Archiv Únor, 2008

NFS – 23. (Divoká banda)

Posted: 27. 2. 2008 in videa

Nezapomenutelné filmové scény

!Spoiler Warning!

Scéna, na jejíž přidání do NFS jsem se nesmírně těšil. Největší masakr v dějinách westernu, po kterém i ten největší pacifista a odpůrce zbraní zatouží „jen tak“ si zastřílet.

divoka-banda

Reklamy

And the Oscar Goes to…

Posted: 25. 2. 2008 in TV, událost

Once

O nic nejde. O nic nejde. O nic nejde, ale tomu zvláštnímu napětí kdesi v mém nitru zabránit nedovedu. Je neděle 24. února, krátce před půlnocí. Již za několik hodin by mělo začít jubilejní osmdesáté předávání výročních filmových cen Americké filmové akademie, Oscarů. Pohodlně usazen v křesle, obrněn proti spánku a připraven na cokoliv, vyčkávám… .

Jsou dvě hodiny ráno a začíná oficiální promenádování po červeném koberci. Celebrity s velkým i malým „c“ rozdávají úsměvy do objektivů fotoaparátů a kamer. Při odpovídání na sebestupidnější otázku dělají reklamu svému zubaři a dávají si pozor, aby nebyli málo „úžasní“ a „rozplívajícíseblahem“. Všichni jsou skvělí, všichni mají všechny rádi a moc a moc jim děkují. Hollywood v plné kráse.

O půl třetí jsou již všechny usměvavé tváře usazené v prostorách Kodak Theatre, Jon Stewart přichází na scénu a začíná klasická humorná masáž, takový předkrm povzbuzující chuť k jídlu. Moderátorovi se daří být vtipným („Dokonce i Norbit je nominovaný, což je skvělé, protože Akademie většinou ignoruje filmy, které nejsou dobré“) a politicky nestranným („Kdykoliv je americkým prezidentem žena nebo černoch, sestřelí Sochu svobody meteorit“).

První cenu, za nejlepší kostýmy, předává Jennifer Garner. Jde o jediné ocenění pro historický snímek Královna Alžběta – Zlatý věk. Po krátké reklamní pauze (kterých je v konečné součtu snad dvacet), přichází George Clooney uvést první z četných sestřihů z minulých ročníků, jimž je do jednoho vlastní nedostatek střihačovy invence. Následuje humorná vsuvka – Jon Stewart sleduje na mobilu Lawrence z Arábie. V širokoúhlém formátu.

Další ocenění, pro nejlepší animovaný film, s sebou nese Birdovo poděkování Janu Pinkavovi – Ratatouille. Ale jelikož nemá smysl, abych zde popisoval průběh večera minutu za minutou, ocenění za oceněním, raději se zaměřím na pár výraznějších momentů v pořadí, v jakém šly za sebou. Těch, pravda pravdoucí, mohlo být o nějaké to deka více, jenže politická i jakákoliv jiná korektnost a vyrovnanost byla pro tento ročník přednější než překvapení.

Byvší Damoklův meč v podobě stávky scénáristů je párkrát zlehčen, nikdy ne příliš, leč nejlépe představením dvou alternativních „vatových“ sestřihů. Jeden je poctou dalekohledům a periskopům, druhý poctou špatným snům, oba nelze okomentovat trefněji než „WOW!“. Nominované animované kraťasy stylově představuje animovaný Pan Včelka.

Druhá píseň z Kouzelné romance je ještě infantilnější než předešlá a šance nejvíce českého želízka v ohni mou perspektivou o chlup stoupá ve víře, že si Akademie bude chtít zachovat „vážnou tvář“. Stewart pod vlivem tří těhulí v sále vyhlašuje miniocenění „A dítě získává… Angelina Jolie“. Ta ovšem není přítomna, neboť nedokázala sehnat 17 chův.

Dvojka z filmů Superbad a Zbouchnutá, Jonah Hill a Seth Rogen, zaskakuje za Judi Dench a Halle Berry. Jejich pubertální dohadování ohledně toho, který je Halle Berry a který Judi Dench není trapné. No, nějak extra vtipné také ne, což bohužel platí o všech přespříliš uhlazených vtípcích.

Upřímně dojatá Marion Cotillard přebírá cenu za roli Edith Piaf a česká komentátorská trojka přímého přenosu na HBO (Baldýnský, Fuka, Michailidis) díky tomu nachází další souvislost mezi 80. ročníkem Oscarů a ČR. Další nezanedbatelnou souvislostí je píseň Falling Slowly zahraná v poněkud okázalejším aranžmá, než jsme zvyklí, přesto o hlavu převyšující ostatní nominované písně. Což o něco později potvrzuje John Travolta, když na jeviště pozve Markétu Irglovou a Glena Hansarda. (Irglová je při prvním pokusu o poděkování „ustřihnuta“ a po pauzičce dostává druhý pokus – neobvyklé a dojemné.)

