Archive for the ‘žebříčky’ Category

11 nejlepších seriálů

Posted: 21. 5. 2017 in tipy, TV, žebříčky

S rozmachem quality TV v posledních letech se počet mimořádně kvalitních seriálů dostal za hranici toho, co je pracovně/studijně vytížený člověk schopen stíhat. Byť jsem v případě seriálů podstatně vybíravější než u filmů, pondělí pro mne v současnosti například znamená nový díl Pozůstalých a Silicon Valley (od zítřka navíc Twin Peaks), úterý Better Call Saul, čtvrtek Příběh služebnice a Fargo, přičemž naráz vypouštěné novinky např. od Netflixu svádějí k víkendovému binge watchingu (naposledy 13 Reasons Why). A jinak se čas od času taky snažím žít v aktuálním světě.

Vzhledem k tomu, že skoro každý den má premiéru nová epizoda nějakého pozornost zasluhujícího seriálu, vracet se ke starším záležitostem je časově dosti komplikované. Domnívám se nicméně, že nám znalost dřívějších kvalitních seriálů, třeba i z doby, kdy sebereflexivita, žánrová hybridita a intertextualita ještě nebyly normou, pomáhá při posouzení toho, co ze současné produkce se skutečně vymyká a zaslouží si několik hodin naší pozornosti (což zřejmě platí i při hodnocení knih, filmů a všeho ostatního).

Málokterý britcom byl stejně vtipný jako druhá a třetí (kterou mám o chlup radši) série Černé zmije, montypythonovský humor se stal kategorií sám pro sebe, lépe než Ricky Gervais v Kanclu dokázal s trapností pracovat snad jedině Miloš Forman ve svých raných filmech, The Wire je svou komplexností stěží překonatelný policejní procedurál, Breaking Bad vypovídá o současné Americe a zachycuje proměnu jednoho hrdiny naprosto fascinujícím způsobem, většina politické satiry je pro mne jen slabým odvarem The Thick of It, Hra o trůny sice vypadá výpravně a nabízí „filmovou“ podívanou, ale co teprve Bratrstvo neohrožených, Girls zřejmě nikdo nepředčí v jejich upřímném popisu života mileniálů a byť se autoři sérií jako American Horror Story, Legion nebo Mr. Robot snaží hodně, nepodařilo se jim vytvořit nic zdaleka tak nezaměnitelně divného jako Městečko Twin Peaks.

Následující seznam 11 nejlepších seriálů, které jsem viděl (mimo hru byla např. Akta X, Doctor Who nebo Království), nechce stanovovat žádný kánon a určovat tituly, které změnily tvář moderní televizní produkce nebo něco podobného. Cílem také není upozorňovat na méně známé seriály (existují při dnešní dostupnosti téměř veškerého audiovizuálního obsahu ještě vůbec nějaké?), v takovém případě bych vypíchnul třeba CatastropheLondon Spy, Řekni, že mě miluješ nebo Summer Heights High. Naopak jsou to vesměs dost provařené tituly.

Jde zkrátka o hrané seriály, které považuji za výjimečné, ať už jejich vyprávěním, stylem, obsahem, vtipností či kombinací uvedeného. Všech jedenáct seriálů spojuje, že mne bavilo je sledovat a přemýšlet o nich a dokážu si představit, že bych se na ně někdy podíval podruhé (v případě Městečka Twin Peaks i potřetí).

(Pokud neuvádím konkrétní sérii, doporučuji všechny řady.)

 

Black Books (2000-2004)

Zásluhou hlavního hrdiny nádherně nihilistický britcom, díky němuž jsem (zřejmě stejně jako zbytek světa) objevil Dylana Morana. Čím jsem starší (nebo je to deprese?), tím více se ztotožňuji s Bernardem Blackem, nejvýstižnějším fikčním zosobněním věty „I don’t give a shit“.

Bratrstvo neohrožených (Band of Brothers, 2001)

Ve své době rekordně nákladná desetidílná minisérie z produkce Stevena Spielberga není jen výborný způsob, jak si prodloužit divácký zážitek ze Zachraňte vojína Ryana, ale také jeden z nejrealističtějších pohledů na druhou světovou válku. Navazující, ještě epičtější The Pacific bych nicméně doporučil jen skalním příznivcům military tematiky.

Breaking Bad (2008-2013)

Nejlepší. Hraný. Seriál. Všech. Dob. Svou vymazleností (omlouvám se, ale lepší slovo mne nenapadá) se mu přiblížily pouze některé epizody Mr. Robota a druhá řada Farga.

Černá zmije III (Blackadder the Third, 1987)

V Mr. Beanovi Rowana Atkinsona obdivuji za práci s tělem. V Černé zmiji, nabízející alternativní výklad britských dějin od středověku po první světovou válku, za práci s anglickým jazykem.  Nic vtipnějšího už Richard Curtis nenapsal. Ne tak vyladěnou první sérii můžete přeskočit, další tři (a všechny speciály) si ale určitě pusťte, už jen pro tu rozmanitost nadávek, kterými hlavní hrdina komentuje počínání svého imbecilního poskoka Baldricka.

Girls (2012-2017)

Nejsem extrémně sebestředná holka z New Yorku, přesto pro mne coby pro dvacátníka bylo sledování Girls nejlepší školou života (hned po životě samotném). Zejména pokud jde o návod, jak se nechovat jako naprostý kretén. Klučičí variací autentického seriálu pro mileniály je Hledání.

Je to soda (The Thick of It, 2005-2012)

Nemilosrdný a přes navázání na britský kontext univerzálně platný pohled do zákulisí vysoké politiky. Spin doctor Malcolm Tucker je podobně jako Edmund „Černá zmije“ nevyčerpatelnou studnicí neotřelých invektiv: „We are in a prison drama. This is the fucking Shawshank Redemption right, but with more tunneling through shit and no fucking redemption.“ Doporučuji také filmový spin-off Politické kruhy (2009).

Kancl (The Office, 2001-2003)

Seriálů natočených pseudo-dokumentárním stylem od té doby vzniklo mnoho, ale žádný nevykreslil práci v kanclu stejně trefně a nepředstavil srovnatelně hovadskou postavu, jakou hraje Ricky Gervais. Nad očekávání zdařilý je v tomto případě i (trochu jemnější) americký remake se Stevem Carellem.

Monty Pythonův létající cirkus (Monty Python’s Flying Circus, 1969-1974)

Švihlá chůze, nudge nudge (wink wink), spam, španělská inkvizice, „A teď něco úplně jiného“, celý odstavec alternativních anglických výrazů pro něco mrtvého (třeba papouška ze zverimexu)… Létající cirkus už dnes možná není nejvtipnější, ale rozhodně je nesmrtelný.

Městečko Twin Peaks I (1990)

Chvíli melodrama, chvíli detektivka, chvíli sitkom, občas tancující trpaslík, náhrdelník v kokosovém ořechu nebo mluvící poleno, hodně černé kávy a donutů. Sovy a televizní seriály po Twin Peaksu už nikdy nebyly tím, čím se dříve zdály být.

Rick and Morty (2013-)

Animovaný seriál, který se nezastaví absolutně před ničím, aniž by si vypomáhal vulgaritou à la South Park. Co chvíli nápad, který nečekáte (ať už se týká, toho jak jsou vystavěné jednotlivé díly a jejich fikční svět, popkulturních narážek nebo práce s postavami), a přesto mají jednotlivé epizody hlavu a patu a dovedou nejen královsky pobavit, ale také hluboce dojmout a přimět vás k existenciálnímu rozjímání. Vtipnější než Futurama nebo Simpsonovi (kteří doplatili na to, že neskončili v nejlepším).

The Wire (2002-2008)

Od Davida Simona se vyplatí vidět všechny seriály, které napsal (dále Generation Kill, Treme, Najděte mi hrdinu). Málokde najdete tak dobře napsané postavy a tak pozorné zohlednění kulturního a sociopolitického kontextu, v němž se tyto postavy pohybují.

 

Do mého užšího výběru se dostala ještě tahle sedmička: Broad City, The Fall, Fargo II, Flight of the Conchords, Panika v městečku, Police Squad!, Spaced.

Na čem jsem vyrůstal aneb Seriály mého dětství: Arabela, Bylo nás pět, Hercules, Kobra 11, Komisař Rex, MacGyver, Můj přítel Monk, Mr. Bean, My z kačerova, Pohotovost, Přátelé, Rychlá rota, Tom a Jerry

Tipy na další seriály, které by měl každý vidět nebo které máte jednoduše rádi, jsou vítány v komentářích.

Nemusíte sledovat filmy, abyste věděli, že letošní rok byl bohatý na horory. Zůstaňme ale u hororů filmových. O těch ostatních toho bylo a bude napsáno dost. Jedním z nejsoustředěněji režírovaných filmů, které se objevily v české distribuci, byla skrz naskrz naturalistická Čarodějnice, která dokáže s minimalistickými prostředky to, co by měl umět každý dobrý horor – silně vás znepokojit. Realistického efektu Čarodějnice, vyvolávající dojem, že byla v 17. století přímo natočena, se jinými prostředky snaží dosáhnout solidní pokračování kultovního hororu Blair Witch, nacházející smysluplnější důvody pro natáčení všeho dění, nebo westernová variace na kanibalské filmy o střetu civilizace a divochů Kosti a skalp. Veškerého realismus se oproti tomu v posledním aktu k vlastní škodě zříká krásně vystupňovaná historka z pitevny The Autopsy of Jane Doe. Pokud se neztratíte v lese a nedostanou vás čarodějnice, nejspíš zemřete ve tmě. Nápaditými distribučními názvy se nás o tom letos snažily přesvědčit hned dva horory – Zhasni a zemřeš, který je i při osmdesáti minutách zbytečně natahovaný, a vynikající Smrt ve tmě, „ujišťující“ nás, že spravedlnost je slepá a ekonomická krize ještě zdaleka neskončila.

Nejen v hororech se ale zhmotnily některé z nejistot dneška. Konkrétněji pojmenovává původ i důvody společenského napětí tarantinovka Osm hrozných, dokument Avy DuVernay 13th nebo dynamická Sázka na nejistotu. Oscarový Spotlight je pak pro změnu oslavou odvážné a trpělivé investigativní žurnalistiky, založené na pečlivém vyhodnocování obrovského množství dat, které potřebujeme stále více, ale na stránkách novin a zpravodajských webů jej nacházíme stále méně (kriminalistickou ukázkou stejně svědomité práce s fakty je francouzská detektivka Případ SK1). Doba vymknutá z kloubů se ovšem obtiskla také do únikových komedií, ve kterých byly letos stavěny na hlavu nejen genderové stereotypy (Mike i Dave sháněj holku, Matky na tahu), ale také svět módy (Zoolander No. 2) a proletariátu (Grimsby). Zejména poslední dva filmy jsou natočeny v duchu „everything goes“ a nedávají vám moc velkou šanci odhadnout, co se odehraje v následující minutě. Možná zemře Justin Bieber, možná bude Donald Trump nakažen virem HIV (podobně ujeté je velké novozélandské překvapení Hon na pačlověky, oslovující ovšem i méně otrlé diváky).

