Temný rytíř *****

Film týdne (83)

Černá, bílá, Joker

Od událostí v posledním prvním Batmanovi uplynulo nanejvýš pár dní. V ulicích Gothamu narazíte s větší pravděpodobností na neumětelské napodobitele slavného bijce za spravedlnost než na hlavu některé z mafiánských organizací, které si ze strachu před temným přízrakem dávají dostaveníčka za bílého dne. Bruce Wayne ani přes četné jizvy svůj boj nevzdává, krom dosavadních spojenců – policejního komisaře Jima Gordona (Gary Oldman), věrného sluhy Alfréda (Michael Caine), batmanovské verze pana Q Luciuse Foxe (Morgan Freeman) – nachází dalšího v osobě nového prokurátora Harveyho Denta (Aaron Eckhart). Nad pevností jeho morálních zásad uznale smeká masku i Wayne, jenž mezitím dává dohromady síť na polapení většiny zločineckých es.

Zdánlivě bezchybný plán selže teprve v okamžiku, kdy do něj zcela nečekaně vtančí pošuk jménem Joker (Heath Ledger). Tenhle psychopat nerespektuje žádné mravní kodexy, nerozlišuje mezi dobrým a zlým, do nastoleného řádu hodlá vnést nekontrolovatelný chaos. Jako své schody ke slávě hodlá použít Batmana. Nastává období činů za hranici zákona a smýšlení mimo zaběhnutou logiku. Když se Bruce Wayne navíc stane třetím vrcholem milostného trojúhelníku, tvořeného dále jeho (ne)stálou přítelkyní Rachel (tentokrát Maggie Gyllenhaal) a zmíněným Dentem, je již jasné, že bude třeba přehodnotit cenu lidského života. Nejednou.

Pověst předcházející nejnovějšímu Batmanovi je luxusní. Po zhlédnutí Temného rytíře bych ji přirovnal k oslňujícímu blesku, po němž následuje sotva slyšitelné zahřmění. Nebudu zde rozpitvávat, mají-li na vyhoupnutí netopýřího muže do čela IMDb TOP 250 větší podíl fanoušci komiksů, či Heatha Ledgera, a zkusím k němu přistupovat jako ke kterémukoliv jinému filmu. Ale hned zkraje podotýkám, že to nebude snadné.

Prolog dle nepsaných pravidel masivních hollywoodských spektáklů zajišťuje představení padoucha, bez debat nejvyhlíženějšího padoucha posledních měsíců. Nástup Jokera není zrovna omračující, ale díky šikovně rozvrženému zločinu během pár minut víme většinu podstatného o jeho povaze a všechny další okecy jeho původu a důvodů jeho pošahanosti jsou jenom příjemným zpestřením a žádoucím prostorem pro Ledgerovu hereckou exhibici. Od prvních minut je nám četnými leteckými záběry představováno také hlavní působiště Jokerova (ne)přítele (viz níže) i epická šíře filmu. Mnoho postav, hafo prostoru pro všechny z nich a tématický i myšlenkový rozsah dost okázalý, aby se o Temném rytíři nestyděli psát v Cinepuru. Ne, vskutku to není typický letní blockbuster.

Podíl konverzačních scén svádí nikoliv k zařazení mezi akční thrillery, nýbrž mezi psychologická dramata. Je zde ovšem problém s onou psychologií – krom Harveyho Denta neprochází žádná postava výraznějším psychologickým vývojem. Titulní hrdina nanejvýš pár minut truchlí, aby se pak zvednul a pokračoval ve svém poslání. Důsledkem toho moc nefunguje ani druhoplánová romantika. Překvapivě ne kvůli hercům, ani kvůli scénáři, ale kvůli délce. Film mi vzhledem k šíři svého záběru přišel příliš krátký, potenciál mnohých scén nevyužitý. Dal bych přednost více slovům za cenu menšího množství akce. Jiný „film o zločinu“, vytlačený z první příčky mezinárodního TOP žebříčku právě Rytířem, Kmotra, asi málokdo vnímá jako akční. A neubližuje mu to.

