Za svůj poetický krátkometrážní snímek o samotě a pevnosti rodinných pout Father and Daughter (2000) obdržel nizozemský animátor Michaël Dudok de Wit v roce 2001 Oscara. V podobném duchu se nese a podobná témata zkoumá letošní Červená želva, která má šanci získat stejné ocenění, ovšem v kategorii dlouhých animovaných filmů. Svůj bezeslovný celovečerní debut natočil v Londýně žijící režisér ve spolupráci s mistry animace z japonského studia Ghibli a podle scénáře, na němž se podílela režisérka Pascale Ferranová, autorka podmanivé studie odcizení v moderní společnosti Ptáci a lidé (2014).

Přes množství kulturních vlivů jde o vzácně semknutý, stylisticky neobyčejně čistý snímek, v němž se japonská mystičnost (zejména ve vztahu k přírodě) snoubí s evropskou intelektuální tradicí. Film zaplněnými symbolickými obrazy a založený na myšlence propojenosti jednotlivých složek živého světa zároveň dokáže oslovit diváky napříč kulturami.

Příběh, do něhož jsme vrženi bez jakékoli expozice, nemůže být prostší. Rozbouřený oceán. Trosky lodi. Bezejmenný muž je vlnami „vyplivnut“ na opuštěný ostrov, kde se s pomocí pevné vůle, síly a inteligence snaží přežít a zároveň vymyslet způsob, jak z ostrova odplout do civilizace. Zhruba třetinu filmu sledujeme, jak trosečník prozkoumává své nové útočiště, tvořené lesy, lagunami i jeskyněmi, a učí se ve svůj prospěch využívat jeho přírodního bohatství. Po nějakém čase si muž postaví vor a vydává se na otevřené moře. Jeho plavbu ale překazí velká červená želva. Hrdina si proto postaví nové plavidlo a zkouší štěstí znovu. Želva opět zasahuje. Úspěšný není muž ani potřetí. Poté želva vyleze na břeh, je trosečníkem omráčena a… promění v krásnou rusovlasou ženu.

Film zkoumající sebezáchovnou schopnost jednotlivce tím získává nečekaný nový rozměr. Místo umožňující přežití ze dne na den se mění v domov, který je třeba udržovat s vidinou dlouhodobějšího života. Od základu se tak proměňuje vztah muže k ostrovu. Jak později vyplyne z příběhu a jak je zřejmé také z kompozic záběrů, vytvářejících vizuální paralely mezi hlavním hrdinou a prostředím, člověk a příroda jsou na sobě závislí. Pouze díky jejich spolupráci, kterou si zřejmě ani neuvědomují, může pokračovat věčný cyklus vzniku a zániku, zrození a smrti. Téma, jimž se napříč svou filmografií v mnohem epičtějším rozsahu zabývá Terrence Malick, dokáže de Wit zkoumat na minimální ploše a bez jediného slova.

Ke komunikaci s divákem používá Červená želva především výmluvných obrazů, které jsou konkrétní i nadčasové a postupně nám odhalují unikátní, přesto univerzálně srozumitelnou vnitřní logiku fikčního světa. Díky cyklickému opakování situací vzniká dojem organické propojenosti všeho se vším. Pokud se něco stane ostrovu, musí se přirozeně něco stát také člověku, který jej obývá. Slovy těžko popsatelná a racionálně se vzpírající symbióza na vás oproti intelektuálnějším filmům zapůsobí tím silněji, čím méně budete to, co vidíte, podrobovat analýze. Film jako kdyby nás hned svými úvodními obrazy, kdy je trosečník unášen vlnami a nezbývá mu, než se přizpůsobit jejich rytmu, vyzýval k tomu, ať otevřeme svou mysl a necháme se unášet příběhem.

Očistná jednoduchost není vlastní pouze příběhu, ale také vizuální stylizaci, která čtenářům komiksů může připomenout tvorbu kreslířů jako Jean „Moebius“ Giraud nebo Georges „Hergé“ Remi. Zásluhou (ne)obyčejně krásné animace je film podmanivý i během okamžiků, kdy se v něm nic zvlášť dramatického či lyrického neděje. Výtvarná stránka na pomezí magického a realistického nás přitom vede ke stejnému poznání jako zápletka filmu – přírodní řád nemusíme chápat, ale měli bychom jej respektovat. Toto ekologické poselství nám de Wit nijak nepodsouvá, nechává jej s lehkostí, která charakterizuje celou Červenou želvu, vyplynout ze souhry obrazu, zvuků a hudby.

La Tortue Rouge, Francie/Japonsko 2016, 80 min, r. Michaël Dudok de Wit, s. Michaël Dudok de Wit, Pascale Ferran

Hvězdné obsazené rodinné melodrama Je to jen konec světa je dalším z filmů zázračného dítěte frankofonní kinematografie, jež štěpí publikum na dva tábory.

Diváci, kteří vlastním stylem okouzlené filmy sedmadvacetiletého kanadského režiséra Xaviera Dolana vydýchávají jen s obtížemi, volí pro jejich popis s oblibou slovo „póza“. Dolanův nejnovější snímek, premiérově představený na festivalu v Cannes, odkud si odvezl Velkou cenu poroty, je ovšem pozérský a sebevzhlíživý výrazně méně než Imaginární lásky nebo Mami! Forma, styl a vyprávění jsou zde ve vzácné symbióze. Zatímco Dolanovy kritiky uměřenost filmu možná mile překvapí, ten, kdo očekával další režijní exhibici, bude zklamán.

V centru adaptace stejnojmenné divadelní hry z konce 90. let je dysfunkční maloměstská rodina, kterou po dvanácti letech nepřítomnosti přijíždí navštívit mladý spisovatel Louis (Gaspard Ulliel). Nejvřelejšího uvítání se ztracenému synovi dostává od matky (Nathalie Baye), která by se pro svou excentrickou povahu a výrazné kostýmy dobře vyjímala ve filmu Pedra Almodóvara. Ostatní, Louisova mladší sestra Suzanne (Léa Seydoux), jeho starší bratr Antoine (Vincent Cassel) a bratrova partnerka Catherine (Marion Cotillard), zatím tápají, jaký postoj k hostovi zaujmout.

