Vrah mezi námi

Vrah v nás

V lesích je nalezeno mrtvé tělo školačky Elsie a obyvatelé města žijí ve stavu tísnivé hrůzy. Policie zoufale pátrá po vrahovi a popudí proti sobě podsvětí, které odmítá za vraha považovat někoho ze svých řad. Organizace zločinců se proto rozhodne vzít spravedlnost do svých rukou… (převzato z ČSFD)

Když jsem se o filmu dověděl prvně, bylo to z žebříčku nejlepších filmů na IMDb. Držel se tehda (a pokud se nepletu, stále se drží) v první padesátce. Nechápal jsem, jak může mít více než sedmdesát let starý a navíc německý film tak skvělé hodnocení. Jasnější mi to začalo být po zhlédnutí jednoho z dřívějších filmů stejného režiséra – Metropolisu. Ihned poté stoupl můj zájem o dílo Fritze Langa nebývalou měrou, velice mě tudíž potěšilo zjištění, že M, neboli Vrah mezi námi, je volně ke stažení na internetu (a to kupříkladu zde).

Odhlédneme-li od tristní technické kvality, stále se jedná o snímek nevýslovných kvalit, který dodnes udivuje po formální, stejně tak po obsahové stránce. Ač je M filmem zvukovým, v mnoha ohledech ještě připomíná film němý, vypráví totiž hlavně obrazem, což je jenom dobře. V podstatě celá první polovina by se obešla bez jakýchkoliv zvuků, natolik je Langova režie srozumitelná. Scény jsou úsporné, postavené na jednoduchých symbolech, která vydají za tisíce slov. Nedá mi, abych nezmínil alespoň jednu z prvních, kdy se v jediném záběru protnou tři signifikantní motivy celého filmu: malé děvče si hraje s míčem, začne si přihrávat o sloup, o sloup, na kterém je vyvěšena zpráva o vrahovi malých dětí, o sloup, na němž se náhle objeví stín podezřelé osoby, pochopitelně zmíněného vraha. Zajímavě je řešen například také telefonický rozhovor mezi policejním ředitelem a ministrem (vnitra nejspíš), kdy nejen slyšíme, ale také vidíme, jak doposud policie postupovala a jakých dosáhla úspěchu, stručně a výstižně je zde shrnuto vše podstatné, co by někoho mohlo zajímat o vyšetřování.

M na rozdíl od jiných krimifilmů nezačíná prvním zločinem, ve skutečnosti již bylo zavražděno sedm dětí a strach sužuje celé město. Smyčka kolem vraha se začíná utahovat s čím dál větší intenzitou, dopadnout jej totiž nechtějí pouze policisté, ale také kriminálníci, iritováni neustálými raziemi. Pojetí napínavé štvanice vás nutí alespoň chvílemi držet palce vrahovi, vygradování této dějové linie pak může méně trénovaným divákům přivodit asfyxii. Celý film vrcholí „soudem žebráků“, jednou z nejpřesvědčivějších scén vůbec. Na povrch vyplouvá zoufalá beznaděj městské chudiny, která zdánlivě na věčné časy uvízla v bludném kruhu. Nejsou spokojeni se svým postavením, se svými právy, proto působí jejich provizorní soudní řízení jako akt zcela logický, ať už jakkoli vzpurný a narušující autoritu státu. Zákony jdou stranou, tady vládne lůza! Zde již pochopitelně přebírá hlavní roli mluvené slovo, společně s neuvěřitelně sugestivními hereckými výkony.

Psychologii postav bych se nebál označit za velmi zdařilou, což bylo v době, kdy se film teprve oprošťoval od strnulosti němého výrazu nepochybně krokem novátorským a snad i nadčasovým. S neméně poctivou dávkou realismu jsou zobrazeny metody stále se ještě rodící moderní kriminalistiky (viz. obrazový doprovod ke zmíněnému telefonátu). M je přelomovým filmem, filmem plným unikátně zrežírovaných scén, filmem s dechberoucí atmosférou, která na vás dokonale přenese deprimující náladu tehdejší německé společnosti. Lang přitom nepotřeboval nákladné triky, dokonce ani hudební doprovod, stačil mu vlastní talent, vlastní píle, vlastní odvaha, zkušený kameraman a pečlivý casting (Peter Lorre se pro roli vrahouna malých dětí narodil). Psát, že se s dnešními prostředky a možnostmi nedokáže většina filmařů ani zdaleka přiblížit působivosti M, považuji za nošení dříví do lesa.

Vzpomněl jsem si na: Sin City, Obvyklí podezřelí, Neúplatní
Nejlepší scéna: soud žebráků
Trailer: IMDb

Vrah mezi námi *****
(M, Německo 1931)

Režie: 95%
Herecké výkony: 90%
Scénář: 90%
Celkové hodnocení: 90%

Marie Antoinette

Film týdne (29)

Prostě si žít svůj růžový život!

Trocha nudného dějepisu úvodem: Marie Antoinetta byla dcerou rakouské císařovny Marie Terezie. Roku 1769 (kdy jí bylo 14 let) se provdala za vnuka francouzského krále Ludvíka XV. O několik let později se stala francouzskou královnou. O několik dalších let později byla za Velké francouzské revoluce popravena. Marie vskutku nebyla mezi lidem příliš oblíbená. Zatím poslední film nadějné mladé režisérky Sofie Coppolové se snaží zjistit proč.

Ačkoliv mnoho skutečností (trailer kupříkladu) budí dojem, že Marie Antoinette není klasickým historickým filmem, nýbrž jakousi teenagerskou komedií, nenechte se zmást. Od jiných kostýmních dramat se tohle liší především věkem hlavní hrdinky a problémy s nim spojenými. Taková čtrnáctiletá dívka to ve Francii 18. století neměla snadné. Natožpak čtrnáctiletá dívka se šlechtickým titulem a kapku impotentním manželem na krku.

Její život byl příliš uhlazený, příliš nudný, nenabízející živelné mladé dámě dostatek prostoru ke spotřebování přebytečné energie. A tak není divu, když si Marie jednoho dne řekne „A dost!“ a začne vést život dle svého gusta, to znamená život plný excesů, zahrnujících mimo jiné módní výstřelky, hazard, ponocování, pojídání miniaturních dortíků, pití litrů šampaňského.

Žije si, jak chce, nemyslí na ostatní, nemyslí na budoucnost, nemyslí na následky. Proč taky. Má všechno, co si může přát, navíc v tom nejideálnějším možném věku. Kdo by nechtěl mít takové mládí. Jen ten konec by nemusel přijít tak brzy. Anebo naopak přišel v tom nejlepším okamžiku, kdy již stejně nebylo možné zajít dál, případně couvnout zpět? Něco podobného naznačoval režijní debut Coppolové – Smrt panen.

Marie má od prvních minut velice pomalé tempo, pokud se na něj nedokážete správně naladit, film vás nevtáhne a dvě hodiny budete trpět. Dialogy jsou obyčejné, humoru není mnoho, pěkných vizuálních nápadů rovněž ne. Snad jedině velcí milovníci historie přijdou si na své (natáčelo se skutečně ve Versailles). Ostatním nezbývá, než se dopředu náležitě připravit a dobře vědět, co chtějí vidět, jestli to vůbec chtějí vidět.