Čím Temný rytíř hrdě ční nad většinu současné mainstreamové filmové produkce, je jeho pochmurnost par excellence. Nebýt pár drobných vtípků (v porovnání s jinými rozjuchanými komikovými filmy zde humor prakticky neexistuje), neváhal bych s přirovnáním k Fincherově ultratemné Sedmičce. Zdejší zlo je navíc (překvapivě) méně symbolické a více reálné – jako by se týkalo všech a číhalo v každém temném zákoutí. Po východu ze sálu mě přepadnul neuvěřitelně skličující pocit. Při množství denních scén to je i není poměrně překvapivé, neboť míra přítomnosti zhmotněného zla od první do poslední minuty nepolevuje.

Batmanovo nemesis, Joker, patří do vyvolené společnosti padouchů, kteří svou diváckou atraktivitou doslova ničí kladného hrdinu. Jak sám přiznává, zcela jej zničit nechce, přišel by o zábavu (a my také). Budí hrůzu a respekt kdykoliv jeho rozplizlý make-up ovládne plátno. Film okrádá o většinu veselých momentů, přičemž z humoru v jeho pojetí úsměv mrzne na rtech. Přejete si jeho smrt a zároveň netrpělivě vyčkáváte, kdy zase promluví. A když promluví o smrti, je v tom cosi dvojznačně tragického. Fenomenální Ledger dle předpokladů zastiňuje zbytek ansáblu, jeho stín však neubírá na výtečnosti výkonů ostatních. Velmi mile mne překvapil hlavně Aaron Eckhart, který hraje nejpřesvědčivější kladnou i nejpřesvědčivější zápornou postavu své dosavadní kariéry a zároveň v sobě značí dvojakost hrdinů, ke kterým můžeme vzhlížet.

K významu hrdinů a hrdinství se v nedávné době vyjadřovaly jiné snímky (například Eastwoodovy Vlajky našich otců), scénáristé Temného rytíře, bratři Nolanovi, ale navíc využívají superhrdinské pozice Batmana a rozlišují mezi hrdiny a Hrdiny. Film kooperuje se dvěmi světy, z nichž jsou sice oba fikční, ale jeden má přeci jen blíže k všední realitě. Průnik těchto dvou světů pěkně znázorňuje Gordonova těžko skrývaná pýcha, když může svému synovi sdělit, že tentokrát on zachránil Batmana, nikoliv opačně. Tento skrytý apel k divákům a k jejich vlastním hrdinským činům mi svou naivitou není tak blízký jako mnohem anarchističtější Wanted z nedávné doby, ale pravděpodobně osloví větší masy.

Některé scény poskytují i díky velmi dynamické kameře (na druhou stranu nijak zběsilému střihu) nebývale intenzivní prožitek. A například Batman stojící na hraně střechy mrakodrapu u klaustrofobiků nejspíš vyvolá menší závrať. Christopher Nolan se vypracoval na sebejistého režiséra, který vždy dokáže být nad režírovaným žánrem. Opět natočil sevřené drama a opět se nedokázal vyvarovat vícero koncům. Ten úplně poslední je excelentní a nabízí alternativu k předělávkám kdysi populárních titulů. V kontextu filmu nám totiž není představen jenom další westernový psanec, tenhle hrdina je vyzrálejší a bere na svá bedra všechny rozpory dnešního světa. Jinými slovy – vrací se do minulosti, aby lépe pochopil přítomnost.

Ani pár hodin po zhlédnutí si nedokáži do detailů vybavit žádnou akční scénu, vlastně se mi do paměti nesmazatelně neotiskla ani žádná scéna neakční. Nic natolik přelomového, originálního, či úchvatného, abych měl bezprostřední potřebu repete. Temný rytíř doznívá pomalu, na hollywoodský film až příliš pomalu, podobně jako zlo, o němž s takovým zaujetím pojednává, metastazuje do těla pozvolna. Vážně mi chvíli trvalo, než jsem si v hlavě srovnal všechny ty dialogy o mravní nevyzrálosti společnosti, která se nedokáže k smrti postavit čelem. Což jsem nečekal, což mě potěšilo a což mě zároveň přimělo přemítat nad kontraproduktivností obdobného počínání. Nezasloužil by si tak dobrý scénář být zužitkován ve filmu méně akčním a více koncentrovaném na to, co nám hodlá sdělit? Ve stávající podobě není Temný rytíř ani dost zábavný, ani dost přesvědčivý ve svých „proslovech“.