Suzanne, tíhnoucí k Louisovi očividně více než ke svému staršímu bratrovi, se snaží opatrně obnovit dávno přerušené pouto. Výbušný Antoine, nepříliš úspěšně zápasící s rolí hlavy rodiny, Louise oproti tomu vnímá jako rivala a staví se vůči němu do ofenzívy, projevující se stále více vyostřenými hádkami. Nestrannou pozorovatelkou rodinného dramatu, jež se odehrává před jejíma očima, se snaží zůstat Catherine, přehodnocující s každým nově odhaleným hříchem z minulosti svůj názor na jednotlivé členy famílie, která svou příležitost k obnovení někdejší harmonie již zřejmě zmeškala.

Mluvit a nic neříct

K uvolnění dusivé atmosféry, na které se vedle napjatých rodinných vztahů podílí zasazení celého filmu do interiérů a snímání herců téměř výlučně v detailech, činících nepodstatným jakýkoliv širší kontext, by přitom mohla přispět informace, s níž Louis domů přijel. Muž, který jako jediný z celé rodiny dosáhl určitého úspěchu, totiž umírá. Jeho neschopnost otevřeně promluvit o svém vážném zdravotním stavu je pro film symptomatická. Dolan se totiž vrací ke svému oblíbenému tématu (ne)upřímnosti v mezilidské komunikaci. V životě často říkáme přesný opak toho, co si myslíme, neboť milosrdná lež bolí méně a zpravidla nepotřebuje doplňující komentář.

Každá z pěti postav se vyznačuje jiným temperamentem, slovníkem a způsobem vyjadřování, což platí i pro záměrně disonantní herecké styly jednotlivých představitelů. Střetávání těchto různorodých živlů, zvýrazněné přesným střihem, měněním hloubky ostrosti nebo významotvorným rozmístěním herců v záběru, se stará o dynamiku vyprávění. Navzdory neustávajícímu přílivu slov je toho ve výsledku řečeno mnohem více obrazy. Zacyklené dialogy o starých křivdách a vzpomínkách na idylickou minulost (připomínanou kýčovitě stylizovanými flashbacky) příznačně nic podstatného neřeší a vyprávění nikam neposunují. Důležité je to, co zůstává nevyřčené.

Nabízí se zavrhnout Konec světa jako hysterické melodrama, v němž na sebe hodinu a půl křičí pět nesympatických postav. Dolan ale minimalismus filmu dokáže obrátit ve svůj prospěch. Na skutečné příčiny nepolevujícího napětí nás často upozorňuje pouze výmluvným střihem na tvář některého z herců. Vyjma nepatřičného konce, zbytečně upozorňujícího na alegorický rozměr příběhu, se vyhýbá stylistickým úletům vlastním jeho předchozím filmům, i doslovnosti, jaká charakterizuje klasická melodramata. Potřeba postav neustále sdělovat to, co cítí, pro něj není prostředkem k rozkrytí jejich vnitřního světa, ale ústředním tématem.

Xavier Dolan natočil hodně upovídaný film, ve kterém toho vlastně není moc řečeno. Přesto díky jeho soustředěné režii budete dobře chápat, k čemu mezi postavami dochází a na čem jsou jejich křehké vztahy založené. Okouzlení povrchem tedy miláčkovi francouzských kritiků zůstalo. Využívá jej ale decentněji a s větší pokorou vůči různým životním perspektivám.

Juste la fin du monde, Francie/Kanada 2016, 97 min, r. Xavier Dolan, s. Xavier Dolan podle hry Jeana-Luca Lagarceho

Novinky

Internet zaplavily žebříčky nejlepších filmů, videoher a seriálů. V anketě časopisu Sight & Sound získal s přehledem nejvíce hlasů Toni Erdmann. Stejný film se nejvíc líbil i v Cahiers Du Cinema. Nejlepším filmem podle Slantu je Toni Erdmann, podle Indiewire Moonlight. Tamtéž se mezi seriály prvním místě umístil BoJack Horseman, na Slantu a Vulture pak Atlanta. Nejlepší videohrou podle Slantu je Uncharted 4. David Ehrlich umístil na první místo svého filmového žebříčku Moonlight a svou TOP 25 doplnil pěkně sestříhaným videem. Filmový rok 2016 zrekapitulovali také kritici The New York Times. Na Paste Magazine vybrali 25 nejlepších seriálových epizod tohoto roku.

Evropským filmovým cenám kraloval Toni Erdmann, vítěz všech pěti hlavních kategorií.

Silence podle prvních recenzí možná nebude patřit mezi nejlepší filmy Martina Scorseseho, ale stále zřejmě půjde o jeden z filmů roku.

Předsedou poroty berlínského festivalu bude v příštím roce Paul Verhoeven.

V IMAX kinech se 70mm promítačkou poběží před novým rozšířením Star Wars univerza ukázka z Dunkirku od Christophera Nolana.

Připravuje se ženský spin-off komedie 21 Jump Street.

Do užšího výběru dokumentů, které by mohly vyhrát Oscara, se dostal Weiner, 13th nebo Fuocoammare.

 

Čtení

Rozhovor s režisérkou nejlepšího filmu letošního roku Maren Ade.

S jakým filmem začít, pokud chcete proniknout do tvorby Martina Scorseseho.

Martin Scorsese ještě jednou – duchovní krize v jeho životě i díle.

Vyhraje Oscara eskapistický muzikál La La Land, nebo dobově relevantní drama Moonlight?

Co jsme se letos dozvěděli z filmů o teenagerech?

 

Trailery

Baywatch

The Circle

Fifty Shades Darker

Guardians of the Galaxy Vol. 2

The Mummy

Spider-Man: Homecoming

Transformers: The Last Knight

War For The Planet Of The Apes

Krotitelky duchů (jak by měl logicky znít překlad genderově neurčitého původního názvu) nenápadně, ale usilovně vzdorují většině tradičních představ o tom, co je ženské, jak by se ženy měly chovat a o čem by měly vést rozhovory. Přesto jde o film stejně problematický, jako je dnešní postavení feminismu v mainstreamové kultuře.

