Posts Tagged ‘Rumunsko’

Nejspolehlivější lék na hypochondrii? Rumunský zdravotní systém. Cristi Puiu a jeho Smrt pana Lazaresca.

Několik poznámek ke druhému celovečernímu filmu jednoho z nejodvážnějších rumunských filmařů.

(Text byl původně psán jako komentář na ČSFD, čemuž odpovídá jeho neučesanost nebo fakt, že se nezdržuji úvodním popisem děje, ale kvůli délce jsem se jej rozhodl zveřejnit zde.)

Významnou přidanou hodnotou této neuhýbavé, naturalistické nemocniční road movie je, jak nás po celou dobu upozorňuje, že onen systém tvoří lidé. Lidé různě naladěni a unaveni, více či méně přívětiví, zatížení rozličnými problémy, nad které se nedokáží povznést ani před svým pacientem. Na staršího neupraveného muže, z něhož táhne alkohol (a který se posléze také pozvrací, pomočí a pokálí), reagují pochopitelně – dle prvního dojmu. Teprve sečtení několika těchto prvních dojmů dává panu Lazarescovi šanci na náležité vyšetření.

Pevnou formu film postrádá pouze zdánlivě. Jeho rytmus, udávaný navenek tím, co se zrovna (náhodou) přihodí, není monotónní. Tempo se však mění přirozeně (například tím, jak postupuje noc a s ní stoupá únava postav), bez prudkých zvratů prozrazujících přítomnost scenáristy. Podobně nerušivě a úsporně je používán střih, který hercům jejich práci nijak neulehčuje a slouží převážně k přeskočení těch situací, které jsme si s postavami již alespoň jednou „zažili“ (nakládáni Lazaresca do sanitky).

Zřetelně si tak uvědomujeme, že se v reálném životě, jemuž je film oddaný, nic neděje okamžitě a samozřejmě, že od zvratků na podlaze nelze pohodlně utéct jedním střihem a předstírat, že kamsi zmizely. Jakkoli dlouhé jsou záběry, kompozice neztrácejí na přehlednosti, a to přesto, že kamera není fixována na jednu hlavní akci, ale reportážně si všímá všeho, co se v její blízkosti děje. Díky tomu může být Lazarescova dějová linie průběžně rozbíjena mikropříběhy vedlejších postav, kterým skutečnost, že kvůli nějakému nadřazenému Vyprávění nepřestávají žít svá osobní dramata, přidává na autentičnosti.

Předsudky, nevšímavost, sebestřednost, arogance, potřeba dokazovat svou převahu, neochota naslouchat. Pan Lazarescu coby ne zrovna vzorový pacient režisérovi slouží jako element vyvolávající u ostatních tyto reakce. Citově i finančně vydírán blízkými, lékařům sloužící za terč jejich černého humoru (do krematoria své pacienty neposílá jenom pan doktor Skružný z Vesničky mé střediskové), vyvolával alespoň v mém případě pocit bezpráví a soucit s protagonistou.

Přimknutí se k Lazarescovi je jeden z možných způsobů, jak s ním jeho absurdní dvouapůlhodinovou odyseu absolvovat bez ochabnutí pozornosti. Domnívám se, že šlo o Puiův záměr – „uvěznit“ nás ve společnosti titulního hrdiny na dost dlouhou dobu, aby v nás tím probudil zájem o mužův osud. Těžko by totiž mohl vyprávění založit na zatajování toho, k čemu dojde, neboť tuto informaci prozrazuje název. Obdobně nemá smysl tázat se, kdo bude „vrahem“, neboť podobně jako rozrůstající se rakovinový nádor na člověka očividně působí souhra systémových a lidských vad.

Natočit zdrcující portrét odlidšťujícího společenského mechanismu způsobem, který ve vás probudí zájem o konkrétního člověka, považuji za skutečný umělecký triumf a smysluplné využití filmového média.

Moartea domnului Lăzărescu. Rumunsko 2005, režie a scénář: Crisi Puiu.

Reklamy