Nejlepší krátkometrážní dokumenty představují američtí vojáci v Bagdádu. Zhruba třicet minut před šestou hodinou ranní našeho času přebírá Oscara pokérovaná Diablo Cody (nejlepší původní scénář) a zbývá vyhlásit už jenom poslední „velkou trojku“. Nejlepší herec – zcela dle očekávání Daniel Day-Lewis. Nejlepší režie – možná trochu překvapivě bratři Coenovi. Nejlepší film, jak už jistě víte, Tahle země není pro starý. Favorizovaný Paul Thomas Anderson si na svého plešouna ještě bude muset máknout.

Resumé: 80. ročník Oscarů ničím nevyčnívá z řady. Nepřekvapil průběhem večera, kvalitami moderátora a kol a kol vzato ani oceněnými. Přesto asi ani příští rok neodolám a tohoto načančaného šílenství se „zúčastním“ v přímém přenosu. Té pompě je těžké nepohlednout. Třebaže fakticky o nic nejde.

P.S.: Závěrem bych chtěl pochválit solidní výkon „našich“ komentátorů večera. Překlad nebyl příliš koktavý, znalosti o vítězích slušné a dodatečné vtípky obstojné.

odkazy:

Kde si také můžete přečíst o Oscarech (a najít kompletní výsledkovou listinu)

The nominees are…

Posted: 23. 2. 2008 in různé, tipy

Každý rok si říkám, že je nesmyslné přikládat Oscarům takovou, ba vůbec nějakou důležitost, ale každý rok stejně nakonec podlehnu a věnuji jim nemalou pozornost. Nehledě tedy na vypovídací hodnotu těchto ocenění (je to jenom o penězích), zde jsou mé tipy na vítěze v některých kategoriích (přehled všech nominovaných najdete např. zde):

Nejlepší film roku:

Až na krev (There Will Be Blood, r. P.T. Anderson) – Film, na nějž jsem zatím ze strany odborné veřejnosti neslyšel/nečetl nic negativního. Pravděpodobně je dost americký, dost strhující, nadto výborně obsazený a režírovaný zatím „neoscarovým“ PTA.

Nejlepší režie:

Ethan Coen, Joel Coen (Tahle země není pro starý/ No Country for Old Men) – K Oscarovi za nejlepší scénář (Fargo) by slušel Oscar za nejlepší režii. Právě ona povyšuje temnotemné krimi na dokonale vybroušený a nenápadně podvratný klenot.

Nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli:

Laura Linney (The Savages) – Komedii The Savages jsem neviděl, nevím, jaký výkon v ní Linneyová předvádí, ale jako mé oblíbené herečce bych jí moc přál, aby proměnila v pořadí třetí Oscarovou nominaci, třebaže je konkurence dost tvrdá a plešouna si nejspíš odnese všude jinde vyhrávající Marion Cotillard neboli Edith Piaf.

Nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli:

Daniel Day-Lewis (Až na krev/ There Will Be Blood) – Nepřiřknutí ocenění prý opět (ale tentokrát opravdu) excelujícímu Day-Lewisovi by bylo největším překvapením večera. Ten chlápek své postavy nehraje, on je žije. Vždy naplno, až na krev.

Nejlepší animovaný film:

Ratatouille (r. Brad Bird) – Nebýt Persepolis tak „jiný“, jistě má také šanci, ale takhle myslím není příliš co řešit.

Nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli:

Cate Blanchett (I’m Not There) – Cate hraje Boba Dylana. Krom toho jej údajně hraje výborně. Krom toho žádná z jejích soupeřek tak nevyniká. Krom toho je nominovaná také za Královnu Alžbětu a Akademie ráda uděluje „cenu útěchy“.

Nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli:

Javier Bardem (Tahle země není pro starý/ No Country for Old Men) – Philip Seymour Hoffman a Tom Wilkinson sice také září, ale z chladnokrevného zabijáka Javiera Bardema vám ztuhne veškerá krev v těle dříve, než poprvé promluví.

Nejlepší píseň:

? – V Česku obzvlášť bedlivě sledována kategorie skrývá „naše“ jediné želízko v ohni (pomineme-li spoluúčast Jana Pinkavy na Ratatouille). Ale má Falling Slowly skutečně šanci získat více hlasů než jedna ze tří (ano, ze tří!) nominovaných písní z muzikálu Kouzelná romance? Američané rádi sentimentální songy – ocení však duet Ira a Češky? Nechme se překvapit. A držme palce!

Pokud nedojde k nějakým velmi nepředvídatelným událostem, již v pondělí bych mohll přinést čerstvý komentář k Oscarovému večeru.

Juno

Posted: 21. 2. 2008 in recenze

Běžet a mít cíl

Být šestnáctiletou dívčinou a po jednom projevu „sexuální aktivity“ zjistit, že jsem na sichr (protože tři těhotenské testy nemůžou být vadné) v tom, asi na místě potratím. Juno (Ellen Page) však bere situaci s mnohem větším nadhledem, vlastně by se dalo napsat, že si plně neuvědomuje její vážnost, ale proč být pořád vážný.