Třetí díl Krotitelů duchů byl ve hře od roku 1989, kdy měla premiéru dvojka a studio Columbia pohltil elektronický gigant Sony. Pokračování mohlo ovšem dle smlouvy vzniknout pouze s jednomyslným souhlasem režiséra a producenta v jedné osobě Ivana Reitmana a trojice herců v hlavních rolích. Proti byl zejména Bill Murray, zklamaný kvalitou druhého dílu.

Když začal Reitman po smrti Harolda Ramise v únoru 2014 uvažovat o pokračování s novým obsazením, nemohl tušit, že to povede k podobné zkoušce kultivovanosti filmových diváků, jakou byla pro hráče aféra GamerGate. První předzvěstí vášní, které reboot jedné z nejmilovanějších a nejvýdělečnějších komedií reaganovské éry vyvolá, byly některé reakce na tweet režiséra Paula Feiga z října 2014, že bude točit Krotitele duchů s ženským obsazením.

Nesouhlasné výkřiky zesílily v lednu 2015, kdy Feig oznámil, že Billa Murraye, Dana Aykroyda, Harolda Ramise a Ernieho Hudsona nahradí konkrétně Melissa McCarthy, Kristen Wiig, Kate McKinnon a Leslie Jones, populární komičky ze Saturday Night Live. Trailer na YouTube posléze posbíral nejvíce palců dolů v historii serveru a hodnocení filmu na IMDb je v podstatě dáno těmi, kdo mu udělili buď nejméně, nebo nejvíce možných bodů. Výrazně výš (skoro o tři body) jej zároveň oproti mužům hodnotí ženy.

Co mělo zůstat ve sklepě

Prvním duchem, se kterým se hrdinky střetnou a který všechnu svou za desetiletí nastřádanou zlobu vyzvrací na Erin, je žena ve viktoriánských šatech, zosobňující, k čemu může vést, když se problém namísto jeho vyřešení rozhodnete zavřít do sklepa (nebo kamkoli jinam). Podobní duchové z minulosti plné útlaku marginalizovaných skupin a nezdařených poprav elektrickým proudem, vylézají na světlo i po zbytek filmu.

Krotitelky v zásadě tvrdí, že čím víc budete minulost ignorovat, tím spíše se jednou obrátí proti vám. Přesvědčuje se o tom i Erin, znovu konfrontována s knihou o paranormálních jevech, k jejímuž autorství se jako akademická pracovnice raději nehlásí. Návrat k tomu, v co kdysi věřila (duchové), se pro ni ovšem stává vysvobozením ze zkostnatělého světa seriózní vědy, kde jako žena nemá velkou šanci na kariérní vzestup. Erin se teprve musí vypořádat se strachem z nedůvěry ostatních, který ji – stejně jako řadu jiných žen – provází od dětství, kdy rodiče a spolužáky celý rok marně přesvědčovala, že vídává ducha zlé sousedky.

Fakt, že ženy kvůli svému pohlaví nejsou brány vážně a nikdo jim nevěří, tvoří leitmotiv vyprávění. Sexismus hrdinky zakoušejí v průběhu celého filmu – na internetu, v televizi, kde si Erin vyslouží stejnou přezdívku, jakou na pokřikovali spolužáci („ghost girl“), i na akademické půdě, kde musí čelit nedůvěře nadřízených a poznámkám ohledně svého příliš konzervativního šatníku. Trvající nedůvěra společnosti vůči ženám je možným důvodem, proč se právě ony jako první pouštějí do boje s duchy. Z vlastní zkušenosti nejlépe vědí, jak relevantní problémy minulé doby stále jsou.

Ženský vs. mužský princip

Krotitelky své senzitivity vůči tématům, o nichž je v racionální patriarchální společnosti lepší mlčet, využívají k tomu, aby ostatním pomáhaly (oproti původním filmu ne ze zištných důvodů – nejde pro ně o byznys). Zakomplexovaný zloduch Rowan frustraci nastřádanou během let šikany oproti tomu obrací proti společnosti.

Destruktivní konotace mužského principu prostupuje celý film a v plné parádě se dostává do popředí ve finále, kdy se hrdinky musejí utkat s vojáky z občanské války nebo se Strýčkem Samem, který během první a druhé světové války mířil svým prstem na americké muže ze slavného náborového plakátu. Oživlé symboly mužské dominance dodávají zdánlivě nevinnému ohňostroji digitálních efektů silný politický podtext. Rozhodně nejde jenom o boj s duchy.

Naše touha po spektáklu je po většinu filmu uspokojována právě vcelku zdařilými digitálními efekty během akčních scén, nikoli sexuální objektivizací hrdinek, z nichž jedna má nadváhu, jiná je zřejmě lesba a všechny čtyři se oblékají do kombinéz, které budou připadat sexy jen divákům velmi netradičního fetišistického založení. Sexuálním objektem je pouze recepční Kevin, pod jehož urostlým zevnějškem se neskrývá žádná substance. Nemá jinou funkci než naplnit ženskou fantazii, tedy „být pro pohled“, čemuž odpovídá jeho totální neschopnost ve všech ostatních ohledech mimo toto „bytí“.

Stereotyp krásné pomocnice byl postaven na hlavu a doveden do dadaistických extrémů. K podobnému zveličení a převrácení sexistických stereotypů se Feig oproti svým dřívějším filmům neuchyluje ve větším rozsahu. Zřejmě z obav, že výraznější vymezení se vůči schématům, na nichž byly založeny původní filmy, by bylo vnímáno jako znesvěcení milované klasiky.

Odvozená identita

Feig a spoluautorka scénáře Katie Dippold se nesnaží oslovovat primárně mladší diváky. Tím, že celé Krotitelky založili na jejich odvozenosti od původních dvou filmů, přiznávají podřízenost vůči originálu, zrcadlící na obecnější rovině podřízenost žen mužům. Pokorný fanouškovský servis se projevuje recyklací původní zápletky i neustálými odkazy na Reitmanovy filmy, ať v podobě známých duchů, cameí Billa Murraye a Sigourney Weaver, hudebního motivu nebo ikonického loga.

Paul Feig přitom v minulosti natočil R-kové akční komedie Drsňačky a Špión(ka), v nichž konvence a hrdiny mužských filmů pouze nekriticky nepřejímal, ale promyšleně obcházel a zesměšňoval. Krotitelky duchů si naproti tomu zajišťují respekt nikoli skrze své vlastní feminní kvality, ale napodobováním mužského předobrazu. Přemíra různě nápadných a různě chytrých citací film obírá o jeho vlastní identitu, odvozenou od sesterství čtyř talentovaných a dobře sehraných komiček, které dostaly spoustu (možná až příliš) prostoru pro improvizaci.

