Závěrečný díl Caprova cyklu „filmů s poselstvím“ (po Úžasné události a Pan Smith přichází) není jen naivní humanistickou pohádkou se silně levicovým (nebo přesněji anti-kapitalistickým) nábojem. Prostinká, ačkoli po caprovsku nejednoznačně uzavřená hlavní dějová linie pouze odklání pozornost od důmyslné kritiky tehdejší (a dodnes s jistými obměnami přetrvávající) mediální a politické praxe. Film zároveň, možná i díky obsazení nadprůměrně emancipované Barbary Stanwyck, převrací některé genderové stereotypy.
Gary Cooper se jako lehko zaměnitelný „average Joe“ díky ctižádostivé novinářce mění v plátno, na které si Američané mohou projektovat vlastní přání a frustrace. Stává se z něj mediální konstrukt, prázdná forma, která může být vyplněna libovolnou ideologií (podobně o čtyřicet let později Peter Sellers v cyničtější variaci na totéž téma Byl jsem při tom). Jeho skutečná identita není podstatná, význam má jenom identita mediální, neexistující mimo obraz zprostředkovaný masám tiskem a rozhlasem.
Scény, v nichž Stanwycková realizuje svou ideu a na základě konkurzu vybraného muže upravuje tak, aby pasoval do předem vytvořené role, patří k těm nejpodnětnějším. John Doe nesmí vyjadřovat nic konkrétního a umenšovat tím prostor pro významy, které si do něj „vloží“ veřejnost. Proto je po něm žádáno, aby při fotografování vyjádřil neurčité gesto vzdoru, lhostejno proti čemu („just protest“).
John Doe je především dobrým reklamním trikem („You’re the fake“), který má zvýšit prodejnost novin. Jeho zneužití k politické manipulaci s davy je pouze odvozenou funkcí. Původ zla má tudíž finanční podstatu. V širším významu jsou špatné instituce jako takové, protože žádné z těch, jež ve filmu vidíme, nejde o člověka, ale jenom o vlastní prospěch.
Sbližování ženy a muže zpočátku není motivováno vzájemnou náklonností, nýbrž ženinou touhou udržet si práci a přijít k penězům. Její praktickou orientaci vyjadřují také strohé šaty, které vymění za elegantnější róbu až poté, co se nechá „koupit“ mocnými muži a zradí tím pracující třídu. Vzdává se autonomie a ztrácí svůj jedinečný styl a zřejmě i díky tomu si uvědomuje, co provedla Johnovi. S ohledem na její zradu není pravděpodobné, že by mezi hrdiny došlo k ustavení heterosexuálního svazku.
Vztah mezi Ann a Johnem má blíže ke vztahu mezi dcerou a otcem, který v životě Ann dosud absentoval. Oživen je teprve prostřednictvím deníku, z něhož John předčítá, a na hlubší rovině pak během převyprávění snu o plácání na zadek, který se Johnovi zdá. Vidí-li Ann v Johnovi svého otce, jde o další vyjádření její potřeby kontroly nad vlastním životem, přecházející v krajních případech do manipulace s druhými – tento nový otec totiž nestvořil ji. Ona stvořila jeho. Oddanost práci a nadosobním ideálům získává v narativu filmu vyšší hodnotu než láska, což je pochopitelné vzhledem k pohnuté době vzniku, ačkoli v klasickém Hollywoodu o standardní vyústění rozhodně nešlo.
Meet John Doe. USA 1941, režie: Frank Capra, scénář: Robert Riskin.
O filmu 