Archiv Říjen, 2008

NFS – 46 (Hráč)

Posted: 29. 10. 2008 in videa

Nezapomenutelné filmové scény

Velmi trefná satira Hráč (1992), jakási msta Roberta Altmana Hollywoodu za to, že jej v 80. letech „odstrčil“, začíná téměř osmiminutovým nepřerušovaným záběrem. Všchno to hemžení postav přitom vůbec není uměle natahováno a vše má ve filmu své místo.

hrac

Reklamy

Film týdne (95)

Vicky Cristina Barcelona

Jak užít a přežít

Dvě sympatické Američanky odlétají strávit léto do Barcelony. Vicky (Rebecca Hall), studentka katalánské kultury, má tendenci všechno dopředu plánovat a pečlivě analyzovat, svůj milostný život nevyjímaje. Zatím věří, že ve snoubenci Dougovi (Chris Messina) našla lásku na celý život. Její kamarádka Cristina (Scarlett Johansson) představuje pravý opak, jedná impulzivně, často nezodpovědně a toho pravého stále hledá. Pražící slunce a elegantně dotírající bohém Juan Antonio (Javier Bardem) v obou ženách probudí skryté vášně i řadu protichůdných pocitů. Tento nestálý milostný čtyřúhelník má navíc získat mnohem zajímavější tvar s příchodem Juanovy eruptivní manželky Marie Eleny (Penélope Cruz). Není pochyb, oč se zde hraje – kdo skončí s kým?

Woody Allen nebyl ani s osmatřiceti filmy a dvaasedmdesáti lety na svém úctyhodném kontě akceptován českými distributory coby autor lákající jménem vlastním, nikoliv hvězd, jež obsazuje. Předchozí Kasandřin sen (2007) nám v kinech pravděpodobně již naservírován nebude. Ne, že by to zrovna u tohoto filmu nějak moc vadilo, ne, že by to vůbec u nějakého Woodyho filmu nějak moc vadilo. Po zhlédnutí VCB (neplést prosím s nějakou nakažlivou chorobou) na velkém plátně, musím s drzostí heretika konstatovat, že televizní obrazovka by audiovizuální stránce nijak výrazně neuškodila. Shora i zdola španělský soundtrack zní jasněji, práce kameramana, stavějícího více na detailech tváří než na dlouhých záběrech, dobře vynikne, ale kvalita toho hlavního, totiž slov, bude vždy a všude stejná. Vysoce nadprůměrná.

Není v moci českých titulků zachytit rozmanitost ve vyjadřování postav, mnohé načechrané dialogy kvůli nim vyznívají dost všedně, ale zaposloucháte-li se lépe, dopřejete svým uším dávku rozkoše. Té si dopřávají také hrdinové, navzdory přístupnosti „od 15 let“ a zvěstem o lesbických hrátkách však není radno čekat odvážné milostné scény. Film je dost žhavý i bez nich. Jak by ne, když milostným svodům vzájemné podléhají natolik pohlední a charismatičtí herci. Kdyby jen to, oni navíc skvěle hrají! Nejlépe mi svou přirozenou polohou sedla Rebecca Hall – strojené věty v jejím podání vůbec strojeně nepůsobily. Penélope Cruz, na niž jsme navnaďováni přes půl hodiny, dodává ději potřebný impulz v roli horkokrevné Španělky, ale ke klasifikování za hlavní postavu má stejně daleko jako všechny ostatní. Každý uvolňuje prostor někomu jinému a v paměti nakonec pořádně neutkví nikdo.

Je velmi zavádějící prezentovat VCB jako lehkou sexy komedii. Neustále komíhá jen těsně nad čárou, která dělí komedii od dramatu. Stačilo by ubrat těch pár (vážně jenom pár) vyloženě komických situací a dostaneme tragédii. Nevím, jestli Woody cíleně rozvíjí svůj nápad z Melindy a Melindy (2004), nebo mu jednoduše docházejí nápady na vtipné hlášky, vtipný film si na každý pád představuji jinak. K VCB nejlépe sedí adjektivum „prázdninový“. Sice uváděný v měsíci, kdy teplota váhá, jestli už jít pod nulu, nebo ještě chvíli posečkat, ale (či právě proto) bezchybný co se týká přenášení nálady prosluněné, hédonistům přející krajiny na diváka. Nemohu napsat, že VCB dělá pro Barcelonu totéž, co udělal Manhattan (1979) pro Manhattan, na to jsou záběry tamějších památek příliš krátké a málo opojné, film rozhodně nadechuje Španělsko plnými doušky (a méně plnými vydechuje Allena).

Podvědomě jsem čekal, že Vicky Cristina Barcelona dopadne hůř. Tajně jsem si přál, aby dopadla lépe.Výsledek není docela matný, ani příliš oslňující. Woody stále obtížněji maskuje absenci šťávy. Zjevné scénáristické berličky – neustále přidávání nových postav místo využití těch stávajících, spoustu věcí vysvětlující vypravěč – přesto neubírají filmu na atraktivitě a díky pohotovému střihu nejspíš nebudete mít moc času nudit se. Pokud ano, může vás stále těšit vědomí, že se nenudíte u ničeho hloupého.

