Archive for the ‘z archívu’ Category

Co číhá v kinech

Posted: 28. 4. 2009 in tipy, z archívu

Poslední týdny nedostatkem zajímavých filmů rozhodně netrpí. Ač bych rád, nestíhám každému z nich věnovat zasloužený prostor. Pár vět bude muset stačit.

Baader Meinhof Komplex (v kinech od 9.4.) *****
Nemálo přes dvě hodiny délky u faktograficky „pünktlich“ filmu o několika generacích extremistické levicové organizace RAF budí obavy zcela liché. Diváckou rozkoš skýtají nádherně přehledné akční scény, „pojištěné“ navíc faktem, že většina teroristek ráda krátké sukně. Sexy zpracování, dané také výběrem hudby (po Watchmenech další nečekané využití profláklého Dylana), události nijak nezlehčuje. Z vrahů mučedníky nikdo nedělá. Kontroverzní (sebe)vraždy zůstávají moudře skryty za vězeňskými zdmi. Třeba právě resuscitovaná snaha dobrat se pravdy (odhalit pachatele) donutí lidi přemýšlet.

Nezvaný host (v kinech od 9.4.) ****
Nenápadná tragikomedie Thomase McCarthyho oslovila diváky v Karlových varech, ani v běžné distribuci by se ovšem nemusela ztratit. Sympatické obsazení (Richard Jenkins byl nominován na Oscara), skvělá hudba a složitý problém v nekomplikovaném balení.

JCVD (v kinech od 9.4.) ***
Proklamovaný velký návrat slavného belgického tlamokopce potěší ze všeho nejvíc jeho skalní příznivce. Ostatní nechť dvakrát zváží, jestli chtějí strávit přes devadesát minut u mixu nevtipné komedie, nedramatického dramatu a neakční akce, který je navíc zakončený „srdceryvným“ výlevem hlavní hvězdy na kameru.

Gran Torino (v kinech od 16.4.) ***
Ani opakované zhlédnutí mi nepomohlo objasnit, v čem tkví unikátnost zatím posledního režijního počinu ostré hlášky cedícího (ex)patriota. Gran Torino je solidně zrežírované drama (biblické podobenství?) bez velkého překvapení, zato s řadou děr v logice. Sázka na jistotu napříč všemi vrstvami diváků. Nic víc.

Synecdoche, New York (v kinech od 23.4.) ****
Philip Seymour Hoffman stejně jako všichni ostatní pomalu umírá, navíc ho nikdo nechápe a jeho stolice má zvláštní barvu. A tak se rozhodne, že stvoří divadelní hru her, nesmrtelné monstrdílo. Když si odmyslíte absurdní dialogy, obrýleného šmíráka a dům, který hoří a nikdo se nad tím nepozastavuje, jde až potud jenom o hořké generační drama s trochu kafkovskou atmosférou. S přibývajícími lety hlavního hrdiny (jeden střih někdy znamená skok o několik let) přestává být zřejmé, kdo je tady vlastně magor a nejrozumnějším řešením se jeví počkat, jak nám geniální pointa všechno hezky objasní. Neobjasní. Režijní debut jednoho z pár skutečně originálních hollywoodských scénáristů Charlieho Kaufmana je podmanivě divný a žádá hodně trpělivost výměnou za poměrně málo uspokojujících odpovědí. Film, který vás naštve a(nebo) zavaří váš mozek.

Reklamy

Český film 2008

Posted: 8. 3. 2009 in různé, TV, událost, z archívu

Český film

tobruk karamazovi venkovský učitel rené

Skeptikové tvrdívají, že český film je v krizi. Nedávno bych neměl potřebu tento názor napadat, po včerejším připomenutí loňských tuzemských filmů Českým lvem (viz níže) bych ale neshledávat nedostatky naší kinematografie nijak zásadními. Samozřejmě, mohl by se změnit systém financování, aby kupříkladu jedna „Poledňáková“ dala vzniknout třem „Zelenkům“, filmů by na druhou stranu nemuselo vznikat tolik. Je sice zaručena žánrová pestrost, ale zastoupení jistého nezařaditelného typu stále převládá. Jde o díla pěkná, leč tuze blbá. Bojovníci proti téhle vnitřní dutosti byli předchozího roku mimořádně udatní. Můžeme se chlubit syrovým válečným filmem na špičkové technické úrovni (Tobruk); postmoderní, přesto své předloze věrnou adaptací velkého klasika (Karamazovi); komorním, odvážně otevřeným dramatem, které v konkurenci evropského artu rozhodně nezapadne (Venkovský učitel)…

Již tyhle tři výjimečné počiny činí český filmový rok 2008 dobrým, když k nim přidáte ceněné dokumenty (René, Občan Havel), herecky vděčná dramata (Děti noci, Hlídač č. 47), více-než-pokusy o něco nového (Kdopak by se vlka bál, O rodičích a dětech), půjde dokonce o rok velmi dobrý. Není důvod si kazit chuť komediálními oslavami kreténismu (Vy nám taky, šéfe, Taková normální rodinka) či ambiciózními snahami zpracovat sousto, které je nad možnosti tvůrce (Kozí příběhy, Bathory). Ten rok se prostě vydařil a vyhlídka Tmy (Herz opět hororový!) a Normalu (ty trailery!) mne naplňuje nadějí, že nebyl na dlouhou dobu posledním.

Karamazovi
Impozantní počin. Všechny ty postmoderní prvky (hra mimo hru, zakomponování otco-synovské antické tragédie, mončičák-Dostojevskij jako projev nestoudnosti srovnatelné s chováním Smerďakova a starého Karamazova) činí film komplikovanějším, vtipnějším a pestřejším a rád si je plně vychutnám s druhým zhlédnutím, ale Bratři Karamazovi výtečně fungují i jako „prosté“ drama. (Schormova verze v širším slova smyslu samozřejmě prostým dramatem není.) Dokonce bych řekl, že jim (a odteď bude definitivně za největšího kulturního kripla) dramatické podání sekne víc než knižní. Ten příběh nepotřebuje modernizovat a díky režii, hercům i (někdy příliš výrazné) hudbě parádně šlape, přidružená mikrodramata jej nezdržují, nýbrž spoluvytvářejí dokonale seřízenou mašinu o obrovské údernosti a myšlenkové hloubce. Jelikož jádro ani ne dvouhodinových Karamazových tvoří více než osmisetstránková kniha, zdání, že je v tom strašně moc a ještě něco navíc, funguje dokonale.  85%

Venkovský učitel
Syrový, realistický, avšak vnitřně krásný film. Jemná práce se symboly, nenápadnými a přitom skrytými za každým stéblem trávy. Dokonale promyšlená kompozice dlouhých záběrů, které nikdy nesvádějí k podezírání kameramana z exhibice. Skvěle napsané, ještě lépe zahrané postavy, jejichž životy nejsou omezené filmovou stopáží. Slámovým hrdinům stačí pár slov, abyste poznali jejich minulost a zatoužili znát jejich budoucnost. A někdy, primárně v Liškově případě, není třeba ani těch pár. Nejčastěji zmiňovaný (protože opravdu excelentní) herecký trojlístek Liška, Bydžovská, Šedivý, doplňuje bezchybné obsazení ostatních rolí. Rodiče Zuzana Kronerová a Miroslav Krobot vnášejí do příběhu trochu toho humoru, aniž by byli redukováni na komické figurky – scéna na balkóně byla pro mne nejsilnějším momentem celého filmu (zvlášť Krobotovo lakonické „Maminka má pravdu“). Marek Daniel jako Jirka, frajer z velkého města, představuje takřka dokonalou antitezi subtilního Petra a na jeho prosté, všeříkající konstatování „Chybíš“, bych navázal zdůvodněním, proč mi některé scény z poslední třetiny brání v udělení nejvyššího hodnocení: „Vadí“. Vadí očividně pěší vycházka do Německa, jedna z částí nešikovně vystavěné Láďovy anabáze. Vadí bezdějové potácení, do nějž tvůrci trochu násilně komponují tři zásadní motivy – zloba, vykoupení, odpuštění. Vadí poslední záběr, sice žádoucí (vždyť oni si to zaslouží), ale na rozdíl od zbytku nevěrohodný a rušivý. Kvalitativní odstup od zbytku české produkce je stejně markantní. Venkovského učitele, snímek, který nechce být „nějaký“ (pěkný, škaredý, vtipný, smutný…) a kterému věřím, že vznikl ze stejných pohnutek, jež člověka přimějí vylézt si na třešeň a pár minut hledět do dálky, lze zcela bez obav hodnotit v rámci celoevropské kinematografie, což potěší. Nesmírně. 85%

O rodičích a dětech
Úsměvné povídaní dvou postav, v němž je nenápadně poschovávána spousta životních pravd. Každý, kdo umí naslouchat, si něco odnese. Třeba poznání, kterak neprosrat svůj život. Ne všechny historky jsou pravdivé, některé inklinují k říši snů a městských legend, ne všechny historky navíc odhalují něco podstatného, což úmyslně nadsazenému filmu přidává na věrohodnosti. Když si dva povídají, třetí, poslouchající, nemusí nutně všemu rozumět. Chování hrdinů je někdy zvláštní a často jde spíše o obecný než konkrétní význam činěného (kdo je vlastně kapitalista a kdo komunista?). Psychologická neplnokrevnost při tak krátkém časovém rozpětí nepřekvapí, přesto mě mrzelo, že motivy jednání nebyly osvětleny víc do hloubky. Na tom nejvíc tratí vedlejší linie s Martou a Robertem (mimochodem příliš starým vzhledem k tomu, koho má hrát). Bez ní by film na druhou stranu ztratil jednu z podstatných vrstev a klimax svou údernost. Ale stejně – jako nenudící dvě hodiny, tvořené z větší části klábosením otce a syna, je O rodičích a dětech výjimečným počinem. Michálek byl v nejlepším slova smyslu vždy spíše evropským než českým režisérem. 75%

Český lev

česky lev

Nevím, proč má Petr Vachler každý rok potřebu zpestřit večer svým vegetariánským nehumorem, proč se vždycky musí udat něco velice trapného, kdy se před televizí stydíte, že pocházíte ze stejné země jako ta individua na obrazovce, proč ze sebe někdo z účinkujících musí mermomocí dělat blbce. Letos blbkoidní štafetu tak napůl převzala jinak talentovaná a věřím, že i vtipná Anna Polívková. Protentokrát na každý pád – a výjimkou pantomimické „cesty za slávou“ – vtipnější než její otec, který si před přenosem asi fakticky dopřál proklamovanou skleničku šampaňského. O moment, na který se budu snažit zapomenout nejintenzivněji se nakonec překvapivě nezasadil on a jeho iritující „Hezky!!!“, nýbrž producentka Deana Jakubisková-Horváthová. Nechci být vulgární, proto bych jenom jisté paní z Burkittsville rád sdělil, nechť za sebe zkusí hledat náhradu také ve zdejších končinách.

Rodinné pojetí večera bylo dobrým nápadem, ale sám nápad zpravidla nestačí, takže nakonec šlo spíš o hádání, na kterou známou, krví spojenou dvojici si tvůrci ještě vzpomenou. Nepochopitelné bylo umělé natažení ceremoniálu (což je pro Lvy snad až příliš honosné označení) předtočenými šoty s Trojanem a Liškou. Jako televizní reklama na minerálku OK, ale jinak vážně ne. Rezolutní NE patří celému večeru, který mi po vystřídání všech negativních emocí nakonec přišel hlavně zbytečný. Kvalitní filmy a schopní filmaři zaslouží být ocenění na úrovni… Příště by úplně stačilo přečíst jména vítězů a předat sošky. Poslední stateční diváci by byli milostivě ušetřeni toho zbytečného trapasu okolo a celebrity v sále by nemusely napínat mimické svalstvo, zakrývaje snaživě své zhnusení i nedočkavost, ať už to skončí, ať už začne raut. Kde je, pokud se od posledně nic nezměnilo, stejně nečeká maso. Takže vlastně není vůbec oč stát.

Sidney Lumet

Posted: 1. 3. 2008 in osobnost, z archívu

Anděl či ďábel?

Letos čtyřiaosmdesátiletý Američan se původně živil jako herec, od roku 1957 pak dělá radost všem milovníkům chytrých filmů z pozice režiséra. Třebaže ne všechny z jeho více než 40-ti snímků lze označit za výjimečné, své řemeslo zpravidla zvládá natolik dokonale, že mu pár zaškobrtnutí rádi odpustíte. Na Oscara pětkrát nominovaný mistr minimalismu a specialista na filmy, jež skrze banální příběhy sdělují nepoměrně složitější pravdy, na sebe posledně upozornil pekelně zádumčivým krimi dramatem Než ďábel zjistí, že seš mrtvej (běží v českých kinech). Pojďme nyní učinit stručný komentářový průlet jeho filmografií. Sami budete možná překvapeni, kolik kvalitních filmů, o nichž jste to nevěděli, režíroval pan Sidney Lumet.

