospělosti. Velmi dobře napsaný a zrežírovaný film bez zbytečných scén, které by nepřispívaly k vykreslení proměny dvou hlavních hrdinů.

Lehkým zklamáním pro mne byl naopak dokument V Mosulu, v podstatě volné pásmo televizních reportáží z bojišť se zaměřením na ty nejvíce drásavé výjevy, neskládající se do žádného komplexnějšího tvaru (zjevně i kvůli malému množství materiálu a tedy možností, jak z něj zkomponovat nějaký příběh). Během sledování polského komediálního dramatu Panický záchvat, režijně velmi strnulé variace na argentinské Divoké historky, jsem pak nezažíval ani tak zklamání, jako údiv nad tím, proč bylo něco tak banálního a formálně odbytého zařazeno do hlavní soutěže.

Organizace festivalu, jak jsem ji měl možnost poznat, byla znamenitá. Všechny projekce začínaly včas, nanejvýš se zpožděním pár minut. Nedocházelo k žádným zmatkům a nedorozuměním. Pouze bych uvítal (třeba na webu festivalu) informaci o úvodech tvůrců před filmy. Ze sedmdesátiminutového filmu se takhle někdy stal film devadesátiminutový, což při napjatém časovém plánu může docela nabourat váš festivalový program. Od věci by nebylo ani zavedení rezervací vstupenek na konkrétní místo ve všech sálech, které to umožňují (např. Kino Čas). Takto vznikaly minimálně půl hodiny před začátkem většiny filmů nesmyslné fronty lidí se vstupenkami, kteří chtěli mít jistotu, že nebudou sedět na nějakém nevýhodném místě. Projekce ve Velkém sále pro mne tudíž byly nejpříjemnější nejen pro velikost plátna a pohodlnost sedadel, ale také díky vědomí, že na ně nemusím pospíchat, protože mám konkrétní místo jisté (alespoň tedy do ohlášení, že lze obsadit všechna neobsazená sedadla, po němž se lidé s festival passy a akreditacemi, netrpělivě přešlapující po stranách sálu, proměnili ve zvěř). Jinak stejně jako v minulých letech platí, že kdo se chce dostat na vytoužené tituly, musí být na místě minimálně o den dřív. Možná to bylo jen mé štěstí, ale s pomocí SMS rezervací a včasného nákupu na pokladně se mi podařilo bez velkého stresu získat vstupenky na všechny filmy, které jsem chtěl vidět.

How to get rid of shit you don’t need

Nová festivalová znělka velmi dobře využívá ztrhaného výrazu Caseyho Afflecka, je vtipná a na minimálním prostoru se jí daří navodit atmosféru zchudlého jižanského zapadákova, kde si i herci musí přivydělávat prodejem festivalových cen. Na rozdíl od znělek se Svěrákem a Menzelem jsem se u ní necítil trapně a bavila mě i opakovaně.

Ke kvalitě festivalového občerstvení, pozvaných hostů (a jejich myšlenkových pochodů) a diváků v sále se vyjadřovat nebudu, neboť tak v průběhu KVIFF činili mnozí – nejen běžní návštěvníci na sociálních sítích, ale rovněž za tuto činnost placení čeští „filmoví“ publicisté. (Mnohem lepší pokrytí např. soutěžních filmů opět nabídla zahraniční média jako Variety, The Hollywood Reporter nebo The Playlist.) Z čestných výjimek, které se věnovaly také filmům, bych nicméně chtěl vyjádřit dík a uznání (protože vím, jak těžké je najít si při festivalovém shonu čas na psaní hlubší promýšlení toho, co jste viděli) Jindřišce Bláhové (Respekt), Kamilu Filovi (jeho blog a videoglosy na Aktuálně), Ondřeji Pavlíkovi (Cinepur) a Ondřeji Štindlovi (Echo 24). Potěšily také festivalové speciály Čelistí na Rádiu Wave a Reflexí na Vltavě.

Kdyby vás zajímalo, které filmy z programu letošního KVIFF budou k vidění v českých kinech (mimo festivalové ozvěny), pak přinejmenším tyto:

BlacKkKlansman (16. 8.)
Climax (podzim)
Dívka (25. 10.)
Domestik (27. 9.)
Chata na prodej (26. 7.)
Chvilky (1. 11.)
King Skate (20. 9.)
Léto (podzim)
Mama Brasil (11. 7.)
Mars (18. 10.)
Muž, který zabil Dona Quijota (5. 7.)
Robin Williams: Mysl na dlani (v červenci na HBO)
Sweet Country (2. 8.)
Studená válka (11. 7.)
Šťastný Lazzaro (podzim)
Tísňové volání (11. 7.)
Touch Me Not (1. 11.)
Útěk (6. 12.)
Utop se, nebo plav (29. 11.)
Utøya, 22. července (19. 7.)
V Mosulu (20. 9.)
Všechno bude (6. 9.)

Reklamy

Výběr textů a videí z festivalu, z nichž většina neřeší, jak (málo) je vřelá Uma Thurman a jak (moc) vřídelní voda.

Filmový kritik Guy Lodge měl při uvádění svého oblíbeného Ducha úlu boží tričko (zdroj: kviff.com)

Filmy

Andrzej Wajda: Akce! (Andrzej Wajda: Róbmy zdjęcie!, 2009, r. Marcin Sauter, Maciej Cuske, Piotr Stasik, Thierry Paladino) +  David Lynch: život v umění (David Lynch: The Art Life, 2016, r. Jon Nguyen, Olivia Neergaard-Holm, Rick Barnes)

Arytmie (Aritmiya, 2017, r. Boris Chlebnikov)

Arytmie II

Austerlitz (2016, r. Sergej Loznica)

Baby Driver (2017, r. Edgar Wright)

Breaking News (2017, r. Iulia Rugină)

Cukrář (The Cakemaker, 2017, r. Ofir Raul Graizer)

Cukrář II

Čára (Čiara, 2017, r. Peter Bebjak)

Čára II

Divý kraj (La región salvaje, 2016, r. Amat Escalante) + Na konci světa (God’s Own Country, 2017, r. Francis Lee)

Hora (Monte, 2016, r. Amir Naderi)

Chibula (Khibula, 2017, r. Georgij Ovašvili)