Vicky Cristina Barcelona (Španělsko/USA 2008)
délka 96 minut

režie a scénář: Woody Allen; kamera: Javier Aguirresarobe; hrají: Rebecca Hall (Vicky), Scarlett Johansson (Cristina), Barcelona (Barcelona), Javier Bardem (Juan Antonio), Penélope Cruz (Marie Elena), Chris Messina (Doug)

80%

jak hodnotí jinde: ČSFD (85%), IMDb (7.8), RT (80%)

NFS – 45 (Hoří, má panenko)

Posted: 22. 10. 2008 in videa

Nezapomenutelné filmové scény

Rozkradená tombola na jednom obyčejném hasičském bále – jedinečnou perspektivou Miloše Formana mrazivě komická výpověď o lidech a době a povaze nás, Čechů vůbec. Aneb „Měli si nakrást!“

hori-ma-panenko

Dan in Real Life ****

Posted: 21. 10. 2008 in recenze

Život začíná po čtyřiceti… občas

Vdovec Dan Burns (Steve Carell) má tři dcery, dva bratry a jednu sestru. Jejich rozvětvená famílie se zrovna sjíždí na jedno z pravidelných rodinných setkání na letní chalupě (třebaže je spíše podzim). Dan, tak trochu černá ovce rodiny, tak trochu dost outsider uzavřený ve svém melancholickém světě, si po masovém přivítání a první bezesné noci strávené v hlučné společnosti staré pračky (ostatní byli při obsazování pokojů hbitější) zajede užít pár minut ticha do nedalekého knihkupectví. V nedalekém knihkupectví střetne ženu středního věku (čili vrstevnici) Marii (Juliette Binoche). Marie je pohledná, inteligentní, spontánní, procestovala velkou část světa, má ráda sport, děti a nezkazí žádnou zábavu. Marie je v podstatě dokonalá a po šesti letech odříkání by pro Dana mohla být ideální partnerkou, jenže hollywoodští scénáristé jsou krutí, takže zde nutně musí být nějaké „kdyby“. Kdyby jen Marie nebyla čerstvou známostí Danova bratra Mitche.

Čekáte, že Mitch bude nějakým způsobem „vadný“? Alkoholik, násilník, lhář či nevěrník? Ne. Krom drobet vyššího počtu dosud vystřídaných partnerek je Mitch v pohodě a Marie nemá důvod ho nemilovat. Zatím. Ač není ani v závěru dost patrné, proč se některé dvojice spárovaly zrovna tak, jak se spárovaly, doporučuji vám to, a psychologickou plytkost díla vůbec, moc neřešit a vychutnat si v nejpozitivnějším slova smyslu „pěkný americký film“. Tohle nepodlézavě láskyplné pohlazení po duši rozdrásané obhroublými prasečinami nestojí a nepadá s výkonem Stevea Carella, jak by jeho fanoušci mohli (a možná i chtěli) usuzovat, přesto má právě on na výsledném půvabu snímku velký podíl. On a Juliette Binoche, francouzská herečka, jejíž herectví mě nikdy nedostávalo do kolen (kulantně řečeno), jež mě zde přesto okouzlila. Asi stejně jako hlavního hrdinu. Ústřední dvojku doplňuje ve vedlejších rolích několik zajímavých (Dianne Wiest), ale hlavně dokonale sehraných herců, jimž jsem pokrevní příbuzenství uvěřil po pár minutách.

Druhý režijní počin Petera Hodgese (prý nedoceněná, mnou neviděná Večeře s April) respektuje všechny zákonitosti romantických komedií posledních let, přesto nad všemi (nebo alespoň nad naprostou většinu)  ční jako Vitalij Kličko v davu Číňanů. Přirozený, civilní humor se nese ruku v ruce s nenuceným chováním postav a přirozeným průběhem jejich rodinné akce (hry, zábava i nějaký ten trapas musí být). Jistěže, Danovo pedantské chování k dcerám nepřetrvá až do konce, nejenom on v závěru „prozře“, některé vtipy jsou spíše do počtu (horká sprcha), některé řeči jakbysmet, ale když už měl můj výraz blízko ke kyselosti, začal hrát další parádní song z neodbitého soundtracku a úsměv byl rázem zpátky. S každou další písní mi docházelo, že sice nic nemůže být dokonalé, ale že takhle nějak vypadá aurea via media, čili zlatá střední cesta a že podobě zdařilý snímek pro celou rodinu zase delší dobu neuvidím. Mám radost, ač je to smutné.

