Archiv Září, 2007

Desítka vybraná výhradně dle subjetivního názoru hudebního neodborníka.

  1. Ennio Morricone (Tenkrát na západě, Neúplatní, Bio ráj)
  2. Danny Elfman (Simpsonovi, Batman, Karlík a továrna na čokoládu)
  3. Jerry Goldsmith (Základní instinkt, Přichází satan, Čínská čtvrť)
  4. John Williams (Schindlerův seznam, E.T., Star Wars)
  5. Philip Glass (Hodiny, Koyaanisqatsi, Kundun)
  6. Bernard Herrman (Taxikář, Vertigo, Psycho)
  7. Henry Mancini (Růžový panter, Snídaně u Tiffanyho, Čekej do tmy)
  8. Miklós Rózsa (Ben Hur, Rozdvojená duše, El Cid)
  9. Basil Poledouris (Barbar Conan, Hon na ponorku, RoboCop)
  10. Alberto Inglesias (Nepohodlný, Vše o mé matce, Volver)

NFS – 3. (Amadeus)

Posted: 26. 9. 2007 in videa

Nezapomenutelné filmové scény

!Spoiler warning!

Mozart skládá Rekviem. Další slova nejsou třeba. Kdo viděl, jistě dodnes vzpomíná. Kdo neviděl, měl by se stydět.

amadeus

Hodina klavíru

Posted: 24. 9. 2007 in film týdne

Film týdne (44)

Hodina klavíru

Tiché tóny

Jiří Hubač je mimo jiné autorem scénářů snímků Ikarův pád a Tažní ptáci, blízce spjatých s prostředím protialkoholních léčeben, v nichž excelovali Vladimír Menšík a Vlastimil Brodský. Hra na klavír, jež v soutěži České televize obdržela druhé místo za nejlepší nerealizovaný scénář roku 2005, na výše uvedené volně navazuje a dovršuje jakousi trilogii o hledání ztracené lidské důstojnosti.

Bývalý klavírní virtuos, nyní na alkoholu závislá troska František Stára (Boleslav Polívka), podstoupí dobrovolnou tříměsíční léčbu, aby po návratu společně s novým (a brzy i jediným) nejlepším kamarádem Edou (Pavel Liška), zjistil, že nebude vůbec snadné vrátit se k (zabaveným) věcem a lidem, kteří pro něj ve svých životních plánech již nedokáží najít místo.

Manželka Zdena (Vilma Cibulková) mu neodpustila, že ji nechal napospas exekutorům a našla si jiného, spolehlivějšího (snad až příliš) muže (Jan Budař). Syn Igor (Jan Dolanský), dálkový řidič, je věčně na cestách a má jiné starosti než harmonickou rodinu. Stára navíc marně hledá solidní zaměstnání, odpovídající jeho talentu a postupně začíná sám sebe přesvědčovat, že patří k největší spodině a (nadneseně řečeno) zaslouží zemřít v nějaké zastrčené uličce a být ohlodán krysami.

Podobné problémy čekají Edu. Ten sice má práci jako pomocník v márnici, kde člověka od zbláznění dle primářových slov zachrání buď alkohol nebo víra, ale zcela vlažné přijetí jeho sestrou, ho ponouká k uposlechnout (v dobrém myšlené) rady malé neteře, aby už konečně a definitivně odletěl.

Silný námět, hodný patetického amerického dojáku, zpracoval Zdeněk Zelenka (celý zástup televizních filmů různých kvalit) jako komorní drama dvou zoufalců. Jako univerzální příběh o lidském přátelství. Emotivější scény, podobně jako v nedávných Tajnostech Alice Nellis, „supluje“ hudba, převážně hra na klavír. Tyto okamžiky patří k nejlepším.

Scénáři bohatému na milý slovní humor, potažmo filmu jako takovému, ubližuje snaha působit moderně. Ta je reprezentovaná zbytečnou a nefungující „sondou“ do životů dálkových řidičů, směšnou scénou s vyhozeným mobilem, nevhodně „fresh“ kamerou Vladimíra Opletala i občas příliš agilním střihem (Vyšehrad).