Chlapi nepláčou (Muškarci ne plaču, 2017, r. Alen Drljevic)

Janička (Jeannette l’enfance de Jeanne d’Arc, 2017, r. Bruno Dumont)

Jejich nejlepší hodina a půl (Their Finest, 2017, r. Lone Scherfig)

Ještě víc (Daha, 2017, r. Onur Saylak)

Ještě víc II

Křižáček (2017, r. Václav Kadrnka)

Křižáček II

Křižáček III

Křižáček IV

Křižáček V

Příběh jednoho života (Une vie, 2016, r. Stéphane Brizé)

Přízrak (A Ghost Story, 2017, r. David Lowery)

Ptáci zpívají v Kigali (Ptaki śpiewają w Kigali, 2017, r. Joanna Kos, Krzysztof Krauze)

Rekviem za paní J. (Rekvijem za gospodju J., 2017, r. Bojan Vuletić)

Sad granátovníků (Nar baği, 2017, r. Ilgar Najaf)

Střemhlav (Strimholov, 2017, r. Marina Stepanska)

Svět podle Daliborka (2017, r. Vít Klusák)

Svět podle Daliborka II

Tarzanova varlata (Ouăle lui Tarzan, 2017, r. Alexandru Solomon)

Vnitřní slunce (Un beau soleil intérieur, 2017, r. Claire Denis)

Western (2017, r. Valeska Grisebach)

 

Osobnosti 

Bosenský režisér Alen Drljevic o filmu Chlapi nepláčou (Muškarci ne plaču, 2017)

Estonský režisér Priit Pääsuke o filmu Konec řetězce (Keti lõpp, 2017)

Gruzínský režisér Georgij Ovašvili o filmu Chibula (Khibula, 2017)

Gruzínský režisér Georgij Ovašvili o filmu Chibula II

Povídání s Kenem Loachem a Paulem Lavertym (video)

Povídání s tvůrci filmu Přízrak (video)

Rozhovor s americkou střihačkou Sarah Flackovou (video)

Rozhovor s gruzínskou režisérkou Mariam Khatchvaniovou o filmu Dede (2017)

Rozhovor s Jamesem Newtonem Howardem I

Rozhovor s Jamesem Newtonem Howardem II (video)

Rozhovor s kanadským režisérem Denisem Coté

Rozhovor s kanadským režisérem Denisem Coté II (video)

Rozhovor s polskou režisérkou Joannou Kos-Krauzeovou o filmu Ptáci zpívají v Kigali (Ptaki śpiewają w Kigali, 2017, r. Joanna Kos, Krzysztof Krauze)

Rozhovor s tvůrci dokumentu David Lynch: život v umění (David Lynch: The Art Life, 2016, r. Jon Nguyen, Olivia Neergaard-Holm, Rick Barnes)

Turecký režisér Onur Saylak o filmu Ještě víc (Daha, 2017)

Vít Klusák o dokumentu Svět podle Daliborka (2017)

Vít Klusák o dokumentu Svět podle Daliborka II

 

Ostatní

52. ročník MFFKV na stránkách České televize.

Digitalizovaná vydání Festivalového deníku.

Dojmy z festivalu den za dnem na irozhlas.

Hodinu po hodině dění ve Varech mapovali na Aktuálně.

Každý den zveřejňovaný Kviff Guide od tvůrců Honest Guide je něco jako Festivalové vteřiny, akorát mnohem zábavnější a praktičtější.

Selfieglosy k vybraným filmům nahrával pro Aktuálně Kamil Fila.

Zpravodajství z festivalu na Českém rozhlase.

 

To nejlepší

Soudě ze zde odkazovaných textů a mnoha dalších ohlasů na Twitteru a Facebooku, nejpozoruhodnějšími filmy festivalu, dosud nezakoupenými do české distribuce, byly: Ciambra, Cukrář, Dobrý časy, Chlapi nepláčou, Janička, Moje šťastná rodina, Odnikud, Přízrak, Ptáci zpívají v Kigali, Wind River (osobně jsem navzdory odrazujícímu hodnocení na ČSFD hodně zvědav také na Vnitřní slunce, které by mělo vycházet z Barthesových Fragmentů milostného diskurzu, zatím nejlepší knihy, již jsem letos četl)

Tipy z letošního programu na základě kladných zahraničních ohlasů (festivalových a kritických, takže nemusí jít vždy o divácky nejvstřícnější filmy), renomé režiséra/režisérky a vlastní divácké zkušenosti.

Cesta snů – nové minimalistické drama německé režisérky Angely Schanelec.

Domov – belgické drama, oceněné na festivalech v Gentu, Les Arcs a Benátkách.

Elle – černohumorný rape revenge thriller, postavený na porušování pravidel toho, jak by měli lidé jednat a filmy vypadat. Zlatý globus a přes padesát dalších cen.

Harmonium – japonské drama o rodinných vztazích, Cannes: Un Certain Regard cena poroty, na RT zatím šest pozitivních recenzí.

Hořkých sedmnáct – indie teenagerská komedie, která se úspěšně vyhýbá většině klišé.

Christine – záměrně odtažité psychologické drama o prohlubující se depresi televizní reportérky, která se zastřelila v přímém přenosu. Rebecca Hall obdržela za svůj herecký výkon několik ocenění.

Jako ryby v síti – nový Kim Ki-duk, pokud vás jeho tvorba ještě zajímá.

Kamenné srdce – islandské drama o dospívání oceněné na řadě festivalů.

Křížová palba – Ben Wheatley, akčně komediální pocta béčkovým sedmdesátkovým filmům pro fanoušky Tarantina i Scorseseho. Cena diváků v Torontu.

Láska a přátelství – Jane Austen jako screwball komedie, skvělí herci, skvělý scénář, kritiky jeden z nejlépe hodnocených filmů loňského roku.

Lidská vlna – formálně neotřelý umělecký dokument, dvě ceny z Locarna.

Loving – nenápadné, ale chytře vystavěné drama o rasové segregaci na americkém jihu, mnoho ocenění, vesměs pozitivní kritiky.

Magnus – norský dokumentární portrét geniálního šachisty, kritici jsou střízlivější, diváci nadšeni.

