Filmy pro rok 2015

Osobní výběr 60 s nadějemi očekávaných filmů roku 2015. Některé z nich již premiéru měly, ovšem ne v České republice, u jiných zas není jisté, zda budou dokončeny skutečně letos. Ukáže čas. Filmy jsou řazeny abecedně, desítku nejočekávanějších titulů jsem ztučnil. Již zhlédnuté budu postupně vyškrtávat.

1. Age of Adaline, The (2015)
2. Americký Sniper (American Sniper, 2014)
3. Avengers: Age of Ultron (2015)
4. Big Eyes (2014)
5. Birdman (2014)
6. Crimson Peak (2015)
7. Čarovný les (Into the Woods, 2014)
8. Digging for Fire (2015)
9. Divočina (Wild, 2014)
10. Fénix (Phoenix, 2014)
11. Flashmob (2015)
12. Focus (2015)
13. Frøken Julie (2014)
14. La giovinezza (2015)
15. Grimsby (2015)
16. Hacker (Blackhat, 2015)
17. Hateful Eight, The (2015)
18. High Rise (2015)
19. Hon na lišku (Foxcatcher, 2014)
20. Hologram for the King, A (2015)
21. Honba za zítřkem (Tomorrowland, 2015)
22. Chappie (2015)
23. Child 44 (2015)
24. In the Heart of the Sea (2015)
25. Inherent Vice (2014)
26. Jupiter vychází (Jupiter Ascending, 2015)
27. Kingsman: Tajná služba (Kingsman: The Secret Service, 2015)
28. Knight of Cups (2015)
29. Kód Enigmy (The Imitation Game, 2014)
30. Krycí jméno U.N.C.L.E. (The Man from U.N.C.L.E., 2015)
31. Ladíme 2 (Pitch Perfect 2, 2015)
32. Life (2015)
33. Lobster, The (2015)
34. Macbeth (2015)
35. Mission: Impossible 5 (2015)
36. Mordecai: Grandiózní případ (Mortdecai, 2015)
37. Most Violent Year, A (2014)
38. Nezlomný (Unbroken, 2014)
39. Ovečka Shaun (Shaun the Sheep, 2015)
40. Pestrobarvec petrklíčový (The Duke of Burgundy, 2014)
41. Pistolnice Jane (Jane Got a Gun, 2015)
42. Pixels (2015)
43. Ricki and the Flash (2015)
44. Revenant, The (2015)
45. Rock the Kasbah (2015)
46. Sama nocí tmou (A Girl Walks Home Alone at Night, 2014)
47. Selma (2014)
48. Silence (2015)
49. She’s Funny That Way (2014)
50. Spectre (2015)
51. St. James Place (2015)
52. Suffragette (2015)
53. Šílený Max : Zběsilá cesta (Mad Max: Fury Road, 2015)
54. That’s What I’m Talking About (2015)
55. Trainwreck (2015)
56. Triple Nine (2015)
57. V hlavě (Inside Out, 2015)
58. Velká šestka (Big Hero 6)
59. While We’re Young (2014)
60. Whiplash (2014)

The Fall, 1. a 2. řada

Spoilerů plné poznámky k první a druhé sérii nejlepšího hraného seriálu, který jsem letos viděl.

První série

„Man fucks woman. Man subject. Woman object. That’s fine for you. Woman fucks man. Woman subject. Man object. That’s not so comfortable for you, is it.“

Britská sestra Sagy Norén se ocitá ve světě mužů, kteří milují ženy… jenomže velmi nezdravým způsobem. Komplexní ženské postavy nejsou ve filmech ani seriálech, zvlášť těch kriminálních, stále něčím tak standardním, abych z The Fall nebyl nadšen už jen kvůli Stelle Gibson.

Způsob, jakým si Gillian Anderson při charakterizaci výjimečně inteligentní profesionálky s analytickou myslí a pevnými morálními zásadami dává záležet na každém nonverbálním sdělení (s podporou kameramana a kostymérky), je fascinující. Díky mnohovýznamovosti zdánlivě netečných pohledů nám Stella přes svou chladnost není lhostejná. Současně ale nikdy neprojeví tolik empatie, aby zcela negovala paralely mezi ní a Paulem, na nichž stojí dynamika vyprávění.

Oba dva nacházejí uspokojení v bezchybně odvedené práci, oba dva jsou až fanaticky oddáni určitému poslání, oba dva jsou predátoři (ačkoli závěr první série naznačuje, že z jednoho z nich by se příště mohla stát kořist), kteří chtějí mít věci i lidi pod plnou kontrolou.

K hledání paralel mezi nepolapitelným vrahem a dominantní vyšetřovatelkou jsme kromě dialogů o zdvojených osobnostech vedeni paralelní montáží jeho a jejích úkonů, prováděných se stejnou precizností a možná i z podobných psychických pohnutek (vypořádávání se s minulostí, (ne)schopnost zkrotit sexuální pudy).