Vážnost je stejně nebezpečná jako kouření, což Jason Reitman názorně předvedl svým debutem Děkujeme, že kouříte, načež sáhnul po neméně ožehavé látce. Po poloautobiografickém scénáři Diablo Cody, slečny, jež se na MySpace prezentuje jako svobodná masturbující katolička blíže neurčené sexuální orientace (a jen tak mimochodem ji pár let živilo svlékání se do naha).

Juno je vskutku ještě o prenatální nehtík odvážnějším snímkem než Zbouchnutá, kde sice rovněž padlo pár zmínek o potratu, hlavní hrdinka nicméně k celé záležitosti nepřistupovala s chladností arktického ledovce. Stále se však nacházíme na území americké mainstreamové komedie, čili ani ten největší cynik nezůstane cynikem do úplného konce a taky nějaká ta sentimentální slzička ukápne.

Rád bych viděl „nekorektní“ verzi filmu, a nechť mi nikdo netvrdí, že neexistuje, neboť osoba Diablina vzezření a ražení prostě nemohla napsat něco tak mírného. Tím zase nechci v dávných časech zakonzervované puritány odrazovat od intoxikace jejich slin – postavy v Juno mluví ne vždy slušně o ne vždy slušných věcech, akorát dokáží výsledek zaobalit, aby vyzněl spíše mile než sprostě.

Výše uvedené v plném rozsahu platí o každičkém slůvku vygenerovaném ústy Ellen Page, která by byla úžasná i pokud by nehrála jednu z „těžko je nemilovat“ CCG (Cute&Crazy Girls). Je vtipná, drzá, nevyzpytatelná, o kus přečnívá ze všech hollywoodských šablon a dobrých padesát procent výsledných kvalit filmu spočívá právě na jejích bedrech. Deset zaobstarává poslech od poslechu parádnější soundtrack a zbytek scénář, režie a ostatní herci.

Ač na pár místech usiluje o kulantní prezentaci nějaké všepoplatné myšlenky (poslední, nejposlednější záběr je jednoduše kouzelný), těžko najít pro Juno vhodnější adjektivum než „milá“. Milá komedie o (svým způsobem) milé události a jejích následcích. Jelikož jsem nečekal zázrak srovnatelný s neposkvrněným početím, nemám v tuto chvíli důvod nehýřit nadšením. Otázkou je, jak dlouho jim budu hýřit. Ale někdy i devadesát minut spraví dojem z celého týdne.

Juno (USA, 2007) ****

režie: Jason Reitman; scénář: Diablo Cody; kamera: Eric Steelberg; hudba: Matt Messina; hrají: Ellen Page (Juno MacGuff), Michael Cera (Paulie Beeker), Jennifer Garner (Vanessa Loring)

Herecké výkony: 85%
Scénář: 90%
Režie: 80%
Celkové hodnocení: 85%

Jak hodnotí jinde:

ČSFD: 84%
IMDb: 8.3
RT: 93%

NFS – 22. (Desperado)

Posted: 20. 2. 2008 in videa

Nezapomenutelné filmové scény

Vtip na úrovni čtvrté cenové se díky podání Quentina Tarantina mění v unikátní zážitek.

desperado

Michael Clayton

Posted: 19. 2. 2008 in recenze

Lež a… menší lež

Michael Clayton (George Clooney) je sekáč. Když se dostanete do nějakého průseru, zaručeně vás z něj vyseká. Coby sekera mu poslouží vlídné slovo podložené nějakým tím úplatečkem. Jeho práce by mu asi nezajistila doživotní členství v klubu neposkvrněných duší, ví, jakým svinstvem si špiní ruce, ale zároveň ví, že musí uživit svého syna a vykoupit bratra z dluhů, do nichž se namočil.

Michael Clayton usiluje o realistický pohled do zákulisí „vysokých her“, dalece přesahujících horizont, kam dohlédne běžný smrtelník. S věrohodností jsem až na „morálně líbivější“ závěr problém neměl, s tempem vyprávění ano. A velký.

Hned na začátku dojde k určitým nemilým událostem, pročež se děj přesune o čtyři dny vzad, aby bylo jasnější, proč k oněm nemilým událostem došlo. Jenže ono to jasnější není, z filmu jakoby někdo vystřihnul dvacet minut zevrubněji vykreslujících psychologický „rozklad“ některých postav. Chovají se takhle, „blik!“, jsme zpátky na začátku, chovají se jinak. U thrilleru, jenž si nárokuje přídomek „psychologický“ něco podobného překvapí, každopádně mě to vede k podezírání režiséra z toho, že chtěl tímhle „trikem“ udržet pozornost všech diváků až do konce. V mém případě mu to vyšlo, takže jsem ochotně sledoval těžkopádnou první polovinu plnou postav a slov, abych byl následně odměněn druhou těžkopádnou polovinou plnou postav a slov.