Život v té době byl nudný, nesnesitelně stereotypní, což je také forma úmyslně zvolená Coppolovou. Téměř celá první polovina filmu je založená na neustálém opakování těch samých úkonů, aniž by zde byla patrná snaha o komično. Marii to nebaví, vás to taky nebaví, proč taky. Pak nutně přichází obrat o stoosmdesát stupňů, film konečně ožívá.

Mariina neformálnost dosahuje obludných proporcí. Začínají se dít věci. Děj se na chvíli přesune z luxusních zámeckých prostor na venkov, tempo i atmosféra vyprávění nabývá zcela jiných hodnot a vše pomalu, ale jistě směřuje ke tragickému konci. Poslední minuty jakoby byly převzaty z nějakého komorního thrilleru o skupince lidí vzdorujících zbytky sil děsivému nepříteli.

Vzhledem k uhlazenosti, lépe řečeno líbivosti celého počinu, ani nepřekvapí otevřenost konce (jinými slovy: gilotinu neuvidíme). Stejně tak je úhlavní nepřítel, tedy právem vzbouření občané Francie, spíše imaginární, stojící kdesi v pozadí. Není mu věnována přehnaná pozornost. Coppolová nejspíš chtěla naznačit, že podobné problémy (nemyšleno doslovně) mají také dnešní teenageři.

Někomu bude absence pohledu z druhé strany vadit, ale tohle skutečně nemá být film o své době a problémech oné doby. Tohle je film o jedné holce, která si jenom chtěla žít svůj sladký život. „Tu holku“ s přehledem zahrála Kirsten Dunst, jež by svou výstředností stejně dobře pasovala do současnosti, kdy už by nešlo o výstřednost tak extrémní, tudíž by ani následky nebyly tak drsné – hlavní otázka zní: Nejsme k chování dnešních teenagerů příliš benevolentní?

Na samý závěr bych si nechal to na celém, celičkém filmu úplně nejlepší, totiž jeho soundtrack. Při jeho poslechu narazíte na takové kousky jako Aphrodisiac od Bow Wow Wow (asi neznáte, ale když jednou uslyšíte, už nikdy nezapomenete), Ceremony od New Order, spoustu dalších svižnějších i baladičtějších rockových pecek převážně kapel z let osmdesátých a vedle nich třeba Vivaldiho Concerto in G. Zní to hrozně nesourodě, ale do filmu to dokonale pasuje a je těžké si celý soundtrack nezamilovat.

(Rozhodně nesouhlasím s názory, že po zhlédnutí natočeného materiálu Coppolová usoudila, že celou tu rozmělňovanou nudu může zachránit jedině pořádně nabušený ost – v horším filmu horšího režiséra by to nikdy fungovat nemohlo).

Marie Antoinette (USA, 2006) ****

Režie: 75%
Scénář: 70%
Herecké výkony: 80%
Celkové hodnocení: 75%

Pedro Almodóvar

Do širšího diváckého podvědomí se tento španělský režisér dostal teprve díky Oscarem ověnčenému dramatu Vše o mé matce (1999). Zvýšená pozornost byla tudíž věnována také jeho následujícím snímkům. Almodóvarova filmografie však čítá okolo 28 filmů, z nichž mnohé měli to štěstí vidět pouze skuteční filmoví labužníci. Rovněž mé znalosti o jeho díle se omezují na Vše o mé matce a tři snímky následující. Přišly mi nicméně dost zajímavé na to, abych se o jeho dílo začal zajímat blíže. Asi není nejmoudřejší načínat objevovat filmografii libovolného režiséra jeho posledními filmy, díky jejich snadné přístupnosti ovšem neznám snazší cesty, jak s oním objevováním začít. Většina z těchto filmů je hodně barevná, vystupují v nich buď ženy, nebo stvoření ženám velice podobná, mají notně nepravděpodobný děj vyvolávající silné emoce, jsou podbarvená krásnou hudbou Alberta Inglesiase a do značné míry připomínají televizní mýdlové opery. Jsou to rysy charakteristické pro všechny Almodóvarovy filmy? Nevím, jsou to však rysy nadmíru lákavé. O snímku Vše o mé matce jsem již psal dříve, následují tudíž bližší informace o snímcích, jež následovaly.

Mluv s ní (2002) 85%

Film začíná i končí divadelním představením, v obou případech jde o hru, jejímž ústředním tématem jsou vztahy mezi muži a ženami. Právě o nich je celé Mluv s ní. Almodóvar hraje s divákem mnohem rafinovanější hru než v případě Vše o mé matce, rozhodně se nejedná o prvoplánovou hru na city. Vzhledem ke španělskému původu je to film až překvapivě chladný a více spoléhající na emoce samotných diváků, než svých postav. Hlavními hrdiny jsou výjimečně dva muži, jejichž životy by však nebyly tak zajímavé, nebýt dvou žen. Je to film o mezilidské komunikaci o potřebě osoby, se kterou se můžete podělit o své nejniternější pocity. Ať je to třeba osoba ležící v kómatu a vůbec vás nemilující. Uspokojení této potřeby je skutečně důležité a pokud vám není umožněno, nic dobrého to nevěstí. Rozdíl mezi Benignem a Marcem je propastný z mnoha důvodů. Ten první je tak trochu snílek, nikdy nepoznal pravou lásku, jeho vztah k Alicií má blíže k obsesi. Ten druhý pravou lásku poznal a ztratil, když ji má ztratit podruhé, raději se urychleně zbaví veškerých citových pout a odjede do cizích krajů. Oba dva se dostávají do situací velice vzdálených normálnímu životu, aby nám režisér mohl názorně demonstrovat, jak se v nich zachovají.

Díky ne zcela chronologickému způsobu vyprávění dostaneme celistvý obrázek teprve v samém závěru, kdy se pomyslný kruh uzavře a započne cyklus nový, lepší předchozího… lepší předchozího?

Špatná výchova (2004) 75%

Složitě strukturovaná mozaika je především osobní Almodóvarovou zpovědí, ačkoliv to samotný režisér popírá. Hlavní postavou je zde filmový režisér Enrique, kterého jednoho dne navštíví jeho údajný přítel z dětství, herec Angel, s nabídkou na zfilmování polofiktivního příběhu. Hlavním hrdinou tohoto příběhu je Ignacio, což by mělo být pravé Angelovo jméno, ale dost, nechci vás zbytečně mást, vypravování příběhu, natožpak cizích příběhů, mi nikdy moc nešlo. Jednoduše řečeno jde o to, že jedna postava si čte filmový scénář silně inspirovaný životem postavy druhé, v jehož rámci nám třetí postava vypráví příběh postavy druhé, která měla bratra, jenž se za ní nyní vydává… ehm, přejděme raději od obsahu k formě. Špatná výchova je opět z velké části situovaná do útulných bytů a bytečků hýřících sytými – „hřejivými“ – barvami, film samotný je však ještě chladnější než předchozí Mluv s ní. Místy jsem se nemohl zbavit dojmu, že si to Almodóvar buď celé natočil jenom pro sebe, což by ještě nebylo tak zarážející, dělá to mnoho režisérů, anebo bylo jeho jediným cílem natočit film, o kterém se zaručeně bude mluvit. Hodně. A nahlas. Explicitní homosexuální erotické scény by tomu odpovídaly, hanlivé vykreslení církve rovněž. Kde vězí pravda není, již kvůli komplikovanému vyprávění, snadné (pokud vůbec možné) zjistit. Sám jsem k filmu od prvních minut přistupoval jako k Almodóvarově autobiografii. Nejsnáze jej identifikujete v osobě Enriquea, rovněž režiséra, jenže ten si od všech postav něco odnáší a na konci je spíše jakousi esencí všech zúčastněných. Není snadné se v tomto filmu zorientovat, odhalit, která z mnoha vrstev je pro vyprávění nejdůležitější, která z nich nám má odpovědět na vyvstanuvší otázky a jestli je odpovědí opravdu to, co nám říká, nebo spíše to, co zůstává nezodpovězeno. Těžko sympatizovat s hrdiny, vzhledem k jejich výhradně fyzickému vnímání lásky (lásky?), těžko si podobný film oblíbit, těžko k němu hledat cestu. Jeho sledování můžete brát jako určitou formu experimentu, dopředu se dá jenom těžko odhadnout, jak na vás zapůsobí.