Mnohé nadchne, mnohé zklame. Revoluci nezpůsobí. Pro jeho výlučnost z běžné hollywoodské produkce, špičkové herecké výkony a řemeslné kvality, které nelze ignorovat, by ode mne bylo leda projevem namyšlenosti, kdybych ho nehodnotil pěti hvězdičkami. Nemohu jinak. Možná právě zde tlí jádro problému jménem nadhodnocení.

Temný rytíř (The Dark Knight, USA 2008)
délka 152 minut

režie: Christopher Nolan; scénář: Christopher a Jonathan Nolanovi; kamera: Wally Pfister; hudba: James Newton Howard, Hans Zimmer; hrají: Christian Bale (Bruce Wayne/Batman), Heath Ledger (Joker), Aaron Eckhart (Harvey Dent), Maggie Gyllenhaal (Rachel), Michael Caine (Alfred), Morgan Freeman (Lucius Fox), Gary Oldman (James Gordon)

90%

jak hodnotí jinde: ČSFD (96%), IMDb (9.4), RT (94%)

Firefly

Jiný vesmír

Před nedávnými časy v nedaleké galaxii… Navštívila Josse Whedona, autora Buffy, přemožitelky upírů, múza a předtím, než jej políbila, pošeptala mu do ucha, že by mohl zkusit zrealizovat sci-fi seriál s westernovými prvky. Joss poslechnul a třebaže tohoto rozhodnutí musel při pohledu na nízké ratingy sledovanosti mnohokrát zalitovat, zpětná odezva vypěstované fanouškovské základny mu jistě byla dostatečnou satisfakcí. Pojďme tu základnu trochu rozšířit.

Člověka odrazuje psát o něčem, co je do takových detailů rozpitváno tady, dále taky tady, tady, tady, tady a třeba ještě tady. Za nejneuvěřitelnější považuji fakt, že Firefly dokázala nadchnout i mne, nemilovníka sci-fi na pokračování, což byste vy všichni, čekající „něco jako Star Trek“, mohli brát jako doporučení. Firefly má navíc pouze čtrnáct epizod (původně bylo odvysíláno jenom jedenáct) a jakkoli je to zbožné přání všech fanoušků, další série nejspíš nikdy nevzniknou. Nemusíte tedy mít obavy z nekonečného natahování. Tři roky po televizní premiéře byla tak jako tak část proseb vyslyšena a Joss Whedon zpracoval universum Firefly do výborného celovečerního filmu Serenity. Seriál komentuji zde, film zde.

Tohle je jenom prvotní nakopnutí, upozornění na existenci toho, o čem již beztak většina z vás slyšela. Další kroky musíte podniknout sami. Lze předpokládat, že žádná z českých televizních stanic vám s nimi moc nepomůže. Nechcete-li minout kult, déle neváhejte.

Silnice (IMDb TOP 250)

Smích a slzy

Jako malý kluk Federico Fellini údajně utekl od školních povinností k cirkusu. Hrdinka jeho divácky nejmilovanějšího filmu Gelsomina (Giulietta Masina) se k obdobně potulnému způsobu obživy dostává s menším nadšením, ale s podobnou dětskou naivitou. Musí nahradit svou sestru Rosu, která dělala společnici hrubiánskému hromotlukovi Zampanovi (Anthony Quinn). Ohlašuje jeho slavné číslo – roztrhnutí kovového řetězu silou vlastní hrudi –, baví obecenstvo jako klaun, jehož smutek není předstíraný. Gelsomina měla o této práci docela jinou představu, začíná jí chybět domov a láska. A lásku ji těžko poskytne Zampano, těšící se z přízně dívek, jež jsou, řekněme, méně subtilní. Ti dva jsou jako oheň a voda a jejich složitému vztahu moc neprospěje, když mezi ně vstoupí další živel, akrobat nazývaný familiérně „blázen“ (Richard Baserath).