Milující se Evropa – současná Evropa skrze vztahy čtyř párů, konceptuální dokument, který na festivalech zřejmě nebyl oceňován jen za explicitní erotiku.

Mládí vůdce – tak trochu hororový portrét jednoho malého psychopata, velmi dobře přijatý debut mladého amerického režiséra.

Nenarozená pomsta – britská feministická hororová komedie o matce, která pod vlivem svého nenarozeného dítěte začne vraždit.

Personal Shopper – duchařské drama Oliviera Assayase, oceněné v Cannes cenou za režii.

Poezie bez konce – prostě nový Jodorowsky.

Poslední rodina – nekompromisní obraz života v pozdně socialistickém Polsku, pro mne jeden z nejlepších filmů loňského roku.

Přijímačky – dokumentární nahlédnutí za zdi slavné francouzské filmové školy Fémis, cena z Benátek a festivalu True/False.

Ráj – příběhy tří lidí, do jejichž životů zasáhla druhá světová válka. Andrej Končalovskij obdržel v Benátkách za režii Stříbrného lva.

Rara – na řadě festivalů uvedené (a oceněné) chilské LGBT drama o dvou sestrách vychovávaných lesbickým párem.

Sama v noci na břehu moře – intimní drama oceňovaného jihokorejského režiséra, Stříbrný medvěd z letošního Berlinale.

Sao Jorge – v Benátkách oceněné pochmurné drama o dopadech finanční krize na život v Portugalsku.

Ty a tvoje – jihokorejská variace na Buñuelův Ten tajemný předmět touhy. San Sebastián International Film Festival: nejlepší režie, Stříbrná mušle.

Ulička slávy – rozporuplně hodnocený, ale rozhodně pozoruhodný vypravěčský a stylistický experiment Anga Leeho.

Zjizvená srdce – mnohovrstevnaté rumunské drama, kterým se Radu Jude pokusil navázat na úspěch filmu Aferim!, zvláštní cena poroty v Locarnu, cena za režii v Mar del Plata

Ženy dvacátého století – netradiční portrét zlomového období amerických dějin, jak jej prožíval jeden dospívající kluk a trojice žen.

 

Jeden svět 2017

Posted: 22. 2. 2017 in tipy, událost

Pokud si filmy uváděné na Jednom světě (6. – 15. 3.) nevybíráte jenom podle tématu, případně se nechcete nechat (mile, či nemile) překvapit, mohly by vám pomoct následující tipy, založené na zahraničních recenzích a oceněních, které dané snímky získaly.

Den osvobození – recenze Variety, recenze Guardian.

Dobrý pošťák – nejlepší dokument na Trieste Film Festival.

Exil – recenze Variety, nejlepší dokument na Jerusalem Film Festival.

Future Baby– recenze The Hollywoood Reporter, recenze Variety.

Irská královna – recenze na Rotten Tomatoes.

Jackson – recenze THR.

Lepší mlčet – recenze na Metacritic.

Není úniku – nejlepší dokument na Amsterdam International Documentary Film Festival.

Poznámky o slepotě  – recenze Metacritic, nejlepší dokument British Independent Film Awards.

Stroje – recenze Variety, Screen.

Škádlení Goliáše – recenze Screen.

Tichý hněv Inuitů – divácká cena na Hot Docs Canadian International Documentary Festival.

Weiner – recenze na Metacritic, velká cena poroty na Sundance Film Festival.

Za kamerou – recenze na Metacritic, nejlepší dokument DOXA Documentary Film Festival, San Francisco International Film Festival, velká cena poroty Sheffield International Documentary Festival ad.

Zmetci – recenze na Metacritic.

Novinky

Nová Bridget Jonesová i nový Blair Witch v amerických kinech pohořeli.

Jared Leto bude hrát Andyho Warhola ve filmu podle scénáře Terence Wintera.

Zemřel režisér a scenárista Curtis Hanson (mj. L. A. – Přísně tajné).

V Praze proběhne Master Class francouzská režisérky Claire Denis.

 

Recenze

Skončil festival v Torontu, zde najdete pohromadě ohlasy na uvedené filmy.

„The night’s most pointed moment came early, during Jill Soloway’s acceptance speech after she won for directing Transparent’s “Man on the Land” episode. Soloway called for more casting of trans people, and thanked Amazon for promoting marginalized voices. Her speech ended with “Topple the patriarchy!”“

Rozmanitost jako hlavní téma letošních Emmy.

„It was up to Mr. Kimmel to tweak the high-mindedness of the night. “The only thing we value more than diversity,” he said, “is congratulating ourselves on how much we value diversity.”

Další z mnoha rekapitulací předávání cen Emmy. Jinou najdete třeba zde.

Smrt ve tmě je hororem bez dobra a zla. Zloději i oběť mají velmi lidské motivace, jen žijí v prostředí, které je vede k velmi pochybnému naplňování svých potřeb. Film tak chytře distribuuje emoce a zabraňuje šablonovitému zaujímání stanovisek. Nemožnost cítit jednoznačné sympatie a nenávist dobře koresponduje s motivem rozloženého prostředí, z nějž jako by se vytratily veškeré hodnoty a sociální struktury.“

Zřejmě nejlépe hodnocený horor letošního roku Smrt ve tmě.

„Z jakého důvodu by měl seriál někdo vůbec sledovat? Protagonista je nesympatický a zlý. Jeho bezpáteřnost a ziskuchtivost ovšem nepůsobí jako kritika kapitalismu. Naopak se seriál už z povahy žánru opájí vyobrazováním bohatství, krásných kostýmů a zdobených interiérů.“

Seriál České televize Já, Mattoni.

„It’s rare these days to see a network show so committed to pulp violence and big stunts. It’ll be interesting to see if Miller and his co-producers can afford to sustain that level of boom.“

První dvě epizody seriálové verze Smrtonosné zbraně.

„And in a society where eating is somehow criminalised, cannibalism is an appropriate fantasy.“

Kanibalský příběh o dospívání Raw/Grave.

„It has the right elements; what it hasn’t yet quite figured out yet, though, is how to combine them into something that will be truly explosive.“

Nový MacGyver.