Slibný potenciál Hodiny klavíru by však zasloužil větší péči ve více ohledech. Vyeliminování sklonů ke schématičnosti a zjednodušování (čtyřicet tisíc bych vyléčenému notorikovi určitě nepůjčil jen tak) dramaturgickému klišé. Lepší prokreslení příliš šablonovitých postav (zlá sestra, zákeřná uklízečka, upjatý inženýr). Dotažení některých motivů (vztah otec-syn).

Přese všechny výtky má tento počin mnoho téměř k slzám dojímajících momentů, které se vyhýbají jakékoliv křečovitosti především zásluhou soustředěných výkonů Polívky a Lišky. „Klaun s vážnou tváří“ a „tak trochu idiot s vždy dobrým srdcem“ hrají svůj vysoký standard, přesto připomínají některé ze svých předešlých postav jenom minimálně. Česká televize tento rok již poněkolikáté (Operace Silver A, Hraběnky) předvedla, že kvalitou své tvorby může téměř konkurovat snímkům, které jdou běžně do kin. Opět chybí jenom onen pověstný kousíček.

Hodina klavíru (ČR 2007) ****

Herecké výkony: 85%
Scénář: 75%
Režie: 80%
Celkové hodnocení: 80%

NFS – 2. (Absolvent)

Posted: 19. 9. 2007 in videa

Nezapomenutelné filmové scény

Nejdůležitější (protože průlomová) role Dustina Hoffmana, nejslavnější píseň Simona&Garfunkela – nejlepší film Mikea Nicholse. Z této krátké ukázky si můžete udělat obrázek o všech třech, resp. čtyřech, ale hlavně je to stejně o té písničce.

absolvent

Ohnivé vozy

Posted: 16. 9. 2007 in film týdne

Film týdne (43)

Chariots of Fire

Žít pro 10 vteřin?
Život v 10-ti vteřinách?
Požitek z rychlosti.
Radost z vítězství.
Být nejrychlejší!

Dva Britové. Dva atleti. Dva běžci na sto metrů. Angličan Harold Abrahams, Skot Eric Liddell. První dokáže oběhnout nádvoří Cambridgské univerzity (367 metrů) dříve, než hodiny odbijí dvanáctou. Druhému v jeho rodné vlasti ne nadarmo přezdívají „Létající Skot“. Oba dva se po náročném tréninku střetnou na pařížských olympijských hrách v roce 1924. Není důležité, kdo zvítězí, ale co z toho bude mít

Schéma sportovního filmu je jednoduché a dobře známé: jedinec, dva rivalové či početnější skupina sportovců nejdříve trénuje, pak pomalu stoupá k vrcholu, aby ve finále podstoupil nejtěžší zápas svého života (míněno doslovně i obrazně). Ač předvídatelné, divácky vděčné a v pojetí scén z daného sportu obvykle excelující. Ohnivé vozy nejsou výjimkou, nicméně jsou z mnoha důvodů výjimečné

Hned s prvními minutami vás nejspíš upoutá hudba maestra Vangelise. Její největší nevýhodou je snadná rozpoznatelnost a vkrádající se pocit „tohle už jsem někde slyšel“. Nejspíš ano, titulní skladba je pro své četné využívání během různých zpomalených záběrů slavnější než samotný film. Ze všech filmů, v nichž kdy něco od Vangelise zaznělo, právě zde jeho hudba funguje nejlépe a vyvolává nejsilnější emoce. Zasloužený Oscar

Britský režisér Hugh Hudson svůj celovečerní debut nepřekonal. Ono se těžko překonává něco, co promění čtyři ze sedmi oscarových nominací, včetně ocenění pro nejlepší film. Jeho způsob komponování záběrů je úchvatný. Jako učebnicový příklad doslova organického propojení obrazu a zvuku může posloužit střihová sekvence, kdy slyšíme hudbu, vidíme sérii „oživlých“ novinových fotografií a nakonec i zdroj samotné hudby. Jeden uzavřený cyklus, necelá minuta filmu, která vydá za tisíc slov

