Nezapomenutelné filmové scény
Jedna z tanečních scén, díky kterým je roztančené (a velice dojemné) drama Billy Elliot nesmrtelné. Pokud jste film ještě náhodou neviděli, v listopadu (to jest zítra) vychází v rámci edice FilmX. Doporučuji všemi deseti. Dobře, devíti.
Film týdne (49)
Kde jsou ty časy dětských her, bezstarostného blbnutí a hledání odpovědí na naprosto banální otázky? Kam se poděly, kam je odvál čas? I pokud bychom se pokusili na ně navždy zapomenout (nemožné), v našich duších zanechaly nesmazatelný otisk, mnohdy s nezanedbatelným vlivem na pozdější vývoj. Příběh, kterým se do období svého mládí vrací Stephen King, je natolik univerzální, že neznám člověka, u nějž by nevyvolal alespoň jednu reminiscenci, jednu zasutou vzpomínku. Když už nic jiného, kamarády, někdy dokonce dobré a spolehlivé kamarády, měl za mladých let každý. No, téměř každý…
Chris Chambers (River Phoenix), rozený vůdce party, kluk s nepříliš optimistickými životními vyhlídkami. Otec byl grázl, brácha je grázl a Chris… Chris nechce být dalším Chambersem, na kterého budou ostatní nahlížet skrze prsty. Dokáže se vzepřít nalajnovanému osudu a zvolit jinou, lepší cestu? Nadcházející dobrodružství by k tomu mohlo být vhodným výchozím bodem.
Gordie Lachance (Will Wheaton), Chrisův nejlepší kámoš, zároveň vypravěč příběhu a nadějný spisovatel (nejspíš samotný King). Gordie nemá jako jediný z chlapců žádné problémy s otcem. Otec s ním vůbec nekomunikuje. Po tragické smrti svého staršího syna, nadějného sportovce Dannyho, také zcela přehlíží Gordieho zjevný spisovatelský talent. Pomůže Gordiemu plánovaná výprava najít ztracenou sebedůvěru?
Sebedůvěrou si naopak nedostatek víry v základní životní jistoty kompenzuje „nejšílenější“ ze čtyř kamarádů – Teddy Duchamp (Corey Feldman). Také on byl neblaze ovlivněn svým otcem, toho času zavřeným za zdmi psychiatrické léčebny. Tedd někdy jedná bezmyšlenkovitě, paradoxně nechce být vnímán jako blázen. Nechce nést pečeť své rodiny. Co vlastně chce, ví to vůbec? Dokáže to zjistit během následujících dvou dní?
A nesmí chybět jednoduše uvažující, mírně obtloustlý a všemi vysmívaný Vern Tessio (Jerry O’Connel). Právě ho, ironií osudu díky velké smůle, potká nemalé štěstí, když vyslechne dialog, jehož obsah změní dětství, potažmo celý život jeho, Chrise, Gordieho i Tedda.
Tito čtyři teprve pár let náctiletí Američané podstoupí pár dní před koncem letních prázdnin výpravu malou rozsahem, leč obrovskou významem. Není příliš podstatné, kam a proč jdou (za řeku Royal, objevit mrtvé tělo zmizelého chlapce), důležité jsou takřka odysseovské nástrahy, jež na ně číhají po cestě. Máloco odhalí lidský charakter jako společné putování, mnohdy riskantní a s mlhavou představou o jeho smyslu. Dětská fascinace mrtvým tělem, resp. smrtí, a „výhod“ z toho plynoucích, je jenom jednou stranou mince. Nakonec tou (nej)méně důležitou.
King dokázal bravurně vykreslit charaktery jednotlivých hrdinů, často na příkladu jedné dvou typických situací. Každému věnuje prostor odpovídající jeho atraktivitě pro diváka. Filmu dominuje přátelství Chrise a Gordieho, zbylí dva chlapci samozřejmě nebyli připsáni jenom „do počtu“. Nejlépe o tom svědčí příhody, které je postupně potkávají a které – jakkoli zručně natočené (z chůze přes most mi ještě teď běhá mráz po zádech) – nejsou samy o sobě tak podstatné jako jejich následný dopad na psychiku zúčastněných. Nečekejte žádné velkolepé dramatické scény, jsou obyčejné příhody obyčejných mladých dobrodruhů, které Gordieho v závěru přimějí označit jeho rodné městečko za „nějaké menší“.
