Spy Game *****

Ovládá hráč pravidla, anebo pravidla hráče?

Jaký je v kostce život agenta CIA? Několik desítek let aktivní služby, během kterých budete mít problém zachovat si zdraví a vážnější vztah, pak jenom vyhlídky na slušný důchod a vlastnictví nějakého nenápadného ostrůvku v Bahamách. Žít v ústraní. Nebýt vidět a přitom zachraňovat svět. Toma Bishopa (Brad Pitt) podobná perspektiva netěší. Ono ho momentálně netěší nic, neboť byl zajat Číňany, kteří mu s pasivním přispěním CIA nejspíš za pár hodin vystřelí mozek z hlavy. Ale než (a pokud) k tomu dojde, prožijeme s ním spoustu nervydrásajích okamžiků (s Bishopem, ne s jeho mozkem). To bylo tenkrát ve Vietnamu, v sedmdesátém pátém… .

Ale podstatnější je pro nás rok 1991: Tom Bishop byl během jedné drobet neoficiální akce zajat a pokud někdo něco včas neudělá, bude taky zabit. Jediný, kdo chce něco udělat, je agent Nathan Muir (Robert Redford), Bishopův mentor, který jej zlanařil pro práci v CIA a který má jeden den do důchodu. Šéfové CIA hodlají Bishopa v rámci vyšších zájmů (prachy) tiše a pohodlně odstranit. Aby vytvořili jeho psychologický profil, přesněji aby zabili čas a imitovali nějakou aktivní činnost, pozvou si na kobereček Muira, jenž nad ním bděl při většině operací v terénu. Začíná dlouhý dialog, během kterého bude spousta času na flashbacky i pokoutnou spasitelskou činnost.

Jak vidíte, není snadné psát o ději Spy Game a nezamotat se do něj. Také zde ovšem platí nepsaná poučka, že čím komplikovaněji to vypadá na papíře, tím prozaičtější je skutečnost. Jádro příběhu tvoří snaha jednoho agenta zachránit život jiného agenta, četné flashbacky pak rekapitulují dosavadní vztah těch dvou. Ačkoliv Tony Scott sem tam třikrát za deset vteřin prostřihne mezi přítomností a minulostí, nebudete mít problém s orientací. Zcela jistě ne a pokud snad ano, věřte mi, nemá smysl to řešit, o děj jde až v druhé řadě. Kvality Spy Game tkví v dokonalém zvládnutí filmového řemesla. A v hereckých výkonech dvou sympaťáků, mezi nimiž vězí propast několika generací.

Nathan Muir ví, jak to v tomhle džobu chodí. Ví to i jeho v pořadí čtvrtá manželka (tuhle dezinformaci zveřejňuji, abych vás nepřipravil o jeden nečekaný vtípek) a kdo má nevyužitý talent a neví, ten brzy zví. Spojené státy rády uklízejí nepořádek. Ne nutně na vlastním dvorku, ne nutně ve prospěch „uklízené“ země a téměř vždy dělají pořádek za cenu nemalého bordelu. Takhle to chodí, takhle to je a jestli vám to nejde k duhu, máte smůlu, protože oni zachraňují svět a na svůj píseček si neradi pouštějí někoho dalšího. Tom Bishop nedokáže přihlížet utrpení nevinných v rámci nic a přesto vše říkajícího vyššího zájmu. Nechce zabíjet a přihlížet smrti, je proto nepohodlný a jeho smrt žádoucí. To oni udávají pravidla, to oni určují škodnou. Jestli nechcete být další položkou na seznamu, raději tento fakt pokorně akceptujte.

Spy Game není žádnou politickou satirou. Scénář Michaela Frost Becknera se ve svinstvu, které nevidíme, protože ho vidět nechceme, jen tak lehce nimrá a jestli na naše svědomí v některých momentech apeluje více, pak hlavně zásluhou obsazení „angažovaného“ Roberta Redforda. Spy Game je perlou moderního špionážního filmu, promyšleným chvalozpěvem na flashback a především výtečnou zábavou. CIA můžeme brát klidně jenom jako záminku k častému střídání atraktivních prostředí. Hong-Kong, Bejrút, SRN, Vietnam – tam všude bylo v uplynulých třech dekádách třeba zjednat pořádek. Rozpočet ve výši 92 milionů dolarů dává vědět, že tvůrci nemuseli dlouho otálet, zda-li hledat rozumné (čti levné) alternativy, nebo natáčet přímo v těchto zemích.