Vytváření tematických, motivických i kompozičních pojítek mezi liniemi Stelly a Paula, v jejichž pozadí stojí zásadní otázka „KDY se konečně střetnou?“, přispívá k mrazivému pocitu, že vrah je minimálně implicitně neustále přítomen. Toto nepolevující zlé tušení, namísto vyloženě hororových scén (jako v Lutherovi) je hlavní pojistkou proti opadnutí divácké pozornosti.

Postavy rozhodně tráví víc času introspektivním rozebíráním svých chyb než zdárným řešením situací a radost z většiny posunů ve vyšetřování je navíc kalena prostřihy na další páchaný zločin. Jeden krok vpřed, dva vzad. Dobré skutky jsou trestány, špatné procházejí a záruku, že v tomhle bezbožném post-nietzscheovském světě nepřijdou o život, mají jedině ty emancipované ženy, které se nikdy nenarodily.

Druhá série

„Mužství je druh defektu při porodu.“

Druhá šestice epizod potvrdila mou domněnku z konce první řady, že dojde k prohození rolí toho, kdo loví a toho, kdo je loven, toho, kdo pozoruje a toho, kdo je pozorován. Instalace kamer do Spectorova domu sice úplně neklapne, ale poslední dva díly Stella z větší části tráví tím, že voyeuristicky pozoruje a poslouchá výslechy Spectora, jeho manželky, jeho nezletilé milenky. Skýtá jí tento pocit vizuální kontroly nad ostatními stejnou slast, jakou pociťoval Spector při šmírování svých obětí?

Jediná (a proto nesmírně působivá) scéna, kdy Stella výrazněji projeví empatii, dá průchod svým emocím a uroní pár slz (během sledování monologů unesené Rose), naznačuje, že není stejně chladnokrevným monstrem jako muž, kterému jde po krku. Přesto ji právě vědomí některých styčných charakterových rysů nutí Spectora lépe poznat a tím pochopit i odvrácenou stránku vlastní osobnosti. Z tohoto důvodu ji podle mne ve finále poslední epizody vyděsí možnost, že by o své živé zrcadlo mohla nadobro přijít a zajímá se primárně o zdravotní stav vraha, nikoli rovněž postřeleného Andersona (který sám sebe vnímá jako pouhou kopii Spectora).

Stella si správně uvědomuje, že Spector není monstrem, za které ho označuje třeba Burns, ale „jen“ traumatizovaným sociopatem s vysokou inteligencí, skvělou fyzičkou a velmi nízkou potřebou spánku. Po vzoru Hannah Arendtové poukazuje na nízkost a banalitu zla, které Spector zosobňuje. Dekonstrukcí jeho zevnějškové monstrozity a jeho „polidštěním“ naši pozornost zároveň opět směřuje k tenké hranici mezi normalitou a šílenstvím, tematizované komparací Stelly a Spectora během celého seriálu.

Plynulé (grafické, pohybové, tematické) přechody mezi scénami se Spectorem a scénami se Stellou, případně dialog mezi nimi (v jednu chvíli si na dálku vymění pohledy), opět nejenže přispívá ke kompaktnosti seriálu, ale také vytváří zvláštní tenzi mezi soupeři, kteří k sobě mají nezdravě blízko. Strukturální a stylistické navozování pocitu vzájemnosti lze zpětně vnímat jako budování základů pro zásadní, zhruba dvacetiminutovou scénu jejich první konfrontace tváří tvář.

Brilantně vystavěná, nasnímaná a zahraná konverzace může připomenout dlouhý rozhovor s knězem ve filmu Hlad. V tomto případě se ale řeší dost odlišné otázky a také zdroje napětí jsou jiného, řekněme tělesnějšího rázu. Oba přítomní v dané chvíli hledí do očí tomu, čeho se nejvíc děsí a co je zároveň (nevyhnutelně) nejvíce přitahuje. Padne-li jeden, nutně s sebou stáhne i druhého. Dobrým důkazem jejich neoddělitelnosti je noční můra, v níž se Spector dostane Stelle až do hlavy.

Stella chce Spectora pochopit podobně jako dříve jednu z obětí jeho pokusu o znásilnění. Jde ke kořenům jeho patologického jednání a zároveň vyslýchaného tlačí do kouta. Vrstvu po vrstvě snímá Paulovy znepokojivě sebejisté masky a odhaluje jeho (fundamentální mužský) strach z ženské dominance. Klestění si cesty k jádru jeho narušené osobnosti je pro ni očividně vysilující, neboť musí čelit nepříjemným otázkám na tělo.

Přestože oba mluví s ledovým klidem a chladnou soustředěností, je zřejmější než kdykoli jindy, že každý z nich ztvárňuje roli, která neodpovídá jeho přirozenosti. Slavoj Žižek a jemu podobní perverzní průvodci filmem by pravděpodobně argumentovali, že sledujeme vyrovnaný duel iracionálního id a dohlížitelského superega. Spector Stellu svádí k poddání se instinktivnímu jednání. Ta mu na rozdíl od Katie, výrazně snazší kořisti, odolá. Z její tváře lze nicméně vyčíst pochyby, zda její přehnaná potřeba kontroly nad vlastními činy není projevem strachu z toho, co se v ní ve skutečnosti skrývá.