Adaptace Kingovy předlohy se ujal režisér malých velkých filmů Rob Reiner (This is Spinal Tap, Princezna nevěsta, Když Harry potkal Sally). Režíruje nenuceně, prostě a účelně. Ústřední dobrodružství uvážlivě prokládá flashbacky a paralelně probíhajícím, slaboduchým řáděním party výrostků, vedených Ace Merillem (Kiefer Sutherland). Cesty obou skupin se osudově protnou ve finále, doslova zhmotnělém synonymu prosby „stůj při mně“. Reiner se očividně levný snímek nesnaží učinit epičtějším, vystačí si s pár kamerovými jízdami a dobovými šlágry, jež evokují atmosféru sklonku padesátých let. Dojem z formálně čistého, skromného filmu kazí jenom nevhodná pasáž, zachycující Gordieho vyprávění o imaginárním tlouštíkovi a zakončená hromadnou „blitkou“. Ve vyprávění jistě má své místo (vid. žadonění o pointu), ale opravdu ji nešlo pojat vkusněji?
Mnoho scén, často těch nejzásadnějších, je založeno na dialogu dvou a více postav. Díky dospělým výkonům nedospělých herců fungují špičkově. Včetně okamžiků balancujících na hraně prvoplánové hry na city (není pravda, že „kluci nepláčou“). Obrovská škoda, že nadějná kariéra Rivera Phoenixe (Joaquinova bráchy) byla náhle uťatá nadměrnou dávkou drog. Ze starších herců na sebe nejvíce pozornosti logicky strhává Kiefer Sutherland. Zde mi s odbarvenými vlasy velice nápadně připomínal Ewana McGregora. V titulcích neuvedený Richard Dreyfuss pak ztvárnil dospělného Gordieho, tzn. vypravěče celého příběhu, jenž neopomíná svá naivní dětská léta konfrontovat se střízlivým pohledem zkušeného dospěláka.
Filmů jako Stůj při mně nevzniká mnoho. Přesněji: nevzniká jich dost. Z toho nejobyčejnějšího možného námětu vytřískává naprosté maximum a na vybrané téma nahlíží ze všech myslitelných úhlů zábavně a přitom citlivě. V nejlepším smyslu slova chytrý rodinný film. Lze předpokládat, že děti jej budou vnímat diametrálně odlišným způsobem než jejich rodiče. Ti se během sledování myšlenkami jistojistě vrátí do dětství, ať už za vzpomínkami radostnými či nikoliv.
režie: Rob Reiner; scénář: Raynold Gideon, Bruce A. Evans; hudba: Jack Nitzsche; kamera: Thomas del Ruth; hrají: River Phoenix (Chris Chambers), Will Wheaton (Gordie Lachance), Corey Feldman (Teddy Duchamp), Jerry O’Connel (Vern Tession), Kiefer Sutherland (Ace Merill)
Stůj při mně *****
(Stand By Me, USA. 2007)
Herecké výkony: 85%
Scénář: 90%
Režie: 80%
Celkové hodnocení: 90%
Jak hodnotí jinde:
Nasycen, nikoliv přesycen, nedávno zhlédnutou Kráskou v nesnázích, těšil jsem se na další neošizenou porci kvalitního českého filmu. Z mnohapatrového a věcmi, které na diváky zaručeně zabírají, nazdobeného dortu, mi na patře i přes pár lahůdkovým okamžiků zůstala pachuť hořkosti. Nemohu se zbavit dojmu, že všechny ty dobré, kvalitní suroviny, doplatily na žluklost másla neboli scénáře. Přitom bylo zaděláno na zajímavou generační sebereflexi, na prvního zahraniční konkurence schopného zástupce u nás tolik vzácného žánru. Hned na začátek pro jistotu vyvrátím jedno zcela zcestné tvrzení: podobnost s filmy Woodyho Allena veškerá žádná (ty totiž, když už nic jiného, drží pohromadě, dojímají či rozesmívají).