Jediným povědomým jménem z početného hereckého osazenstva je Ian Holm v roli italsko-arabského trenéra. Oba titulní hrdinové však rozhodně nespoléhají jenom na své fyzické výkony. Řeší běžná i méně běžná dilemata. Váhají, co všechno jsou pro svou největší vášeň ochotni obětovat. Liddell upřednostňuje před sportem Boha, Abrahams má oprávněný strach z vítězství, ke kterému celý život směřoval. Bude pak ještě kvůli čemu žít?

Jelikož jde o příběh na motivy skutečných událostí, můžete si snadno zjistit, kdo nakonec vyhrál. Po pravdě, ani cesty k cíly nejsou moc spletité a dojde-li k nějaké komplikaci, je zpravidla vyřešena několikaminutovým dialogem. Vše ale perfektně funguje, běžecké scény (ač trvající pár vteřin) mají obrovskou vnitřní sílu a dokázaly mě nabýt libovolně využitelnou energií na několik dní dopředu

A potom to závěrečné zaváhání – mělo to celé smysl? Aneb: zač jsme běželi? Přemýšlel jsem během scény tréninkového běhu, kterou film začal i skončil, přemýšlel jsem dlouho po ní. Přemýšlím stále, chvění po celém těle teprve teď pomalu odeznívá, pročež dávám hrdých pět hvězdiček

režie: Hugh Hudson; scénář: Colin Welland; hudba: Vangelis; kamera: David Watkin; hrají: Ian Charleston (Eric Liddell), Ben Cross (Harold Abrahams), Ian Holm (Sam Mussabini

Ohnivé vozy *****
Chariots of Fire (UK, 1981)

Herecké výkony: 85%
Scénář: 80%
Režie: 90%
Celkové hodnocení: 90%

Jak hodnotí jinde:

ČSFD: 82%
IMDb: 7.3
RT: 85%

Zabíjení

Posted: 15. 9. 2007 in osobnost, různé

Filmy Stanleyho Kubricka

S filmy Stanleyho Kubricka mám jeden zásadní problém – nedokážu na nich najít žádné závažnější nedostatky. Nevím přitom, jestli je vidět nechci, nebo jsou-li opravdu tak dokonalé. Vše to započala 2001: Vesmírná odysea, první film, od něhož jsem filmy přestal vnímat jenom jako zábavu. Dlouho mi vězela v hlavě, nedokázal jsem na ni přestat myslet, týden po prvním zhlédnutí následovalo druhé a s ním i prozření: „ten člověk byl génius!“. Tuto domněnku mi potvrdil bezchybně „fungující“ horor Osvícení i drsná alegorie Mechanický pomeranč (na jejímž základě jsem se dokopal k přečtení neméně fascinující knihy). V tom okamžiku jsem si říkal, že to nejlepší od Kubricka už mám za sebou, že další filmy nemohou být stejně strhující. Cha, cha, cha.

Jediné zaškobrtnutí představovala protiválečná a jako sama válka absurdní komedie Dr. Divnoláska, aneb jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu (jednou jsem to musel napsat celé). Studená válka již není aktuální, komediální talent Petera Sellerse ve čtyřroli naštěstí ano. Podle mnohých (třeba IMDb) nejlepší komedie všech dob, podle mě nejslabší Kubrick. Zcela jiné pocity ve mně zanechala rovněž válečná, leč zcela vážná Olověná vesta, film rozštěpený do dvou odlišných částí. Nejdříve výcvik – brutální vymývání mozků s následky, pak akce – nevěrohodné exteriéry a skličující pointa. Jeden z mála Kubrickových filmů, který jsem zatím viděl pouze jednou a věřím, že napodruhé bude ještě lepší.