Elementem činícím z Claytona „neposednou“ záležitost (tzn. filmem, po jehož skončení vás bolí zadek) není ani tolik Tony Gilroy – režisér, kouzlící občas mesmerizující scény (nepravděpodobné, leč fascinující setkání s koni), jako Tony Gilroy – scénárista. Ten usiluje o maximálně srozumitelné a na detailech lpící shrnutí všech faktů, z nichž se mi v závěru, uznávám, převracel žaludek naruby. Šlo nicméně o fyzickou nevolnost vyplývající teprve z vědomí, že je v dnešní době někdo schopen bez mrknutí oka zajistit likvidaci nepohodlné osoby, nikoliv přímo z viděného (čili vlastně opak Krvavé neděle nebo Letu číslo 93).

Clayton je stejně chladným a odtažitým filmem jako svět právníků a nadnárodních organizací, jež mají peníze tudíž i moc. Bez náznaku sentimentality ukazuje, co jsou někteří lidé schopni udělat, aby si tu moc udrželi.

Clooney má úžasné charisma a stejně jako Tilda Swintonová a Tom Wilkinson předvádí kus vyzrálého herectví, jejich postavy by svou nejasností, svými neostře řezanými rysy, abych použil honosnější obrat, lépe pasovaly do nějakého „meta“ podobenství. Ale na rozdíl od Ďáblova advokáta nejsou přítomny žádné indicie, jež by tomu nasvědčovaly. Jestli má přesto jít o snímek podobného myšlenkového rozpětí, poníženě smekám svůj imaginární klobouk – neprozíravě jsem podlehnul dojmu, že sleduji „pouze“chytrou komerci, čnící nad jiné chytré komerce přítomností pravdy, která nepůjde každému k duhu.

Michael Clayton (USA, 2007) ****

režie a scénář: Tony Gilroy; kamera: Robert Elswit; hudba: James Newton Howard; hrají: George Clooney (Michael Clayton), Tilda Swinton (Karen Crowder), Tom Wilkinson (Arthur Edens) ad.

Herecké výkony: 85%
Scénář: 70%
Režie: 75%
Celkové hodnocení: 75%

Jak hodnotí jinde:

ČSFD: 77%
IMDb: 7.7
RT: 90%

Film týdne (64)

Charlie Wilson's War

Kterak Američané neberou politiku na lehkou váhu

Spojené státy americké se pozvolna probouzejí do osmdesátých let. Afghánci se toho času probouzejí s vyhlídkou brzké smrti po zásahu jednou z ruských helikoptér. Texaský kongresman Charlie Wilson (Tom Hanks) je výjimečný pouze tím, že byl zvolen pětkrát za sebou. Nikoho neštve, nikomu nevadí, o nic se nestará, jednoduše si žije svůj hříšný život. Nějaké ty drogy, nějaký ten alkohol, pár dívek lehčích mravů a průser je na světě. Anebo možná taky ne. Stačí znát správné lidi a umět vystihnout okamžik, kdy je třeba hlasovat „pro“. Žádost šesté nejbohatší ženy Texasu, krásné a angažované Joanne Herringové (Julia Roberts), o přehodnocení závažnosti tématu jménem Afghánistán, proto pan Wilson bere v prvé řadě jako možnost zamést si před vlastním prahem.

Při navyšování rozpočtu na vojenskou podporu politicky významné krajiny na Blízkém východě mu přijde vhod pomoc zkušeného agenta CIA Gusta Avrakose (Phillip Seymour Hoffman) i jeho „dívčího“ týmu, kterým se tak rád obklopuje (roztomilé tvářičky vycházejících hvězdiček jako Amy Adams, Emily Blunt…). Zbývá přesvědčit pár vlivných osob (kde nestačí slovo, přebírají roli emoce), vyřešit několik logistických zádrhelů (jakou rychlostí se pohybuje plně naložený afghánský osel?) a drtivé porážce „těch komunistických bastardů“ nebude již nic stát v cestě. Počáteční egoistická exhibice, přesněji touha být vidět a pokud možno v dobrém světle, zásluhou přímé konfrontace s hrůznými podmínkami v „jádru dění“, konkrétně v Kandaháru, se pozvolna mění v prachobyčejnou touhu pomáhat. Jenže jedna věc je vyhrát válku, předvést sílu Ameriky a druhá věc nějaká starost o budoucí blahobyt země, která se ocitla v pozici zrnka písku drceného dvěmi kameny. Vyhradit část státního rozpočtu na nevojenskou podporu Afghánistánu? Budeme z toho mít nějaký prospěch? Ne? Nezájem!