Jirka (Jiří Macháček) připomíná vzhledem námořníka, který se vrátil z půlroční plavby po oceánu, projevem sečtělého intelektuála pečlivě vážícího každé slovo. Jirka maluje obrazy, které následně prodává za hodně peněz divným lidem, nejčastěji však svým movitějším kamarádům. Jirka žije s Vandou (Tatiana Vilhelmová). Vanda je matka na mateřské, cukrářka a bordelářka. Její laxní přístup k čistotě vlastního spodního prádla a postupnému zanášení jejich příbytku všudypřítomnými „uchošťoury“ přivádí Jirku k šílenství. K poklidnému, distingovanému šílenství na ryze konverzačně-rýpavé bázi.
Aňa (Anna Geislerová) žije s Romanem (Roman Luknár), chce mít dítě, ale nemůže. Roman může a má. S milenkou. Ivan (Ivan Trojan), český velvyslanec v Itálii, má vlastního řidiče, milující manželku (Nataša Burger), hodně peněz a brzy i hodně dětí. Ne nutně jim počatých, ale tento film to neřeší, tento film nic neřeší, jenom využívá a zneužívá jakoukoliv potenciálně zajímavou situaci. Jak jinak si vysvětlit, proč měli tvůrci potřebu zakomponovat do mozaiky osudů současných „post-třicátníků“ několikaminutovou scénku trapné a nepřesvědčivě zahrané výměny názoru výrazně starších manželů (Jiří Menzel a Věra Křesadlová)?
Alergik na psy a kočky, flegmatický umělec, ještě flegmatičtější zazobanec, neplodná žena, žena, která nerada uklízí, žena trpící sociální fobií – lehce načrtnuté postavy bez jasných životních cílů, postojů a motivací, si naše sympatie získávají výhradně zásluhou vynikajících herců. Herci jsou to známí, pro svou účast v každém významnějším české filmu pomalu již okoukaní, nicméně film od filmu lepší. Dokážu si představit, jak zajímavé situace by s podobnou konstelací herců, třeba i v charakterově podobných rolích, dokázal vykřesat odvážnější scénárista.
Pod hustým vousem schovaný Macháček předvádí zatím nejcivilnější výkon své kariéry. Dle rozhovorů, které jsem viděl a slyšel soudím, že i v reálu podobným způsobem balancuje mezi komickým a vážným. Chytrým tahem bylo rovněž obsazení jeho skutečné dcery – dojem věrohodnosti dotažen k dokonalosti. Jedna z mála postav se jménem odlišným od jména své herecké představitelky, je zároveň postavou duševně nejvyhrocenější. Této s vervou zahrané chorobné povalečce, Vandě v podání Táni Vilhelmové, v pozitivním slova smyslu konkuruje Anna Geislerová, přeladěna do utišenější polohy než v předchozí Krásce.
K nejlepším patří scény vzájemné konfrontace libovolného ze tří manželských párů, případně nezávazné „kecání“ kamarádů/kamarádek, v jehož průběhu několikrát vyplynou na povrch netušené skutečnosti. Krásný je například dialog dvou filmových i reálných kamarádek, Vilhelmové a Geislerové, o jejich „špecích“ – je přirozený, je nenucený a je radost se na něj dívat. Dojem z podobných momentů kazí nejasnost scénáristova záměru a občasná křeč (rušivě působí i takový detail jako letmo nadhozený anglický ekvivalent pro výraz „opičárny“). Film pořádně neví, kam chce jít, jak tam jít a pro koho tam být. Tentokrát ani obratná Hřebejkova režie nedokáže vyvážit či zcela zastřít příběhovou zmatenost a těkavost mezi několika různými žánry.
Pouhých pár desítek minut po doběhnutí závěrečných titulků mi v paměti zůstala jenom matná vzpomínka. Vzpomínka na malé, bezbranné stvoření. Vzpomínka na medvídka, který navzdory chvástavým řečem nedokázal vytasit drápy a zarýt se pod kůži. Je to zase jenom to staré dobré, nic neřešící hlazení po srsti, méně vydařené paradoxně právě kvůli občasné, nekomplexní a účinkem se míjející snaze změnit svůj směr.