 

Delší texty

„Still, maybe it’s time to admit that we don’t own Hollywood. Maybe we never did, but it seems clear that with globalization “our” popular cinema is becoming something else–not exactly “theirs,” but not wholly ours either.“

David Bordwell o údajném úpadku americké kinematografie v historické perspektivě.

„Jakoby se HBO tak trochu zabarikádovala ve svých výjimečně solidních základech jištěných silou značky: volila jistotu a nechala dravce kolem, aby experimentovali a hledali další cesty.“

Co vypovídají letošní výherci cen Emmy o světě televizní zábavy?

„Even as he keeps growing the Tom Ford brand—it now has more than 120 stores and turns over $1 billion a year—he’s working to make his mark as a filmmaker, an ambition he takes so seriously that he pointedly never includes his own clothes in his movies.“

Rozhovor s Tomem Fordem u příležitosti uvedení jeho druhého filmu.

„Fassbinder portrayed most relationships — familial, marital, workplace — as mutually exploitative. Love is a commodity, emotion a type of exchange in which, as Fassbinder put it, “feelings are for sale.” Victims are rarely innocent in this transaction; they collude with their oppressors in a kind of sadomasochistic symbiosis.“

Filmy Rainera Wernera Fassbindera.

„This patient build-up is a De Palma staple, from the first shootout of Carlito’s Way to the pre-bloodbath prom scenes of Carrie. Similarly, in Baumbach’s Mistress America, a house tour sets up the elaborate second act’s double-crossing, eavesdropping and squabbling over a chess set.“

Co mají společného filmy Noaha Baumbacha a Briana De Palmy?

„The first thing we talked about on The Magnificent Seven was sideburns. We were at the Mayweather-Pacquiao fight in Vegas a couple of years ago, and we discussed the fact he wanted to grow sideburns and how long they were going to be.“

Antoine Fuqua o spolupráci s Denzelem Washingtonem.

„We must assume that Irena has turned into a panther, but we never see it happen; we scarcely see the panther at all, save for a fleeting and too literal studio-imposed insert in one sequence. It is a brilliant instance of making the best of budgetary constraints, trusting to effectively managed suggestion over inadequate special effects.“

Esej o hororu Kočičí lidé z roku 1942, který na DVD/BD vydává Criterion.

„Memorable though Hanks’ performance is, there’s something patronizing in the way the film coos over his childlike innocence, especially since he’s often depicted staring off into space, oblivious and indifferent to his surroundings.“

Jak se Forrest Gump liší od jeho knižní předlohy.

„Jsou jistě případy, kdy dokumentarista – stejně jako novinář – ve snaze o senzaci překročí naznačené etické, a v důsledku toho i právní hranice; pak musí nést důsledky tohoto osobního i profesního selhání. A bude nyní na soudu, aby z předložených důkazů určil, zda tomu tak bylo i v případě dokumentu Rada nad zlato, nebo nikoli.“

Dokument Rada nad zlato z právního hlediska.

„A small number is intimate; a large number is often vague. This is why the story of the murder of a single human being can be more dramatic than the reporting of a massacre; it’s why a controversy over emails can damage a presidential candidate, while their opponent remains unscathed by a head-spinning onslaught of hourly atrocities that serve to cancel themselves out.“

Filmy Smrt ve tmě a Hell or High Water potvrzují, že méně je někdy více.

„In our show, reality becomes our subtext. So if you have a scene with two characters, one of them loves the other, it’s more interesting for that person to hate that person on the surface but subtextually you feel, oh, well that person actually loves them. And you sense that maybe or maybe you don’t, and then you’re surprised when that comes out.“

Dlouhý rozhovor se Samem Esmailem o druhé řadě Mr. Robota a jejím přijetí.

„But that severed ear and all it represents leaves a lasting impression on anyone who has seen Lynch’s masterpiece, for whom it is impossible to hear the songs ‘Blue Velvet’, ‘Love Letters’ or ‘In Dreams’ the same way ever again.“

Funkce hudby v Modrém sametu.

„Flashbacks, block construction, replays, to-camera address, network narratives, and bursts of subjectivity are so ingrained in contemporary filmmaking that we might want to think of Hollywood storytelling as a constantly expanding menu that discovers new flavors in traditional ingredients.“

Konvence klasického hollywoodského vyprávění a jejich aplikace ve filmech Clinta Eastwooda.

 

Trailery

Good Girls Revolt

Passengers

Taboo

Trespass Against Us

Febiofest 2016

Posted: 6. 3. 2016 in tipy, událost

Dvanáct filmových tipů na letošní Febiofest. Vybíral jsem přednostně tituly, u nichž existuje vyšší pravděpodobnost, že nepůjde o film naprosto nezajímavý, nezvládnutý či obskurní tím špatným způsobem. Opomenuty záměrně zůstaly filmy, které již byly zakoupeny do české distribuce (Carol, Nemravné léto, Spotlight…) a Febiofest by tudíž neměl být poslední, nýbrž pouze první (a se vstupným za 89,- zároveň jednou z nejlevnějších) možností, jak je vidět na plátně.Kromě stránek Febiofestu odkazuji na zahraniční recenze a v závorce uvádím áčkové festivaly, významná ocenění a jména známých auteurských osobností.

An – Zen a lívanečky (Naomi Kawase, Cannes, drama, Japonsko, 2015, recenze)
Bomby s díky vítáme! (drama, Rakousko, 2015, recenze)
Closet Monster (drama, Kanada, 2015, recenze)
Hector (drama, Velká Británie, 2015, recenze)
Klan (stříbrný lev pro nejlepší režii z Benátek, životopisný, krimi, drama, Argentina, Španělsko, 2015, recenze)
Léto (Locarno, drama, romantický, Francie, 2015, recenze)
Maryland (Cannes, drama, thriller, Francie, Belgie, 2015, recenze)
Noc bezMoci (podle Ucha Jana Procházky, drama, thriller, Makedonie, 2015, recenze)
Odjezd (drama, rodinný, romantický, Velká Británie, Francie, 2015, recenze)
Píseň západu slunce (Terence Davies, San Sebastian, drama, Švédsko, Velká Británie, 2015, recenze)
Tanna (Benátky, drama, Austrálie, 2015, recenze)
Vzpomeň si (Atom Egoyan, Benátky, Mar del Plata, drama, thriller, Kanada, 2015, recenze)

Výsledky letošních Zlatých glóbů bychom mohli shrnout lakonickým konstatováním, že zvítězil film, který vadil nejméně lidem. Vítězství Chlapectví bych přesto nezlehčoval na vyjádření touhy po klidu v neklidné době. Zvlášť ve světle průběhu večera, kdy několik oceněných dalo najevo, že k dění mimo svůj soukromý vesmír, potažmo mimo území Spojených států, úplně inertní není.

