Nečekal jsem, že na KVIFF uvidím takové množství výjimečně dobrých filmů a zároveň budu tak málo trpět u filmů výjimečně špatných. Vzhledem k nedlouhému trvání mého pobytu (čtyři dny) jsem k programu nepřistupoval nikterak systematicky a vyzobával atraktivní tituly napříč všemi sekcemi (přednost měla při střetu více lákavých snímků italská kinematografie a tvorba režisérek). Oželet jsem musel čtyřhodinového čínského Sedícího slona, namísto něhož jsem viděl tři jiné filmy, i podobně dlouhého Lawrence z Arábie. Záměrně jsem vynechával filmy, které zanedlouho vstoupí do české distribuce (BlacKkKlansman, Domestik, Studená válka).
Základní festivalová výbava
Nejvíce znaků předstíraného umění pro umění překvapivě vykazoval (do programu dodatečně zařazený) Climax Gaspara Noého, od kterého bych naopak očekával nejvíc anarchie. Feel bad taneční horor jde proti pravidlům hlavně tím, že začíná koncem a půlce je přetnut úvodními titulky (po kterých někteří diváci ve Velkém sále začali tleskat v domnění, že film končí – bohužel omyl). Po první polovině, pozoruhodné mimořádně pomalým konverzačním tempem a několika opojnými tanečními sekvencemi, se film zvrhává do série obsahově vyprázdněných, repetitivních stylistických manýr. Noé dost bezradně vykrádá vlastní krám a zároveň nedokáže jít do stejného extrému jako Darren Aronofsky v jeho vlastní vizi totálního společenského rozkladu (matka!).
Nevadilo mi, že zejména v nakládání s ženskými postavami jde o dost odpudivý film (byť jsem za tím tentokrát marně hledal něco jiného než touhu provokovat), ale že nijak negraduje (protože od určitého bodu už jaksi nemá kam), točí se v kruzích (doslova) a nenabízí nic, co bychom u Noého dříve neviděli v přesvědčivějším podání (Vejdi do prázdna je oproti Climaxu mistrovské dílo).
Zama a lama
Mnohem sugestivnější zpodobnění pekla ve svém nekompromisním posledním aktu nabídlo existenciálně-kolonialistické drama Zama, které je jinak ve většině ohledů opakem Noého přehnaně snaživého stylistického cvičení. Argentinská režisérka Lucrecia Martel stejně jako ve svých předchozích filmech komponuje neuvěřitelně propracované záběry s několika plány akce a bohatě při tom využívá mimoobrazových zvuků. Ty záběry jsou tentokrát ovšem obzvlášť úchvatné díky exotickým jihoamerickým lokacím a práci s výraznými barevnými kontrasty (a bezchybným hereckým výkonům zvířat – získala si mě zejména lama).
Pomalu plynoucímu, skoro bezdějovému filmu se tak zejména díky bravurní režii mizanscény daří vyjádřit zoufalost situace nesympatického, komplikovaného hlavního hrdiny, který (stejně jako my) čeká, až se konečně něco stane, a marně se snaží převzít kontrolu nad svým životem a kolonizovanou krajinou. Namísto toho se ve zdrcujícím závěru sám musí podmanit.
Jiná výrazná současná filmařka, Alice Rohrwacher, je podepsaná pod nejlepším filmem, kterým jsem ve Varech viděl, magicko-realistickým vyprávěním o životě na italském venkově Šťastný Lazzaro. Když už si myslíte, že víte kam bude toto naturalistické drama, natočené v tradici nesentimentálních studií rurálních tradic od bratrů Tavianiových nebo Ermanna Olmiho, směřovat, přichází nečekaný, přesto v kontextu vyprávění přirozený zvrat (ozřejmující mj., proč je protagonistou prosťáček boží, který se nijak nevyvíjí), jež umožňuje pohlédnout na život lidí spjatých s přírodou v jiném světle.
Ne zrovna dvakrát šťastný Lazzaro
Ve čtvercovém formátu natočený film, jehož záběry připomínají vybledlé fotografie (takže máme dojem, že se odehrává v mnohem vzdálenější době, než naznačuje např. mobilní telefon jedné z postav), se mění v dojemné, nicméně s nadhledem pojaté podobenství o lidech a vlcích. Šťastný Lazzaro nabízí pozvolna zrající, velmi silný, emocionálně vrstevnatý zážitek, díky pozornému režijnímu vedení plně srozumitelný na „základní“ úrovni a současně otevřený množství environmentálních, sociologických i náboženských výkladů.
