Počtem obdržených ocenění jeden z nejúspěšnějších amerických filmů loňského roku Lady Bird vypráví s nadhledem o dívčím dospívání, jak jej prožila režisérka a scenáristka Greta Gerwig.

Americká herečka Greta Gerwig si na počátku milénia pro svůj talent a herecké nasazení od kritiků vysloužila označení „Meryl Streep nezávislého filmu“. Zprvu se objevovala zejména ve snímcích svých kamarádů, které budou znát milovníci tzv. „mumblecore“ (syrové portréty vztahů mladých městských intelektuálů točené s extrémně nízkými rozpočty). Průlomová pro ni v roce 2012 byla role v indie hitu Frances Ha, který napsala společně se svým partnerem Noahem Baumbachem. Svěží černobílá komedie pojatá ve stylu francouzské nové vlny v něčem předjímala samostatný režijní debut Gerwigové Lady Bird (v minulosti spolurežírovala nízkorozpočtové vztahové drama Noci a víkendy, 2008). Oba filmy sledují mladé ženy během procesu uvědomování si, čeho doposud dosáhly a co vlastně od života chtějí. Oba přesvědčivě zachycují atmosféru konkrétního místa a času. Oba mají poměrně volnou dramaturgii.

Téměř jednohlasně nadšené zahraniční recenze a několik desítek ocenění, která Lady Bird posbírala (mj. Zlatý glóbus pro nejlepší komedii), logicky vyvolávají velká očekávání, jejichž nenaplnění může snadno vést ke zklamání. Greta Gerwig přitom nenatočila v žádném ohledu přelomové dílo, nýbrž „pouze“ sympaticky pravdivou indie komedii o dívčím dospívání. Sedmnáctiletá středoškolačka Christine McPhersonová (Saoirse Ronanová), která si ke stvrzení své nezávislosti nechává říkat „Lady Bird“, je v podstatě mladší verzí svéhlavých, mile drzých hrdinek, jejichž ztvárněním si Gerwigová dříve zajistila početnou fanouškovskou základnu. Lady Bird zároveň nese poměrně výrazný autobiografický otisk.

Gerwigová se narodila v roce 1983, hrdinka jejího filmu, odehrávajícího se mezi roky 2002 a 2003, je o dva roky mladší. Christine by raději než katolickou školu ve zkostnatělém Sacramentu, kde nad ní nepřetržitě bdí oba rodiče, studovala ve společnosti podobně svobodomyslných a kreativních lidí umění v New Yorku. Gerwigová rovněž pochází ze Sacramenta a své rodné město opustila, aby mohla studovat newyorskou Barnard College. Inspirací jí přitom byla spisovatelka Joan Didionová, jiná rodačka ze Sacramenta, jejímž citátem je Lady Bird uvozena. Také další fakta ze života režisérky víceméně odpovídají zápletce filmu.

Matka Christine (Laurie Metcalf) pracuje na dvě směny v nemocnici, aby vykompenzovala oslabení rodinného rozpočtu poté, co její manžel a otec hlavní hrdinky (Tracy Letts) přišel o práci. Zajištění kvalitního vzdělání pro dceru je pro rodiče navzdory komplikované situaci nadále prioritou. Christine se ovšem zdá být příliš zaujata vlastní osobou, aby dokázala ocenit, jaké oběti kvůli ní podstoupili. Do vyprávění o dospívání tak během domácích hádek netradičně vstupuje i motiv financí a boje s třídním zařazením, které výrazně omezuje spektrum možností, kterak se mladý člověk může v budoucím životě realizovat.

Zohlednění ekonomické reality obyčejných Američanů a empatický přístup k hrdinům různých generací přispívají k tomu, že se Lady Bird daří vykročit mimo škatulku středoškolských komedie o první lásce a generačním neporozumění. Byť film využívá motivů a charakterů známých z mnoha jiných filmů tohoto subžánru, vsazuje je do velmi přirozeně působícího kontextu. Gerwigová má talent pro nepodbízivé vystihnutí konkrétního časoprostoru. V jaké době a atmosféře se film odehrává, si uvědomujeme díky vytáčenému internetovému připojení, hudbě kapel jako Dave Matthews Band a odkazům k jedenáctému září nebo válce v Iráku. Tyto detaily pomáhají vytvořit autentický podklad pronikavé výpovědi o univerzálním tématu hledání společného dialogu rodičů a dětí.

Oproti tvůrcům mnoha jiných filmů o přechodu z puberty do dospělosti Gerwigová svou pozornost neomezuje na sexualitu a romantické vztahy. Také kvůli nedořešeným rodinným záležitostem nejsou pro Christine klíčem ke štěstí chlapci. Netrápí ji, že ještě s nikým nespala, ale že jí v životě nic nevychází tolik, aby mohla být spokojena sama se sebou. Pro vyprávění Lady Bird je pak směrodatné (ne)porozumění mezi Christine a její občas přehnaně kritickou, ale v zásadě milující matkou. Jejich vážné i úsměvné střety akcelerují vnitřní proměnu protagonistky, pomáhají ji utřídit si své myšlenky a pochopit, jak důležitá je v životě schopnost myslet nejen na sebe, ale také na druhé.

Rozkrývání vnitřního světa a sociálních vazeb jedné pubertální outsiderky nahrazuje určitější cíl typu dokončení školy nebo ztráty panenství, čemuž odpovídá také struktura vyprávění. To variuje několik podobných situací s různými postavami, díky kterým hrdinka směřuje k poznání, že opravdu nepředstavuje střed vesmíru. Zásluhou vyrovnaného rytmu a střídmé stopáže zvolená struktura nepůsobí monotónně. Scenáristický talent Gerwigové jde ruku v ruce s jejím režisérským nadáním. Když postavy občas na chvíli utichnout, nastupují namísto prudkých slovních výměn náladotvorné střihové sekvence podbarvené vhodně zvolenými songy.

Daní za dynamické vyprávění je občasná roztěkanost a zkratkovitost, na které doplácejí některé boční dějové linie a vedlejší postavy. Jde ovšem o zanedbatelné nedostatky vtipného a emocionálně upřímného filmu, který se obejde bez moralizování a momentů velkého prozření. Lady Bird je neokázalý, nesentimentální film bez falešných tónů, který sice nenabízí výrazně originální téma nebo úhel pohledu, ale zásluhou přesné charakterizace postav, vnímavosti vůči konkrétnímu místu a době a důvtipným dialogům nepůsobí ani chvilku obehraně.

Lady Bird. USA 2017, režie a scénář: Greta Gerwig.

Reklamy

 

Fantastická žena v podání Little White Lies

Novinky

Bonda číslo 25 by mohl režírovat Danny Boyle

Hirokazu Kore’eda by v Cannes mohl uvést svůj nový film

V létě by mělo začít natáčení knihy Caitlin Moran Jak stvořit dívku

V sobotu byli vyhlášeni vítězové letošního Berlinale

 

Recenze domácích autorů

Až přijde válka (Pavel Sladký)

Hmyz (Tomáš Stejskal)

The Florida Project (Tomáš Stejskal)

Tvář vody (Antonín Tesař)

Unsane (Tomáš Stejskal)

 

Recenze zahraničních autorů

Annihilation (Michael Sragow)

Dark River (Pamela Hutchinson)

An Elephant Sitting Still (Giovanni Marchini Camia)

Eva (Geoff Andrew)

Museum (Jessica Kiang)

Touch Me Not (Deborah Young)

U-July 22 (Hannah Woodhead)

Unsane (Nick James)

Unsane II (Steve MacFarlane)

 

Delší texty

Bergmanův Dotek

Bringing Up Baby

Co se vlastně stalo s Brendanem Fraserem?

„There was a partial knee replacement. Some more work on his back, bolting various compressed spinal pads together. At one point he needed to have his vocal cords repaired. All told, Fraser says, he was in and out of hospitals for almost seven years.“

Debata o Woodym Allenovi pokračuje

Christian Petzold

James Ivory o psaní Call Me By Your Name

„I mean, I’ve never made love to a peach. And most peaches aren’t very big, so I wasn’t quite sure you would do that. I was imagining very big peaches.“

Luis Buñuel

Lynne Ramsay

Mlčení jehňátek

Musíme si promluvit o Kevinovi a střílení na školách

„And as much as everything felt the same this time, as it does every time this happens, I am animated by the hope that this time will be different. I have no other choice.“

Paul Thomas Anderson a Phantom Thread

Raoul Peck

„Marx is the person who explained how the dominant ideas in a given society are the ideas of the privileged exploiting class and that the ideas of this privileged class determine the thinking of the whole society. So obvious when you watch any television debate today.“

Valeska Grisebach (podcast)

Vyšlo nové číslo Bright Lights Film Journal

 

Trailery

3 Days In Quiberon

Collateral

On Chesil Beach

Paterno

Sillicon Valley V

Transit

Časopis Empire a Steven Spielberg něco chystají.

Novinky

Jak se vloni chodilo na filmy v jednotlivých zemích

Jeffrey Tambor byl kvůli podezření ze sexuálního obtěžování oficiálně vyloučen ze seriálu Transparent, pročež byl odstraněn z plakátu k filmu The Death of Stalin. Co mi to jenom…

Richard Linklater na karlovarském festivalu představí tvorbu Austin Film Society

Robert Pattinson v právě natáčeném filmu Claire Denis High Life

Roy Andersson je za polovinou natáčení novinky About Endlessness

Vítězové cen BAFTA

 

Recenze českých autorů

120 BPM (Tomáš Gruntorád)

Black Panther (Vít Schmarc)

Nemilovaní (Jan Bělíček)

Prezident Blaník (Táňa Zabloudilová, Antonín Tesař)

Psí ostrov (Tomáš Stejskal)

Tvář vody (Ondřej Pavlík)

 

Recenze zahraničních autorů (hlavně filmy premiérově uvedené na Berlinale)

Grass (Deborah Young)

Infinite Football (Peter Bradshaw)

Isle of Dogs (David Hudson)

Isle of Dogs II (Richard Porton)

Isle of Dogs III (Steve MacFarlane)

Lady Bird (Nick Pinkerton)

Red Sparrow (Ed Gonzalez)

Transit (David Hudson)

Unsane (Nick James)

Wes Anderson a jeho dream team.

