Posts Tagged ‘feminismus’

(Text jsem původně psán jako komentář na ČSFD, čemuž odpovídá jeho neučesanost nebo fakt, že se nezdržuji úvodním popisem děje, ale kvůli délce jsem se jej rozhodl zveřejnit v plném rozsahu zde.)

„What we see or what we seem are but a dream, a dream within a dream.“

Weirův výlet na pomezí noční můry a erotického snu otevřel dveře novému australskému filmu příběhem z naratologického hlediska podobně neuspokojivým, jakým bylo o 15 let dříve Antonioniho Dobrodružství. Fabule by se dala shrnout do jedné věty. Tři dívky zosobňující platónskou ideu krásy a nevinnosti (čemuž napomáhají jejich bílé šaty stejně jako pastelové tóny barev a svícení připomínající impresionistické obrazy) se v Den svatého Valentýna ztratí ve skaliskách. Podstatná je atmosféra, kterou se Weirovi kolem jejich zmizení, které od prvního záběru na zlověstné skály visí ve vzduchu, daří vytvářet.

Splašení koní, vyplašení ptáků, skály ve tvaru hlav, zastavení času přesně v polovině dne (následovat tedy může jedině sestup). K záměrně matoucí výstavbě předkamerového prostoru (s neustále se měnícími směry pohybu a úhly a pozicemi kamery, s preferováním detailů na úkor celků) přispívá dezorientující zvuková stopa. K bezelstným tónům panovy flétny se přidává účelně využívané ticho (film zmlkne vždy, je-li třeba sdělit něco podstatného) a zlověstné hlasy přírody. Ta na dívky oproti několika přítomným mužům pohlíží (časté jsou pohledy z míst, kde se – pravděpodobně – nenachází žádný člověk) s nevraživostí. Přesto je pro ně, svázané viktoriánskou morálkou a přísným internátním řádem (od kterého se osvobodí nejdříve sundáním rukavic, posléze bot, punčoch, a minimálně v jednom případě také korzetu), něčím hypnotizujícím, něčím neodolatelným.

S ohledem na věk dívek a prostředí, v němž vyrůstají, není udivující, že touží po poznání. Vlastní sexuality, světa dospělosti, neuchopitelného iracionálna (kterému nakonec příznačně podléhá také paní McCrawová, zastupující „maskulinní intelekt“). Za vzestup do dospělosti (skladba Ascent Bruce Smeatona je stěžejním hudebním motivem), probíhající paralelně se sestupem k předcivilizačnímu primitivismu (flétna jako tradiční pohanský nástroj) a iracionálním rituálům, dívky zaplatí buď exkomunikací, nebo životem. K rituální povaze událostí na Hanging Rock a zároveň k „ženské“ cykličnosti času vyprávění (které není mužsky přímočaré s jasným cílem a řešením) odkazuje kruh, který kamera opíše před vystoupáním dívek mezi skaliska.

Agresivně červená barva Irminých šatů vyjadřuje její osvobození a prozrazuje, že se změnila její perspektiva, s jakou pohlíží na svět (-Whatever can those people be doing down there? Like a lot of ants), že poznala. Ví víc než ostatní dívky (a nejspíš také víc než divák), které jejich sebepoznání teprve čeká, a proto se stává terčem zlostných pohledů, verbálních i fyzických útoku.

Motiv civilizace ztracené v divočině je samozřejmě otevřen řadě jiných výkladů, z nichž některým jde film vstříc. Když se Michael zpovídá z traumatu, které mu zmizení dívek způsobilo, a které dle vlastních slov „can’t forget, and never will“, hraje v podkresu britská hymna. Je tedy tím znepokojivě tajuplným „jiným“ nikoli nespoutaná sexualita, nýbrž Austrálie a ostatní britské kolonie, které se Britům, stejně jako dívky na začátku filmu arogantně přesvědčeným, že určitá místa po miliony let čekala právě na jejich příchod, nikdy plně zkrotit a pochopit nepodařilo?