Volver (2006) 70%

Po předchozích třech filmech jsem se na dalšího Almodóvara poměrně dost těšil. Nedá se napsat, že by Volver má očekávání naplnil, nedá se napsat, že by mě zklamal, dá se vůbec něco napsat? Jistě, dá se toho napsat mnoho, jenže jak? Jak psát o filmu, který má všechno a přesto nic? Opět je to barevné, vystupují v tom převážně ženy a připomíná to soap-operu, jenže emoce – kam se poděly? A k čemu je krásně natočený film, jenž ve vás nevyvolává absolutně žádné pocity? Snažil jsem se, skutečně jsem se urputně snažil vecpat do fiktivního rodinného kruhu, do společnosti takových krásek jako Penélope Cruz či Lola Dueñas a soucítit s nimi, avšak, nezdařilo se. Jakoby Almodóvar dveře k nim vedoucí opatřil zcela jiným typem zámků, než na jaký je většina diváků zvyklá. Nebo prostě nejsem tím správným divákem, tedy pravděpodobně divákem, který zná nazpaměť všechny režisérovy počiny a dokonale se orientuje v jeho barvitém světě? Může pouze takový divák plně docenit význam slova Volver – návrat? Pokud ovšem jde o režisérův návrat do jeho rodné krajiny, potřebuje k němu také diváky, nezávislé pozorovatele? Nevím, přes urputnou snahu nepodařilo se mi odhalit cíl tohoto snímku, což mě mrzí. Mrzí mě to pro to obdivuhodné množstvím líbivých nápadů. Ať je to hned první záběr na ženy pucující hroby svých milovaných (milovaných?) manželů, ať je to téměř detektivní hra, kterou Almodóvar s divákem rozehrává v první polovině (bude to tragédie, bude to drama?, je Raimundina matka mrtvá či živá?), nebo způsob snímání ladných křivek všech hereček, Penélope především. Je toho hodně, co činí Volver filmem pěkným, ale být pěkným nestačí. Či se snad mýlím? Je jediným cílem Volveru vyprávět nanejvýš banální historku, navíc formálně nepříliš zdatně vystavěnou? Kam se poděl Almodóvarův cit pro divákův cit? Kam se poděla jeho schopnost rafinovaně nás dojímat jednoduchými historkami? Anebo je právě tohle „ryzí Pedro“, skromný španělský režisér, který se nepotřebuje vtírat do přízně světového publika, který si rád točí své malé filmy pro radost? Jsem poněkud zmaten, mám hlavu plnou otázek a nevím, jestli na ně chci znát odpovědi, jestli není lepší na Volver jednoduše zapomenout jako na Almodóvarův ojedinělý přehmat, který se v nejbližší době snad nebude opakovat. Zaslouží si to? Zaslouží si to Penélope, podávající zde jednoznačně nejlepší a nejsmyslnější výkon své dosavadní kariéry? S narůstajícím množstvím otázek klesá má ochota hledat odpovědi a pravděpodobnost smysluplného zakončení toho komentáře, který se více ptá, než odpovídá. Takže asi takhle: nevím, jestli je to dobrý film, ze všech viděných „Almodóvarů“ se mi však líbil nejméně. Že jsem to mohl napsat rovnou? Pravda, mohl… 🙂

Sladký život

La dolce vita!

Nad Římem se vznáší dvě helikoptéry. Jedna přenáší do Vatikánu sochu Ježíše, druhá, řízená novinářem Marcellem, ji pronásleduje. Při letu Marcella zaujme skupinka žen opalujících se na střeše jednoho domu. Ze snahy o zapředení konverzace nic nevzejde, hluk motoru jim znemožňuje se vzájemně slyšet. Toto je úvodní scéna slavného Sladkého života Federica Felliniho. Úvodní scéna, ve které se unikátním způsobem protínají všechny motivy vlastní následujícím bezmála třem hodinám. Sladký život nemá pevnou dramatickou strukturu, je to sled samostatných epizod demonstrujících mravní zkaženost italské smetánky. Mimo jiné.

Hlavním hrdinou, jediným jasným spojovacím prvkem všech epizod, je zmíněný novinář Marcello (Mastroianni). Na první pohled není při honu za senzacemi tak dravý jako jeho kolegové, ve skutečnosti k věci přistupuje mnohem rafinovaněji. Na vlastní kůži poznává bohémský svět alkoholu, známostí na jednu noc a divokých večírků. Zatímco jeho snoubenka Emma (Yvonne Furneaux) je odkázána leda tak na bezútěšné telefonáty, mnohé vyumělkované hvězdy a hvězdičky se s ním bez okolků pouštějí do stále nových milostných dobrodružství. Marcello však není v Mastroianniho podání sebejistým svůdcem, nýbrž člověkem pochybujícím a nejistě tápajícím. Má nadále obrážet – pro společenskou prestiž nezbytné – akce, které jej nijak nenaplňují, nebo dát přednost jistotě rodinného zázemí? Ale co když v takovém případě skončí jako jeho přítel, spisovatel Steiner, jenž měl zdánlivě všechno a přesto spáchal sebevraždu? Odpověď na tuto existenciální otázku lze vypátrat nejlépe porovnáním úvodní a závěrečné scény s hlasem, který nelze slyšet. Zdánlivě Marcello neprošel žádným vývojem a film by mohl stejným stylem pokračovat několik dalších hodin, jenže jeho odcizení v závěru již není pouze fyzického rázu.

Každá z epizod nám pomáhá zkompletovat si obrázek tehdejší „high society“, žádná není vyloženě samoúčelná. Téměř ve všech se objevují bezohlední novináři, jejichž chování k objektům svého zájmu bych připodobnil ke stádu much slétnuvších se na flák dobře uleželého masa. Aktéři událostí mění se v jejich rukou na tvárnou hmotu, z níž je za pár tisíc lir možné „vysochat“ libovolné umělecké dílo. Na pohled líbivé, nemající však s realitou pranic společného. Takové zjevení Panny Marie pro ně není zázrakem, nýbrž příležitostí, kterou třeba zužitkovat do posledního drobku. Lidé jim rádi uvěří, protože se – ač jakkoli oddaně věřící – musí neustále přesvědčovat o boží existenci.