Dvanáct rozhněvaných mužů (1957) *****

12 mužů, 12 mužů rozdílného vzdělání, vyznání i věku, 12 mužů, kteří mají v rukou život jednoho kluka, který možná vraždil a možná taky ne. Zprvu pouze jeden z členů poroty upustí od zbrklého hlasování pro „vinen“, s přibývajícími minutami je však nahlodáváno také přesvědčení ostatních a poměr hlasů se začíná naklánět opačným směrem. Postupně slábne také divákovo přesvědčení o chlapcově vině, založené však výhradně na prvotním, bezmála jednoznačném, přesvědčení porotců. Samotný soudní proces je nám úmyslně „zatajen“ a musíme se tedy spoléhat výhradně na subjektivní názory jednotlivých mužů, které však – jak se ukáže – nemají k pravdě ani dále ani blíže než fakta ze soudní síně. Na scénáři je nejpozoruhodnější pečlivé psychologické vykreslení pohnutek vedoucích porotce ke konečnému rozhodnutí. Někdo nechce kazit hru, někdo se chce včas dostat na baseballové utkání, někomu je to vlastně úplně jedno a někdo pojímá celou záležitost příliš osobně. Film důmyslně, nepříliš útočně, zpochybňuje americký (a v podstatě jakýkoliv) soudní systém, kdy určitá skupina lidí přejímá pomyslnou úlohu Boha a musí dle svého nejlepšího svědomí a vědomí rozhodnout o budoucím osudu živé bytosti. Jenže do jaké míry jsme ochotni tvrdošíjně respektovat zákon, nevyvratitelné důkazy, a kdy přicházejí na řadu naše emoce – iracionální, zaslepené? Á propos, existují jediné správné důkazy, nebo je vždy nějaké „ale“? Morální rovina filmu je zřejmá a jasně srozumitelná, takže je obtížné zůstat nestranný a nevytvořit si na celou věc vlastní názor. Celý film se odehrává v jediné místnosti a je fenomenální přehlídkou dvanácti odzbrojujících hereckých výkonů podpořených (v rámci možností) dynamickou kamerou Borise Kaufmana. Víc režisér Sidney Lumet k natočení strhujícího dramatu skutečně nepotřeboval.

Pahorek (1965) ****

Z lidí, kteří mají plnou hubu keců a přitom si nevidí na špičku nosu, mi vstávají chlupy na zátylku. V Pahorku jsou hned dva takoví a co je na nich nejhorší – mají pravomoc buzerovat své podřízené. Ty oslovují výhradně zvýšeným hlasem plným pohrdání. Copak na to mají právo, takhle deptat muže, kteří se prohřešili pouze snahou nezcvoknout z na hlavu postavené války? Jistěže ne, ale koho to zajímá? Kdo je vyslyší, kdo ví, k čemu dochází „za zdí“?___ Pahorek nemá zápletku v obvyklém slova smyslu. Vychází z faktu, že britské kárné tábory strašily své svěřence hromadou písku. Asi pětimetrovou hromadou písku, jejíž zdolání vypadá jako hračka. Nikoliv, běháte-li nahoru a dolů s plnou výzbrojí, v tom největším vedru, kdy vám slunce seškvařuje kůži. Člověk si až říká – raději schytat kulku na frontě než tohle. Lumetovi se za vydatné pomoci sugestivní kamery Oswalda Morrise a herců, jež si jistě vytrpěli své, daří přenést na diváka část z nepředstavitelné fyzické a psychické zátěže. Nelidské zacházení s vězni a po většinu filmu ani náznak naděje ve změnu k lepšímu u mne vyvolávalo krajně nepříjemné pocity, o pár řádů převyšující zážitek z jiných, subtilněji zaměřených „vězeňských“ dramat. Scénář (nepřekvapivě podle divadelní hry) slovy neplýtvá. Buď jde o monolog kódového označení „buzerace“, či o dialogy, jež stejně nic neřeší a prohlubují celkovou beznaděj. Potěšující je snaha nekritizovat armádu jako instituci (neboť ta občas slouží svému účelu), nýbrž její jednotlivé členy. Lidé, vždycky to budou lidé, kdo páchá největší škody, ne jména větších celků, za něž se schovávají. Na Pahorku mě mrzí jenom tři věci. 1. Až do absurdně vypjatého finále jsem se nemohl zbavit dojmu, že by celý snímek bylo možné zhustit do nějakých osmdesáti minut. 2. Nepříjemnost neúnosných teplot by lépe vynikla v barevném formátu. 3. Vzniknout Pahorek o dva roky později a nebýt vázán původní divadelní hrou, mohly by být hrany některých již tak nepříjemných buzerkeců výrazně přiostřeny (po Kdo se bojí Virginie Wolfoové padla v této oblasti spousta tabu).

Serpico (1973) ****

„A každýmu z nich jsem tady na tý točně říkal: Neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš. Ale je to marný, je to marný…je to marný“. Je to marný, ale když se na počátku sedmdesátých let objevil zdánlivě poslední spravedlivý, poslední člověk, jenž zcela nerezignoval na mravní ideály, jeho životního příběhu se hbitě chopil Sidney Lumet. Natočil film, jehož myšlenka je důležitější než forma jejího podání. Frank Serpico věřil, Frank Serpico šel svou vlastní cestou, Frank Serpico bojoval. Bojoval odhodlaně a bojoval sám, připomínaje tvrdohlavého surfaře zas a znovu se vrhajícího vstříc rozbouřeným vlnám. Byl skutečně tak poctivý, nebo se neplánovaně dostal do bodu, z něhož již nebylo návratu? Když svému okolí příliš dlouho ukazujete falešnou tvář, je těžké vrátit se k té skutečné. Svým hrdinou, mužem odhodlaně jdoucím po cestě, která neodpovídá představám všech jeho blízkých, mi byl film velice blízký. Frankovy nálady, včetně sklonů k sebelítosti a návalům vzteku kvůli vlastní bezmoci, jsou dobře srozumitelné také díky strhujícímu výkonu Ala Pacina. Jeho „zažranost“ do postavy přidává filmu dostatek plusových bodů pro přimhouření očí nad nevhodnou strukturou vyprávění. Lumet, ve snaze zmapovat co největší část Serpicova života, ledabyle přeskakuje nepodstatné, nicméně pro stmelení příběhu důležité, scény. Ačkoliv věnuje pozornost výhradně zajímavým událostem, ty nedokáži bez patřičné hloubky zajistit stabilitu dramatického oblouku a po necelé hodině jsem zjistil, že mě baví sledovat chování Pacina, nikoliv filmu samotného. Dobrá hudba, dobré herecké výkony ostatních herců, v neposlední řadě také obavy pramenící ze žhavé aktuálnosti tématu, povyšují Serpica nad průměr, ale k nesmrtelnosti mu ještě pořádný kus chybí.

Psí odpoledne (1975) ****

Tři vynervovaní looseři vtrhnout do banky a jejich chabý plán se jim postupně rozsype pod rukama. První prchne okamžitě, zbylí dva budou muset čelit narůstajícímu psychickému tlaku z vnějšku. Al Pacino si vaše sympatie získá po pár minutách. Nepotřebujete vědět, kdo je a proč to dělá. Budete mu věřit, budete mu fandit. Stejně jako desítky lidí na ulici a stovky lidí u televize. Ale udrží si vaše sympatie po odhalení všech skutečností, po zjištění, jak špatným otcem/milencem je? Sidney Lumet neztrácí čas a jde rovnou k věci, strhující tempo první poloviny bohužel nedokáže udržet během celého filmu a občasné umělé natahování nekonkrétním žvaněním zamrzí. Původní sílu zážitku resuscituje závěr, kdy už už vypadá, že všechno klapne, všichni (včetně vás) mají skrz naskrz propocené oblečení a do konce filmu zbývá všehovšudy pět minut – nepopsatelný nervák. Otázkou na závěr zůstává: může Psí odpoledne vzbudit takový poprask jako v 70. letech? V době, kdy k této události skutečně došlo, v době vrcholící vietnamské války a celkové zmatenosti, nikoliv jenom sexuální a nikoliv jenom ve Státech? Těžko říct, ale minimálně pokřik „Attica!Attica!“ z hlav lidí nikdy nevymizí. Neměl by.

Network (1976) *****

„Nemůžeš mě přepnout na jiný program“ Sidney to rozjíždí ve velkém a pro mnohé bude Network příliš velkým soustem. Do respekt vzbuzujících proporcí nabobtnává jednak množstvím slov a pak šíří myšlenkové báze, z niž vychází. Scénář Paddyho Chayefskyho vyniká nadhledem člověka, jež ví, jak to chodí, ale zároveň nemá potřebu shlížet na diváky svrchu a film je díky němu komplikovaný teprve v druhém plánu. V tom prvním sledujeme příběh o televizními rádoby-prorokovi a jeho nesmírném vlivu na diváky lačné výstředností. Opravdu jsme my, totiž televizní diváci, marionetami v rukou labilních pošuků? Občas se tak cítím, ale chci proti tomu něco dělat? Dokázal bych se „vzbouřit“ a, povzbuzen jistou písní Red Hot Chilli Peppers, vyhodit televizi z okna? Těžko. Další z mnohých vrstev scénáře o struktuře pavučinové sítě zahrnuje mimo jiné naprostou neúctu cynických programových ředitelů ke ctění faktů (Tachecí na ně). Pravda v televizi pochopitelně neexistuje, ale proč na ni zcela rezignovat? Scénáristovi ani tohle nestačí a přihazuje na talíř další sousto – lidé z televize a jejich vztahy, obdobně falešné jako zprávy, jež vypouštějí do světa. Podle filmu byla právě sedmdesátá léta zlomovým obdobím, kdy byla generace mající celkem rozumnou představu seriózního zpravodajství definitivně „sežrána“ generací nastupující. Network je proklatě mazaný film. Dokáže být v jednom momentě paralelně k potrhání vtipným i nepříjemně upřímným (protože poukazujícím na něco, co si sami neradi připouštíme). Prvotřídní kvalitu hereckých výkonů možno brát jako odměnu pro diváky, kteří před tím přílivem rychle chrlených slov briskně neprchnou (zkuste si to říct pětkrát za sebou). Právě jim bych taky doporučil seriál Aarona Sorkina Studio 60, jdoucí věrně ve šlépějích Networku a nadto modernizující některé aspekty jeho konceptu.

Než ďábel zjistí, že seš mrtvej (2007) ****

Sex, drogy, peníze… … … … … … rodina. Brutálně, ale brutálně neveselá záležitost. Sidney Lumet z více perspektiv zkoumá, proč je dnes „normální“, když nějaký magor vběhne do krámu a zastřelí starou dámu. Co někoho donutí volit takto krajní možnost a co ho to následně stojí. Mozaikovité vyprávění nemá za cíl šokovat po dosazení posledního dílku, jde spíše o hru s různými úhly pohledu a rozdílným vnímáním téže situace s a bez znalosti souvislostí. Lumet nikam nespěchá, neexperimentuje a hezky starosvětsky buduje atmosféru a vypráví, čehož dnes dbá málokdo. Nakládání scénáristy Kellyho Mastersona s psychologicky zajímavě prokreslenými postavami je možná kruté (na americký film každopádně), ale jinak by mu těžko posloužily zároveň jako figury v nečekaně cynickém podobenství. V životě jsou prostě momenty, kdy peníze pozbývají veškeré své hodnoty, kdy jdou sebelepší či sebehorší (což někdy vyjde nastejno) rodinné vztahy nenávratně do háje… . Ač se film vyznačuje fatalistickým vnímáním světa, které je navíc zvýrazněné „osudovou“ hudbou dvorního skladatele bratrů Coenových Cartona Burwella, dokázal mě neustále překvapovat. Možná právě proto, že osud je nevyzpytatelný a na rozdíl od tuctových amerických počinů volí i v momentě kdy by každý očekával smíření cestu mnohem bolestivější. Mnohem méně příjemnou. Přesně takové budou dvě hodiny vašeho života, rozhodnete-li se je obětovat Ďáblovi. Doporučuji neotálet a bezostyšně využít faktu, že je to prozatím jenom ďábel filmový. P.S.: Hoffman!!! 🙂

Jen pro zajímavost, procentuální zastoupení kladných recenzí na RottenTomatoes k některým z výše uvedených snímků: 90% (Network), 100% (Psí odpoledne), 94% (Serpico), 100% (Dvanáct rozhněvaných mužů)