Dan in Real Life (USA 2007)
délka 98 minut

režie: Peter Hedges; scénář: Peter Hedges a Pierce Gardner; hudba: Sondre Lerche; kamera: Lawrence Sher; hrají: Steve Carell (Dan Burns), Juliette Binoche (Marie), Dane Cook (Mitch Burns), Alison Pill (Jane Burns), Dianne Wiest (Nana)

jak hodnotí jinde: IMDb (7.0), ČSFD (79%), RT (66%)

Roman Polański

Posted: 18. 10. 2008 in osobnost

Strach a touha

Na útěku – stav příznačný pro život Romana Polańského. Ať vinou vlastní, či někoho jiného, Polański jakoby stále hledal a nemohl najít místo, kde pokojně stráví svůj život. Možná si již zvykl být v doslovném i přeneseném významu psancem a neklidný stav mysli, blízký pocitům odvrženého dítěte přijal ve svých pětasedmdesáti letech za normu. Jeho zatím poslední film, adaptace věčně, jaksi přirozeně utíkajícího Olivera Twista, o něčem podobném svědčí.

Kdybych chtěl mermomocí použít obehranou frázi „kruh se uzavřel“, pak nejlépe hned zkraje. Polańskému v současné době poskytuje útočiště rejdiště všech umělců Paříž, kde se léta páně 1933 jako Rajmund Roman Liebling narodil. Když se otec, polský žid a matka, ruská katolička, rozhodli dva roky před válkou vrátit do Krakova, nemohli tušit, o jak neprozíravé rozhodnutí jde. Po obsazení Polska nacisty byla rodina, včetně babičky a nevlastní sestry, přesunuta do ghetta, následně do koncentračních táborů. Smrti nakonec unikl jenom otec, který přežil útrapy v Mauthausenu, a malý Roman, jemuž rodiče před odvlečením zajistili za cenu veškerého majetku úkryt u nežidovského farmáře.

Po vzpamatování z válečných hrůz začíná Polański působit jako herec, následně se začíná studovat na Filmové škole v Lodži, která rozvinula správným směrem talent jiných velikánů polského filmu, Andrzeje Wajdy a Krzysztofa Kieslowského. Ještě během studií uvádí krátkometrážní absurdní grotesku Dva muži a skříň (1958). Tři roky po absolvování natáčí svůj první celovečerní film.

Nůž ve vodě (1962)
Pod očekávání nevinné kočkování dvou psů (za přelétavého povzbuzování jedné feny), kteří si nechtějí připustit podobnost jednoho s druhým, se teprve v závěru vyvrbí v drama člověka, trpícího za zločin, který nespáchal. Chtěl-li Polański tímto cvičením na troufale malém prostoru říct pár metaforicky zaobalených slov k tématu „život za komunismu“, či jenom natočit náznakový thriller o hájení svého teritoria, není tak podstatné jako fakt, že se na to moc dobře kouká.

Formálně originální drama tří postav popudilo kritiky a nechalo chladnými diváky. Neslušelo se, aby film té doby nevyzdvihoval polskou národní hrdost, natožpak aby naznačoval, že k té hrdosti není až tolik důvodů. Polańského progresivní přístup byl mnohem příznivěji přijat na západě, když následovala cenu kritiků na MFF v Benátkách a nominace na Oscara (Nejlepší zahraniční film – 1963), režisér dlouho neotálel a opustil horkou půdu země, ve které již nadále nenacházel potřebné zázemí. Svůj další film natočil v Londýně, s francouzskou herečkou v hlavní roli. Není divu, že se postupně naučil ovládat kromě polštiny, francouzštiny a ruštiny také španělštinu, angličtinu a italštinu. Kosmopolitní člověk.

Hnus (1965)
Z nějakého důvodu jsem si během velmi sugestivního závěru představoval, jak by celá záležitost vyzněla coby televizní reportáž o hrůzném nálezu v jednom panelovém bytě. Jak by byl vykreslen vrah, jak oběti, zda-li by vůbec někoho zajímaly příčiny. Těm je věnováno předchozích cca devadesát ubíjejících filmových minut, zahrnujících asi třikrát znásilnění Catherine Deneuve a minimálně jednou Catherine Deneuve procházející v zombie modu Londýnem. Netuším, jestli má jít o výzvu ke zmagoření, nebo naopak o varování před ním, či pouze o atmosférické nahlédnutí do hlavy pacientky, která utekla z pohovky doktora Freuda, psychárna je to každopádně vydařená.

Následující černou komedii natočil stejně jako hnus za spolupráce scénáristy Gérarda Bracha.

Slepá ulička (1966)
Vnitřní boj „dodívat se/nedodívat se“ svádím téměř u každého Polańského filmu. Zatím jsem jej vždycky ke štěstí daného filmu vyhrál a místo zamýšlených dvou (až na jednu výjimku) nakonec vždy hodnotil čtyřmi hvězdičkami. Ze slepé uličky vycházím pokořen. Neskutečně nezáživné míšení thrilleru a komedie podněcovalo mou touhu zvědět co bude dál mnohem méně než bezprostředně následující a podobně schizofrenní Ples upírů. Dlouhé záběry, včetně toho nejdelšího, sedmiminutového, jsou fajn, jsou pěkné, jsou nudné a asi měly za cíl dostat diváka do specifické nálady. Hádám, že sklíčenost to nebude.