Záběry o průměrné délce 2,5 vteřin asi nepřekvapí, vždyť je to film Tonyho Scotta, toho blázna, který z miniaturních kousků složil Domino. Co překvapí, je kompaktnost snímku. Jistě, jestli nepřistoupíte na scenáristovu hru a budete si zas a znovu zatvrzele mrmlat „všechny ty flashbacky jsou zbytečné, zbytečné a samoúčelné“, nějaká kompaktnost vám může být ukradená. Jde-li o můj pohled na věc, nestačil jsem žasnout. Tohle že natočil ten pán, který jindy mívá ukrutný problém udržet myšlenku a jeho filmy se tříští do nesouvislých celků? Jo, no jo! Nejsou to jednotlivé scény, nýbrž pozadí, do kterého byly zasazeny. Jednoduše mě nezajímalo, co je teď a tady, jenom, že jde o součást něčeho většího, od čeho nedokážu odpoutat pozornost.

Na vyloženě akční momenty zavadíte zřídkakdy, Scott nicméně dokáže akčně a poutavě zrežírovat i prachobyčejný rozhovor dvou lidí na střeše nějaké budovy. Často, rád a nikoliv bezmyšlenkovitě střídá barevné filtry, pohrává si s hloubkou obrazu a sem tam jen tak mimoděk přihodí nějaký interní vtípek (pomeranče – Kmotr). Jeho mnohovrstevnatá hra s obrazem mě až do závěrečných titulků neomrzela také díky slušivému hudebnímu aranžmá Harryho Gregson-Williamse (takhle zní adrenalinový soundtrack!) a (pochopitelně) díky hereckým hvězdám té největší exkluzivity. Herci, kteří si umí podmanit diváky během pár minut ve filmu režiséra, který vás dostane do kolen hned úvodní rozehřívací akcičkou – já fakticky marně přemýšlím, co chtít víc a co naopak ubrat a vytknout.

OK, pořád před sebou máme „jenom“ špionážní thriller, ale jestli v tomto subžánru existují nějaké mety, Tony Scott je zdolal. Přiznávám, že pro jeho filmy mám slabost, za kterou se stydím a rád je nadhodnocuji. Mým pěti hvězdičkám proto nemusíte přikládat žádnou váhu. Ale můžete.

Spy Game (USA 2001)
délka 126 minut

režie: Tony Scott; scénář (podle vlastní knihy): Michael Frost Beckner; hudba: Harry Gregson-Williams; kamera: Daniel Mindel; hrají: Robert Redford (Nathan D. Muir), Brad Pitt (Tom Bishop), Catherine McCormack (Elizabeth Hadley)

90%

jak hodnotí jinde: ČSFD (73%), IMDb (6.9), RT (65%)

Sportovní filmy

Televizní olympiáda kdykoliv

Výběrový seznam sportovních filmů podle jednotlivých disciplín.

Letní sporty

Americký fotbal

Bourák (1993), Brianova píseň (1970), Expres (2008), Gang v útoku (2006), Harmon of Michigan (1941), Jerry Maguire (1996), Little Giants (1994), Náhradníci (2000), Napůl drsňák (1977), Návrat na vrchol (2006), Nejtěžší yard (1974), Nepřemožitelný (2006), On zázračným studentem (1925), Papírový lev (1968), Plán hry (2007), Program (1993), Radio (2003), Rudy (1993), Správná hra (1983), Světla páteční noci (2005), Trestná lavice (2005), Tvrdé palice (2008), Varsity Blues (1999), Vítězové a poražení (1999), Vodonoš (1998), Vzepřít se obrům (2006), Vzpomínka na Titány (2000), Zrození šampióna (2009)

Baseball

42 (2013), Babe (1992), Bang the Drum Slowly (1973), Cobb (1994), Durhamští býci (1988), Fear Streaks Out (1957), The Final Season (2007), Hra snů (1999), Hráč (2002), Hřiště snů (1989), It Happens Every Spring (1949), Láska s potížemi (1949), Letní vzplanutí (2001), Moneyball (2011), Mr. Baseball (1992), Muž z levého pole (1993), Nejlepší hra (2000), Osm mužů z kola ven (1988), Plácek (1993), The Pride of the Yankees (1942), Prodaný zápas (1988), První liga (1989), Přirozený talent (1984), The Stratton Story (1949), Špatné zprávy pro Medvědy (1976), Take Me Out to the Ball Game (1949), Velké vítězství (1992)