Poměrně suverénními přechody mezi různými žánrovými polohami (mysteriózní thriller, mateřské melodrama, černá komedie) se vyznačuje také Útěk velmi nadějné polské filmařky Agnieszka Smoczynské (viz originální muzikál o lidožravých mořských pannách Vábení sirén). Film dokáže podněcovat vaši zvědavost ohledně identity a minulosti obtížně čitelné hlavní hrdinky až do finále, které žel vyznívá poněkud do ztracena a některé nosné motivy ponechává nerozpracované.
Ještě těžší bylo odtrhnout se od jihokorejského Vzplanutí, a to navzdory dvouapůlhodinové stopáži a hodně pomalému tempu vyprávění. Přední korejský auteur Lee Chang-dong natočil podle Murakamiho povídky neobyčejně propracované milostné drama, které nám podobně jako mnohé multižánrové jihokorejské filmy neposkytuje klíč k tomu, jak bychom měli k příběhu přistupovat (jako k romanci, thrilleru mysterióznímu, thrilleru psychologickému?), ale současně množstvím otázek čekajících na zodpovězení a náznaků, že by všechno mohlo být úplně jinak, neustále podněcuje naši zvědavost.
Jde s přehledem o nejlépe zrežírovaný film, který jsem v posledních letech viděl a který mimo jiné ukazuje, jak točit hodně dlouhé záběry, aniž by to působilo jako samoúčelný manýrismus (jaký je stále častěji k vidění nejen v Hollywoodu, ale také ve festivalových filmech – viz např. Měsíc Jupitera). Vynikající je také hudba, přispívající k neurčité atmosféře, a debutující Jun Jong-seo v roli ženy tak dokonalé, jako kdyby si ji někdo vysnil (což příběh zcela nevylučuje).
Tím, zda se mi některé scény jenom nezdály, si nejsem jistý po půlnoční projekci Mandy, což je podobně slow burn film jako Burning, ale ve druhé polovině se rozjede takovým způsobem, že všechny ty šílené nápady a maniakální škleby Nicolase Cage nestíháte vstřebávat. Výtvarně úchvatný mystický film, který dokáže budit současně dojem totálního braku i vysokého umění a kterým je možná lepší se dvě hodiny kochat, než hlouběji přemýšlet nad tím, co se nám snaží sdělit o náboženských fanaticích, amerických dřevorubcích a démonech jezdících v S/M oblečení na motorkách.
Cristiano Ronaldo
Hodně ujetá, byť velice odlišně, byla portugalská komedie o divácích a hráčích fotbalu, migrační krizi, špionážních službách, genetických pokusech a velkých huňatých štěňátkách prohánějících se po fotbalovém hřišti zaplaveném růžovou pěnou Diamantino. Představte si Zoolandera jako politicky angažovaný film. Velice nápadité, neustále překvapující a navzdory vnějšímu zdání přiblblé crazy komedie rozhodně ne tak hloupé jako hlavní hrdina.
Opakem Diamantina, v zásadě velmi diváckého titulu, je divácky maximálně nevstřícný film-terapie Touch Me Not, ohledávající nejen hranice lidské intimity, ale také filmového vyprávění. Na hraný film málo příběhové, na dokument příběhové moc a zároveň příliš výrazně výtvarně stylizované (klinicky chladné statické kompozice). Možná film s velmi smělým konceptem, možná film, který moc ujasněný koncept nemá. Nelehké to ukoukat, očistné si tím projít až do osvobozujícího závěru, podnětné nad tím přemýšlet.
Výpověď o sexualitě a pohlavní identitě v divácky mnohem pohodlnějším podání nabízí psychologicky neobyčejně jemně odstíněná belgická Dívka, rovněž velmi tělesný film, při jehož sledování vás ovšem bolí to, co prožívá hlavní hrdinka (vynikající Victor Polster), nikoliv samotné sledování. Z filmů, od nichž se mnoho nesliboval, příjemně překvapila italská Země hojnosti, vůči mladým hrdinům nemilosrdný pohled na to, jak jsou životy italských mladíků formovány a deformovány lokálními odnožemi mafie, svádějícími skočit z dětství rovnýma nohama a bez příprav do dospělosti. Velmi dobře napsaný a zrežírovaný film bez zbytečných scén, které by nepřispívaly k vykreslení proměny dvou hlavních hrdinů.