O cokoli nakonec jde, mocný bílý muž a mocná bílá žena si díky tomu uvědomili, jak slabí ve skutečnosti jsou, jak snadnou mohou o kontrolu nad situací přijít – represivní, úzkostlivě budovaný svět paní Appleyardové (s tikajícími hodinami nelítostně odměřujícími tentýž čas, který se na Hanging Rock zastavil), se po úvodní události začne drolit. Anebo se jednoduše můžeme domnívat, že se Miranda a její kamarádky proměnily v labutě.

Piknik na Hanging Rock je podmanivý tím, že namísto odpovědí nabízí pouze vodítka a stejně jako titulní skála se vzpírá racionálnímu vysvětlení. Teprve opakovaná zhlédnutí vyjevují, nakolik je tato neuchopitelnost, nejintenzivnější během prvních 35 minut a ke konci již poněkud rozmělněná bočními dějovými liniemi, výsledkem přepečlivě promyšleného užívání jistých stylistických postupů a nekomunikativního vyprávění.

Picnic at Hanging Rock. Austrálie 1975. Režie: Peter Weir. Scénář: Cliff Green (podle předlohy Joan Lindsayové).

Reklamy

Několik postřehů k nejnovějšímu (a možná také nejlepšímu) filmu Sofie Coppolové.

Jemnější, senzuálnější a sofistikovanější zpracování románu Thomase Cullina (A Painted Devil), než jaké v roce 1971 natočil Don Siegel s Clintem Eastwoodem. V původním filmu, balancujícím na hraně exploatace, představovaly zkázu muže žárlivé a pomstychtivé ženy, které nedokázaly potlačit svůj chtíč. Chápu proto rozhodnutí Sofie Coppolové zpracovat stejný námět tak, aby výsledkem nebyl film vyjadřující mužskou paranoiu z ženské hysterie, v němž jsou jižanské krásky definovány výhradně svou sexualitou (nebo její absencí). Coppolová vypustila širší historický kontext a nahradila jej nadčasovým vyprávěním o souboji pohlaví a dívčím dospívání. Podobně jako ve Smrti panen nebo v Marii Antoinettě své hrdinky uzavírá do zlaté klece, která jim poskytuje určité výsady, ale současně jim brání ve svobodném projevení jejich individuálních zájmů. Tato uzavřenost se v Oklamaném projevuje také v ignorování vnějšího světa, odpovídajícím hledisku privilegovaných bílých dívek, které zajímají pouze jejich vlastní potřeby.

Farrellův vlk v rouše beránčím působí ve znamenitě „nacastovaném“ filmu mnohem zranitelněji než Eastwood, díky čemuž může lépe klamat svým tělem. Jeho McBurney si uvědomuje, že pokud si nezíská přízeň svých opatrovatelek, bude vydán napospas nepřátelským vojákům. Snaží se proto vycházet vstříc touhám jednotlivých žen a stylizovat se do rolí, které od něj očekávají. Soudržný ženský kolektiv se v důsledku mužovy přítomnosti začíná rozpadat, neboť každá z dam chce Johna získat pro sebe, každá doufá, že jí pomůže naplnit určitou tužbu (v čem je on podporuje). Potřeby žen jsou přitom oproti Siegelově verzi podstatně různorodější (manžel, bratr, partner).

Na hlubší rovině vzniká napětí ze střetu dvou principů a neochoty podřídit se jim. Ženy jsou ve filmu pečujícími bytostmi spjatými s přírodou, na kterou jsou zároveň navázány dějové zvraty (želva, houby). Když je do zahrady vpuštěn muž, projevuje se destruktivně. Pomocí sekery a pily upravuje svět k obrazu svému. Stejně se v posledním aktu chová ve světě žen, jehož řád se po převzetí kontroly mužem rozpadá (čímž si vysvětluji diskontinuitu mezi některými scénami).