Máme zde poslední várku filmů z loňského roku. Již zítra tudíž můžete čekat seznam nominovaných na cenu „Sádrová krychle 2007“

Září

Disturbia

Velice zdařilý trailer (jeden z těch, které dělají z komára velblouda a vy jim to baštíte), jakýsi výcuc toho zajímavějšího z filmů Okno do dvora, Sám doma 3, Můj soused zabiják a Prci, prci, prcičky, mě navnadil na další lehčí, „relaxační“ thriller. A pokud jste viděli alespoň první z jmenovaných filmů, nemá vás Disturbia v podstatě čím překvapit. Přibližně prvních třicet minut po úvodní tragédii je poklidnou pohodičkou, kdy se toho mnoho neděje a pouze sledujeme, jakými aktivitami může trávit čas teenager s domácím vězením (kterému matka odpojila Xbox). Na scéně se objeví ještě sexy sousedka, kámoš – pohodář a teprve ve chvíli, kdy jsou rozdány všechny karty pro další „zasunovací“ komedii, začne film nabírat ty správné grády. Stejně jako James Stewart v Oknu do dvora, také LaBeouf nemůže opustit prostor svého domu, resp. může, ale musí počítat s návštěvou nabroušeného poldy, čehož lze využít i zneužít. Zakomponování moderních technologií do příběhu není příliš násilné, ačkoliv jsou nejspíš hlavním důvodem, proč se podobný námět někdo rozhodl „přepsat“ pro 21. století. Shia LaBeouf nenáročnou roli vyplašeného teenagera zvládl na výbornou a vzhledem ke svému věku možná ani nemusel moc hrát. K zástupu blonďatých krásek se nejspíš přidá Sarah Roemer, která připomíná chutný extrakt ze všech těch Jessic (Alba, Biel, Simpson). D. J Caruso se začíná profilovat jako docela nadějný režisér, který jako by měl strach zpracovat nějakou komplikovanější látku. Jen by ještě měl zapracovat na lekačkách, u těch stávajících několik vteřin dopředu odhadnete, že se blíží moment, kdy byste sebou měli ucuknout, pročež sebou logicky neucuknete. 70%

Hvězdný prach

Padá hvězda – přejte si něco. Přeji si, přeji si, aby někdo natočil fantasy o vtipnosti Princezy nevěsty a rozpočtu Pána prstenů… . Splněné přání, jinak Hvězdný prach popsat nedokážu. (více)

Medvídek

Nemohu se zbavit dojmu, že všechny ty dobré, kvalitní suroviny, doplatily na žluklost másla neboli scénáře. Přitom bylo zaděláno na zajímavou generační sebereflexi, na prvního zahraniční konkurence schopného zástupce u nás tolik vzácného žánru. (více)

Ratatouille

Ratatouille má od prvních minut nekompromisní tempo. Remy vnitřním monologem představuje svou maličkost i své příbuzné (žravý bratr Emilio), dává nám první rady, kterak si vychutnat každičký kousek žvance a do toho neustále před někým/někam utíká. (více)

Říjen

4 měsíce, 3 týdny a 2 dny

4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (dále jen 4 měsíce) nejsou příjemným filmem. Nikoliv ve snaze být nepříjemným, nýbrž ve snaze být pravdivým. (více)

Království

Saudská Arábie, největší světový producent ropy. Spojené státy americké, největší světový spotřebitel ropy. Dvě země, které bez sebe nemohou existovat. V dobrém i ve zlém. K tématu „ropa a její důležitost pro moderní civilizaci“ lze přistupovat mnoha různými způsoby. Peter Berg dává hned úvodními titulky, maximálně zestručněnou historií vztahu dvou výše zmíněných zemí, najevo, kterou cestou se bude jeho snímek ubírat. Cestou zcela opačnou nežli Syriana. Ta rovněž „pulzovala“ dialogy, ale občas mi takříkajíc utekla nit, u Království nic podobného nehrozí. Přes veškerou tvůrčí snahu o zakomponování nějaké trvanlivější myšlenky jde především o královsky přímočarou zábavu. V Arábii dojde k jistým krvavým, terorismem šmrncnutým událostem, pročež Jamie Foxx z vlastní iniciativy sestaví vyšetřovací minitým a odlétá zjistit, kdo to celé spáchal. Úplně jednoduché, bod A (exploze), bod C (odhalení viníka), krátká zastávka v bodu B (samotné vyšetřování) – nic dalšího, žádné vedlejší dějové linie, žádné flashbacky a nechronologické vyprávění. Měl jsem obavy z umělého natahování, ze spousty dialogové vaty vyplňující dobu mezi počáteční a finální akcí… zcela zbytečně. Film je od začátku do konce prudce zábavný. Částečně zásluhou Bergovy klipoidní režie, částečně zásluhou talentovaných herců (Chris Cooper by své charisma mohl prodávat na černém trhu). Scénář, lehce protkán černým humorem, nedává moc prostoru „povinným“ dialogům na témata láska, rodina, přátelství a těch pár funguje, resp. nevadí. Vše peláší vpřed rychlostí loveného zajíce. Nevím, jaký byl cíl Království, jestli chtělo o něčem a o čem přesně vypovídat, nést nějaké konkrétní odpovědi, upřímně – moc mi na tom nesejde. Sebegeniálnější hollywoodský film bude pořád jenom hollywoodským filmem, i když třeba otevřeně apelujícím na lidi u koryta, tedy u moci. To oni, ne filmy, mají moc změnit svět. Z pohledu diváka lačného ne celkem hloupé akce nedokážu tomuhle chutnému kebabu takřka nic vytknout. 80%

Once

Jde o maximálně přirozený a příjemný film a já nepřestávám žasnout, čeho lze dosáhnout s pár lidmi a jednou maximálně dvěmi kamerami. (více)

Pokoj č. 1408

Po začátku téměř identickém s identitou, jsou nám předhozeny první drobty kusých informací o hlavním hrdinovi. Mohlo jich být víc. Enslin mohl být sympatičtější nebo arogantnější, abychom měli pádnější důvod mu držet palce či naopak přát pomalou bolestivou smrt. John Cusack tuhle roli tak jako tak obdařil svou skromnou dávkou talentu a jak vidno, hororové aranžmá a povolání spisovatele mu padne jako ulité. Nevím, kterého pakoně napadlo zadaptovat povídku o rozsahu několika desítek stran (mimochodem dost slaboučkou) do podoby celovečerního, téměř dvouhodinového filmu, ale je jasné, že tak učinil pro hororový potenciál situace „člověk zavřený ve strašidelné místnosti a pomalu propadající šílenství“, nikoliv kvůli příběhové originalitě. Švéd Mikael Håfström musel trávit hodně času sám v hotelových/motelových pokojích, kde se děly hrozné věci – tak působivě situace z nich umí vydojit. Svědčí o tom nejdrsnější scéna Hry s nevěrou i podstatná část Pokoje 1408. Zprvu jenom přidrzlé pošťuchování, racionálně ještě jakž takž odůvodnitelné, pak čím dál riskantnější a již někdy kolem čtyřicáté minuty vše směřuje k neodvratnému saltu mortale. Film by ovšem skončil příliš brzy, takže se scénárista vytasí s nadbytečnou „an american family“ linií, nikam nevedoucí a minutky troufale (a zoufale) nahánějící. Håfström se však nemá zač stydět, jeho průnik do žánru thrilleru/hororu dopadl o poznání lépe než v případě „rovněž Evropana“ Nimróda Antala (Motel smrti). Vyhýbá se dramaturgickému klišé, umně pracuje s atmosférou, lekačky dokáže dobře načasovat, jenom ta gradace… (údajně existuje alternativní konec, zdaleka ne tak dojemně americký). 70%

Superbad

Hereckému obsazení dominuje (aniž bych chtěl poukazovat na jeho „dobrou stavěnost“) Jonah Hill, původce 84 ze 186 fucků. Jeho nejlepšího kámoše hraje podstatně méně nápadný Michael Cera. (více)

Zbouchnutá

Zbouchnutou lze doporučit všem (ne)šťastně těhotným, všem (ne)šťastně zamilovaným, všem (ne)šťastně ženatým, všem, kteří mají pocit, že jejich život uvízl na mrtvém bodě i všem ostatním, kteří chtějí jenom důvod ke smíchu. (více)

Listopad

Persepolis

Věřit v reinkarnaci a moci si na mapě světa vybrat místo, kde bych se chtěl v příštím životě narodit, můj zrak by jistě nespočinul na území jihozápadní Asie. Jenže některé věci si nevybíráme, některé věci musíme akceptovat takové, jaké jsou a nějak se s nimi poprat. Marjane Satrapiová pochází z Íránu, z krajiny, o které má asi málokdo přehnaně pozitivní mínění, nicméně z krajiny, kde také žijí lidé. Obyčejní lidé z masa a kostí, lidé se smyslem pro humor a kupou obyčejných starostí. Satrapiová postupně vzpomíná na své vzpurné dětství, puberťácký idealismus, dospívání „na západě“ a první krůčky neprobádanými vodami „angažované“ činnosti. Tato dáma, sympatická mimo jiné snahou o upřímnost k divákům i sobě samé, vyniká vřelým vztahem k nadsázce a schopností pohlížet na některé události se zdravým odstupem. Kromě toho, že zvíte něco o komplikované íránské politické situaci a obdobně nesnadném postavení tamějších žen, uslyšíte, co asi probíhá hlavou dozrávající dívce a uvidíte, jak na íránské škole probíhá seznamování studentek s Botticelliho Zrozením Venuše. Jestliže nedokážu vyhmátnout nějaký neduh ohledně obsahu a pojetí příběhu, režii bohužel musím vytknout dosahování kýženého dramatického efektu malinko kostrbatou cestou. Rovněž zamrzí podceňování nespoutaných vizuálních možností animovaného filmu. Někdy by jeden svěží nápad animátorů vydal za hromadu slov, jež se díky citlivě vybraným dabérům dobře poslouchají, ale u tohoto média by člověk přeci jen raději více zaměstnával oči. Ani tyto kaňky ovšem nezačernily mou mysl natolik, abych svůj komentář zakončil jinou, méně výstižnou dvojicí slov než: Silný zážitek. 85%

Resident Evil: Zánik

Milla se potřetí probouzí nahá v koupelně a je ještě víc sexy a vyvraždí ještě víc zombies než kdy dřív! Přenesení děje z laboratoří, potažmo z města, na rozlehlou poušť, slibovalo již v traileru pořádnou postapokalyptickou spoušť a co je milé, Mille nedělá problém ji za pomocí roztodivných zbraní (cool kuše nechybí) rozpoutat. Sice to chvíli trvá, ale čekání na „definitivní“ střet mrtvého a živého masa, vám budou krátit scény (úmyslně) vtipné, (slušně) atmosférické i (bez ironie) dojemné. Zodpovědnější přístup režiséra sebou bohužel nese také kladení většího důrazu na příběh, který se dere více do popředí. Stupidními dialogy „musíme se semknou a nakopat těm hajzlům zadky“ je zaplácáno poměrně dost prostoru, jež by lépe posloužil další bezduché akci. Herci v podstatě jenom plní některý z těchto čtyř účelů: vypadají sexy, vypadají drsně, někoho zabíjejí/ jsou zabíjení. Ale na rozdíl od předchozích dílů mi nebylo úplně jedno, jestli budou sežráni v desáté minutě nebo až v osmdesáté šesté. Občas jsem o ně měl strach, občas jsem si vzpomněl na Snyderův Úsvit mrtvých. Zánik má ovšem na poli survival hororů tu výhodu, že hrdinové nejsou uzavřeni v jedné budově/komplexu budov, takže ty žravé sviňky na ně (k jejich smůle) můžou skočit odkudkoliv. Střih akčních scén nejde chaotickou cestou akčňáků poslední doby (War, Shoot Em‘ Up) „čím více, tím lépe, oni už si to nějak přeberou“. Neměl jsem problém poznat, čí krev zrovna osprchovala kameru a občas to bylo i esteticky pěkné (tedy v tom akčním smyslu, tzn. třeba kombinace Milla + jakákoliv zbraň). Sterilní modř vystřídalo žhnoucí slunce, hráče konzolových pařeb opravdový režisér a fanoušci Resident Evilu tak konečně dostali masitou a mimořádně výživnou porci efektivních nesmyslů. Jakkoli se k nim neřadím, Apokalypse jsem dal v dobrém rozmaru tři hvězdičky, zde musím logicky jednu přidat. 75%