Záměrná přepálenost filmových komedií jako kdyby byla reakcí na stále větší utlumenost komedií televizních, které jsou naopak mnohem výrazněji ukotveny v realitě a smích se při jejich sledování mísí s pocitem trapnosti a provinilosti (Atlanta, Better Things, NesváRozvod). S rozpačitým pocitem, že něco podstatného zůstalo nevyřčeno, nikoliv s ujištěním, že všechno bude v pořádku, diváky zanechává i Toni Erdmann, který je sice nejvtipnějším filmem letošního roku, ale tradiční představu o komedii coby „feel good“ podívané zdaleka nenaplňuje. Na Toniho filozofii ozvláštňování rutinní každodenností něčím neobyčejným je založen také Paterson, společně s Kaili Blues nejpůsobivější filmová báseň letošního roku – zenově vyrovnaný film, kterým se necháváte unášet jako proudem řeky. Podobně opojný je muzikál připomínající road movie American Honey, ukazující – podobně jako seriálový Semestr – dospívání generace bez budoucnosti.

Neexistenci jistot nám průběžně připomínaly nákladné hollywoodské žánrovky. Deadpool zboural čtvrtou zeď mezi herci a diváky, Krotitelé duchů ukázali, že slavná značka dokáže stát na vlastních nohou i s ženami na místech mužů a v Sedmi statečných vzalo za své pojetí kovbojů jako neohrožených bílých mužů. Ty blockbustery, od nichž se očekávalo hodně, zklamaly (Jason Bourne, Obr Dobr, Sebevražedný oddíl), ty, které vypadaly jako vytěžování již vytěžených nápadů, naopak příjemně překvapily (Kniha džunglí, Star Trek: Do neznáma, Ulice Cloverfield 10). Ještě podnětnějším přístupem k žánrovým konvencím se jako obvykle vyznačovaly indie tituly, např. mumblecore romance Blue Jay, nenápadná komedie o rozpadávající se partě komiků Don´t Think Twice, moderní western Hell or High Water nebo nevypočitatelný romantický psychothriller Strýček John, jehož humor je podobně černý jako ten, se kterým pracuje Paul Verhoeven v Elle, jednom ze svých nejlepších a nejprovokativnějších filmů.

V českém filmu se vše podstatné odehrálo během prvních tří měsíců roku, kdy měl premiéru Rodinný film, Já, Olga Hepnarová a Rudý kapitán. Nic lepšího ve zbytku roku nevzniklo, zato špatných komedií, jejichž tvůrci prokázali mimořádně nízkou míru vkusu, jsme mohli jako každý rok vidět bezpočet. Větší pohyb bylo jako obvykle možné zaznamenat v dokumentární tvorbě, byť ani pro ni nešlo o nejlepší rok. Trvalejší hodnotu má zejména Normální autistický film, ukazující, jak jinak (a citlivěji) lze natočit filmy o lidech, kteří se odchylují od „normálu“. Domácí audiovizuální události roku byly letos k vidění nikoliv v kinech, ale na obrazovkách televizí a monitorech počítačů. Česká televize zariskovala s Modrými stíny, HBO nabídlo očekávanou nadstandardní kvalitu v Pustině a Stream nadchnul mileniály Semestrem.

Sjednocujícím prvkem nejlepších nových filmů, které jsem letos viděl, je křehkost. Stačilo by málo a scény, které mají být vtipné by v těchto filmech byly mrazivé a opačně (Elle, Správní chlapi, Toni Erdmann). Díky precizní režii mizanscény (včetně herců), při které záleží na všech plánech a každém detailu, mají navenek jednoduché příběhy mnohem více vrstev a rezonují ve vás podstatně déle, než kdyby byly natočeny metodou záběr/protizáběr (Po bouři, Poslední rodina, Sieranevada). Zásluhou dobře zvoleného rytmu nejsou unavující a nudné, ale naopak vás nabíjejí neuvěřitelnou energií (American Honey, Paterson). Žánrových vzorců využívají k více či méně nenucenému komentování přítomnosti a jsou otevřené více typům čtení (Osm hrozných, Zootropolis). Jsou to zkrátka filmy, které fungují bezvadně, ale stačilo by málo, aby fungovat přestaly.

___________________________________________

Vybíral jsem ze všech letos poprvé viděných filmů s copyrightem 2015 a 2016, které nebyly do běžné kinodistribuce uvedeny v loňském roce. Deset nejlepších filmů je zvýrazněno. K podstatné části toho nejlepšího jsem se obsáhleji vyjádřil buď dříve zde na blogu, ve svém komentáři na ČSFD nebo v jiném médiu (American Honey na Indiefilmu, Carol, Humr, Komorná v LN, Broad City, Hedi, Správní chlapi v A2, Boj, Horace and Pete, Naše malá sestra v Cinepuru, Sully: Zázrak na řece Hudson ve Filmu a době, o Semestru by časem měl vyjít můj text v Revue Filmového přehledu).

50 nejlepších filmů 2015-2016

13th – složité téma, čistě, přehledně a vtahujícím způsobem zpracované.
Adam Curtis: Bitter Lake – komplexní dokumentární esej, díky kterému budete lépe chápat, co se to ve světě vlastně děje.
American Honey – bezprostřední a osvobozující prožitek z jízdy odnikud nikam.
Blue Jay – sympatická konverzačka o vztazích, které si neseme v sobě i dlouho po jejich skončení.
Boj – válka jako problém bez jednoduchého řešení.
Bostonský maraton: Atentát – věcná a napínavá rekonstrukce, dojemná i bez nadbytečného patosu.
Buchty a klobásy – film obnažující bez servítků žravou podstatu konzumerismu.
Carol – romance, ve které každé gesto vydá za tisíc slov.
Cartel Land – dokument „z terénu“, stejně strhující jako Sicario.
Čarodějnice – horor, který mne dokázal s nemnoha prostředky hodně rozhodit.
Červená želva – krása v jednoduchosti, více jsem o ní napsal sem.
De Palma – slavný režisér sedí před kamerou a povídá, potěcha pro všechny cinefily.
Don’t Think Twice – příjemná komedie s opravdovými postavami a jejich opravdovými problémy.
Elle – nezaškatulkovatelný černohumorný thriller, který si velmi chytře hraje s divákem.
Experimenter – film o experimentech, který je sám experimentem zkoušejícím vaši pozornost.
Hedi – intimní příběh vnitřní i vnější revoluce, film, který nám nepotřebuje nic dokazovat.
Hell or High Water – peckinpahovská kovbojka, která trpělivě a s nostalgií zachycuje konec starých časů.
Hledání – výborné rozloučení s hrdiny jednoho z nejupřímnějších a nejvýstižnějších vztahových seriálů pro mileniály.
Hon na pačlověky – novozélandský Rambo, film, který mě od začátku do konce bavil a překvapoval.
Humr – nekompromisní absurdita o pravé povaze milostných vztahů, láska je slepá.
HyperNormalisation – neocenitelná snaha vysvětlit, jak vzniká a komu slouží „pravda“ v post-pravdivé době.
Kaili Blues – portrét dnešní Číny ve verších, co záběr, to báseň.
Kniha džunglí – prvotřídní zábava pro celou rodinu, bez obav můžete zhlédnout s kýmkoliv.
Komorná – rafinovaný erotický thriller na více zhlédnutí, podrobněji také zde.
Kosti a skalp – hororový western plně zužitkovávající svou pomalost.
Muzeum nevinnosti – poetický doplněk k jedné z nejlepších knih, které jsem letos četl.
Naše malá sestra – docela obyčejné drama, natočené s neobyčejnou vnímavostí k ženským postavám.
Normální autistický film – cenná změna perspektivy, normální svět pohled autistických dětí.
Osm hrozných – mistrovsky vystavěná detektivka, ve které jsou všichni vrahy i oběťmi.
Paterson – zenový film, který mi dodal energii a zlepšil náladu na celý týden.
Po bouři  – nenuceně plynoucí hořkosladké rodinné drama bez falešného tónu, velmi osobní záležitost.
Poklad – skoro pohádková rumunská satira o tom, jak si v bývalé socialistické zemi představují kapitalismus.
Poslední rodina – velký objev polské kinematografie, instantní paneláková depka.
Případ SK1 – maximálně věcné procedurální krimi pro analyticky založené systematiky.
Rodinný film – jeden z mála českých filmů, které nedělají ústupky a nepodceňují diváka.
Sieranevada – bytová tragikomedie, ve které všichni mluví o všem možném, jenom ne o tom podstatném.
Smrt ve tmě – jednoduchý, ale do poslední kapky krve vytěžený koncept.
Spotlight – ze správných důvodů idealistické drama pro stejný typ diváků jako Případ SK1.
Správní chlapi – proklatě černohumorný neo-noir mi pomohl v době největší osobní krize, více zde.
Star Trek: Do neznáma – nejzábavnější a nejrychlejší, ale nikoliv nejhloupější Star Trek film.
Strýček John – podvratná a zvrácená multižánrovka.
Sully: Zázrak na řece Hudson – solidní drama ze staré školy, ve kterém je všeho tak akorát, více taky tady.
Toni Erdmann – slavnostní premiéra v Lucerně otřásající se smíchem pro mne byla kinozážitkem roku, víc tu.
Ulice Cloverfield 10 – thrillerová lahůdka bez zbytečného záběru, dolující maximum z jednoduché situace.
Vzpomeň si – přímočarý revenge thriller s překvapující, ale smysluplnou pointou.
Wiener-Dog – pravý opak hřejivých komedií s pejsky, doporučuje devět z deseti mizantropů.
Zákon trhu – odlidšťující moc systému v syrovém veristickém dramatu.
Zastavte vymírání – svět čeká zánik, ale po tomto dokumentu uvěříte, že jej silou obrazů můžeme lehce oddálit.
Zítra – aktivistický dokument, který nevyznívá jako hloupá, na city hrající agitka.
Zootropolis: Město zvířat – ještě lepší buddy movie než Správní chlapi, jedno z největších překvapení.