Psychologicky jemně odstíněný dialog nabízí interpretační klíče k motivům rozvíjeným od prvního dílu (splývání mužského a ženského principu, podvojnost lidské identity) a představuje vrchol celého seriálu i jeho výkladní skříň. Vytěžuje přesné herectví Andersonové a Dornana, využívá typu silné ženy, která se nebojí konfrontace (v seriálu jich je několik), ke sdělování významů do hry nápaditě, ale nenápadně zapojuje precizní kameru (způsoby, jakými je v dlouhých záběrech vedena naše pozornost, nasvícení scén, práce s barvami a využívání určitých typů rámování pro určité postavy je jedním z důvodů, proč se na The Fall chci podívat znovu).

V kombinaci s druhou sérií se pro mne The Fall stal největší seriálovou událostí roku 2014. Stejně podmanivě vyprávěný, až do konce smysl dávající, bezchybně „nacastovaný“ seriál s takto hutnou a konzistentní atmosférou a nestereotypními ženskými postavami jsem letos neviděl. Tím nemíním, že by Knick, Temný případ, Fargo nebo Top of the Lake byly špatné seriály. Nikoli. Jenom nejsou tak dobré.

The Fall, Velká Británie/USA, 2013-2014, autor: Allan Cubitt.

Ostře sledované vlaky (ed. Lukáš Skupa)

Stejně jako předchozí dva (Hoří, má panenko, Všichni dobří rodáci), také čtvrtý Národním filmovým archivem digitalizovaný a na BD vydaný československý film doprovodí tištěný sborník sympatického formátu (k Marketě Lazarové vyšla kniha většího formátu s předstihem, nezávisle na vydání blu-ray disku). Ve způsobu distribuce knihy sice nenacházím moc logiky (již nyní si ji můžete koupit samostatně, v lednu vyjde v boxu s BD), ale ten teď ponechme stranou.

Obsah je podobný jako v předchozích případech. Vedle příspěvků o samotném procesu digitalizace zde nalezneme hutné shrnutí produkční historie, připomenutí dobové recepce (domácí i zahraniční) a s ní spjatých diskursivních konstrukcí nebo analytičtější studii o rozdílech mezi vyprávěním knihy a filmu. Úvodní zprávu o digitalizaci a následující pětici studií opět doplňují rozhovory s herci a tvůrci, archivní dokumenty nebo podrobná chronologie natáčení.

Kniha nabourává některé mýty spjaté s Menzelovým úspěšným debutem. Na západě například Ostře sledované vlaky nebyly přijaty s jednohlasným nadšením (pohoršení vyjadřovali zejména italští kritici, ačkoli mohli jít o průvodní jev nevraživosti vůči tamějšímu distributorovi filmu Carlu Pontimu). Šedesátá léta v československé kinematografii bývají mylně vykládána jako desetiletí relativně svobodné umělecké tvorby. Jak v pečlivě podložené studii dokládá Jakub Jiřiště, šestá dekáda měla mnohem proměnlivější průběh (uvolnění, návrat ke konzervatismu, větší důraz na diváckost v reakci na pokles návštěvnosti, pražské jaro bez cenzury, normalizace) a léta skutečně liberálních poměrů trvala poměrně krátkou dobu.

Přestože ve sborníku nenalezneme výrazně polemický text, zpochybňující estetické kvality a mramorizaci divácky výrazně podbízivého snímku (takovým byl v knize o Marketě Lazarové „opoziční“ příspěvek Petry Hanákové), v zásadě z něj vyplývá, že Menzel neměl (a pravděpodobně stále nemá) velké autorské ambice, k filmování přistupoval s podobným pragmatismem jako Martin Frič nebo Otakar Vávra a Vlaky natočil kolem a kolem vzato zejména kvůli „prdelce“ (krycí označení pro razítkovací scénu, která režiséra z Hrabalovy předlohy upoutala nejvíce).

Podobné čtení může být do jisté míry ovlivněné dnešní pověstí Jiřího Menzela jako starého pána, který ztratil soudnost (viz Obsluhoval jsem anglického krále nebo Donšajni) a neprojevuje velkou vnímavost vůči filmové (post)moderně (jeho pravidelné karatelské odsuzování násilí ve filmu). Vychází mu nicméně vstříc nejen citované archivní dokumenty, ale též v knize přítomný rozhovor s Menzelem, který kromě tradičního odsouzení množství mrtvol a krve ve filmu a zprávách neopomene dát k dobru oplzlou historiku o promítači, v němž zhlédnutí Vlaků probudilo chuť „zašukat si“ (Menzelův výraz) s manželkou. Tato příhoda přitom Menzelovou perspektivou má stvrzovat kvality filmu, z něhož dosud nevymizelo erotické napětí.