Filmem nejvíce pohoršená byla ve své době církev. Radost neudělal Sladký život ani aristokratům (orgií na zámku se zúčastnili někteří z nich), kritikům (vždyť večírky po filmových premiérách jsou nejlepší) a vlastně celé společnosti. Fellini přitom nezamýšlel útočit na tak citlivá místa, cítil se být spoluviníkem dění ve filmu zobrazovaného. Tak jako tak je Sladký život jeho divácky nejúspěšnějším počinem. Davy do kin jistě nelákala ani tolik umělecká kvalita filmu, jako jeho peprnost. To, co bylo v 60. letech velkým skandálem, jeví se dnes jako nafouknutá bublina. Smyslnost Anity Ekberg pod fontánou de Trevi je však neoddiskutovatelná. (Zajímavostí je, že tato scéna se natáčela za nepříliš vysokých březnových teplot a Mastroianni „zahřívající“ se flaškou vodky byl po její dokončení pěkně sťatý). Scény s Ekbergovou, jako americkou hereckou star Sylvií, vůbec disponují mimořádnou živelností. Při rokenrollovém křepčení máte nutkání vyskočit z křesla a přidat se.

Felliniho režijní mistrovství se naplno projevuje v jiné scéně podobného charakteru – závěrečný večírek je bravurně vystupňován až k rannímu vystřízlivění a nebudete mně mít doufám za zlé, když speciálně vyzdvihnu scénu striptýzu, coby důkaz bezchybného skloubení práce kameramana, střihače, hudebního skladatele a pochopitelně herců tak přirozených až to vzbuzuje podezření. 🙂

Sladký život, kdo by jej nechtěl žít. Jenže nenechte se zmást lákavou fasádou, pod ní toho není tolik k nalezení. Když zjistíte, že sebou nenese více než přetvářku, cynismus, naprosté odosobnění a tak hustou clonu z cigaretového kouře, že z toho slzí oči, bude již pozdě. Dejte raději přednost pozvánce Federica Felliniho (který věděl moc dobře o čem natáčí) a ten ani náhodou ne sladký život si vychutnejte jako nezávislí pozorovatelé. Ani po čtyřiceti letech z něj nevyprchalo všechno filmové kouzlo.

Sladký život *****
(La dolce vita, Itálie, Francie 1960)

Scénář: 85%
Režie: 90%
Herecké výkony: 90%
Celkové hodnocení: 90%

Tajnosti

Film týdne (28)

Tajnosti bez tajností

Minulý týden se mi bohužel nepoštěstilo vidět film, který by zasloužil označení „Film týdne“, rozhodl jsem se tedy vybrat jeden z těch, které měly minulý týden premiéru. Výběr to vskutku nebyl kdovíjak ohromující, po vyeliminování dánské komedie pro dospělé Terkel má problém a propadáku Joela Schumachera 23 zůstal pouze nový film české režisérky Alice Nellis a ačkoliv jsem neměl možnost jej vidět, odvažuji se tvrdit, že titul „Film týdne“ je v tomto případě zcela oprávněný. Vždyť, stačí si vzpomenout na kvality jejích dvou předchozích filmů a každému musí být jasné, jak malá je zde pravděpodobnost kvalitativního propadu.

Ene bene (2000) o jedněch komunálních volbách řadím k nejvydařenějším českým filmům posledních let, Výlet (2002) byl pak příjemným rodinným road-movie. Tyto filmy sice nepatřily k diváckým hitům (ke kterým pravděpodobně a bohužel nebudou patřit ani Tajnosti), jejich maximální autenticita a množství spontánních dialogů však nemá na poli české kinematografie srovnatelnou konkurenci. Cílem obou filmů nebylo o něčem být, vyprávět složité lidské příběhy, nýbrž zaznamenat obyčejné životy obyčejných českých lidí, které se na malou chvíli octli v neobyčejné situaci, jejíz existence zde ovšem nebyla nezbytně nutná. Líbila se mi jejich obyčejnost, průzračná a odzbrojující upřímnost. Velice jsem se tudíž těšil na další film této nadějné mladé režisérky.

Kvůli finančním problémům byla zrušena realizace Anny (2006) (nepletu-li se, stát ve stejném roce podpořil nějakou prostoduchou, leč výdělečnou teen‘ komedii), nyní, díky producentské záštitě Jana Svěráka, mohly konečně vzniknou tTajnosti. A jaké jsou? Dle prvních recenzí vůbec ne špatné. Jaroslav Sedláček neváhal v Cinemě sáhnout po hodnocení nejvyšším, chválou nešetřila ani Gabriela Kudelová v Premiere, pět hvězdiček z pěti pak obdržely na Filmpubu a také od několika z pětasedmdesáti dosud hodnotících uživatelů ČSFD. Úmyslně se nebudu pouštět do obsáhlejšího popisu děje, pouze zmíním, že by mělo jít o pohled do duše jedné ženy (Iva Bittová ve filmu, Alice Nellis v reálu?), odehrávající v průběhu jediného dne. Ačkoliv bych se mohl pokusit vydolovat z nedozírných hlubin internetu další informace, šlo by pouze o vaření z vody, raději vám tedy doporučím pár odkazů a co možná nejdřívější návštěvu kina. Podobné filmy, jakkoliv kvalitní, nemají v multiplexech na růžích ustláno.

• Trailer
• ČSFD
• Filmpub
• Cinema
• Premiere
• FFFILM

Prison Break

Útěk z vězení

Po delší době bude O filmu o seriálu. Ne o ledajakém seriálu, nýbrž o seriálu v poslední době snad nejdiskutovanějším a rozhodně nejkvalitnějším. Toto ryze subjektivní konstatování se nevztahuje ke Ztraceným, jak by se někteří mohli domnívat, nýbrž k Prison Breaku, k seriálu, který zatím žádná česká televizní stanice nevysílala, který navzdory tomu téměř každý seriálově pozitivní jedinec v Česku zná. To je ta moc internetu (viz. Suicide Club 🙂 ).

Zápletka Prison Breaku je komplikovaná pouze na první dojem vytvořený na základě prvních epizod, kdy je poměrně obtížné odhadnout, jakým směrem se bude dále vyvíjet. Michael Scofield (Wentworth Miller) má peněz plný účet, přesto se rozhodne vykrást banku, což úmyslně nezvládne a čeká jej několik let ve státní věznici Fox River. Elementární otázka zní: Proč? Síla prvních epizod spočívá právě v postupném odhalování nových skutečností, čili bych vás nerad připravil o moment překvapení. Vězte jen, že půjde o neprávem odsouzeného, o vysokou politiku (skutečně vysokou!) a o rodinu, vlastně hlavně o tu rodinu. Nejzákladnější myšlenka tohoto seriálu spočívá právě v důležitosti funkčnosti rodinných vztahů.