Sejmi je všechny

Clive Owen chroupá mrkev, ochraňuje kojence v papírové tašce, souloží s Monicou Bellucci a v průběhu toho střílí po tuctech pohůnky Paula Giamattiho. Pan Smith představuje typ hrdiny, kterému je vše ukradené a chce jenom kousek vlastního soukromí, pročež je ochoten „po shrekovsku“ podstoupit libovolně dlouhou a namáhavou cestu. Kdesi hluboko v nitru přesto má kousek dobrého, nezkaženého srdce, jak dokazuje jeho „taťkovský“ vztah k bezejmennému novorozenci a láska, s jakou pro jeho dobro obětuje vlastní fusekli. O jeho minulosti se (jak začíná být u současných hollywoodských akcí zvykem) nedovíme nic. Budoucnost v ideálním případě a své samotářské povaze navzdory, stráví po boku prostitutky s, ehm, mateřským cítěním. Prostřílí-li se ovšem přes zástupy tuctových padouchů, množících se jako newyorské krysy, až k tomu největšímu bastardovi s největším počtem životů. Kulka v břiše, kudla v hlavě, mrkev v oku, skoky a pády z dvaceti metrů, rotace po silnici v sešrotovaném autě – nic nemusí být nemožné, nic nemusí dávat smysl. Hlavně ať je to cool, přehnané a zábavné. Po pravdě, člověk nemusí umět napočítat do sta, aby zpatlal něco podobného. Stačilo pár ujetých nápadů, které každému utkví v paměti, chaotický, jen výjimečně účel plnící střih a trio prvoligových hereckých hvězd. Na charisma Clivea, zpupnost Paula a sex-appeal Monicy je sázeno nejvíce. A scénář? Proboha, k čemu? (I když minimálně nějakou speciální MTV cenu za nejvtipnější využití slova „shit“ bych tvůrcům udělil). Neustále je omíláno totéž schéma (ty se schováš, mi tě najdem, ty nás zabiješ), postavy jednají bezmyšlenkovitě a jejich jedinou motivací je pobavit diváka. Pobavit diváka – co víc byste chtěli? 80%

Prosinec

Hitman

Z filmu na motivy série počítačových stealth akcí Hitman mohl vzniknout mimořádně atmosférický thriller, s hlavním hrdinou, jenž by svým zabijáckým pohledem uzemnil Jasona Bournea, jenž by Leona bral jenom jako položku na dlouhém seznamu, při pohledu na jehož vysoce profesionální metody by se James Bond zadusil olivou z martini. Mohl, kdyby… kdyby… čím jenom začít? Tak třeba, kdyby se produkce nechopil francouzský postrach dobrého vkusu Luc Besson. Hitman ze všeho nejvíc připomíná další tuctovou akci z jeho plodné produkční stáje. Úmyslně nepíšu „béčkovou akci“, neboť do pár scén zjevně byly vraženy nějaké peníze a také krve uvidíte trochu více. Adjektivum „béčkový“ ovšem nádherně pasuje ke scénáři, jednou větou: „Všichni chtějí Agenta 47“. Sešívaný úchyl z Prison Breaku ho chce zabít, holohlaví týpci v černých kvádrech ho chtějí také zabít, jenom jistá dívka, předurčená svým zjevem k chytnutí nějaké pohlavní choroby, ho chce dostat do postele, leč – pokus o sex končí zabodnutím uspávací injekce do krku a veškerá snaha o něžnosti z Hitmanovy strany vyznívá spíše jako „Sním tvé srdce!“. Když už hru něco skutečně připomíná, pak ne Olypanthův výtlem, ani úporná snaha ignorovat podtitul jedné z herních epizod „Silent Assasin“, ani milé, i když násilné zakomponování gumové kachničky (dík za ní), nýbrž občasný pohled z perspektivy „třetí osoby“. Co k tomuto smutnému faktu podotknout? Snad, že je to málo. 50%

U.S. vs. Jonh Lennon

Krapet nadbytečný dokument, jehož název slibuje mnohé, jehož obsah však mnohé nenabízí. Zapomeňte na nějakou kontroverzi, kontroverzní bylo Lennonova chování v 70. letech. Jak vidno, někoho fascinovalo do té míry, že má ještě dnes potřebu ždímat vyždímanou houbu. Část filmu tvoří povětšinou známé informace z ex-broukova života, případně jeho názory nevalného smyslu, leč pro mnohé velkého významu. Druhou, protikladnou část reprezentuje snaha postihnout politicko-společenskou situaci ve Státech, které válka ve Vietnamu postavila na nohy. Snaha stmelit obě části a z jejich konfrontace vyvodit nějaké závěry, je tvůrcům cizí, místo toho prezentují pochybné konspirační teorie a budují chabé paralely k současné situaci. Z jiných snímků dobře známý, proto málokdy překvapující archivní materiál byl doplněn komentáři některých „zasvěcených“ – Gore Vidal, Ron Kovic, Carl Bernstein, Georgie McGovern a především Yoko Ono, která, což je na projektu dobře patrné, dala tvůrcům své ano (čili lze hovořit o autorizované skorobiografii). Vše podstatné, co mohlo být o Lennonovi řečeno, říká Imagine, U.S. vs John Lennon působí ještě víc než jiné podobné dokumenty jako snaha o vydolování laciné senzace z dolu (ne bezdůvodně) již dávno zavřeného. Pokud máte mermomocí potřebu sledovat poněkud jednostranný stominutový „ani ne dialog“ politicky nechtě angažovaného umělce se státem, kde prezident určuje, co je pravda, tak prosím. Mé tři hvězdičky jdou na konto soundtracku sestaveného s Lennonových sólových desek – ty jednoduché songy zaberou vždycky a kvůli nim, ne kvůli nějakým výkřikům do tmy, tuhle výraznou persónu nepřestanu obdivovat. 55%

Květen

Černá kniha

Navzdory vážnosti své myšlenky je to v prvé řadě podívaná, u které se budete bavit, což je jeden z mnoha paradoxů dnešního světa, zároveň jedno z mnoha témat tohoto „tak trochu jiného válečného filmu“. (více)

Piráti z Karibiku – Na konci světa

S desetiminutovou přestávkou bezmála tři hodiny života, 99 korun českých a dobrou náladu – tyto tři věci mi vzalo třetí pokračování Pirátů z Karibiku. Expozice je hrozně zdlouhavá. Logicky jsem čekal okamžitou akci, nikoliv depresivní popravu, jež je zároveň prvním náznakem, že zábava tentokrát nebude tím jediným oč tvůrci usilují. Po nějakých dvaceti minutách (možná pěti reálného času, ale mi to připadalo jako celá věčnost) přichází první akce – několik paralelních soubojů muž proti muži (žena proti muži/žena proti kulce), nesmyslně snímaných v detailu, tudíž děsivě chaotických. Teprve po více než třiceti minutách se na plátně objevuje samotný Johnny Depp, nejočekávanější hvězda a vlastně jediný důvod, proč jednička nevyhořela na plné čáře, pročež mohla vzniknou dvě pokračování. Četnost jeho výskytu a naprostá iracionálnost deliria, v němž se nachází, mu sice dává hned zkraje odpovídající prostor k vyřádění, ale ani sebegeniálnější improvizace, sebepřehnanější přehrávání, vám bez pevnějšího scénáře nezaručí fůru komických situací. K množství již tak matoucích motivů ze dvojky přibylo mnoho dalších, ještě méně důležitých (ale důležitě se tvářících), které se neustálým, na první i kterýkoliv jiný pohled neorganizovaným vršením sesouvají jako hrad z písku. Před úplným zavrhnutím a zadupáním do země Piráty 3 zachraňuje posledních cca dvacet třicet minut napěchovaných svižnou a vtipnou akcí, které nelze mnoho vytknout nejen po technické (jako i zbytku filmu), ale ani po zábavností stránce. Trochu pozdě, trochu dost pozdě. 40%

ROMing

Vejdělkovi nelze upřít snahu. Technickou stránku již kupříkladu zvládá perfektně a akčněji pojaté scény nevyznívají směšně. (Karel Janák a jiní „experti“ by si z něj měli vzít příklad). (více)

Tajnosti

Tajnosti pro mne byly milým pohlazením po duši. Nejen svými – na českou i jakoukoliv jinou kinematografii – mimořádnými kvalitami, ale (a především) nepopsatelnými pocity, jež ve mně vyvolávaly. (více)

Červen

Jednotka příliš rychlého nasazení

V pochvalných ódách bych ještě mohl pár set znaků pokračovat, mohl bych ocitovat několik nezapomenutelných hlášek a zmínit, kteří nečekaní herci se objevili ve filmu, nikoliv v titulcích, ale nechci vám kazit zábavu a navíc se říká, že ty opravdu kvalitní výrobky reklamu nepotřebují. (více)

Kletba zlatého květu

Megalomanie největší! Čínská šperkovnice posázená blyštivými drahokamy a napěchována zlatem. Neuvěřitelně lákavý zevnějšek, neuvěřitelně lákavý obsah, ale co z toho? Zlato pro další zlato? Můžete jej obdivovat, můžete jej závidět, ale domů si z něj mnoho neodnesete. Dva mocechtivci, kterým moc stoupla do hlavy, se přetahují o lano, na němž (zá)visí vše a přitom (z globálního pohledu) vůbec nic. Své nekalé plány spřádají za pozlacenými zdmi honosného paláce, jež žije svůj rutinní život dle přesně načasovaných rituálů každého dne. Intrikaří, pletichaří a zneužívají důvěry svých bližních. Vidíte v tom nějakou paralelu k Číně dneška? A vyjadřuje se k ní Yimou kriticky či svou vlast vyzdvihuje a oslavuje? Nevím a je mi to jedno, politika mě nikdy nezajímala. Kór politika v čínských historických eposech. Mezi Yun-Fat Chowem a Li Gong (její půvaby zrají jako víno) to opravdu jiskří, co chvíli něco vzplane a hned je oheň na střeše. Právě jejich společné, emocí prosté scény z první poloviny ve mně svým naakumulovaným napětím („já vím, že ty víš, že já vím, ale budu se tvářit, že nevím, že ty víš, že já vím“) vyvolávaly emoce nejsilnější. Když došlo na akci, ve všech ohledech dokonalou akci, film jakoby (paradoxně) rázem složil všechny zbraně a začal se opíjet vlastní krásou. Perfektně promyšlené, přitom bez myšlenky a samoúčelné. Kompozice každičkého záběru je neskutečná a muselo být neskutečně pracné vyhovět režisérovým neskromným představám. To podstatné vždy přesně uprostřed plátna, okolo něj něco honosného, nejlépe zlatého nebo stříbrného. Kamera mnohé výjevy snímá z dálky několika stovek metrů, abychom si plně uvědomili jejich monumentálnost. Jako by nám bylo neustále podstrkováno pod nos „TOHLE je Čína, my na TO máme peníze a hlavně lidi!“. Pro mě za mě, ať se jimi třeba udáví. 65%

Shrek Třetí

Shreka bych zatím zcela nezavrhoval, stále existuje šance na spásu v podobě výtečné čtyřky, nebo pětky, nebo šestky… vždyť je ještě tolik možností! (více)

Smrtonosná past 4.0

Dlouhé čekání za výslednou podívanou nestálo. Smrtonosná past 4.0 nenabízí nic světoborného a ani to staré nedokáže prezentovat v dostatečně poutavé formě. (více)

Zodiac

Péče, která je věnována každému zavražděnému, jenom umocňuje děsivost těchto scén a například „nervnost“ vraždy u jezera za bílého dne se pohybuje na samé hranici toho, co je pro běžného diváka ještě snesitelné. (více)

Červenec

Dannyho parťáci 3

Steven Soderbergh (doufejme, že) do třetice všeho nablýskaného sezval partičku svých starých dobrých známých, nově přizval starého dobrého Ala Pacina, Elen Barkinovou a vzal je na dovolenou. Tentokrát se ani nenamáhal platit jim cestu do Evropy, správně odhadnul, že stejně dobrá zábava je čeká třeba v Las Vegas. Město hazardních hráčů, ráj všech zlodějů a podvodníků – podvod bude jenom jeden, zato masivní. Na nic jiného, na nějaké vztahy mezi postavami (ženské hrdinky mladší padesáti let zcela chybí), na nějaké rozpustilé promenády celebrit (třeba Bruce Willis jako Bruce Willis), již nezbyl prostor. Film je i bez nich zamotaný až až. Stejně jako u předchozích dvou dílů jsem měl občas hlavu plnou otázek typu „co je to za chlápka?, „pro koho pracuje?“, „jaký cíl sleduje?“, přičemž již odmítám připisovat vše vlastnímu trotlovství. U jiných filmů podobný problém nemývám (příliš často), Soderbergha proto podezírám ze zákeřné snahy odvést pozornost od mdlého scénáře prostého vtipů či svěžích nápadů. Zocelen třemi sériemi Podfukářů, jejichž libovolná epizoda je zábavnější než libovolná epizoda Parťáků, byl jsem připraven na pointu „přechcávačku“, která ukáže, že hlavní hrdinové měli celou dobu navrch. Problémem třetích Parťáků je, že se to ani nesnaží vyvrátit, Clooney a jeho kumpáni vše zvládají s naprostým nadhledem, nic je nedokáže rozhodit a nikdy se nedostanou do úzkých. Je to jenom neškodné bruslení po nablýskaném povrchu – s jasně vytyčenými mantinely, bez snahy porušit pevně daná pravidla. 65%