Ve světle rozhovoru s Menzelem, podle něhož probíhalo natáčení Vlaků mnohem idyličtěji než dokládají archivní materiály, překvapuje, že Jiřiště nepracuje kritičtěji s Menzelovými opakovaně citovanými a faktograficky zřejmě nepříliš spolehlivými memoáry.

Zážitek ze čtení knihy s ucelenou a střízlivou grafickou úpravou (texty jsou prokládány kvalitními fotografiemi z filmu a jeho natáčení a přehledně rozděleny do kapitol a větších bloků) nekazí závažnější nedostatky. Neublížila by jí nicméně pozornější redaktorská práce, která by přispěla k větší kompaktnosti a k dojmu, že jednotliví autoři vědí o textech svých kolegů a přímo či nepřímo na ně reagují.

Takto sborník obsahuje například dva protiřečící si výklady toho, proč Menzel s Vlaky soutěžil v Mannheimu a nikoli na prestižnějším festivalu (podle strany 58 si režisér vybral tuto akci kvůli odměně 10 tisíc marek pro vítěze, podle strany 67 zvítězil Mannheim z důvodu, že ostatní západoevropské festivaly již byly obeslané nebo ukončené).

Podobně si přečteme dvě různé interpretace toho, proč byla adaptace Vlaků odmítnuta několika jinými režiséry (na straně 44 se píše, že Evald Schorm nedokázal najít vhodný interpretační klíč a Věra Chytilová látku vrátila s tím, že neodpovídá její poetické vizi, dle strany 93, vycházející ze slov samotného Menzela, považovali tři dříve oslovení režiséři Hrabalovu knihu za příliš složitou a nepřeveditelnou do filmového jazyka).

Od věci by nebyly ani krátké medailony jednotlivých přispěvatelů, přibližující jejich badatelské zázemí a objasňující, proč se zabývají právě takový a ne jiným aspektem Vlaků. V každém případě jde o drobnosti, které nic nemění na faktu, že sborník Ostře sledované vlaky představuje důstojný tištěný doplněk jednoho z nemnoha světoznámých filmů naší kinematografie.

S k u p a, Lukáš (ed.): Ostře sledované vlaky. Praha: Národní filmový archiv, 2014.

Nejlepší filmy a seriály roku 2014

NEJLEPŠÍ FILMY

Kritéria výběru: filmy natočené nejpozději v roce 2013 a uvedené v letošním roce do české kinodistribuce, na DVD/BD, případně na některé z mnoha filmových akcí (jedinou výjimku představuje vynikající dokument Jodorowsky’s Dune, který se k nám stěží kdy dostane).

TOP 20

1. V nitru Llewyna Davise (Inside Llewyn Davis, 2013) – možná nejlepší chcípácký film, který ale rezignovanost hlavního hrdiny, vedlejší postavy vlastního životního příběhu, dokáže obhájit. Vizuálně semknutá, nádherně posmutnělá existenciální komedie s výborným soundtrackem. Když se mě příště někdo zeptá, jaké mám pocity ze života, vesmíru a vůbec, pustím mu tuhle melancholickou hudební odyseu. Více v mém komentáři na ČSFD.

2. Nebraska (2013) – neuhýbavé rodinné drama a hodně suchá komedie jsou sladěny dohromady nádherným vizuálem černobílé westernové balady – nová americká klasika. Pomalý film o tradičních hodnotách, který dokáže být dost krutý i hodně vtipný, aniž přestal působit nenuceně. Širokoúhlý, vysoce kontrastní černobílý obraz dodává Nebrasce poetický nádech a navrací nás do časů, kdy ještě byly v módě filmy založené na hercích, příběhu a promyšlených záběrových kompozicích s několika významovými vrstvami. Krásně věcný a nesentimentální film, na který se bez obav můžete podívat se svými rodiči. Více v mém komentáři na ČSFD.

3. Nejhledanější muž (A Most Wanted Man, 2014) – vítaná vyprávěcí alternativa k hollywoodským žánrovkám. Dobrou hodinu trvá, než se vykrystalizuje zápletka s jasným cílem, k němuž se ale různé zájmové skupiny chtějí dobrat různým způsobem. Fíglem filmu je, že zohledňuje primárně činnost jedné z těch skupin a jen v náznacích prozrazuje, co chystají ostatní. Zatímco sledujeme drobné manipulace a zrady důvěry hlavních hrdinů, chystá se v pozadí velká zrada. Zrazeny přitom v závěru nejsou jenom postavy, ale i divák, který na základě informací, jež jsou mu poskytnuty jako směrodatné, podobné vyústění nečeká. Ve vztahu ke smrti P. S. Hoffmana má film navíc jeden z nejvíce zdrcujících konců, jaké jsem za dlouhou dobu v kině zažil. Více v mém komentáři na ČSFD.

4. Křížová cesta (Kreuzweg, 2014) – až do krajnosti realistické drama a zároveň provokativní novozákonní alegorie. Nikoli film křesťanský, nebo protikřesťanský, ale ambivalentně vyznívající zamyšlení nad hranicí mezi sebedestruktivním odhodláním (připomínajícím anorexii) a tupým dogmatismem. Obdivuhodná stylistická ukázněnost (14 statických obrazů, 3 krát kamera v pohybu), otevřenost více typům čtení (pro někoho může jít dokonce o cynickou komedii) a hlavně velmi důležité tázání se po smyslu a udržitelnosti (jakékoli) víry v dnešní domněle postideologické době.

