Nemaje odstupu, nedokážu posoudit, zda jde o výsledek cíleného výběru určitého typu filmů, případně větší pozornosti věnované znakům, vůči nimž jsem byl dříve méně vnímavý. Letošní rok pro mne byl každopádně rokem, kdy se skutečně probudila síla. Ženská síla.
Mnoho mainstreamových filmů buď přímo tematizovalo otázku genderu a pozici ženy ve společnosti (Ex Machina, Vykolejená, Sicario: Nájemný vrah) nebo postavilo do středu svého vyprávění soběstačnou a silnou nebo sílu získávající ženskou hrdinku (Divočina, Šílený Max: Zběsilá cesta, Star Wars: Epizoda VII), obklopenou muži nejistými (Daleko od hlučícího davu) či neschopnými (Špión).
Své přiměřeně modernizované verze se vedle Bathsheby Everdene dočkala dokonce i Popelka, kterou jsem vždy vnímal jako symbol ženské podřízenosti a trpného čekání na spásu v podobě prince na bílém koni. Parodii pohasínající hypermaskulinity nabídl vedle Špióna zřejmě nechtěně i sedmý, nejvíc over-the-top díl Rychle a zběsile, má nejprovinilejší potěcha roku.
Více nadhledu ve vztahu k tradičnímu rozdělení rolí než komediální variace na bondovky, dělající si v závěru z misogynie legraci poněkud nešťastným způsobem (Kingsman: Tajná služba), překvapivě nabídla „autentická“ bondovka (Spectre) s bondgirl, kterou agent 007 alespoň nemusí učit používat zbraň (jakkoli je to v závěru samozřejmě on, kdo ženu zachraňuje). Ještě úspěšněji se škatulce pohledného milostného objektu dokázala vzepřít Ilsa Faust z Mission Impossible – Národa grázlů, která by se – zřejmě stejně jako Madeleine Swann ze Spectre – měla k mému velkému potěšení objevit také v dalším díle série.
Za přínosný komentář k tématu ženské slasti ve strukturách kapitalistické společnosti a transakční povaze vztahu mezi mužem a ženou považuji i skoro jednohlasně odmítných Padesát odstínů šedi (z těch shovívavějších doporučuji recenzi v Sight & Sound) a zejména nejlepší letošní muzikál Bez kalhot XXL, v němž se mulveyovský koncept „to-be-looked-at-ness“ vztahuje téměř výhradně k mužskému tělu.
Vedle dramat o mužich nejistých, (po)chybujících nebo příliš ambiciózních (Americký sniper, Birdman, Whiplash, Proti přírodě) samozřejmě vzniklo i mnoho výborných filmů, jimž dominují muži mimořádně chytří, schopní a sexy, kteří si nakonec se vším poradí (Focus, Marťan, Most špionů, Muž na laně).
Vedle titulů rozšiřujících nebo přepisujících již existující filmová univerza (Avengers, Terminátor, Star Wars, James Bond, Jurský svět) vznikly minimálně dva, jejichž fikční světy jsou zcela unikátní a nepůsobí jako něco odvozeného, na zasvěceného diváka v jednom kuse pomrkávajícího. Pro mne jde zároveň o dva z nejlepších filmů letošního roku, k nimž se budu vracet (a pravidla jejich světů podrobněji poznávat) s největší chutí – Šílený Max: Zběsilá cesta a V hlavě.
Nový Šílený Max je také jedním z vícero příkladů toho, jak lze obcházet, porušovat a posunovat nikoli jen pravidla zavedeného fikčního světa, ale žánru jako takového. Ještě netradičnější uchopení tradičních vzorců předvedl nový Bond nebo Hacker, společně s Bez kalhot XXL a hororem Odebrat z přátel nejemblematičtější film současnosti.
Účastníka záludné hry s žánry a diváckými očekáváním dělá z diváka Sicario a „dekonstruktivní“ přístup k žánru zvolili také tvůrci teenagerské vyvražďovačky Neutečeš, která funguje zároveň jako univerzální příběh o dospívání a poznávání vlastní sexuality. Řada jiných filmů zůstala vyprávěcím postupům klasického Hollywoodu věrnější (Muž na laně, Jurský svět, Most špionů), jakkoli je zároveň uchopily dost invenčně, aby divák 21. století neztratil ze zřetele, že tvůrci vědí, že on ví (jaké jsou konvence daného žánru).