Delší texty (a taky něco k poslechu)

Angela Schanelec

Greta Gerwig

Jak vznikala legendární „fuck“ scéna z The Wire: „You’re going to do that whole scene, but the only word you can say is ‘fuck.“

Jóhann Jóhannsson

Kareem Abdul-Jabbar

Netflix jako paralelní filmový vesmír: „It’s hard to be groundbreaking when your whole purpose is to take people where they’ve already been.“

Netflix v kontextu proměn filmové distribuce: „Thus, as consumers, we’re less concerned with cinema than we are with #content — and less interested in whether it’s any good than if and when it’s there.“

Producenti filmů ze Sundance se baví o tom, co obnáší produkování indie filmů: „If there is to be one unifying aspect we look for a singularly non-generic and highly creative voice while targeting a broader mainstream audience.“

Sally Potter

Valeska Grisebach

VHS, rychlodabing a dokument Králové videa

Village Voice zveřejnil žebříček nejlepších filmů loňského roku, sestavený z hlasování více než stovky kritiků. Zaslouženým vítězem se stala Nit z přízraků. Kromě jednotlivých textů, které jej doprovázejí (viz odkazy pod článkem), stojí za přečtení i komentáře k některým filmům:

  • Call Me By Your Name: „But thank goodness Michael Stuhlbarg spells out the entire point to us at the end, and Timothée Chalamet stares at the camera for four minutes.“
  • A Ghost Story: “You have no idea how many times I fell asleep during whatever the hell that was.”
  • Tvář vody: „But I’ve seen The Shape of Water twice, and I still don’t really know why Sally Hawkins falls in love with the fish-guy, besides that, yes, he’s pretty sexy as fish-guys go.“

Začíná kauza #metoo připomínat hon na čarodějnice z 50. let? V reakci na článek A. O. Scotta o tom v souvislosti s Woodym Allenem píše Steve Vineberg: „The actors in Allen’s unreleased new movie who have made a big show of donating their salaries to various organizations that support abused women are making sure that, in this cultural climate, they look like they’re on the right side, just as in the 1950s actors who were worried about their careers made sure to distance themselves from anyone who was under investigation by the House Un-American Activities Committee.“

 

Trailery

Atlanta II

Gringo

Incredibles 2

Mary Magdalene

A Quiet Place

Ready Player One

Inspirativní video eseje I

Posted: 11. 2. 2018 in videa
Tagy:

První díl přehledu inspirativních, obohacujících nebo prostě „jen“ skvěle sestříhaných video esejí o filmech a audiovizi jako takové. Záměrně jsem pominul nejznámější jména jako Tony Zhou, kogonada nebo Kevin B. Lee, od kterých se vyplatí vidět všechno. Dále zájemcům o filmovou teorii, historii a analýzu můžu doporučit videa od Lessons from the Screenplay, Nerdwritera, Catherine GrantFilmscalpelDana Goldinga, Filmmaker IQ, Thomase FlightaFolding Ideas, No Film School, Now You See ItThe Royal Ocean Film SocietyScreenPrismTalkhouse.

Andrea Arnold’s Women in Landscapes (Jessica McGoff)

Born Sexy Yesterday (Pop Culture Detective)

The Dark Knight — Creating the Ultimate Antagonist (Michael Tucker)

Darren Aronofsky’s Extreme Close-Ups (Jacob T. Swinney)

Fembot in a Red Dress (Allison de Fren)

Fosse Time (Matt Zoller Seitz)

Frames and Containers (Charlie Lyne)

Guillermo del Toro: How Objects Tell The Story (Luís Azevedo)

Holy Motors: Man Without a Movie Camera (Kyle Kallgren)

Motifs of Movement and Modernity (Patrick Keating)

Movie Geometry – Shaping the Way You Think (Now You See It)

PlayTime – Controlled Chaos (Andrew Saladino)

The Social Network — Sorkin, Structure, and Collaboration (Michael Tucker)

A Theory of Film Music (Daniel Golding)

When Words Fail (Filmscalpel)

Why Action Movies Are Spectacular… And Boring (Sven Pape, Karen Pearlman)

Why ALIENS Is the Mother of All Action Movies (Leigh Singer)

Why Horror VHS Artwork Was So F*cked Up (Entertain The Elk)

Your Netflix is Special (Thomas Flight)

a nesmím zapomenout na: A History of Flatulence on Film (Luís Azevedo)

Kritika se spoilery!

Ani po dvou zhlédnutích nedokážu nový film Paula Thomase Andersona žánrově přesně zařadit. Podle zvoleného úhlu pohledu je to (melo)drama, romantická komedie nebo gotický horor. Právě ve své proměnlivosti a nepoddajnosti, zaručující při každém sledování lehce odlišný divácký zážitek, je Nit z přízraků unikátní a nesrovnatelná s většinou současné hollywoodské produkce.

Příběh odehrávající se převážně v Londýně 50. let minulého století, uvozují slova Almy (zřejmě pojmenované podle Hitchcockovy manželky, střihačky a scenáristky Almy Reville), obdivně vyprávějící o věhlasném módním návrháři Reynoldsovi Woodcockovi (což je pro změnu nejspíš narážka na jméno samotného Hitchcocka). Ačkoliv k tomu znalost konvencí životopisných dramat svádí, Alma není vypravěčkou filmu. Nebo alespoň ne po celou dobu (řadě situací pouze s Woodcockem nebyla přítomna). Když později navíc zjistíme, v jakém kontextu svá slova pronáší, dojde nám, že jsou spíše vyjádřením nezdravé posedlosti než lásky a obdivu. Tak je tomu v Niti z Přízraků s mnohým – nové informace vedou k významovým posunům a přepisování dřívějších scén. Stejně jako ve vztazích v ní nic není dlouho jisté.

Pro Woodcocka je jeho rozlehlý dům, který obývá společně se sestrou Cyril, zároveň jeho pracovnou. Aby se mohl v nejvyšší možné míře koncentrovat na práci, vyžaduje dodržování přesného řádu, vyjádřeného takřka taneční rytmizací úvodní sekvence. Druzí lidé jej neobtěžují, pokud se tomuto řádu podvolí. Chtějí-li ovšem změnu a od Woodcocka například vyžadují, aby jim věnoval čas a pozornost, nastává problém, což vidíme hned během první z mnoha snídaňových scén, kdy pán domu nezapomenutelným výrokem „I simply don´t have time for confrontations“ podrážděně reaguje na naléhání své chráněnky Johanny, aby ji ostentativně neignoroval. Jsme zde svědky uzavření jednoho cyklu a konce vztahu, který nejspíš nikdy skutečně nezačal (alespoň ne pro Woodcocka).

Johanna je na návrh Cyril vyplacena říjnovými šaty a Woodcock odjíždí doplnit energii na své venkovské sídlo. Po cestě se zastavuje na snídani v hotelu, kde do jeho spořádaného života vinou drobného zaškobrtnutí doslova vpadne mladá servírka s červenajícími se tvářemi. Představuje se Alma. Množství jídla, které si od ní Woodcock nechává přinést, navenek svědčí pouze o jeho neobyčejném apetitu. Z toho, jak jsou jídlo a hovory o něm rámovány v následujících scénách, však vyplyne, že to nejde jenom pokrmy, na které má Woodcock chuť a že muž nechce jenom ukojit svůj hlad a uhasit svou žízeň. Jídlo vede ke sbližování i odcizování postav, probouzí erotickou touhu (Woodcock oblizující si prsty s omáčkou, kterou Alma ochutnává), je prostředkem získávání dominance i způsobem, jak beze slov vyjádřit pohrdání (např. když Alma Woodcockovi naservíruje chřest s máslem, byť od kuchařky ví, že máslo tuze nerad), despekt k zavedeným pořádkům (Alma vyrušující u snídaně seškrabáváním připečené vrstvy na toastech) nebo ochotu pro někoho se obětovat (Woodcock se s láskyplným úsměvem pouští do otrávené houbové omelety, při jejíž přípravě Alma navíc použila dvě (!) kostky másla).

Poté, co si Alma zapíše všechny položky objednávky, host popsaný papír vytrhává z jejího poznámkového bloku. Snad aby vyzkoušel její paměť nebo aby jí dal najevo, kdo bude v klíčícím vztahu pánem. Alma má ovšem situaci ve svých rukou pevněji, než se zdá. Když na stůl vyskládá všechno jídlo a je Woodcockem pozvána na večeři, vytahuje z kapsy papírek se svým jménem a textem „To the hungry boy“. Dopředu tušila, jak se jejich flirtování vyvine a dokázala se předem připravit. Byla o krok napřed. Je to schopnost číst partnerovy myšlenky a odhadnout, v jaké pozici se chce ve vztahu nacházet (tj. v pozici chlapce, o kterého někdo musí pečovat a krmit jej), kterou Woodcocka okouzlila? Nebo si ji do svého života vpustil tak rychle a samozřejmě z důvodu, že přes emocionální odstup, který si od druhých udržuje, ve skutečnosti potřebuje mít někoho po svém boku, být někým obdivován a milován?