Důkladná znalost situace v Afghánistánu osmdesátých let není nutná, byť vám lepší orientace v souvislostech může obohatit zážitek z filmu. Tato „válka“ mezi SSSR a USA byla ve skutečnosti tajná a aby se předešlo třetí světové, Američané museli mimo jiné porůznu shánět zbraně neamerické výroby, což vede mimo jiné k absurdní spolupráci mezi Izraelem a Palestinou. Holt, hájení aktuálních zájmů je žhavější než pod kůži zažrané předsudky. Třebaže lze vysledovat také paralely k Vietnamu či 11. září, tvůrci přistupují k tématu mnohem obšírněji a na svou ironickou mušku si berou lidskou povahu jako takovou. Politická satira plynule přechází k obecné úvaze nad světem a naopak. Nic není zkoumáno příliš do hloubky, vykreslování některých osob, neřku-li celých národů je pochybné (ruští soldáti prokládají kosení bezmocných obětí žoviálním smíchem), ale při své povaze shovívavého nakopnutí do jistých partií Soukromá válka potěší neopomenutím jistých detailů (například ČSR je zde mimoděk zmíněna jako jedna ze zemí, které komunismus tiše tolerují).

Aarona Sorkina řadím zásluhou Studia 60 k nejschopnějším scénáristům dneška a je to jeho vyšperkovaná, byť ne do důsledků domyšlená hra se slovy a jejich mocí, nikoliv Nicholsova režie, kdo zde hraje první housle. Bráno z opačného konce, nedovedu si pro tuto prudce konverzační látku představit vhodnějšího režiséra. Mike Nichols (Kdo se bojí Virginie Woolfové?, Absolvent) umí každý rozhovor pojat jako povídku s nečekanou pointou (např. „odbíhavé“ první setkání Wilsona a Gusta). Ví, kdy zabrat kterou tvář, aby to ve výsledku vzbudilo smích. Ten budí také pár nešikovaných náběhů na akční scény, během nichž alespoň dáte na chvíli odpočinout svým uším, v případě titulků spíše očím. Na zevrubnější představování postav skrze nějaké flashbacky a traumata z dětství nezbývá (nepočítáme-li příhodu a panu Hazardovi) prostor. Chcete-li lépe poznat nejhanebnějšího amerického národního hrdinu, přečtěte si nějaký životopis, filmový Charlie Wilson může díky zvláštně nevyhraněnému podáním Toma Hankse (podobný mu je, to zas ne, že ne) posloužit coby univerzální šablona pro batalion lidí podobných povahových vlastností. Pravda, málokterý z nich bude asi americkým kongresmanem, tedy ideálním „materiálem“ pro filmové zpracování.

Soukromá válka má daleko k odlehčené komedii. Humor mnohdy absurdního rázu je příliš jemný, nechci psát rovnou inteligentní (a tím vás odradit), aby vyvolal hlasitý smích. Tajnou zbraní filmu jsou výborní herci do stejné míry jako slova. Jako záplava slov valících se ze všech stran. Právě skrze dialogy nejlépe objevíte cestu k postavám, nebo možná přesněji – na objevování jiných cest není čas. Ano, až o takhle „ukecanou“ záležitost jde, přesto bych nelitoval třeba další půlhodiny strávené ve společnosti stejného kolektivu. Jsou sympatičtí svým neamerickým cynismem, zdravým nadhledem a neochotou nechat věci být jakými jsou. Nad standardně neurážejícím Hanksem, lehce upozaděnou Robertsovou a záplavou povědomých tváří ve vedlejších rolích ční jako král večera Philip Seymour Hoffman. Ztvárněním agenta CIA bručounského typu a řeckého původu definitivně stvrdil svou pozici nevyzpytatelného, přesto vždy skvělého herce. To on tahá za nitky, to on představuje příliš upřímný mozek Wilsonových diplomatických úst, to on má v rukou skutečnou moc. Leží budoucnost světa na bedrech jemu podobných? Jak by řekl zenový mistr – „Uvidíme…“.

Soukromá válka pana Wilsona ****
(Charlie Wilson’s War, USA 2007)

režie: Mike Nichols; scénář: Aaron Sorkin; kamera: Stephen Goldblatt; hudba: James Newton Howard; hrají: Tom Hanks (Charlie Wilson), Philip Seymour Hoffman (Gust Avrakotos); Julia Roberts (Joanne Herring)

Herecké výkony: 85%
Scénář: 80%
Režie: 75%
Celkové hodnocení: 80%

Jak hodnotí jinde:

ČSFD: 74%
IMDb: 7.6
RT: 83%

Capote

Posted: 16. 2. 2008 in recenze

Stanout smrti tváří v tvář

Nedozírné obilné lány, hromadně se naklánějící ve směru vanoucího větru, snad za zvukem výstřelů z brokovnice, jež prolomila ticho, sebevědomě obestírající krajinu. Okem projíždějícího krajinu neskýtající nikterak úchvatné panorama, okem místního impresionistického malíře bezednou studnici inspirací k dalším neveselým malbám.