Lehkým zklamáním pro mne byl naopak dokument V Mosulu, v podstatě volné pásmo televizních reportáží z bojišť se zaměřením na ty nejvíce drásavé výjevy, neskládající se do žádného komplexnějšího tvaru (zjevně i kvůli malému množství materiálu a tedy možností, jak z něj zkomponovat nějaký příběh). Během sledování polského komediálního dramatu Panický záchvat, režijně velmi strnulé variace na argentinské Divoké historky, jsem pak nezažíval ani tak zklamání, jako údiv nad tím, proč bylo něco tak banálního a formálně odbytého zařazeno do hlavní soutěže.
Organizace festivalu, jak jsem ji měl možnost poznat, byla znamenitá. Všechny projekce začínaly včas, nanejvýš se zpožděním pár minut. Nedocházelo k žádným zmatkům a nedorozuměním. Pouze bych uvítal (třeba na webu festivalu) informaci o úvodech tvůrců před filmy. Ze sedmdesátiminutového filmu se takhle někdy stal film devadesátiminutový, což při napjatém časovém plánu může docela nabourat váš festivalový program. Od věci by nebylo ani zavedení rezervací vstupenek na konkrétní místo ve všech sálech, které to umožňují (např. Kino Čas). Takto vznikaly minimálně půl hodiny před začátkem většiny filmů nesmyslné fronty lidí se vstupenkami, kteří chtěli mít jistotu, že nebudou sedět na nějakém nevýhodném místě. Projekce ve Velkém sále pro mne tudíž byly nejpříjemnější nejen pro velikost plátna a pohodlnost sedadel, ale také díky vědomí, že na ně nemusím pospíchat, protože mám konkrétní místo jisté (alespoň tedy do ohlášení, že lze obsadit všechna neobsazená sedadla, po němž se lidé s festival passy a akreditacemi, netrpělivě přešlapující po stranách sálu, proměnili ve zvěř). Jinak stejně jako v minulých letech platí, že kdo se chce dostat na vytoužené tituly, musí být na místě minimálně o den dřív. Možná to bylo jen mé štěstí, ale s pomocí SMS rezervací a včasného nákupu na pokladně se mi podařilo bez velkého stresu získat vstupenky na všechny filmy, které jsem chtěl vidět.
How to get rid of shit you don’t need
Nová festivalová znělka velmi dobře využívá ztrhaného výrazu Caseyho Afflecka, je vtipná a na minimálním prostoru se jí daří navodit atmosféru zchudlého jižanského zapadákova, kde si i herci musí přivydělávat prodejem festivalových cen. Na rozdíl od znělek se Svěrákem a Menzelem jsem se u ní necítil trapně a bavila mě i opakovaně.
Ke kvalitě festivalového občerstvení, pozvaných hostů (a jejich myšlenkových pochodů) a diváků v sále se vyjadřovat nebudu, neboť tak v průběhu KVIFF činili mnozí – nejen běžní návštěvníci na sociálních sítích, ale rovněž za tuto činnost placení čeští „filmoví“ publicisté. (Mnohem lepší pokrytí např. soutěžních filmů opět nabídla zahraniční média jako Variety, The Hollywood Reporter nebo The Playlist.) Z čestných výjimek, které se věnovaly také filmům, bych nicméně chtěl vyjádřit dík a uznání (protože vím, jak těžké je najít si při festivalovém shonu čas na psaní hlubší promýšlení toho, co jste viděli) Jindřišce Bláhové (Respekt), Kamilu Filovi (jeho blog a videoglosy na Aktuálně), Ondřeji Pavlíkovi (Cinepur) a Ondřeji Štindlovi (Echo 24). Potěšily také festivalové speciály Čelistí na Rádiu Wave a Reflexí na Vltavě.
Kdyby vás zajímalo, které filmy z programu letošního KVIFF budou k vidění v českých kinech (mimo festivalové ozvěny), pak přinejmenším tyto:
BlacKkKlansman (16. 8.)
Climax (podzim)
Dívka (25. 10.)
Domestik (27. 9.)
Chata na prodej (26. 7.)
Chvilky (1. 11.)
King Skate (20. 9.)
Léto (podzim)
Mama Brasil (11. 7.)
Mars (18. 10.)
Muž, který zabil Dona Quijota (5. 7.)
Robin Williams: Mysl na dlani (v červenci na HBO)
Sweet Country (2. 8.)
Studená válka (11. 7.)
Šťastný Lazzaro (podzim)
Tísňové volání (11. 7.)
Touch Me Not (1. 11.)
Útěk (6. 12.)
Utop se, nebo plav (29. 11.)
Utøya, 22. července (19. 7.)
V Mosulu (20. 9.)
Všechno bude (6. 9.)
O filmu 