Pro Woodcocka, muže posedlého svou prací a realizujícího se výhradně skrze navrhování šatů, je Alma především proporčně dokonalým objektem, ideální, až neskutečně působící ženou, kterou může dále uzpůsobovat svým představám („Nevadí, že nemáš žádná prsa. Je na mně, abych ti nějaká dal. Budu-li chtít“). Nezajímá jej její minulost, zda má nějakou rodinu, odkud pochází nebo čím se dříve živila. Chce pouze její míry a pokoru. Ona si je role, jejíž přijetí se od ní očekává, dobře vědoma a zpočátku svůj úděl pasivní panenky až na pár menších projevů vzdoru trpělivě snáší. Dlouhé hodiny Woodckockovi stojí modelem, vystavuje se jeho voyeuristickému pohledu během módní přehlídky, ustupuje do pozadí, když si muž nepřeje být rušen během práce. Od začátku ale zároveň realizuje svůj dlouhodobější plán. Pomalu se „všívá“ do Woodckockova života (příznačný detail jehly pronikající látkou), aby se jí nemohl tak snadno zbavit, když jej stejně jako Johanna omrzí a přestane plnit svůj účel.

Woodcock možná „stvořil“ Almu tím, že z ní učinil svou múzu, ale Alma pomalu začíná přetvářet Woodcocka. Dělá z něj člověka, který je na ní citově (i jinak) závislý. Vztah mezi autorem a múzou zde zkrátka není jednostranný. Nejde přitom ani standardní o milostný cit, připomínají spíše spolupachatele, jak si nejzřetelněji uvědomíme, když se vydávají vysvléct šaty z Barbary Roseové, aby je nezneuctila ještě něčím jiným než tím, že se v nich na veřejnosti objevila v podroušeném stavu. V zámožné patronce na chvíli nacházejí osobu, kterou mohou společně nenávidět, což jejich vztah nakopne tak silně, že se Alma v euforii konečně osmělí říct Woodcockovi, že jej miluje.

Aby Alma obhájila svou pozici a dovršila proměnu z objektu v subjekt, který není řízen, ale sám řídí, musí zejména obstát v konkurenci jiných žen, resp. být schopna zastat jejich role ve Woodcockově životě. Vedle Cyril, zajišťující stabilitu a respektování řádu, jde zejména o zesnulou, leč v mnoha ohledech nadále přítomnou a zpřítomňovanou matku (viz např. svatební šaty, které Woodcock nechává ušít pro belgickou princeznu a které vylepšil štítkem „nikdy prokleta“). Woodcockova chorobná fixace na jednoho z rodičů, v něčem připomínající Hitchcockovo Psycho (ještě blíže má ovšem film svým námětem k Mrtvé a živé, prvnímu filmu, který Hitch natočil v USA), rozšiřuje psychosexuální podtext většiny činů, gest a slov jednotlivých postav. Hrdinové se navenek o sexu a sexualitě vůbec nebaví, ve skutečnosti se jejich dvojsmyslné dialogy ničeho jiného netýkají. Znát partnerova citlivá místa je přitom klíčové, pokud jej chcete vmanipulovat do určité pozice a třeba jej přimět, aby vás začal milovat. Alma se tak po prozkoumání a ovládnutí terénu může pro Woodcocka stát náhradní sestrou i matkou a svou vlastní přítomností zajistit symetrii záběru, harmonii vztahu (až do scény, kdy jí také Woodcock vyzná lásku, je symetrie zpravidla podmíněna ještě přítomností Cyril – k viditelné nelibosti Almy, viz jejich druhá, ne až tak romantická večeře).

Určit, kdo svádí a kdo je sváděn, kdo ovládá koho, lze s postupujícími minutami stále obtížněji. Oba partneři spolu hrají vyrovnanou partii a jeden před druhým i před divákem dlouho skrývají svou pravou tvář. Během celé první poloviny se až na pár náznaků, že s nimi něco není v pořádku, v zásadě chovají jako hrdinové klasického hollywoodského melodramatu. Jako hollywoodské melodrama je Nit z přízraků ostatně i natočena (opulentní výprava a kostýmy, dlouhé záběry, téměř neustávající hudební doprovod). V melodramatické struktuře se ale postupně objevuje další a další trhliny. Alma ani Woodcock se nechtějí chovat tak, jak jim přikazují konvence žánru, potažmo konvence společnosti. Stále menší ohledy berou jeden vůči druhému i vůči ostatním (Woodcock posílající doktora Hardyho do prdele, nikoliv kvůli horečce, jak vyjde najevo zpětně, když mu svůj výrok zopakuje ve zcela střízlivém stavu). Jak zjišťují, kým doopravdy jsou, přetvářka přestává plnit svou funkci a proto od ní upouštějí. Navenek se k sobě sice chovají hnusně, ale ve skutečnosti jim tato brutální upřímnost (a občas nějaké jedovaté houby k tomu) pomáhá utužit vztah. K lásce se dobírají skrze nenávist.

Nit z přízraků se téměř celá odehrává v několika málo interiérech, jenom párkrát je postavám, resp. jejich vztahu umožněno „dýchat“ venku (poprvé je spolu v exteriéru vidíme během romantické procházky krátce po seznámení, podruhé při úprku s ukořistěnými šaty, potřetí v Alpách, počtvrté pouze v Almině představě idylické budoucnosti). Toto prostorové omezení, kdy naši pozornost neodvádí časté střídání míst a okázalé záběry krajiny (nejblíž k „money shots“ mají záběry šatů, ovšem ani ty nejsou dávány na odiv tolik jako v klasickém kostýmním melodramatu), Andersonovi umožňuje koncentrovat se na vztahovou dynamiku a vytvářet napětí s pomocí přesně načasovaných, obvykle velmi výmluvných detailů tváří, reagujících na určitý zvukový či vizuální podnět, nebo skrze (ne)respektování ritualizovaného pohybu prostředím (přičemž Alma tyto rituály zprvu nezná – neví, které dveře mají zůstat zavřené a do kterých místností by vůbec neměla vcházet – a narušuje je).

Film je díky pečlivému načasování akcí a reakcí, pohledů a protipohledů (na němž mají vedle kamery a střihu nezanedbatelný podíl herci) vzdor svému neakčnímu námětu a absenci zřetelného dějového oblouku nesmírně svižný a vtahující. O rytmickou vyrovnanost vyprávění se vedle toho stará hudba, podvratně přerušovaná v momentech, kdy byste naopak očekávali její zesílení (například před prvním vyznáním lásky) a střídání dynamických „following shots“, které má Anderson tak rád (ale které zde nepoužívá stejně okatě jako dříve, ale naopak velmi účelně) s pomalými nájezdy kamery nebo statičtějšími kompozicemi, kdy se čas na chvíli zastaví. Nudě a monotónnosti se film v neposlední řadě vyhýbá uzpůsobováním barevného nádechu scén podle jejich obsahu (nezdravě bledý obraz, když je Woodcockovi zle, jedovatě zelený tón během přípravy otrávené omelety).

Nad Nití z přízraků je zkrátka radost nejen přemýšlet, ale také ji sledovat a záběr po záběru analyzovat, přičemž významová a stylistická rovina se neustále vzájemně doplňují, což u podobně unikavého filmu, který je chvíli komedie a chvíli tragédie (a někdy obojí naráz), považuji za zcela mimořádný počin. Ani napodruhé jsem přitom neměl pocit, že jsem dokázal rozkrýt všechny významové vrstvy a docenit, jak precizně je tato komplexní výpověď o lásce, posedlosti, závislosti, obětování a úskalích práce z domova napsaná, zrežírovaná a zahraná. Mistrovské dílo.

Phantom Thread. USA 2017, 130 min. Režie, scénář a kamera: Paul Thomas Anderson.

Příběh jednoho života

Posted: 23. 1. 2018 in různé
Tagy:, ,

Zde najdete soundtrack k velké části popisovaného období (2010-2018) – písničky, které mě v běhu času něčím zaujaly/mám je spojené s nějakým osobním zážitkem či s určitým člověkem.

„Sám dovedu leccos vymyslet, udělat, ale chybí mi vůle k rozumnému způsobu života, která by mne odvedla od ničení zdraví, rozumu a citů. Chybí mi vůle cokoli realizovat. Jen občas cosi zasvitne, jeden dva dny, nejdéle pár dní, ale pak zase upadnu do nesystematičnosti, lenosti, oblomovštiny.“ (Jan Zábrana, Celý život)

Sám bych se za sportovce nikdy neoznačil, přesto to jsou právě výkony a výroky některých sportovců, které mne dovedou přimět k tomu, abych pokračoval. Poslední rok a půl mne například motivuje Zátopkovo „Nemůžeš? Přidej!“ Pokračovat v existenci, aniž byste v ní nacházeli nějaký smysl/účel, jen ze setrvačnosti a z vnitřního přesvědčení, že v těžkých chvílích je třeba bojovat, ne podléhat, ale lze jen po určitou dobu. Dříve nebo později stanete před otázkou, proč se ještě snažit.

Dosud jsem v životě víceméně vždy věděl, za čím směřuji. Dokončit základku, gympl, bakalářské studium VŠ, magisterské studium VŠ, najít si práci. Nešlo to vždy hladce. Musel jsem překonat pár krizí, kdy jsem začal přemýšlet v dlouhodobějším horizontu a podlehl přesvědčení, že mne s mojí povahou (INTJ/INFJ, sociální fóbie) nečeká žádná budoucnost. Pokaždé jsem se z nejhoršího dokázal vyhrabat, většinou s pomocí rodičů, a následně posunout o kus dál. Na podzim 2010 se můj velmi malý okruh blízkých osob o jednu rozšířil. Nevěděl jsem, co obnáší být kamarádem/přítelem. Byla to pro mne zcela nová zkušenost. V jednadvaceti letech. Přesto jsme nějak našli společnou řeč a vztah trval až do května předloňského roku (2016). Téměř šest let. Ztroskotal na především neschopnosti komunikace (a moje hlavní poznání z něj spočívá v tom, že by si lidé, ať ve vztahu, rodině či v práci, měli o problémech říkat hned a řešit je s těmi, koho se týkají). Mezitím jsem dostudoval a začal pracovat. Pozdě mi došlo, že jsem paralelně měl pracovat i na vztahu, který uvízl na mrtvém bodě, nečekat v jeho případě s postupem do dalšího „levelu“, dokud nebudu partnerce schopen poskytnout jisté zázemí.