Medvídek (ČR, 2007) ***
Herecké výkony: 80%
Scénář: 50%
Režie: 70%
Celkové hodnocení: 60%
Nezapomenutelné filmové scény
!Spoiler Warning!
Část z téměř dvacetiminutového závodu čtyřspřeží, jedné z nejvelkolepějších scén své doby, která i po letech oslňuje svou dynamikou a prácí kameramanů a kaskadérů.
Film týdne (48)
Další z mnoha úsměvných filmů o stáří a umírání. Tento sleduje podzim života dvou bývalých britských herců, Maurice (pětasadmdesátiletý Peter O’Toole) a Iana (třiaosmdesátiletý Leslie Phillips). Oba dva vědí, co přijde, že to přijde brzy a že už si před tím moc neužijí, přesto nepropadají beznaději a s morbidním humorem sobě vlastním prožívají (v rámci svých možností) každý den naplno. Ačkoliv… prvního trápí rakovina prostaty, druhého dcera jeho neteře, která právě přijela do Londýna za prací. Maurice najde v Jessie (pětadvacetiletá Jodie Whitaker), jak se dívka jmenuje, zalíbení a zároveň poslední možnost, kterak si zpestřit zbytek života. Lehkovážná, sobecká a nevzdělaná Jessie postupně poznává pravou cenu života a jeho obrovskou křehkost, vyžadující mnohem větší míru zodpovědnosti.
Společné scény dvou legend britského filmu patří k nejvtipnějším a tu více, tu méně kulantně říkají, že ve stáří vás sice bude všechno pekelně bolet a každý nový den, do kterého se duchem přítomni probudíte, budete tiše proklínat, přesto se stanete (v ideálním případě) člověkem vnitřně smířeným a vděčným za předchozí roky. Temnější stránku stáří, momenty, kdy v osamoceném, potemnělém pokoji tupě hledíte do zdi, film rovněž neskrývá, celkově má jeho poselství tak jako tak nejblíže k Churchillově „Stárnout začínáme, když rezignujeme na mládí“.
Nabízí se srovnání s českým Babím létem, které je ovšem oproti Venuši milým nostalgickým pohlazením po duši a bolestivější témata obchází velkým obloukem. Zápletka Venuše přitom vychází z prosté a logické myšlenky, že pro oko muže nad osmdesát je pohled na krásné ženské tělo stejným potěšením jako pro oko dozrávajícího pubescenta. Roger Michell nikdy nezachází za hranice dobrého vkusu, své hrdiny odhaluje spíše duševně než fyzicky. Některé letitější fanynky Petera O’Toolea, řekněme ty, jež viděly Lawrence z Arábie krátce po jeho premiéře, by přesto mohlo pohoršovat, co tam ten starý chlípník činí: Osahávat mladou holku, fuj, že se nestydí! Mou, tedy maskulinní, perspektivou je to v naprostém pořádku a za O’Tooleovým nevinným pohledem jsem nic zvráceného vidět nedokázal (či nechtěl?), jenže – byl bych ochoten stejný námět akceptovat se ženskou postavou? Nevím, kupříkladu Matku od stejného režiséra jsem neviděl, možnosti diskuze vyvstávající okolo těchto otázek jsou rozhodně zajímavé.
Venuše je milým filmem. Výborně obsazeným, dojemným (nikoliv sentimentálně), s mnoha momenty k zapamatování, o věcech, které se dřív nebo později budou týkat každého a tudíž přístupný všem generacím. Jenom – být pár desítek let starší, asi mi nepřijde tak komická, jako spíše krutě pravdivá.
Vzpomněl jsem si na: Babí léto, Vratné lahve, Poslední sbohem
režie: Roger Mitchell; scénář: Hanif Kureishi; hudba: David Arnold, Corinne Bailey Rae; kamera: Haris Zambarloukos; hrají: Peter O’Toole (Maurice), Leslie Phillips (Ian), Jodie Whitaker (Jessie), Vanessa Redgrave (Valerie)
Venuše ****
(Venus, VB 2006)
Herecké výkony: 90%
Scénář: 80%
Režie: 70%
Celkové hodnocení: 75%
Jak hodnotí jinde:
Nezapomenutelné filmové scény
Taneční scénu z jednoho raného Godardova filmu proslavila verze ozvučená písní Dance with Me skupiny Nouvelle Vague, ta původní nicméně tak jako tak patří k nejlepším momentům celé Bandy pro sebe.