Basketbal

Bílí muži neumějí skákat (1992), Cesta za vítězstvím (2006), Cesta zpátky (2020), Coach Carter (2005), Hoop Dreams (1994), Hráči z Indiany (1986), Hurricane Season (2009), Jako Mike (2002), Jů, vona je chlap (2002), Kokosy v pralese (1994), Love & Basketball (2000), Murderball (2005), Nad košem (1994), Nejlepší hráč (1998), Nejtvrdší zápas (1996), Poloprofesionál (2008), Space Jam (1996), Věřte mi (2006),  Zpátky ve hře (2005)

Běhání

Barva vítězství (2016), Endurance (1999), Fair Play (2014), Hranice možností (1998), Marathon (2005), Maratón lásky (2007), Maratónec (1976), Ohnivé vozy (1981), Osamělost přespolního běžce (1962), Paavo Nurmi – The Man and His Times (1978), Personal Best (1982), Running Brave (1983), Svatý Ralph (2004), Terry (2005), Vysněný cíl (2000), Zázračný běžec (1997)

Bojové sporty

Legendary (2010), Nikdy to nevzdávej (2008), Warrior (2011)

Box

Ali (2001), Boxer a smrť (1962), Boxerka (2000), Boxing Gym (2010), Fighter (2010), The Hammer (2007), Hurikán v ringu (1999), Champion (1949), Jak se jmenuji: Muhammad Ali (2019), Million Dollar Baby (2005), Muhammad Ali: Na vrcholu (1996), Nadmuté město (1972), Někdo tam nahoře mě má rád (1956), Pěsti ve tmě (1986), Podvod (1949), Půlnoční podraz (1992), Requiem for a Heavyweight (1962), Rocky (1976), Tělem a duší (1947), Těžká váha (2005), Triumf ducha (1989), La Yuma (2009), Zuřící býk (1980)

Cyklistika

A co dál… (1979), Armstrongova lež (2013), Cyklista (1987), En forårsdag i Helvede (1976), The Flying Scotsman (2006), Icarus (2017), Král švindlu: Příběh Lance Armstronga (2014), The Program: Pád legendy (2015), Totò al giro d’Italia (1948), Trio z Belleville (2003), Vítězové (1985), Vive le tour (1962), Zbytečná smrt: Příběh Marca Pantaniho (2014)

Fotbal

Blafuj jako Beckham (2002), Brankář (2018), Diego Maradona (2019), Fotbal nekonečno (2018), Góóól! (2005), Mean Machine (2001), Offside (2006), Prokletý klub (2009), Ronaldo (2015), Shaolin fotbal (2001), Sláva vítězům (2000), Strach brankáře při penaltě (1972), Vítězství (1981), Zápas (1999), Zidane, portrét 21. století (2006)

Golf

Bobby Jones: Odpal génia (2004), Caddyshack (1980), Golfový sen (2005), Legenda o slavném návratu (2000), Rivalové (1996), Zelený svět (1996)

Gymnastika

Bláznivá olympiáda (2005), Let (1986), Nebe na dosah (1990), Perfect Body (1997), Kruh (2001), Pokojný bojovník (2006), Rebelka (2006), Za hranicemi možností (2017)

Plavání

Alex (1993), Krasoplavci (2008), Nadia, Butterfly (2020), Plavat proti proudu (2003), Plavec (1968), Vsyo reshayet mgnoveniye (1978), Waterboys (2001), Za jasného dne (2005)

     Ragby

          Invictus: Neporažený (2009), Navěky silný (2008), Ten sportovní život (1963)

Stolní tenis

Ping Pong (2002), Skóruj! (2007)

Surf

Bod zlomu (1991), Divoké vlny (2007), Osudové léto (2002), Shelter (2007), Soul Surfer (2011), Velká středa (1978)

Tenis

Borg/McEnroe (2017), The Break (1995), Jocks (1987), Říše dokonalosti (2018), Souboj pohlaví (2017), Strokes of Genius (2018), Wimbledon (2004)

      Vodní pólo

             Children of Glory (2016), Neptune’s Daughter (1949), Palombella rossa (1989)

 

Zimní sporty

Krasobruslení

Ice Castles (1978), Já, Tonya (2017), Ledové ostří (1992), Ledově ostří (2007), Ledové sny (2010), On Edge (2001), Princezna ledu (2005)

Lední hokej

Hokejová máma (2004), Hokejový zázrak (2004), Maurice Richard (2005), Mystery, Aljaška (1999), Pásky z Nagana (2018), Ranař (2011), Rudá mašina (2014), Šampióni (1992), Tvrdá hra (1977), Youngblood (1986)