Po rozchodu jsem ztratil životní cíl a spadl na dno. Tvrději než kdy dřív. Chvíli mi trvalo, než jsem byl tento pád schopen přijmout jako možnost vyškrábat se znovu nahoru (jestli mi z třetího Nolanova Batmana něco utkvělo v paměti, pak Alfredův výrok: “Why do we fall? So we can learn to pick ourselves up”). Nějaký čas se zdálo, že šanci začít znovu, jinak a lépe dokážu využít. Některé starosti jsem se naučil házet za hlavu, začal jsem více naslouchat druhým, líp se stravovat a pravidelně sportovat. Jenomže mi nedošlo, že ten hlavní problém, spočívající v mém mentálním nastavení, neřeším, ale pouze překrývám (potlačuji/vytěsňuji, whatever), což se projevilo příznaky deprese (středně těžké, jak jsem se nedávno dozvěděl). Uvědomil jsem si, že k depresivním stavům jsem tíhl odjakživa, jenom jsem jejich projevy dříve připisoval své introvertní povaze, sociální fobii a melancholii (kombinace na zabití, doslova) a nevnímal je jako problém, který bych měl řešit s odborníky. Svou neschopností těšit se ze života a užívat si přítomného okamžiku jsem své blízké iritoval a zkazil jim tak nejeden den, výlet, dovolenou. Nijak mne neomlouvá, že nešlo o pouhou lenost, že příčina byla poněkud „hlubší“. Přes své trudomyslné nastavení jsem ale dokázal být opravdu šťastný. Dokázal jsem milovat. Měl jsem chuť objevovat, zkoumat, vnímat všemi smysly. Nemusel jsem se nutit do všeho, co dělám… nebo si to alespoň myslím, neboť to období mi teď přijde tak vzdálené, že už ani nevím, jaké to bylo – být převážně v pohodě a jen občas pociťovat úzkost, ne naopak. O to těžší je teď přinutit se něco změnit. Žijete v přesvědčení, že takhle to bylo a bude vždycky. Schází vám motivace bojovat za změnu, neboť jste zapomněli na dny, kdy jste ještě měli o něco zájem, kdy jste nebyli vyčerpáni od probuzení do usnutí, kdy jste chtěli a byli jste schopni učit se něčemu novému, kdy vám záleželo na životě.

Větší část minulého roku jsem přežil jen díky filmům, seriálům, jízdě na kole, velkému množství kofeinu, psaní textů (jejichž kvalita, jak si uvědomuji, šla strmě dolů), toho jediného trochu hodnotného, co po mně zůstane, podpoře nejbližších a sociálním sítím. V podstatě jsem se přestěhoval na internet. Zejména tam, v virtuálních mikrosvětech obývaných mými virtuálními identitami, cítím určité bezpečí a uvědomuji si, že jsem ještě naživu. Podobně jsem dříve od skutečnosti unikal nejprve (cca do začátku puberty) hraním počítačových her, později sledováním filmů. Nejautentičtější životní fází pro mne byl fáze vztahová. Také proto mne její ukončení tak zasáhlo. Jediný skutečný svět, který jsem poznal, se rozpadl.

„V nejhlubším patře mého vztahu ke světu je přítomen pocit existenciální nejistoty, pocit přehrady mezi mnou a mým okolím, neurčitý pocit obecné provinilosti, nedůvěra k sobě samému, přemrštěný ostych, nemístná rozpačitost, nepřiměřený respekt k autoritám, zvýšený cit pro trapnost vůbec a zesílený strach z trapnosti své, nervózní obava z nepředvídatelných situací.“ (Václav Havel, Dopisy Olze)

Klíčový je pro mne během „pobývání“ na Facebooku, ČSFD nebo Twitteru iluzorní pocit napojení na okolní svět, od nějž si v realitě připadám zcela odstřihnutý, jako kdyby se se vše odehrávalo v jakémsi paralelním vesmíru (odborně se tomu nejspíš říká depersonalizace). Stal se ze mě zkrátka učebnicový příklad FOMO (což je zkratka, o které jsem se mimochodem dozvěděl až díky rešerším k seriálu Master of None). Jakkoli tuším, že mne tyto závislosti pomalu ničí a vzdalují skutečnosti, nedokážu se jich vzdát. Staly se mi náhražkou za smysluplnější účel mého bytí. Můžu se utěšovat leda tím, že seriálový binge-watching a sjíždění nových tweetů neškodí zdraví tolik jako drogy, alkohol nebo cigarety. Leč šance, že by vaše problémy vyřešily, je zhruba stejně malá.

internet

Nevěřím na osud, ale když jsem v prosinci 2017, doslova za pět minut dvanáct, potkal druhou přítelkyni a podruhé v životě se zamiloval, chápal jsem to jako znamení vesmíru (nebo koho/čeho), že bych to s posledním dnem roku neměl zabalit, že zde ještě můžu být pro někoho užitečný. Potřebovali jsme se. Měli jsme velké plány. Rozuměli jsme si. Měli jsme pocit, že si můžeme říct všechno a bude to vyslyšeno a pochopeno. Byli jsme si podporou. Věřili jsme, že jsme jeden pro druhého tou nejlepší osobou. Po krátkém čase, z něhož jsem ovšem měl pocit, že se známe roky, vyšlo najevo, že ty pocity jsou jednostranné. Všechna silná slova se najednou jevila tak chatrná. Pro mne byla stále krásnou a inspirativní bytostí, o kterou jsem chtěl pečovat, dokazovat jí, jak ji miluji (s čímž jsem ani neměl možnost pořádně začít) a se kterou jsem chtěl strávit zbytek života. Pro ni jsem se stal dokladem selhání instinktu, kterému věřila. Je to trochu tragikomické, ale zpětně jsem si přál, aby mi tolik nedávala najevo, jak moc mě má ráda. Možná by ta bolest byla snesitelnější. Životní lekce – nevrhat se do vztahu po hlavě.

Když se k někomu snažíte být tak milí, otevření a hodní, jak vám to jenom vaše nesmělá povaha dovoluje, a přesto se dozvíte, dvakrát za sebou, že z dotyčné jen vysáváte energii, nutí vás to k zamyšlení, zda s vámi někdo, kdokoliv, dokáže být šťastný. „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne“, zní zřejmě můj nejoblíbenější Havlův citát. Věřil jsem, že druhý vztah má smysl. Ještě větší než ten první, protože jsme si rozuměli ve více ohledech (holka, která zná Tarkovského a má ráda Star Wars, je typ člověka, o kterém sní zřejmě každý geek). Zároveň jsem téměř od začátku slepě věřil, že to dobře dopadne. S rozchodem jsem tudíž ztratil smysl, jistotu a ochotu ještě někdy v cokoliv doufat. Potřetí něco takového na jednu stranu zažít nechci, na druhou tuším, že nic jiného než partnerství můj život naplnit nedokáže (zejména s ohledem na skutečnost, že přátele nemám).

Už příliš dlouho žiji v cyklech. Po krátkém období zlepšení a zvýšené aktivity pravidelně přichází (někdy, jako teď, v reakci na nějaké selhání/zklamání, jindy bez vnější příčiny) útlum, neschopnost cokoliv dělat, pocit, že promrhávám svůj potenciál, sebevražedné myšlenky. Teprve když tohle zoufalství dosáhne vrcholu/dna, zpravidla mě to vyburcuje dát se znovu dohromady, ale namísto toho, abych na něco navazoval, něco budoval, vracím se (o něco vyčerpanější) zpátky do počátečního bodu, v naději, že tentokrát vydržím v „normalizovaném“ stavu dost dlouho na to, abych z cyklu dokázal vypadnout. Poslední měsíc mě přesvědčil, že se stále dokážu radovat, že stále umím milovat, věřit ve (vlastní) změnu k lepšímu, v budoucnost. Jenomže k tomu potřebuji druhou bytost, která mě bude motivovat, abych se zlepšoval, ale kterou si zároveň nejspíš nedokážu udržet (jakkoli mi slabý hlas našeptává, že chyba nemusí být ve mně, že zobecňuji a vše vidím černě pod vlivem deprese).

Vrátil jsem se k sebedestruktivnímu chování. Někdy mne napadá, zda v něm nepokračuji záměrně. Zda neodmítám psychoterapii, antidepresiva nebo větší péči o své fyzické zdraví nikoliv jenom kvůli schopnosti hlubších prožitků (mnohem plněji teď například prožívám smutné filmy), ale také a především v naději, že se touhle „přirozenou cestou“ zničím. Vlastně mi to přijde i logické (logické způsobem, který člověk bez deprese zřejmě nemůže pochopit). Nerozjíždět nic nového, protože mi k tomu stejně (opět) chybí energie a (hlavně) motivace a protože jsem přesvědčený, že už jsem dosáhl všeho, čeho jsem vzhledem ke svým predispozicím dosáhnout mohl. Jenom ze setrvačnosti „dojet“ do cíle. Jinými slovy mi ve stávající situaci přijde elegantnější skončit včas (tzn. vyhořet), než pokračovat v klopotném přežívání a opakování týchž chyb (tzn. vyhasnout – jak zpívá v jedné ze svých písniček Neil Young: „It’s better to burn out than to fade away“). I s rizikem, že celý můj život bude zpětně zredukován na můj poslední čin.

Jestli čekáte nějakou pointu s poučením na závěr, zklamu vás. Nejsem v rozpoložení, kdy bych byl schopen nějakého falešného optimismu. Vědomí toho, že by si text ještě někdo mohl přečíst, mne pouze nutilo ke srozumitelnější formulaci myšlenek. Vznikl z potřeby vypsat se. Ne s ušlechtilým záměrem někomu pomoct nebo otevřít oči. Nejde ani o volání o pomoc (nebo jde, ale nechci si to připustit?). Vím, že své problémy si musím vyřešit sám. Uklidňuje a děsí mne zároveň, že volba cesty, po které se nyní rozhodnu pokračovat, je pouze na mně.