Neměl bych opomenout ani výtečný dokument Stanley Kubrick: Život v obrazech. Podíval jsem se na něj dvakrát. Poprvé mě přesvědčil, že Kubrick byl génius. Podruhé jsem to už sám věděl. Vypravěčem byl Tom Cruise, jedna ze dvou hlavních hvězd Kubrickova posledního filmu, kontroverzního erotického mysteria Eyes Wide Shut. Tou druhou byla jako vždy krásná Nicole Kidman. Film, který zanechal mnoho otázek a vzbudil rozporuplné pocity i mezi režisérovými skalními fanoušky. Nedokážu jej nějakým rozumným způsobem interpretovat, ale líbil se mi a kdoví, třeba byl skutečně jenom o tom sexu.

Pak, po dlouhém přemlouvání, jsem se konečně odvážil podívat na tříhodinové kostýmní drama Barry Lyndon. Každý záběr jako malba od nějakého starého mistra, minimalizování prostorového dojmu, žádné umělé nasvícení, nečekaná ironie a hlavně strhující způsob vyprávění. Nebýt rozvláčné poslední čtvrtiny, byl by to „nejrychlejší“ tříhodinový film. Další, pamatuji-li si dobře, byla adaptace kontroverzního Nabokovova románu Lolita. Na svůj věk neslušně sladká Sue Lyonová dokázala cenzorům pěkně hnout žlučí. Až by někdo při tom oplácení lascivních pohledů mohl přehlédnout opět vynikající režii, zvlášť precizní kompozici černobílých záběrů.

V té době můj filmový TOP 10 žebříček obývaly již tři filmy Stanleyho Kubricka (Odysea, Osvícení a Pomeranč) a jenom v hodně divokém snu by mě napadlo, že jeden z nich vytěsní padesát let staré válečné drama s Kirkem Douglasem. Vytěsnilo, jistěže. Stezky slávy nejsou zdaleka takovými vizuálními orgiemi jako většina dříve zmíněných. Jde o komorní příběh vystihující (a)morální aspekty války. Scéna popravy a zpěv mladičké Němky v samém závěru patří k tomu nejpůsobivějšímu, co jsem měl doposud možnost vidět. Kruté, smutné a pravdivé.

Zatím posledním zhlédnutým snímkem Stanleyho Kubricka byl krimithriller s prvky filmu noir Zabíjení. Film, v němž nic není tak přímočaré jako jeho název. Film, ze kterého nepopíratelně čerpal Quentin Tarantino při psaní scénáře Gaunerů. Film nebývalého tempa a kvalit. Z celovečerních děl tohoto mistra filmové řeči bych ještě rád viděl Killer’s Kiss a Fear and Desire. Údajně to nejsou filmy nikterak výjimečných kvalit a těžko se shánějí, přesto… považuji to za povinnost.

Můj osobní žebříček filmů Stanleyho Kubricka:

  1. 2001: Vesmírná odysea
  2. Mechanický pomeranč
  3. Stezky slávy
  4. Osvícení
  5. Zabíjení
  6. Barry Lyndon
  7. Eyes Wide Shut
  8. Olověná vesta
  9. Lolita
  10. Dr. Divnoláska, aneb jak jsem…

P.S.: Spartaka jsem viděl ještě jako malý smrad v rámci příprav na hodinu dějepisu. Sledoval jsem jej s nezájmem, aniž bych tušil s kým mám tu čest. Hanba mi!

P.P.S.: Důkazem toho, jak těžké je pro mě psát o Kubrickových filmech budiž fakt, že tento článek měl být původně obyčejnou recenzí Zabíjení. 🙂

Nezapomenutelné filmové scény

Tolik scén, tolik momentů k zapamatování. Není těžké vybrat z nich ty nejlepší, těžké je najít vyhovující videa na YouTube. Abecední „průlet“ scénami, které považuji za to nej, nej, co bylo kdy natočeno, tudíž nemohu označit za ten nejvíc reprezentativní vzorek, každopádně zde nebudu dávat scény, které za nic nestojí.