Jde-li o výrazné auteury, někteří by už natáčet nemuseli (Iracionílní muž Woodyho Allena), někteří by mohli začít točit něco jiného (Sorrentinovo Mládí), jiní by se měli věnovat raději filmové výpravě a vymýšlení příšerek než režii (Purpurový vrch Guillerma del Tora) a dva z nich nepřestávají ani po sedmdesátce (Ejzenštejn v Guanajuatu Petera Greenawaye), resp. po osmdesátce (Jazyk filmu Jeana-Luca Godarda) provokativně zavrhovat a opětovně objevovat řeč filmu.
Na české frontě je navzdory zvěstem o nové nové vlně nastupujících debutantů nadále zneklidňující klid. Nejvyrovnanější filmy natočili tvůrci již více (Ztraceni v Mnichově, Sedmero krkavců) či méně (Kobry a užovky) osvědčení, nadále vzniká varovně velké množství především vůči ženským postavám urážlivých a urážlivě špatných lidových komedií, nejvíce pozornosti a podpory se dostává opatrným sázkám na jistotu (Domácí péče), o větší žánrové pestrosti nemůže být moc řeč a jakous takous jistotu větší filmařské nápaditosti a odvahy nadále představují jen dokumenty (Danielův svět, Matrix AB).
Jak se proměnil filmový průmysl a divácké návyky zřejmě zrekapitulují povolanější. Jakožto pravidelný filmový divák, který snad ještě neztratil chuť poznávat nové věci a chápat filmy v širších souvislostech a do větší hloubky (ač musím sebekriticky připustit, že ne všem filmům věnuji tolik času a pozornosti, kolik by si zasloužily), bych uzavřel konstatováním, že šlo po filmové stránce o velmi uspokojivý rok a kdo si myslí opak, zřejmě jen neviděl dost filmů.
xxx
TOP 10
Jedinou podmínkou pro zařazení mezi dvacet nejlepších filmů, které jsem letos viděl, byl nakonec rok výroby 2014 nebo 2015. Výběr elitní desítky nebyl snadný, do TOP 10 se jen o chlup nedostaly filmy uvedené o kus níže (Druhá desítka) a řazené nikoli abecedně ale od toho, který měl k TOP 10 nejblíže. Není vyloučeno, že některé z filmů, které jsem zatím viděl pouze jednou (např. Sicario, Mistress America), by napodruhé neobstály. V tuto chvíli má letošní TOP 10 nicméně vypadá takto:
Hacker
Komerční katastrofa (při rozpočtu 70 milionů činily celosvětové tržby necelých 20), nejhůře hodnocený film Michaela Manna na ČSFD, pouze 34% pozitivních recenzí na Rotten Tomatoes. Důvod? Mann svůj kyberthriller natočil jako umělecký film. Vizuálně podmanivý kombinováním romantismu s realismem, plný emblémů počítačového věku (datové toky vizualizované jako proudící davy lidí), vyprávěný s mnoha existenciálně zadumanými odbočkami a zastaveními. Nepodbízivý film, který se neřídí žánrovými pravidly, ale náladou a atmosférou. Můžete jej odmítnout jako nepodařený experiment s divně rozpadlým vyprávěním, nebo mu věnovat zvýšenou pozornost a trpělivost coby jednomu z nejambicióznějších letošních využití tradičních žánrových vzorců. Doporučuji druhou možnost.
Jack Strong
Nikoli Most špionů, ale tento polský špionážní thriller je pro mne studenoválečným filmem roku. Věcné, na fakta zacílené vyprávění s precizně načasovanými zvraty a hitchcockovsky mistrným vedením (a odváděním) divákovy pozornosti. Film, který nás promyšlenou distribucí informací a průběžně přiživovanou atmosférou ohrožení od začátku do konce drží se zatajeným dechem na kraji sedačky. Vedle obratně vystavěného příběhu, nesentimentálního vykreslení polského národního hrdiny a nečernobílého obrazu pozdního socialismu v Polsku nabízí Jack Strong také strhující automobilovou honičkou, za kterou by se nemuseli stydět ani James Bond s Jasonem Bournem.
Kód Enigmy
Životopisné drama křížené se špionážním thrillerem a válečným filmem, jehož dramaturgická výstavba připomíná křížovky, v nichž se jedno slovo napojuje na další. Doplňování dalších informací do skládačky Turingova života ale oproti luštění nenabízí intelektuální slast, nýbrž – v souladu s protagonistovým názorem, že některá tajemství je v první řadě nejlepší neznat – bezmoc a frustraci. Narativnímu účelu dobře slouží také zjednodušená charakterizace Turinga jako nerda s Aspergerovým syndromem. Pro vyprávění, stejně jako pro Turinga, jsou emoce jenom prostředkem, jak se dostat k zásadním informacím. Není to nejzdařilejší charakterová studie, ale jako vypravěčské puzzle mne film Mortena Tylduma, který měl namísto Birdmana vyhrát Oscara (nebo se o něj alespoň podělit s Chlapectvím), bavil opakovaně. Více.