„Jak bude dál, nevím. O ničem nevím. O ničem nemohu rozhodovat. Ale smrt bych snesl. Horší by byl život se vším vzadu zničeným.“ (Jan Zábrana, Celý život)

Alexander Payne v posledních letech natáčí stále tentýž příběh o postarších bílých mužích typu „average Joe“ (žijících ve středozápadní části USA), kterým dost pozdě dochází, že většinu života promrhali, neboť neinvestovali dost energie do mezilidských vztahů. Pročež se vydávají na cestu, aby našli smysluplnou náplň svých prázdných životů. Zmenšování, odehrávající se ve světě, kde se lidé pro zlepšení svých životů a záchranu planety mohou nechat zmenšit na nějakých 13 centimetrů, v podstatě nepředstavuje výjimku, pouze má ambiciózní záběr a vedle krize jednotlivce se snaží postihnout také krizi západní společnosti, potažmo celého světa (přičemž jedno vyplývá z druhého a vše je podrobováno liberální kritice), čemuž uzpůsobil žánr i strukturu vyprávění.

Film hned v úvodu přepíná z individuálního hlediska (úspěch jednoho vědce) na globální perspektivu (jak na objev reaguje svět) a následně stejný postup uplatňuje u postavy Damonova fyzioterapeuta (jménem Paul Safranek), který řešení svých problémů nachází v tom, že se začíná víc zajímat o okolní svět, aby v závěru pochopil, že je třeba začít s menšími cíli (tedy u lokálního, ne u globálního). K základu tvořenému hořkou komedií zpochybňující víru v americký sen a nikdy nekončící americkou prosperitu (Payneovo oblíbené téma) se přidává sci-fi satira a (melo)drama s poměrně explicitním politicko-ekologickým poselstvím. Občas jsem si tak nebyl jistý, zda má scéna vyznít jízlivě (protože postava říká něco strašně kýčovitého a doslovného a Christoph Waltz se při tom usmívá jako jeliman), nebo dojemně. Chci ovšem věřit, že ta ambivalence byla záměrná a autoři ponechali rozhodnutí, zda se budeme smát, či plakat, na nás.

Větší potíž je v tom, že Payne a jeho spoluscenárista Jim Taylor se chvílemi nedokážou rozhodnout, zda je víc zajímají postavy, anebo zmenšený svět, který pro ně vymysleli a jehož zákonitosti nyní společně s hrdiny objevujeme. Ošetřovatelky přendávající dezinfikovanými škrabkami z velkého do malého lůžka zmenšené muže s vyholenými těly jsou k popukání, ale co nám scéna (jedna z mnoha tohoto druhu) prozrazuje o situaci hlavního hrdiny, případně naší planety? Celý nápad se zmenšováním mi přišel jako gimmick, sloužící víceméně jen k jízlivému komentáři, co jsou lidé ochotni podstoupit kvůli zlepšení svého sociálního statusu. V jádru jde o variaci známého payneovského příběhu, která by se mohla odehrát i v reálném světě. Sci-fi rovinu vnímám hlavně jako způsob, jak si usnadnit práci a postavy rychleji postavit před dilemata, která chce scénář řešit.

Výsledný hybrid, který bych čekal spíše od nějakého jihokorejského tvůrce, drží pohromadě zejména díky Mattu Damonovi, který umí být jako pupkatý čtyřicátník s lehkou depresí stejně přesvědčivý jako tajný agent se zabijáckými schopnostmi. Žánrové transformace, které film prodělává, pak částečně odrážejí vývoj jeho postavy, ke které je Payne v porovnání se svými dřívějšími snímky až příliš shovívavý (často na úkor stereotypních ženských figur).

Nejpodnětnější otázky, které film klade, určitým způsobem souvisejí s měřítkem. Bude naše trápení menší, když se sami necháme zmenšit, resp. když se zmenší svět, který obýváme? Neuzavíráme se do stále menších, jasně ohraničených světů, abychom se vyhnuli zodpovědnosti? Nezdají se nám naše vlastní problémy zásadní jen proto, že nám od nich chybí odstup? Může pomoc jednomu člověku přispět ke zlepšení celého světa? Když své cíle uzpůsobíme své velikosti, bude hrát roli, jak malí ve skutečnosti jsme? Jsou to prosté otázky, které si kladli už klasici komedií satirizujících americký způsob života (Capra, Sturges), líbila se mi ovšem kombinace naléhavosti a ironie, s jakou je Payne pokládá.

Zmenšování je v mnoha ohledech dost problematický film a rozhodně ne dokonalý, ale zřejmě i tím mi imponuje. A možná je pravým důvodem, proč mám potřebu jej spíš hájit než hanit, vysmátý Christoph Waltz jako srbský pašerák jménem Dušan Markovič, jemuž skvěle sekunduje Udo Kier.

Downsizing. USA 2017. Režie: Alexander Payne. Scénář: Alexander Payne, Jim Taylor.

Výhled 2018

Posted: 3. 1. 2018 in tipy, výhled

Průběžně doplňovaný přehled nadějných filmů, především těch, které by se během letošního roku měly objevit v českých kinech (a nových seriálů). Hvězdičky značí, že jsem daný film/seriál již viděl a takto ohodnotil.

Leden

4
Molly’s Game/Velká hra **
Aus dem Nichts/Odnikud ****
11
Downsizing/Zmenšování ****
Darkest Hour/Nejtemnější hodina **
18
Three Billboards Outside Ebbing, Missouri/Tři billboardy kousek za Ebbingem *****
Coco ***
Nelyubov/Nemilovaní ****
25
Jeune femme/Paula ****
God’s Own Country/Na konci světa ****
All the Money in the World/Všechny prachy světa ***

Únor

1
Prezident Blaník **
Nit z přízraků/Phantom Thread *****
8
15
The Shape of Water/Tvář vody ***
Black Panther ****
19
Hmyz ****
22
Un beau soleil intérieur/Vnitřní slunce *****
The Post/Akta Pentagon: Skrytá válka ****
The Florida Project *****
Early Man/Pračlověk

Březen

1
Lady Bird ****
I, Tonya/Já, Tonya ****
You Were Never Really Here/Nikdys nebyl ****
Red Sparrow/Rudá volavka
15
Tomb Raider ***
22
Call Me By Your Name *****
Nic jako dřív ***
29
Ready Player One/Ready Player One: Hra začíná

Duben

5
The Death of Stalin/Ztratili jsme Stalina
Battle of the Sexes/Souboj pohlaví ****
12
Foxtrot
A Wrinkle in Time/V pasti času
19
Jeannette l’enfance de Jeanne d’Arc/Janička
26
Lumière!/Bratři Lumiérové *****
Avengers: Infinity War
Jupiter holdja/Měsíc Jupitera

Květen

3
A Quiet Place/Tiché místo
10
Dog’s Island/Psí ostrov
17
Deadpool 2

Červen

7
Ocean’s 8/Debbie a její parťačky

Mimo distribuci (zatím)

The 15:17 to Paris
Ad Astra
Ahlat Agaci
American Animals
Annihilation ****
Beoning
Blaze
Boy Erased
Can You Ever Forgive Me?
Daphne ***
Death and Life of John F. Donovan, The
Destroyer
Disaster Artist, The ***
Disobedience ***
Domino
Dreyfus Affair
Eighth Grade
Fábrica de Nada, A
Favourite, The
Félicité
First Man
First Reformed
First They Killed My Father ***
Flower
Galveston
Guilty, The
High Life
Holiday
Hereditary
House That Jack Built, The
If Beale Street Could Talk
Inlang
Jane *****
Jane Fonda in Five Acts
Kursk
Land Of Steady Habits, The
Lean on Pete
Leave No Trace
Loro
Luxembourg
Mary Shelley
Miseducation Of Cameron Post, The
Nightingale
Old Man and the Gun
Our New President
Outlaw King
Peterloo
Private Life
Professor Marston and the Wonder Women ****
Radegund
Rider, The
Roma
Sicilian Ghost Story
Sorry to Bother You
Submergence
Suspiria
Trap, The
Trophy ****
Under the Silver Lake
Sisters Brothers, The
Tale, The
Trainer, The
Tully
Unsane
Visages, villages *****
Where’d You Go Bernadette?
Widows
Wildlife
Wonderstruck **
Work, The
Yeomlyeok

Seriály

13 Reasons Why II
The Alienist
The Assassination of Gianni Versace: American Crime Story
Atlanta IIThe Ballad of Buster Scruggs
Bron/Broen IV
Castle Rock
Collateral
Corporate
Counterpart
Dear White People II
The Chi
The Looming Tower
Luther V
Maniac
Mosaic
One Day She’ll Darken
Patrick Melrose
The Romanoffs
Sharp Objects
The Terror
Too Old to Die Young
True Detective III
Underground Railroad
Waco
Watchmen

„We’re going to win this war not by fighting what we hate, but saving what we love!“

Dobu a společnost, ve které žijeme, ze všech filmových žánrů zřejmě nejlépe odrážejí horory (vznikl o tom i vynikající dokument Nightmares in Red, White and Blue). Letos to potvrdila zejména síla, s jakou rezonoval režijní debut Jordana Peeleho Uteč. Téma rasismu a předsudků rovněž zpracovává a k hororu chvílemi taky nemá daleko Detroit od Kathryn Bigelow, jeden z nemnoha politicky vyhraněných amerických mainstreamových filmů (ještě pronikavější analýzu historických kořenů stávající situace nabídly dokumenty I Am Not Your Negro a O.J.: Made in America).