5. 12 let v řetězech (Twelve Years a Slave, 2013) – zpasivnění hrdiny jako základ vyprávěcího konceptu a velká výzva pro diváka čekajícího aktivně konajícího protagonistu. Redukce Solomona na trpící tělo nám nemusí být příjemná, ale přesně o to jde. Nakládání s postavou podtrhuje sdělení filmu, který zacházení s člověkem jako s neživým objektem odsuzuje bez většiny tradičních úliteb akademickému zpracování problematiky rasismu. Více v mém komentáři na ČSFD.

6. Jodorowsky’s Dune (2013) – zábavný a vizuálně nápaditý vhled do několika napůl šílených a napůl geniálních uměleckých myslí. Film o natáčení filmu, který nikdy nevznikl, ale přesto si díky oživlým storyboardům a sugestivnímu hudebnímu doprovodu dokážete živě představit, jak by Jodorowského Duna vypadala. Poctivé, láskyplné, ale nikoli jednostranně adorační uchopení tradičního „making of“ formátu s mluvícími hlavami. Jestli už jste přestali, po tomhle dokumentu zase začnete milovat film a všechny cvoky, kteří mu oddali své životy. Více v komentáři na ČSFD.

7. Interstellar (2014) – obrovsky ambiciózní výprava za hranice lidského vědění se svou montáží (a obecně způsobem propojování záběrů, scén a větších celků) blíží experimentu, třebaže jde stále o maximálně srozumitelné a velmi doslovné sci-fi pro (skoro) celou rodinu. Myšlenky nesené filmem sice neodpovídají velkoleposti jejich prezentace, ale stejně – intenzivnější pocit bytí v kosmu než během IMAXovské projekce Interstellar jsem měl pouze u Gravitace. Více zde na blogu.

8. Vlk z Wall Street (The Wolf of Wall Street, 2013) – nezřízené filmové orgie. Přemíra vypravěčská i stylistická. Film, který se nezastaví (před ničím). Největší mainstreamová provokace (protože odmítá k protagonistovi zaujmout dost jasný etický postoj). Scorsese řádí jako za mlada. Více v mém komentáři na ČSFD.

9. Zmizelá (Gone Girl, 2014) – každým střihem, každou záběrovou kompozicí precizní vyprávění o vyprávění. Oproti předloze chladnokrevnější k postavám a tematicky chudší, ale na druhou stranu více akcentující campovou složku příběhu, který zvlášť ke konci prostě nelze brát vážně. Cynický thriller pro dospělé diváky je zároveň jedním z nejupřímnějších amerických filmů o manželství, jakkoli jsem měl – jako u všech Fincherových filmů – pocit, že režisér straní mužům, kteří se ze všech žen světa nakonec mohou spolehnout jenom na svou sestru. Smůla, pokud žádnou nemají. Více zde na blogu.

10. Snowpiercer (2013) – postapokalyptická žánrová všehochuť s dechberoucími vizuálními nápady, úžasnou dynamikou a smysluplným anti-kapitalistickým poselstvím o revoluci požírající své děti. Kdyby v sobě každý hollywoodský spektákl měl alespoň zlomek nápadů Snowpiercera, budu – na rozdíl od bratrů Weinsteinových, kteří distribuci filmu dost zbabrali – navěky spokojen. Více v komentáři na ČSFD.

11. Captain America: Návrat prvního Avengera (Captain America: The Winter Soldier, 2014) – ozvuk paranoidních sedmdesátkových thrillerů ve spektakulární městské akci.

12. Godzilla (2014) – větší věrnost originálu, než byste od hollywoodského blockbusteru čekali.

13. Zátah 2 (Serbuan maut 2, 2014) – Vojna a mír martial arts filmů.

14. Zimní spánek (Kış Uykusu, 2014) – podobně excesivní film jako Vlk z Wall Street, pouze s divadelními konverzacemi namísto orgií.

15. Chlapectví (Boyhood, 2014) – sympaticky přímočarý a neokázalý dvanáctiletý výřez ze života jednoho obyčejného kluka.

16. Dočasný domov (Short Term 12, 2013) – jeden z mála amerických indie filmů, v němž si režisér neřeší vlastní komplexy, ale bere v potaz i okolní svět – civilně a citlivě.

17. 22 Jump Street (2014) – nepsané pravidlo, že každý současný sequel by měl v jisté míře reflektovat, že je sequelem, zde bylo dovedeno ad absurdum, (meta)komedie roku.

18. Strážci Galaxie (Guardians of the Galaxy, 2014) – trochu retro space opera s postavami, na které nezapomenete pár hodin po projekci.

