Filmy roku 2021

Posted: 29. 12. 2021 in žebříčky

Můj divácký rok 2021 v devíti zastaveních

Annette (Leos Carax, 2021): horký letní večer, vydýchané Aero, jedna z prvních post- (nebo mezi- ?) lockdownových premiér, probíhající paralelně s premiérou v Cannes, kvůli čemuž projekce začala s dlouhým zpožděním – vzrušení i diskomfort, zábava i naštvání, opájení se spektáklem i vypadávání z rytmu a nahlížení za konstrukci. Film, který mi po mnoha měsících odloučení naráz připomněl většinu důvodů, proč nikdy nezanevřu na chození do kina. // Z dalších výborných hudebních/muzikálových děl: One from the Heart (Francis Ford Coppola, 1981), The Beatles: Get Back (Peter Jackson, 2021), Summer of Soul (… aneb Když se revoluce nesměla vysílat) (Ahmir-Khalib Thompson, 2021), The Velvet Underground (Todd Haynes, 2021), West Side Story (Steven Spielberg, 2021)

Bo Burnham: Inside (Bo Burnham, 2021): o tom, proč považuji pandemický muzikál Bo Burnhama za jeden z nejvýstižnějších komentářů ke světu sociálních sítí (a bublin), v němž určité hodnoty prezentujeme (a jiné kritizujeme) často jen kvůli lajkům a pomíjivému pocitu přijetí a uznání naší velkou virtuální rodinou, jsem v půlce roku psal pro A2. O několik měsíců, kulturních válek a pandemických vln později mi Burnhamovy (sebe)ironické songy přijdou ještě trefnější. Z dalších internetových one man show mě hodně bavila Mikýřova úžasná pouť internetem a YouTube kanál ostravského filozofa Antonína Doláka, kterého jsem objevil až díky FAMU dokumentu Tvář z hoven (Michael Jiřinec, 2021). Zatímco Hogenová, již znepokojivě velké množství lidí považuje za relevantní myslitelku dneška, jen balí hovna do lesklého papíru (rozuměj banality do sofistikovaně znějících slov), Dolák o sračkách, které nás zaplavují, a maskách, za které se před nimi schováváme, nebo s pomocí nichž s nimi splýváme, mluví bez obalu. Někdy úplně mimo, na základě dojmů a urážlivých stereotypů, jindy k věci. Skoro vždy mimo konvenční myšlenkové rámce.

Can’t Get You Out of My Head (Adam Curtis, 2021): o Curtisově nejnovější sérii jsem obsáhle napsal pro slovenský magazín 3/4, takže budu jen parafrázovat své věty. Proč jsme přestali věřit v alternativy k přežívajícím mocenským strukturám a smířili se se stavem, který v nás probouzí depresi, úzkost a strach? Porozumění tomu, na jakých základech dnes stojí moc a naše přesvědčení o tom, co (ne)zmůžeme, je stěžejní, máme-li nahlédnout za dominující ideologii a být schopni představit si něco jiného. // Z dalších intelektuálně stimulujících a esteticky vzrušujících počinů chci vyzdvihnout Benedettu (Paul Verhoeven, 2021), Smolný pich aneb Pitomý porno (Radu Jude, 2021) a Stručné dějiny vyhlazování (Raoul Peck, 2021)

La Commune (Paris, 1871) (Peter Watkins, 2000): většina filmů vypráví o hrdinských činech nebo chybách jednotlivců, přeceňuje význam individualismu a štěstí ohraničuje konzervativními hodnotami a monogamními vztahy, které jen udržují status quo a posilují asociální logiku kapitalismu. Watkinsova monumentální historická rekonstrukce je ojedinělou oslavou kolektivní akce a solidarity jak svým sdělením, tak způsobem vzniku. // Filmování funguje jako akt (protisystémového) vzdoru skvěle také v těchto filmech:  Gelegenheitsarbeit einer Sklavin (Alexander Kluge, 1973), Maso and Miso Go Boating (Ioana Wieder, Nadja Ringart, Carole Roussopoulos, Delphine Seyrig, 1975), Sousto pro satana (Rainer Werner Fassbinder, 1976), Procesí (Robert Greene, 2021)

Filmařův dům (Marc Isaacs, 2020): spolu s Mužem s kamerou (Guido Hendrikx, 2021) a Filmem z balkónu (Paweł Łoziński) nejpodnětnější úvaha nad filmem jako nástrojem ke vstupování do cizích životů, navazování dialogu a přisvojování si něčích příběhů, ale také zamyšlení nad rozrušováním hranic mezi filmujícím a filmovaným, hostem a hostitelem, dokumentem a inscenací (k tomu viz také Policejní film [Alonso Ruizpalacios, 2021]). Zároveň vtipný a provokativní příspěvek k tématu mediální moci a autorské etiky při dokumentárním (nebo jakémkoli jiném) natáčení.