Na jedné straně snílkovský, těšící se z drobných radostí života, na straně druhé neustále pohlížející nemilé pravdě do očí – takový je čtvrtý Felliniho film, pojmenovaný příznačně Silnice, protože právě ona, neustále někam směřující, bere postupně všechny naděje Gelsomině – ta nikam směřovat nechce. Fellini přiznal, že hlavní roli psal na tělo své manželce, která mu byla jednou z hlavních inspirací i při psaní scénáře. Její úžasná hra očima pod klaunským make-upem nezaniká, naopak vyniká. Každé gesto, každá změna nálady je díky tomu mnohonásobně zjevnější a tím i dojímavější. Anthony Quinn oproti tomu hraje celým tělem. Představu cirkusového siláka naplňuje svým vzhledem, nikoliv velkorysostí svého srdce. V zacházení s Gelsominou je krutý, přehlíží její neopětované city a příliš pozdě si uvědomuje, jaký poklad v ní měl. Teprve v poslední, nejemotivnější scéně odhazuje siláckou slupku a dává najevo svou pravou povahu.

Dvě z inspirací – cirkus a Giulietta – jsem již prozradil, ale nebyl by to Fellini, kdyby ve vzpomínkách nezavítal i do krajiny svého dětství, do italského přímořského města Rimini. Zde prý žil kastrátor prasat a kurevník (dobrá kombinace), který se patřičným způsobem sblížil se všemi tamějšími ženami. Když už měl režisér přibližnou představu o příběhu a svěřil se s ní spoluscénáristovi Tullio Pinellimu, ten mu v úžasu sdělil, že jej také během dovolené v Toskánsku napadlo natočit film o horských tulácích, pikareskní vyprávění o potulných cigánech a kejklířích. Společně následně začali psát (Felliniho slovy) „o toulkách, s nimiž se jim svěřili Gelsomina a Zampano“. Nejdříve postavy, potom zbytek. Nejdříve lidé, teprve potom jejich činy – možná právě proto působí silnice tak opravdově. Třebaže si někteří Felliniho kolegové mysleli pravý opak.

Cesare Zavattini, jeden z čelních zastánců neorealismu, Felliniho nařkl z neochoty zachytit pravou tvář poválečné Itálie, hlavně chudobu venkova (na svatbě v Silnici se jídlem vyloženě plýtvá, to je pravda). Brzy nato se ke kritice přidal Luchino Visconti, jehož Vášeň z téhož roku na rozdíl od Silnice nezískala Stříbrného berlínského lva ani Oscara (takže by možná bylo příhodnější mluvit o Zášti). Ale copak lze Fellinimu vyčítat odklon od směru, k jehož prosazení svými scénáři výrazně přispěl? Byl snad na věky věků odsouzen natáčet pouze a jenom pravdivá dramata plná zmaru a smutku? Režisérův obranný argument mi přijde logický a v souladu s jeho dílem i magický: „Člověk není jen tvor sociální, nýbrž i božský“. Znaky čehosi božského zůstávají vlastní také Silnici, jejíž jednoduchá krása a emoce, které každý bez obtíží chápe, nepřestávají dojímat.

Silnice (La Strada, Itálie 1954)
délka 98 minut

režie: Federico Fellini; scénář: Federico Fellini, Tullio Pinelli, Ennio Flaiano; kamera: Otello Martelli; hudba: Nino Rota; hrají: Giulietta Masina (Gelsomina), Anthony Quinn (Zampano), Richard Basehart (Il Matto)

některá ocenění: Oscar pro nejlepší zahraniční film, ocenění newyorských filmových kritiků, Stříbrný lev z Benátek

umístění v IMDb TOP 250 (k 17.7.08): 231

Zdroje:

Töteberg, M.: Lexikon světového filmu. Nakladatelství Orpheus, Praha, 2005.
Fellini, F.: Federico Fellini filmuje. Tatran, Bratislava, 1986.

http://en.wikipedia.org/wiki/La_strada_(film)

NFS – 40 (Goldfinger)

Nezapomenutelné filmové scény

-Očekáváte, že promluvím?
-Ne, pane Bonde, očekávám, že zemřete.

Znáte klasičtější bondovský dialog?