Grindhouse: Auto zabiják

Mrzí mě, že v rámci alespoň nějaké objektivity musím Auto zabijáka hodnotit ze všech Tarantinových filmů nejhůře. (více)

Harry Potter a Fénixův řád

Parádní start – jeden z nejlepších prologů ze všech potterovských filmů: svižný, nekompromisní, jdoucí rovnou k věci. Scény z Londýna byly sympatické snahou o zakomponování prvků urban fantasy, ale pár zrnek ještě netvoří písečnou dunu, čehož mi bylo důkazem následné přehození výhybky a návrat do zajetých kolejí: Srandovní bratři Weasleyovi, jejich potrhlé vynálezy, jejich samaritánská matka a neškodný otec, z knihy otrocky převzaté infantilní vtípky… . Následujících cca devadesát minut se z devadesáti procent odvíjí na bázi „dvě a více postav stojí či někam jdou, mluví a občas si prohlédnou pohyblivou fotografii“. Všechna čest Davidu Yatesovi – ty scény nejsou nudné. Jako samostatné části. Bohužel je nic nedrží pohromadě a brzy jsem přestal řešit, kdo co řeší a zda-li tím něco vyřeší (některé scény skončí jen tak, zatmívačkou, bez nějaké pointy). Knihu již dávno nemám v živé paměti a tak mi pár věcí nebylo zcela jasných. Kdo například před Ronem, Hermionou a dalšími natáhnul bačkory, že mohli vidět testrály a skutečně Harry před svým prvním polibkem pronesl strašlivě profláklé „I Have no Idea“? Na rozdíl od jiných mě to nijak neštvalo, neřešil jsem to, pouze si „zaregistrováváním“ podobných detailů zkracoval čekání na další úžasně zinscenovanou scénu, ve které jsou všechny elementy skloubeny do bezchybného výsledného tvaru (ohňostroj, závěrečný „šermířský souboj“). 80%

Hostel 2

Hloupý film. Bohužel také film nudný a nezajímavý. Tři pitomé studenty vystřídaly tři hloupé studentky, z nichž (pochválen buď Eli) minimálně jedna netají svou náklonnost ke stejnému pohlaví. Sexu si však moc neužijete, většinu zde prezentovaných praktik preferují lidé úchylní, perspektivou tvůrců lidé, kteří sleduji Pulp Fiction s českým dabingem (takové „děkuji ti, Quentine“). Roth režíruje neobratně, neinvenčně. Bez rozmyslu plácá všechno dohromady. Česká lidovka, malá cigáňata, Island, Český Krumlov, Karlovy Vary. Strach jedině z toho, že to nikdy neskončí, humor převážně nechtěný a když chtěný, tak neškodný. Devadesát minut jsem čekal, kdy se film konečně rozjede. Po devadesáti minutách film skončil. 25%

Simpsonovi ve filmu

Simpsonovi přinášejí přesně to, co každý očekával, tvůrce snad ani nenapadlo nabídnout nám i nějakou nadhodnotu. Něco, co by Simpsonovi v kině odlišovalo od Simpsonových v televizi. (více)

Warholka

Jako člověk neznalý dění na americké pop artové scéně šedesátých let a jenom matně tušící, že Andy Warhol byl člověk tvořící divné plakáty a dlouhé filmy. Čekal jsem, že pro mne Warholka bude velice poučnou exkurzí do oněch let. Poučnou ani trochu, nudnou velice. Nevadilo mi, že hlavní postavou je Edie Sedgwick, její postupné pronikání do Factory jistě skýtalo atraktivnější a divácky akceptovatelnější materiál nežli otevřený pohled na Warholův bouřlivý život. Vadilo mi, že Edie nebyla ničím zajímavá. Za svou lehkovážnost zaplatila životem, fajn, co se dá dělat, mám být dojatý? Mám důvod být dojatý? Největším problémem Warholky (český distributor po dlouhé době opět zazářil) je absence jakékoliv dějové kostry. Jde o sérii pěkně zrežírovaných výjevů, které ovšem nedrží pohromadě. Film se tříští na jednotlivé segmenty a nedokáže po celých sto minut udržet vaší pozornost. Pobavilo mě, jací blbci mohli (a stále mohou) být v Americe považováni za umělce a pokud blbci nebyli, po zhlédnutí stejně nemám důvod si to nemyslet. Je mi jedno, co dělali, jak žili, proč zemřeli a můj zájem vidět něco od Warhola, slyšet něco od Dylana, klesnul z nuly do minusových hodnot. 40%

Srpen

Bourneovo ultimátum

V rámci žánru nemohu Bourneovu ultimátu absolutně nic vytknout. (více)

Divoké vlny

Kdybych byl mladší a fyzicky zdatnější, tleskám na konci i nohama. (více)

Faunův labyrint

Faunův labyrint mě okouzlil tolika aspekty, že se nedokážu rozhodnout, chválením kterého začít. (více)

Grindhouse: Planeta Teror

Kvantita v tomto (snad přeci jen ojedinělém) případě bohatě vynahrazuje nedostatek kvality, ale nečekáte-li více než solidní zábavu (a radím vám: nečekejte), tento brak par excellence vás nemůže zklamat. (více)

Mr. Brooks

Nevím, zda-li šlo o svižnou reakci na Dextera či déle připravovaný projekt, každopádně oceňuji, že měl někdo odvahu pustit podobný film do kin. Na jednu stranu mě mrazí v zátylku při pomyšlení, v jaké době to žijeme, tzn. v době, kdy ani psychologizující černá komedie o sériovém vrahovi není tabu, na stranu druhou takový krok vnímám jako něco nevyhnutelného. Za pár let se třeba budeme stejně pozastavovat nad obyčejným americkým taťkou od rodiny, který jen tak mimoděk spasí svět. Costner zraje s každou novou roli a pomalu se začíná profilovat jako herec, kterého životní role čeká až na smrtelné posteli. Zde mu hodně přihrává božsky ďábelský William Hurt a jejich dialogy patří k tomu necyničtějšímu z celého filmu. Není jich málo a není to na škodu, režisér dobře věděl, do jaké míry může spoléhat na (svůj) scénář. Větší péči by zasloužila postava Demi Mooreové, která profituje ze své byvší slávy a krásy, seč jí síly stačí. Mr. Brooks je slibným začátkem něčeho ne přímo dechberoucího, nicméně něčeho vyváženě inteligentního, originálního a zábavného. Bohužel, dle slabších komerčních výsledků asi zůstane jenom u toho začátku. 70%

Okamžik zlomu

Anthony Hopkins zabije svou manželku, přizná se a přesto není bezprostředně odsouzen k x letům vězení – zní to příliš jednoduše, aby to nebylo zajímavé. Kdo má právo brát lidské životy? Co ho k tomu opravňuje? List papíru s podpisem a razítkem? Základní premisa je na celém filmu nejlepší. Přiměla mě pustit si jej, vydržet do konce a neusnout. Poměrně brzy se totiž Okamžik zlomu změní v prachobyčejné soudní drama. Mladý arogantní právník, který tráví večery v drahých barech a nerad prohrává vs. inteligentní vrah s dokonalým plánem. Nuda. Čekal jsem zamotanější změť provázků, za které bude scénárista tahat. Všechno je příliš jasné, na první pohled čitelné. Chybí tomu zvrat, chybí tomu tempo. Ryan Gosling v hlavní roli z průměrného kvalitní film ještě udělat nedokáže. Anthony Hopkins ve vedlejší roli z průměrného kvalitní film už udělat nedokáže. Gregory Hoblit v roli nejdůležitější si s prostředím soudních síní již jednou potykal, přičemž Prvotní strach se poslouchal (ve smyslu vizuálním) o poznání lépe. Jeho druhé zdolávání téhož vrcholku mi přijde vcelku zbytečné. Kdyby se alespoň rozhodnul nepoužívat kyslíkové bomby… 65%

Transformers

Už dlouho tady nebyl tak pádný důvod zajít si do kina s velkým popcornem a kolou. (více)

Venuše

Venuše je milým filmem. Výborně obsazeným, dojemným (nikoliv sentimentálně), s mnoha momenty k zapamatování, o věcech, které se dřív nebo později budou týkat každého a tudíž přístupný všem generacím. (více)

Únor

Babel

Snad všechny hlavní postavy alespoň jednou za film propadnou beznaději, rozbrečí se, začnou se chovat hystericky, což je vzhledem k jejich situaci pochopitelné, ale je to nezbytné? Musíme to všechno vidět, spoluprožít na vlastní kůži? Přílišné zveličování emocí viděných podle mě otupuje emoce diváka a filmu ubírá na přesvědčivosti. Kdyby někdo sem tam prohodil nějaký „zlidšťující“ vtípek, kdyby tam bylo i trochu toho patosu. Ano, patosu. Iňárritu se mu vyhýbá tak důsledně, až to působí křečovitě. (více)

Clerks: Mladí muži za pultem 2

Obavy, že Kevin Smith s vyšším rozpočtem a egem natočí planou, hollywoodskou romantickou komedii, se ukázaly být zcela zbytečnými. Clerks 2 již sice nejsou černobílí a místy je až příliš patrné, že je natočil dospělý otec od rodiny, ze své vtipnosti však ztratily pramálo, zamrzí pouze hojnější výskyt „a teď se směj“ vtipů. K vrcholným momentům patří debata mezi fanouškem Star Wars a fanoušky Pána prstenů a scéna, kdy jsou hlavní hrdinové svědky „mezidruhové erotiky“. Ale pochopitelně je toho víc. (více)

Goyovy přízraky

Emocí, která u mne při sledování Přízraků převažovala, byl smutek. Smutek nad nezvládnutím ambiciózní historické látky režisérem Formanova formátu. Sledovat nejasné bloudění několika nepříliš sympatických postav záhy otráví i ty nejskalnější režisérovy příznivce. Hlavní potenciál totiž tkví pod povrchem. Myšlenkový přesah scénáře do dnešní doby hravě zdolává většinu „filmů s poselstvím“ z dílen mainstreamovějších režisérů. Není to snaha hledat nové úhly pohledu, nýbrž zdokonalovat ty dobře známé, čím film vyniká. Podobně vyzrálý komentář k době minulé a zároveň současné naposledy přinesl George Clooney s fascinující černobílou výpovědí o éře McCarthismu a nesmyslném honu na čarodějnice Dobrou noc a hodně štěstí. Nelze sledovat Goyovy přízraky a ignorovat paralely ke komunismu. Rovněž charaktery všech tří klíčových postav jsou nadčasové. Vždy zde budou bezpáteřní hajzlíci, reprezentující směr, který je momentálně v kurzu. Vždy zde budou pasivní kronikáři své doby, zachovávající její jakž takž pravdivý portrét. A vždy zde budou obyčejní lidé, ovládáni těmi mocnějšími. Závěr krásně ukazuje věčnou zmatenost světa. Goyovy přízraky by byly polovičním filmem bez myšlenek, jež nese a jež nikomu nepodsouvá a bez výborného hereckého výkonu Javiera Bardema (Portman a Skarsgård jsou svými výkony dost mimo). Pravdou zůstává, že mi uzmuly tři hodiny psychického času výměnou za mnohdy útrpné sledování výpravy pochybných kvalit a unavené dramaturgie v doposud nejhorším Formanově filmu. 65%

Jako malé děti

Nejde o (nemožnou) snahu zachytit kompletní životy několika osob, pouze nás s nimi blíže seznámit a naznačit, kam je jejich osudy zavedou. V této souvislosti vám mohou více než dvě hodiny stopáže připadat přehnané, jenže ne, nejsou. Každá z postav je unikátní, každou žene vpřed (případně drží při životě) něco jiného. Z úctyhodného, přesto nepřekvapujícího množství témat si snad každý dokáže něco vybrat a dle vlastního zaměření se tím nechat inspirovat k pár minutovému přemítání či mnohastránkové eseji. Množství fascinujících detailů v pečlivě promyšlené, i když velmi jemné síti vztahů, tužeb a obsesí mi znemožňuje zmiňovat je individuálně, proto bych vyzdvihnul alespoň jeden pomíjivý moment ze závěru filmu. Zaujatý pohled Lucy na svítící pouliční lampu, do níž tvrdohlavě narážejí mouchy ovládané vlastními pudy s jednoduchostí a věcností takřka geniální shrnuje vše podstatné, co je třeba vědět o životě. Freud by zaplesal radostí. Ač ne zakladatel psychoanalýzy, plesám také. Plesám nad hereckým obsazením, v němž není místa pro slabší článek, plesám nad hudbou Thomase Newmana i kamerou Antonia Calvache a především plesám nad konzistentností a dramatickou výstavbou tohoto dlouhého filmu plného slov. 85%