Film týdne (47)
Mladá, krásná a nevinná venkovská dívka Elén (Hana Vítová) nikdy nepoznala svého pravého otce. Žije ve skromných venkovských poměrech, s matičkou utopenou v nostalgii a otčínem, místním vyhlášeným pytlákem Dubským. Vítězství v soutěži krásy a s ním související cesta do velkoměsta přijde ve správný čas, Dubský, přistižený při lovu, totiž svou nevlastní dceru doslova prodal. Již během cesty vlakem Elén potkává elegantního milionáře René Skalského (Oldřich Nový), zběhlého stejnou měrou v umění výtvarném i hudebním. Jejich cesty se záhy rozejdou a dívka musí sama čelit nástrahám zkaženého velkoměsta, kde není snadné narazit na dobrou duši. Přesto, jedna se najde.
Rovněž následující děj má velice blízko k červené, k sytě červené, knihovně. Dívka nachází a ztrácí pravou lásku, odolává svodům zlotřilého lumpa, odhaluje střípky své minulosti. Postavy nepřetržitě přibývají, každá z nich řeší nějaké osobní/milostné problémy a celé to spěje k dalšímu neodvratnému happy endu. Děsivá představa, viďte? Pytlákova schovanka vskutku mohla být dalším primitivním, syntetickým melodramatem poplatným své době, kdyby si ovšem Martin Frič neřekl „A dost!“ a nerozhodl se postavit celou látku na hlavu.
Pytlákova schovanka je od prvních minut parodií. Parodií všeho výše uvedeného a občas parodií celého filmového rámce a způsobu jeho naplňování. Doposud jsem neviděl podobný český film, srovnávat jej lze snad jedině s Cimrmany, kteří se ovšem začali formovat téměř o dvacet let později. Ze strany Friče šlo o nebývale odvážný krok. Nic není myšleno vážně, ač některé momenty by v horším filmu mohly být vnímány jako snaha o vyvolání silných emocí. Speciálně pro ty, kteří byli celou dobu na vážkách, zda-li se smát či nikoliv, v samém závěru (překvapivě plně barevném) vystoupí Oldřich Nový a deklamuje záměr tvůrců.
Snad jenom ten násilně naroubovaný epilog měl raději zůstat v době svého vzniku, kdy nebyli diváci na podobný výsměch (jiným filmům , nikoliv jim samotným) připraveni. Většina ostatních vtipů překvapivě funguje i dnes a k mnohým bych s chutí přidal přívlastek vynikající. Tempo vrcholového běžce, srovnatelné s Raz, dva, tři Billyho Wildera, udržuje Frič humorem konverzačním, občas lehce dadaistickým (-„Naskytla se mi příležitost, pane, vyměnit vašeho chrta za slepici“ –„Je čistokrevná?“) i situačním, mnohdy na hraně grotesky (nezapomenutelná je scéna, kdy jeden z amantů hlavní hrdinky vyrazí dveře padouchovy kanceláře s odhodlaným výrazem, prakem a hláškou „Ani hnout! Střílím naostro koňskými šrouby“).
Pytlákova schovanka, označil bych ji za „raubířskou komedii“, mě velice mile překvapila. Je jiná než většina černobílých českých filmů. Je stále vtipná, je stále aktuální a má možná ještě větší šanci být plně doceněna než před lety. Škoda, že dnes se k podobným experimentům nikdo nemá, ale nač pořád naříkat nad současným stavem, když česká kinematografie let dávno minulých překypuje podobnými nestárnoucími klenoty, které nikdy neomrzí. Mám to štěstí a smůlu zároveň, že mnohé z nich musím teprve objevit. Čímž bych chtěl rovněž apelovat na všechny diváky, jež – ať už z jakéhokoliv důvodu – český film starší padesáti let v televizním programu a priori ignorují – mnohdy je to to nejlepší, co můžete daný týden/měsíc v televizi vidět.