Ačkoli Linklaterův film projevuje z pětice nominovaných nejméně snahy o přesahový společensko-politický komentář (obhajoba práv gayů v Kódu Enigmy a práv černochů v Selmě), jeho produkční historie představuje prvotřídní ukázku velkého odhodlání, pro které Američané tak rádi používají francouzský výraz tour de force. Ten můžeme, ovšem na rovině formálního uchopení a hereckých výkonů, vztáhnout také na Birdmana, který měl podle zahraničních novinářů v Hollywoodu nejlepší scénář. Za stejný film byl dle očekávání oceněn Michael Keaton, který kromě herectví nepochybně zabodoval rovněž zásluhou přidruženého příběhu o velkém comebacku.

Fakt, že se Birdman nestal zároveň nejlepší komedií, můžeme vnímat jako další příklad upřednostnění únikové zábavy před satirou ze světa hereckých primadon, oslavou solidarity homosexuálů (Pride) nebo pohádkovou dekonstrukcí (Čarovný les). Přestože je Grandhotel Budapešť právem označován za nejdospělejší film Wese Andersona, stále jde o rozverné vyprávění, vsazené navzdory alibistickému válečnému rámci do světa tak syntetického a pestrobarevného, že připomíná amalgám velkého hračkářství a cukrárny.

Ceny ve vážných hereckých kategoriích byly rozdány hercům, kteří dokázali nejvýrazněji zahrát ztrátu kontroly nad svými těly. Eddie Redmayne v jinak kvalitativně podprůměrné Teorii všeho svádí coby Sthephen Hawking boj s laterální sklerózou, Julianne Moore v poněkud exploatačním dramatu Still Alice s Alzheimerem. Pokud byli Redmayne a Mooreová oceněni za herectví, které je vidět (podobně jako je ve zbytečně doslovném Leviatanovi vidět, co si režisér myslí o současné ruské vládě), J. K. Simmonse si sošku domů odnesl za výkon, který je hlavně slyšet. Třeba ale dodat, že coby sadistický učitel hudby neměl ve své kategorii výraznou konkurenci (podobně jako Amy Adams, jejíž převážně vážné Big Eyes se nedopatřením octly mezi komediemi).

Zohlednění jazzového indie thrilleru Whiplash nás dostává k nejpozoruhodnějšímu jevu letošních Glóbů. Hodně cen posbíraly filmy uvedené do kin začátkem roku. Chlapectví a Whiplash měly premiéru v lednu na festivalu v Sundance, Grandhotel Budapešť o měsíc později v Berlíně. Možná i zásluhou permanentního „bzukotu“ o těchto filmech na sociálních sítích bylo porušeno nepsané distribuční pravidlo, podle něhož významné filmové ceny vyhrávají primárně filmy uvedené do kin až na podzim a v prosinci.

Větší koncentraci překvapení než filmové ceny na každý pád přinesly televizní kategorie. Oproti cenám Emmy nevítězila známá jména, ale novinky. Dokonce novinky odvážné a v něčem inovativní. The Affair nahlíží téma mimomanželské nevěry mimořádně dospěle a za užití mozaikovitého „rašomonského“ vyprávění, Transparent je po House of Cards (rovněž oceněn) a Orange is the New Black dalším z úspěchů digitální televize (tentokrát Amazonu) a zároveň otevřeně řeší nejednoduchou transgender problematiku.

S dvojím vítězstvím černohumorného Farga nad opravdu temným Temným případem se vracíme k tomu, co by mohlo být leitmotivem letošních Glóbů – upřednostňování lehčí (obsahem i produkčními hodnotami) zábavy před těžšími filmy. Možná skutečně na vyvážení nepokojného dění ve světě nebo na důkaz určité přejedenosti seriózními akademickými dramaty, možná jen díky účinnější lobby producentů stojících za vítěznými filmy.

Sádrová krychle 2012

Posted: 27. 1. 2013 in událost, žebříčky

Úvodem pár obecnějších poznámek k tomu, co se loni objevilo v našich kinech a přehrávačích. (1)

