Knihy vs. filmy
Trilogie Milénium švédského autora Stiega Larssona v sobě kombinuje postupy investigativní žurnalistiky s prvky thrilleru detektivního, psychologického a špionážního, aby finišovala jako soudní drama. Její tři filmová zpracování jsou žánrově čistší a vypravěčsky přímější. Zejména z důvodů časových.
Film nelze větvit tolik jako román a pokud bylo cílem uvést všechny tři díly do kin v témže roce, čas pro větší filmařskou invenci zkrátka nezbýval, na což viditelně doplácí předně druhé a třetí pokračování. Podle nejslabší a nejkratší knihy tak paradoxně vzniknul nejlepší a nejdelší film.
Kvalitativní nepoměr mezi zručně napsanými Dívkami (které si hrály s ohněm/koply do vosího hnízda) a jejich konvenčními adaptacemi je značný.
Larsson ve snaze obsáhnout příběh z co možná největšího množství perspektiv neustále mění vypravěče. Nedělá rozdíl mezi padouchy a hrdiny, čímž zároveň ruší černobílé dělení na postavy hodné a zlé. Každá z nich zkrátka sleduje odlišný cíl/má jiný pohled na věc. U filmu by stejný přístup mohl vést k pozoruhodnému experimentu stejně dobře jako k nekoukatelnému galimatyáši.
Tvůrci nepřekvapivě zvolili méně riskantní variantu a tedy i radikálně snížili počet postav, které vystupují do popředí. Méně postav znamená též menší tématické rozpětí. Filmy se proto jeví mnohem banálnějšími, kromě zločinů samotných se v nich nic moc neřeší.
Odkazům k aktuálním kauzám, moderním technologiím, tomu, jak to chodí v redakci, na policii, ve vyšších sférách je věnován jen prostor nezbytný k pochopení jádra explikované zápletky. Výrazně zploštěn byl i stěžejní souboj pohlaví, demonstrovaný v knize na složitém vztahu Mikaela (ve filmu podstatně menšího mačisty) k Lisbeth a Lisbeth ke zbytku mužské populace.
Larssonova posedlost detaily, z nichž ne všechny o něčem vypovídají, je do filmu převeditelná obtížně, právě ona však vedla k aktivnějšímu zapojení čtenáře, který musel neustále provádět vlastní selekci. Má význam pamatovat si u této postavy nejen jméno, ale také ulici, kde bydlí, co pije, co jí a jakým autem jezdí? Filmy provádějí tuto selekci za nás a vyžadují jenom pasivní sledování.
Jména, s nimiž na stránkách knih přicházíte do kontaktu neustále, jsou ve zhuštěných filmových verzích obtížněji zapamatovatelná a u mnoha postav nejspíš až do konce nebudete vědět, jak se jmenují. Á propos – proč se zajímat o bezejmenné, že? Přitom proniknutí pod kůži každého jednoho aktéra tvoří podstatný díl toho, co knihy činí tak pohlcujícími.
Knižní Milénium není zdaleka bez chyb. Larsson úplně nevychytal kvantum sexu a kávy, z čeho si tvůrci jinak zarytě vážných filmů dokázali udělat legraci (hláška „Moje závislost na kávě mě jednou zabije“ v Dívce, která si hrála s ohněm a detail na šálek naplňující se kávou jako ustavující záběr v úvodu Dívky, která kopla do vosího hnízda).
Realističnost dostává zabrat jde-li o (ne)smrtelnost Salanderové a bělovlasého obra, dosahujícího ve filmu až parodických rozměrů. Nicméně zkratkovitost druhého a třetího filmu není vinou autora, který ve vyprávění postupuje nanejvýš racionálně, krok za krokem, aniž by spoléhal na náhody, jak se může z filmů jevit. Věrný své poctivé metodě, dává si načas dokonce i ve chvíli, kdy byste čekali rychlé rozuzlení (závěr třetího dílu). Těším se, až se jeho knih chopí stejně trpělivý režisér. Těším se, až se jeho knih chopí David Fincher.
Muži, kteří nenávidí ženy – nedávno vyšlo na DVD/BR
Dívka, která si hrála s ohněm – oficiální kinopremiéra minulý týden
Dívka, která kopla do vosího hnízda – premiéra 16.12.2010
O filmu 