10 nejlepších seriálů

American Crime Story: The People v. O.J. Simpson – výborně zrežírované a komplexní krimi a soudní drama.
Broad City III – sérii od série subverzivnější komediální šílenost, ve které dvě ženy dělají to, co by podle mínění většinové společnosti dělat neměly, více zde.
Horace and Pete – hodně smutná komedie, která jde proti všem očekáváním.
Jedna noc – noirová detektivka, vězeňské a soudní drama, seriál, který nedělá složité věci jednoduchými, více zde.
London Spy – trochu jiná špionážní britská minisérie, vyvolávající pozoruhodně různorodým stylem jednotlivých epizod pestrou paletu emocí.
Making a Murderer – fascinující dokudrama, ukazující podobně jako Jedna noc, jak složité je dobrat se spravedlnosti.
Modré stíny – nepochopený experiment, jehož styl toho mnohdy sděluje více než jeho postavy.
Mr. Robot II – poněkud nadbytečné pokračování, ovšem s několika nezapomenutelnými epizodami.
Semestr – přesné, chytré, mrazivé, nic promyšlenějšího u nás letos nevzniklo.
Stranger Things – seriál, který vám nedá vydechnout, protože je stejně vtahující jako Spielbergovy filmy.

Nejlepší herecké výkony

Amy Adams (Noční zvířata, Příchozí)
Pilou Asbæk (Boj)
Cate Blanchett (Carol)
Jeff Bridges (Hell or High Water)
Adam Driver (Girls V, Paterson)
Ralph Fiennes (Ave, Caesar!, Oslněni sluncem)
Ryan Gosling (Správní chlapi)
Ethan Hawke (Born to Be Blue)
Sandra Hüller (Toni Erdmann)
Isabelle Huppert (Elle, Začít znovu)
Vincent Lindon (Zákon trhu)
Laurie Metcalf (Horace and Pete)
Elisabeth Moss (Královna země, Mad Men VII)
Sarah Paulson (American Crime Story, Blue Jay, Carol)
Charlotte Rampling (45 Years, London Spy)
Tim Roth (Chronic, Osm hrozných)
Kurt Russell (Deepwater Horizon: Može v plamenech, Kosti a skalp, Osm hrozných)
Peter Simonischek (Toni Erdmann)
John Turturro (Jedna noc)
Alicia Vikander (Dánská dívka, The Light Between Oceans)

5 nejpřeceňovanějších filmů

Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny
Muž jménem Ove
Orel Eddie
Suburra
Winter on Fire

Best of 2016

The Atlantic – filmy, seriály.

AV Club

Blu-ray – BD.

Collider – seriály.

Empire

Filmmaker Magazine

Flavorwire – dokumentyplakáty.

The Hollywood Reporter – dokumenty, zahraniční filmy, seriálové epizodyherecké  výkony.

Indiewire

Little White Lies – filmy, domácí kino.

Paste Magazine – seriályhorory.

Pop Matters

Radio Wave – filmy, seriály.

Rogert Ebert – filmy, herecké výkony.

Screen

Sight & Sound

Slant – herecké výkony, seriály, scény, BD, filmy.

Variety – seriálové epizody, filmy.

Vltava – dokumentární filmy, hrané filmy.

Vulture – seriályknihy.

 

Čtení

Damien Chazelle o jeho oslavované novince La La Land.

Esej o ultimátní vánoční klasice Život je krásný.

Filmová camea Donalda Trumpa.

Filmová kritika ve věku algoritmů.

Jsou komediální seriály mrtvé?

Náboženství ve filmech Martina Scorseseho.

Nadvláda stylu nad obsahem ve filmech Noční zvířata a Neon Demon.

Rok 2016 a snímky afroamerických filmařů.

Rozhovor s režisérkou nejlepšího filmu letošního roku Maren Ade.

Rozhovor s režisérem nového SW filmu, Garethem Edwardsem.

Rozhovor s režisérkou Avou DuVernay.

Subverzivní motivy v málo známém filmu Veita Harlana.

Uplynulo šedesát let od vzniku jižanského eposu George Stevense Obr.

 

Videoeseje

Evoluce komiksových filmů.

Shane Black a vánoční filmy.

Srovnání filmů Alfreda Hitchcocka a Briana De Palmy.

 

Poslech

České filmy a genderové stereotypy v nich.

Diskuze filmových kritiků o čtveřici z nejlepších filmů roku, mj. o Elle a Moonlightu.

Nejlepší (video)hry roku 2016 podle redaktorů Polygonu.

Reprezentace queer postav ve filmové a televizní fikci.

 

Trailery a teasery

Blade Runner 2049

A Cure for Wellness

Dunkirk

The Emoji Movie

John Wick: Chapter 2

Prevenge

Twin Peaks III

Nemaje odstupu, nedokážu posoudit, zda jde o výsledek cíleného výběru určitého typu filmů, případně větší pozornosti věnované znakům, vůči nimž jsem byl dříve méně vnímavý. Letošní rok pro mne byl každopádně rokem, kdy se skutečně probudila síla. Ženská síla.

Mnoho mainstreamových filmů buď přímo tematizovalo otázku genderu a pozici ženy ve společnosti (Ex Machina, Vykolejená, Sicario: Nájemný vrah) nebo postavilo do středu svého vyprávění soběstačnou a silnou nebo sílu získávající ženskou hrdinku (Divočina, Šílený Max: Zběsilá cesta, Star Wars: Epizoda VII), obklopenou muži nejistými (Daleko od hlučícího davu) či neschopnými (Špión).

Své přiměřeně modernizované verze se vedle Bathsheby Everdene dočkala dokonce i Popelka, kterou jsem vždy vnímal jako symbol ženské podřízenosti a trpného čekání na spásu v podobě prince na bílém koni. Parodii pohasínající hypermaskulinity nabídl vedle Špióna zřejmě nechtěně i sedmý, nejvíc over-the-top díl Rychle a zběsile, má nejprovinilejší potěcha roku.

Více nadhledu ve vztahu k tradičnímu rozdělení rolí než komediální variace na bondovky, dělající si v závěru z misogynie legraci poněkud nešťastným způsobem (Kingsman: Tajná služba), překvapivě nabídla „autentická“ bondovka (Spectre) s bondgirl, kterou agent 007 alespoň nemusí učit používat zbraň (jakkoli je to v závěru samozřejmě on, kdo ženu zachraňuje). Ještě úspěšněji se škatulce pohledného milostného objektu dokázala vzepřít Ilsa Faust z Mission Impossible – Národa grázlů, která by se – zřejmě stejně jako Madeleine Swann ze Spectre – měla k mému velkému potěšení objevit také v dalším díle série.

Za přínosný komentář k tématu ženské slasti ve strukturách kapitalistické společnosti a transakční povaze vztahu mezi mužem a ženou považuji i skoro jednohlasně odmítných Padesát odstínů šedi (z těch shovívavějších doporučuji recenzi v Sight & Sound) a zejména nejlepší letošní muzikál Bez kalhot XXL, v němž se mulveyovský koncept „to-be-looked-at-ness“ vztahuje téměř výhradně k mužskému tělu.

Vedle dramat o mužich nejistých, (po)chybujících nebo příliš ambiciózních (Americký sniper, Birdman, Whiplash, Proti přírodě) samozřejmě vzniklo i mnoho výborných filmů, jimž dominují muži mimořádně chytří, schopní a sexy, kteří si nakonec se vším poradí (Focus, Marťan, Most špionů, Muž na laně).

Vedle titulů rozšiřujících nebo přepisujících již existující filmová univerza (Avengers, Terminátor, Star Wars, James Bond, Jurský svět) vznikly minimálně dva, jejichž fikční světy jsou zcela unikátní a nepůsobí jako něco odvozeného, na zasvěceného diváka v jednom kuse pomrkávajícího. Pro mne jde zároveň o dva z nejlepších filmů letošního roku, k nimž se budu vracet (a pravidla jejich světů podrobněji poznávat) s největší chutí – Šílený Max: Zběsilá cesta a V hlavě.

Nový Šílený Max je také jedním z vícero příkladů toho, jak lze obcházet, porušovat a posunovat nikoli jen pravidla zavedeného fikčního světa, ale žánru jako takového. Ještě netradičnější uchopení tradičních vzorců předvedl nový Bond nebo Hacker, společně s Bez kalhot XXL a hororem Odebrat z přátel nejemblematičtější film současnosti.

Účastníka záludné hry s žánry a diváckými očekáváním dělá z diváka Sicario a „dekonstruktivní“ přístup k žánru zvolili také tvůrci teenagerské vyvražďovačky Neutečeš, která funguje zároveň jako univerzální příběh o dospívání a poznávání vlastní sexuality. Řada jiných filmů zůstala vyprávěcím postupům klasického Hollywoodu věrnější (Muž na laně, Jurský svět, Most špionů), jakkoli je zároveň uchopily dost invenčně, aby divák 21. století neztratil ze zřetele, že tvůrci vědí, že on ví (jaké jsou konvence daného žánru).

Jde-li o výrazné auteury, někteří by už natáčet nemuseli (Iracionílní muž Woodyho Allena), někteří by mohli začít točit něco jiného (Sorrentinovo Mládí), jiní by se měli věnovat raději filmové výpravě a vymýšlení příšerek než režii (Purpurový vrch Guillerma del Tora) a dva z nich nepřestávají ani po sedmdesátce (Ejzenštejn v Guanajuatu Petera Greenawaye), resp. po osmdesátce (Jazyk filmu Jeana-Luca Godarda) provokativně zavrhovat a opětovně objevovat řeč filmu.

Na české frontě je navzdory zvěstem o nové nové vlně nastupujících debutantů nadále zneklidňující klid. Nejvyrovnanější filmy natočili tvůrci již více (Ztraceni v Mnichově, Sedmero krkavců) či méně (Kobry a užovky) osvědčení, nadále vzniká varovně velké množství především vůči ženským postavám urážlivých a urážlivě špatných lidových komedií, nejvíce pozornosti a podpory se dostává opatrným sázkám na jistotu (Domácí péče), o větší žánrové pestrosti nemůže být moc řeč a jakous takous jistotu větší filmařské nápaditosti a odvahy nadále představují jen dokumenty (Danielův svět, Matrix AB).