Mission Impossible – Národ grázlů
Super kinetický moderní akční thriller a zároveň pocta původnímu seriálu a klasickým filmům o zvláštních agentech a tajných organizacích. Přepálené, ale vlastně uvěřitelné akční scény s dechberoucími kaskadérskými kousky a dobře načasovanými komediálními vsuvkami jsou bravurně zapuštěné do zamotaného, ale dokonale přehledného vyprávění, jemuž vedle Toma Cruise kraluje vycházející (akční) hvězda Rebecca Ferguson. Poctivostí provedení a různorodostí vývoje nejlepší akční scény roku, osvěžující žánrová proměnlivost, vtahující vyprávění a jako bonus na všech úrovních konzistentní zamyšlení nad vrtkavým štěstím coby hlavní podmínkou přežití akčních hrdinů. Kinematografie intelektuálních atrakcí ve prvotřídní formě. Více.
Mistress America
Další a podle mne doposud nejlepší z Baumbachových indie komedií o lidech, kteří nejsou tak dokonalí, jak si sami myslí. Zároveň nesnesitelná i neodolatelná Greta Gerwig se snaží své okolí přesvědčit, že je zosobněním ideálu, kterého chce dosáhnout každá newyorská hipsterka. Vtipná, oblíbená, nezávislá, úspěšná, svá. Alespoň na sociálních sítích, kde se s oblibou prezentuje. Ve skutečnosti nemá žádné přátele ani trpělivost na to, aby nějaký projekt dotáhla do konce a její zdánlivě nevyčerpatelná energie je ve skutečnosti dobře maskovanou hysterií. Nemilosrdné odhalení pravé povahy navenek bezchybné hrdinky řadí Mistress Ameriku do linie filmů a seriálů jako Girls, nastavujících zrcadlo generaci, která by brzy měla řídit společnost, ale zatím jí k tomu chybí většina předpokladů. Hořké podtóny nám zároveň nebrání vychutnat si opravdu vtipné hlášky, které si postavy vyměňují ve zběsilém tempu nejlepších screwball komedií.
Pestrobarvec petrklíčový
Z postupů experimentální kinematografie čerpající, estetiku evropské softcore filmové erotiky oživující příběh vyhasínajícího sadomachisticko-lesbického vztahu dvou odbornic přes motýly se sice odehrává ve světě bez mužů, ale mnoho zásadních poznatků o vztahové politice si z něj můžete odnést nezávisle na svém pohlaví a sexuální orientaci. Hravá, vzrušující, morbidně vtipná love story, jakou jste ještě neviděli a všemi smysly nezakusili. Oproti ostatním filmům, které jenom vidíte a slyšíte, velice taktilního a po čerstvě vypraném (spodním) prádle vonícího Pestrobarvce také ucítíte. S přehledem jde rovněž o nejerotičtější film roku, ačkoli v něm oproti Love od Gaspara Noého nebo Padesáti odstínům šedi (v nichž ve srovnání s Pestrobarvcem působí sadomasochismus úsměvně) prakticky nic necudného neuvidíte. Peter Strickland se definitivně zařadil mezi režiséry, jejichž každý další film budu s velkým očekáváním vyhlížet. Více.
Saulův syn
Procházka peklem. Neskutečně intenzivní film o Holocaustu jako hlasitém, zmateném a nikdy nekončícím hororu, ze kterého stejně jako protagonista nemůžeme uniknout. Nejde přitom o výsledek improvizace na place, ale dopředu pečlivě promyšlených pohybů kamery, směřující náš pohled tam, kde režisér potřebuje (abychom viděli dost, ale zároveň ne všechno), a sugestivního zvukového designu. Až fyzicky nepříjemný zážitek. I díky jednomu z nejsmysluplnějšího uplatnění videoherní estetiky ve filmu.
Sicario: Nájemný vrah
Po rozpačitém Zmizení a příliš enigmatickém Nepříteli jde pro mne o první skutečně přesvědčivý důkaz režisérského talentu Denise Villeneuva. Nervydrásající viscerální krimi thriller, který je i díky zlomyslnému způsobu distribuce informací, připravujícímu o jakoukoli výhodu diváka i hlavní hrdinku, ve výsledku srovnatelně deprimující jako nejlepší filmy Davida Fischera. Válka s drogovými kartely bez špetky sentimentu a kousku milosrdnosti na jedné nebo druhé straně barikád. Všudypřítomnost smrti režisér nejlépe zužitkovává v sadisticky natahovaných scénách, kdy se zcela zjevně k něčemu schyluje, ale nevíme, kdy se TO stane. Skoro nesnesitelně dusivé napětí konfrontace na hraničním přejezdu je díky zvukům, hudbě a kameře jednou z nejlépe orchestrovaných a choreografovaných scén roku.