Sjezdové lyžování

Les Bronzés font du ski (1978), Lyžařská akademie (1990), Lyžařská škola (1991), Sjezdař (1969), Ski Hard (1995), Swiss Tour (1950), Zasněžená romance (1941)

     Skoky na lyžích

          The Great Ecstasy of Woodcarver Steiner (1974), Matti (2006)

Snowboarding

The Art of Flight (2011), Extrémní svahy (2005), MEP – Mimořádně extrémní primát (2003), Shred (2008), Shred 2 (2008), Snowboarďáci (2004), Šílenci na prknech (2001), White Air (2007)

 

Automobilové závody

Formule: Bobby Deerfield (1977), Formule! (2001), Grand Prix (1966), Rivalové (2013), Senna (2010)

Indianapolis 500: The Crowd Roars (1932), Speedway (1929), Vítězství (1969)

Le Mans: Le Mans (1971), Le Mans ’66 (2019), Na plný plyn (2001)

Nascar: Auta (2006), Bouřlivé dny (1990), Poslední americký hrdina (1973), Ricky Bobby: Nejrychlejší jezdec (2006), Stroker Ace (1983)

Závody „indiánů“: V zajetí rychlosti (2005)

Závody motokár: Závody motokár (2003)

 

Ostatní sporty

Biliár: Barva peněz (1986), Biliárový hráč (1961), Rozstřel (2001)

Bob: Kokosy na sněhu (1993)

Bowling: 7-10 split (2007), Kingpin (1996)

     Horolezectví: Cliffhanger (1993), Free Solo (2018), First Ascent (2006), K2 (1991), King Lines (2007), Pád do ticha (2003), Vertical Limit (2000)

    Cheerleading: Bravo, girls! (2000), Bravo Girls: Všechno nebo nic (2006), Bring It On: In It to Win It (2007), Holky opět v akci (2004), The Cheerleaders (1973), Loudilové (2009), Revenge of the Cheerleaders (1976)

Kriket: Fire in Babylon (2010), Lagaan: Once Upon a Time in India (2001)

Lakros: The Creator’s Game (1999), Crooked Arrows (2012), Fantastic Lies (2016)

     Olympiáda: Olympiáda Tokio (1965), Oslava krásy (1938), Přehlídka národů (1938)

Pozemní hokej: Chak De! India (2007)

     Rodeo: Junior Bonner (1972), Poslední rodeo (1952)

Sezení na kůlu: Nejlepší sportovec století (2006)

Skateboarding: The Devil’s Toy (1966), King Skate (2018), Legendy z Dogtownu (2005), Minding the Gap (2018), Sk8aři (2005), Skřípění (2003)

      Šachy: Nevinné tahy (1993), Tah pěšcem (2014)

Wrestling: Wrestler (2008)

Závody koní: O velkou cenu (1944), Phar Lap (1983), Rychlý Stripes (2005), Seabiscuit (2003), Závod se smrtí (1984)

 

(Seznam se budu snažit průběžně doplňovat.)

Vall-I *****

Film týdne (87)

Znovuobjevit sebe samého

Budoucnost vzdálená dostatečně, abychom si z ní nyní dělal starosti: Planetu Zemi kvůli nezvládnutelnému množství odpadků v obrovském vesmírném křižníku Axiom opustili všichni lidé, doufaje, že se za nějakou dobu budou moct vrátit. Jejich naději měli představovat uklízecí roboti typu Wall-E, vyrábějící z hor nerecyklovatelných odpadků úhledné krychličky, z nichž následně skládají vysoké mrakodrapy. Vlastně skládali. Země, která již ani z vesmíru neláká moc přívětivými barvami, se proměnila ve vyprahlou pustinu, zanesenou prachem, odpadky a nefunkčními roboty. Přežil pouze jeden, nazývejme ho (v souladu s českým překladem) Valli. Jako jediný dokázal po staletí vzdorovat rzi a blbé náladě (vzpomeňte na Marvina) a ve společnosti švába, tvora mezi lidmi tuze nemilovaného, dále plní zadané instrukce, dokud…

… Dokud na „kdysi-Zemi“ nepřistane velká bílé monstrum, z něhož vyletí rozkošný vajčkoidní průzkumník jménem Eva. Eva, vyzbrojená smrtícími zbraněmi, něco hledá. A najde to. A taky něco navíc.

