Archiv Červen, 2017

Text obsahuje drobné spoilery.

David Bordwell na svém blogu nedávno zveřejnil text vysvětlující, proč patří thrillery již mnoho let k esteticky nejpodnětnějším žánrům. Dynamický thriller ze světa vysoké politiky Miss Sloane by mohl použít jako ukázku vysoce sofistikovaného vyprávění, které stojí na klasických vyprávěcích principech, ale zároveň klade na pozornost diváka poměrně vysoké nároky. Na rozdíl od filmů, o nichž píše Bordwell, je Miss Sloane, nesmírně napínavá i přes to, že ústředním zločinem není vražda.

Jessica Chastain hraje chladnokrevnou washingtonskou lobbistku Elizabeth Sloane, jež si navenek nikoho a nic nepřipouští k tělu. Ostatní lidé, včetně nejbližších kolegů, jsou pro ni pouhými figurkami na šachovnici, které jí pomáhají přelstít soupeře. Svůj styl hry nám ve zkratce představí hned v úvodním monologu, zdánlivě pronášeném směrem k divákovi (ve skutečnosti její slova patří etické komisi senátu). Podobně jako v Dokonalém triku Christophera Nolana nám ovšem úvodní výzva k větší obezřetnosti nebude moc nápomocná. Ať se hrdinku s pokerovou tváří budete snažit prokouknout sebevíc, nakonec vás stejně převeze. Stejně jako všechny postavy okolo sebe.

Režisér John Madden a debutující (!) scenárista Jonathan Perera na rozdíl od tvůrců filmů jako Podfukáři (2013) nepodlehli touze překvapovat diváka na úkor příběhové logiky a nepomáhají si neférovými úhybnými manévry, které by celou zápletku postavily na hlavu. Nelžou a nevymýšlejí si nemožné (dokonce i švábi s mikrokamerou na zádech jsou dnes realitou), jenom nám zkrátka neříkají všechno. Práce s informacemi je přitom alfou i omegou také pro Elizabeth, která si potrpí na přesných faktech a větu „I don’t know“ nebere za odpověď.

V jednom z mála okamžiků, kdy někomu říká víc než to, co sama chce, aby dotyčný věděl, na sebe Elizabeth prozrazuje, že v životě nezvládla jedinou zkoušku – řidičskou (a proto je auto jediným prostorem, kde sama neřídí, ale nechává se vést). Od té doby je pro ni jakékoliv selhání nepřípustné. Kariérní úspěchy se pro ni staly posedlostí i jediným smyslem existence. Bez práce by její život neměl žádný obsah, v čemž připomíná procedurální thriller 30 minut po půlnoci, v němž si Chastainová zahrála tvrdou kariéristku posedlou stoprocentním výkonem poprvé.

Elizabeth ovšem přes svůj emocionální chlad není ženou nectící žádné morální zásady. Motivace jejího jednání v průběhu celého filmu je jedním z mála zlidšťujících faktorů, které z ní dělají zranitelnou lidskou bytost (společně se skutečností, že nespí, potřebuje k životu sex a jídlo, které bere za stejnou nutnost jako chození na WC). Víc o jejím soukromí však ani vědět nepotřebujeme. Film stojí primárně na příběhu, nikoliv na postavách (jinými slovy je „plot-driven“, nikoliv „character-driven“), jejichž výrazně zredukovaný soukromý život tak neodvádí naši pozornost a nezpomaluje strhující tempo vyprávění.

Film začíná uprostřed vyšetřování Elizabethiných pochybných postupů při získávání hlasů senátorů. Od probíhajícího slyšení se v několika dějových blocích vracíme do stále méně vzdálené minulosti, abychom, alespoň navenek, pochopili, jak se Elizabeth dostala do úzkých (ve skutečnosti je i samotné slyšení součástí jejího plánu). Svědomí se v ní podle všeho hnulo ve chvíli, kdy měla jednomu významnému zástupci NRA pomoct přesvědčit ženy, že puška patří do každé domácnosti. Ačkoliv prosazuje co nejvolnější trh, jsou hranice, které odmítá překročit.