!Spoiler Warning! (některá videa mohou obsahovat spoilery, pokud nechcete riskovat, doporučuji pouze osvěžovat vzpomínky na již viděné)

Pro začátek jedna z mých nejoblíbenějších scén vůbec. Přelomový okamžik z Kubrickova mistrovského opusu.

2001-vesmirna-odysea

(Klikací odkaz skutečně není tím, co jsem plánoval a budu se snažit dosáhnout toho, aby bylo možné videa spouštět přímo zde.)

Bio ráj

Posted: 10. 9. 2007 in film týdne, klasika

Jelikož minulý týden nebyl na kvalitní filmy moc bohatý, musel jsem tentokrát sáhnout po filmu z týdne předminulého, shodou okolností nesmrtelné klasice.

Film týdne (42)

Nuovo Cinema Paradiso

Film o filmu

Otevřít staré rozvrzané dveře, vstoupit dovnitř. Po dřevěné podlaze praskající při každém kroku projít okolo pokladen se zataženými okýnky a cedulí „dnes hrajeme zadarmo“. Vejít do promítacího sálu, zamířit k prvnímu volnému, leč jistojistě nepohodlnému sedadlu. Pokojně se usadit a počkat na charakteristický zvuk doprovázející spouštění staré promítačky. Představení začíná – vítejte v ráji.

Uznávaný italský filmový režisér Salvatore (Toto) se právě dozvěděl, že zemřel jakýsi Alfredo. Nejdříve ve vzpomínkách, na konci filmu i fyzicky, se vrací do vsi Giancaldo, kde prožil dětství. Do časů neradostných, válkou zbídačených, leč právě díky osobě onoho Alfreda také časů naděje a nových možností úniku z trpké reality. Alfredo je pro Tota otcem, kterého nikdy neměl, je pro něj dobrým rádce i přítelem, ale hlavně je promítačem v místním kině.

Děkuji, děkuji Giuseppemu Tornatorovi a všem lidem, kteří jej v dětství nějakým způsobem ovlivnili, kteří měli podíl na jeho proměně z obyčejného malého Siciliána ve světově uznávaného režiséra. Jinak by tato částečně autobiografická pocta zašlé slávě kinematografu nikdy nemohla vzniknout. Tornatore „své“ městečko zalidnil pestrou paletou lidsky výstředních postaviček, aby jej následně obestřel magickou, téměř snovou clonou. Vytvořil mikrosvět, který miluje film, žije jim a nedá na něj dopustit.

Pokud opravdu na podobném místě vyrůstal, závidím mu. Žít v té době, do Giancalda bych neprodleně emigroval a dopřál si nějaké klasické dílo kinematografie zprzněné nemilosrdným knězem-cenzorem. Copak jsem tak naivní? Realita byla přece jiná a na podobném místě, v podobných podmínkách, bych nevydržel ani do prvního večerního promítání. Ale rád tomu věřím a rád se tam budu na více než dvě hodiny vracet.

Čímže mě vlastně tenhle film s názvem jako pro utopistický cíl snažení Strany zelených, nadchnul? Je to upřímné, přesto teskné, vyznání lásky k filmu. Pochopitelné a jednoduché. Ne tak jednoduché jako filmy, na které tehda chodili negramotní a válkou zdeptaní venkované, ale podobně upřímné. Oprašování stříbrného prachu z dávných vzpomínek podmalovává a nostalgický dojem prohlubuje hudba Ennia Morriconeho.

Philippe Noiret exceluje v roli filmuznalého muže s kapsami plnými mouder. Okolosedící skeptici, houby chápající výraz „mít rád film“, měli připomínky k jeho příliš vysokému věku na samém začátku, natožpak po několika skocích na časové ose („tomu musí být tak sto“). Sám bych něco podobného neřešil. Ne u podobného filmu. Jediné synonymum jej vystihuje přesně a má mnohem větší vypovídací hodnotu než mnou výše uvedené bláboly: krásný.