Ať vejde ten pravý *****

Film týdne (82)

Láska, hlad a pomsta

Sídliště. Zima. Asi dvě hodiny po půlnoci. Stojíte před jedním z paneláků, na někoho čekáte. Společnost vám dělá jenom prostaticky poblikávající lampa, jejíž bzučení je jediným zvukovým vjemem, který vnímáte. Jedno z potemnělých oken v prvním patře se rozsvěcuje. Absence záclon vám umožňuje vidět ohnilé zdi, špinavý kuchyňský dřez, postaršího muže a kanystr s krvavě rudou tekutinou. Muž se blíží k oknu. Stojí u něj a než jej ledabyle zakryje kusem kartonu, věnuje vám dlouhý, vyčítavý pohled. Utíkejte!

Ne, neutíkejte. Omlouvám se za poskytnutí plané naděje, už je pozdě, váš osud byl právě zpečetěn. Posloužíte jako potrava. Je v tom kus zvrácené romantiky, posloužit jako potrava ve švédském hororu, kam jsem se vás úvodem snažil přenést. Doufám, že neúspěšně, neboť atmosféra Ať vejde ten pravý (dále AVTP) je jako u většiny zástupců žánru slovy nepřenosná. S tím žánrem je také problém, nerad bych, abyste se začali těšit na horor čistý jako právě napadaný sníh, tenhle kousek jakékoliv škatulkování odmítá zuby nehty. Hlavně zuby, proklatě ostrými špičáky.

Ne nadarmo si AVTP vysloužil místo v karlovarské sekci Jiný pohled, jinakost je jednou z předností této netradiční love story ze švédského sídliště (vidíte, zase škatulkuji, asi to mám v krvi). Školák Oskar schytává od svých hloupějších spolužáků tvrdé rány, s čímž se vyrovnává čím dál obtížněji potlačovaným vztekem. Žije s matkou, dojíždí za otcem, nemá žádné kamarády… až dokud nepotká dívku Eli. S ní má na první pohled společnou jenom nezdravou pobledlost, ale postupně je sblíží mnohem víc. Vskutku tvárný základ pro poetický příběh o problémech mládí a přátelstvích, která přetrvají i ty nejtěžší časy.

Jestli čekáte rozepsání ústřední zápletky do větších detailů, čekejte dál. Sám jsem o příběhu věděl základní minimum a následně si o to víc vychutnal každý nečekaný zvrat. Od prvních minut se stáváme aktéry rafinované hry autorů, kteří třeba hned v úvodu naznačí, že je zde nějaký zlý muž, který provádí něco hodně ošklivého mladým klukům, aby o pár scén později vyšlo najevo, že ten muž je vlastně dobrák a zlo páchá pod velmi silným tlakem okolností. Z postavy jednoznačně záporné je rázem postava tragická.

Tlak na vaše emoce je od prvních minut neskutečný a nejspíš záleží na subjektivním úhlu pohledu, jestli půjde o strach či smích, či směsku obojího. Pro mne šlo z větší části o film nebezpečný, o film, z něhož jsem měl strach, ovšem jiným způsobem, než mívám strach u běžných hororů. Tohle bylo… opravdovější. Jiní diváci (nikoliv jenom malý hlouček) považovali mnohé děsuplné okamžiky za hodné hlasitého smíchu. Přiznávám, taky mi absurdita některých výjevů vnucovala úsměv a brát AVTP smrtelně vážně asi nejde, ale rozhodně bych jej nedoporučoval jako film, u něhož se zasmějete.

Originální není jenom příběh (který naopak mnohým může připadat poněkud ošuntělý), originální jsou i vizuální nápady režiséra Tomase Alfredsona. Ten dokázal správnou délkou záběrů a prácí v rámci nich (tzn. mizanscénou) dodat komornímu vyprávění skoro epický rozměr. Všechno je jaksi osudovější, hlubší a dojemnější, než při letmém pohledu vypadá. Vtahování do děje probíhalo v mém případě pozvolna a zásadně skrze unikátnost viděného. S každým dalším vycizelovaným záběrem (nad nimiž ční finální zúčtování v bazénu) jsem byl o kus blíž jádru filmu, lépe jsem chápal záměr tvůrců. Těžko se to vysvětluje, takhle to vyznívá zvláštně, ale až uvidíte, nejspíš sami pochopíte, proč jde o film, při jehož „absorpci“ jsou nejdůležitějším orgánem oči.