Vzpomněl jsem si na: Divadlo Járy Cimrmana: Akt, Občan Kane, Láska Nebeská, Raz, dva, tři
režie: Martin Frič; scénář: Rudolf Jaros, Josef Neuberg, Milan Nohác, Frantisek Vlcek; hudba: Julius Kalas; kamera: Karel Degl; hrají: Oldřich Nový Skalský (René), Hana Vítová (Elén), Otomar Korbelář (Dubský)
Pytlákova schovanka (ČR 1949) ****
Herecké výkony: 85%
Scénář: 80%
Režie: 90%
Celkové hodnocení: 85%
To je ve zkratce člověk mnoha rozporů, člověk mnoha tváří: běžec na dlouhé a náročné tratě, Pan Herec Dustin Hoffman.
Začínal jako divadelní herec. Na větší role neměl štěstí, v těch malých však rozhodně nezanikl a o nabídku, která se neodmítá tím pádem nepřišel. Byl přesvědčen, že roli v Absolventovi (1967) nikdy nedostane. Navzdory obrovské trémě a zpackanému castingu, zaujal režiséra Mikea Nicholse a ve svých třiceti letech ztvárnil ostýchavého studenta o šest let starší Anne Bancroftové takovým způsobem, že získal srdce tisíců fanynek, chápavý obdiv tisíců fanoušků a první oscarovou nominaci navrch.
Nyní si Dustin mohl vybírat. Mohl přijmout roli dalšího studentíka, nad nímž se budou rozplývat nedospělé dívky. Mohl s přehledem zahrát dalšího Benjamina Braddocka, ale neudělal to. Zcela nečekaně kývnul na postavu duševně i fyzicky slizského italského podvodníčka „Ratso“ Rizza v naturalistickém vyobrazení morálního rozkladu společnosti Půlnoční kovboj (1969). Druhá známější role, druhá nominace na Oscara.
Ještě kontroverznější postavu ztvárnil v brutálních Strašácích (1971) Sama Peckinpaha. Americký profesor matematiky David přijíždí s pohlednou manželkou na anglický venkov a oba musí čelit čím dál agresivnějším výpadům místních. Vše vrcholí několikaminutovým odoláváním skupince agresorů, kdy se David nebojí použít vařící vodu ani střelné zbraně. Psychologicky věrohodné zachycení nestability lidské duše anebo do sebe zahleděná glorifikace násilí? Určitě film hodný pozornosti.
Motýlek (1973) – tento film nemám příliš v lásce. Neobratně zrežírovaná adaptace nikterak skvostné knihy trestance Henriho Charriéra nedrží pohromadě, tříští se na výjevy, které nestojí za delší udržení v paměti a často budí nezamýšlený smích (bílé vlasy Stevea McQueena). Hoffmanův padělatel Louis Dega byl zploštěn na přihrávače hlavního hrdiny a v závěru se rovněž mění na nechtěně komickou figurku.
Dustin si nadále vybíral atypicky „zlé“ postavy. Komik Lenny Bruce dokázal svým nevybíravým slovníkem hnout žlučí Ameriky šedesátých let. Bral drogy, pil alkohol, pořádal sexuální orgie. Ve velkém. Jeho z kloubů vymknutý život zachycuje úžasnou černobílou kamerou nasnímána biografie Lenny (1974). Hoffmanovův několikaminutový proslov bez jediného střihu je nezapomenutelný. Méně známý film, ve kterém podal jeden ze svých nejpozoruhodnějších výkonů.
Následovala dvojice thrillerů, které napínavosti dosahovaly diametrálně odlišnými prostředky. Maratónec (1976) postavený na nešikovně vykonstruované zápletce, je dodnes znám hlavně pro scénu „dentistického“ mučení sadistickým Laurencem Olivierem. Všichni prezidentovi muži (1976) jsou do nejvyšší možné míry pravdivou rekonstrukcí novinářského vyšetřování aféry Watergate. První film výrazně poznamenal zub času, doporučuji pouze, chcete-li mermomocí další důkaz zvrácenosti zubařů. Druhý je na efekt v žádném případě nesázející rekapitulací případu, jenž v plné síle předvedl (dnes tolik zpochybňovanou) moc investigativní žurnalistiky. Hoffman, i přes svůj věčný komplex „malého ošklivého žida“, po boku Roberta Redforda patrnější než kdy dřív, zahrál zapáleného novináře jedna báseň.