Šílený Max: Zběsilá cesta
Postapokalyptický honičkový film v tradici němých grotesek filmem roku? Vypadá to tak. Vzrušení z neustávajícího, jako hodně hlasitý rockový koncert rytmizovaného pohybu. Do detailů propracovaný, na všech úrovních smysl dávající fikční svět, jaký bývá k vidění spíše ve videohrách než filmech, napěchovaný nápady, které za střízliva žádný studiový šéf nemohl schválit (oheň plivající kytara je jedním z těch méně šílených). Záběry připomínající abstraktní malby. Nikoli výborné akční scény, ale jedna dvě hodiny dlouhá výborná akční scéna, v uplatnění praktických efektů tak poctivá, jak to jen dnes v Hollywoodu jde. Eko-feministické poselství subverzivně vyjádřené nejen příběhem, ale i strukturou vyprávění, resp. místem, které v něm zaujímá titulní hrdina. Zjevení z jiného světa a splněný sen všech diváků a divaček, kteří se ještě neodnaučili žasnout. Více.
V hlavě
Antropomorfizované emoce devítileté dívky dokáži učinit hlavními postavami soudružného příběhu jedině v Pixaru. Fungující skutečný/neskutečný svět, vyprávění bez jediného zaškobrtnutí (z toho, jak představit pravidla fikčního světa a zároveň na okamžik neztratit pozornost diváka, by se měli poučit i tvůrci hraných filmů), tucty úžasných vizuálních nápadů v každém záběru. Stejně jako byl Pestrobarvec jenom o ženách a přitom o každém, kdo byl někdy ve vztahu, je V hlavě sice o aktivní, lední (!) hokej hrající mladé dívce, ale zároveň o každém, na koho někdy padl smutek, o každém, kdo byl někdy dítětem, o každém, kdo chápe, že padnout na dno je někdy jediný způsob, jak se znovu postavit na nohy. Film o radosti ze smutku, který mě rozesmál i dojal. Několikrát. Hodně.
xxx
Druhá desítka
Ovečka Shaun ve filmu: pohodový, nápaditý a přes zdání jednoduchosti opravdu chytře napsaný (ač slov prostý) návrat do časů, kdy filmaři vyprávěli výhradně obrazem.
Most špionů: (sebe)vědomě staromódní kus toho nejlepšího hollywoodského řemesla, nahrazující cynismus le Carrého špionážních thrillerů opatrným americkým optimismem. Více.
Slepá: vypravěčsky nespolehlivá sonda do hlavy nevidomé ženy nás nutí neustále přehodnocovat to, co vidíme a slyšíme. Příjemný, místy velmi vtipný mozkový trénink.
Podoba ticha: společně s předcházejícím Způsobem zabíjení jeden z nejdůležitějších filmových projektů posledních let, který opatrně, ale bez uhýbání otevírá nepříjemnou kapitolu indonéských dějin.
Steve Jobs: film podobné formální kázně a designové dokonalosti, jakou Jobs očekával od svých produktů (a zřejmě i zaměstnanců). Pro neoformalisty musí být sledování Jobse ekvivalentem procházky zahradou pozemských rozkoší.
Slídil: dekonstrukce vyprávěcích konvencí akčních thrillerů zaobalená jako mediální satira. Zkuste si užívat obrazy zkázy, když víte, že je pro vlastní potěchu zinscenoval psychopat. Více.
Fénix: Petzoldův navenek tichý a nenápadný snímek je mistrně strukturovaným dramatem, které tematicky bohatou síť metafor vyvažuje napínavým vyprávěním, aniž by si vypomáhal formálními či obsahovými klišé.
Popelka: popelkovský „origin story“, který sice má kouzlo a výtvarnou stylizaci verze od Disneyho, ale v pojetí hlavní hrdinky je mnohem současnější. Nová pohádková klasika.
Vyšší moc: přesná, perfektně vyvážená observační studie toho, jak pod tlakem selháváme ve svých tradičních rolích a současně (zejména k mužům) nelítostná společenská komedie.
Neutečeš: pro každého z nás si někdo jde. Pomalu, vytrvale, neustále. Opravdu znepokojivý horor, který přes díry v logice a tuctový závěr připomíná to nejlepší z rané tvorby Johna Carpentera (ta hudba!) a Wese Cravena.