P.S.: Věděl jsem, co přijde, v závěru mi stejně zjihlo srdce.
P.P.S.: Existují tři verze filmu, dvouhodinová (kterou jsem viděl), 155 minutová a 170 minutová (kterou bych jednou rád viděl).

režie: Giuseppe Tornatore; scénář: Giuseppe Tornatore; kamera: Blasco Giurato; hudba: Ennio Morricone; hrají: Philippe Noiret (Alfredo), Jacques Perrin (dospělý Salvatore), Nicola Di Pinto (dle IMDb: Village Idiot :-))

Bio ráj *****
(Nuovo Cinema Paradiso, Itálie/Francie 1988)

Herecké výkony: 90%
Scénář: 85%
Režie: 90%
Celkové hodnocení: 90%

Jak hodnotí jinde:

ČSFD: 92%
IMDb: 8.4
RT: 90%

Co nového na blogu

Posted: 8. 9. 2007 in k blogu

Nové jsou dvě doplňující kategorie, do nichž občas zařadím nějaký článek. Do klasiky budou patřit všechny filmy, které jsou imho nezbytnou součástí základního filmového vzdělání, čili filmy, které by měl každý jedinec, jež filmy nebere pouze jako relax, vidět a znát. Osobnost je pak kategorie článků zaměřených na určitého tvůrce/herce a jeho filmy. Pokud nenastanou nějaké komplikace, od středy příštího týdne by se zde měla začít pravidelně objevovat ještě jedna kategorie příspěvků, trochu atypických oproti ostatním – nechte se překvapit. 🙂

Příliš dokonalá podoba

Posted: 5. 9. 2007 in recenze

Byli jednou dva bratři…

Většina filmů Davida Cronenberga se vymyká běžným standardům. Tento kanadský režisér se nebojí ukazovat nečekané věci nečekaným způsobem, aniž by šlo o prvoplánovou senzaci. Diváci jej milují pro jeho úchylnost, kritici pro duchaplné myšlenky ukryté pod fláky zahnívajícího masa. Z těch několika málo jeho filmů, které jsem doposud viděl (Moucha, eXistenZ, Pavouk, Dějiny násilí), bych tento označil za nejpodivnější. Ono na něm totiž téměř nic podivného není. Na rozdíl od tématicky spjatých Dějin násilí neobsahuje žádný explicitní sex, záblesky brutálního násilí, ani nečekané dějové zvraty, ačkoliv prostředky, jimiž s námi režisér manipuluje jsou v podstatě tytéž.

Příliš dokonalá podoba, v originále Dead Ringers (doslovně „mrtví dvojníci“, slangově výraz pro výraznou podobnost, avšak slovo dead nese rovněž významy jako: fádní, jednotvárný, prázdný), je příběhem jednovaječných dvojčat, která se od mládí zajímají o lékařskou vědu, konkrétně o ženské pohlavní orgány. V současnosti jsou Beverly a Elliot (Jeremy Irons a Jeremy Irons) úspěšnými gynekology, kteří významnou měrou přispěli k rozvoji svého oboru. Tělesně jsou si podobní do posledního chlupu na zátylku, ne již tak duševně. Elliot je z obou dvojčat tím průbojnějším, které sklízí ovace na většině akcí a ani se ženami nemá problém. Není tudíž překvapivé, že ostýchavému Beverlymu sem tam nějakou „přihraje“. Problémy nastanou, když jejich poklidné souznění naruší láska k jedné herečce (Geneviève Bujold).

