„We were probably the last generation to trust its government.”
Americké trauma z války ve Vietnamu se již pokusilo zpracovat mnoho výborných dokumentů (In the Year of the Pig, Hearts and Minds, Dear America: Letters Home from Vietnam, The Fog of War: Eleven Lessons from the Life of Robert S. McNamara), ale zřejmě žádný tak neučinil stejně obsáhle, komplexně, vyváženě a působivě jako The Vietnam War, monumentální dokumentární série předního amerického kronikáře Kena Burnse (viz také např. The Civil War, Jazz nebo Prohibition) a jeho spolurežisérky a producentky Lynn Novickové (jde o jejich sedmý společný počin). Seriál rozkrývá, k čemu v návaznosti na snahu zabránit rozšíření komunismu do Jižního Vietnamu došlo během vlády Trumana, Eisenhowera, Kennedyho, Johnsona a Nixona. Dává přitom prostor jednotlivým příběhům, které byly nějakým způsobem propojeny s konfliktem, jenž ve výsledku nevedl k zadržení komunismu, nýbrž ke smrti téměř šedesáti tisíc spojeneckých vojáků a asi dvou milionů Vietnamců.
V seriálu naleznete pohromadě v podstatě všechna témata, ke kterým se vyjadřovaly dřívější dokumenty o vietnamské válce, ale čemu veřejnost v minulosti často nebyla ochotna věnovat pozornost (např dokument obsahující šokující svědectví o masakrování civilního vietnamského obyvatelstva Winter Soldier z roku 1972 většina mainstreamových médií ignorovala a žádná z oslovených televizních stanic jej mnoho let nechtěla odvysílat). Nechybí syrové direct cinema záběry přímo z Vietnamu, někdy během probíhajících bojů, jaké se na obrazovkách amerických televizí objevovaly prakticky od začátku americké intervence (podobně jako se perspektivy obyčejných pěšáků v bojové linii držely první filmy o válce v Iráku nebo Afghánistánu). Vidíme stále vyhrocenější protiválečné demonstrace (dříve Investigation of a Flame, 2001, Sir! No Sir!, 2005, The Camden 28, 2007), slyšíme výpovědi těch, kteří přežili, ale zůstali poznamenaní na celý život – o posttraumatické stresové poruše se mimochodem začalo mluvit teprve po Vietnamu (Vietnam Requiem, 1982, First Kill, 2001). Zohledněny jsou také příběhy Vietnamců zasažených válkou (Regret to Inform, 1998). Využíváno je zvukových i písemných materiálů, o kterých veřejnost vědět neměla (The Most Dangerous Man in America: Daniel Ellsberg and the Pentagon Papers, 2009) a někdy až do nedávna ani nevěděla (Nixon by Nixon: In His Own Words, 2014). To vše zasazené do vojenských, politických i sociálních souvislosti, jež první dokumenty začaly zohledňovat v osmdesátých letech (např. šestadvacetidílná kanadská série Vietnam: The Ten Thousand Day War, třináctidílná Vietnam: A Television History). The Vietnam War nabízí upgradovanou, na nějaký čas zřejmě konečnou „all in one“ verzi všech zmíněných snímků.
Dosáhnout podobné komplexnosti vyžadovalo jedenáct let příprav (zahrnujících konzultaci s bezpočtem odborníků a prostudování většiny dostupné literatury), asi sto nově pořízených rozhovorů (nejen muži, ale také ženy, nejen Američané, ale také Vietnamci z jihu i severu, méně známé osoby namísto celebrit jako Oliver Stone nebo John McCain), obrovské množství archivních materiálů, teprve nedávno zveřejněné nahrávky soukromých telefonátů Johnsona a Nixona. K tomu původní, úzkost podněcující hudba dua Trent Reznor/Atticus Ross a desítky písniček od nejlepších hudebníků té doby (The Beatles, Rolling Stones, Led Zeppelin, Bob Dylan, Jimi Hendrix)… Dohromady deset epizod, u kterých strávíte přes šestnáct a půl hodiny (některé díly trvají hodinu a půl, jiné skoro dvě hodiny), díky přesnému střihu, výborně pracujícímu s kontrastními náladami, a obrovskému množství poutavě prezentovaných informací se ale ani na okamžik nenudíte.