Královna

Opatrně, ale do hloubky jdoucí scénář, suchý britský humor a slušná Frearsova režie (dovolil si i pár okázalých leteckých záběrů na nádhernou skotskou krajinu) činí z Královny společně s výkonem Mirrenové komplexní snímek, který alespoň v mých očích dosáhl všech vytyčených cílů. (více)

Štěstí na dosah

Další imigrant pocítil potřebu vyznat se prostřednictvím filmu ze své lásky k té úžasné zemi, která mu poskytla útočiště. Tentokrát je to Ital Gabriele Muccino a ačkoliv neleze Američanům do jistých partií těla s takovou razancí jako třeba Jim Sheridan s In America, jeho vykřikování „Ameriko, Ameriko, děkuji ti“ je poměrně hlasité a, pokud se nenecháte zcela strhnout dojemností a „pravdivostí“ příběhu, také otravné. Já vůl se strhnout nechal, po cca třiceti minutách jsem zcela vyměknul a dále již nebyl schopen posuzovat story o skoro-houmlesákovy, který nikdy neztrácí naději a víru v Boha, s patřičným odstupem. Will Smith hraje výborně, věříte mu slzy i otcovské rady. Právě scény s jeho filmovým i reálným synkem patří k těm nejdojemnějším. Moudra typu „nikdy nikomu nedovol, aby ti říkal že něco nedokážeš“ v jeho podání překvapivě fungují, i když to jsou patetické bláboly vytržené z reality. Jako vytržený z reality působí navzdory větě „Based on Real Events“ celý film. Skutečný Chris Gardner sice údajně neměl natolik pohnutý osud jako ten filmový, ale střádání bezdomovců je zde vylíčeno s takovou dávkou humanismu a charaktery jsou tak černobílé, že jsem měl pocit, jakoby se mi někdo snažil nasadit růžové brýle a alespoň na chvíli mě přimět ignorovat realitu. Inu, proč ne. Někdo bude považovat za dostatečně „krutě realistickou“ samotnou sociální, potažmo existenciální krizi, ale když to porovnáme s tématicky spjatými filmy jiných, převážně evropských režisérů, jeví se Štěstí jako káva natolik přeslazená, že by to některé cukrovkáře mohlo i porazit. Při mnohých scénách mi naběhla husí kůže, jak byly krásné. Je to sice krása povrchní a pomíjivá, jenže na čem jiném je založený tolik oblíbený Forrest Gump a tisíce dalších filmů? Tohle v Americe umějí, to se musí nechat. Scéna, kdy se Chris konečně přidá k tomu davu smějících se lidí, byla skvostná až z ní mrazilo. Nejen kvůli ní bych vám doporučil Štěstí risknout, asi vám nedá křídla, ale festovně si při něm zabrečíte. 70%

Zastav a nepřežiješ

Zastav a nepřežiješ je béčkovým filmem, tentokrát však výjimečně ne v neprospěch věci. Jeho pološílená povaha, jeho nekorektní přístup k věci, roztomile idiotský způsob, jakým hází bobek na morální stránku věci… z něj dělají jednu z nejzábavnějších filmových jízd posledních let. (více)

Březen

300: Bitva u Thermopyl

Na Bitvu u Thermopyl jsem se dlouho a hodně těšil. Kolem a kolem vzato to, kvůli čemu jsem se na ni těšil především, mi nabídla v míře vrchovaté, ale co ten zbytek? Přimhouřit nad ním oči? Kéž by to bylo tak snadné… mám-li hodnotit film jako celek, pak nejlépe pěkně po cimrmanovsku: Naplnil má očekávání, nemohu říci. (více)

Dopisy z Iwo Jimy

O čekání na smrt je celý film a vlastně i celý život, Eastwood se nad lidským údělem zamýšlí podobně jako v Million Dollar Baby, jde však ještě víc na dřeň problému a mrazivost mnohých scén v tomto ohledu přesahuje rámec běžného válečného filmu. Obsazení japonských, až na Watanabeho neznámých, herců rozhodně nebylo náhodné a přesvědčivostí svého herectví hravě strkají do kapes kolegy z amerického bratříčka. (více)

Fontána

Fontánu od začátku provázejí rozporuplné reakce. Část diváků jí nenávidí a nejsou to jenom zavilí intelektuálové pohrdající čímkoliv jen trochu pěkným. Část diváků jí zcela propadla, našli své filozofické sci-fi, jakým byla před mnoha lety pro mnoho (mladých) diváků například 2001: Vesmírná odysea. Je jistě potěšující narazit na inteligentní film s jasně nadefinovaným poselstvím, které, abyste pochopili, nemusíte mít vystudovanou Filozofickou fakultu. (více)

Most do země Terabithia

Pětihvězdičkové hodnocení možná není zcela zasloužené, jenže už dlouho se v žádném filmu nesešlo tolik věcí, které mám rád. Ať je to student otrávený nepřátelským školským prostředím, souboj s každodenní tvrdou realitou, krásná hudba, krásná a talentovaná mladá herečka Anna Sophia Robb… (více)

Rocky Balboa

Ani nevím, zda-li jsem někdy viděl celého prvního Rockyho, v paměti uchovávám jenom směsici přefiltrovaných vzpomínek na některé z pětice kdysi dávno vzniklých dílů. Velký boom okolo tohoto nesmrtelného bijce filmového plátna mě již nezasáhl v plné síle, jeho jméno stejně vnímám s obrovskou úctou a malou kapkou nostalgie. Stalloneho ohlášení návratu ke kořenům mi po odeznění prvotního šoku začalo připadat zlomyslně vtipné. K filmu jsem přistupoval shovívavě, připraven na nejhorší, tudíž od něj „odcházím“ mile překvapen. Celá první hodina je nostalgicko-melancholickým naříkáním nad starými dobrými časy. Rocky truchlí nad hrobem milované manželky. Rocky je mrzutý kvůli svému kariéristickému synkovi. Rocky vede obyčejný dialog s ženou, kterou poznal jako dívku. Takhle to skoro vypadá, že Stallone předvádí něco jako herecký výkon: ne, nepředvádí, všechny uvedené scény přesto fungují. Vše se bude do jisté míry odvíjet od vaší nálady a ochoty akceptovat lehkou debilitu hlavního hrdiny, velkou naivitu jeho slov a vysokou nepravděpodobnost chování ostatních postav. Až mě překvapilo, že jsem s tím neměl problém, a jak rychle kecací část odsejpala. Pak pochopitelně následuje nějaký ten trénink a nějaký ten zápas, obojí zrežírováno mnohem dynamičtěji než předchozí děj a přesto na něj plynule navazující. Věřím, že Stallone to cítil podobně jako Rocky, jako starý unavený chlápek, který si potřeboval vyřešit poslední věc (no dobře, ještě ten Rambo, ale pak už snad zasloužený důchod). Sebral všechny síly a vypotil ze sebe ne přímo životní výkon, přesto výkon dávající s úctou vzpomenout na tolik proklamované staré dobré časy. 75%

Vlajky našich otců

Za velice mazaný tah z Eastwoodovy strany považuji posledních cca patnáct minut, věnovaných víceméně pouze nikterak výjimečným životům titulních „hrdinů“ – nádherná demonstrace toho, o čem se nás celý film snaží přesvědčit, totiž, že hrdinové jsou docela obyčejní lidé, které pro svůj život potřebují jiní docela obyčejní lidé. (více)

Vratné lahve

Scénář Zdeňka Svěráka opět hýří vtipným a inteligentním humorem, někdy by jej ovšem nemuselo být tolik. Velice zvláštně například působila téměř groteskní scéna pádu z kola, stejně tak přílišná doslovnost při snaze dát nám najevo, jak moc Tkalounovi “ujel vlak“ (slušný pán, kterého bolí zuby, rychlovarná konvice). (více)

Duben

Horší už to nebude

Máte někdy pocit, že jste hrdinou nevydařeného románu? Harold Crick (Will Ferrell) má takový pocit. Zprvu je to jenom pocit, pocit který Harolda nemůže vytrhnout z každodenní rutiny. Ta mimo jiné zahrnuje vyčištění každého jednoho zubu přesně šestasedmdesátkrát, doběhnutí na autobus přesně v 8:17, přestávku na oběd v délce 45,7 minut, přestávku na kafe trvající 4,3 minuty. Čísla, čísla, čísla, Haroldův mozek jimi byl zahlcen, brzy začne být zahlcen ještě něčím jiným. (více)

Pusinky

Upřímné jako plivanec do tváře, přitažlivé jako záchodky v knajpě třetí cenové kategorie, dotěrné jako zasmrádlý ochlasta od vedlejšího stolu… . O pusinkách se nějakou dobu tradovalo, že budou další velehloupou teen‘ komedií; pak vyšlo najevo, že nikoliv a všichni možní kritici začali nadšeně jásat, přitáhli do kin spoustu jedinců, jež nepřestali doufat v kvalitní český film, aby ti následně prozřeli a zjistili, že taková pecka to zas není. Nevzpomínám si, kdy naposledy u nás vzniknul podobně syrový snímek – z tohoto hlediska nelze nepochválit odvahu tvůrkyň. Pusinky se především nebojí podívat pravdě do očí, zalézají hluboko pod kůží a nechtějí být další konzumní komedii na jedno zkouknutí a brzké zapomenutí, i když… Znásilnění, lesbický sex či močení na podlahu ještě nedělají z filmu otevřeného film silný a nezapomenutelný. Chladnost, bezemočnost, odtažitost, pochybná dramaturgická výstavba, jistá ledabylost v zacházení s mužskými postavami, vztahová chaotičnost a občas i snaha šokovat za každou cenu devalvují Pusinky na pouhé vykročení správným směrem, jež za sebou nezanechá příliš hlubokou šlápotu. Ale další film Karin Babinské by mohl. Poučen z debutantských chyb, stejně obsazen a třeba pojmenován Pusinky 2. 70%

Sunshine

Krom snahy o neotřelý pohled na závislost člověka na Slunci, na bezmocnost jednoho v kontrastu s neovladatelnou mocí druhého a patrný náboženský podtext („Prach jsi a v prach se obrátíš“) ční Sunshine nad žánrově spřízněnými snímky výtečným hereckým obsazením. (více)

Začátek roku je obdobím bilancování. Obdobím, kdy je dobré pohlédnout na rok uplynulý a pokusit se o vyvození nějakých důsledků. Já zde nic vyvozovat nehodlám, ale jelikož bych rád navázal na loni započaté „vyhlašování“ filmových „cen“ Sádrová krychle, přijde mi vhodné nejdříve představit jednotlivé kandidáty, čili mnou viděné snímky, jež si českou distribuční premiéru odbyly v průběhu roku 2007. Recenze mnohých jste již mohli zachytit na tomto blogu, těm ostatním věnuji alespoň kratší komentář. Samotné zveřejnění nominací a vyhlášení vítězů v ideálním případě „proběhne“ začátkem února.

Pro dnešek se ohlédneme za lednovými premiérami, několika čerstvějšími snímky, které šly rovnou cestou na DVD a jedním mimořádným televizním počinem.