Spojení (Andrea Dalpian, 2021): z vícero filmů zříkajících se antropocentické perspektivy ve prospěch zvířat (Gunda [Viktor Kossakovsky, 2020], Kráva [Andrea Arnold, 2021], Z divokého moře [Robin Petré, 2021]), je tenhle spolu s Animotem od Juliany Mosky nejčistčí, v návratu k přirozenosti nejdůslednější – jen střídání ročních období a dvě vlčí mláďata vyrůstající v záchytné stanici a pak vypuštěná do volné přírody. Žádná poezie, vysvětlující komentář, romantizace, dojemný „zlidšťující“ příběh, jen vlci takoví, jací jsou a jak žijí. Jejich, nikoliv náš svět.

U štěstí dam (Julien Duvivier, 1930): kina zřejmě zanedlouho nebudou promítat (a velká studia vyrábět) nic jiného než franšízové fan service recykláty a generické obludnosti jako Free Guy, jejichž scénář zřejmě vygenerovala nepříliš pokročilá umělá inteligence (čest stále zřídkavějším zjevením jako Matrix Resurrections). Celkem logicky, když máloco už dokáže vzbudit srovnatelný divácký zájem. Množství výborných, poprvé viděných starších filmů mě v tomhle směru ale i letos uklidnilo spolehlivěji než třezalkový čaj. Nehrozí, že by v budoucnu nebylo na co (kvalitního) koukat. // Z dřívějších francouzských filmů mě vedle Duvivierovy dynamické adaptace Zolova románu hodně potěšily ještě tyhle: Les Croix de bois (Raymond Bernard, 1932), Nesahejte na prachy (Jacques Becker, 1954), Andělská zátoka (Jacques Demy, 1963), Zločin v expresu (Costa-Gavras, 1965)

Ve vírech (Mauritz Stiler, 1919): nejnapínavější akční scénu roku jsem neviděl v cringefestu Není čas zemřít ani v devátém díle Rychle a zběsile, ale v tomhle 102 let starém švédském filmu, vzrušující připomínce časů, kdy filmy nevznikaly před modrým a zeleným pozadím, ale v úzkém sepětí s přírodou, a kdy strach ve tváři herce (v tomhle případě sjíždějícího divokou řeku na kládě) byl opravdový. Spolu s dalšími restaurovanými skvosty rané skandinávské kinematografie (mj. Terje Vigen [Victor Sjöström, 1917], Psanci [Victor Sjöström, 1918], Nejsilnější [Alf Sjöberg, Axel Lindblom, 1929]) zároveň doklad toho, že v Česku momentálně – a překvapivě – není lepšího online distributora míň známých starých filmů, než jakým je Netflix.

The Works and Days (of Tayoko Shiojiri in the Shiotani Basin) (Anders Edström, C.W. Winter, 2020): zmapování života na japonském venkově formou osmihodinového etnografického deníku, při jehož sledování zcela přenastavíte své vnímání času. Množství ozuovských „pillow shots“ s místy v přírodě i ve městech zde neznačí pauzy. Představují základní stavební materiál. Stejně jako jsme sami utvářeni našim prostředím a měli bychom si vůči němu a jeho proměnám pěstovat vnímavost. // Z dalších kontemplativních výzev ke zpomalení: Cesta na západ (Tsai Ming-liang, 2014), Paths of the Soul (Yang Zhang, 2015), Dny (Tsai Ming-liang, 2020)

To nejlepší (z novinek), co jsem letos viděl:

Kompletní seznam pro mě nejpozoruhodnějších filmů (starších i novějších) roku 2021.

Odkazy na vybrané texty, které jsem letos napsal:

Annette

Benedetta

Bo Burnham: Inside

Can’t Get Out of Your Head

Judas and the Black Messiah

Láska pod kapotou

Podzemní železnice

Policejní film

Procesí

Přebíhání

Síla

Síla psa

Smolný pich aneb Pitomý porno

Time

U Petrovových řádí chřipka

Komentáře
  1. OLA píše:

    Super👍

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.