Ze začátku mě neustále překvapovalo a těšilo, jak je všechno do detailů promyšlené a jak hlavní hrdina krok za krokem realizuje svůj zdánlivě neprůstřelný plán. Jenže, jakýkoliv plán může kdykoliv selhat vinou lidského faktoru, přičemž zrovna ve vězení je koncentrace individuí, jež by případně mohla narušit, co jste si naplánovali, značná. Michael se bude muset potýkat s agresivním italským mafiánem, přítulným pedofilem i relativně nevinným Mexičanem. Jde tedy o seriál multikulturní, nahlodávající stejnou měrou otázky politické i sociálně-kritické. Tvůrci se nebojí sypat sůl do stále otevřených ran a jak je naznačeno v závěru první série, cíle jejich kritiky nejsou z nejmenších.

Dramaturgicky je seriál zvládnutý bezchybně. Každou z epizod jsem sledoval se zatajeným dechem a po jejím skončení byl správně natěšený na epizodu následující. Děje je požehnaně, nehledě na jeho důležitost pro hlavní příběh. Míra „vaty“ nikdy nedosahuje otravnosti vlastní Ztraceným a například flashbackům do životů jednotlivých postav „předtím“ je věnována pouze jedna epizoda, ze které se však dovíme vše podstatné. Ačkoliv míra zbytečného balastu roste přímo úměrně s klesající hustotou toho skutečně podstatného a tedy i klesající tolerancí diváka, posun směrem vpřed nepřestává být nikdy patrný, což je důležité.

Scénáristé dokázali jasně vytyčit start a cíl, pochybnější je již běžecký styl, jenž zvolili. Start je ohromující, pravděpodobnost zdolání všech dosavadních rekordů téměř jistá, jenže tohle není sprint, tohle je vytrvalostní běh, téměř maratón a pokud hned zkraje zvolíte podobné tempo, nutně vám záhy musí dojít síly. I když, zvolíte-li ten správný doping (špičková režie, skoro každou pátou minutu grandiózně gradující soundtrack), je zde slušná šance, že diváci přimhouří oči nad občasným logickým zaškobrtnutím a dále se budou kochat rychlostí, nikoliv stylem, vašeho běhu. Nesčetněkrát jsem se sám sebe tázal, jestli tohle může někdo myslet vážně, jestli je možné aby si natolik nápadných logických kiksů nikdo ze štábu nevšiml.

Jeden spoileroidní (!!) příklad za všechny:

Michael Scofield v jedné epizodě unikne ze své cely v přestrojení za strážníka, při návratu narazí na strážníka skutečného a když se před nim schovává, ošklivě si popálí záda, čímž také vypálí pořádnou díru do uniformy. O jeho zranění se brzy dozví ředitel věznice, který je rovněž obeznámen s faktem, že ve Scofieldově kůži byly nalezeny kousky uniformy, z čehož usoudí, že v jeho zranění má prsty některý ze strážných – Scofiel nechce a ani nemůže říct který. O pár epizod později se potřebuje Scofield (kromě jiného) zbavit jistého strážného, s pomocí svých přátel mu tudíž do skříně nastrčí propálenou uniformu a následně jej bonzne řediteli. Ten udělá, co se od něj očekává a daného strážníka okamžitě propustí. Má to podle vás logiku? Kdo na sobě měl propálenou uniformu? Pokud Scofield, proč jej následně nikdo z ničeho nepodezíral? Pokud strážník, proč nebyl sám popálený?

Konec spoileru

Jak se říká „všeho s mírou“, ale čeho je moc, toho je příliš a v tomto případě je to jeden ze dvou důvodů, proč nemohu s čistým svědomím zařadit Prison Break mezi TOP seriály. Ten druhý důvod je do jisté míry podobný. Mám na mysli berličky, kterými si scénáristé tak rádi a tak často vypomáhají. Množství scén „děláme něco zakázaného, blíží se potencionální vyvolavatel problémů, než sem dojde, bude všechno v richtiku“, je veliké, ohromné, přímo nechutné a pro mnohé bude pravděpodobně důvodem, proč seriál po zhlédnutí první poloviny první série zcela zavrhnout, ohodnotit odpadem a vymazat jej ze své paměti.

Úplně poslední, dvaadvacátá, epizoda sice zachraňuje mnohé (ač také zde logika běžného světa dává přednost logice seriálové), ale pozvednout dojem z druhé části seriálu (tj. od prvního nevydařeného útěku) již nedokáže. Pokud druhá série bude pokračovat v naznačené tendenci neustálého zřeďování čehosi zprvu tak hustého, půjde automaticky celý seriál do háje, což by byla ohromná škoda. Potenciál má obrovský, tvůrci si pouze musí včas uvědomit, že končit se má v tom nejlepším, nikoliv až dlouho po tom.

Je toho ještě mnoho, co by se dalo o Prison Breaku napsat, mohl bych rozebrat herecké výkony, kameru, režii, nesmyslnost bezplatných telefonů na dvorcích amerických (seriálových?) věznic a spoustu dalších věcí, ta nejpodstatnější informace pro vás v tuto chvíli však zní: Ano, vyplatí se to vidět.

Prison Break (USA, 2005) *****

Scénář: 85%
Herecké výkony: 80%
Režie: 85%
Návykovost: 100%
Celkové hodnocení: 90%

Poslední samuraj

O konci jedné éry

Japonci měli kdysi problém, Američané jim pomohli, ale kvůli jisté osobě šlo pouze o pomoc jednorázovou. O několik desítek let později se Američané Japoncům pomstili za Pearl Harbor dvěmi atomovými bombami. Vraťme se k oné „jisté osobě“, jmenovala se Nathan Algren (Tom Cruis) a je jí věnován celý tento film. Tvůrci nejspíš nechtěli, aby jejich „myšlenkově bohaté“ dílo někdo podobným způsobem zredukoval, jenže, nemohu si pomoci. Při vší své velkoleposti je to film zoufale prázdný.

Nathan Algren na začátku filmu pije nezdravé množství alkoholu (tzn. jakékoliv množství), má depku a je traumatizovaný kvůli mnoha a mnoha Indiánům… které vyvraždil. Poté dostane nabídku, kterou by žádný rozumný člověk neodmítl, odpluje do Japonska trénovat zdejší vojáky, při první bitvě je zajat, jen o vlásek unikne smrti a dostává se do rukou nepřátel, což jsou shodou okolností samurajové. Nějaký čas se jako správný zajatec vzpouzí, pak mu dojde, že podobné zajetí pro něj vlastně představuje osvobození, prozře a přidá se na tu stranu, kterou bude od začátku každý divák vnímat jako tu správnou. Holt, diváci rádi nadržují těm slabším. Není nijak vysvětleno, proč si vyslanci ze Země vycházejícího slunce vyberou zrovna Algrena; vykosil snad více Indiánů než ostatní?; Američané se tohoto arogantního alkoholika potřebovali zbavit?; nebo Japonci jednoduše neměli finanční prostředky na někoho schopnějšího? Nejlepší je držet se zásady „to neřeš, po ničem nepátrej a vůbec, buď rád, že seš“. V opačném případě byste – nedej bože! – mohli začít přemýšlet nad tím, proč se vzpurný Američan během několika dní zevlování v pěkné japonské přírodě náhle, bez zjevnějšího důvodu, stane oddaným samurajem, odhodlaným bránit „svou“ vlast před zlými, protože velkými, mocnostmi. Asi taky rád pomáhá slabším.