S hororem nápadně koketuje silně znepokojivé Zabití posvátného jelena (jež nenabízí monstrum, které by bylo možné zničit) a v horor se v závěru zvrhává i brutální vězeňský thriller Brawl in Cell Block 99, který společně s Nikdys nebyl, matkou! a Dobrými časy řadím mezi nejnaléhavější vyjádření frustrace nad tím, co se dnes děje (nejen) ve Spojených státech. Svět je v těchto filmech matoucí místo bez jakýchkoliv jistot (stejně jako je plné nečekaných  odboček a zvratů vyprávění Nikdys nebyl a Dobrých časů), prostoupené bolestí a násilím, v němž za lásku k bližnímu často zaplatíte vlastním životem. Ve společnosti plné nenávisti není možné milovat bez důsledků. Namísto sebedevražedného útoku je proto možná lepší zvolit ústup, přeskupit síly a pořádně se připravit na rozhodující střetnutí v budoucnu (Dunkerk, Star Wars: Poslední z Jediů). Namísto definitivního konce takto může přijít nový začátek.

Vystoupit ze své komfortní zóny (Čtverec), navázat s někým kontakt (O těle a duši) a vést s ním vzájemně obohacující dialog (Vnitřní slunce) se zdá být stále obtížnější. Úlevný eskapismus nenabídnul ani muzikálový La La Land, ve skutečnosti deziluzivní příběh o lidech unikajících do smyšlených světů, kteří jsou pak zaskočeni realitou (jako byli lidé po zvolení Trumpa v USA a Babiše v ČR nebo po brexitu). Nádech sociálního dramatu kritického vůči kapitalismu v sobě měla i krimikomedie Loganovi parťáci, které oproti jiným filmům tohoto typu skutečně záleží na postavách, zastupujících příslušníky tzv. white-trash (podobně jako vloni American Honey).

Jiný návod, jak se vypořádat s krizí (než provést loupež), nabídlo Místo u moře, ukazující poměrně věrohodně život s depresí a připouštějící, že bolest může trvat věčně a pokud to nechcete zabalit, nezbývá vám, než ji přijmout (za dětskou variaci téhož lze považovat Volání netvora: Příběh života). Něco podobného v mnohem popovějším pojetí tvrdí T2 Trainspotting, tematizující nejen citovou prázdnotu jednotlivců, ale také vyprázdněnost kultury, založené na opakování a přepisování toho, co již známe (nejhorším příkladem tohoto trendu z letošní produkce je pro mne zbytečný Alien: Covenant), nic moc nového nenabízejících hraných verzích kvalitních animovaných filmů (Ghost in The Shell, Kráska a zvíře), případně natáčení na jednom na plakátě dobře vypadajícím nápadu založených filmů (Atomic Blonde, Zabiják & bodyguard).

Těžko říct, jaká je pravděpodobnost, že komerční úspěch dvou originálních žánrovek, netěžících z nostalgie po sedmdesátých či osmdesátých letech, Dunkerku a Baby Drivera, podnítí odvahu investovat do původních nápadů také v dalších letech. Se společnostmi jako Netflix nebo Amazon, které budou chtít svou značku stavět na spolupráci s výraznými autorskými osobnostmi (viz kontrakt Netflixu se Scorsesem), je šance na původní žánrovou tvorbu možná o něco vyšší než v minulosti. Rok 2017 byl ovšem zároveň bohatý na velmi dobrá pokračování (nejen filmová, ale také seriálová), ať už šlo o vycizelovanou dvojku Johna Wicka, solidní druhé Strážce Galaxie nebo třetího Thora, nejvtipnější ze všech marvelovek, naznačující, že angažování výrazných (a svérázných) autorských osobností může i v Hollywoodu nést ovoce.

Vedle stále vtipnějších a pestřejších (hrdiny před kamerou i režiséry za ní) marvelovek vznikl i jeden přesvědčivý argument proti tvrzení, že komiksové filmy nijak nevypovídají o současnosti. Logan: Wolverine dokládá po Nolanovu Batmanovi znovu v plné síle, že tento žánr může být myšlenkově stejně nosný a v pojmenovávání dobového zmaru srovnatelně přesný jako kdysi film-noir či westerny. Důležitou mimo-filmovou diskuzi dokázala svým mimořádným úspěchem iniciovat Wonder Woman, doklad toho, že ženy mohou (s jinými ženami před kamerou) natáčet divácky atraktivní, v práci s ženskými postavami ne zcela zkostnatělé blockbustery (oproti Mumii, Pobřežní hlídce, Lize spravedlnosti nebo (ne)záměrně sebeparodickým Transformers). Rovněž nejvýdělečnější film tohoto roku, Kráska a zvíře, nabídl poměrně výraznou a schopnou hlavní hrdinku.

Zájemci o subverzivnější uchopení feminity či maskulinity, nespočívající pouze v přesazení hrdinek do filmu s „klučičím“ námětem (Holky na tahu) se nicméně také letos museli spolehnout na evropskou a nezávislou produkci – Oklamaný, Raw, Thelma, Western. Příjemným pokusem o oživení žánru romantických komedií bylo civilní Pěkně blbě s lehkým přesahem k melodramatu, ale bohužel také s poměrně schematickou ženskou hrdinkou. Velmi důležitými a zároveň divácky relativně přístupnými příspěvky k LGBQT+ tematice byla chilská Fantastická žena a francouzských 120 BPM, upozorňující současně naléhavým i povznášejícím způsobem (podobně realistickou a poetickou polohu kombinuje oscarový Moonlight), že některé boje ještě zdaleka nebyly vyhrány, že možná naopak začínají nanovo, v čemž by mohlo spočívat také hlavní poučení z letošních filmů, kdybychom mermomocí chtěli nějaké hledat – úspěchy temné strany síly by neměly oslabit naši víru, že má smysl hájit to, co považujeme za správné. Bez ohledu na výsledek.

ad tuzemská tvorba

Z 45 celovečerních filmů, které soutěží o Ceny české filmové kritiky, jsem jich viděl 34. Krátké shrnutí: není to tak hrozné. Sice by to chtělo víc než jednoho Křižáčka, tedy víc než jeden obrazově uhrančivý film neobyčejné vypravěčské odvahy, jehož tón a kvalita jsou na domácí poměry nadstandardně konzistentní, ale vedle Václava Kadrnky máme i další tvůrce, kteří se nebojí riskovat. Jako absolvent filmové vědy jsem ocenil myšlenkově podnětnou filmovou esej Tomáš Svobody Jako z filmu, líbila se mi hravost v lecčem problematických 8 hlav šílenství, nesmírně si vážím snahy Terezy Nvotové a Barbory Námerové otevřít Špínou diskuzi o znásilnění.

Osvědčené režisérské osobnosti (Hřebejk, Sláma, Svěrák, Václav) letos neměly šťastný rok, ale věřím, že ve všech případech jde jen o krátkodobou krizi, nikoliv doklad celkové vyčerpanosti a absence lepších námětů a nových nápadů. Podobně jako v hrané tvorbě, také v té dokumentární mne více než osvědčená jména (Klusák, Sommerová, Třeštíková), točící stále podle stejných šablon, potěšily nové osobnosti, jmenovitě Hana Ludvíková s empatickou časosběrnou sondou do životů několika dospívajících Sbohem děcáku a Miro Remo s nekompromisním, nejen pravidla slovenského šoubyznysu obnažujícím portrétem vyhaslé hvězdy (Richard Müller: Nepoznaný).

Na druhou stranu jsou to byly opět domácí filmy, v nichž jsem zaznamenal nejvíc urážlivých genderových stereotypů a sexistického nakládání s ženskými postavami. Naprosto odpudivě chlípná je v tomto směru zejména romantická komedie Miluji tě modře, Michalinu Olszańskou jako krásný objekt zneužívající Muzzikanti a reálným světem netknutá lifestylová zhovadilost Všechno nebo nic, jejíž autorky zřejmě vycházely z přesvědčení, že divačky romantických komedií jsou stejné „pipiny“ jako hlavní hrdinky. Podobně by možná bylo lepší namísto animovaných filmů jako Lajka o nadržených zvířátkách ve vesmíru, která zpívají písničky se strašlivými texty, nebo Hurvínek, jenž je v podstatě jen nesouvislou sérií groteskních akčních scén, investovat vynaloženou energii do něčeho třeba kratšího, ale vkusnějšího a soudržnějšího (jako je např. nádherný desetiminutový animák Plody mraků).

Teď už k žebříčkům…

Nové filmy (2016-2017)

  1. Dunkerk – podrobně jsem o něm psal tady
  2. Ztracené město Z
  3. Vnitřní slunce
  4. Star Wars: Poslední z Jediů
  5. Bratři Lumiérové
  6. Loganovi parťáci
  7. Fantastická žena – podrobněji jsem o ní psal tady
  8. Logan
  9. Případ Sloane – více zde
  10. matka! – moje recenze pro Indiefilm
  11. Detroit
  12. Mlčení – moje recenze pro Lidové noviny
  13. Místo u moře – moje recenze pro Cinepur
  14. Nikdys nebyl
  15. Oklamaný – moje recenze pro Cinepur
  16. Dobrý časy
  17. Thor: Ragnarok
  18. Baby Driver – více zde
  19. I Am Not Your Negro
  20. La La Land – více zde
  21. Brawl in Cell Block 99
  22. T2 Trainspotting 2
  23. Uteč
  24. Glory (2016)
  25. John Wick 2
  26. 20th Century Women
  27. Lekce (2017)
  28. Křižáček
  29. Nemilovaní
  30. Paddington 2

(vynikající filmy Call Me By Your Name a The Battle of the Sexes jsem viděl „po uzávěrce“, budu na ně myslet při sestavování žebříčku příští rok)