Komentář čtený Peterem Coyotem je maximálně věcný (i nezaujatým tónem hlasu), subjektivní stanoviska zaznívají jen ve výpovědích respondentů (a ideologicky neutrální samozřejmě není ani zastoupení a skladba různých záběrů, ale rozhodně nejde o žádnou okatou manipulaci s fakty). Vyváženost se „v praxi“ projevuje například tím, že vás v jedné scéně rozzuří výpověď pozdějšího ministra zahraničí Johna Kerryho o svinstvech, kterých se měli dopouštět jeho spolubojovníci, zatímco v té následující budete dojatě poslouchat slova válečného zajatce Hala Kushnera, který se po více než pěti letech věznění a mučení Vietkongem vrátil do vlasti, stále přesvědčený, že Američané ve Vietnamu bojovali za správnou věc.
Série přitom dopodrobna, skoro měsíc po měsíci, bitvu po bitvě, nemapuje pouze historii válečných konfliktů ve Vietnamu (počínaje francouzskou kolonizací v polovině 19. století), ale také proměnu americké společnosti, která se fragmentarizovala, radikalizovala (z čehož ovšem těžily některé minoritní společenské skupiny) a ztratila důvěru ve svou vládu. Zohledněna je otázka rasová (pro Afroameričany bylo narukování způsobem, jak získat stabilní příjem, jejich zastoupení v armádě bylo ale zároveň disproporční) i třídní (částečně související s tou rasovou, protože privilegovaní mladí běloši se odvodu dokázali spíše vyhnout) nebo významná role médií při utváření veřejného mínění (výpovědi vojáků, kteří byli např. svědky masakru v My Lai, zveřejnění Pentagon Papers a další investigativní odhalení) a postoje k násilí (ne náhodou se první gore scény v amerických mainstreamových filmech objevily právě
během velmi výrazně medializované války ve Vietnamu a jako reakce na Vietnam bývají interpretovány také první horory Wese Cravena nebo George A. Romera).
Tvůrci pátrají po důvodech toho, s čím do války šli američtí politici (a proč včas neustoupili, přestože vítězství nedávali velkou naději) a co v ní „našli“ američtí vojáci, jak ji vnímali civilisté v obou částech Vietnamu i ve Spojených státech, jejichž nesouhlasné hlasy podle jedné z interpretací přispěly k prohře Američanů. Díky přepínání mezi velkými dějinami a sugestivními osobními výpověďmi jednotlivých aktérů bojů (které vás přes minimum ilustračních obrazových materiálů dokážou přenést do vietnamského pekla spolehlivěji než leckterý hraný film nebo videohra) si uvědomujeme, že není možné pochopit celek bez zohlednění zkušenosti jednotlivců. Samotná snaha o pochopení a iniciace diskuze zohledňující názory, které dříve nezazněly (nebo alespoň ne tak silně), je pro tvůrce důležitější než vynášení soudů. Trauma ostatně nelze „vyřešit“, ale lze jej zpracovat tím, že se o něm bude mluvit. Jakkoli Burns a Novicková natočili na dlouhou dobu „definitivní“ dokument o Vietnamu, který zastoupí nejen mnohasetstránkovou odbornou publikaci, ale možná dokonce i celosemestrální vysokoškolský kurz na dané téma, nic definitivního nesdělují.
Shrnuto: pro milovníky moderní historie v souvislostech dechberoucí „must see“ práce, které se svou vrstevnatostí a faktografickou hutností vyrovnají nanejvýš dokumenty Adama Curtise nebo Neznámé dějiny Spojených států od Stonea, což jsou ovšem díla s mnohem vyhraněnějším a ostentativněji vyjadřovaným ideovým stanoviskem a tudíž problematičtější coby alternativa k pokud možno nestranné encyklopedii.
The Vietnam War. USA 2017, 10 epizod, režie: Ken Burns a Lynn Novick, scénář: Geoffrey C. Ward.
O filmu 