Zlo – tohle slovo mi vytanulo na mysli několikrát. Pro některé společné prvky s rovněž švédským filmem Zlo (o školní šikaně), pro jeho permanentní přítomnost. Neřekl bych, že fyzickou, přesto hmatatelnou. Nejspíš si také budete klást otázku „kdo je horší, čí chování dává větší smysl?“. Je ještě na místě, zkoumat, jestli násilí ano, nebo násilí ne, když bez něj to nejde a s ním je to ještě horší? Stále víc filmů násilím nakaženou společnost přijímá jako holý fakt a jednotlivce staví do role oběti, která se musí bránit, chce-li přežít. Jenže co určuje, kdo je lovcem a kdo loveným? Pouze síla?

Filmů jako AVTP není mnoho. Tedy, není žádný film jako AVTP, ale filmů, které šokují, dojímají, rozesmávají, dokáží oslovit příběhem i obrazem a přesvědčit vás, že něco podobného zase pár měsíců (možná let) neuvidíte, těch není mnoho. Nemohu vytasit slovo dokonalost, nedořešenost a naivita některých motivů mi to neumožňuje, ale mohl bych použít slovo jiné, mnohem výstižnější – radost. Přesně tu, byť již doznívá, ještě devět dní po zhlédnutí pociťuji.

Ať vejde ten pravý (Låt den rätte komma in, Švédsko 2008)
délka 114 minut

režie: Tomas Alfredson; scénář: John Ajvide Lindqvist; kamera: Hoyte Van Hoytema; hudba: Johan Söderqvist; hrají: Kåre Hedebrant (Oskar), Lina Leandersson (Eli)

90%

jak hodnotí jinde: ČSFD (84%), IMDb (8.4), RT (100%)

Paříž (ne)filmová

Bylo o ní napsáno tolik románů, básní a písní, natočeno tolik filmů, tolik slavných osobností se o ní vyjadřuje s velkou pokorou a nadšením. Těžko nepodlehnout dojmu, že stačí jediná návštěva, abyste před návratem domů nadšeně a pěkně po francouzsku zvolali „Paris, je t’aime!“. Sám však musím jít proti proudu, řka „Paříži, nemiluji Tě“. Zatím ne, nejspíš nikdy ne. První flirt s Tebou nedopadl nejlépe a nebudu-li k tomu mít smysluplný důvod, již vícekrát Tě nenavštívím.

Na následujících řádcích neusiluji o komplexní přepis deníku z cest, je to jenom soubor dojmů a postřehů, které možná někdy poslouží jiným návštěvníkům města nad Seinou.

Dojem první, velmi intenzivní a přetrvávající po celou dobu pobytu: Paříž smrdí. Zápach moči a výkalů mě hned po východu z metra nevybíravě praštil mezi oči. Naděje, že tyto příznaky inkontinence a příliš hojně využívané kanalizace nebudou vlastní celému městu, se ukázala být lichou. Neblahý čichový vjem naštěstí občas zazdila vůně čerstvých baget a sendvičů z rohy ulic zdobících bageterií/patiserií. Co ovšem bylo permanentní a těžko se proti tomu dalo bojovat omezením nezbytných dávek kyslíku na minimum – hluk. Troubení je běžným dorozumívacím prostředkem bezohledných (hlavně k chodcům) pařížských řidičů. Hodně aut znamená hodně troubení, hodně troubení znamená hodně hluku. Aut jsou v Paříži mraky. Sekundární zvukovou kulisu zajišťuje ruch velkoměsta – lidé v pohybu.