Jak se proměnil filmový průmysl a divácké návyky zřejmě zrekapitulují povolanější. Jakožto pravidelný filmový divák, který snad ještě neztratil chuť poznávat nové věci a chápat filmy v širších souvislostech a do větší hloubky (ač musím sebekriticky připustit, že ne všem filmům věnuji tolik času a pozornosti, kolik by si zasloužily), bych uzavřel konstatováním, že šlo po filmové stránce o velmi uspokojivý rok a kdo si myslí opak, zřejmě jen neviděl dost filmů.

xxx

TOP 10

Jedinou podmínkou pro zařazení mezi dvacet nejlepších filmů, které jsem letos viděl, byl nakonec rok výroby 2014 nebo 2015. Výběr elitní desítky nebyl snadný, do TOP 10 se jen o chlup nedostaly filmy uvedené o kus níže (Druhá desítka) a řazené nikoli abecedně ale od toho, který měl k TOP 10 nejblíže. Není vyloučeno, že některé z filmů, které jsem zatím viděl pouze jednou (např. Sicario, Mistress America), by napodruhé neobstály. V tuto chvíli má letošní TOP 10 nicméně vypadá takto:

Hacker
Komerční katastrofa (při rozpočtu 70 milionů činily celosvětové tržby necelých 20), nejhůře hodnocený film Michaela Manna na ČSFD, pouze 34% pozitivních recenzí na Rotten Tomatoes. Důvod? Mann svůj kyberthriller natočil jako umělecký film. Vizuálně podmanivý kombinováním romantismu s realismem, plný emblémů počítačového věku (datové toky vizualizované jako proudící davy lidí), vyprávěný s mnoha existenciálně zadumanými odbočkami a zastaveními. Nepodbízivý film, který se neřídí žánrovými pravidly, ale náladou a atmosférou. Můžete jej odmítnout jako nepodařený experiment s divně rozpadlým vyprávěním, nebo mu věnovat zvýšenou pozornost a trpělivost coby jednomu z nejambicióznějších letošních využití tradičních žánrových vzorců. Doporučuji druhou možnost.

Jack Strong
Nikoli Most špionů, ale tento polský špionážní thriller je pro mne studenoválečným filmem roku. Věcné, na fakta zacílené vyprávění s precizně načasovanými zvraty a hitchcockovsky mistrným vedením (a odváděním) divákovy pozornosti. Film, který nás promyšlenou distribucí informací a průběžně přiživovanou atmosférou ohrožení od začátku do konce drží se zatajeným dechem na kraji sedačky. Vedle obratně vystavěného příběhu, nesentimentálního vykreslení polského národního hrdiny a nečernobílého obrazu pozdního socialismu v Polsku nabízí Jack Strong také strhující automobilovou honičkou, za kterou by se nemuseli stydět ani James Bond s Jasonem Bournem.

Kód Enigmy
Životopisné drama křížené se špionážním thrillerem a válečným filmem, jehož dramaturgická výstavba připomíná křížovky, v nichž se jedno slovo napojuje na další. Doplňování dalších informací do skládačky Turingova života ale oproti luštění nenabízí intelektuální slast, nýbrž – v souladu s protagonistovým názorem, že některá tajemství je v první řadě nejlepší neznat – bezmoc a frustraci. Narativnímu účelu dobře slouží také zjednodušená charakterizace Turinga jako nerda s Aspergerovým syndromem. Pro vyprávění, stejně jako pro Turinga, jsou emoce jenom prostředkem, jak se dostat k zásadním informacím. Není to nejzdařilejší charakterová studie, ale jako vypravěčské puzzle mne film Mortena Tylduma, který měl namísto Birdmana vyhrát Oscara (nebo se o něj alespoň podělit s Chlapectvím), bavil opakovaně. Více.

Mission Impossible – Národ grázlů
Super kinetický moderní akční thriller a zároveň pocta původnímu seriálu a klasickým filmům o zvláštních agentech a tajných organizacích. Přepálené, ale vlastně uvěřitelné akční scény s dechberoucími kaskadérskými kousky a dobře načasovanými komediálními vsuvkami jsou bravurně zapuštěné do zamotaného, ale dokonale přehledného vyprávění, jemuž vedle Toma Cruise kraluje vycházející (akční) hvězda Rebecca Ferguson. Poctivostí provedení a různorodostí vývoje nejlepší akční scény roku, osvěžující žánrová proměnlivost, vtahující vyprávění a jako bonus na všech úrovních konzistentní zamyšlení nad vrtkavým štěstím coby hlavní podmínkou přežití akčních hrdinů. Kinematografie intelektuálních atrakcí ve prvotřídní formě. Více.

Mistress America
Další a podle mne doposud nejlepší z Baumbachových indie komedií o lidech, kteří nejsou tak dokonalí, jak si sami myslí. Zároveň nesnesitelná i neodolatelná Greta Gerwig se snaží své okolí přesvědčit, že je zosobněním ideálu, kterého chce dosáhnout každá newyorská hipsterka. Vtipná, oblíbená, nezávislá, úspěšná, svá. Alespoň na sociálních sítích, kde se s oblibou prezentuje. Ve skutečnosti nemá žádné přátele ani trpělivost na to, aby nějaký projekt dotáhla do konce a její zdánlivě nevyčerpatelná energie je ve skutečnosti dobře maskovanou hysterií. Nemilosrdné odhalení pravé povahy navenek bezchybné hrdinky řadí Mistress Ameriku do linie filmů a seriálů jako Girls, nastavujících zrcadlo generaci, která by brzy měla řídit společnost, ale zatím jí k tomu chybí většina předpokladů. Hořké podtóny nám zároveň nebrání vychutnat si opravdu vtipné hlášky, které si postavy vyměňují ve zběsilém tempu nejlepších screwball komedií.

Pestrobarvec petrklíčový
Z postupů experimentální kinematografie čerpající, estetiku evropské softcore filmové erotiky oživující příběh vyhasínajícího sadomachisticko-lesbického vztahu dvou odbornic přes motýly se sice odehrává ve světě bez mužů, ale mnoho zásadních poznatků o vztahové politice si z něj můžete odnést nezávisle na svém pohlaví a sexuální orientaci. Hravá, vzrušující, morbidně vtipná love story, jakou jste ještě neviděli a všemi smysly nezakusili. Oproti ostatním filmům, které jenom vidíte a slyšíte, velice taktilního a po čerstvě vypraném (spodním) prádle vonícího Pestrobarvce také ucítíte. S přehledem jde rovněž o nejerotičtější film roku, ačkoli v něm oproti Love od Gaspara Noého nebo Padesáti odstínům šedi (v nichž ve srovnání s Pestrobarvcem působí sadomasochismus úsměvně) prakticky nic necudného neuvidíte. Peter Strickland se definitivně zařadil mezi režiséry, jejichž každý další film budu s velkým očekáváním vyhlížet. Více.

Saulův syn
Procházka peklem. Neskutečně intenzivní film o Holocaustu jako hlasitém, zmateném a nikdy nekončícím hororu, ze kterého stejně jako protagonista nemůžeme uniknout. Nejde přitom o výsledek improvizace na place, ale dopředu pečlivě promyšlených pohybů kamery, směřující náš pohled tam, kde režisér potřebuje (abychom viděli dost, ale zároveň ne všechno), a sugestivního zvukového designu. Až fyzicky nepříjemný zážitek. I díky jednomu z nejsmysluplnějšího uplatnění videoherní estetiky ve filmu.

Sicario: Nájemný vrah
Po rozpačitém Zmizení a příliš enigmatickém Nepříteli jde pro mne o první skutečně přesvědčivý důkaz režisérského talentu Denise Villeneuva. Nervydrásající viscerální krimi thriller, který je i díky zlomyslnému způsobu distribuce informací, připravujícímu o jakoukoli výhodu diváka i hlavní hrdinku, ve výsledku srovnatelně deprimující jako nejlepší filmy Davida Fischera. Válka s drogovými kartely bez špetky sentimentu a kousku milosrdnosti na jedné nebo druhé straně barikád. Všudypřítomnost smrti režisér nejlépe zužitkovává v sadisticky natahovaných scénách, kdy se zcela zjevně k něčemu schyluje, ale nevíme, kdy se TO stane. Skoro nesnesitelně dusivé napětí konfrontace na hraničním přejezdu je díky zvukům, hudbě a kameře jednou z nejlépe orchestrovaných a choreografovaných scén roku.

Šílený Max: Zběsilá cesta
Postapokalyptický honičkový film v tradici němých grotesek filmem roku? Vypadá to tak. Vzrušení z neustávajícího, jako hodně hlasitý rockový koncert rytmizovaného pohybu. Do detailů propracovaný, na všech úrovních smysl dávající fikční svět, jaký bývá k vidění spíše ve videohrách než filmech, napěchovaný nápady, které za střízliva žádný studiový šéf nemohl schválit (oheň plivající kytara je jedním z těch méně šílených). Záběry připomínající abstraktní malby. Nikoli výborné akční scény, ale jedna dvě hodiny dlouhá výborná akční scéna, v uplatnění praktických efektů tak poctivá, jak to jen dnes v Hollywoodu jde. Eko-feministické poselství subverzivně vyjádřené nejen příběhem, ale i strukturou vyprávění, resp. místem, které v něm zaujímá titulní hrdina. Zjevení z jiného světa a splněný sen všech diváků a divaček, kteří se ještě neodnaučili žasnout. Více.

V hlavě
Antropomorfizované emoce devítileté dívky dokáži učinit hlavními postavami soudružného příběhu jedině v Pixaru. Fungující skutečný/neskutečný svět, vyprávění bez jediného zaškobrtnutí (z toho, jak představit pravidla fikčního světa a zároveň na okamžik neztratit pozornost diváka, by se měli poučit i tvůrci hraných filmů), tucty úžasných vizuálních nápadů v každém záběru. Stejně jako byl Pestrobarvec jenom o ženách a přitom o každém, kdo byl někdy ve vztahu, je V hlavě sice o aktivní, lední (!) hokej hrající mladé dívce, ale zároveň o každém, na koho někdy padl smutek, o každém, kdo byl někdy dítětem, o každém, kdo chápe, že padnout na dno je někdy jediný způsob, jak se znovu postavit na nohy. Film o radosti ze smutku, který mě rozesmál i dojal. Několikrát. Hodně.

xxx

Druhá desítka

Ovečka Shaun ve filmu: pohodový, nápaditý a přes zdání jednoduchosti opravdu chytře napsaný (ač slov prostý) návrat do časů, kdy filmaři vyprávěli výhradně obrazem.
Most špionů: (sebe)vědomě staromódní kus toho nejlepšího hollywoodského řemesla, nahrazující cynismus le Carrého špionážních thrillerů opatrným americkým optimismem. Více.
Slepá: vypravěčsky nespolehlivá sonda do hlavy nevidomé ženy nás nutí neustále přehodnocovat to, co vidíme a slyšíme. Příjemný, místy velmi vtipný mozkový trénink.
Podoba ticha: společně s předcházejícím Způsobem zabíjení jeden z nejdůležitějších filmových projektů posledních let, který opatrně, ale bez uhýbání otevírá nepříjemnou kapitolu indonéských dějin.
Steve Jobs: film podobné formální kázně a designové dokonalosti, jakou Jobs očekával od svých produktů (a zřejmě i zaměstnanců). Pro neoformalisty musí být sledování Jobse ekvivalentem procházky zahradou pozemských rozkoší.
Slídil: dekonstrukce vyprávěcích konvencí akčních thrillerů zaobalená jako mediální satira. Zkuste si užívat obrazy zkázy, když víte, že je pro vlastní potěchu zinscenoval psychopat. Více.
Fénix: Petzoldův navenek tichý a nenápadný snímek je mistrně strukturovaným dramatem, které tematicky bohatou síť metafor vyvažuje napínavým vyprávěním, aniž by si vypomáhal formálními či obsahovými klišé.
Popelka: popelkovský „origin story“, který sice má kouzlo a výtvarnou stylizaci verze od Disneyho, ale v pojetí hlavní hrdinky je mnohem současnější. Nová pohádková klasika.
Vyšší moc: přesná, perfektně vyvážená observační studie toho, jak pod tlakem selháváme ve svých tradičních rolích a současně (zejména k mužům) nelítostná společenská komedie.
Neutečeš: pro každého z nás si někdo jde. Pomalu, vytrvale, neustále. Opravdu znepokojivý horor, který přes díry v logice a tuctový závěr připomíná to nejlepší z rané tvorby Johna Carpentera (ta hudba!) a Wese Cravena.