Mohlo by jít o poněkud nešťastný precedens pro další filmy s ženským obsazením, které přejímají jazyk „mužských“ žánrů. Pokud někdy vznikne pokračování (dosavadní tržby tomu nenasvědčují), byl by vhodnější podobný restart, jaký v závěru filmu prodělají účesy Abby a Erin.

Film vybízející k většímu zájmu o minulost, která se nám bude připomínat tak dlouho, dokud ji namísto neustálého vytěsňování nepřijmeme, by sám mohl být vnímán shovívavěji nebo alespoň v odlišném světle, kdyby hejtři znali lépe dějiny kinematografie.

Paul Feig provedl v zásadě totéž, co Howard Hawks ve screwball komedii Jeho dívka Pátek, adaptaci broadwayské divadelní hry The Front Page, v níž vystupoval bezohledný novinář jménem Hildy. V Hawksově zpracování se z novináře stala novinářka a výsledkem byla jedna z nejlepších komedií klasického Hollywoodu. Krotitelky duchů nemají zdaleka tak pevnou strukturu vyprávění ani tak vyrovnaný rytmus a dechberoucí tempo, aby se staly klasikou, Melissa McCarthy, Kristen Wiig, Kate McKinnon a Leslie Jones ale stejně jako před sedmdesáti lety Rosalind Russell všem hysterickým mizogynním pochybovačům dokazují, jak hravě ženy zvládají role určené původně mužům, což je přes všechny výtky, které k filmu lze mít, obrovské plus.

Ghostbusters, USA 2016, 117 min, r. Paul Feig, s. Paul Feig, Katie Dippold

Novinky

53 filmů, které by se příští rok mohly objevit na festivalu v Sundance.

Největší letošní propadáky podle Forbesu – Ben-Hur, Grimsby nebo Snowden.

 

Recenze

Nastala doba, kdy se do amerických kin valí film s oscarovými ambicemi za druhým. Nadšení jsou kritici z nového filmu Kennetha Lonergana (nedoceněné mistrovské dílo Margaret) Manchester by the Sea, který by měl v únoru do českých kin uvést Falcon. O herecké Oscary zřejmě zabojuje drama s Denzelem Washingtonem (který zároveň režíroval) a Violou Davis Fences. Pověst jednoho z nejlepších filmů roku provází portrét bývalé (a dodnes nejslavnější) první dámy Spojených států Jackie. Zklamáním bylo pro mnohé kritiky naopak hvězdně obsazené válečné (melo)drama Roberta Zemeckise Allied. V omezené české distribuci se na konci listopadu objeví dvouapůlhodinový dokument I Am Bolt.

 

Delší texty

David Bordwell podrobně o práci s časem v Příchozích.

Rozhovor s Adamem Driverem, hercem rozkročeným mezi indie scénou a Hollywoodem.

Strhující příběh zapomenuté Čechovovy adaptace od Paula Newmana.

Rozhovor s Jimem Jarmuschem nejen o Patersonovi.

Jak Amy Adams herecky vyzrála.

Chemie mezi filmovými postavami od Ginger a Freda po Emmu a Ryana.

Rozhovor s Paulem Verhoevenem o práci s herečkami nebo násilí na ženách.

Uplynulo 40 let od vzniku nestárnoucí mediální satiry Network.

K Bergmanovu nerealizovanému scénáři, který by měl být brzy převeden do filmové podoby.

Společný rozhovor s některými z nejlepších hereček současnosti (Emma Stone, Amy Adams, Isabelle Huppert…).

Dlouhý text o vzniku Scorseseho nejnovějšího filmu Silence (viz také trailer níže) i režisérově vztahu ke křesťanství obecně.

 

Trailery a teasery

Cars 3

Fences

Girls VI

Silence

T2: Trainspotting 2

Novinky

Řecký režisér Yorgos Lanthimos připravuje dva nové divné filmy.

Ještě jedním filmem své fanoušky možná potěší Hajao Mijazaki.

V plánu je sequel nejlepšího letošního (mainstreamového) hororu.

 

Recenze

Objevily se první převážně negativní recenze na černou komedii Bad Santa 2 (v českých kinech od 1. prosince jako Santa je pořád úchyl), spíše pozitivní jsou reflexe dramatu ze světa vysoké politiky s Jessicou Chastain v roli bezohledné lobbistky Miss Sloane (do české distribuce zatím nikdo nezakoupil), špatně není hodnocen ani thriller osvědčené dvojice Mark Wahlberg – Peter Berg (letos už jsme od nich mohli vidět Deepwater HorizonPatriots Day o teroristickém útoku během bostonského maratonu (zakoupení filmu do české distribuce je zřejmě jen otázkou času). Objevilo se již také pár ohlasů na třetí řadu románově rozvětveného vztahového seriálu The Affair, který se naplno rozeběhne koncem listopadu (jeho druhou sérii si můžete připomenout zde).

 

Delší texty

Scenárista Eric Heisserer píše o tom, jak psal Příchozí.

Podrobná chronologie vzniku a uvádění Ganceho monumentálního Napoleona.

Nové vydání časopisu Bright Wall/Dark Room je celé věnováno filmu Margaret.

Pokud jste viděli Příchozí a nečetli předlohu (nebo opačně), případně předlohu četli, ale už dávno, mohlo by vás zajímat srovnání obojího.

Paul Verhoeven radí začínajícím režisérům, jak zůstat úspěšným mimo Hollywood.

Ginette Vincendeau píše o kořenech francouzského filmového noiru.

Šest výrazných dokumentaristů (vč. Herzoga) si povídalo u jednoho stolu.

„These actors are working in a style that was last in vogue back in the 1970s, and has since been sidelined for more universal depictions of masculinity. They’re exploring grief and naked emotionalism, a baring of the soul that vividly depicts not only a masculine struggle, but a human one.“

O letošních maskulinních melodramatech s plačícími muži. 