Paříží se jakožto turista můžete pohybovat po svých, metrem, autobusem, vlakem (RER) či taxíkem. Jako chodec riskujete čelní střet s cyklisty, zpravidla nerespektujícími pro ně vyznačenou zónu, případně s automobilem na přechodech, kde vám nejspíš bude vždy chvíli trvat než zjistíte, svítí-li na druhé straně červená či zelená. (Ani při zelené není přechod zcela bezpečný a několikrát bylo třeba se prolétat mezi auty stojícími v klídku přímo na zebře.) Při využití metra, které má v parných dnech blízko k sauně, vám hrozí nanejvýš ušlapání davem či zaseknutí při průchodu lískyoznačujícího turniketu (nelekněte se, když se s vámi bude chtít na druhou stranu protlačit černý pasažér, který nemusí být nutně černý – takhle to v Paříži chodí a jsem si jist, že v Praze by to po zavedení podobného systému vypadalo ještě hůř). Jde-li o přepravu busem a vlakem – cestovat tím prvním ve špičce je o nervy (slibuji, že od nynějška budu mnohem opatrnější při používání úsloví „nacpaný autobus“), tím druhým se celkem v pohodě dostanete na odlehlejší části města, případně kousek za jeho hranice. Zkoušet k přepravě taxík by vzhledem k mizivé jazykové vybavenosti bylo příliš troufalé.

Z vlastních zkušeností nemohu souhlasit s tvrzením, že Pařížané spíkují anglicky jedna báseň a že jsou kdykoliv ochotni pomoci. Tamější lidé jsou hákliví na výslovnost v jejich mateřském jazyce a nikdy nemáte jistotu, že se trefíte do akcentu, který „vyžadují“. A ne, znalost angličtiny situaci rozhodně nezachraňuje. Dokonce i na informačních službách byla jazyková vybavenost zaměstnanců tristní a jdoucí ruku v ruce s ochotou poskytnou požadované info. Pochopitelně, najdou se i výjimky, přecházející vaši snahu parler français zdvořilostním úsměvem a poskytující pomoc, je-li to jen v jejich silách, od nejnavštěvovanější země světa (vloni do Francie zavítalo přes 80 milionů turistů) bych však čekal lepší přípravu na záplavy cizinců.

V restauracích stěží narazíte na kuřáky (platí zde zákaz), o to více jich rakovinotvorný kouř vypouští do proudících davů na ulicích. Další, méně škodlivou proprietou Pařížanů jsou knihy. Čtou hodně a všude možně. Umět francouzsky, také bych neodolal důkladnější prohlídce vnitřností některého z mnoha antikvariátů. Čemu jsem ovšem neodolal, bylo zavítání do zcela náhodně objeveného „geek“ obchodu. Podobně husté šiky komiksů (včetně manga kousků) a postaviček z populárních filmů a seriálů jsem do té doby viděl pouze v jihokorejských a japonských filmech. Tím se dostávám k jedné z vlídnějších tváří Paříže – najdete v ní takřka cokoliv. V dostatečném množství. Ovšem za poměrně vysoké ceny.

Mým prvotním cílem bylo poznávat Paříž filmovou. Naivně jsem si myslel, že kupříkladu při procházení Montmartrem co chvíli narazím na uličku, po které cupitala Amélie… 🙂 Nakonec jsem musel dát zavděk „sázkami na jistotu“ jako St. Sulpice (Šifra mistra Leonarda), Louvre (Banda pro sebe), Eiffelovka (mnoho různých filmů) či mimo Paříž ležící Versailles (Marie Antoinette). Dojem z „Paříže filmové“ malinko zlepšila návštěva francouzské filmotéky (s expozicí zahrnující např. první kameru, na kterou natáčel Georges Meliés) a srdceoblažující přítomnost kina na každém rohu (jen při procházce po Champs-Élysées jsem jich napočítal pět). Filmová nabídka vskutku pestrá, od žhavých novinek, přes současné evropské art filmy až k léty ověřeným klasikám.

Měl-li bych k Paříži přiřadit jediné adjektivum, bude to „živá“. Neustále se v ní něco děje. Tady se mraky týpků valí na koncert Iron Maiden, tamhle jakýsi cvok medituje nad vysypanou popelnicí, tam projíždí kolona důležitě vypadajících aut. Představě města jako kina atrakcí odpovídá seřazení sedaček v všudypřítomných kavárničkách – pár centimetrů od vás neustále někdo prochází a vy se můžete s výhledem do ulice kochat a žasnout. Stísněnost podniků balancuje na některých místech na hraně lidské tolerance, ale při tom množství lidí nejspíš není jiné cesty, než využívat každičkého čtverečního mikrometru.