Prvním přičichnutím ke Spojeným státům byla podivně nevtipná parodie Ples upírů (1967), jež dokáže jako většina Polańského filmů vtáhnou svou divnou, nespecifikovatelnou atmosférou. I přes její přítomnost vyniká Ples euforií, pramenící z režisérova idylického vztahu s budoucí manželkou, krásnou a roztomilou Sharon Tate. Podle vlastních slov strávil po boku této ženy nejkrásnější chvíle svého života. Byli v ráji, čekalo je peklo. Což (prozatím s cynickou, nicméně nadsázkou) předznamenává plnokrevný hollywoodský debut notně pekelného ražení.

Rosemary má děťátko (1968)
Bez legrace film, který svým přístupem „nožem proti těhotenství“ není vhodný pro nastávající matky. Polanski dále rozpracovává motiv z Hnusu (Mia Farrow je zpočátku dokonce podobné Catherine Deneuve), bezbrannost mladé ženy, obklopené ze všech stran čímsi cizím, usilujícím o narušení její sexuální integrity. Zde musí hrdinka navíc zápasit s faktem, že se nekontrolovatelné zlo stává fyzickou součástí, ale jako matka je i v tomto ohledu bezmocná, své nenarozené dítě zabít nedokáže. Netrpělivě očekávaný a velmi snový závěr nám k vlastní škodě dává jednoznačnou odpověď, ale zároveň si díky ní může dovolit asi vůbec nejděsivější scénu – pasivní přijetí vsugerované role. Odvážné téma i délka plně slouží režisérovu oblíbenému procházení nejtemnějšími a nejcitlivějšími podloubími lidské duše.

Když si Polański se Sharon Tateovou v únoru šedesátého devátého roku pronajali rezidenci Cielo Drive v Los Angeles, nemohli tušit, k jaké tragédii zde o šest měsíců později dojde. Dne 9. srpna 1969 vpadl do rezidence gang kriminálníka Charlese Masona, známý také jako „Masonova rodina“. Bestiálně zavraždili Tateovou, tehdy osm a půl měsíce těhotnou, a další tři osoby: kadeřníka Jaye Sebringa, Polanského přátele Abigail Folgerovou a Voyteka Frykowského. Polanski byl ke svému štěstí v Evropě. Z této události se nikdy plně nevzpamatoval. Svědčí o tom mimo jiné mimořádně temné vyznění naprosté většiny jeho následujících filmů. Pohled na svět se pro něj nenávratně změnil, navždy si bude vyčítat, že v ten den nebyl u své těhotné manželky. Jakkoli by těžko situaci ovlivnil, naopak nejspíš připravil svět o dalšího talentovaného člověka. Dozvukem traumatizující události je silně poznamenána brutální adaptace Shakespearova Macbetha (1971). Později výrazněji zužitkované téma sexuální obsese nepřidalo na atraktivitě nevydařené koprodukční komedii Co? (1972). Za návrat ve vší parádě můžeme pokládat teprve Čínskou čtvrť (1974), jeden z nejtemnějších neonoirů, proslavený mimo jiné nesnesitelně napjatou atmosférou během natáčení. Dle rozšířeného mínění nejosobitější a pro pochopení jeho tvorby klíčový titul vznikl dva roky po bloudění Jacka Nicholsona a jeho rozříznutého nosu.

Nájemník (1976)
Polański po Hnusu a Rosemary potřetí variuje téma „člověk propadající šílenství v nepřátelsky naladěném bytě“. I při své notné úchylnosti mi tato variace, očividně ovlivněná Kafkou, přišla nejsrozumitelnější. S cynismem režisérovi vlastním krásně demonstruje kontinuální deptání jedince společností, která v rámci určitých zvrácených pravidel nepřipouští žádné odchylky. Trelkovsky (absence křestního jména tohoto polského imigranta zdůrazňuje autobiografickou rovinu díla) si příliš pozdě uvědomuje, kam ho přivede bezvýhradný konformismus. On si možná přivykne prostředí, ale prostředí nikdy nepřivykne jemu.

Uprchlíkem ve zločinnějším smyslu daného slova se Polański roku 1977 stává po svedení nezletilé dívčiny v domě Jacka Nicholsona. Znásilnění opilého dítěte není věc, nad kterou by puritánští Američané dokázali mávnout rukou. Ani po třiceti letech ne, území Spojených států je pro známého světoběžníka nadále zakázanou zónou. Většinu následujících filmů natočil ve Francii nebo Velké Británii, třebaže za účasti amerických herců (Harrison Ford – 48 hodin v Paříži, Johnny Depp – Devátá brána). Svým ambivalentním vztahem k ženám popudil feministky a konzervativce ještě (ne)jednou, když svou novou manželku Emmanuelle Seigner nechal objevovat sadomasochistické podoby lásky v psychologicko-erotické adaptaci knihy Pascala Brucknera.