Capoteho jsem prvně viděl v kině, ba dokonce v multikině. Vzhledem k cirka třem kopiím, kolujícím našimi končinami, šlo o nevídaný úspěch. Naladěn výbornými kritikami ze zahraničí, čekal jsem těžký art, vhodný k dlouhé debatě nad šálkem černé neslazené kávy. Nikoliv. Film mě naprosto semlel.

Jako když si v očekávání nejhoršího lehnete na koleje, průjezd vlaku k vlastnímu překvapení přežijete a pak, zoceleni, nenávratně poznamenaní, vstanete a pokračujete v životě. Již ne tak nadšená hodnocení z českých luhů mě přiměla dumat nad tím, zda-li jsem si Capoteho ve vlastních očích dopředu nezidealizoval a následně nesledoval sledované, nýbrž očekávané.

Nyní, přibližně rok a půl od prvního zhlédnutí, mohu režijní debut Bennetta Millera se vší zodpovědností označit za výjimečný. Mnohé se změnilo. Nebudu vás zde nudit detaily z mého osobního života, pouze podotknu, že mi rukama a očima prošla kniha Chladnokrevně. Kniha, která změnila můj negativní postoj k trestu smrti.Kniha, jejíž vznik zachycuje Capote.

Truman Capote, dnes vnímán jako jeden z nejvýznamnějších amerických autorů, projevil koncem padesátých let zájem o případ vyvraždění čtyřčlenné kansaské rodiny. Za doprovodu autorky v té době vydané knihy Jako zabít ptáčka, Nelle Harper Leeové, odcestuje z New Yorku na místo činu. Rušným nočním životem pulzující velkoměsto vystřídá tichý a ponurý venkov.

Capote, fascinován chladnokrevností podobného činu, začíná sbírat střípky informací, netuše, že brzy stane tváří tvář dopadeným vrahům. Pouto mezi jedním z nich, Perrym Smithem, a spisovatelem, je pak ústředním hnacím motorem tohoto nepříliš dějového snímku.

Kdo byl vlastně Truman Capote? Pokud máme věřit scénáři Dana Futtermana – hyperinteligentní gay. Sebestředný narcis, který byl rád středem pozornosti. Výjimečně talentovaný autor s dokonalou pamětí a estetickým cítěním. Vždy v padnoucím obleku, vždy sarkastický, vždy ochotný rozdat všechny své empatie. Anebo to všechno byla přetvářka? Nezbytný prostředek k dosažení společenské obliby, k napsání zaručeného bestselleru? Capote uměl prodat příběh. Možná i za cenu vyšší, než si byl sám ochoten připustit.

Film, ač mapuje pět let jeho života, není typickou biografií. Sleduje postupnou psychickou proměnu autora, s důrazem kladenýma ten nejniternější pocit. Capote, důkladně zkoumající těla zavražděných, vyvolává reminiscenci na popis daného momentu v knize přitom jde ještě dál, táže se po příčinách. Šlo o prostou fascinaci smrtí, o snahu vydělat na lidském utrpení? Tento rozpor zrcadlí dvě Capoteho tváře – lidsky přívětivá a chladně lhostejná, zrůdně zahleděná do vlastního odrazu. Obě v průběhu filmu s nenucenou přirozeností střídá Philip Seymour Hoffman, nejsilnější zbraň v rukou tvůrců.

Překvapilo mě, jak „obyčejným“ hlasem mluví tento herec ve skutečnosti. Zženštilý hlas, kterým obdařil svou postavu může vzbudit podezření z dalšího hollywoodského karikování zjemnělého homosexuála, jenže Capote takto opravdu mluvil! Hoffman nezůstal u proměny hlasové, výrazně „změkčil“ také své fyzické rysy. Za své přijal Capoteho typická gesta, odpozorovaná s největší pečlivostí. Ač část spisovatelovy duše odhaluje, po celou dobu zůstává osobou tajemnou. To, co se zprvu jeví tenkou skořápkou, je v reálu nedobytnou pevností.

Mnohem méně, ovšem v jiném smyslu toho slova, si hraje Adam Kimmel za kamerou. Dlouhé, mnohdy mlčenlivé záběry umocňují ojedinělý dojem z krajiny přerušené v půli slova. Posmutnělé, monotónně šedivé, přesto krásné a ve své kráse dojímající. Odlišným pojetím se vyznačuje pár momentek z New Yorku, tedy pravého opaku kansaského venkova.

Film Capote jenom zřídka využívá symbolů, obvykle přejatých z knihy, ani v ostatních ohledech není typickým zástupcem „těžkého umění“. Nechce být pochopen, chce, abyste jej prožili. Millerova režie, ač akademicky odměřená, svou akademičností naprosto vyhovuje zvolenému typu látky. Capote, rozpětím komorní, emocemi minimalistický, zážitkem maximální, pro mě byl dílem pohlcujícím a nenudícím. I napodruhé.