„While many Bond villains have dealt in unseemly plots to rule the world, they’ve never been abstract; they’ve relegated themselves to joyful contrivances. But to bring James Bond into the 21st century means that James Bond, and the audience, too, must confront the abstractions of terrorism.“

Uplynulo 10 let od rebootu Jamese Bonda v Casinu Royale.

„People talk about the ‘Golden Age’ of Hollywood in the late ’60s and early ’70s. It wasn’t that the films were better or the filmmakers were better, it was the audiences that were better.“

Paul Schrader o filmových divácích, kriticích i úmyslu natočit Mlčení dříve než Scorsese.

„But in the 1950s, her European films were rediscovered by critics and she was revered, finally, as an actress. At the end of that decade, when she was beginning her new career as a writer and cinematic celebrity, Brooks tackled the studio system in an astringent essay for Sight & Sound magazine.“

Dne 14. listopadu by oslavila narozeniny herečka Louise Brooks. Pokud by vás zajímaly texty, které napsala, jejich soupis naleznete např. zde.

„In “Basic Instinct,” bisexuality is a weapon, a plot device and an arena for titillating spectacle — but sexual fluidity doesn’t quite add up to fulfillment on its own terms.“

Jak se bisexualita Paula Verhoevena odráží v jeho filmech.

 

Trailery

Beauty and the Beast

Jackie

Kong: Skull Island

Lemony Snicket’s A Series of Unfortunate Events

The Zookeeper’s Wife

Text je vzhledem ke své analyticko-spoileroidní povaze určen primárně těm, kdo film již viděli.

Jednostrannou oslavu národního hrdiny bude Jack Strong pouze pro ty diváky, kteří si názor vytvořili na základě něčeho jiného než zhlédnutého filmu. Špionážní thriller inspirovaný životem Ryszarda Kuklińského (pozor na záměnu s Richardem Kuklinským, což byl pětinásobný americký nájemný vrah) je ve skutečnosti vyprávěn poměrně věcně, s větším zájem o procedurální, nikoli sentimentální rovinu událostí.

Plukovník polské armády Ryszard Kukliński pomáhal s přípravou vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa a počátkem 70. let patřil k důvěrníkům generála Jaruzelského. Patřil mezi osoby, které měly přístup k nejtajnějším bezpečnostním materiálům, jako byl plán útoku na západní Evropu a USA. Ideový zlom v něm zřejmě nastal po masakru zaměstnanců Gdaňských loděnic v roce 1970, po němž se rozhodl pomoct své zemi tím, že bude dodávat informace Američanům.

V srpnu 1972 napsal Kukliński dopis na americkou ambasádu v západoněmeckém Bonnu, který se dostal až k vedení CIA. Začal tak jeho dvojí život důstojníka polské armády a amerického špióna, který přátelům na západě údajně zprostředkoval přes 40 tisíc stran dokumentů. Za své služby nežádal peníze, pouze speciální vybavení (přístroj na posílání textových zpráv, jakýsi proto-mobil, byl vynalezen speciálně pro jeho potřeby). V září 1981 ještě pomáhal s plánováním zavedení stanného práva, aby krátce před jeho prosincovým vyhlášením prchl do zámoří.

Za své nepřítomnosti byl Kukliński v Polsku odsouzen k trestu smrti (později došlo ke zmírnění trestu na 25 let vězení). Přestože byl v roce 1997 amnestován (možná i kvůli tomu, aby Polsko mohlo vstoupit do NATO), postoj mnohých Poláků vůči němu zůstává ambivalentní. Podle výzkumu pořádaného rok před udělením amnestie jej přes třicet procent dotázaných považovalo za zrádce, na milost jej nikdy nevzdal ani zakladatel Solidarity Lech Wałęsa. V roce 1994 Kukliński v rozmezí šesti měsíců přišel za nevyjasněných okolností o oba syny. Tělo jednoho z nich bylo nalezeno u floridského pobřeží, druhý zahynul v autě poté, co jej z vozovky vytlačil jiný automobil.

Film se poměrně věrně drží výše uvedených skutečností, přesto vás ale mazaným předkládáním informací dokáže držet v napětí i při znalosti toho, k čemu došlo. Vyprávění je koncipováno s ohledem na strach (z odhalení a následků) jako základní emoci, se kterou musel Kukliński téměř deset let žít. Závažnost hrozícího nebezpečí je předestřena v prologu, který nás zejména seznamuje s brutálními výslechovými metodami Saši, Kuklińského parťáka z Vietnamu. Později je naznačeno, že mohlo jít jenom o legendu, kterou si mezi sebou vojáci šuškají, a k ničemu podobnému ve skutečnosti nedošlo a celá scéna byla „sehrána“ jenom kvůli navýšení našich obav o život protagonisty. Divákův dobře kontrolovaný neklid bude pro Jacka Stronga prioritou i po následující dvě hodiny.

Prolog je zároveň jedinou scénou, která není předkládána jako výpověď Kuklińského, vyslýchaného v setmělé místnosti, osvětlené pouze stolní lampou se silnou žárovkou dvojicí vážně se tvářících a nepříjemné otázky pokládajících mužů. Jejich identita a úmysly jsou nám odhaleny až v závěru filmu, takže jsme po celou dobu drženi v nejistotě, zda nejde o anglicky hovořící sovětské agenty, kteří špióna konečně dopadli.

Kuklińského podíl na udržování socialistického statu quo není vyprávěním zatajen, jenom je využit spíše ku prospěchu protagonisty než k jeho očernění. Když protagonista vidí, jak krvavě bylo potlačeno gdaňské povstání, cítí spoluvinu a tíží jej svědomí. Navázáni spolupráce s CIA je pro něj jen další fází cesty k vykoupení, začínající psem, kterého přiveze svým synům (a který – jako většina zdánlivě výlučně rodinných motivů – později ještě sehraje svou roli ve špionážní linii).

V očích vojenského velitelství je hrdina v zájmu větší napínavosti podezřelou osobou od začátku filmu, kdy nevědomky sám vymyslí již existující přísně tajný strategický plán. To, z čeho se vzápětí vyklube povýšení, se proto zprvu jeví jako hrozba propuštění (nebo horšího trestu). Podezíravost polských a sovětských nadřízených se postupně stává stále více odůvodněnou. Kontaktování americké ambasády na znamení nového začátku (příznačně přicházející po oslavě nového roku), je tak možná hrdinským aktem, možná jen hledáním záchranné sítě v reakcí na ohrožení dosavadní pozice.