Další velkou hereckou příležitost dostal jako Ted Kramer v komorním dramatu Kramerová vs. Kramer (1979). Do postavy otce bojujícího o práva na výchovu svého syna vložil vlastní zkušenosti a získal dalšího Oscara. Lehčí žánr si vyzkoušel díky „převlekové“ komedii Tootsie (1982). Po otestování dokonalosti své proměny v ženu na kolezích, které nejednou přivedl do rozpaků, předvedl „k nerozeznání“ výkon také na plátně.
Rok 1988 přinesl jeden z nejlépe hodnocených filmů 80. let, Rain Mana, s opět fenomenálním Hoffmanem, tentokrát v roli autistického bratra Toma Cruise. Oba dva hrají od srdce (ano, i Tom) a miliony srdcí dojatých diváků si také po zásluze získali. Rain Man je svým způsobem realističtější verzí Forresta Gumpa, kterého převyšuje minimem prvoplánovitosti (nebudeme-li za prvoplánový považovat vybraný námět, který musí dojmout i toho největšího barbara). Čtyři Oscary, pro nejlepší film, režii, scénář a herecký výkon v hlavní roli nepotřebují další komentář.
Rain Man, možná plánovaně, možná nikoliv, uzavřel jednu etapu Hoffmanova života. Etapu nejvýraznějších rolí v nejvýraznějších filmech. Ty následující nebyly špatné, nebyly ani skvělé, byly prostě standardně dobré. Odhodlaný „zachránce světa“ ve strhující žánrové jednohubce Smrtící epidemie (1995), ve správnou věc věřící právník v Levinsonově dramatu o morálce a přátelství Spáči (1996), sobecký zlodějíček v nedoceněné adaptaci divadelní hry Jak ukrást bizona (1996), hollywoodský filmový producent v ostré politické satiře Vrtěti psem (1997), bezskrupulózní novinář v moralitce zaostřené na média Město šílenců (1997) – většinou role, kterými si pro sebe „ukradl“ celý film, většinou role, kterými měl co říct.
S přibývajícími roky je Dustinova snaha o sdělení poselství čím dál méně patrná, už si víceméně jenom užívá důchodu a občas poctí svým „hostováním“ nějaký tu zdařilejší, tu méně zdařilý, obvykle herecky nepříliš náročný, film. Nemějme mu to za zlé, naopak, buďme rádi, že si na lahve kvalitního francouzského vína přivydělává (a zajímavějšími činí) filmy jako: Jeho fotr, to je lotr (2004), Hledání Země Nezemě (2004), Horší už to nebude (2006)… nebude, ty nejtěžší úseky svého maratonského běhu Hoffman s grácií absolvoval, teď už mu můžeme jedině přát, aby do cíle běžel co nejdéle.
Film týdne (46)
V Paříži jich žije okolo osmi milionů, v Indii z nich připravují karbanátky, v Kalifornii o nich natočili rodinnou komedii. Jsou to krysy, jsou všude, přenášejí infekce, jejichž názvy je lepší neznat a množí se… jako krysy. Když pomineme zanedbatelnou skutečnost, že jimi asi budeme jednou sežráni zaživa, nic nám nebrání ve vychutnání dalšího chutného sousta připraveného kuchaři a kuchařkami z Pixaru.
O příběhu jenom stručně pár větami, nerad bych vás ošidil o požitek z jeho postupného odhalování. Krysa Remy žije se svou početnou (u krys je „početnou“ relativní pojem :)) krysí rodinkou na půdě domova jedné nic netušící stařenky. Remy má mezi ostatními hlodavci výsadní postavení – umí detekovat otrávenou potravu a předejít tím hromadné (sebe)vraždě. Kromě toho v sobě objevil kuchařský um. Díky pečlivému nastudování kuchařky mistra Gusteaua (ano, on umí číst) nepozře ledacos. Načež dojde k několika nečekaným situacím, Remyho poklidný život vyjede z kolejí a najednou musí bojovat o vlastní přežití a bude se snažit s Gustem vypořádat s Egem.