Rád bych toto dolování vzpomínek na před týdnem navštívené město zakončil nějakým pozitivním konstatováním, ale nadále přetrvávající rozpačitý dojem mi to neumožňuje. Bylo chybou očekávat příliš mnoho? Lze však zavítat do Paříže a neočekávat příliš mnoho? Pokusím si oživit pošramocené vzpomínky na Paříž známou z filmů a alespoň tu milovat. Takže nakonec přece jen happy end?

Ve víru Varů

Ve Varech to v průběhu festivalu žije nonstop. Chcete-li si je užít se vším všudy, počítejte, že z vás budou děti noci i ranní ptáčata (která samozřejmě dál doskáčou, víc toho sežerou a dřív chcípnou). V sedm ráno přichází první šance získat nějaké, jinak beznadějně vyprodané, lístky do kin. Ovšem již pár minut po spuštění rezervace přes SMS a WAP jsou všechna k tomuto účelu uvolněná místa obsazena. Nezbývá, než vyrazit do fronty před nějakou „živou“ pokladnu. Ani včasný příchod ovšem nic nezaručuje. Jinou možností, kterak zavítat na vybranou projekci, je bivakování před daným sálem s Festival Passem, doufaje, že zbude pár neobsazených sedadel. Což většinou zbude, ale ani čtyřicetiminutová rezerva vám nezajistí, že budete v dané frontě stát mezi prvními. Je to boj a ty méně vytrvalé bijce nepochybně naštve, když přijedou na filmový festival, kde následně (a jen zčásti vlastní vinou) nezhlédnou jediný film. Ne všichni sem ovšem jezdí kvůli filmům.

Ve Varech jsou lidé, které znáte, lidé, kteří znají vás i lidé, které nezná nikdo, ale chovají se, jako by je znal každý. Během festivalu se Karlovy Vary mění v malou filmovou vísku, s několika stěžejními body, mezi nimiž permanentně pendlují osoby rozmanitého věku i vzezření. Dvanáct provizorních i méně provizorních kinosálů (rekonstrukce tomu Velkému prospěla) je pěkně rozprostřeno na ploše ne velké příliš, leč dost, abyste při přebíhání mezi nimi sem tam propadli iluzornímu dojmu, že činíte něco pro své zdraví. „Činit něco pro své zdraví“ naopak není vhodné dávat do souvislosti s celodenním vysedáváním před plátnem, často s přestávkami zanedbatelné délky. Přestávkami sotva dost dlouhými k brisknímu vykonání těch nejzákladnějších hygienických potřeb. Spánek a příjem živin vykonávají ti šikovnější přímo během promítání (z čehož plynou některé zpestřující nefilmové zážitky).

Bonusem pro ty šťastnější z letošních návštěvníků, kteří se dostanou na nějakou projekci, jsou čtyři festivalové znělky, v nichž čtyři držitelé Křišťálového glóbu předvádějí, jak si (ne)váží své trofeje. Škoda neotitulkovanosti znělky s Harveyem Keitelem, založené na dialogu v angličtině. Osobně považuji za nejvydařenější výkon Miloše Formana (jehož „fujtajbl!“ je… prostě formanovské). Bude-li počet takto koncipovaných znělek do budoucna narůstat, bude se asi také čím dál častěji stávat, že „předfilm“ sklidí větší aplaus než následný film. Při jeho vybírání jde málokdy o sázku na jistotu (to najma u těch uvolněných piráty na net – letos třeba Tropa de Elite) a riziko, že „to ugandské nezávislé drama“ bude buď bizarní, nebo nudné, nebo nudné i bizarní, není malé. Každý rok se nicméně z nějakého nečekaného úhlu snese pecka, jejíž následky ještě dlouho potom vstřebáváte. Pro mne je letos takovým „shockerem“ švédský horor Ať vejde ten pravý, na nějž se ještě můžete probít poslední den festivalu.

P.S.: Z množství blogů přinášejících čerstvé info o festivalovém dění bych doporučil jenom jeden, který lze ovšem číst a bavit se u něj i zpětně: Karlovarský zápisník Cinemy

P.P.S.: To nejvtipnější z letošního festivalu (co nejspíš nepřekoná ani žádný film) – „rozhovor“ s Paulem Mazurskym v dnešním Deníku.