Po expozici (zhruba prvních 25 minut filmu) už není pochyb, že hlavnímu hrdinovi hrozí vážné nebezpečí. Tvůrci s ním ovšem nakládají mnohem invenčněji než by vzhledem k tomu, jak jsou rozdány karty, museli. Opakovaně vytvářejí situace, které vypadají závažně, aby nám vzápětí odhalili, že nebyl žádný důvod k obavám, anebo naopak změní vyznění navenek nevinného setkání jeho přesazením do kontextu špionážního thrilleru. Žena usmívající se na Kuklińského z auta je ve skutečnosti americká agentka, procházka se psem slouží k informování Američanů o nové zprávě atp.

Podle potřeby víme buď stejně málo jako protagonista – a následně jsme stejně jako on překvapeni –, nebo více než on (rozhovory Američanů o jeho důležitosti), a tím více se o něj strachujeme. Vědět více znamená zejména být ve větším ohrožení (Kukliński) nebo ve větší nejistotě (divák). Způsob distribuce informací v zásadě vystihuje jedna z vět ve filmu vyřčených: „My to víme, ale oni ne.“ Přičemž „my“ a „oni“ jsou co chvíli jiní „účastníci“ komunikačního procesu.

Na základě filmem poskytnutých vodítek, zásluhou vytváření příčinných vazeb dle pravidel kauzálního uvažování a díky znalosti žánrových konvencí nemáme dobrý pocit z toho, když se přede dveřmi Kuklińského domu objeví Saša a zvlášť poté, co jsme na vlastní oči viděli jeho výslechové metody, nás jako první věc zřejmě nenapadne, že přišel jen na přátelský pokec. Stejně jako Kuklińského nás v jiné scéně pro změnu rozhodí dvojice policajtů, kteří ale ve skutečnosti nemají problém s ním, nýbrž s jeho synem.

Synův despekt a žárlivost manželky jednak upozorňují na Kuklińského nezáviděníhodnou pozici, která ho nutí držet detaily o svém druhém, hrdinštějším životě pod pokličkou, jednak navyšuje hodnotu toho, oč se hraje. Nejde už jen o zdraví jednoho člověka, ale celé rodiny. Rozložení rizika mezi více postav je dokonáno poté, co Kukliński poprvé zaúkoluje svého syna. V momentě, kdy víme, o co všechno může Kukliński přijít (cca šedesátá minuta filmu), přichází telefonát amerického prezidenta Brežněvovi, kterým je prozrazen špeh v polských řadách.

Navíc dostáváme informaci o plánu na vyhlášení výjimečného stavu, čím je stanoven deadline na 8. prosince 1980. Do té doby bude muset Jack dostat ze země jak sebe, tak svou rodinu, což se stává jeho novým cílem, nahrazujícím dosavadní snahu předat Američanům co nejvíce tajných informací. Také těžiště napětí je přeneseno ze samotného sběru dat na komunikaci se západem, resp. její nemožnost. Neboť z dřívějška již víme, jak funguje Kuklińského posílání zpráv CIA, rychleji nám dojde, že systém v kritickém okamžiku selhal.

Přes nepolevující (naopak až do posledních minut stupňovaný) tlak na protagonistu není filmu cizí nádech tragikomična, který bere vítr z plachet těm, kdo Jacka Stronga označují za heroizující portrét polského národního hrdiny. Kukliński se až do konce nechová jako protřelý špión. Když situaci nezvládá, těžko skrývá svou nervozitu, občas mu ujedou nervy a při vynášení klíčových seznamů disidentů ve své horlivosti promění smrtelně vážný čin v tuze nehrdinskou frašku, topovanou nárazem do zdi a zlomeným nosem (zdánlivě nevinná nehoda nás ale vede k ještě větší obezřenosti, kdy jeden z podezřívavých kolegů pronese „Všechny jsem je posbíral“, z čehož není zřejmé, zda zaznamenal, o jaké dokumenty šlo). Tak trochu mamlasové jsou naštěstí také lidé pracující na Kuklińského dopadení.

Učebnicovou ukázku toho, jak diváka promyšlenou distribucí informací a průběžně přiživovanou atmosférou ohrožení držet se zatajeným dechem na kraji sedačky, nabízí režisér Władysław Pasikowski v posledních třiceti minutách filmu, kdy už většinu potřebného víme a můžeme si tak plně vychutnat, jak film vytváří napětí. Na falešnou stopu jsme svedeni nejprve během strhující automobilové honičky, jejímiž aktéry jsou jiné postavy, než se domníváme, posléze při prohlídce jiného domu, než si myslíme. Po podobném dvojitém podrazu pak některé diváky může překvapit, když nám film na samém konci pro jednou skutečně ukazuje to, co by logicky a chronologicky mělo následovat, tedy smrt staršího, nikoli mladšího syna (tzn. nejedná se o flashback).

Jack Strong je až do úplného konce filmem, který nás na fakta zacíleným vyprávěním s precizně načasovanými zvraty a hitchcockovsky mistrným vedením (a odváděním) pozornosti drží ve slastném napětí. Jestli máte rádi špionážní thrillery nebo obecně filmy, které si s vámi chytře hrají, zkuste pro jednou namísto žánrovky americké žánrovku polskou. Zřejmě budete překvapeni, v kolika ohledech své nákladnější hollywoodské příbuzné předčí.

Jack Strong, Polsko, 2014, 128 min, režie a scénář: Władysław Pasikowski

Novinky

Quentin Tarantino zopakoval svůj úmysl skončit s režií po deseti filmech.

Připravovaný film o Miladě Horákové už má představitelku hlavní role.

Matt Dillon bude hrát sériového vraha v novém filmu Larse von Triera.

Chystá se reboot akčního sci-fi/protiválečné satiry Paula Verhoevena Hvězdná pěchota.

Adam Driver a Rooney Mara si zahrají v novém filmu Leose Caraxe.

Rami Malek ztvární v životopisném filmu Bohemian Rhapsody Freddieho Mercuryho.