  • Rok promarněných šancí, který začal předoscarovým střízlivěním (Děti moje, Černobílý svět), pokračoval zjištěním, že na domácí scéně se od normalizace stále mnoho nezměnilo (Probudím se včera); že kvůli kvalitní animaci (Piráti!) a invenční filmařině (Tady to musí být) netřeba cestovat do Států, jejichž produkty v naší distribuci oslňují zejména efektností vizuálních efektů (Avengers, Temný rytíř povstal); že nejlepší satiru americké demokracie může z podstaty věci natočit jedině Angličan (Diktátor); že červen distributoři vycpali dostatečně mizernou nabídkou premiér, aby se všichni studující cinefilové mohli bez výčitek věnovat zkouškám; že Woody Allen by udělal lépe, kdyby na svých výletech po Evropě netočil filmy (Do Říma s láskou); že v Hollywoodu stále neznají rčení „v nejlepším je dobré přestat“ (Muži v černém 3, Bourneův odkaz); že Bond se serióznímu filmovému umění rychle blíží (Skyfall) a Hollandová pomalu vzdaluje (V temnotě) a že nic lepšího než Cestu na Měsíc už stejně nikdy nikdo nenatočí.
  • Marná snah udělat z diváků čtenáře – mnoho loňských premiér doprovodilo knižní vydání předlohy s filmovou obálkou (Hugo a jeho velký objev, Jeden musí z kola ven, Muži, kteří nenávidí ženy, Žena v černém, Nebezpečná metoda, Černobílý svět, Koupili jsme ZOO, Cosmopolis, Divoši, Argo, Atlas mraků). Chápu marketingovou podstatu tohoto kroku, ale kolik lidí bude mít po zhlédnutí filmu chuť přečíst si totéž znovu na papíře? Nevyplatilo by se více vydání s delším, alespoň měsíčním předstihem?
  • Množství filmů podle knižních předloh (dále třeba Anna Karenina nebo Hunger Games) je zároveň jednou z indicií menšího počtu původních námětů. Tou další budiž oživování osvědčených hrdinů a hrdinek původu komiksového (Spider-Man), filmového (muži v černém), folkloristického (Sněhurka) nebo televizně-seriálového (21 Jump Streeet, Okresní přebor, Temné stíny). Nemluvě o převádění starých hitů do 3D (Titanic).
  • V Hollywoodu pokračovaly návraty do (alespoň navenek) bezproblémových 80. let, do doby relativní ekonomické a politické stability, ať přepracováním konkrétních látek z té doby (21 Jump Street), vypůjčením tehdejších songů (Rock of Ages) nebo resuscitací určitého žánrového modelu (přímočará akce Expendables: Postradatelní 2).
  • Ještě nostalgičtější byly filmy oslavující počátky kinematografie. Buďto stylem (The Artist, Atlas mraků, pokud jej budeme vnímat jako moderní Intoleranci), nebo obsahem (Hugo a jeho velký objev), každopádně způsobem atraktivním pro současného diváka, což platilo rovněž pro monumentální výpravu do filmových dějin The Story of Film: Odyssey.
  • Oživovací módě neunikla ani Marilyn Monroe (Můj týden s Marilyn), Edgar Alan Poe (Havran) nebo Abraham Lincoln (Abraham Lincoln: Lovec upírů). Zatímco herecká legenda se dočkala poměrně důstojné mramorizace (víc to v témže filmu schytal sir Laurence Olivier), slavný spisovatel a prezident byli donuceni páchat věci, které z nich nejspíš měly učinit cool popkulturní ikony. Jako kdyby se v éře parodií a pastišů nikdo neobtěžoval vymýšlet originální nové hrdiny, kteří by nijak neodkazovali k dílům dříve vzniklým (původní není ani John Carter a Prometheus se tváří jako pokračování Vetřelce).
  • Originalitu s diváckou vstřícností dokázali podle mne skloubit jenom dva autorští režiséři a jeden nekompromisní komik: Wes Anderson (Až vyjde měsíc), Steven Soderbergh (Zkrat, Bez kalhot), Sacha Baron Cohen (Diktátor).
  • Přišlo, že filmy méně než v předchozích letech reflektovaly probíhající krizi politiky, ekonomiky a lidských hodnot (výjimkou budiž Bez kalhot, Den zrady, Stud nebo Temný rytíř povstal) a více se snažily nabídnout únik do jiného světa. Světa řízeného zjednodušenými melodramatickými pravidly (Černobílý svět, Lov lososů v Jemenu, Báječný hotel Marigold, Navždy spolu, Nedotknutelní), světa vizuálně posazeného někam mezi sen a realitu (Pí a jeho život, Divoká stvoření jižních krajin, stylem technicolorových hollywoodských velkofilmů inspirovaný Válečný kůň), světa, v němž vlastně o nic nejde, protože vše je jenom jako (Sedm psychopatů).
  • Poměrně výstižně dokázaly současnost paradoxně okomentovat filmy zasazené do minulosti (Země bez zákona) nebo budoucnosti (Looper), v nichž jsou v krajních polohách uplatňována velmi současná pravidla trhu.
  • Dobrých žánrovek v našich kinech nebylo uvedeno mnoho. Horory by distributoři konečně mohli začít ve větším počtu kupovat třeba ze Španělska (Zatímco spíš) a namísto tuctových francouzských akcí se známými jmény (96 hodin: Odplata) zariskovat s méně ambiciózní, ovšem nepřetržitou akční jízdou (Limit).
  • Také komedie, které ohrané schéma jen nepřebírají, ale nápaditěji s ním pracují, byly příznačně „uklizeny“ rovnou na video (Znovu a jinak, Zásnuby na dobu neurčitou). Stejný osud, navíc až po nátlaku diváků, potkal solidní sportovní drama Warrior, a jen tak tak mu unikli Nedotknutelní. V obou případech zřejmě sehrála zásadní roli ČSFD. Neboť řídí-li se někdo hodnocením uživatelů této databáze, jistě bude přinejmenším zvědav, čím si ten který titul vysloužil devadesát procent. Bylo by nicméně fajn, kdyby distributoři dokázali lépe předvídat a nečekali až na nakopnutí od diváků, přicházející zpravidla po uvolnění kvalitní pirátské kopie filmu na internet, s nímž lákavost návštěvy kina logicky klesá.
  • Nejinspirativnější kino-zážitky roku 2012 sice byly spjaty s osvědčenými jmény (Cronenberg, Scorsese, Fincher, Spielberg, Soderbergh, Anderson, Mendes, Polanski, Sorrentino), stejně tak zážitky nejvíce ubíjející (opět Cronenberg, Allen, Sláma), ale příslibem do budoucna bylo několik pozoruhodných, jakkoli ne ve všech ohledech vyladěných debutů (Ben Zeitlin, Maja Milos, Seth MacFarlane). Těžko ale přemoct tušení, posílené třeba jen letmým prolétnutím některých zahraničních ne-mainstreamových žebříčků nejlepších filmů, že kvalitních debutů vzniklo podstatně více, než kolik jich bylo uvedeno do naší distribuce. Při takovémto vývoji internet zvítězí dříve, než bude v Česku dovršena digitalizace kin.

nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli
Christoph Waltz (Bůh masakru)

nejlepší střih
Kirk Baxter, Angus Wall (Muži, kteří nenávidí ženy)

nejlepší soundtrack orchestrální
Alexandre Desplat (Až vyjde měsíc)

nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli
Charlize Theron (Sněhurka a lovec)

nejlepší akce/thriller
Muži, kteří nenávidí ženy

nejlepší vizuální efekty
Temný rytíř povstal

nejlepší animovaný
Raubíř Ralf

nejlepší výprava
Anna Karenina

nejlepší sci-fi/fantasy/horor
Avengers

nejlepší song
Touch the Sky (Rebelka)

nejlepší komedie/muzikál
Diktátor

nejlepší kamera
Sean Bobbitt (Stud)

nejlepší zvířecí herecký výkon
Richard Parker (Pí a jeho život)

nejlepší scénář
Diablo Cody (Znovu a jinak)

nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli
Michael Fassbender (Stud)

největší opruz
Probudím se včera

nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli
Leila Hatami (Rozchod Nadera a Simin)

nejlepší režie
Martin Scorsese (Hugo a jeho velký objev)

nejlepší filmové scény
Bůh masakru (můj Kokoschka)
Diktátor (vyhlídkový let)
Hugo a jeho velký objev (sestřih Meliésových filmů)
Skyfall (M cituje Tennysona)
Tady to musí být (This must be the place)