19. John Wick (2014) – krystalicky čistá akce a nejlepší mužské melodrama letošního roku.

20. Pod kůží (Under the Skin, 2013) – film z jiného vesmíru.

Čestná zmínka: Nymfomanka, část II. – režisérský sestřih (2013), K oblakům vzhlížíme (2014), O násilí (Concerning Violence, 2013), Kouzlo přítomného okamžiku (The Spectacular Now, 2013), Ona (Her, 2013), Predestination (2014), Vášeň mezi řádky (The Invisible Woman, 2013), Chybějící obraz (L‘Image manquante, 2013)

Neviděné filmy, které by se mohly dostat do TOP 20: Zázraky, Divoké historky, 71, Únos Michela Houellebecqa, Slepá

NEJLEPŠÍ SERIÁLY (jedinou podmínkou výběru bylo uvedení nejpozději v roce 2013)

TOP 10

1. Rick and Morty (2013) – nekorektní společenská a mediální satira v seriálu, který mne dokázal překvapit každou novou epizodou. Ať humorem, výstavbou příběhu nebo vizuálními nápady. Letos jsem neviděl žádný jiný neexperimentální televizní nebo filmový počin, který by takto zvesela ignoroval všechny (tematické) hranice a (vyprávěcí) normy.

2. Trabantem Jižní Amerikou (2014) – komedie, dobrodružný film i nervy drásající thriller se sympatickou partou cvoků ze tří středoevropských států. Poučné (klasický cestopis ale nečekejte), zábavné, tak návykové, že bych rád absolvoval i cestu zpět.

3. The Fall I + II (2013, 2014) – znepokojivě vyrovnaná hra tvrdé detektivky a ještě tvrdšího psychopata. Duální vyprávění a stylistické paralely ojedinělým způsobem zdůrazňují, že kdo chce lapit maniaka, musí přemýšlet jako on. Zároveň jde o psychologicky nejlépe odstíněnou a nejvěrohodněji zahranou krimi sérii. Více zde.

4. John Oliver: Co týden dal a vzal (2014) – jak uchopit velká a vážná témata, aby byla srozumitelnější? Se zdravým rozumem a pronikavým humorem. Přínosnější (a nesrovnatelně zábavnější) než jakékoli standardní televizní zpravodajství.

5. Knick: Doktoři bez hranic (The Knick, 2014) – obrazy civilizačního rozkladu v lékařském seriálu, který nedělá kompromisy. Syrový styl, neomezovaný cynismus a postavy, z nichž každá je poněkud svině. Více zde,

6. Temný případ (True Detective, 2014) – vypravěčský klenot, který sice postupně rezignuje na ambiciózní narativní spletitost a extrémně nihilistickou atmosféru zmaru (a iritoval mne stereotypními ženskými postavami), ale vtahující je až do konce.

7. Top of the Lake (2013) – skica jedné prohnilé society a tajuplná detektivka, jejíž náladu a vývoj určuje ženská senzibilita. Rukopis Jane Campion nepoznáte jen z toho, že většina chlapů jsou zde hovada (ne ovšem karikatury), ale také podle komplexnosti různorodých ženských postav.

8. Fargo (2014) – ke konci stále více nucené (v nakládání s postavami) a celkově nevyrovnané prokládání temné krimi černou komedií se ve svých nejlepších momentech dostává na úroveň filmů bratrů Coenových.

9. Orange is the New Black (2013) – pestrý svět ženského vězení nahlížen s humorem a bez předsudků. V zásadě mýdlová opera, ale s autentickými postavami a smysluplnými dějovými zvraty. Více zde.

10. Kancelář Blaník (2014) – funkční politická satira, která z jednoduchého a neustále variovaného schématu vytěžuje nezapomenutelné – a svou schopností bez okolků pojmenovat, co mají naši ústavní činitelé za problém – směle ostré hlášky.

Čestná zmínka: Kancl (2014), České století II (2014), Hledání (Looking, 2014)

Neviděné seriály, které by se mohly dostat do TOP 10: Malej Quinquin, The Missing, Power, Olive Kitteridgeová, Transparent, You’re the Worst!, The Affair

OSTATNÍ KATEGORIE

Nejlepší filmové scény

Godzilla – HALO jump
Grandhotel Budapešť – honička na saních.
Nejhledanější muž – konec
Pod kůží – svádění v černé místnosti
Snowpiercer – bitka se sekyrami
X-Men: Budoucí minulost – Quicksilver si hraje v kuchyni
Zmizelá – monolog (o) úžasné Amy
Zprávař 2 – superhvězdný souboj televizních týmů

Nejlepší filmové herecké výkony (nezávisle na velikosti role)

Patricia Arquette – Chlapectví
Haluk Bilginer – Zimní spánek
Marion Cotillard – Dva dny, jedna noc
Anne Dorval – Mami!
Brendan Gleeson – Kalvárie
Tom Hardy – Locke
Philip Seymour Hoffman – Nejhledanější muž
Scarlett Johansson – Pod kůží
Brie Larson – Dočasný domov
Rosamund Pike – Zmizelá