Čestná zmínka: Citizenfour, Magical Girl, A Most Violent Year, Whiplash

xxx

Pět nejlepších seriálů

The Affair II
Rozvětvené psychologické drama s kriminální podzápletkou, kterou je radost sledovat, stejně jako je radost číst tlusté romány o mnoha postavách, z nichž každá na události pohlíží trochu jinak. Strukturou vyprávění ještě ambicióznější než první řada, byť za cenu ztráty dřívější semknutosti, kdy jeden „pohled“ přímo reagoval na ten druhý.
Catastrophe I + II
Vztahový britkom, modernizující známý vyprávěcí oblouk nejen přisprostlým slovníkem postav a otevřeným postojem k sexualitě, ale rovněž důrazem na autenticitu situací (ze 49% jde údajně o autobiografii autorů scénáře a představitelů hlavních rolí v jednom) a snahou nahlížet záludnosti partnerského soužití vyváženě jak z pohledu muže, tak z pohledu ženy. Postavy nejsou dobré nebo špatné, jen někdy dělají správná a jindy ne docela domyšlená rozhodnutí. Druhá řada je temnější než první, výbornou přípravu na vážný vztah a těhotenství (ať plánované, či nikoliv) nabízejí obě dvě. Navenek cynická, v jádru klasická love story. Ideální pro diváky a divačky, kteří už jsou starší (a tudíž se zabývají jinými problémy) než hrdinové Girls.
Fargo II
Neskutečně důvtipná a stylisticky vyladěná demytizace narativů, které utvářely Spojené státy. Velké myšlenky jsou přitom elegantně zasazené do vtahujícího, široce přístupného vyprávění. Výborně napsané a zahrané postavy, nenásilné přechody od tragédie k absurdní/černé komedii a překvapivé výstupy ze žánru, na které vás stejně jako na příchod španělské inkvizice (nebo přílet létajícího talíře) dopředu nic nepřekvapí. Úplně jinak a mnohem konzistentněji než napoprvé.
Knick II
Nikoli jenom řez jednou nemocnicí (coby metaforou společnosti v rozkladu), ale rovnou portrét celé americké společnosti na počátku 20. století. Knick bez milosti vůči postávám nebo divákům rozkrývá množství témat, která jsou relevantní dodnes (ženská práva, náboženství, rasismus, závislosti, duševní nemoci, imigrace). Trochu víc melodrama než první řada, ale pořád znamenitá ukázka toho, jak by měl styl v ideálním případě podporovat vyprávění a nést významy.
Mr. Robot
Teprve další série ukáže, zda byly všechny rozpory, kterých je tento vypravěčsky podnětný kyberthriller plný, záměrné a nakolik šlo o výsledek promyšlené struktury a nakolik nás tvůrci jen vodili za nos samoúčelnými mindfucky. Bez debat jde ale o seriál nejvyšší stylistické kázně s obdivuhodným sebevědomím a přesvědčivě naléhavou potřebou vyjádřit se k dnešní době s decentralizovanou „ústřední“ mocí, kdy nikdo nemá absolutní kontrolu nad prchavou realitou.

Čestná zmínka: Girls IV, Najděte mi hrdinu, Nevyjasněné zločiny Roberta Dursta

xxx

Herečky roku
Emily Blunt (Sicario: Nájemný vrah)
Rebecca Ferguson (Mission Impossible – Národ grázlů)
Nina Hoss (Fénix)
Sidse Babett Knudsen a Chiara D’Anna (Pestrobarvec petrklíčový)
Brie Larson (Room)
Melissa McCarthy (Špión)
Julianne Moore (Pořád jsem to já)
Charlize Theron (Šílený Max: Zběsilá cesta)
Alicia Vikander (Ex Machina)
Ruth Wilson (The Affair II)

Herci roku
Matt Damon (Marťan)
Johnny Depp (Black Mass: Špinavá hra)
Michael Fassbender (Steve Jobs)
Jake Gyllenhaal (Slídil)
Oscar Isaac (A Most Violent Year, Najděte mi hrdinu)
Mark Ruffalo (Foxcatcher)
Mark Rylance (Mark Rylance)
Timothy Spall (Mr. Turner)
Dominic West (The Affair II)
Patrick Wilson (Fargo II)

xxx

Pět největších filmových urážek

Andílek na nervy: děsivá snůška stereotypů o dnešní mládeži a životě na venkově.
Daleko za sluncem: učebnicový příklad morálního kýče.
Padesátka: misogynií, nevkusné a nevtipné.
Vybíjená: dtto co Padesátka.
Zbrusu Nový zákon: rádoby provokativní midcult.

NEJLEPŠÍ FILMY

Kritéria výběru: filmy natočené nejpozději v roce 2013 a uvedené v letošním roce do české kinodistribuce, na DVD/BD, případně na některé z mnoha filmových akcí (jedinou výjimku představuje vynikající dokument Jodorowsky’s Dune, který se k nám stěží kdy dostane).

TOP 20

1. V nitru Llewyna Davise (Inside Llewyn Davis, 2013) – možná nejlepší chcípácký film, který ale rezignovanost hlavního hrdiny, vedlejší postavy vlastního životního příběhu, dokáže obhájit. Vizuálně semknutá, nádherně posmutnělá existenciální komedie s výborným soundtrackem. Když se mě příště někdo zeptá, jaké mám pocity ze života, vesmíru a vůbec, pustím mu tuhle melancholickou hudební odyseu. Více v mém komentáři na ČSFD.

2. Nebraska (2013) – neuhýbavé rodinné drama a hodně suchá komedie jsou sladěny dohromady nádherným vizuálem černobílé westernové balady – nová americká klasika. Pomalý film o tradičních hodnotách, který dokáže být dost krutý i hodně vtipný, aniž přestal působit nenuceně. Širokoúhlý, vysoce kontrastní černobílý obraz dodává Nebrasce poetický nádech a navrací nás do časů, kdy ještě byly v módě filmy založené na hercích, příběhu a promyšlených záběrových kompozicích s několika významovými vrstvami. Krásně věcný a nesentimentální film, na který se bez obav můžete podívat se svými rodiči. Více v mém komentáři na ČSFD.

3. Nejhledanější muž (A Most Wanted Man, 2014) – vítaná vyprávěcí alternativa k hollywoodským žánrovkám. Dobrou hodinu trvá, než se vykrystalizuje zápletka s jasným cílem, k němuž se ale různé zájmové skupiny chtějí dobrat různým způsobem. Fíglem filmu je, že zohledňuje primárně činnost jedné z těch skupin a jen v náznacích prozrazuje, co chystají ostatní. Zatímco sledujeme drobné manipulace a zrady důvěry hlavních hrdinů, chystá se v pozadí velká zrada. Zrazeny přitom v závěru nejsou jenom postavy, ale i divák, který na základě informací, jež jsou mu poskytnuty jako směrodatné, podobné vyústění nečeká. Ve vztahu ke smrti P. S. Hoffmana má film navíc jeden z nejvíce zdrcujících konců, jaké jsem za dlouhou dobu v kině zažil. Více v mém komentáři na ČSFD.

4. Křížová cesta (Kreuzweg, 2014) – až do krajnosti realistické drama a zároveň provokativní novozákonní alegorie. Nikoli film křesťanský, nebo protikřesťanský, ale ambivalentně vyznívající zamyšlení nad hranicí mezi sebedestruktivním odhodláním (připomínajícím anorexii) a tupým dogmatismem. Obdivuhodná stylistická ukázněnost (14 statických obrazů, 3 krát kamera v pohybu), otevřenost více typům čtení (pro někoho může jít dokonce o cynickou komedii) a hlavně velmi důležité tázání se po smyslu a udržitelnosti (jakékoli) víry v dnešní domněle postideologické době.

5. 12 let v řetězech (Twelve Years a Slave, 2013) – zpasivnění hrdiny jako základ vyprávěcího konceptu a velká výzva pro diváka čekajícího aktivně konajícího protagonistu. Redukce Solomona na trpící tělo nám nemusí být příjemná, ale přesně o to jde. Nakládání s postavou podtrhuje sdělení filmu, který zacházení s člověkem jako s neživým objektem odsuzuje bez většiny tradičních úliteb akademickému zpracování problematiky rasismu. Více v mém komentáři na ČSFD.

6. Jodorowsky’s Dune (2013) – zábavný a vizuálně nápaditý vhled do několika napůl šílených a napůl geniálních uměleckých myslí. Film o natáčení filmu, který nikdy nevznikl, ale přesto si díky oživlým storyboardům a sugestivnímu hudebnímu doprovodu dokážete živě představit, jak by Jodorowského Duna vypadala. Poctivé, láskyplné, ale nikoli jednostranně adorační uchopení tradičního „making of“ formátu s mluvícími hlavami. Jestli už jste přestali, po tomhle dokumentu zase začnete milovat film a všechny cvoky, kteří mu oddali své životy. Více v komentáři na ČSFD.

7. Interstellar (2014) – obrovsky ambiciózní výprava za hranice lidského vědění se svou montáží (a obecně způsobem propojování záběrů, scén a větších celků) blíží experimentu, třebaže jde stále o maximálně srozumitelné a velmi doslovné sci-fi pro (skoro) celou rodinu. Myšlenky nesené filmem sice neodpovídají velkoleposti jejich prezentace, ale stejně – intenzivnější pocit bytí v kosmu než během IMAXovské projekce Interstellar jsem měl pouze u Gravitace. Více zde na blogu.