Po většinu filmu jsem byl přesvědčený, že tím introvertnějším z bratrů je Elliot, po většinu filmu jsem rovněž nevěděl, kdo je Elliot a kdo Beverly. Nevím, zda-li šlo o záměr, rozhodně to však nebyla vina Jeremyho Ironse, který svým dechberoucím výkonem dokázal rozlišit fyzicky naprosto totožné osoby, spojené navíc i duševně. Tato nejistota, kdo je kdo, mě každopádně znervózňovala. Nikdy jsem si nebyl zcela jist, které z dvojčat zrovna sleduji, mnohokrát jsem naopak měl pocit, že mi scénárista úmyslně podstrkuje matoucí informace typu: tohle dvojče bere drogy, ale to druhé je pravděpodobně také závislé na prášcích. V závěru je to stejně nepodstatné, bohatě stačí vědět, že ti dva jsou každý sám sebou a přitom jednou osobou. Pravda, takové tvrzení vám asi moc nepomůže, ale nejlepší bude, když se s tím poperete po svém.

Celý film obestírá zvláštní atmosféra. Ani ne atmosféra strachu nebo napětí, spíše silného znepokojení a veliké nejistoty. Cronenberg se vám dokáže dostat pěkně hluboko pod kůži, nejlépe, když to sami nebudete očekávat. Využívá k tomu p-o-m-a-l-é-h-o tempa vyprávění zdánlivě zcela fádního příběhu, jehož stojaté vody jsou pouze zřídkakdy rozčeřeny něčím nečekaným. Již samotný gynekologický podtext nás nutí být neustále ve střehu a čekat, jak „hluboko“ bude režisér schopen zajít. Jak už jsem naznačil, vtip (vlastně jediný vtip jinak smrtelně vážného filmu) je v tom, že půjde o sondáž psychologického, nikoliv anatomického rázu. Příliš dokonalou podobu doporučuji sledovat někdy kolem půlnoci, lehce přiospalý a s nejasnou představou, co konkrétně chcete vidět. V žádném případě nejde o horor ani o thriller.

Poslední minuty filmu lze za rozuzlení označit pouze s lehkou nadsázkou. Spíše je to poslední indicie, po které musí být již každému jasné, o čem celý film (pravděpodobně) byl. Nejspíš si neřeknete „aha, teď do sebe všechno dokonale zapadlo“. S větší pravděpodobností zůstanete ještě několik minut zadumaně sedět, ve snaze dát si pět a pět dohromady a objevit v tom cosi víc. Cosi, co není na první zhlédnutí patrné, ale přesto to tam je. Důkladně zamaskované. Musí přeci být něco víc na filmu, který se téměř dvě hodiny tváří tak sofistikovaně, aby na nás v závěru vyrukoval s něčím tak obyčejným (něco ve smyslu: všichni toužíme být někým jiným, ale málokomu se to podaří a když už, sám nakonec zjistí, že lepší je být sám sebou).

Mé pocity z Příliš dokonalé podoby jsou rozporuplné, sám se nedokážu rozhodnout, jestli má nějakou hlubší myšlenku, tudíž se vyplatí vidět jej vícekrát a následně o něm dlouze diskutovat, či jde o uhlazenou podívanou, která nám mírnějším způsobem sděluje stejnou ideu jako ostatní Cronenbergovy filmy. Je všechno naoko přesně takovým, jakým se být zdá, anebo si ve skutečnosti nechceme připouštět jinou podobu věcí? Jenže já si ji připouštět chci, tato rozpolcenost se mi líbí a proto dávám solidních 85 procent. 🙂

Vzpomněl jsem si na: Adaptace, Dějiny násilí, Mulholland Drive

režie: David Cronenberg; scénář: David Cronenberg, Norman Snider, hudba: Howard Shore, kamera: Peter Suschitzky; hrají: Jeremy Irons (Beverly Mantle/Elliot Mantle), Geneviève Bujold (Claire Niveau)

Příliš dokonalá podoba ****
(Dead Ringers, Kanada/USA 1988)

Herecké výkony: 90%
Scénář: 80%
Režie: 80%
Celkové hodnocení: 85%

Jak hodnotí jinde:

ČSFD: 78%
IMDb: 7.2
RT: 85%