Starší filmy, které jsem letos viděl poprvé

  1. Margaret (2011)
  2. Akira (1988)
  3. Stop Making Sense (1984)
  4. The Furious Gods: Making Prometheus (2012)
  5. Říkali mi Džigu (2015)
  6. Dny vína a růží (1962)
  7. Salesman (1968)
  8. Tenkrát v Číně (1991)
  9. The Ruling Class (1972)
  10. Backcountry (2014)
  11. 28 Up (1985)
  12. Čtyřikrát (2010)
  13. A Married Couple (1969)
  14. Turínský kůň (2011)
  15. Noc a město (1950)
  16. Našim láskám (1983)
  17. Velké rozčarování (1983)
  18. Play (2011)
  19. 9 Souls (2003)
  20. Bytost (1982)
  21. Pianistka (2001)
  22. Vražda (1991)
  23. Kicking and Screaming (1995)
  24. Barking Dogs Never Bite (2000)
  25. Arbor (2010)
  26. Maniak (2012)
  27. Veselý rozvod (1934)
  28. Palio (2015)
  29. Sanjuro (1962)
  30. Take This Waltz (2011)

 

Nejlepší seriály (2016-2017)

  1. Mindhunter – pár poznámek tady
  2. Twin Peaks: The Return – moje recenze pro Indiefilm
  3. Pozůstalí III
  4. O.J.: Made in America
  5. Top of the Lake II
  6. Doktoři
  7. Search Party II
  8. Mr. Robot III
  9. 13 Reasons Why
  10. Catastrophe III
  11. Sedmilhářky
  12. Girls VI
  13. Master of None II – napsal jsem o něm pro A2, příp. také sem
  14. The Marvelous Mrs. Maisel
  15. Stranger Things II
  16. Rick and Morty III
  17. Better Call Saul III
  18. American Vandal
  19. Příběh služebnice
  20. Svět podle Putina

 

Nejlepší herecké výkony (abecedně)

  • Casey Affleck (Místo u moře)
  • Mahershala Ali (Moonlight)
  • Juliette Binoche (Vnitřní slunce)
  • Alexandra Borbély (O těle a duši)
  • John Boyega (Detroit a Star Wars: Poslední z Jediů)
  • Cameron Britton (Mindhunter)
  • Rachel Brosnahan (The Marvelous Mrs. Maisel)
  • D’Arcy Carden (The Good Place)
  • Carrie Coon (Fargo III a Pozůstalí III)
  • Laura Dern (Twin Peaks: The Return a Star Wars: Poslední z Jediů)
  • Eili Harboe (Thelma)
  • Nicole Kidman (Oklamaný, Sedmilhářky, Top of the Lake II a Zabití posvátného jelena)
  • Elisabeth Moss (Čtverec, Příběh služebnice a Top of the Lake II)
  • Meinhard Neumann (Western)
  • Bob Odenkirk (Better Call Saul)
  • Robert Pattinson (Dobrý časy a Ztracené město Z)
  • Joaquin Phoenix (Nikdys nebyl)
  • Florence Pugh (Lady Macbeth)
  • Tessa Thompson (Thor: Ragnarok)
  • Daniela Vega (Fantastická žena)

 

Nejlepší knihy o audiovizi, které u nás letos vyšly

  1. Továrna Barrandov (Petr Szczepanik)
  2. Světy na pokračování (Radomír D. Kokeš)
  3. Umění počítačových her (Helena Bendová)
  4. Sběrná kniha (Pavel Kosatík a Helena Třeštíková)
  5. Bresson o Bressonovi (editovala Mylène Bressonová)

(nečetl jsem Mezi-obrazy)

Filmy a seriály s nejlepšími soundtracky

  • 13 Reasons Why
  • Baby Driver
  • Blade Runner 2049
  • Dobrý časy
  • Dunkirk
  • Kráska a zvíře
  • La La Land
  • Master of None II
  • Moonlight
  • Pozůstalí III
  • Sedmilhářky
  • Strážci Galaxie Vol. 2
  • T2 Trainspotting
  • Thor: Ragnarok
  • Twin Peaks: The Return

 

Nejlepší filmové momenty

  • 120 BPM – první scéna „útoku“ s falešnou krví
  • Atomic Blonde – několikaminutová akční scéna v několika patrech jednoho baráku
  • Baby Driver – úvodní loupež

  • Čtverec – Terry Notary jako opičí muž
  • Dunkerk – prvních cca pět minut filmu
  • Fantastická žena – Marina se odpoutává od země
  • A Ghost Story – Rooney Mara jí koláč
  • John Wick 2 – přestřelka v muzeu moderního umění

  • La La Land – úvodní jednozáběrová taneční sekvence

  • Loganovi parťáci – Jimmyho dcera zpívá písničku Johna Denvera
  • Místo u moře – flashback vystupňovaný v rytmu Albinoniho Adagia
  • Okja – honička ulicemi Soulu
  • Oklamaný – „bon appetit“
  • T2 Trainspotting – Rentonova revize „choose life“ scény z jedničky

  • Star Wars: Poslední z Jediů – viz citát v úvodu tohoto článku + souboj v červené místnosti
  • Strážci Galaxie Vol. 2 – titulková sekvence s tančícím malým Grootem

  • Thor: Ragnarok – Matt Damon hraje v divadelním představení Lokiho
  • Vetřelec: Covenant – Fassbender učí Fassbendera hrát na flétnu (never forget)
  • Wonder Woman – země nikoho

  • Zabití posvátného jelena – jistá scéna, ve které má Colin Farrell zavázané oči a pušku v ruce
  • Ztracené město Z – poslední záběr filmu

Největší filmové urážky

  1. Miluji tě modře
  2. Muzzikanti
  3. Teorie tygra
  4. Všechno nebo nic
  5. Rande naslepo
  6. Rock’n Roll
  7. Obávaný
  8. La Corrispondenza
  9. Ochránci
  10. Padesát odstínů temnoty

(neviděl jsem Bajkery)

(Poslední ze série dávno napsaných školních textů, tentokrát k herectví v jednom z nejlepších filmů všech dob.)

Natáčení Coppolovy Apokalypsy, jednoho z posledních velkých filmů Nového Hollywoodu, vešlo ve známost pro nepříznivé podmínky, jež pronásledovaly filmaře od prvních dní. Proces tvorby sugestivně zachycuje dokumentární film Hearts of Darkness: A Filmmaker’s Apocalypse, který svým komentářem doprovází přímá aktérka dění, režisérova tehdejší manželka Eleanor. Její otevřený komentář si krom maniakálních proporcí celého projektu všímá také čehosi znepokojujícího na Coppolovi samotném, jenž se – po vzoru plukovníka Kurtze – pasoval na všemocného „náčelníka“ celého štábu.

Únik před nesmírným psychickým tlakem představovaly pro herce a tvůrce drogy (zejména LSD) a alkohol. Bez přílišného přehánění lze napsat, že valná část herců natáčela alespoň některé scény pod vlivem opojných látek. Martin Sheen, jehož hereckému výkonu a postavě bude věnována převážná část následujících textu, nepředstavoval výjimku. Jakkoli s obsahem díla souvisí spíše okrajově, v případě filmu, jenž pojednává o vnitřních démonech, mi tato skutečnost přijde relevantní. Zdali byl vytrácející se kontakt s realitou přenesen z fiktivního příběhu do reálného natáčení, nebo opačně, není rozhodující.

Role kapitána Willarda původně připadla Harveymu Keitelovi. Vzhledem k povaze Willarda je s podivem, že si Coppola tohoto herce vybral na základě jeho expresivního herectví v Mean Streets. Keitel byl z natáčení každopádně vyhozen po dvou týdnech. Nahradil jej herec, kterého chtěl Coppola dříve obsadit do role Michaela Corleona v Kmotrovi.

Na počátku tříletého natáčení (tj. v roce 1976) šestatřicetiletý Martin Sheen měl za sebou řadu rolí, ale jedinou výraznější, v baladickém Zapadákově Terrence Malicka. Není z herců, jež by plátnu dominovali. Nestrhává na sebe pozornost, oproti Keitelovi hraje mnohem víc očima než tělem. Jeho subtilní herectví ovšem plně vyhovuje pojetí filmu. Souboj, který musí Willard svést, je totiž, navzdory některým scénám („sebedestrukce“ v hotelovém pokoji), převážně vnitřní, nikoliv vnější.

Apokalypsu otevírá Willardovo vzpomínání na vietnamské běsnění. Burácení helikoptér v jeho mysli nachází vizuální paralelu ve stropním ventilátoru. Jak vyjde najevo o chvíli později, už nejde o zvuk ze vzpomínek, nýbrž o diegetický zvuk helikoptéry za oknem hotelového pokoje.

Stejně jako hrdina, do jehož hlavy jsme na okamžik nahlédli, nemáme úplně jasno v obrazech a zvucích, jež k nim náleží. Nelze se spoléhat na smysly. Řadu interpretací nabízí použití doprovodné písně The End od skupiny The Doors. Konec ve smyslu konce civilizace, ale rovněž konec všech vazeb k rodině, konec běžné sociální interakce, kterou, jak kamera postupně odhaluje, nahradil ve Willardově případě alkohol, cigarety a zbraň. Z určitého hlediska jde též o začátek Willardova konce. Nabízelo by se i komornější pojetí scény, podobnou okázalostí od prvních minut Coppola ale dává zřetelně najevo, že jeho ambice nejsou malé.

Willard moc nemluví, jakkoli jeho první dvě slova vydají za několik vět („Saigon. Shit.“). Nechává si pro sebe, co prožívá, nač myslí. Navenek vystupuje klidně, vyrovnaně, dokáže se ovládat, což nejlépe vynikne v kontrastu s emotivními proslovy Francouzů rozohněných poznámkami o nároku na cizí půdu. Vnitřní monolog však signalizuje, že spíše než o vyrovnanost jde v případě Willarda o otupělost válkou. Voiceover s výše zmíněnou subjektivizací vnímání válečné absurdity výrazně usnadňuje divácké ztotožnění.