Několik hlášek z filmu:

  • Capote: „Musím slyšet jejich příběh“
  • policista Alvin Dewey (o jednom z vrahů): „Nemá právo se zabít. To právo patří lidem, občanům tohoto státu“
  • Perry Smith (ke Capotemu): „Asi vám hodně chybí námět, že se trmácíte takovou dálku“
  • Capote (o Perrym Smithovi): „On je zlatý důl!“

Capote (USA 2006) *****

režie: Bennett Miller; scénář: Dan Futterman (podle knihy Geralda Clarka); kamera: Adam Kimmel; hudba: Mychael Danna; hrají: Philip Seymour Hoffman (Truman Capote), Catherine Keener (Nelle Harper Lee), Chris Cooper (Alvin Dewey), Clifton Collins Jr. (Perry Edward Smith)

Herecké výkony: 100%
Scénář: 85%
Režie: 85%
Celkové hodnocení: 90%

Jak hodnotí jinde:

ČSFD: 77%
IMDb: 7.7
RT: 91%

Nezapomenutelné filmové scény

Film jako takový svou stupiditou ční nad mraky, ale na pár scén jen tak nezapomenete. 🙂

doa

Sweeney Todd

Posted: 11. 2. 2008 in film týdne

Film týdne (63)

Sweeney Todd

Probuzení do noční můry

Bylo jednou jedno půvabné městečko. Provoněné kvetoucími stromy, prosvícené slunečními paprsky a plné usměvavých lidí, kteří žili šťastně a bez starostí. Jedním z takových lidí byl Benjamin Barker (normální Johnny Depp) – nejlepší holič v širokém okolí. Benjamin měl krásnou manželku, roztomilou dcerušku a vyhlídku pohádkového života. Ale byl zde také proradný soudce Turpin (Alan Rickman), kterého krása Benovy manželky nenechávala lhostejným, proto zosnoval podlý plán, jež ctihodného holiče uvrhl na dlouhých, předlouhých patnáct let do vězení…

Patnáct let uplynulo, z ideálního místa pro život je zapáchající stoka prolezlá zavšivenými pobudy, prostitutkami nevábného vzezření, křiváky, podvodníky, vrahy a lumpy, kteří vás bez milosti připraví o jmění i život v některém z mnoha zapadlých temných koutů tohoto města, města jménem Londýn. Patnáct let uplynulo a mlhou obestírající londýnské doky se právě prokousává podezřelá loď s neméně podezřelou posádkou na palubě. Patnáct let uplynulo a Benjamin Barker se pod jménem Sweeney Todd (nenormální Johnny Depp) vrací do města pomstít!

Australská trestanecká kolonie proměnila svěžího mladého muže ve vybledlé stvoření, které pohrdá životem. Žije pro pomstu, jejíž konkrétní podobu určí teprve opětovné shledání se soupravou luxusních holičských břitev. Podříznout někomu hrdlo je jedna věc, jenže co s mrtvolou? Slečna Lovettová (Helena Bonham Carter), původkyně bezkonkurenčně nejodpornějších masových bochánků v Londýně, už bude vědět, co s nimi. Ostatní postavy (Turpinův nohsled Bamford, mladý námořník Hope, dívka Johanna, italský mistr břitvy Adolfo Pirelli…) nejsou pro hlavní příběh důležité a pouze tiše obcházejí okolo, aby v závěru třeba vyjevily nějaké ukryté eso. Anebo taky ne.

Nový film Tima Burtona je dlouhý, temný, brutální, plný písní a bez humoru. Není špatný, jenom mnohem horší, než jsem čekal. První tóny varhan a následující úvodní titulky mě nadchly, ale hned následující píseň mé nadšení zchladila. Trošku života by to chtělo a humor by to chtělo a vůbec, proč mě to tak nudí? Scénář podle veleúspěšného broadwayského muzikálu nabízí jenom zatuchlé vyprávění (resp. zpívání) o pomstě. Pár překvapení přichází příliš pozdě. Postava Sweeneyho je oproti tomu plná vnitřních rozporů a těžko odhadnout, co učiní v následující vteřině. Jestli mi nepřipadalo divné držet palce chladnokrevnému masovému vrahovi, pak zásluhou neskutečného Johnnyho Deppa. Ten dotáhnul roli člověka vystrnaděného na okraj společnosti k dokonalosti. Tu špetku lidskosti, která v něm přebývá přetvořil ve svou největší přednost. Bylo fascinující ho sledovat a vnímat vývoj svého zpočátku pohrdavého vztahu k němu. Nevyhnutelné finále s rysy antické tragédie v rámci alespoň nějaké korektnosti přijít muselo, přesto mě zastihlo nepřipraveného a dojalo.