8. Vlk z Wall Street (The Wolf of Wall Street, 2013) – nezřízené filmové orgie. Přemíra vypravěčská i stylistická. Film, který se nezastaví (před ničím). Největší mainstreamová provokace (protože odmítá k protagonistovi zaujmout dost jasný etický postoj). Scorsese řádí jako za mlada. Více v mém komentáři na ČSFD.

9. Zmizelá (Gone Girl, 2014) – každým střihem, každou záběrovou kompozicí precizní vyprávění o vyprávění. Oproti předloze chladnokrevnější k postavám a tematicky chudší, ale na druhou stranu více akcentující campovou složku příběhu, který zvlášť ke konci prostě nelze brát vážně. Cynický thriller pro dospělé diváky je zároveň jedním z nejupřímnějších amerických filmů o manželství, jakkoli jsem měl – jako u všech Fincherových filmů – pocit, že režisér straní mužům, kteří se ze všech žen světa nakonec mohou spolehnout jenom na svou sestru. Smůla, pokud žádnou nemají. Více zde na blogu.

10. Snowpiercer (2013) – postapokalyptická žánrová všehochuť s dechberoucími vizuálními nápady, úžasnou dynamikou a smysluplným anti-kapitalistickým poselstvím o revoluci požírající své děti. Kdyby v sobě každý hollywoodský spektákl měl alespoň zlomek nápadů Snowpiercera, budu – na rozdíl od bratrů Weinsteinových, kteří distribuci filmu dost zbabrali – navěky spokojen. Více v komentáři na ČSFD.

11. Captain America: Návrat prvního Avengera (Captain America: The Winter Soldier, 2014) – ozvuk paranoidních sedmdesátkových thrillerů ve spektakulární městské akci.

12. Godzilla (2014) – větší věrnost originálu, než byste od hollywoodského blockbusteru čekali.

13. Zátah 2 (Serbuan maut 2, 2014) – Vojna a mír martial arts filmů.

14. Zimní spánek (Kış Uykusu, 2014) – podobně excesivní film jako Vlk z Wall Street, pouze s divadelními konverzacemi namísto orgií.

15. Chlapectví (Boyhood, 2014) – sympaticky přímočarý a neokázalý dvanáctiletý výřez ze života jednoho obyčejného kluka.

16. Dočasný domov (Short Term 12, 2013) – jeden z mála amerických indie filmů, v němž si režisér neřeší vlastní komplexy, ale bere v potaz i okolní svět – civilně a citlivě.

17. 22 Jump Street (2014) – nepsané pravidlo, že každý současný sequel by měl v jisté míře reflektovat, že je sequelem, zde bylo dovedeno ad absurdum, (meta)komedie roku.

18. Strážci Galaxie (Guardians of the Galaxy, 2014) – trochu retro space opera s postavami, na které nezapomenete pár hodin po projekci.

19. John Wick (2014) – krystalicky čistá akce a nejlepší mužské melodrama letošního roku.

20. Pod kůží (Under the Skin, 2013) – film z jiného vesmíru.

Čestná zmínka: Nymfomanka, část II. – režisérský sestřih (2013), K oblakům vzhlížíme (2014), O násilí (Concerning Violence, 2013), Kouzlo přítomného okamžiku (The Spectacular Now, 2013), Ona (Her, 2013), Predestination (2014), Vášeň mezi řádky (The Invisible Woman, 2013), Chybějící obraz (L‘Image manquante, 2013)

Neviděné filmy, které by se mohly dostat do TOP 20: Zázraky, Divoké historky, 71, Únos Michela Houellebecqa, Slepá

NEJLEPŠÍ SERIÁLY (jedinou podmínkou výběru bylo uvedení nejpozději v roce 2013)

TOP 10

1. Rick and Morty (2013) – nekorektní společenská a mediální satira v seriálu, který mne dokázal překvapit každou novou epizodou. Ať humorem, výstavbou příběhu nebo vizuálními nápady. Letos jsem neviděl žádný jiný neexperimentální televizní nebo filmový počin, který by takto zvesela ignoroval všechny (tematické) hranice a (vyprávěcí) normy.

2. Trabantem Jižní Amerikou (2014) – komedie, dobrodružný film i nervy drásající thriller se sympatickou partou cvoků ze tří středoevropských států. Poučné (klasický cestopis ale nečekejte), zábavné, tak návykové, že bych rád absolvoval i cestu zpět.

3. The Fall I + II (2013, 2014) – znepokojivě vyrovnaná hra tvrdé detektivky a ještě tvrdšího psychopata. Duální vyprávění a stylistické paralely ojedinělým způsobem zdůrazňují, že kdo chce lapit maniaka, musí přemýšlet jako on. Zároveň jde o psychologicky nejlépe odstíněnou a nejvěrohodněji zahranou krimi sérii. Více zde.

4. John Oliver: Co týden dal a vzal (2014) – jak uchopit velká a vážná témata, aby byla srozumitelnější? Se zdravým rozumem a pronikavým humorem. Přínosnější (a nesrovnatelně zábavnější) než jakékoli standardní televizní zpravodajství.

5. Knick: Doktoři bez hranic (The Knick, 2014) – obrazy civilizačního rozkladu v lékařském seriálu, který nedělá kompromisy. Syrový styl, neomezovaný cynismus a postavy, z nichž každá je poněkud svině. Více zde,

6. Temný případ (True Detective, 2014) – vypravěčský klenot, který sice postupně rezignuje na ambiciózní narativní spletitost a extrémně nihilistickou atmosféru zmaru (a iritoval mne stereotypními ženskými postavami), ale vtahující je až do konce.

7. Top of the Lake (2013) – skica jedné prohnilé society a tajuplná detektivka, jejíž náladu a vývoj určuje ženská senzibilita. Rukopis Jane Campion nepoznáte jen z toho, že většina chlapů jsou zde hovada (ne ovšem karikatury), ale také podle komplexnosti různorodých ženských postav.

8. Fargo (2014) – ke konci stále více nucené (v nakládání s postavami) a celkově nevyrovnané prokládání temné krimi černou komedií se ve svých nejlepších momentech dostává na úroveň filmů bratrů Coenových.

9. Orange is the New Black (2013) – pestrý svět ženského vězení nahlížen s humorem a bez předsudků. V zásadě mýdlová opera, ale s autentickými postavami a smysluplnými dějovými zvraty. Více zde.

10. Kancelář Blaník (2014) – funkční politická satira, která z jednoduchého a neustále variovaného schématu vytěžuje nezapomenutelné – a svou schopností bez okolků pojmenovat, co mají naši ústavní činitelé za problém – směle ostré hlášky.

Čestná zmínka: Kancl (2014), České století II (2014), Hledání (Looking, 2014)

Neviděné seriály, které by se mohly dostat do TOP 10: Malej Quinquin, The Missing, Power, Olive Kitteridgeová, Transparent, You’re the Worst!, The Affair

OSTATNÍ KATEGORIE

Nejlepší filmové scény

Godzilla – HALO jump
Grandhotel Budapešť – honička na saních.
Nejhledanější muž – konec
Pod kůží – svádění v černé místnosti
Snowpiercer – bitka se sekyrami
X-Men: Budoucí minulost – Quicksilver si hraje v kuchyni
Zmizelá – monolog (o) úžasné Amy
Zprávař 2 – superhvězdný souboj televizních týmů

Nejlepší filmové herecké výkony (nezávisle na velikosti role)

Patricia Arquette – Chlapectví
Haluk Bilginer – Zimní spánek
Marion Cotillard – Dva dny, jedna noc
Anne Dorval – Mami!
Brendan Gleeson – Kalvárie
Tom Hardy – Locke
Philip Seymour Hoffman – Nejhledanější muž
Scarlett Johansson – Pod kůží
Brie Larson – Dočasný domov
Rosamund Pike – Zmizelá

Nejlepší televizní herecké výkony

Gillian Anderson – The Fall I+II
Marek Daniel – České století II
Jamie Dornan – The Fall I+II
Martin Freeman – Fargo
Václav Kopta – Kancl
Matthew McConaughey – Temný případ
Elisabeth Moss – Top of the Lake
Clive Owen – Knick: Doktoři bez hranic
Billy Bob Thornton – Fargo
Allison Tolman – Fargo

Nejlepší kamera

Sean Bobbitt – 12 let v řetězech
Bruno Delbonnel – V nitru Llewyna Davise
Benoît Delhomme – Nejhledanější muž
Hoyte Van Hoytema – Interstellar
Phedon Papamichael – Nebraska

Nejlepší soundtrack

Chlapectví
Mami!
Strážci Galaxie
Vlk z Wall Street
V nitru Llewyna Davise

Co ještě mě letos potěšilo: druhá řada Českého století a diskuze, kterou vyvolala, dokudrama Televise bude!, návštěva Davida Bordwella v Praze (a A2 věnovaná Bordwellovi), zprovoznění HBO Go na UPC, filmová přehlídka Be2Can, Darth Vader na obálce Cinepuru, knihy Filmová kultura severního trojúhelníku (P. Skopal) a Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec (Z. Hudec), české dokumentární filmy, Louis C. K. (kterého jsem v plném rozsahu objevil teprve letos)

Největší filmové urážky (inspirováno každoročním žebříčkem Reverse Shot)

Babovřesky 2
Krok do tmy
Něžné vlny
Všiváci
Železná srdce

Filmový rok 2013 bude zřejmě definitivně uzavřen předáním Oscarů. Již nyní se lze oprávněně obávat, že silně medializované ocenění přispěje (společně s krátkou pamětí mnohých diváků) k tomu, že za vrcholy loňského roku budou zpětně považovány režijně nedisciplinovaná krimi vztahovka (Špinavý trik), ucházející drama o AIDS (Klub poslední naděje) nebo poněkud přímočarý obraz destruktivní moci peněz (Vlk z Wall Street). Jakkoli není žádný film nominovaný v některé z hlavních kategorií skrz naskrz nedobrý, není od věci vědět, že loni vznikla také spousta filmů lepších nebo alespoň stejně dobrých, o kterých se však tolik nepsalo a psát nebude. Inu, tady jsou:

Blue Caprice
Computer Chess
Drinking Buddies
Du zhan
Enough Said
Gloria
Hannah Arendt
Heli
Ida
The Immigrant
In a World…
L’Inconnu du lac
La Jalousie
Jiao you
The Kings of Summer
Das merkwürdige Kätzchen
Metro Manila
Museum Hours
Norte, hangganan ng kasaysayan
Pardé
The Selfish Giant
Short Term 12
Snowpiercer
The Spectacular Now
Soldate Jeannette
Still Mine
This is Martin Bonner
Upstream Color
La Vénus à la fourrure
Le Weekend

Z dokumentární tvorby by byla škoda opomenout:

At Berkeley
Blackfish
A Fuller Life
E Agora? Lembra-me
L‘Image manquante
La Dernier des injustes
Leviathan
More than Honey
Narco Cultura
Stories We Tell
The Stuart Hall Project
Uroki garmonii

Filmy jsem vybíral z různých TOP 10 žebříčků serióznějších (minimálně ve vztahu k filmovému umění) filmových periodik a webů a z osobních žebříčků filmových kritiků, kteří se nebojí plavat proti hlavnímu proudu (Sight and Sound, Cahiers du Cinema, Senses of Cinema, Indiewire, 25fps…). Podmínkou byl opakovaný výskyt v dostupných žebříčcích, nízký počet hodnotících (případně i nízké hodnocení) na ČSFD a malá šance, že se film v brzké době dostane do našich kin (proto třeba chybí Borgman nebo nový Jarmusch). Některé z titulů sice vznikly již v roce 2012, ale do širší distribuce (a tudíž také do širšího povědomí) se dostaly teprve loni. Pakliže bych v následujících týdnech narazil na další neprávem upozaděné filmy, budu seznam aktualizovat.