Leden

Apocalypto

Banda polonahých, pomalovaných lidí s nepřehlédnutelnými kusy dřeva zaraženými v nosech či ústech pobíhá po jihoamerickém pralese. To má být jako co? Jako film? No, zásluhou nesmyslného použití digitální kamery Apocalypto spíš připomíná dražší rekonstrukci BBC, ze které někdo zapomněl vystřihnout ty nejdrastičtější záběry. Jenže rekonstrukci čeho? Dějiny mayské civilizace jistě nejsou tak fádní a nesestávají z dlouhatánské šňůry všelijak brutálních způsobů zabití (prosil bych rychlou dekapitaci). Proč, proč si Mel Gibson vybral (pravděpodobně fiktivní) příběh o cestě tam a zase zpátky? Má to být příběh rodinný, milostný, pouze akční? Jaké nese poselství, co se nám snaží sdělit? Možná nic, možná vůbec nic a jenom nenuceně provokuje. Možná má jít o ekologickou agitku, o apel na všechny civilizaci poskvrněné jedince: „vraťme se do lesů, splyňme s přírodou!“. Proč by jinak ti „hodní“ žili uprostřed pralesa, v naprosté harmonii, a ti „zlí“ stavěli mohutné kamenné potvory, snad předchůdce pozdějších mrakodrapů? Jakoukoliv myšlenku či snahu o ní bohužel/bohudík přebíjí syrová, nekompromisní akce, jediná to náplň druhé hodiny filmu. Líbila se mi, nepopírám. Líbila se mi natolik, aby zazdila rozhořčení nad kompletní uměleckou impotencí? Snad v některých momentech. 70%

Krvavý diamant

Edward Zwick dokázal umně skloubit napínavou podívanou s tím typem „angažovaného“ dramatu, jaký dnes frčí (Hotel Rwanda, Nepohodlný). Jenom pár dialogů Charlese Leavitta nedokázalo odhadnout hranici mezi – ve své pravdivosti prostým, leč působivým – sdělením a patetickými výkřiky o lidech zlých a zlejších. V tomto ohledu nefunguje zvlášť posledních cca pět minut, pro něž je charakteristická právě ona snaha nabídnout za každou cenu nadějný konec a poselství budoucím generacím. (více)

Saw 3

Krvavá, perverzní, nechutná úchylárna: díl třetí – nekonečný seriál pokračuje aneb „blood must go out“. Hra je stejná, pravidla jsou stejná, akorát šance na přežití rapidně poklesly. První dvě brutální scény nejsou pro následný děj vůbec důležité, snad jenom takový předkrm, aby připravené sáčky na zvracení náhodou nepřišly vniveč. Po několika jatečních záběrech na řetězy vyrvávané ze všelijakých částí těla či orgány rozeseté po jinak nepochybně útulné místnosti, se již začíná rýsovat cosi jako zápletka. Zápletka děsivě vykonstruovaná, šinoucí se vpřed rychlostí šneka na metadonu a zakončená naprosto směšnou pointou. Film je nehorázně natahován zhola zbytečnými flashbacky do minulosti, jež často rozšiřují dění z jedničky a dvojky a činí jej ještě nelogičtějším (nebyla náhodou „hra“ z prvního dílu naplánována někým úplně jiným než Jigsawem a Amandou?). Co mi však vadilo nejvíc – od diváků Saw 3 se nejspíš očekává záliba v lidském mučení. Nechápu, jaký význam má v mainstreamovém (tzn. ne primárně pro úchyláky) filmu série detailních záběrů na provrtávanou lidskou lebku. Je to pouze nechutné, nechutné a nechutné! Ne, skutečně nejsem žádný puritán a opodstatněné násilí ve filmech mi nevadí, ale tohleto…?! Třetí díl zachází ještě mnohem dál než předchozí dva, což se od něj tak nějak očekávalo, překračuje však již pomyslnou hranici dobrého vkusu a jeho fascinace násilím, vyžívání se v nechutnostech, vzbuzuje znepokojení ohledně duševního stavu režiséra a lidí kolem něj. Neinvenční režie, debilní příběh, žádný humor a spousta scén, ze kterých vám bude špatně – opravdu to chcete vidět? Pokud ano, pak doporučuji před projekcí ani během ní nic nejíst, případně si připravit dostatečně velký kýbl. 20%

Taxidermia

„Pojmenovali po mně techniku zvracení“ – touto větou se může pochlubit jeden z hrdinů trojgenerační maďarské výpovědi o době a lidech. Tři období, tři lidé, tři pohledy do nejzazších zákoutí jejich nitra (někdy doslova). Děda – válka, sebeukájení. Otec – hluboký socialismus, obžerství. Syn – současnost, vycpávání. Taxidermia bez okolků bourá všechna možná tabu a logicky je mnohými označována za samoúčelnou nechutnost, která chce pouze rozpoutat vášnivou diskuzi. Logicky možná, ale oprávněně? Opravdu mě několik scén přimělo vyloudit na tváři lehce pokřivený úsměv coby obranný mechanismus proti zvracení. Vyloženě vtipných scén zde přitom není mnoho, pokud jsem se smál, pak asi stejně, jako když se smějete při něčím pádu do septiku a zároveň se vám dělá nevolno při představě, že byste byli na jeho místě. Přesto jsem se prapodivně dekadentním způsobem bavil a zvráceně se těšil na každou další “na blití“ scénu, doufaje, že my zase o chlup objasní podstatu díla. Což se skutečně dělo. Není to hloupý film, jenom k určitým tématům přistupuje s větší odvahou, než na jakou byli dosavadní filmoví diváci zvyklí. Jestli si György Pálfi zaslouží uznání za “posunutí možností kinematografie“ ukáže teprve čas, ale ať už budeme mít k obsahové stránce jakékoliv výhrady, formální zpracování zaslouží jednoznačný obdiv. O jasnou špičku jde nejenom na východoevropské poměry. Stejně jako se Taxidermia tématicky netýká pouze zemí bývalého východního bloku a má jasně patrné nadčasové tendence. Tohle se odvažuji tvrdit již dnes a za dalších deset let…? Uvidíme. 85%

Zvedá se vítr

Dáme si lekci historie děti: Angličtí vojáci jsou brutální svině, áno? Členové Irské republikánské armády jsou dobří lidé, áno? Překvapilo mě, skoro mě šokovalo, že britští producenti finančně podpořili film takhle hnusně vykreslující tamější vojáky. Údajně má jít o Loachův způsob, jak se vyrovnat s pohnutou historií, ale ve skutečnosti to přece vypadalo jinak? Nebo ne? Opravdu byli všichni Britové v Irsku uřvaní sadisti (až na jednu vlaštovku, která jaro nedělá)? A opravdu byl boj členů IRA správným bojem za správnou věc? Nebyli to tak trochu teroristi? Sakra, Kene, že ty nám valíš klíny do hlavy? Já bych tomu snad i uvěřil, kdyby to nebyla taková nezajímavá nuda. Film by mohl být se slovy „Dívejte se a učte se“ promítán začínajícím režisérům. Těm, kteří chtějí točit tuctová akademická dramata s přesně dávkovanými dialogy a akcí. Před třiceti, ale spíše před čtyřiceti lety, by Loach za stejný film (snad jedině bez přemíry vulgarit a vytrhaných nehtů) možná dostal Oscara, ale komu tím poslouží dneska? Zvlášť, když očividně zkresluje pravdu a přizpůsobuje si ji vlastní ideologii? Sprostá manipulace bezbranným divákem či odvážná demonstrace režisérovy moci? Zcela určitě nuda. 60%

Životy těch druhých

Film se nesoustředí pouze na drama tří osob, na dobu nahlíží v širším sociálně-politickém měřítku, aby v závěru, situovaném do již demokraticky smýšlející doby, naznačil nevýraznost změn, ke kterým došlo. Svět je plný paradoxů, které pravděpodobně nikdy zcela nevymizí. Zlo, ať už v jakkoli koncentrované podobě a jakkoli rafinovaně maskované, zde bude pořád a pořád bude v rukou i myslích těch nesprávných, jakožto příliš zodpovědnou funkcí pověřených. Je to předně film o lidech, teprve potom o době, ve které žijí. (více)

DVD premiéry

Drsný časy

Christin Bale hraje bastarda, kterého znát a potkat v zastrčené uličce, vypustím duši. A hraje ho sakra dobře. Po Training Day druhé Ayerovo ponoření do ulic zanesených lecjakým svinstvem vůbec nedopadlo špatně, i když mohlo dopadnou lépe. Popojíždění po LA, objevování striktně mužského světa, kecání a chlastání s týpky, kteří jsou všichni uplácáni ze stejného hovna. Přesně o něm film jako takový je, ale nenechte se zmást. Zdánlivě nedojde během těch dvou hodin k žádné zásadní události, jenže při zpětném pohledu mi došlo, jak hluboko jsem se do těch sraček zásluhou oné bezdějovosti ponořil. Hezky pomaloučku, lahváč za lahváčem, blbej vtípek za blbým vtípkem a jste v tom až po uši, ani nevíte jak. K Baleově postavě lze chovat spoustu různých emocí, ale pevně věřím, že u každému rozumného člověka bude převládat nenávist. Nenávist a zděšení nad tím, kdo všechno v Americe koketuje s postem strážce zákona. V podstatě vážná verze dvou dementních poldů ze Superbad. Drsný časy mají svým způsobem happy end a věřte mi – už dlouho jsem se za něj nemodlil tolik jako v tomto případě. 75%

Marie Antoinette

Marie má od prvních minut velice pomalé tempo, pokud se na něj nedokážete správně naladit, film vás nevtáhne a dvě hodiny budete trpět. Dialogy jsou obyčejné, humoru není mnoho, pěkných vizuálních nápadů rovněž ne. Snad jedině velcí milovníci historie přijdou si na své (natáčelo se skutečně ve Versailles). Ostatním nezbývá, než se dopředu náležitě připravit a dobře vědět, co chtějí vidět, jestli to vůbec chtějí vidět. (více)

Paprika

Let’s Dream! Papriku jsem za maďarskou lidovou komedii, případně remake italského soft porna přestal považovat teprve po zhlédnutí traileru. Dechberoucího, úžasného traileru, který bleskurychle zvýšil můj zájem o tento film. Vizuální stránku Satoshi Kon skutečně neošidili, jinými slovy „je to žrádlo“ a začíná s karnevalovým průvodem, který mi připomněl jednu pošahanou reklamu na Coca Colu. Paprika má ale i spoustu dalších předností. Do světa kombinujícího reálné se snovým a snové s reálným, jsem po pár minutách tápání proniknul nad očekávání snadno a na chvíli dokonce přestal rozlišovat mezi viděným a prožívaným. Bariéra, dělící mě od dění na monitoru, byla najednou zbourána, imaginární se stalo skutečností. Nevzpomínám si, kdy mě posledně nějaký fikční svět takto pohltil. Pravděpodobně šlo o jiné anime, o Cestu do fantazie nebo Ghost in the Shell. S druhým jmenovaným má Paprika mnoho společného, rovněž složitě nahlíží do složitých lidských niter a zkoumá možnosti jejich (ne)snadné manipulace. Nepopírám, že mi dělalo problém objevit pravý význam některých symbolů ze surreálných snových pasáží, ale vadilo mi to? Ani ne, přenádherné obrázky a „pročisťující“, totiž mnohé zjednodušující pointa, mi byla dostatečnou satisfakcí. Paprika je moderním a velice chytrým thrillerem, kterému není cizí nahlížet na některé skutečnosti z velmi neotřelé perspektivy. Zachází hloub než jiné podobné filmy (Matrix) a hlubší ponor očekává také od diváka. 85%

Zběsilý útěk

Tento film zůstává někde na půli cesty mezi „totální akční řežbou“ Zastav a nepřežiješ a „dospělým žánrovým filmem“ Dějiny násilí. Nejvíce pravděpodobně potěší ty, kterým Zastav a nepřežiješ přišlo příliš prostoduché a Dějiny násilí příliš nudné. Je to velice (příliš?) efektivní podívaná, nešetřící krví (už jste někdy dostali pukem do obličeje?) ani drsnými hláškami („I said back the fuck up, you sick, twisted, motherfucking cunt!“). (více)

Televizní klenot

Operace Silver A

Scénář manželů Konášových obsahuje množství inteligentních dialogů (-„Manželka se nesmí o ničem dovědět“ –„Zlobila by se?“ –„Já bych se zlobil“) a úsporně vystihuje pouze podstatné rysy tehdejší doby. Nechybí v něm láska, nevěra, zničující vášeň, nenávist, zrada a pochopitelně válka, jež vše výše uvedené umocňuje na maximum. Nejde zde ani tolik o zachycení konkrétní události z dějin naší země, jako o snahu postihnout náladu ve společnosti a atmosféru strachu, která sužovala ty statečné, i ty méně statečné občany. (více)

Studio 60

Posted: 12. 7. 2007 in recenze, z archívu

Již několik týdnů byste mě každé úterý od deseti hodin večer mohli zastihnout před televizní obrazovkou, kterak hltám každé slovo každého z těch sympaťáků, jež mají podíl na vzniku zábavné šou pro každý páteční večer.

Matt Albie píše skeče, naučil se spoléhat hlavně sám na sebe, ale postupně zjišťuje, že mít parťáky je taky fajn.
Jordan McDeereová šéfuje celé televizní stanici NBS, převzala místo po „odejitém“ řediteli, který již nehodlal dále mlčet a právě nemlčení v některých momentech Jordan málem stojí místo.
Danny Tripp je producentem Studia 60, asi jediná postava, která po deseti epizodách neukázala žádnou ze svých stinných stránek, zatím stále jenom rozdává dobré rady na všechny strany, což je taky fajn.
Trojice Simon Stiles, Harriet Hayesová, Tom Jeter pak každý týden prezentuje to, co výše uvedeni stvořili a zafinancovali.