Hořký měsíc (1992)
Auvajs! Zákeřná podpásovka pro „přisvojovatelské“ chlapské ego a pro všechny idealistické mladé páry, přesvědčené, že jejich společná láska jim pomůže ladně přehupsnout přes všechny životní překážky a že budou žít šťastně a spokojeně až do kremace. Obzvlášť nevhodné pro čerstvé manžele, jejichž „honeymoon“ by se po zhlédnutí snadno mohly přehoupnout do nekontrolovatelných „bittermoon“, do listování temnými stránkami duše své i svého partnera.

Vícero způsoby mohou znalci režisérova života vnímat napínavý psychothriller o vině, trestu a odpuštění.

Smrt a dívka (1994)
Typická Polańského témata (pocit viny, nemožnost úniku před vnějším světem) se zde mísí s obecnějším zamyšlením nad smyslem demokracie, potažmo kteréhokoliv systému a nad jeho mocí/bezmocí při prosazování spravedlnosti. Divadelní původ film nezapře, ale zásluhou tří brilantních herců dokáže po celou dobu šlapat jako hodinky. Nejdříve nevíme prakticky nic a díky chytrému dávkování informací nikdy nehrozí pocit, že víme málo, nebo naopak příliš. Jsme bráni jako rovnocenní partneři. Je jenom na vás, přidáte-li se pod nátlakem emocí na stranu obžalovaného, žalujícího, (tragikomicky bezzubého, absurdně přelétavého) zákona, či zůstanete nestrannými pozorovateli.

Pianistu, své opus magnum, dílo, k němuž celý život směřoval, natočil Roman Polański před šesti lety. Příběh židovského pianisty, který jako jediný uniká lágru, je strhující právě pro osobní naléhavost, kterou do něj vetkal. Polański bere film zjevně jako formu psychoterapie, ale projekty dokončené ani připravované (mysteriózní thriller s Nicolasem Cagem) nesvědčí o výraznějším pokroku. Možná traumata, jež jej sužují od raného dětství, ani nechce opustit. Možná jejich opakování skrze náměty svých filmů pojímá coby pokání. A možná je právě to důvod, proč dokáže o věčném sváru lidského strachu a lidské touhy tvořit tak naléhavá díla.

Nezapomenutelné filmové scény

!Obsahuje spoilery!

Scéna scén! Závěr nejlepšího westernů všech dob (za tím si stojím) je geniální ukázkou toho, jak stupňovat napětí vysoko nad psychické možnosti obyčejného diváka. Morriconeho hudba! Leoneho režie! Eastwoodův výraz! Černohumorné zakončení! Napoprvé mne to skolilo jako přesně mířená rána do hrudi. Pro mne naprostý vrchol filmařského umění.

hodny-zly-a-osklivy

Umírající zvíře ****

Posted: 13. 10. 2008 in film týdne

Film týdne (94)

Elegy

„Čas utíká, když se nedíváte.“

Profesor David Kepesh (Ben Kingsley) věnoval značnou část svého života výuce literatury a dobývání půvabných studentek. Otevřeně přiznává, že krásné ženě nedokáže odolat. Když však po šedesátce potká skvostnou Consuelu (Penélope Cruz), její mládí, její nádherné tělo a samozřejmost, s jakou se mu oddává, i podivná netečnost, s níž přijímá projevy jeho vášně, v něm probouzí žárlivost, kterou Kepesh nedokáže zapudit dokonce ani ve chvílích, kdy ji svírá v náručí, ztrácí svůj obvyklý ironický odstup a soustředění, přestává racionálně uvažovat. Před nejhorším ho však zachraňuje láska zralé ženy. (oficiální text distributora)

Už o tom netřeba vést polemiky – Isabel Coixet je nejlepší současnou režisérkou filmů o lidech, jejichž osudy vás rozbrečí. Včetně povídky z Paříži, miluji tě, jsem se u jí režírovaného počinu citově odhalil již počtvrté. Jednou k onomu odhalení dokonce došlo při pohledu na odhalenou Penélope Cruz, což vážně nelze nazvat jinak než citovým vyděračstvím.

Knihu nositele Pulitzerovy ceny Philipa Rotha, jejíž název, odvozený z básně W. B Yeatse, je zároveň českým názvem filmu, si režisérka bezesporu nevybrala náhodou. Byť začíná jako přemoudřelé intelektuální drama (kterým navenek velice podobná Lidská skvrna zůstává až do konce), v poslední třetině odhazuje veškeré artové zábrany a šije to do nás naplno.