Není však důvod propadat panice, stále zde existuje několik dobrých důvodů, proč Posledního samuraje vidět. Moudří již vědí, že tím důvodem není herecká účast Toma „keep smiling“ Cruise (vážná tvář a žádný make-up z něj ještě schopného herce nedělá), ani striktní dodržování kodexu Bušido, o němž párkrát padne zmínka (scénář si z něj vypůjčuje jen ty nejpovrchnější fakta), tím důvodem není ani okatá snaha navázat na úspěch Tance s vlky (cizinec poznává zcela odlišnou kulturu, objevuje pouze její kladné stránky a nakonec jí zcela podlehne). Jsou to hlavně bitevní scény, čím mě Samuraj přiměl několik vteřin zírat s doširoka otevřenou tlamou. Není jich příliš mnoho, je jich tak akorát, aby film učinily relativně snesitelným a přiměřeně dlouhým. Bohužel, jak už vám možná došlo, jde o jeden z těch filmů, kdy jenom netrpělivě poposedáváte během „rozjímajících“ pasáží a přejete si, aby už konečně přišla další pořádná řežba. Pokud tvůrcům ani nejde o nic jiného (jako v případě Statečného srdce), vše je v naprostém pořádku, jenže Poslední samuraj chce také mnohé vypovědět o konci jedné éry. Podobně jako taková Divoká banda, vzdává také Samuraj hold všem těm statečným mužům, kteří bojovali hlavně proto, že to uměli ze všeho nejlépe a pokud bojovali, pak vždy až do posledního muže. Právě na tuto snaha, nést nějaké poselství, celý film doplácí. Ne, že by byl vyloženě směšný, spíše připomíná atleta, jenž se úporně snaží skočit více než pět metrů, ačkoliv ví, že pět metrů nikdy nepřekoná. Nebo to neví?

Potěšující herecký výkon předvedl Ken Watanabe, asi nejvýraznější japonská filmová hvězda současnosti. Jeho generál Katsumoto jako jediný budí dojem člověka, který skutečně ví, zač bojuje. Stejný dojem ve mně však nedokázal vyvolat film jako takový. Bitvy byly skutečně strhující, až běhal mráz po zádech, ale musely být prokládány tím prostoduchým duševnem? Je tolik vhodnějších filmů, po kterých sáhnout, když zatoužíte duševně rozjímat. Edward Zwick mnoho filmů netočí, když už se však do něčeho pustí, je to přinejmenším okázalé, což , když už nic jiného, je také adjektivum platné pro většinu aspektů Posledního samuraje.

Poslední samuraj ***
(The Last Samurai, USA 2003)

Herecké výkony: 70%
Scénář: 70%
Režie: 80%
Celkové hodnocení: 70%

Suicide Club

Film týdne (27)

„Kdo neskáče, není Japonec!“

O tomto filmu jsem zmiňoval již v rámci Asia Film Festivalu, ale přišel mi dostatečně zajímavý na to článek podstatně delšího rozsahu. Abych se však vrátil k nápisu v perexu – v Klubu sebevrahů se skáče hodně. Film začíná skokem padesáti japonských školaček. Skokem pod rozjetý vlak. Je to jedna z těch scén, kdy si říkáte, že se v následujících minutách přece nemůže stát to, co by se s největší pravděpodobností stát mělo. „HOP!“ a stane se. Krev stříká ostošest, orgány poletují vzduchem, málokdo z přihlížejících unikne spršce nějakého sajrajtu, jenž byl ještě před okamžikem přirozenou součástí těla jedné z mnoha dívek. Lepší začátek si lze jen těžko představit, každý správný zvrhlík musí být tímto navnaděn na sto deset procent. Klub ani pro nikoho jiného než zvrhlíky není. Neznamená to „je to film pro úchyly“, spíše „nepovažujete-li se za člověka majícího zvrácený smysl pro humor a vřelý vztah k morbidnosti, směřujte své oči jinam“.

Hlavní hrdina… vlastně tady není žádný hlavní hrdina, většina postav totiž dříve či později spáchá sebevraždu. Proč ji spáchá, to je otázkou celého filmu a také otázkou, kterou by si měla klást celá dnešní společnost, nejenom zoufalí japonští rodičové, jejichž dítka berou ten život trochu hopem. Sice jsou zde nějací detektivové, kteří se snaží přijít celé záhadě na kloub, ale jak chcete hledat vraha sebevraha? Vždyť podezřelým je úplně každý. Úplně každý svobodně jednající může opustit tento svět, kdykoliv se mu zachce. Anebo je skutečně nějaký viník, nějaká hmotná osoba, která za všemi těmi sebevraždami stojí?

Nedokážu si představit konzervativního pána/paní nad šedesát, který/á by po zhlédnutí Suicide clubu nedostal/a mrtvici. Poselství filmu může každý chápat jinak, někdo třeba jako přímou výzvu k bezprostřednímu spáchání sebevraždy, což je sice pravý opak toho, co je nám přezpíváno v závěru, ale jak jsem napsal, může… . Zařazení Suicide clubu mezi horory se přímo nabízí a je to vzhledem k hojnému výskytu scén, z nichž jde mráz po zádech, zcela logické, byla by nicméně škoda jej redukovat pouze na další „strašení z Asie“. Má ambice stát se poměrně ostrou satirou konzumního způsobu života.

Lidé dnes a denně podléhají tlaku médií, stávají se závislými na internetu a vzhlížejí k rádoby idolům, v naději, že najdou odpověď na věčnou otázku po smyslu života. Vliv zmíněných faktorů nemusí být nutně tak brutální, jak naznačuje film, ale v podstatě je to ta nejpřímější cesta do záhuby. Pasivně, jako loutky, se odevzdáváme do rukou, které neznáme, důvěřujeme jim však více než těm vlastním. Je to zcela logické řešení, předat obrovskou zodpovědnost za vlastní životy někomu/něčemu jinému, jenže budou-li se všichni spoléhat na toho druhého, nebude nakonec jediným východiskem masová sebevražda? Masová z toho prostého důvodu, že s větší skupinou narůstá také naše odvaha. A navíc – jednomu sebevrahovi nebude věnována téměř žádná pozornost, zato dvaceti sebevrahům… .

Tento film nemíří pouze na mladé, ty si pouze vybírá coby příklad nejsnadnějších obětí, od nichž je třeba vždy začít. Jenom škoda té přehnané explicity mnohých scén, podobně nosnou myšlenku šlo by jistě zahalit do přitažlivějšího hávu. Otázkou – a to docela závažnou – ovšem je, kdo, zda vůbec někdo, by si v takovém případě Suicide Clubu všimnul a pomaloučku mu zajistil pověst kultovního dílka, které se musí vidět (tedy jako dalšímu z řady „japan shocků“). Mnoho skutečností naznačuje, že to není taková bomba. Formální zpracování dosti pokulhává (pobavilo mě, když si kameraman v jednou záběru musel přidržet dveře, aby jimi mohl projít). Mnohé scény nemají jiný účel nežli znechutit nás. Herci jsou skvělí za předpokladu, že tu zmatenost opravdu hráli atd., atd., mohl bych vypsat ještě celou řadu malicherností, jenže – k čemu? Co mělo být řečeno, řečeno bylo, neřešme jakým způsobem a raději si znovu pusťme závěrečnou píseň Dessert. Právě ta je klíčem k celému filmu, s lehkou nadsázkou i k celému životu.