 

Recenze

„Moonlight is at once singular and universal: Chiron’s struggle as a gay man in an environment that treats such yearnings with scorn and violence becomes one of the more high-stakes dramas of the year, utterly specific to its lower-class Miami setting. But at its core, Moonlight takes the concept of the bildungsroman to its natural end point in ways that many coming-of-age stories don’t.“

Moonlight – americkými kritiky zatím nejlépe hodnocený film tohoto roku.

„The climax is the best sustained sequence to ever appear in a Marvel film, a fight played out against an apocalypse in reverse that literally undoes the glib chaos that tends to end these movies.“

Na Slant nečekaně nadšená recenze Doctora Strange.

„Here it’s high time to marvel at the candidness allowed by the use of high-definition by Lee and cinematographer John Toll: observing these actors’ faces, even at rest, is like watching the surface of a lake, noticing it ripple with a breeze. Put another way: you see, physiologically, when a character has been crying in this film, for a few seconds after.“

Nový film Anga Leeho Billy Lynn’s Long Halftime Walk, natočený rychlostí 120 snímků za vteřinu.

 

Delší čtení

Nová extrémní francouzská kinematografie 12 let poté, co dostala své označení.

David Bordwell o zapomenutém noiru The Chase (1946). Podnětné čtení i v případě, že jste film neviděli.

Jak vznikal nadšeně přijatý retro muzikál La La Land, který půjde do českých kin v lednu příštího roku. (Viz nový trailer níže.)

Lidé od filmu a televize odpovídají na anketní otázku „Který seriál z dob, kdy se ještě nemluvilo o quality TV, považujete za zásadní?“

Rozhovor s chilským filmařem Pablem Larraínem o jeho nových filmech Jackie a Neruda.

„I never feel like my femininity is threatened by being powerful, or anything someone might say is a male attribute. So I find it so odd when men feel their masculinity is being threatened, I’m like, ‘Really? It shouldn’t be that delicate“

Amy Adams o své kariéře i osobním životě.

„Today, women continue to be a major part of, and often the majority in, horror movie audiences. In 2013, the hit The Conjuring had an audience composed of 53% women; The Purge had an audience of 56% women. Mama was 61% women. Even the Texas Chainsaw Massacre remake showed to an audience that was less than half men.“

O ženách a hororech.

„While The Innocents is Clayton’s masterpiece, or at least his most perfect film, The Pumpkin Eater is his riskiest and perhaps his most characteristic work.“

O filmech britského režiséra Jacka Claytona.

„Westworld is about how we watch and decode shows like Westworld and the holes we fall down seeking the enlightenment we aren’t meant to know.“

V čem se Westworld podobá Ztraceným.

„As is true for real-life cases and crime-solving methods, a murderer’s psychology and motives cannot be sussed in a matter of one day. The completion of a complex puzzle requires patience and, unfortunately, many have lost the quiet endurance necessary to filter through the many pieces.“

The Fall a umění pomalého vyprávění.

„The common knock against rom-coms—besides their being too often glibly hetero-normative and horrendously lacking in diversity and ironically ambivalent about the women who generally watch them—is that they are fantasies, in the worst way as well as the best.“

Jak romantické komedie vytvářejí zkreslující představu o tom, co obnáší láska.

 

Trailery

20th Century Women

La La Land

Life

Trainspotting 2

Wonder Woman

xXx: Return of Xander Cage

Novinky

Co všechno zatím víme o druhé řadě velkého seriálového překvapení Stranger Things.

Film podle videoherní série Uncharted bude točit Shawn Levy. Bohužel.

Uwe Boll prý končí s filmováním. Bohudík.

Predator Shane Blacka by měl být Rkový sci-fi thriller, v němž nebude chybět humor. Natáčení začne zřejmě začátkem příštího roku.

Britské animátorské studio Aardman slíbilo druhý celovečerák s ovečkou Shaun.

Nerealizovaný scénář Ingmara Bergmana by měla zrežírovat švédská režisérka Suzanne Osten.

Autor Mad Men Matthew Weiner připravuje antologii pro Amazon.

V únoru by mělo mít premiéru další „tajné“ pokračování Abramsova Cloverfieldu.

Wes Anderson začal natáčet stop-motion animák s Billem Murrayem v roli psa.

Pokračování akčního sci-fi Na hraně zítřka bude prequelem k prvnímu příběhu.

 

Recenze

„By the end of the 10-episode first season, which follows Elizabeth around the time of the death of her father and during her first few years on the throne, a viewer might feel as though he or she has lived through that era in real time. The drama meanders on at such length that all subtext is eventually hauled out and made text, now and then in the form of lumbering, on-the-nose dialogue.“

Desetidílná netflixovská série o mládí královny Alžběty II. The Crown.

„One of the most revealing things Lumet says in By Sidney Lumet is that his moment of truth as a director usually comes when he decides what a film is about.“

Dokumentární portrét By Sidney Lumet.

 

Delší čtení

„Time is my biggest ally on a film, more than money, more than anything. I need to buy time. Because I know when I start the thing but I don’t know when I’ll end it. I don’t know what’s going to happen, it’s a journey into the unknown. It’s a labyrinth where I have to find the exit at a certain point.“

Rozhovor s italským dokumentaristou Gianfrancem Rosim, jehož Požár na moři bude brzy k vidění v českých kinech. 

Rozhovor s Abbi Jacobson nejen o Broad City.

„When he did stand-up for the first time since his wife’s death, at the Upright Citizens Brigade Theater in Los Angeles in September, he felt some shame, he admitted. “I projected onto the audience: Your wife is dead and you’re telling jokes? What’s wrong with you?”

Komik Patton Oswalt otevřeně o tom, jak se vyrovnává se smrtí své manželky.

„In this film, all the men are villains and all the men are pathetic. The only cool characters are women. And the only positive male characters in the film are one or two babies.“

Rozhovor s Park Chan-wookem nejen o Komorné.

Park Chan-wook ještě jednou.

„As Welles once said, men like Kane “combine a morbid preoccupation with the public with a devastatingly low opinion of the public mentality and moral character.” That’s why they “always tend toward the newspaper and entertainment world.” Sure enough, Trump’s first ambition—per a 1980 article in People magazine—was to “head up a TV network.”

Paralely mezi Donaldem Trumpem a Občanem Kanem.