Než aby přijala tuto nabídku, dává výpověď a přijímá pracovní nabídku menší firmy (kterou dostala ještě před tím, než se rozhodla odejít, takže tolik neriskovala), která chce prosadit opak toho, po čem toužil její dosavadní zaměstnavatel – přísnější kontrolu a regulaci střelných zbraní. Jestli vám její počínání zavání osobní pomstou, jste na správné stopě. Osobní rozměr celé záležitosti, kterou lze vnímat i jako boj ženy odmítají jednat stejně bezohledně jako muži (ačkoli tvrdí, že pro ni pohlaví nehraje roli), ale není směrodatný. Elizabeth není tak malicherná, aby se rozhodla jít po krku opravdu mocným rybám jen z ukřivděnosti.

Na základní úrovni vypráví Miss Sloane o střetu dvou znesvářených subsvětů, jejichž obyvatelé sledují stejný cíl – získat na svou stranu dostatek senátorů k prosazení zákona. K podobnému závěru nás navádí střídavé zprostředkovávání informací o dění v obou táborech. Netušíme ovšem, že jedna z postav je nastrčeným krtkem a jistá fakta sděluje jistým lidem s odlišným záměrem, než se dotyční domnívají (případně její počínání nevidíme v úplnosti, ale jen v náznaku, takže jej vyhodnotíme chybně). Teprve v závěru vyjde najevo, že otázka „prosadí zákon/neprosadí zákon“ byla v podstatě jen MacGuffinem, hrdinka sledovala jiný cíl a její zdánlivá chyba byla ve skutečnosti součástí plánu.

Znovu je třeba zdůraznit, že film nám nesděluje nepravdivé informace, pouze vytváří takový (interpretační) rámec, který nás svádí k vytváření mylných hypotéz. Pro zvolenou vyprávěcí strategii tudíž není směrodatné to, co bylo řečeno, nýbrž to, co zůstalo nedořečeno. Zřejmě až během druhého zhlédnutí si budete více všímat mnoha náznaků, že nám bylo něco zatajeno, že zbývá povysvětlit, proč si postavy povídaly zrovna o tomto tématu (k čemu odkazuje narážka na Sokratovy žáky?, proč Elizabeth studuje učebnici pneumologie?). Podobné otázky si přitom kladou i vedlejší postavy, pro které je protagonistka stejně netransparentní jako pro nás.

Syžet s učebnicově načasovanými obraty a dávkování informací à la konspirační thrillery ze 70. let doplňuje chladný vizuální styl současných thrillerů, zpopularizovaný zejména Davidem Fincherem. Mnoho scén se odehrává ve spoře nasvícených interiérech, venku je častěji noc než den, barvy v jednotlivých záběrech jsou sladěné stejně dokonale jako šatník Elizabeth, která dobře ví, kdy praktický kalhotový kostým nahradit nějakým „ženštějším“ modelem. Konzistentní je vedle tónu i konstantně vysoké tempo vyprávění, na němž má vedle hladkých přechodů mezi záběry, střihových sekvencí nebo paralelní montáže podíl i rychlost, s jakou se Jessica Chastain pohybuje a mluví, dávající vzpomenout na hrdinky screwball komedií klasického Hollywoodu (oproti nim preferuje Elizabeth o poznání cyničtější humor).

Maddenův znamenitý thriller, do puntíku naplňující poučku o Čechovově pušce, ve své fascinaci proceduralitou politického vyjednávání připomíná Lincolna od Stevena Spielberga. Zároveň ukazuje, pakliže ji přijmete jako reflexi reálných poměrů ve Washingtonu, že prosazování nepopulárních zákonů stále vyžaduje velké množství kliček a vykonat jednu dobrou věc někdy vyžaduje udělat pár věcí, které tak docela dobré nejsou.

Miss Sloane. USA 2016, 132 min, r. John Madden, s. Jonathan Perer.

Reklamy