Překážkou v přijetí Willardova pohledu na svět by mohla být skutečnost, že nikdy nevíme tolik co protagonista, který představuje vševědoucího vypravěče. Ví, k čemu dojde a dění, jež vidíme, s cynismem v hlase komentuje z blíže nekonkretizovaného časového odstupu. Vyloučíme-li filmy typu Sunset Blvd., kde k nám promlouvá mrtvý hrdina, lze předpokládat, že Willard svou misi přežil. Jestli tedy o něco obavy mít nemusíme, pak o jeho fyzické zdraví. Willardova zpověď by zároveň mohla být vyplněním Kurtzova přání, aby kapitán o svých zážitcích spravil budoucí generace.

Hned zkraje filmu přichází jedna z herecky nejvýraznějších scén filmu. Willard „uvězněný“ ve svém pokoji a zcela obnažený, ztrácí pod vlivem alkoholu kontakt s realitou. Propadá se do svého nitra a na to, co spatří a co zahrnuje i kratičký flashforward ze závěrečné scény filmu, reaguje rozbitím zrcadla. Je zděšen sebou samým. (Hodnocení Sheenova výkonu v této scéně ztěžuje hercova nehraná opilost. Podle dotyčných svědků se sotva držel na nohou a nechybělo málo, aby si krom tržné rány na ruce nezpůsobil i vážnější zranění. S nadsázkou bychom mohli mluvit o iniciačním procesu, o okamžiku, kdy byl smyslu zbavený Sheen zasvěcen do temného fikčního světa filmu.)

Silným hrdinou amerického typu Willard v žádném případě není. Spíše naopak. Nedokáže být doma s rodinou, uniká před zodpovědnou rolí otce. Je paranoidní, vyděšený, pije. Byl snad jeho otec také násilnickým alkoholikem? Willardova poslušnost, plná podřízenost autoritám, včetně doslovného přejímání názorů, by tomu odpovídala (otcem je pro něj nyní generál). Mimo vymezený úkol se do ničeho nebezpečného nepouští, po většinu dění pasivně stojí/sedí bokem. Jenom pozoruje. Stejně jako divákům mu nic jiného nezbývá. Sám o sobě mluví jako o nemocném člověku. Jeho lékem se má stát mise. Mise, o níž jeho nadřízení tvrdí, že „neexistuje a nikdy existovat nebude“. Co je vlastně skutečnost?

Fakt, že bude během plavby za Kurtzem sdílet člun s partou mladíčků, Willarda nijak netěší. Nejraději by si svou soukromou terapií prošel sám. Uzavřená lodní komunita ve skutečnosti neprospívá psychice nikoho z přítomných. Jak postupně ztrácejí kontakt se světem, pevnina pro ně představuje stále děsivější místo, což dobře ilustruje panické zděšení z tygra. Ztrácejí se v mlze (doslova), stále hůře rozlišují mezi skutečností a iluzí. Noční představení playmates zprvu připomíná příjemný sen, ale vinou dychtivosti vojáků se po chvíli mění v další noční můru. Svou nervozitu Willard nejdříve maskuje kouřením cigaret, později, když společně s posádkou proniká hlouběji do džungle, přechází k těžšímu kalibru, k alkoholu.

Otázka hraní a herectví je relativizována při prvním vylodění, kdy jsou vojáci pobízení televizním štábem (jehož režiséra si sebereflexivně zahrál Coppola), aby se nedívali do kamery a nenuceně pokračovali dál. Cenou za autentické záběry bude nakonec stejně jenom další předstírání (že kamery nejsou přítomny). Umělecké ztvárnění války, kdy o „lži“ víme, může být tím pádem upřímnější. Nikdo nepředstírá, že nepředstírá.

Alkohol představuje jenom jednu z možností, jak uniknout vlastnímu strachu, jak alespoň na chvíli předstírat, že nic z okolních hrůz se vlastně neděje. Plukovník Kilgore (Robert Duvall), první výrazná postava, kterou Willard během své odysey potkává, je válečným fanatikem do té míry, že válku přestal vnímat jako něco neobvyklého. Zatímco všichni ostatní jdou při každém výbuchu do obranného pokleku, on zůstává pevně stát. Nemá strach, nepotřebuje unikat, a proto je nebezpečnější pro ostatní než pro sebe. Nejen tím se liší od Willarda, diametrálně jiný je i herecký projev Roberta Duvalla. Kdykoliv se objeví na plátně, víte o něm. Křičí, rozhazuje rukama, diriguje své okolí, které má – jak se domnívá – plně pod kontrolou. Díky slunečním brýlím, kovbojskému klobouku, zálibě v surfování a chlapáckým proslovům („Mám rád vůni napalmu po ránu“) ztvárňuje esenci neohroženého amerického muže-vojáka. Zároveň ale netřeba pochybovat, že jde o šílence.

Dokonalým protikladem Kilgorea by mohl být fotoreportér, kterého si zahrál Dennis Hopper. Od jeho vizáže i herecké minulosti (Bezstarostná jízda) vede přímé spojení k hnutí hippies. Je umělcem. Namísto ničení tvoří. Dokázal-li na druhou stranu mírumilovný člověk najít svou modlu v Kurtzovi, svědčí to jedině o pomatenosti světa. Hopperovo herectví (rovněž silně poznamenané omamnými látkami) dává nejlépe poznat, že se lidé oddáni Kurtzovi ocitli mimo reálný svět. Mluví se zápalem, ale jakoby přesně nevěděl o čem.

Fyzické interakci Willarda a Kurtze předchází Willardovo studium materiálů o muži, kterého má odstranit. Prohlíží si fotky, propůjčuje svůj hlas Kurtzovým slovům. Je natolik pohlcen Kurtzovou osobou, až ztrácí odstup, což se na formální rovině projevuje detailními záběry Willardových očí.

Postava plukovníka Willarda se na začátku cesty ke kořenům zla vyznačuje neobyčejnou oddaností armádě. Zároveň vidíme (a díky nalomenému hlasu také slyšíme), nakolik ho tato služba vyčerpává. Je v podobném postavení jako lidé závislí na těžkých drogách. Válčení jej ničí, ale nedokáže mu odolat. Pevnost jeho přesvědčení postupně slábne. V závěru ztrácí poslední iluze. V plné děsivosti poznává plukovníka Kurtze, kterého si během cesty ve vlastních očích zidealizoval, nejspíš ho dokonce začal chápat. Ztrácí víru v armádu, spravedlnost i náboženství (protože kým jiným než bohem je Kurtz pro své zfanatizované uctívače).

„Zhmotnění“ Kurtze, ke konci filmu již takřka mýtické figury, předchází zvuk – jeho hlas (již dříve přítomný díky nahrávkám). V prvním okamžiku tak ještě přetrvávají pochyby, jestli skutečně fyzicky existuje, jestli se nejedná právě a jenom o onen hlas z jiného světa. Teprve pak kamera zabere relaxovaně ležící tělo. Zatímco Willardovi vidíme během následujícího dialogu do očí, z Kurtze je nám sporým osvětlením vždy odhalena jenom část. Nejdříve lebka, poté ruce, jež si omývá vodou (očištění se od hříchů), jedno oko a až nakonec ústa, které na začátku promlouvala. Hrůza má tvář. (Tady se sluší podotknout, že k zahalení Kurtze do stínů vedla Coppolu Brandova nadváha a oholení hlavy byl pro změnu nápad Branda, jenž dorazil na natáčení jinak zcela nepřipraven.)

Marlon Brando Kurtze neztvárnil jako agresivního šílence, k čemuž by podobná role mohla svádět. V nemnoha minutách filmové přítomnosti využívá svého charismatu, specificky zabarveného hlasu i mohutného těla. Mluví pomalu a rozvážně. Svou mocí a dokonalým pochopením podstaty války budí strach, svou absencí soucitu a zdravého rozumu opovržení. Je člověkem povzneseným nad morálku,  nebo pouhým pokrytcem? Ambivalenci jeho charakteru prohlubuje pozice těla, kdy v jeden okamžik, podpíraje si hlavu, připomíná sochy zachycující velké antické myslitele. Jestli šlo o záměr, je diskutabilní. Stejně tak můžeme pochybovat, má-li Brando se svou vyholenou hlavou připomínat osvíceného člověka – mnicha a tím zas upomínat k východní filozofii (buddhismus, přítomný i charakteristickými soškami, je ostatně jedním z hlavních vietnamských/kambodžských náboženství).

Ještě hůře čitelným činí Kurtze jeho oblíbená literatura, Bible a Frazerova Zlatá ratolest (které čte), dílo T. S. Elliota (jehož báseň The Hollow Men cituje), nemluvě o odkazech na myšlenky Nietzscheho (vůle k moci, nadčlověk), velkého obdivovatele Richarda Wagnera, jehož Jízda valkýr podbarvuje pravděpodobně nejslavnější sekvenci filmu, nálet helikoptér na vietnamskou osadu. Posvátná kniha křesťanů po boku stěžejního díla antropologie a filozofa proslaveného výrokem „Bůh je mrtev!“. Nejschůdnější cesta ze spleti filozofických odkazů nakonec vede skrze Willardovu poznámku o absenci jakékoliv metody v Kurzově počínání. Vnáší do řádu chaos a proto musí být odstraněn.

Zabití, resp. náboženské obětování Kurtze je v podstatě jedinou akcí, kterou Willard za celý film provede. Ale i v tomto případě jenom slepě následuje příkazy. Příkazy svých nadřízených i Kurtze samého, který ho o ukončení svého utrpení požádá oklikou. Jak Willard pronáší v jednom z posledních vnitřních monologů, plukovníkovu smrt si přejí všichni, včetně přírody. Vražedný akt by tudíž měl vést ke znovunastolení rovnováhy. Ale jak známo, odstranění symptomů nemoc neléčí.

Otázka, jak se zachovají Kurtzovi pohůnci zbavení svého vůdce, zůstává otevřená. Když po Willardově vzoru odkládají vražedné zbraně, jde o ojedinělý náznak naděje v jinak beznadějně temném filmu. Po třech hodinách válečných hrůz jen nepatrná útěcha.