„Horror puts the scary parts of life up on the screen, and invites us to try and make sense of them. It’s an opportunity to think, to feel, to learn and to discover.“

Proč se dívat na horory.

„From Hammer Horror monstrosities and wart-crusted Disney beldams to the never-ending Blair Witch saga, cinema is bloated with hysterical, bastardised visions of uncanny women, archetypes rooted in age-old misogynist anxieties around women’s power.“

Filmové čarodějnictví v průběhu věků.

Rozhovor s Johnem Carpenterem převážně o hudbě.

„The fear that Americans were facing was not an infiltration, but a monster that had become a part of themselves. The nightmare found in films like The Lords of Salem, Sinister, Let Me In and The Cabin in the Woods figured the threat to an American way of life as being woven into a hidden part of their identity.“

Jak některé horory reflektují narušenou americkou národní identitu.

 

Trailery

Billy Lynn’s Long Halftime Walk

The Ivory Game

Neruda

Třetí film německé režisérky Maren Ade je smutnou převlekovou komedií, jejíž hrdinové se nejvíce obnažují díky maskám.

Winfried, žijící s umírajícím psem a občas navštěvující svou chřadnoucí matku, se bojí smrti a samoty. S obojím bojuje pomocí svých alter eg jako je smrťák rozveselující klienty pečovatelského domu nebo jeho bratr, který si poštou nechává posílat (pseudo)bomby, aby je následně mohl deaktivovat. Fiktivní společníci mu ale nestačí. Poté, co mu dává valem kluk, který k němu chodil na lekce hry na klavír, a pes umírá, vydává se Winfried zlepšit náladu své dceři, chodící případové studii toho, co s vaším zdravím (fyzickým i psychickým) a charakterem udělá odlidštěný svět korporátního kapitalismu.

Ines je svou prací pohlcená natolik, že otce nejprve ani nepozdraví a odbude ho svou snaživou sekretářkou. Po odjezdu nečekaného návštěvníka jí však dochází, že ze svého života právě vykázala zřejmě jediného muže, který si ji nechce přivlastnit, jediného člověka, díky němuž nemusí nic předstírat, jedinou spřízněnou duši v celé Bukurešti.

Jejich návyk na život o samotě a podle vlastních pravidel Winfrieda a Ines rozděluje i spojuje. Podstatnou část filmu je v záběrech vidíme osamocené, ve chvílích, kdy doznívá úlevný efekt smíchu a navrací se vědomí promarněné příležitosti a nezvratného odcizení. Trapný pocit zde oproti mnohým současným americkým indie komediím a seriálům není cílem sám o sobě. Vedle smíchu vzbuzuje i soucit a vztahuje se ke klíčovému tématu ponížení a nepatřičnosti. Nepatřičnosti, kterou postavy pociťují jedna k druhé, samy k sobě i vůči společnosti.

Na druhý pokus se Winfried snaží do dceřina světa vetřít jako karikatura zosobňující globální kapitalismus. Životní kouč, ambasador, konzultant a malíř vajec, který do Rumunska přijel kvůli wellnessu a nakupování. Toni Erdmann ovšem oproti Ines alespoň nějaké hodnoty vytváří. Dokáže druhým zvednout náladu, svět sběratelů vizitek, společenských snobů a neurčitých pojmů jako „koncept“, „klient“ nebo „výkon“ bere s nadhledem a rumunští dělníci pro něj nejsou čísly, která je třeba zredukovat, ale reálnými lidmi, kteří sice nic nemají, ale pokud projevíte trochu lidskosti, rádi se s vámi podělí o úrodu jablek a nabídnou vám posezení na záchodě s tygrem. Toniho zajímá skutečné Rumunsko, na které Ines pouze shlíží z klimatizované konferenční místnosti. Rumunsko s jeho zvyky a tradicemi (jako je právě ono malování vajec), ne luxusní nákupní centrum, kde si většina místních stejně nemůže nic koupit.

Film nestraní jedné z postav, což se odráží i v jeho struktuře nebo v tom, jak se situace vyznívající jako vítězství Winfrieda znenadání obracejí ve prospěch Ines (její volba písně The Greatest Love of All, která by mohla být hymnou mileniálů, po trapasu s malováním vajec). Zhruba první hodinu trávíme s Winfriedem, který pak z vyprávění znenadání mizí bez příslibu, zda jej ještě uvidíme. Následující minuty pak zůstáváme po boku Ines až do Winfriedova opětovného zjevení, stejně nečekaného jako jeho odchod. Po zbytek filmu dochází ke střídání hledisek na způsob předávání štafety. Scéna začne s Ines, v jejímž životě se najednou objeví Winfried/Toni (někdy je přítomen nepřímo, prostřednictvím jeho potměšilého způsobu vztahování se ke světu – viz erotická hotelová scéna, která je ve způsobu získání kontroly nad mužem předzvěstí epicky ztrapňujícího finále), s nímž zůstáváme i poté, co Ines ze scény odejde.

Nenucenost a nepředvídatelnost, s jakou Ade kombinuje komiku s tragikou, intimní drama s výpovědí o socio-ekonomických vztazích v globalizované Evropě, přitom není výsledkem šťastných náhod a improvizace à la Dogma 95, ale precizní práce se střihem a mizanscénou, která nás často společně se zdánlivě ničemu nesloužícími útržky dialogů s předstihem připravuje na některou z příštích scén (Winfried například zaslechne, že se Ines má setkat se svými kamarádkami, před barem v zadním plánu vidíme Toniho limuzínu) a zároveň vytváří mylná očekávání (například ohledně Winfriedova zdraví). Co se může jevit jako série volně propojených komediálních sekvencí, je ve skutečnosti pevně semknutým vyprávěním bez záběru navíc, v němž má všechno svůj jasný pořádek a určitou souvislost s něčím jiným.

Také díky suverénnímu režijnímu vedení prožíváme nejistotu, údiv, smutek, radost, ponížení, odmítnutí, přijetí a katarzi zároveň s postavami, které se nám po 160 minutách nechce opustit ne proto, že by nám s nimi bylo tak dobře, ale protože s námi mají tolik společného.

Toni Erdmann. Německo/Rakousko 2016, 163 min. Režie a scénář Maren Ade.