Uplatnění feminního hlediska se vedle nadřazení ženské perspektivy té mužské a nuancovanějšího přístupu k genderové politice projevuje zvýšenou senzualitou a vnímavostí vůči různým povrchům, odpovídající tomu, jak svět vnímají hrdinky. Přesně kontrolovaný rytmus filmu udává opakování určitých činností a záběrových kompozic. Tato cykličnost vytváří svět na pomezí snu a skutečnosti a zároveň nás upozorňuje, že pravidla určují ženy. Impresionistická kamera Philippa Le Sourda sleduje namlouvací taktiky postav s chladnou nezúčastněností, v kompozicích typu tableaux vivants, připomínajících přirozeným světlem a pastelovými barvami klasické viktoriánské malby (podobně jako v tematicky podobném Pikniku na Hanging Rock). Smyslná vizuální stránka, vyvolávající zdání odměřenosti a nevinnosti, ale nepředstavuje cíl sama o sobě. Vytváří ironický kontrast ke krutosti postav, projevující se po většinu filmu především psychologickým násilím.

Oklamaný je přes zdání plochosti a povrchnosti vrstevnatý film, který divákovi nedává jasný návod, co si má o postavách myslet. Nedokážu určit, kdo se ve výsledku zachoval jako větší svině. Za jednoznačnou považuji akorát skutečnost, že společnost, ve které by muži a ženy dokázali koexistovat, aniž by se navzájem ohrožovali, představuje nedosažitelnou utopii.

The Beguiled. USA 2017, 94 min. Režie a scénář: Sofia Coppola.

Po více než roční pauze jsem se rozhodl obnovit výběr odkazů na články a videa z webu, které mne během uplynulého týdne zaujaly. Nově nepůjde pouze o delší texty k nedělní kávě, ale také o recenze filmů, seriálů nebo knih, krátké zprávy a trailery. Jestli se vám nebude chtít čekat až do neděle, kdy všechno shrnu do jednoho příspěvku, můžete sledovat můj twitterový účet, na němž formou „retweetu“ nebo „likeu“ během týdne zřejmě upozorním na mnohé z toho, co sem nakonec vyberu.

Delší texty

Vyšlo 80. číslo webového magazínu Senses of Cinema s hlavním tématem „American Extreme“ (tzn. filmy pro hodně otrlé diváky), filmovou analýzou Trierovy Nymfomanky, rozhovorem s Whitem Stillmanem, festivalovými reporty (Bologna, Sarajevo, Locarno…) a recenzemi nových knih o filmu.

„(…) kritik by měl zároveň přemýšlet o tom, co sám může udělat, aby se úroveň tvorby zvýšila.“

Tomáš Baldýnský nejenom o své televizní tvorbě a úrovni domácí filmové publicistiky.

„The government officials in Sully are all depicted as brow-furrowed, scowling, mistrusting attackers, who want to tear down a man who is clearly a hero. They seem to have an agenda with Sullenberger, and that agenda involves tearing down the old guard, and assembling a namby-pamby world of over-sensitivity. They are depicted very much the same as as the politicians in Atlas Shrugged: as conceptual villains. Sully is an infinitely more capable and well-thought-out movie, of course, but the notions are similar.“

Nad problematickým vyzněním nového filmu Clinta Eastwooda.

„It wasn’t until Sundance that we started to realise what we had. The first screening was on the Friday night, and there was this huge line outside the theatre with people waiting to see if someone didn’t show up. Everyone wanted to get in, it was unbelievable. Later that night, after some pretty lengthy negotiations, we sold the movie to Artisan Entertainment. We had sold our first movie on the first night of the festival.“

Tvůrci Záhady Blair Witch u příležitosti premiéry pokračování vzpomínají, jak jejich zásadní film (minimálně z hlediska virálního marketingu) vznikal a jak se z něj přes noc stal kult.

„It is up to people like me, in my very fortunate position, to fight for equal pay, because that means that people who have less of a voice may receive the same.“

Emily Blunt o natáčení adaptace Dívky ve vlaku a nerovných příležitostech v Hollywoodu.

„Chadwick Boseman made his well-received debut as T’Challa/Black Panther in Civil War. While the actor was very much in-the-flesh on set, his costume was painted over, frame-by-frame, with computer trickery.“

10 zajímavostí z audiokomentáře nejnovějšího Kapitána Ameriky.

„Z Loni v Marienbadu se stal pojem, módní film, který je třeba vidět a mít na něj názor, i kdyby jen kvůli tomu, abyste rozpoznali jeho citace v jiných filmech.“

Můj text o výstavě děl inspirovaných filmem Loni v Marienbadu v pražské Galerii Rudolfinum. Přečíst si o ní můžete dále např. zde.