TOP 20

  1. Skyfall
  2. Hugo a jeho velký objev
  3. Tady to musí být 
  4. Bůh masakru
  5. Avengers
  6. Stud
  7. Muži, kteří nenávidí ženy
  8. Jeden musí z kola ven
  9. Diktátor
  10. Zkrat
  11. Rozchod Nadera a Simin
  12. Až vyjde měsíc
  13. Bez kalhot
  14. Temný rytíř povstal
  15. Nebezpečná metoda
  16. Znovu a jinak
  17. Válečný kůň
  18. Faust
  19. Klip
  20. Sedm psychopatů

________________________________________________________________

(1) Čím pochopitelně míním legálně zakoupená DVD/BD, jakkoli bylo na těch podomácku vypálených bezpochyby možno vidět mnoho jiných, mnohem lepších filmů.

Filmy, z nichž jsem letos vybíral (podmínkou česká kino/DVD/BD premiéra v roce 2012): 2 dny v New Yorku, 21 Jump Street, 96 hodin: Odplata, Abraham Lincoln: Lovec upírů, Andělský podíl, Anna Karenina, Argo, Atlas mraků, Avengers, Až vyjde měsíc, Báječný hotel Marigold, Bez kalhot, Bohémský život, Bůh masakru, Caesar musí zemřít, Cosmopolis, Černobílý svět, Čtyři slunce, Den zrady, Děti moje, Diktátor, Divoká stvoření jižních krajin, Divoši, Do Říma s láskou, DONT STOP, Druhá šance, Expendables: Postradatelní 2, Faust, George Harrison: Living in the Material World, Hasta la vista!, Havran, Holky na tahu, Hugo a jeho velký objev, Hunger Games, Iron Sky, Jeden musí z kola ven, John Carter: Mezi dvěma světy, Klip, Kluk na kole, Konfident, Konspirátor, Kontraband, Koupili jsme ZOO, Křtiny, Ladíme!, Le Havre, Limit, Looper, Lov lososů v Jemenu, Love, Lurdy, Máme papeže!, Margin Call, Méďa, Ministr, Moje letní prázdniny, Můj týden s Marilyn, Musíme si promluvit o Kevinovi, Muži v černém 3, Muži, kteří nenávidí ženy, Navždy spolu, Nebezpečná metoda, Nedotknutelní, Nepřítel pod ochranou, Neřízená střela, Okresní přebor – Poslední zápas Pepika Hnátka, Patrola, Perfect Sense, Pí a jeho život, Piráti!, Podivuhodná cesta, Pomáhat a chránit, Probudím se včera, Prometheus, Raubíř Ralf, Rebelka, Rock of Ages, Rozchod Nadera a Simin, S ledovým klidem, Sedm psychopatů, Sinister, Skyfall, Sněhurka a lovec, Soukromý vesmír, Stud, Tady to musí být, Temné stíny, Temný rytíř povstal, The Amazing Spider-Man, The Artist, The Story of Film: Odyssey, Titanic 3D, Tohle je válka!, Urbanized, V temnotě, Válečný kůň, Věra 68, Vrtěti ženou, Warrior, Zásnuby na dobu neurčitou, Zatímco spíš, Země bez zákona, Zkrat, Znovu a jinak, Železná lady, Žena v černém

KATEGORIE HERECKÉ

nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli
Benedict Cumberbatch (Jeden musí z kola ven)
Philip Seymour Hoffman (Den zrady)
Christoph Waltz (Bůh masakru)

nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli
Bérénice Bejo (The Artist)
Judi Dench (Skyfall)
Chloë Grace Moretz (Hugo a jeho velký objev)
Charlize Theron (Sněhurka a lovec)
Kate Winslet (Bůh masakru)

nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli
Sacha Baron Cohen (Diktátor)
Michael Fassbender (Stud)
Gary Oldman (Jeden musí z kola ven)
Sean Penn (Tady to musí být)
Channing Tatum (Bez kalhot)

nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli
Leila Hatami (Rozchod Nadera a Simin)
Meryl Streep (Železná lady)
Charlize Theron (Znovu a jinak)

nejlepší zvířecí herecký výkon
Uggie (The Artist)
Ted (Méďa)
Richard Parker (Pí a jeho život)

ŽÁNROVÉ KATEGORIE

nejlepší animovaný
Piráti!
Raubíř Ralf
Rebelka

nejlepší akce/thriller
Muži, kteří nenávidí ženy
Temný rytíř povstal
Zkrat

nejlepší komedie/muzikál
Bůh masakru
Diktátor
Sedm psychopatů

nejlepší sci-fi/fantasy/horor
Avengers
Looper
Sinister

TECHNICKÉ KATEGORIE

nejlepší kamera
Sean Bobbitt (Stud)
Hoyte Van Hoytema (Jeden musí z kola ven)
Janusz Kaminski (Válečný kůň)
Seamus McGarvey (Anna Karenina)
Robert Richardson (Hugo a jeho velký objev)

nejlepší vizuální efekty
Avengers
Hugo a jeho velký objev
Muži v černém 3
Pí a jeho život
Temný rytíř povstal

nejlepší výprava/kostýmy
Anna Karenina
Jeden musí z kola ven
Válečný kůň

nejlepší střih
Atlas mraků
Hugo a jeho velký objev
Muži, kteří nenávidí ženy

HUDBA

nejlepší soundtrack orchestrální
Až vyjde měsíc
Divoká stvoření jižních krajin
Stud


nejlepší song

Pi’s Lullaby (Pí a jeho život)
Skyfall (Skyfall)
Touch the Sky (Rebelka)

HLAVNÍ KATEGORIE

nejlepší scénář
Wes Anderson (Až vyjde měsíc)
Diablo Cody (Znovu a jinak)
Martin McDonagh (Sedm psychopatů)
Yasmina Reza (Bůh masakru)
Steven Soderbergh (Bez kalhot)

nejlepší režie
Tomas Alfredson (Jeden musí z kola ven)
Sam Mendes (Skyfall)
Steve McQueen (Stud)
Martin Scorsese (Hugo a jeho velký objev)
Paolo Sorrentino (Tady to musí být)

největší opruz
Cosmopolis
Čtyři slunce
DONT STOP
Holky na tahu
Probudím se včera

Výsledky za týden a jeden den.