Nejlepší televizní herecké výkony

Gillian Anderson – The Fall I+II
Marek Daniel – České století II
Jamie Dornan – The Fall I+II
Martin Freeman – Fargo
Václav Kopta – Kancl
Matthew McConaughey – Temný případ
Elisabeth Moss – Top of the Lake
Clive Owen – Knick: Doktoři bez hranic
Billy Bob Thornton – Fargo
Allison Tolman – Fargo

Nejlepší kamera

Sean Bobbitt – 12 let v řetězech
Bruno Delbonnel – V nitru Llewyna Davise
Benoît Delhomme – Nejhledanější muž
Hoyte Van Hoytema – Interstellar
Phedon Papamichael – Nebraska

Nejlepší soundtrack

Chlapectví
Mami!
Strážci Galaxie
Vlk z Wall Street
V nitru Llewyna Davise

Co ještě mě letos potěšilo: druhá řada Českého století a diskuze, kterou vyvolala, dokudrama Televise bude!, návštěva Davida Bordwella v Praze (a A2 věnovaná Bordwellovi), zprovoznění HBO Go na UPC, filmová přehlídka Be2Can, Darth Vader na obálce Cinepuru, knihy Filmová kultura severního trojúhelníku (P. Skopal) a Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec (Z. Hudec), české dokumentární filmy, Louis C. K. (kterého jsem v plném rozsahu objevil teprve letos)

Největší filmové urážky (inspirováno každoročním žebříčkem Reverse Shot)

Babovřesky 2
Krok do tmy
Něžné vlny
Všiváci
Železná srdce

Výběr z webu 12

Během uplynulého týdne žil internet hackerským útokem na Sony, jeho podrobným průběhem, i jeho dopadem na filmovou exhibici nebo politickou satiru.

Nejdiskutovanějším filmem byl zřejmě třetí a (snad) poslední Hobit a poučení, které by si z něj ostatní filmaři mohli odnést.

Objevilo se mnoho, mnoho, mnoho přehledů nejlepších filmů roku 2014. A minimálně jedno hutnější analytické shrnutí jednoho z trendů.

K ohlédnutím za končícím rokem patří také úvaha, proč se z Na hraně zítřka nestal hit nebo vyzdvihnutí feministicky významných filmových událostí, jimiž se zabývá i tato abeceda žen ve/od filmu.

O ženách a filmovém průmyslu mluvila také dánská režisérka Lone Scherfig v rozhovoru pro Little White Lies.

Někdo se vracel k Českému století – písemně i ústně -, někdo zas k Vlkovi z Wall Street.

Přední oborová periodika stále neomrzelo psát o filmech z oscarové perspektivy, vinou jejíhož upřednostňování trochu zaniklo, že již byly uděleny Evropské filmové ceny.

Milovníci starých filmů si mohou počíst o jednom z prvních nezávislých filmových producentů v USA nebo o Chaplinově Diktátorovi.

Rozhodování, co celorodinně akceptovatelného sledovat během svátků, vám možná usnadní tenhle analytický/interpretační text o pixarovkách, případně o herectví někdejšího komediálního krále Jima Carreyho.

Toho, kdo sleduje raději televizi, by mohlo zajímat, jaký měl Richard Pryor vliv na Chrise Rocka a Louise C.K nebo v čem tkví úspěch Johna Olivera.

Na závěr dva články z Gamasutry. Z jednoho se dozvíte, co znamená slovo „skeuomorphism„, druhý představuje první část výsledku velkého výzkumu mezi vývojářskými týmy.

Filmová kultura severního trojúhelníku

Nedlouho po čtvrtém dílu řady Film a dějiny, věnovaném normalizaci, se mi do rukou dostala nová kniha Pavla Skopala. Pro mnohé možná poněkud matoucně nazvaná publikace Filmová kultura severního trojúhelníku (s osvětlujícím podtitulem Filmy, kina a diváci českých zemí NDR a Polska 1945-1970) navrátila mou víru v psaní o kinematografii z historických pozic, narušenou právě faktograficky hutnými, ale metodologicky strnulými a nikam nevedoucími texty z Filmu a dějin (až na pár výjimek, nabízejících zřetelný teoretický rámec, případně zohledňujících širší socio-politický kontext).

Skopal provádí na základě důkladné syntézy mimořádného množství archivních pramenů a sekundární literatury (české, německá, anglické i polské) komparaci filmových koprodukcí, filmové distribuce a divácké recepce ve třech v podtitulu uvedených státech. Dějiny kinematografie nahlíží jako součást komplexu institucionálních, politických nebo ekonomických vztahů. Kontextualizující chápání filmu a hledání mezinárodních paralel a odlišností (které zůstaly ve Filmu a dějinách zcela opomenuty) činí z knihy cenný příspěvek nejen k filmové historii, ale k historii socialistických států jako takové.