Závěrečné minuty nejsou svým pojetím vyloženě laciné, vlastně věrohodně znásobují tragičnost výtečně napsaných postav, zkoumají pojem elegie z různých úhlů a film navíc končí přesně v momentě, kdy jej od kýče dělí poslední tenoučká vrstva. Odevzdáni sobě napospas, navěky. V romantickém spříznění dvou duší snad ani dál zajít nejde. Umírající zvíře si ale nezaslouží být vydáváno za pozornosti hodné pouze kvůli onomu závěrečnému žalozpěvu.

Scénář zajímavě řeší krizi proutníka za zenitem, k níž má rozhodně co říct samotný Kepesh, jehož sebeklamné a cynické vnitřní monology se někdy ukážou být stejně neupřímnými vnějšími dialogy. Zajímavější než „povinné“, nicméně k rodinným hodnotám nebývale kritické hledání cesty k synovi, je jeho pragmatický přístup k ženám. Ke Carolyn, která mu poskytuje, jak v jedné scéně s upřímností vyzrálé ženy podotýká, „Pure fucking“, tak ke kubánské, pohádkově krásné i pojmenované Consuele. Klepesh nevěří, že by vztah s ní mohl fungovat, v klíčovém okamžiku ji přesto nedá vale a v rozhodování neupřednostní druhý, nýbrž první nejoblíbenější orgán Woodyho Allena. Nepřipravil ji tím sobecky o největší štěstí jejího života?

Ben Kingsley byl pro role šarmantních, ale tak-trochu-zmetků předurčen, při ztělesňování pojmu morální ambivalence ani tentokrát nevykrádá sám sebe, což je nejlépe patrné během scén s Dennisem Hopperem, pořád stejným unaveným hipíkem. Méně štědrou dávkou nejednoznačnosti byla obdarována postava Penélope Cruz, která ani mimořádnou autenticitou svého herectví ve vyhroceném závěru nemůže skrýt napsáni Consuely jako andělské bytosti z jiného vesmíru, která si na Zemi odskočila, jen aby svedla jistého sofistikovaného profesora literatury.

Umírající zvíře je velmi kvalitní pocitovkou (nepodceňující význam intelektu), dýchne z ní na vás smrt stejně jako radost z nepředstavitelně křehkého bytí. A možná přijdou i slzy.

Umírající zvíře (Elegy, USA 2008)
délka 108 minut

režie: Isabel Coixet; scénář: Nicholas Meyer; kamera: Jean-Claude Larrieu; hrají: Ben Kingsley (David Kepesh), Penelope Cruz (Consuela), Patricia Clarkson (Carolyn)

85%

jak hodnotí jinde: ČSFD (73%), IMDb (7.1), RT (74%)

Děti noci

Když si po probuzení nepamatujete na nic z předešlé noci a na krku nahmatáte dvě malé krvavé ranky, vězte, že vaše dny jsou sečteny. Nečeká vás věčný život v temnotě, pokoutné vysávání nevinných pan a tichý obdiv vašich kvazi-upírských kámošů (jež pobledli pouze následkem dlouhého vysedávání před počítačem). Čeká vás návštěva lovce upírů. S trochou štěstí toho nejlepšího, D, který vás zbaví dalšího trápení rychleji, než byste řekli „pěkný klobouk, pane“. D, napůl člověk, napůl upír – černě oděný mstitel, jenž noc za nocí vyráží na lov. Společnost mu dělá jeho levá mluvící ruka a černý oř. Jistě zažil mnoho historek příliš temných na vyprávění u táborového ohně. Tohle je jedna z nejlepších. Přesněji: tohle je jediná, kterou znám a kterou budete chtít znát také.

Blíže neurčená budoucnost. Svět vypadá jinak. Pro lepší představu zkuste do šejkru vhodit ty nejcharakterističtější znaky westernů, gotických hororů, postapokalyptických sci-fi a přírodních fantasy a pořádně s ním zatřást. Upíří mají pré. Není jich mnoho, vlastně jen malá hrstka, ale své poslední slovo ještě neřekli. Jak naznačuje únos Charlotte, mladé dívky z dobře zajištěné rodiny. Její otec i její bratr jí chtějí zpět, nejlépe živou a zdravou. Jsou ochotni zaplatit sto milionů dolarů, což bude zjevně i v blíže neurčené budoucnosti částka, pro kterou dáte svůj krk rádi všanc. Stejně jako D, stejně jako skupina lidských lovců upírů nazvaná Bratři Markusovi (asi proto, že jsou to bratři Markusovi). Není pochyb, že v dívčině zmizení má prsty protřelý upír – aristokrat Meier Link, který vypadá drsněji, než zní jeho jméno. Nechť započne lov!