Ratatouille má od prvních minut nekompromisní tempo. Remy vnitřním monologem představuje svou maličkost i své příbuzné (žravý bratr Emilio), dává nám první rady, kterak si vychutnat každičký kousek žvance a do toho neustále před někým/někam utíká. Podobné schéma je uplatňováno i po přesunutí děje do Paříže (o čemž jistě víte z traileru a hojných reklam), akorát přibývá lidský a nadbývá duchařský element.
Každou vteřinu jsem obdivoval, s jakou lehkostí a důrazem na detail je film režírován. Dojetí střídá úsměv, úsměv střídá strach. Je to současně groteska, konverzační komedie, horor, romantický film a drama o hledání té správné životní cesty. A pochopitelně taky film o vaření, o obrovské lásce k jídlu, k jeho přípravě a požitku z něj. Je tak lákavé podlehnout po skončení dojmu, že vařit může skutečně každý a následně v kuchyni spáchat zločin proti lidskosti.
Svět, do kterého tvůrci děj zasadili, není tak originální a propracovaný jako v případě Aut či Života brouka. Špinavé ulice a luxusní restaurace z větší či menší blízkosti poznal každý, originální a velice odvážná tentokrát byla volba hlavního hrdiny. Krysa je zde prezentována jako malý tvoreček, kterého chce každý zabít. Tento sugestivní a deprimující pocit umocňuje „přízemní“ kamera a četné pohledy z krysí perspektivy.
Na stádo hodujících krys, nadto věrohodně animovaných a z dálky nerozeznatelných od těch reálných, není moc líbivý pohled, přesto – zkuste hodit předsudky za hlavu a tyto odpudivé stvořeníčka akceptovat. Rád argumentuji tím, že když může vzniknou a nemalý úspěch sklidit seriál o sériovém vrahovi (Dexter), pak proč ne film o přemnožených škůdcích? Menší caparti by snadno mohli nabýt dojmu, že krysy jsou přítulní domácí mazlíčci – ne děti, nejsou, ale v rámci mezidruhové tolerance tomu můžete na dvě hodiny uvěřit.
Přijde mi hloupé psát, že Ratatouille je opět o chlup (ne nutně krysí) lepší a dospělejší než předchozí film Pixaru, konkrétně Auta, která byla pro změnu lepší než Úžasňákovi atd. Vyznačuje se stejnou precizností, stejnou láskou k filmu jako takovému, nově také obrovskou láskou k jídlu. Má skvěle napsané a kongeniálně vyanimované postavy roztodivných tvarů a vlastností. Má… nebylo by rozumnější napsat, co nemá? Jenže co vlastně nemá? Mám mu vyčítat důraz kladený na tradičnost v pojetí příběhu? Snahu o návrat ke kořenům, díky které se jednou zcela jistě zařadí k nesmrtelným klasikám od Disneyho?
Ač je Ratatouille v mnoha ohledech přesným opakem „rebelujících“ Divokých vln, k dokonalosti mu schází stejně nepatrný kousek a po několika zhlédnutích jej budete mít tak rádi, že i nad ním rádi přimhouříte oči. Doporučuji již déle neváhat, sebrat nejdostupnější osobu, jejíž tvář vám je povědomá a charakter sympatický a vyrazit do kina. Objevte v sobě krysu!
režie: Brad Bird, Jan Pinkava (tak trochu); hudba: Michael Giacchino; kamera: Robert Anderson, Sharon Calahan; mluví: Patton Oswalt (Remy), Ian Holm (Skinner), Lou Romano (Linguini), Janeane Garofalo (Colette)
Ratatouille (USA, 2007) *****
Animace: 95%
Postavy (včetně orig. namluvení): 90%
Režie: 100%
Scénář: 80%
Celkové hodnocení: 95%
Jak hodnotí jinde:
O filmu 