Čestná zmínka: Citizenfour, Magical Girl, A Most Violent Year, Whiplash
xxx
Pět nejlepších seriálů
The Affair II
Rozvětvené psychologické drama s kriminální podzápletkou, kterou je radost sledovat, stejně jako je radost číst tlusté romány o mnoha postavách, z nichž každá na události pohlíží trochu jinak. Strukturou vyprávění ještě ambicióznější než první řada, byť za cenu ztráty dřívější semknutosti, kdy jeden „pohled“ přímo reagoval na ten druhý.
Catastrophe I + II
Vztahový britkom, modernizující známý vyprávěcí oblouk nejen přisprostlým slovníkem postav a otevřeným postojem k sexualitě, ale rovněž důrazem na autenticitu situací (ze 49% jde údajně o autobiografii autorů scénáře a představitelů hlavních rolí v jednom) a snahou nahlížet záludnosti partnerského soužití vyváženě jak z pohledu muže, tak z pohledu ženy. Postavy nejsou dobré nebo špatné, jen někdy dělají správná a jindy ne docela domyšlená rozhodnutí. Druhá řada je temnější než první, výbornou přípravu na vážný vztah a těhotenství (ať plánované, či nikoliv) nabízejí obě dvě. Navenek cynická, v jádru klasická love story. Ideální pro diváky a divačky, kteří už jsou starší (a tudíž se zabývají jinými problémy) než hrdinové Girls.
Fargo II
Neskutečně důvtipná a stylisticky vyladěná demytizace narativů, které utvářely Spojené státy. Velké myšlenky jsou přitom elegantně zasazené do vtahujícího, široce přístupného vyprávění. Výborně napsané a zahrané postavy, nenásilné přechody od tragédie k absurdní/černé komedii a překvapivé výstupy ze žánru, na které vás stejně jako na příchod španělské inkvizice (nebo přílet létajícího talíře) dopředu nic nepřekvapí. Úplně jinak a mnohem konzistentněji než napoprvé.
Knick II
Nikoli jenom řez jednou nemocnicí (coby metaforou společnosti v rozkladu), ale rovnou portrét celé americké společnosti na počátku 20. století. Knick bez milosti vůči postávám nebo divákům rozkrývá množství témat, která jsou relevantní dodnes (ženská práva, náboženství, rasismus, závislosti, duševní nemoci, imigrace). Trochu víc melodrama než první řada, ale pořád znamenitá ukázka toho, jak by měl styl v ideálním případě podporovat vyprávění a nést významy.
Mr. Robot
Teprve další série ukáže, zda byly všechny rozpory, kterých je tento vypravěčsky podnětný kyberthriller plný, záměrné a nakolik šlo o výsledek promyšlené struktury a nakolik nás tvůrci jen vodili za nos samoúčelnými mindfucky. Bez debat jde ale o seriál nejvyšší stylistické kázně s obdivuhodným sebevědomím a přesvědčivě naléhavou potřebou vyjádřit se k dnešní době s decentralizovanou „ústřední“ mocí, kdy nikdo nemá absolutní kontrolu nad prchavou realitou.
Čestná zmínka: Girls IV, Najděte mi hrdinu, Nevyjasněné zločiny Roberta Dursta
xxx
Herečky roku
Emily Blunt (Sicario: Nájemný vrah)
Rebecca Ferguson (Mission Impossible – Národ grázlů)
Nina Hoss (Fénix)
Sidse Babett Knudsen a Chiara D’Anna (Pestrobarvec petrklíčový)
Brie Larson (Room)
Melissa McCarthy (Špión)
Julianne Moore (Pořád jsem to já)
Charlize Theron (Šílený Max: Zběsilá cesta)
Alicia Vikander (Ex Machina)
Ruth Wilson (The Affair II)
Herci roku
Matt Damon (Marťan)
Johnny Depp (Black Mass: Špinavá hra)
Michael Fassbender (Steve Jobs)
Jake Gyllenhaal (Slídil)
Oscar Isaac (A Most Violent Year, Najděte mi hrdinu)
Mark Ruffalo (Foxcatcher)
Mark Rylance (Mark Rylance)
Timothy Spall (Mr. Turner)
Dominic West (The Affair II)
Patrick Wilson (Fargo II)
xxx
Pět největších filmových urážek
Andílek na nervy: děsivá snůška stereotypů o dnešní mládeži a životě na venkově.
Daleko za sluncem: učebnicový příklad morálního kýče.
Padesátka: misogynií, nevkusné a nevtipné.
Vybíjená: dtto co Padesátka.
Zbrusu Nový zákon: rádoby provokativní midcult.
O filmu 