Studio 60 přináší fascinující pohled do zákulisí natáčení tzv. sketch comedy show (pro což pravděpodobně existuje český ekvivalent, ale nechci se pouštět na tenký led). Každá epizoda seriálu mapuje přípravu jedné epizody zmíněné fiktivní show a s tím související problémy, případně problémy vyvstanuvší teprve při živém (!) vysílání, v takových momentech se konverzační satira mění téměř v thriller (kupříkladu po zjištění, že právě odvysílaný skeč jeden člen z týmu scénáristů nejspíš od někoho okopíroval). Seriálu navzdory nepřetržité smršti vět neschází tempo, podpořené navíc famózními hereckými výkony, spoustou humoru a tu více, tu méně nápadnou kritikou masmédií.

Dalo by se říct, že jsem o podobném typu seriálu již dlouho snil a možná právě proto nebudou mé nadšení sdílet jiní diváci, kterým to přijde moc ukecané a vlastně pořád o tom samém. Jednotlivé charaktery ve skutečnosti procházejí zajímavým psychologickým vývojem, s každou další epizodou mi jsou sympatičtější a stále mám pocit, že moc dobře vím, proč se v daném okamžiku chovají tak, jak se chovají. Ač jinde Matthewa Perryho a Amandu Peet přijímám spíše vlažně, zde patří jejich postavy k mým nejoblíbenějším. Pravděpodobně půjde o zásluhu neskutečného scénáře Aarona Sorkina. Ani na okamžik nepřestává být vtipný, břitký, cynický, někdy i dojemný a hlavně vzbuzuje dojem, že moc dobře ví, o čem píše. Z jeho přístupu číší lehké pohrdání, zároveň však hluboký obdiv k práci těch, jenž nám přinášejí zábavu. Zde konkrétně těch posledních odvážných, přinášejících zábavu inteligentní a na úrovni.

Camea přijalo několik notoricky známých tváří, jmenujme alespoň pár z nich: Eli Wallachi (milá nostalgická pocta), John Goodman (typický nevadský soudce), Macy Gray, Sting, Jessica Simpson (hudební hosté Studia 60). Některé narážky si lépe vychutnají lidé znalejší americké televizní kultury, ale díky jejímu nepolevujícímu pronikání také do našich domácností, nejspíš nepochytíte jenom minimum z nich. Co bych ještě napsal k tomuto snadno přehlédnutelnému, leč těžko přeslechnutelnému dítku NBC? Snad jen, abyste se nenechali odradit tím přívalem slov a zkusili sem tam nějaké i pochytit (všechny při jejich kadenci snad ani nelze). Dozvíte se spoustu zajímavých informací o tom, jak to chodí v takové obyčejné americké televizi, zasmějete se a jako bonus spoluprožijete osobní dramatu neodolatelných hrdinů – mimo objektivy kamer vcelku obyčejných lidí. Možná, pokud budete chtít. Určitě, pokud budete naladěni na stejnou notu a svět médií vám není lhostejný.

Nejlepší epizody: The West Coast Delay (4), The Wrap Party (6)

Studio 60 *****
(Studio 60 on the Sunset Trip, USA 2006) 

Herecké výkony: 90%
Scénář: 95%
Režie: 80%
Celkové hodnocení:90% 

Nejakčnější komedie všech dob

Takhle má vypadat akční film! Skupina britských komiků kolem Edgara Wrighta a Simona Pegga konečně naplno předvedla, co v nich vězí. Výsledkem je parádní snímeček, který je radost sledovat, stejně tak o něm psát. Jednotku příliš rychlého nasazení (ale dále jen Hot Fuzz, je to kratší) lze v podstatě rozdělit do tří žánrově mírně odlišných částí. První třetina je typickou britskou komedií – londýnský superpolicajt Nicholas Angel je „odklizen“ do zapadlé vísky a musí se potýkat s místními „kolegy“, jež se vyznačují poněkud laxním přístupem k práci. Jeho prvotní zápal pro věc („vidím, že jste sebral celou vesnici“) brzy opadne a nezbývá mu, než zkonstatovat, že případ ztracené husy byl ještě jedním z těch zábavnějších. Pak přichází část druhá, hororověji laděna, plná krvavých vražd, tajemna a mystična. Její rozuzlení je poměrně nečekané a přichází poměrně brzy. Dost brzy na to, aby mohli tvůrci posledních dvacet minut pojat coby nářezovou akci. Všechny z těchto tří částí jsou třeskutě vtipné, jen u některých se budete smát více, u jiných méně.

Škála emocí, jež ve mně Hot Fuzz vyvolalo, byla nesmírně pestrá, od dojetí, přes strach a znechucení až k finálnímu nadšení. Přirovnal bych to k nějakému lepšímu filmu od Pixaru, kdy se rovněž celou dobu výtečně bavíte, patetičtější scény bez problému akceptujete a po skončení víte, že to nemohlo být natočeno lépe. Tedy, jistě, že mohlo, ale to už by zavánělo čímsi dokonalým a jak známo, NIC není dokonalé. Na přístupu Edgara Wrighta a Simona Pegga (oba dva napsali scénář, druhý si také zahrál hlavní roli) je mi sympatická rovněž jejich snaha, vzdát nenásilným způsobem hold svým oblíbeným filmům, bez ohledu na to, o jak kvalitní či známé filmy jde. Oni neparodují, oni pouze citují, což skvěle dotváří dojem snímku sice vytvořeného velkými filmovými fanoušky, jež si však vychutná téměř každý. Již od prvních minut je režie kapku zběsilejší, než bývá u britských komedií zvykem. Koncentrací vtipů a děje zprvu připomíná spíše trailer na to, co teprve přijde a při prvním zhlédnutí v podstatě není možné odhalit a docenit všechny skryté vtípky. Když Wright hned zkraje zvolil podobné tempo, moc dobře věděl, proč to dělá. Celou dobu si vlastně připravuje půdu pro ultimátní akci v samém závěru, která dokázala být dechberoucím způsobem extrémně cool i vtipná zároveň.

V pochvalných ódách bych ještě mohl pár set znaků pokračovat, mohl bych ocitovat několik nezapomenutelných hlášek a zmínit, kteří nečekaní herci se objevili ve filmu, nikoliv v titulcích, ale nechci vám kazit zábavu a navíc se říká, že ty opravdu kvalitní výrobky reklamu nepotřebují. To úplně nejlepší, co mohu o Hot Fuzz napsat, co jsem si tudíž nechal až na konec tohoto komentáře, je: v souvislosti s tímto filmem mne nenapadá jediná věc natolik negativní, aby stála za zveřejnění. Mé nadšení bezesporu opadne. Ať už za den, za týden, za měsíc, nebo až při druhém zhlédnutí, ale momentálně, momentálně se Hot Fuzz v mých očích jeví jako film kultovní. Sám bych si přál, aby to nebylo jenom momentálně a jenom v mých očích a kdoví, třeba se tím kultem skutečně stane. Moc bych mu to přál.

P.S.: Chvíli jsem váhal, jestli si film, který je „pouze“ zábavný zaslouží pět hvězdiček, ale stačilo si vzpomenout, kolika větším blbostem jsem je dal, a bylo rozhodnuto.

Vzpomněl jsem si na: Soumrak mrtvých, Mizerové, Policajti, Policejní akademie

Jednotka příliš rychlého nasazení *****
(Hot Fuzz, Velká Británie 2007)

Herecké výkony: 85%
Scénář: 85%
Režie: 90%
Celkové hodnocení: 90%

Film Jednotka příliš rychlého nasazení bude do českých kin nasazen již zítra, proto neváhejte a utíkejte si do nejbližšího multiplexu koupit vstupenky!

Vrah mezi námi

Posted: 30. 5. 2007 in klasika, recenze, z archívu

Vrah v nás

V lesích je nalezeno mrtvé tělo školačky Elsie a obyvatelé města žijí ve stavu tísnivé hrůzy. Policie zoufale pátrá po vrahovi a popudí proti sobě podsvětí, které odmítá za vraha považovat někoho ze svých řad. Organizace zločinců se proto rozhodne vzít spravedlnost do svých rukou… (převzato z ČSFD)

Když jsem se o filmu dověděl prvně, bylo to z žebříčku nejlepších filmů na IMDb. Držel se tehda (a pokud se nepletu, stále se drží) v první padesátce. Nechápal jsem, jak může mít více než sedmdesát let starý a navíc německý film tak skvělé hodnocení. Jasnější mi to začalo být po zhlédnutí jednoho z dřívějších filmů stejného režiséra – Metropolisu. Ihned poté stoupl můj zájem o dílo Fritze Langa nebývalou měrou, velice mě tudíž potěšilo zjištění, že M, neboli Vrah mezi námi, je volně ke stažení na internetu (a to kupříkladu zde).

Odhlédneme-li od tristní technické kvality, stále se jedná o snímek nevýslovných kvalit, který dodnes udivuje po formální, stejně tak po obsahové stránce. Ač je M filmem zvukovým, v mnoha ohledech ještě připomíná film němý, vypráví totiž hlavně obrazem, což je jenom dobře. V podstatě celá první polovina by se obešla bez jakýchkoliv zvuků, natolik je Langova režie srozumitelná. Scény jsou úsporné, postavené na jednoduchých symbolech, která vydají za tisíce slov. Nedá mi, abych nezmínil alespoň jednu z prvních, kdy se v jediném záběru protnou tři signifikantní motivy celého filmu: malé děvče si hraje s míčem, začne si přihrávat o sloup, o sloup, na kterém je vyvěšena zpráva o vrahovi malých dětí, o sloup, na němž se náhle objeví stín podezřelé osoby, pochopitelně zmíněného vraha. Zajímavě je řešen například také telefonický rozhovor mezi policejním ředitelem a ministrem (vnitra nejspíš), kdy nejen slyšíme, ale také vidíme, jak doposud policie postupovala a jakých dosáhla úspěchu, stručně a výstižně je zde shrnuto vše podstatné, co by někoho mohlo zajímat o vyšetřování.

M na rozdíl od jiných krimifilmů nezačíná prvním zločinem, ve skutečnosti již bylo zavražděno sedm dětí a strach sužuje celé město. Smyčka kolem vraha se začíná utahovat s čím dál větší intenzitou, dopadnout jej totiž nechtějí pouze policisté, ale také kriminálníci, iritováni neustálými raziemi. Pojetí napínavé štvanice vás nutí alespoň chvílemi držet palce vrahovi, vygradování této dějové linie pak může méně trénovaným divákům přivodit asfyxii. Celý film vrcholí „soudem žebráků“, jednou z nejpřesvědčivějších scén vůbec. Na povrch vyplouvá zoufalá beznaděj městské chudiny, která zdánlivě na věčné časy uvízla v bludném kruhu. Nejsou spokojeni se svým postavením, se svými právy, proto působí jejich provizorní soudní řízení jako akt zcela logický, ať už jakkoli vzpurný a narušující autoritu státu. Zákony jdou stranou, tady vládne lůza! Zde již pochopitelně přebírá hlavní roli mluvené slovo, společně s neuvěřitelně sugestivními hereckými výkony.

Psychologii postav bych se nebál označit za velmi zdařilou, což bylo v době, kdy se film teprve oprošťoval od strnulosti němého výrazu nepochybně krokem novátorským a snad i nadčasovým. S neméně poctivou dávkou realismu jsou zobrazeny metody stále se ještě rodící moderní kriminalistiky (viz. obrazový doprovod ke zmíněnému telefonátu). M je přelomovým filmem, filmem plným unikátně zrežírovaných scén, filmem s dechberoucí atmosférou, která na vás dokonale přenese deprimující náladu tehdejší německé společnosti. Lang přitom nepotřeboval nákladné triky, dokonce ani hudební doprovod, stačil mu vlastní talent, vlastní píle, vlastní odvaha, zkušený kameraman a pečlivý casting (Peter Lorre se pro roli vrahouna malých dětí narodil). Psát, že se s dnešními prostředky a možnostmi nedokáže většina filmařů ani zdaleka přiblížit působivosti M, považuji za nošení dříví do lesa.

Vzpomněl jsem si na: Sin City, Obvyklí podezřelí, Neúplatní
Nejlepší scéna: soud žebráků
Trailer: IMDb

Vrah mezi námi *****
(M, Německo 1931)

Režie: 95%
Herecké výkony: 90%
Scénář: 90%
Celkové hodnocení: 90%