„In movies, women who masquerade their true selves often get punished, as ends up being the case with Marie (if you ignore the social, political and financial ramifications of her death). However, Coppola’s choice to focus solely on Marie’s life suggests a rejection of this stereotype altogether.“

Film Marie Antoinette v kontextu post-feminismu.

„The critics are not a voice for the people, yet they can affect the reputation and success of the movie. By writing early and with vehemence against The Light Between Oceans, it probably lost a couple million dollars in its first weekend.“

Derek Cianfrance mj. o nepříznivém kritickém přijetí jeho filmu The Light Between Oceans.

„Damon brings more intense naturalism to the part than Tom Cruise, Russell Crowe or Sylvester Stallone could have when they were initially considered for the role, but it’s not as though the scripts require much in the way of dynamic acting.“

Proč Jason Bourne nefunguje jako franšízový hrdina.

„We are aware that there are people who vote for the sole purpose of trying to lower the rating for a film (this happens both ways—there are just as many people who try to inflate a vote).“

O dopadu nízkého hodnocení neviděných (nezávislých) filmů na IMDb.

 

Krátké zprávy

Rozhovor o zrušené premiéře dokumentu FC Roma na stadionu Bohemians.

Přehled chystaných filmových projektů.

Margot Robbie coby Harley Quinn dostane dle očekávání vlastní film a bude se podílet na jeho produkci.

Šestý díl Mission Impossible potvrzen.

Vysoce nákladný netflixovský seriál The Get Down zřejmě nezaujal mnoho diváků.

Kanibalské scény ve francouzském dramatu Grave někteří diváci neustáli.

 

Recenze

„It takes the fear that a mother doesn’t know her own children, and magnifies it in visually arresting and thematically ambiguous ways, while suggesting that even in families that mean well, connections can be more tenuous than anyone ever guessed.“

Pilotní díl seriálové verze Vymítače ďábla.

„It’s annoying how good Designated Survivor is. Annoying, because the topic is so ridiculously cheesy, and the emotions so deliberately over-the-top.“

První díl nového seriálu Designated Survivor.

„I’m aware that nothing I say here will put off the loyal rump of Malick’s continuing supporters – they include friends of mine – but this near impactless ‘documentary’, supposedly many years in the making, for me, really is the creative vacuum his career has been headed for lately“

Spektakulární imaxovský dokument Terrence Malicka Voyage of Time.

„Melodies are being sung, but the impassioned souls from which they’re supposed to spring are absent.“

O Oscary si zpívající retro muzikál La La Land.

„It’s one giant, unapologetic dose of bloody absurdity, and the talented cast is clearly having a blast with the mayhem.“

Akční pecka Bena Wheathleyho Free Fire.

„The mysterious case of 1927’s Hats Off with Laurel and Hardy leaves a gap in the career of these two accidental partners; Alfred Hitchcock’s ill-fated and ill-conceived 1926 picture The Mountain Eagle could, if pried from the wrinkles of time, demonstrate the director’s early genius.“

Kniha o ztracených a nalezených filmech In Search of Lost Films.

„V dějinách české literatury Matouš jednou zaujme podobné místo jako třeba Chaunovy Zápisky režiséra, jež svého času budily srovnatelný „kontroverzní“ rozruch; než se tak stane, domácí recenzentská a kulturní obec bude ještě nějakou chvíli sdílet obvyklá pravidla hry na prvořadou literární událost.“

Deník Jiřího Cieslara Matouš.

„Bohužel námitka týkající se faktu, že pořad ukazoval jen to negativní, je sice pochopitelná, ale současně nepřípadná. To nebyla reportáž o problému taxislužby, ale docureality o nepoctivých taxikářích. Nikde v ní není řečeno, že takoví jsou všichni, ale sama forma už předem vylučuje nějaký „všeobjímající“ přístup.“

Internetová docureality série Praha vs. Taxi.

 

Trailery

Crisis In Six Scenes

Fifty Shades Darker

Christine

Moana

Miss Sloane

Nocturnal Animals