Sádrová krychle 2011

Posted: 28. 1. 2012 in událost, žebříčky
  • Pár chytrých hollywoodských žánrovek, hodně zbytečného průmyslového zboží, žádný kvalitní horor, jeden Strom života.
  • V uplynulém roce mne (opět) potěšil nový film Roberta Sedláčka. V Rodině s nemilosrdností filmů tria Papoušek-Forman-Passer obnažil českou mentalitu a zároveň zakomponováním žánrových prvků a záběrů pro potěchu oka prokázal svou řemeslnou zručnost.
  • Zapadnout si nezaslouží ani podobně kousavé doku-drama Nic proti ničemu a výborně vygradovaná, byť svou kritikou posttotalitní české společnosti poněkud opatrná Poupata.
  • Pominu-li dokumenty, další viděné české filmy mne buďto iritovaly svou myšlenkovou zvráceností (Perfect Days), dramaturgickou nedomrlostí (Vendeta), nebo „jenom“ nechaly na rozpacích, zda byla nečekaná vypravěčská klička záměrem, nebo projevem scénáristického zoufalství (Nevinnost).
  • Vyhmátnout mezi uvedenými tituly vyloženě „ženský“ film bylo také letos obtížné, nikoliv však nemožné. Respekt skrze despekt projevuje vůči ženským hrdinkám na povrchu drsná, v jádru něžná komedie Ženy sobě. Bez klišé se obešlo vykreslení partnerského soužití dvou lesbiček v Děcka jsou v pohodě. O genderovou rovnocennost ve vztahu minimálně usiluje romantická komedie Kamarád taky rád. Nejdivočejší dívčí (a zároveň nerdovské) fantazie zhmotnil Zack Snyder v „girl power“ nářezu Sucker Punch a zdaleka nejkomplexnější komentář k těžko změnitelné úloze ženy v mužském světě podal Bertrand Bonello v Nevěstinci.
  • Cyklus relativně levných a chytrých sci-fi spustili v březnu Správci osudu, následováni Zdrojovým kódem, poněkud nákladnějším Zrozením planety opic a poněkud hloupějším Vyměřeným časem.
  • Kinematograficko-nostalgickou vlnu, jež bude letos pokračovat Hugem a Umělcem, spustil J.J. Abrams svým raně spielbergovským dobrodružstvím Super 8, po němž následovala ještě stylová osmdesátková jízda Drive a návrat k seriálovým kořenům série Mission Impossible.
  • Příjemný pocit z Půlnoci v Paříži odvedl pozornost mnohých diváků od faktu, že jde možná o nadprůměr v rámci současné komediálně-romantické produkce, ale stěží o Allenovo vrcholné dílo. Tohle vyniká hlavně tím, jak snadno, bezbolestně a bez následků, se s ním uniká do jiného světa.
  • Nadchly mne animované filmy. 2D Rango svou originalitou a nepodbízení se rodinnému publiku. 3D Tintin vypiplaností a spádem, jaký by mne překvapil u filmu každého jiného pětašedesátiletého režiséra kromě Spielberga.
  • Z nerdovských guilty pleasures navzdory zdrcujícím prvním kritikám nezklamal Sucker Punch. Paul i Princ a pruďas přes slibné obsazení jenom pobavili, aniž bych měl potřebu je vidět znovu, a na Zeleného sršně bez výraznější postavy nebo gagu už jsem prakticky zapomněl (nejzdařilejší geekovina ale do oficiální distribuce vůbec nešla – Attack the Block).
  • Ke Stromu života se nedokážu ani 4 měsíce po premiéře vyjádřit bez sklouznutí k dojmologii nebo v zásadě nic neříkajícím mystickým příměrům, ač jsem pořád pevně přesvědčen, že jde o nejunikátnější filmový počin za hodně, hodně, hodně dlouhou dobu. Film, kterému se málem podařilo obsáhnou celý svět, celou lidskou existenci.

nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli
Jiří Vyorálek (Rodina je základ státu)

nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli
Simona Babčáková (Rodina je základ státu)

nejlepší scéna
Tintinova dobrodružství (honička)

největší opruz
Perfect Days

nejlepší komedie
Rango

nejlepší thriller
Nákaza

nejlepší akce
Rychle a zběsile 5

nejlepší kamera
Emmanuel Lubezki (Strom života)

nejlepší vizuální efekty
Zrození planety opic

nejlepší výprava
Králova řeč

nejlepší soundtrack orchestrální
Cliff Martinez (Drive)

nejlepší soundtrack písničkový
Alex Turner (Jmenuji se Oliver Tate)

nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli
Colin Firth (Králova řeč)

nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli
Natalie Portman (Černá labuť)

nejlepší dokument
Banksy: Exit Through the Gift Shop

nejlepší scénář
Steve Zaillian a Aaron Sorkin (Moneyball)

nejlepší režie
Terrence Malick (Strom života)

TOP 20 filmů roku 2011

  1. Strom života
  2. Rango
  3. Tintinova dobrodružství
  4. Černá labuť
  5. Nevěstinec
  6. Rodina je základ státu
  7. Rychle a zběsile 5
  8. Sucker Punch
  9. Drive
  10. Jana Eyrová
  11. Fighter
  12. Zrození planety opic
  13. Moneyball
  14. Mission Impossible IV
  15. Ženy sobě
  16. Melancholia
  17. X-Men: První třída
  18. Zdrojový kód
  19. Půlnoc v Paříži
  20. Nákaza