Abych ušetřil svá slova pro potřebnější texty a váš čas pro bohulibější činnosti, omezím letos komentáře k nejvýraznějším filmovým zážitkům za uplynulých (skoro) dvanáct měsíců na slovo jediné. (1)

TOP 10 filmů, které byly letos premiérově uvedeny do široké distribuce (kino i DVD/BD)

  1. Gravitace (2013): nadpozemské.
  2. Stoker (2013): morbidní.
  3. Vedlejší účinky (2013): dospělé.
  4. 30 minut po půlnoci (2012): analytické.
  5. Lincoln (2012): filmovost.
  6. Dredd (2012): multimediální.
  7. Mistr (2012): (sebe)zničující.
  8. Velká nádhera (2013): elegance.
  9. U konce světa (2013): nerdi.
  10. Život Adele (2013): vtahující.

 

TOP 10 filmů různého stáří, které nebyly do české distribuce uvedeny letos (pokud vůbec někdy)

  1. Smrt pana Lazaresca (2005): klinické.
  2. Berberian Sound Studio (2012): zvuky.
  3. Final Cut (2012): vyčerpávající.
  4. Dead Right (1993): nadšení.
  5. Vrah zůstal po škole (2011): postmoderna.
  6. Malý krámek hrůz (1985): zubař.
  7. Reality (2012): satira.
  8. The Wicker Man (1973): mystika.
  9. Johnny Guitar (1954): transgender.
  10. Dodookdeul (2012): žánrovka.

 

TOP 5 scén z filmů, které se nedostaly do TOP 10 (pouze filmy z kina)

  1. Spring Breakers: Everytime.
  2. Nespoutaný Django: Bye Ms. Lara.
  3. Iron Man 3: Tony Stark potkává Mandarina.
  4. Osamělý jezdec: závěrečná akční sekvence s hudbou z Viléma Tella.
  5. Pád Bílého domu: americká vlajka.

 

TOP 10 u nás vydaných blu-ray disků (2)

  1. Hobit: Neočekávaná cesta (prodloužená verze)
  2. Argo (prodloužená verze)
  3. Lincoln
  4. Bídníci (DigiBook)
  5. Nevědomí
  6. Stoker
  7. Nespoutaný Django
  8. Legenda o Mulan
  9. Aladin
  10. Pacific Rim

_____________________________________________

1) Mé obsáhlejší komentáře k mnohým z nich si můžete přečíst na ČSFD.
2) Vybíral jsem primárně disky, jež se svou výbavou (obraz, zvuk, bonusy) rovnají edicím vydaným v jiných zemích a ani v zahraničí je tudíž nepořídíte v poctivějším provedení.

Sádrová krychle 2012

Posted: 27. 1. 2013 in událost, žebříčky

Úvodem pár obecnějších poznámek k tomu, co se loni objevilo v našich kinech a přehrávačích. (1)

  • Rok promarněných šancí, který začal předoscarovým střízlivěním (Děti moje, Černobílý svět), pokračoval zjištěním, že na domácí scéně se od normalizace stále mnoho nezměnilo (Probudím se včera); že kvůli kvalitní animaci (Piráti!) a invenční filmařině (Tady to musí být) netřeba cestovat do Států, jejichž produkty v naší distribuci oslňují zejména efektností vizuálních efektů (Avengers, Temný rytíř povstal); že nejlepší satiru americké demokracie může z podstaty věci natočit jedině Angličan (Diktátor); že červen distributoři vycpali dostatečně mizernou nabídkou premiér, aby se všichni studující cinefilové mohli bez výčitek věnovat zkouškám; že Woody Allen by udělal lépe, kdyby na svých výletech po Evropě netočil filmy (Do Říma s láskou); že v Hollywoodu stále neznají rčení „v nejlepším je dobré přestat“ (Muži v černém 3, Bourneův odkaz); že Bond se serióznímu filmovému umění rychle blíží (Skyfall) a Hollandová pomalu vzdaluje (V temnotě) a že nic lepšího než Cestu na Měsíc už stejně nikdy nikdo nenatočí.
  • Marná snah udělat z diváků čtenáře – mnoho loňských premiér doprovodilo knižní vydání předlohy s filmovou obálkou (Hugo a jeho velký objev, Jeden musí z kola ven, Muži, kteří nenávidí ženy, Žena v černém, Nebezpečná metoda, Černobílý svět, Koupili jsme ZOO, Cosmopolis, Divoši, Argo, Atlas mraků). Chápu marketingovou podstatu tohoto kroku, ale kolik lidí bude mít po zhlédnutí filmu chuť přečíst si totéž znovu na papíře? Nevyplatilo by se více vydání s delším, alespoň měsíčním předstihem?
  • Množství filmů podle knižních předloh (dále třeba Anna Karenina nebo Hunger Games) je zároveň jednou z indicií menšího počtu původních námětů. Tou další budiž oživování osvědčených hrdinů a hrdinek původu komiksového (Spider-Man), filmového (muži v černém), folkloristického (Sněhurka) nebo televizně-seriálového (21 Jump Streeet, Okresní přebor, Temné stíny). Nemluvě o převádění starých hitů do 3D (Titanic).
  • V Hollywoodu pokračovaly návraty do (alespoň navenek) bezproblémových 80. let, do doby relativní ekonomické a politické stability, ať přepracováním konkrétních látek z té doby (21 Jump Street), vypůjčením tehdejších songů (Rock of Ages) nebo resuscitací určitého žánrového modelu (přímočará akce Expendables: Postradatelní 2).
  • Ještě nostalgičtější byly filmy oslavující počátky kinematografie. Buďto stylem (The Artist, Atlas mraků, pokud jej budeme vnímat jako moderní Intoleranci), nebo obsahem (Hugo a jeho velký objev), každopádně způsobem atraktivním pro současného diváka, což platilo rovněž pro monumentální výpravu do filmových dějin The Story of Film: Odyssey.
  • Oživovací módě neunikla ani Marilyn Monroe (Můj týden s Marilyn), Edgar Alan Poe (Havran) nebo Abraham Lincoln (Abraham Lincoln: Lovec upírů). Zatímco herecká legenda se dočkala poměrně důstojné mramorizace (víc to v témže filmu schytal sir Laurence Olivier), slavný spisovatel a prezident byli donuceni páchat věci, které z nich nejspíš měly učinit cool popkulturní ikony. Jako kdyby se v éře parodií a pastišů nikdo neobtěžoval vymýšlet originální nové hrdiny, kteří by nijak neodkazovali k dílům dříve vzniklým (původní není ani John Carter a Prometheus se tváří jako pokračování Vetřelce).
  • Originalitu s diváckou vstřícností dokázali podle mne skloubit jenom dva autorští režiséři a jeden nekompromisní komik: Wes Anderson (Až vyjde měsíc), Steven Soderbergh (Zkrat, Bez kalhot), Sacha Baron Cohen (Diktátor).
  • Přišlo, že filmy méně než v předchozích letech reflektovaly probíhající krizi politiky, ekonomiky a lidských hodnot (výjimkou budiž Bez kalhot, Den zrady, Stud nebo Temný rytíř povstal) a více se snažily nabídnout únik do jiného světa. Světa řízeného zjednodušenými melodramatickými pravidly (Černobílý svět, Lov lososů v Jemenu, Báječný hotel Marigold, Navždy spolu, Nedotknutelní), světa vizuálně posazeného někam mezi sen a realitu (Pí a jeho život, Divoká stvoření jižních krajin, stylem technicolorových hollywoodských velkofilmů inspirovaný Válečný kůň), světa, v němž vlastně o nic nejde, protože vše je jenom jako (Sedm psychopatů).
  • Poměrně výstižně dokázaly současnost paradoxně okomentovat filmy zasazené do minulosti (Země bez zákona) nebo budoucnosti (Looper), v nichž jsou v krajních polohách uplatňována velmi současná pravidla trhu.
  • Dobrých žánrovek v našich kinech nebylo uvedeno mnoho. Horory by distributoři konečně mohli začít ve větším počtu kupovat třeba ze Španělska (Zatímco spíš) a namísto tuctových francouzských akcí se známými jmény (96 hodin: Odplata) zariskovat s méně ambiciózní, ovšem nepřetržitou akční jízdou (Limit).
  • Také komedie, které ohrané schéma jen nepřebírají, ale nápaditěji s ním pracují, byly příznačně „uklizeny“ rovnou na video (Znovu a jinak, Zásnuby na dobu neurčitou). Stejný osud, navíc až po nátlaku diváků, potkal solidní sportovní drama Warrior, a jen tak tak mu unikli Nedotknutelní. V obou případech zřejmě sehrála zásadní roli ČSFD. Neboť řídí-li se někdo hodnocením uživatelů této databáze, jistě bude přinejmenším zvědav, čím si ten který titul vysloužil devadesát procent. Bylo by nicméně fajn, kdyby distributoři dokázali lépe předvídat a nečekali až na nakopnutí od diváků, přicházející zpravidla po uvolnění kvalitní pirátské kopie filmu na internet, s nímž lákavost návštěvy kina logicky klesá.
  • Nejinspirativnější kino-zážitky roku 2012 sice byly spjaty s osvědčenými jmény (Cronenberg, Scorsese, Fincher, Spielberg, Soderbergh, Anderson, Mendes, Polanski, Sorrentino), stejně tak zážitky nejvíce ubíjející (opět Cronenberg, Allen, Sláma), ale příslibem do budoucna bylo několik pozoruhodných, jakkoli ne ve všech ohledech vyladěných debutů (Ben Zeitlin, Maja Milos, Seth MacFarlane). Těžko ale přemoct tušení, posílené třeba jen letmým prolétnutím některých zahraničních ne-mainstreamových žebříčků nejlepších filmů, že kvalitních debutů vzniklo podstatně více, než kolik jich bylo uvedeno do naší distribuce. Při takovémto vývoji internet zvítězí dříve, než bude v Česku dovršena digitalizace kin.

nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli
Christoph Waltz (Bůh masakru)

nejlepší střih
Kirk Baxter, Angus Wall (Muži, kteří nenávidí ženy)

nejlepší soundtrack orchestrální
Alexandre Desplat (Až vyjde měsíc)

nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli
Charlize Theron (Sněhurka a lovec)

nejlepší akce/thriller
Muži, kteří nenávidí ženy

nejlepší vizuální efekty
Temný rytíř povstal

nejlepší animovaný
Raubíř Ralf

nejlepší výprava
Anna Karenina

nejlepší sci-fi/fantasy/horor
Avengers

nejlepší song
Touch the Sky (Rebelka)

nejlepší komedie/muzikál
Diktátor

nejlepší kamera
Sean Bobbitt (Stud)

nejlepší zvířecí herecký výkon
Richard Parker (Pí a jeho život)

nejlepší scénář
Diablo Cody (Znovu a jinak)

nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli
Michael Fassbender (Stud)

největší opruz
Probudím se včera

nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli
Leila Hatami (Rozchod Nadera a Simin)

nejlepší režie
Martin Scorsese (Hugo a jeho velký objev)

nejlepší filmové scény
Bůh masakru (můj Kokoschka)
Diktátor (vyhlídkový let)
Hugo a jeho velký objev (sestřih Meliésových filmů)
Skyfall (M cituje Tennysona)
Tady to musí být (This must be the place)

TOP 20

  1. Skyfall
  2. Hugo a jeho velký objev
  3. Tady to musí být 
  4. Bůh masakru
  5. Avengers
  6. Stud
  7. Muži, kteří nenávidí ženy
  8. Jeden musí z kola ven
  9. Diktátor
  10. Zkrat
  11. Rozchod Nadera a Simin
  12. Až vyjde měsíc
  13. Bez kalhot
  14. Temný rytíř povstal
  15. Nebezpečná metoda
  16. Znovu a jinak
  17. Válečný kůň
  18. Faust
  19. Klip
  20. Sedm psychopatů

________________________________________________________________

(1) Čím pochopitelně míním legálně zakoupená DVD/BD, jakkoli bylo na těch podomácku vypálených bezpochyby možno vidět mnoho jiných, mnohem lepších filmů.

Také první týden nového roku se ještě nesl v převážně retrospektivním duchu. Zveřejněny byly nepřekvapující nominace na Ceny české filmové kritiky, Deník Referendum poreferoval o nejlepších loňských dokumentech, osobní žebříček  filmových vrcholů a pádů zveřejnil na stránkách ČT Michal Šobr a zcela předvídatelné není ani Redakční bilancování na 25fps. Aktuálně publikovalo výběr ze zahraničních výběrů nejlepších filmů loňska (poměrně zásadní Sight and Sound chybí, ČSFD nesmyslně přebývá) a alternativu ke všem těmto žebříčkům a výročním anketám se na svém blogu – nepřekvapivě pod vlivem Bordwella a Thompsonové – rozhodnul vytvořit Douglas.  Vzpomínalo se také na osobnosti, které do roku 2013 nevkročily nejšťastněji (což je, pravda, hodně blbý eufemismus pro „zemřely“). Nekrologu se dočkal pro česká média dosud v podstatě neexistující Paulo Rocha i filmový archivář Karel Čáslavský. Posmrtné objevování a doceňování dlouho ignorovaných významných filmařů ovšem není pouze českou specialitou, jak jsem se přesvědčil při nedávném dohledávání anglicky psaných nekrologů Chrise Markera (o jehož úmrtí mimochodem z českých zpravodajských webů obsáhleji referoval jenom ihned).

Objevily se ale i texty orientované do budoucna, například reakce na zveřejnění line-upu festivalu v Sundance nebo představení letošní nabídky Projektu 100. Dvou recenzí, na ihned a na Aktuálně, se od dvou prověřených autorů (Bláhová, Kokeš) se dočkal Jack Reacher, o Frankenweeniem se na svém blogu (původně na serveru Lidových novin) rozepsala Alena Prokopová.  Hlavním zdrojem textů něčím objevných byl pro tento týden filmový magazín Fantom, na němž se již v neděli objevil tématický blog věnovaný řecké nové vlně – inspirativní čtení, ať už si o těchto „módních vlnách“ myslíte cokoli. Toliko souhrn toho pozornosti hodného, co se během minulých 7 dnů v souvislosti s filmem objevilo na českém internetu. Pokud jsem podle vás něco zajímavé opomenul, což nepochybně opomenul, neváhejte mi dát vědět.

Sádrová krychle 2011

Posted: 28. 1. 2012 in událost, žebříčky
  • Pár chytrých hollywoodských žánrovek, hodně zbytečného průmyslového zboží, žádný kvalitní horor, jeden Strom života.
  • V uplynulém roce mne (opět) potěšil nový film Roberta Sedláčka. V Rodině s nemilosrdností filmů tria Papoušek-Forman-Passer obnažil českou mentalitu a zároveň zakomponováním žánrových prvků a záběrů pro potěchu oka prokázal svou řemeslnou zručnost.
  • Zapadnout si nezaslouží ani podobně kousavé doku-drama Nic proti ničemu a výborně vygradovaná, byť svou kritikou posttotalitní české společnosti poněkud opatrná Poupata.
  • Pominu-li dokumenty, další viděné české filmy mne buďto iritovaly svou myšlenkovou zvráceností (Perfect Days), dramaturgickou nedomrlostí (Vendeta), nebo „jenom“ nechaly na rozpacích, zda byla nečekaná vypravěčská klička záměrem, nebo projevem scénáristického zoufalství (Nevinnost).
  • Vyhmátnout mezi uvedenými tituly vyloženě „ženský“ film bylo také letos obtížné, nikoliv však nemožné. Respekt skrze despekt projevuje vůči ženským hrdinkám na povrchu drsná, v jádru něžná komedie Ženy sobě. Bez klišé se obešlo vykreslení partnerského soužití dvou lesbiček v Děcka jsou v pohodě. O genderovou rovnocennost ve vztahu minimálně usiluje romantická komedie Kamarád taky rád. Nejdivočejší dívčí (a zároveň nerdovské) fantazie zhmotnil Zack Snyder v „girl power“ nářezu Sucker Punch a zdaleka nejkomplexnější komentář k těžko změnitelné úloze ženy v mužském světě podal Bertrand Bonello v Nevěstinci.
  • Cyklus relativně levných a chytrých sci-fi spustili v březnu Správci osudu, následováni Zdrojovým kódem, poněkud nákladnějším Zrozením planety opic a poněkud hloupějším Vyměřeným časem.
  • Kinematograficko-nostalgickou vlnu, jež bude letos pokračovat Hugem a Umělcem, spustil J.J. Abrams svým raně spielbergovským dobrodružstvím Super 8, po němž následovala ještě stylová osmdesátková jízda Drive a návrat k seriálovým kořenům série Mission Impossible.
  • Příjemný pocit z Půlnoci v Paříži odvedl pozornost mnohých diváků od faktu, že jde možná o nadprůměr v rámci současné komediálně-romantické produkce, ale stěží o Allenovo vrcholné dílo. Tohle vyniká hlavně tím, jak snadno, bezbolestně a bez následků, se s ním uniká do jiného světa.
  • Nadchly mne animované filmy. 2D Rango svou originalitou a nepodbízení se rodinnému publiku. 3D Tintin vypiplaností a spádem, jaký by mne překvapil u filmu každého jiného pětašedesátiletého režiséra kromě Spielberga.
  • Z nerdovských guilty pleasures navzdory zdrcujícím prvním kritikám nezklamal Sucker Punch. Paul i Princ a pruďas přes slibné obsazení jenom pobavili, aniž bych měl potřebu je vidět znovu, a na Zeleného sršně bez výraznější postavy nebo gagu už jsem prakticky zapomněl (nejzdařilejší geekovina ale do oficiální distribuce vůbec nešla – Attack the Block).
  • Ke Stromu života se nedokážu ani 4 měsíce po premiéře vyjádřit bez sklouznutí k dojmologii nebo v zásadě nic neříkajícím mystickým příměrům, ač jsem pořád pevně přesvědčen, že jde o nejunikátnější filmový počin za hodně, hodně, hodně dlouhou dobu. Film, kterému se málem podařilo obsáhnou celý svět, celou lidskou existenci.

nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli
Jiří Vyorálek (Rodina je základ státu)

nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli
Simona Babčáková (Rodina je základ státu)

nejlepší scéna
Tintinova dobrodružství (honička)

největší opruz
Perfect Days

nejlepší komedie
Rango

nejlepší thriller
Nákaza

nejlepší akce
Rychle a zběsile 5

nejlepší kamera
Emmanuel Lubezki (Strom života)

nejlepší vizuální efekty
Zrození planety opic

nejlepší výprava
Králova řeč

nejlepší soundtrack orchestrální
Cliff Martinez (Drive)

nejlepší soundtrack písničkový
Alex Turner (Jmenuji se Oliver Tate)

nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli
Colin Firth (Králova řeč)

nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli
Natalie Portman (Černá labuť)

nejlepší dokument
Banksy: Exit Through the Gift Shop

nejlepší scénář
Steve Zaillian a Aaron Sorkin (Moneyball)

nejlepší režie
Terrence Malick (Strom života)

TOP 20 filmů roku 2011

  1. Strom života
  2. Rango
  3. Tintinova dobrodružství
  4. Černá labuť
  5. Nevěstinec
  6. Rodina je základ státu
  7. Rychle a zběsile 5
  8. Sucker Punch
  9. Drive
  10. Jana Eyrová
  11. Fighter
  12. Zrození planety opic
  13. Moneyball
  14. Mission Impossible IV
  15. Ženy sobě
  16. Melancholia
  17. X-Men: První třída
  18. Zdrojový kód
  19. Půlnoc v Paříži
  20. Nákaza