Archiv Listopad, 2010

Důkladné prostudování programu FFF (25.11. – 1.12. v osmi městech ČR) oživilo mé déle trvající tušení, že francouzská kinematografie je docela v háji. Samozřejmě není moc fér soudit na základě hodnocení druhých, ale vyjma Carlose, pro kina zkráceného o dvě hodiny, Iluzionisty, O bozích a lidech a pár koprodukčních titulů (kanadský Pan Nikdo, britský Muž ve stínu, rakouská Bílá stuha, multi-kulti Vejdi do prázdna…) nemá snad žádný film z onoho „reprezentativního výběru“ IMDb rating nad 7.3, což považuji na základě delšího pozorování za rozhodující hodnotu při výběru, na co jít. Ale možná jsem vůči přeintelektualizovanému francouzskému post-nouvelle vague filmu jenom zaujatý (a nebavme se teď o žánrové produkci).

Zajímavé tituly s hodnocením pod 7.3: Krásná Junie (ačkoli více mne zaujaly trailery na Dans Paris a Les Chansons d’amour téhož režiséra); Strom (ptž Charlotte Gainsbourg a pěkný plakát), Louise-Michel, Na mamuta! (protože režiséři jsou zábavným způsobem magoři).

Reklamy

Larssonovo Milénium

Posted: 19. 11. 2010 in aktualitka

Knihy vs. filmy

Trilogie Milénium švédského autora Stiega Larssona v sobě kombinuje postupy investigativní žurnalistiky s prvky thrilleru detektivního, psychologického a špionážního, aby finišovala jako soudní drama. Její tři filmová zpracování jsou žánrově čistší a vypravěčsky přímější. Zejména z důvodů časových.

Film nelze větvit tolik jako román a pokud bylo cílem uvést všechny tři díly do kin v témže roce, čas pro větší filmařskou invenci zkrátka nezbýval, na což viditelně doplácí předně druhé a třetí pokračování. Podle nejslabší a nejkratší knihy tak paradoxně vzniknul nejlepší a nejdelší film.

Kvalitativní nepoměr mezi zručně napsanými Dívkami (které si hrály s ohněm/koply do vosího hnízda) a jejich konvenčními adaptacemi je značný.

Larsson ve snaze obsáhnout příběh z co možná největšího množství perspektiv neustále mění vypravěče. Nedělá rozdíl mezi padouchy a hrdiny, čímž zároveň ruší černobílé dělení na postavy hodné a zlé. Každá z nich zkrátka sleduje odlišný cíl/má jiný pohled na věc. U filmu by stejný přístup mohl vést k pozoruhodnému experimentu stejně dobře jako k nekoukatelnému galimatyáši.

Tvůrci nepřekvapivě zvolili méně riskantní variantu a tedy i radikálně snížili počet postav, které vystupují do popředí. Méně postav znamená též menší tématické rozpětí. Filmy se proto jeví mnohem banálnějšími, kromě zločinů samotných se v nich nic moc neřeší.

Odkazům k aktuálním kauzám, moderním technologiím, tomu, jak to chodí v redakci, na policii, ve vyšších sférách je věnován jen prostor nezbytný k pochopení jádra explikované zápletky. Výrazně zploštěn byl i stěžejní souboj pohlaví, demonstrovaný v knize na složitém vztahu Mikaela (ve filmu podstatně menšího mačisty) k Lisbeth a Lisbeth ke zbytku mužské populace.

Larssonova posedlost detaily, z nichž ne všechny o něčem vypovídají, je do filmu převeditelná obtížně, právě ona však vedla k aktivnějšímu zapojení čtenáře, který musel neustále provádět vlastní selekci. Má význam pamatovat si u této postavy nejen jméno, ale také ulici, kde bydlí, co pije, co jí a jakým autem jezdí? Filmy provádějí tuto selekci za nás a vyžadují jenom pasivní sledování.

Jména, s nimiž na stránkách knih přicházíte do kontaktu neustále, jsou ve zhuštěných filmových verzích obtížněji zapamatovatelná a u mnoha postav nejspíš až do konce nebudete vědět, jak se jmenují. Á propos – proč se zajímat o bezejmenné, že? Přitom proniknutí pod kůži každého jednoho aktéra tvoří podstatný díl toho, co knihy činí tak pohlcujícími.

Knižní Milénium není zdaleka bez chyb. Larsson úplně nevychytal kvantum sexu a kávy, z čeho si tvůrci jinak zarytě vážných filmů dokázali udělat legraci (hláška „Moje závislost na kávě mě jednou zabije“ v Dívce, která si hrála s ohněm a detail na šálek naplňující se kávou jako ustavující záběr v úvodu Dívky, která kopla do vosího hnízda).

Realističnost dostává zabrat jde-li o (ne)smrtelnost Salanderové a bělovlasého obra, dosahujícího ve filmu až parodických rozměrů. Nicméně zkratkovitost druhého a třetího filmu není vinou autora, který ve vyprávění postupuje nanejvýš racionálně, krok za krokem, aniž by spoléhal na náhody, jak se může z filmů jevit. Věrný své poctivé metodě, dává si načas dokonce i ve chvíli, kdy byste čekali rychlé rozuzlení (závěr třetího dílu). Těším se, až se jeho knih chopí stejně trpělivý režisér. Těším se, až se jeho knih chopí David Fincher.

Muži, kteří nenávidí ženy – nedávno vyšlo na DVD/BR
Dívka, která si hrála s ohněm – oficiální kinopremiéra minulý týden
Dívka, která kopla do vosího hnízda – premiéra 16.12.2010

Trekkerem ze dne na den?

Posted: 2. 11. 2010 in aktualitka

Jeden z nejlépe hodnocených filmů loňského roku, Abramsův Star Trek jsem dlouho, předlouho ignoroval z obav, že mu neporozumím. Jak jinak, coby člověk neznalý žádné z mnoha televizních sérií ani žádného z celovečerních filmů (kterých je víc, než na kolik dílů to dotáhnou mnohé seriály).

Ba ne, porozuměl jsem, ba dokonce se pro celé startrekovské univerzum nadchnul. Rychlost mého shánění jménem Star Trek ocejchovaných pohyblivých obrázků brzdí několik faktů. Filmový Star Trek roku 2009 je v širém vesmíru tím nejlépe hodnoceným Star Trek filmem. Údajně je na Star Trek filmy a seriály nezvykle akční a taky oproti nim trochu vtipnější a drzejší, neboť Abrams chtěl přitáhnout mladé publikum. A co je nezpochybnitelné – v žádném dřívějším Star Trek počinu nehraje Simon Pegg, jako Scotty nejzábavnější postava filmu. Stojím tudíž před dilematem, jestli zavítat do lákavých, zatím neprobádaných končin vesmíru a riskovat zkažení veskrze pozitivního dojmu (v rámci žánru filmu opravdu nemám co vytknout), nebo si raději počkat na pokračování tohoto omlazení ságy. Ve druhém případě bych ale nemohl docenit detaily pro znalce, jež jsou ve filmu cítit za každou třetí hláškou, každou druhou lokací a každým zdvižením podivně rozklížených prstů (romulanský pozdrav, ať nejsem za úplného debila).