P.S.: Zajímá vás, jakou věc jsem udělal bezprostředně po zhlédnutí filmu, který jasné říká „internet zabíjí“? Zadal jsem do Googlu „Suicide Club“. Myslete si o tom, co chcete 🙂

Suicide Club
(Jisatsu saakuru, Japonsko 2002)

Herecké výkony: 75%
Scénář: 80%
Režie: 70%
Originalita: 90%
Celkové hodnocení: 85%

Asia Film Festival 01

Ne, nebojte se, neprošvihli jste žádný festival asijských filmů, jde o pracovní název čistě soukromé filmové minipřehlídky, která – jak věřím – rozšíří mé filmové znalosti a která třeba také vás inspiruje ke zhlédnutí některého z níže zmíněných snímků. Tento „festival“ přitom začne teprve za pár minut, bude trvat pouze jediný den a pokud to jen bude v mých silách, pokusím se vás průběžně informovat o každém z viděných filmů – čili tak trochu experiment. Jestli by někoho zajímalo, které snímky z asijského kontinentu mám na plánu, vězte, že tyto: Blíženci (1999), Rašomon (1950), Suicide Club (2002), Azumi (2003) + jeden film, jehož zařazení ještě není zcela jisté + několik krátkých animovaných filmů. Ale dost bylo žvanění, první film už čeká…

8:00 Blíženci

Není nad pořádnou japonskou psycho nálož hned po ránu. To pak na snídani ani nepomyslíte. Blíženci začínají jako typický horor. Podivný dům, v něm podivní lidé s podivnými tajemstvími. Děsivé skřeky z míst, která je lepší neznat. Největší děsivost snímku spočívá v tom, že nemáte nejmenší tušení, co se to tu ksakru děje. Děj mě nedokázal zcela pohltit, ale připadal mi příliš zajímavý na to, abych, byť jen na okamžik, někam odběhnul. Myšlenka a cíl, který tvůrci sledovali, není zcela jasný, pro pocity, jež Blíženci vyvolávají, však myslím stojí za těch osmdesát minut vašeho času. 70%

Právě jsem zjistil, že všechny vybrané celovečerní filmy jsou původem z Japonska, takže by klidně mohla být řeč o Festivalu japonských filmů, ale to je detail, ne? 🙂

10:00 Rašomon

Nejklasičtější ze všech klasických filmů od Kurosawy dnes zaujme především (a jenom) způsobem vyprávění, kdy jeden příběh vidíme postupně ve čtyřech různých obměnách, aniž bychom se nakonec dověděli, zda-li byla alespoň jedna z nich skutečně pravdivá. Kurosawův talent je nezpochybnitelný, málokterý režisér by diváka u natolik banální historky dokázal celých devadesát minut držet v napětí. Pravda, posledních pár moralizujících minut diváka alergického na americké patetické nesmysly nejspíš naštve a vláčnější tempo vyprávění rovněž nelze označit za potěšující. Ale na svou dobu a při porovnání s tím, co vznikalo ve stejné době jinde… fajn. 80%

Je čas dát si krátkou pauzu a ulovit něco k snědku.

14:00 Suicide Club

Posilněn vydatnou porcí rýže, pustil jsem si Suicide Club. A řeknu vám, podobnou magořinu jsem ještě neviděl. Začíná hromadnou sebevraždou padesáti japonských školaček a také v následujících minutách jsou v něm k vidění věci, které nemohly vzejít z mozku zdravého člověka. Namátkou krájení vlastních prstů, strhávání tenkých proužků kůže z těla… až působí naprosto neskutečně, s jakým poselstvím tvůrci v závěru vyrukují. O tomhle že byl celý film??? Mé pocity jsou smíšené, na jedné straně to pro mne byl zážitek nesrovnatelný s čímkoliv jiným, na stranu druhou jsem nedokázal akceptovat, že nám je „tohle“ říkáno „takto“. Jistě, vzbudí to tak větší pozornost, ale může být skutečně kvalitní film takto podbízivý? 85%

Následuje několik krátkých animovaných filmů (kliknutím na odkaz se dostanete na ČSFD profil daného filmu, kde byste měli po chvilce hledání najít také můj komentář)

Egao

Shizuku

On Your Mark

Atama-Yama

Kigeki

Nadopován energy drinkem Kamikaze, pokračuji dalším celovečerákem.

18:00 Densha otoko

Zcela klasický romantický příběh o nesmělém mladíkovi, který potká krásnou dívku a je z toho láska na první pohled. Originální je hlavně tím, že onen mladík je až chorobně závislý na internetové komunikaci, čímž obtížnější je pro něj komunikace tváří v tvář. Film údajně vzniknul na základě reálných příspěvků jednoho „chataře“, je tedy plný milého humoru a situací jako ze života. Ale opravdu je skutečný život tak směle pohádkový? V prvé řadě musíte uvěřit, že existuje šance na změnu, poté mít jenom trochu štěstí a hlavně – hlavně být přirozený. 80%

Zbývá poslední naplánovaný kousek, stopadesátiminutová krvavá řežba.

20:00 Azumi

Historická akce ve stylu Michaela Baye. Hlavní hrdinkou je fešná Japonka Azumi, hlavním smyslem je vykosit za dvě a půl hodiny co nejvíc nepřátel. O ničem jiném to opravdu není, za což jsem tvůrcům neskonale vděčen. Ono se člověku po takové náloži filmů už totiž moc přemýšlet nechce. Věřím, že nejsem jediný, kdo si přál, aby podobný film jednou vzniknul. Bojových scén je hodně, skutečně hodně a všechny stojí za to. Ať pro svou estetickou krásu či pro neošizené množství krve. Je radost něco podobného sledovat, ale pokud se pokusíte objevit nějaký hlubší smysl, nějaká morální pravidla, jimiž se hrdinové řídí a další věci zavánějící logikou, pravděpodobně budete v šoku. Já říkám: „kašlat na logiku, bavme se!“, ač ve skrytu duše jsem si přál, aby podobnými akčními scénami disponovaly všechny ty „mravně neposkvrněné“ filmy od Kurosawy. 🙂 75%

Tak, to by bylo pro dnešek všechno, pokud bych to měl nějak shrnout: Nelituji času stráveného sledováním ani jednoho z výše uvedených filmů. Ve všech případech šlo o neobvyklé zážitky, vymykající se běžné západní produkci. Nezanedbatelným způsobem jsem si rozšířil své doposud spíše skromné znalosti o japonské kinematografii. Nyní již vím, že v Zemi zapadajícího slunce dokáži natočit atmosférický horor stejně tak dobře jako drsnou satiru nebo milou romanci. Všechny filmy kromě posledního byly nejen výtečně zrežírované (opravdu výtečně zrežírované!), ale udivovaly rovněž originální výstavbou originálního příběhu. Moc se těším na další zástupce asijské kinematografie, i když na několik následujících dní nebudu nejspíše moci nic šikmookého ani cítit. 😉