Dějová linie filmu se zdá být primitivní, zprvu nenaznačuje žádné výkyvy. Někdo někam hodně rychle uhání, načež je zastaven někým jiným, jehož počínání naruší někdo třetí, pročež se ten první stačí znovu rozjet. Ale když se začne řešit, kdo a kam tak rychle uhání, kdo a proč jej pronásleduje a tak podobně, nepůsobí to zbytečně ani směšně. Kupříkladu romantická (dvoj)rovina vyprávění má sílu dojmout skoro až k slzám (scéna na mostě si nezadá s nějakou „velkou tragédií“). A jakkoliv nemám v oblibě patetická řešení nešťastných údělů nezdolných reků, zde šlo o příjemné zpestření jinak hyperakční podívané. Mezi postavami vznikají na relativně malém prostoru (a za ďábelského tempa) dosti pevná pouta a stejně těžce jako se ony loučily mezi sebou, loučil jsem se já s nimi. Poslední scéna funguje podobně jako poslední scény mnoha jihokorejských romancí: je to nečekané, je to krásné a dojemné a přejete si, aby to přetrvalo navždy.

Z vizuálního hlediska lze o Lovci upírů psát jedině v superlativech. Špičková 2D animace zčásti přejímá kresby ze stejnojmenných novel Hideyuki Kikuchiho (ilustroval Yoshitaka Amano) a současně je uvádí do přirozeného pohybu. Každým záběrem jsem si tudíž toužil vytapetovat pokoj a každou scénu jsem prožíval jako na vlastní kůži. Nevzniká zde už jakási specifická odnož adrenalinových sportů? Imaginace animátorů nerespektuje žádné limity. Není ujetá takovou tou hodně divně bizarní cestou, všechny úchvatné výjevy jsou pevně spjaty se světem, v němž mají své místo a který budete stejně jako ony výjevy jenom těžko presovat do nějakých omezujících škatulek. Najdete zde všecko možné a věřím, že, snad vyjma snově-nesnových momentů z poslední třetiny, neztratíte přehled. Při svém množství zastoupených výtvarných stylů jde o nádherně „čistou“ podívanou. Podívanou s velkým P (a D).

Japonci opět prokázali svůj cit pro mimořádně poutavé příběhy, kterým animovaný formát neškodí, naopak prospívá. Lovec Upírů D umí strhnout po pár minutách a následně nabídnout jeden z nejintenzivnějších akčně-hororových zážitků za drahnou dobu. Je-li vaše krevní skupina V pozitivní (V jako vampýr), budete tuto temnou lahůdku vyhledávat stejně pravidelně jako obávané noční bytosti čerstvé oběti. Přeji dobrou chuť.

Vampire Hunter D: Bloodlust (Vampaia hantâ D, Japonsko 2000)
délka: 103 minut

režie: Yoshiaki Kawajiri; hudba: Marco D’Ambrosio; kamera: Hitoshi Yamaguchi; v originále mluví: Hideyuki Tanaka (D), Ichirô Nagai (Levá ruka), Kôichi Yamadera (Meier Link), Emi Shinohara (Charlotte)

90%

jak hodnotí jinde: ČSFD (88%), IMDb (7.8), RT (70%)

Nezapomenutelné filmové scény

Nebudu skrývat pravdu za intelektuálské zástěrky a klidně na rovinu přiznám, že se jednou za čas rád prostoduše pobavím u připitomělé komedie jako Austin Powers: Špion, který mě vojel, Zahulíme, uvidíme či Hele vole, kde mám káru? Z posledně jmenované pochází již poměrně profláklá scéna, kdy se dva ne-příliš-bystří hrdinové snaží tomu druhému sdělit, co má vytetováno na zádech (česky „Kámo“ a „Super“).

hele-vole-kde-mam-karu-

Vysvobození ****

Posted: 6. 10. 2008 in film týdne

Film týdne (93)

Deliverance

Kdo se bojí, nesmí do lesa

Čtveřice městských dobrodruhů prchá před nástrahami Atlanty do nevyzpytatelné divočiny. Na kánoích chtějí sjet řeku Cahulawassee a zažít přitom trochu dobrodružství. Toho dobrodružství nakonec bude víc, než si by si dokázali představit v nejhorší noční můře.

Zprvu nic nenaznačuje, nač budou nuceni proti své přirozenosti přistoupit. Dojem z nepříliš vlídného přivítání místními záhy vytlačí adrenalinové sjíždění prvních peřejí. Krásná příroda, naprostá svoboda a pocit návratu k pudovým kořenům svých osobností. Od instinktivního vnímání světa k ničemu vyššímu nikdy nedospěli dva zdejší zálesáci, psychopatická stvoření uvízlá na vývojové větvi mezi homo erectus a homo sapiens. Cizince neradi.

Jako nárazem mizející vyhlídku poklidného výletu střídá mnohem jasnější vyhlídka na smrt. Ed (John Voight), Lewis (Burt Reynolds), Bobby (Ned Beatty) a Drew (Ronny Cox) se pod tlakem vyhrocených okolností mění ve zvířata. Zavítali do prostředí, jehož pravidla neznají nebo nechápou a nerespektují, na což nyní doplácí (že by další kopanec za Vietnam?).