Podivně „zatuhlé“ muzikálové scény (jinými slovy scény, v nichž jeden či více herců zpívá a stojí, v lepším případě jde, zatímco kamera jej snímá z různých úhlů) jsou zasazeny do fascinujícího aranžmá ponurých londýnských ulic a bytů. Vizuálně je film rozkošně nechutný – pekárnou cupitají švábi, lidé na ulicích jsou vesměs škaredí, špinaví (a tipnul bych si, že taky zapáchající) a mordy drastické, zcela neestetické. Krev zvláštní barvy a konzistence stříkající z podřezávaných krků ladí s kompletně temnou stylizací, aniž by přestala působit odpudivě a znevažovala tím smrtelnou vážnost snímku. Smrtelnou vážnost, bohužel.

Třebaže Sweeney v každičké vteřině vypadá lahodně (máte-li vřelý vztah k morbidnostem), po zakousnutí vás asi zklame mdlá chuť. V mých představách šlo o odporný, ale přesto hodně vtipný muzikál. Jenže on vtipný není ani o to neusiluje, což mě mrzí nejen vzhledem k účasti Sachy Barona Cohena. Burtonovy filmy mívám rád, protože si libují v obskurnostech a zároveň mají vřelý vztah ke specifickému druhu humoru. Sweeney je jiný (námitky ohledně sebevykrádání tudíž postrádají opodstatnění), místy skoro depresivní a jako takového mi dělá problém jej akceptovat.

Jestli má takhle vypadat „dospělý“ Tim Burton, raději bych zpátky to infantilní dítě se zálibou ve výstřednostech. Ne, že by Sweeney výstřední nebyl, ale ve snaze představit zároveň hrdinu temnějších i tragičtějšího než kdy dřív utápí něžnou romanci v tratolištích krve. Mohl by být tak zvrácený, že by se diváci dělili na ty, kteří utekli a ty, kteří omdleli, jenže nechce. Mohl by být tak smutný, že by s lístky do kina byly rozdávány krabice s papírovými kapesníky, jenže nechce. Co vlastně chce? Udělat radost kritikům?

Ať bádám, jak bádám, krom konstatování, jak mi Sweeney po většinu času neimponoval svou chladností a nezábavností, nevybádám nic dalšího, co mu vytknout. Jde-li o ostatní herce: Timothy Spall v roli obtloustlého biřiče je výborný a podlý; Alan Rickman jako chybující, resp. pochybující nemesis hlavního hrdiny je výborný a k vlastní vraždě vyzývající; Helena Bonham Carterová v roli ziskuchtivé pekařky je výborná a specifickým způsobem sexy (přesněji takovým tím mrtvolným způsobem jako Mrtvá nevěsta); Sacha Baron Cohen je coby přiúchylněný italský holič také výborný, ač nesrší vtipem a hraje méně cynickou postavu než Depp.

Výborná je pochopitelně i kamera, výprava, střih, kostýmy… A nelze opomenout hudbu a texty Stephena Sondheima. Herci z mluveného slova obvykle plynule přecházejí ve zpěv, kterým si mohou dovolit mnohem expresivněji vyjádřit své citové rozpoložení. Každý song „zní“ v originále parádně (mnohé rýmy jsem autorovi vyloženě záviděl), což české titulky, ač třeba vytvořené Františkem Fukou, nemohou v plné kráse zachytit. Nečekejte však nějaký popík k „lehkému“ poslechu, písně mají mnohdy blízko k přesně načasovanému předříkávání textu do hrající hudby (nejspíš pro to existuje méně košatý výraz, ale když uslyšíte, pochopíte).

Co teď? Mám být smutný, že z objektivního hlediska asi nejlepší snímek Tima Burtona nedokážu ocenit, neboť si mé prohnilé srdce prostě a jednoduše nezískal? Mám jásat z Timovy filmařské vyspělosti, využité navíc ke srozumitelné formulaci jeho životního postoje? Sweeney bez obalu shrnuje fůru neveselých faktů. Svět ve stávající podobě je nebezpečné místo pro život, pravá, čistá láska neexistuje a jestliže existuje, nikoho nezajímá, lidé mají častěji noční můry než sny a mě jímá deprese. Deprese? Tohle fakticky není důvod, proč Tě řadím k pěti nejoblíbenějším režisérům, Time, a prozatím mi nezbývá než doufat, že příští oholení bude hladší a méně bolestivé – nejlépe ve stylu těch cca pěti minut snění paní Lovettové o růžové budoucnosti pod stromem v přírodě, na prosluněné pláži, v kruhu milujících a milovaných bližních… Romantické filmy jsou někdy fajn i bez hektolitrů krve.

Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street ****
(Sweeney Todd: The Demon Barber of Fleet Street, USA/VB 2007)

režie: Tim Burton; scénář: John Logan podle muzikálu Stephena Sondheima; kamera: Dariusz Wolski; hudba: Stephen Sondheim; hrají: Johnny Depp (Benjamin Barker/Sweeney Todd), Helena Bonham Carter (paní Lovettová), Alan Rickman (soudce Turpin) a další

Herecké výkony: 90%
Scénář: 80%
Režie: 90%
Celkové hodnocení: 85%

Jak hodnotí jinde:

ČSFD: 85%
IMDb: 8.2
RT: 87%