Kniha nenabízí jednoznačná konstatování, ale reviduje a zpochybňuje to, co bychom mohli nazvat „obecným míněním“. Skopal problematizuje jak sovětské snahy koordinovat filmový průmysl satelitních zemí (neúspěšný pokus převychovávat diváky vinou jejich nízké identifikace se socialistickými hodnotami, projekce západních filmů jako taktická součást sebeprezentace režimu), tak nesamostatnost národních distribucí (jejichž autonomie byla od druhé poloviny 50. let větší, než se soudí) nebo přímočaré pojímání recepce (propad a růst návštěvnosti ovlivňovala celou řadou protichůdných faktorů).

Dílčí poznatky publikace se částečně překrývají s informacemi z některých studií ze sborníku Naplánovaná kinematografie (jenž editoval Skopal) nebo z knih o kulturní politice jako Únor a kultura Jiřího Knapíka. Skopal však dokáže organicky prolnout produkční, distribuční a recepční historii, aniž by zbytečně opakoval dříve napsané, a nabídnout originální a vyčerpávající souhrn jednotlivých „vyprávěcích linií“. Přestože neztrácí ze zřetele ideologické významy natáčených filmů, nikdy se neuchyluje k lehko napadnutelným interpretacím, jimiž trpívá ideologické čtení. Stvrzování žádoucích hodnot dedukuje z konkrétního naplňování ideologických principů, jak byly deklamovány zástupci moci a oficiálním tiskem (obsáhlé citace mohly být lépe integrovány do hlavního textu). Také ideologii zasazuje do dynamického rámce, v němž v dané době a daných podmínkách fungoval filmový aparát.

Obdivuhodná erudice autora, nerušivé propojování mnoha zdrojů, stovky poznámek pod čarou a pohyb na prostoru tří dekád a tří států si žádají velmi pozorného čtenáře, který neztratí kontinuitu a přehled o tom, kdy a kde se zrovna nachází. V pozdějších částech knihy Skopal moudře pojednává o každé ze zemí zvlášť a navíc každou podkapitolu uzavírá srozumitelným shrnujícím a zobecňujícím závěrem. Přesto nejde o publikaci pro laického čtenáře bez základního přehledu alespoň o dění na československé kulturní scéně po druhé světové válce. Toho kvantum jmen a čísel spíše umoří, než nadchne. Za sebe ale musím přiznat, že když došlo na grafy, z nichž Skopal vyvozuje z konkrétních dat pozoruhodná zobecnění, rochnil jsem si (jakkoli by bylo vhodné, kdyby byly grafy pro větší přehlednost barevné – ve změti černošedých čar je těžké se vyznat).

Knihu Petra Skopala bych jedním slovem charakterizoval jako „poctivou“. Má jasně vymezenou perspektivu i metodu a z jejich precizní aplikace vytěžuje řadu nových poznatků o produkci, distribuci a exhibici ve třech zemích napříč třemi desetiletími. To všechno prakticky bez faktografických nebo pravopisných chyb, v přehledné grafické úpravě (doprovodných fotografií bych nicméně uvítal i víc) a na rozumném počtu stran (262 bez bibliografie a rejstříku), díky kterému lze knihu zhltnout za jeden den (zvlášť, patříte-li k filmovědcům se slabostí pro systematickou práci s tvrdými fakty).

Knižních titulů, které vás dokáží přesvědčit, že filmová věda má smysl a dokáže být kromobyčejně pohlcující, u nás vychází pár do roka (podle ohlasů tipuji, že z těch letošních k nim budou patřit ještě Atomy věčnosti od Lucie Česálkové). Není proto tak finančně náročně podpořit koupí každou z nich. Třeba pro vaši vlastní představu, jak zasvěceně psát o filmu, rozhodnete-li se sami někdy něco publikovat.

S k o p a l, Pavel: Filmová kultura severního trojúhelníku. Filmy, kina a diváci Československa, NDR a Polska, 1945-1968. Brno: Host, 2014.

Výběr z webu 11

1 Byl rok 2014 rokem Scarlett Johansson?

1 Filmová esej o Antonioniho Dobrodružství.

1 Nastassja Kinski a její herectví.

1 První část třídílného rozhovoru o mediální gramotnosti (na blogu naleznete i 2 pokračování).

1 Úvod k sérii článků o erotických filmových scénách.

2 Co špatného se letos přihodilo ve filmovém průmyslu? A co dobrého?

2 První z textů věnovaných vánoční klasice Gremlins.

2 Rozhovor s dokumentaristou Lesem Blankem.

3 Kdo dnes vlastně vlastní Star Wars?

3 Proč se (ne)těšit na remasterovanou verzi The Wire?

3 The Imitation Game – fakta versus fikce.

4 Bude Spectre pokračovat v „batmanizaci“ bondovek?

4 Historie vztahu Jamese Bonda a Blofelda.

4 Je na čase, aby Julianne Moore dostala Oscara?

4 Nad ratingem PG-13.

4 Peter Pan jako queer ikona.

4 Zamyšlení nad užším výběrem dokumentů mířících k Oscarům.

5 Jak ven ze sitkomové krize.

5 Zvyšují muzikály šanci hereček na zisk Oscara?

5 Proč je James Bond věčný.