Respekt k přírodě naopak charakterizuje kameru Vilmose Zsigmonda, neokázalou, spíše skromnou, držící se v ústraní. Dokonce ani nechvalně proslulá scéna „Kvič jako prase!“ není zdaleka tak explicitní, jak hluboko v paměti mnohých zůstane. Lze ji také vykládat jako hlavní nositelku eko-poselství Vysvobození: Zkuste znásilnit přírodu a příroda znásilní vás.

Film vzniknul v době, kdy byla Amerika sužována nejen strachem z okolního, ale i z vnějšího (AIDS, nedůvěra v politiky, v média, v sebe samé) a hrůznost toho, co se tatíkům od rodin, klidně i celým rodinám může přihodit pár desítek kilometrů od domova, nijak nezlehčuje. Nemilosrdně staví na ustrašenosti společnosti, která plně pocítila svou vinu. Vysvobození lze ale klidně číst i jako otevřenou výzvu k městské střední třídě: nelezte do přírody, k níž stejně nemáte žádný vztah. Totéž s různým poměrem možných vedlejších výkladů tvrdí také horor Hory mají oči (1977) nebo thriller Jižanská pohostinnost (1981).

Žánrové zařazení Vysvobození není tak jednoznačné. Letmá obeznámenost se zápletkou svádí zařadit jej mezi dobrodružné snímky, na ně ovšem po většinu času shlíží s (bezzubým) úsměvem. Jako na pohádky, jejichž hrdinové zásadně nerozebírají provedené činy – zažité z nich nanejvýš ková větší tvrďáky. Odpovídá tomu obsazení Burta Reynoldse, chlapáka, jehož chlapáctví je nalomeno. Rovněž absentuje konec, který by dění nějakým elegantním, přímočarým způsobem uzavíral.

Snad až příliš dlouho oddalované titulní vysvobození ve skutečnosti nikdy přijít nemůže, napětí nepovolí, strach již natrvalo kempuje v jejich duších. Všechen dosavadní mačizmus přebírá marginální roli, muži nejsou déle muži v původním slova smyslu. Staly se z nich ustrašené trosky.

Přístup Johna Boormana ke knize Jamese Dickeyho (v závěru hraje šerifa) charakterizují hned úvodní dvojznačné výroky pronášené mimo záběr a krátce nato sladěná hra na banjo a kytaru, chvilkové naleznutí společné řeči skrze hudbu, za nimž stejně cítíme cosi znepokojujícího. Racionálně neodůvodnitelné znepokojení pozvolna narůstá, víceznačných dialogů ubývá, o prioritě hrdinů přestává být pochyb: Přežít! Těžko říct, kolik diváků ve dvaasedmdesátém prokouklo dobrodružnou zástěrku a spatřilo zhmotnění vlastních strachů. Dnes je Vysvobození ještě aktuálnější.

Vysvobození (Deliverance, USA 1972)
délka: 109 minut

režie: John Boorman; scénář: James Dickey; kamera: Vilmos Zsigmond; hrají: Jon Voight (Ed), Burt Reynolds (Lewis), Ned Beatty (Bobby), Ronny Cox (Drew)

80%

jak hodnotí jinde: ČSFD (83%), IMDb (7.9), RT (94%)

Z natáčení:

Natáčení nepříliš nákladného Vysvobození probíhalo z větší části v Georgii, v rokli Tallulah a na řece Chattooga v Jižní Karolíně. (Místa, kde se natáčely některé scény, byly po úspěchu filmu pojmenovány turistickými průvodci.)

Pro scénu, kde čtveřice vypadne z kanoí a následně se řítí dolů po kamenech, odmítnul Burt Reynolds jako domnělý hlavní mačo filmu kaskadéra. Boorman původně použil loutku, což podle Zsigmonda vypadalo přesně jako „loutka padající dolů vodopádem“. Když tutéž scénu absolvoval Reynolds, zlomil si při ní kostrč, málem se utopil a nakonec byl na hladinu vyplivnut nahý, okomentoval to Zsigmond „přesně jako loutka padající dolů vodopádem“.

Herci nebyli kvůli omezení financí pojištěni.

Ve stejné době, kdy Angličan Boorman natáčel v Americe Vysvobození, natáčel Američan Sam Peckinpah, který o Dickeyho novelu také projevil zájem, v Anglii Strašáky (1971).

Jediný z herců, kteří před natáčením drželi v ruce pádlo, Ned Beatty, paradoxně hraje nejméně zručného kanoistu z celé čtveřice.

Úvodní dialogy mimo záběr měly původně zaznít ve scéně z lukostřeleckého klubu v Atlantě, která měla film otvírat.

Rok po natáčení se na řece Chattooga utopilo 31 lidí, ve snaze zdolat jí po vzoru filmu.

Zdroj: IMDb a Empire May 2006