Rafťáci

Když sněhy roztají…

Filip (Jiří Mádl) je panic. Dany (Vojtěch Kotek) je panic. Filip ani Dany nechtějí být panici. Člověk nemusí být expert, aby věděl, že panic je nanic a lepší jsou pořádné prci, prci, prcičky… . Filip s Danym se po jedné „žhavé“ příhodě ve městě vydávají do přírody, ve víře, že zde nějakou tu „šterbinu“ uloví spíš. No, zvláštní uvažování. Inu, dle tvůrců uvažování typického teenagera mužského pohlaví. Jinými slovy: uvažování naprostého trotla. Oba dva se tedy vydávají kamsi k vodě, ne však společně, z čehož je vytěžena jedna nevtipná situace navíc. Zde zprvu zjistí, že baby nikde, že rodiče za krkem a otravný malý bratr na krku. Situace se nicméně brzy začne k dobrému měnit, na scéně se zjeví dívčí vodácký kurz, bratr je zdrogován spritem a rodiče taky moc neprudí. Ach, ty české teenagerské komedie…

O ději v pravém slova smyslu nemůže být řeč, film se příliš podřizuje požadavkům svých reklamních partnerů, snaží se nabídnout srovnatelný prostor všem známějším hercům a hlavně chce být vtipný, urputně, zoufale chce být vtipný. Paradoxně nechce být – dle mého názoru – vtipný kvůli divákům, nýbrž kvůli penězům z jejich peněženek, což opravdu není jedno a to samé. Celé je to založené na tom, že Kotel s Pádlem a tím malým ďáblem trousí „duchaplné“ poznámky o těch vyzývavějších z partií ženského těla, dostávají se do „vtipných“ situací, zažívají spoustu trapasů, lžou a pijí alkohol (ačkoliv očividně nedosáhli plnoletosti). Navzdory sadistickým sklonům onoho malého bastarda, navzdory pedofilním choutkám instruktora Bořka (Oldřich Nový) a řidiče Turka (Jan Antonín Duchoslav aka Viki Cabadaj), navzdory tupým rodičům (Milan Šteindler, Veronika Freimanová), kteří se chovají tak, aby byli při manželských hrátkách zaručeně přistiženi. Navzdory všem těmto faktorům nevzdávají oba titulní borci (přesněji blbci) svou snahu konečně „zasunout“.

Na teenagerských komediích (na těch českých obzvlášť) mě štve mnoho věcí. Vlastně ani nevím, proč se na ně dívám. Abych zjistil, kam až lze klesnout? Playgirls 2 nikdo nepřekoná. Abych se pokochal pohledem na sošná děvčata v bikinách? Sorry, ale z toho už jsem vyrostl. Tak snad abych se nenáročně pobavil? Ano, to bude nejspíš ten důvod, chci vidět nenáročnou komedii. Chtít můžu, že? Ale abych se vrátil k tomu, co mě na těchto filmech štve. Když pominu „detaily“ typu otřesná režie, otřesný scénář, otřesné herecké výkony (viz níže), je to hlavně způsob, jakým prezentují osoby mladší (hustí machři) a osoby starší cca třiceti let (omezení tupci) a dále pak jejich přístup k potencionálním obětem ústředních inseminátorů – tím nechci říct, že zdejší holky jsou krávy, a i pokud bych chtěl, tvůrci to udělali za mě a pěkně názorně.:-) Pokud nic jiného, pak tyto dvě věci by snad měli alespoň trochu vadit každé rozumné osobě, kterou již nemá Bravíčko čím obohatit.

Vizuálním stylem připomínají Rafťáci podprůměrný videoklip, kdy se režisér snaží na malém prostoru předvést co možná největší množství fines. Rafťáci trvají sto minut. Karel Janák hojně využívá všech těch „zefektňovadel“ jako rozdělení obrazu na několik segmentů, zpomalení či naopak zrychlení, rychlý a ještě zopakovaný nájezd a dokonce si střihnul i jedno vertigo. Všechno naskládal bez ladu a skladu vedle sebe a výsledkem je… prostě děs! Odkoukat a do svého filmu podobné finty převést dokáže každý lempl (přesněji každý lempl, co má dost peněz), to však neznamená, že je také chápe a umí správně použít. Film, ač není z nejkratších, působí příliš zbrkle, snaží se pořád uhánět dopředu, nezdržuje se s logikou věcí a nejvíce tím trpí vtipy. Mnohé z nich jsou ustřihnuty příliš rychle, aby mohly zafungovat (co to měla Danyho babička napsané na zádech?), jiné doplácejí na nevhodné načasování, kdy obvykle dopředu víte, co bude pointou. Každopádně těch vypointovaných a neošizených vtipů zde není mnoho, všehovšudy jsem narazil na jeden – dobře, na dva, ale ty se navíc duplikovaly. Vhodnější než „vtipy“ by tentokrát bylo označení „situace, jež byly v představách tvůrců pravděpodobně vtipné“.

Herecké obsazení je pestré, nikoliv však kvalitní. V pár momentech to už už vypadalo, že Mádl umí na rozdíl od Kotka hrát. Ne, bohužel, hrát neumí ani jeden a pokud o to nebudou nadále usilovat, jistě mnohé potěší (a mnohé zklamou, ale když se kácí les… však to znáte). Po většinu filmu si jen cosi huhňají pod nosem, maniakálně se smějí, nebo udělají v daném okamžiku tu nejneočekávanější věc (třeba zajedou k babičce na statek, půjčit si čtyřkolky Kentoya – jeden z mnoha důkazů toho, jak se product placement dělat NEMÁ). Příliš nehrají, což ostatně nemusí, ani děvčata – plní spíše funkce jakýchsi uspokojovacích strojů a dvě z nich dokonce ukáží více, než by bylo jejich rodičům po chuti. Ostatní herci ne, že by hrát neuměli, oni by i hráli, kdyby měli co. Platí to o Veronice Freimanové, o bezkrevném Milanu Šteindlerovi i Janu Antonínovi Duchoslavovi, který by v lepším filmu jistě uhrál velký comeback, zde jenom nenápaditě parazituje na roli ze Sněženek a machrů. Zkuste si, jen tak pro zajímavost, porovnat dialogy tohoto a takových Lásek jedné plavovlásky nebo Indiánského léta, rovněž filmů o mladých a pro mladé.

V Rafťácích toho uvidíte mnoho. Uvidíte starou obézní ženu a dva puberťáky nahé ve sprchách, uvidíte skoro hororovou scénu „žabky v potemnělém lese“ s nevyužitým potenciálem, uvidíte hasičský bál ve stylu Hoří, má panenko, uvidíte Dominika Haška v akci. Uvidíte, pakliže se na to podíváte. Existuje přitom tolik důvodů, proč to neudělat a tak málo, proč ano. Pokud to nakonec – na vlastní nebezpečí – risknete, hlavně neudělejte tu chybu, že byste začali uvažovat. To se od vás ani neočekává a já odmítám souhlasit s tvrzením, že je to tak správně.

Vzpomněl jsem si na: Snowboarďáci, Panic je nanic, reklama na Sprite, reklama na Kentoyu, reklama na Seznam…

Rafťáci (ČR 2006) **

Herecké výkony: 45%
Scénář: 30%
Režie: 35%
Celkové hodnocení: 40%