Veškerá komunikace mezi dvěmi ústředními roboty spočívá v podstatné části v různém vyřčení jména toho druhého. Jiné emoce (klidně bez uvozovek) jsou skryty za výkřikem Valli!, jiné za táhlým Vaaalliii! Pokaždé bez obtíží pochopíte, co si chtějí sdělit. Prvních třicet minut díky tomu připomíná vyspělejší němou grotesku, neusilující výhradně o váš smích. Osobně by mi ani trochu nevadilo, kdyby se ve stejném duchu nesly i minuty následující, které již nejsou tak invenční. Jejich situování na Axiom, v jehož pojmenování je cosi příznačného pro přijímání pravdy lidmi, kteří v něm přežívají, logicky znamená více slov, stále však poměrně málo, což tvůrce nutí klást větší důraz na vizuální a zvukovou stránku. (Při vzpomínce na trailery promítané před filmem, mj. Vesmírní opičáci a Kozí příběh, jsem dvojnásob ocenil, jak bohatě Wall-E využívá hlavních předností animovaných filmů.)

Zvuková a především hudební složka má největší význam během (až na pár nerušivých video-vsuvek s živými herci) kompletně němého prologu. Hudba Thomase Newmana plní podobně signifikantní úlohu jako práce Vangelise pro Blade Runnera. Vytváření magie, kouzlení. Šikovně jsou zakomponovány také cca 3 nepůvodní skladby. Volný čas si Valli zpestřuje sledováním jednoho z mála přetrvávajících důkazů, že lidé stvořili i něco dobrého, muzikálu Hello, Dolly! Mimořádně optimistickou písní z něj „Put On Your Sunday Clothes“ jsme přivítáni na tom šíleně smutném místě, které si kdysi přivlastnili tvorové bez kousku respektu. Spojení něčeho velmi veselého s něčím velmi, velmi neveselým je pro náladu nové pixarovky typické. Takřka na každou scénu brutálně roztomilou a infantilní připadá scéna, kdy si připadáte jako ten nejnicotnější tvor v celé galaxii. Asi šlo o záměr.

Při precizním pixarovském přístupu přestávají být zjevné rozdíly v režisérském pojetí scén hraných a animovaných filmů. Když má být Wall-E akční, je akční podobným stylem jako nejmodernější akční pecky (Bourneovo ultimátum, Transformers). Totéž, jde-li o seriózní, atmosféru budující sci-fi scény či scény nahánějící hrůzu (první setkání s Evou). Tuto uvědomělou dospělost narušují jenom některé infantilní pronásledovací scény z Axiomu, vycházející svým pojetím jasně vstříc menším divákům. Z obchodního hlediska nelze podobný krok napadnout (rodiny s dětmi znamenají víc popcornu, víc popcornu znamená víc coly, víc popcornu a coly znamená víc peněz), přesto doufám, že další film od Pixaru děti z cílové divácké skupiny zcela vyeliminuje (stačí obrazně, netřeba doslovně :-)).

Zásadním problém, který budou v souvislosti s Wall-Em mnozí řešit, bude pravděpodobně představovat poselství, jež nese, resp. samotný fakt, že nějaké nese. Je formulováno velmi jasně a srozumitelně, někdy až naivně. Mnohým bude proti srsti vstřebávat hesla typu „respektujte přírodu“ či „milujte se a množte se“, ale pokud nám něco takového sděluje film, v němž jsou lidé mnoha vrstvami tuku obaleni, samostatného pohybu, natož myšlení neschopni a do obrazovky (kterou mohou, ale nedokážou vypnout) věčně zahleděni konzumenti, nazval bych to shovívavostí k divákům. Něco takového pochopí každý a málokomu bude při neagresivní formě sdělení vadit, že se vlastně směje sám sobě. Otázkou zůstává, kolik lidí tedy nakonec začne třídit odpad, chodit častěji pěšky, kolik lidí bude najde dost odvahy zrecyklovat svůj dosavadní život. I kdyby žádný, Wall-E by nepřestal být nejlepším animovaným filmem dneška, zítřka ani včerejška.

Jedním z vedlejších témat filmu je právě konzervace umění, plnícího stejnou roli, jakou čas přisoudí i Wall-Emu. Pestrost je vlastní dílům, jimiž se zjevně inspirovali autoři: od příběhu Adama a Evy (s atypickým návratem do Ráje na závěr), přes Spartaka (povstání zotročených robotů) až ke zmíněnému Hello, Dolly! (mladík potkává dívku o explozivní povaze Barbry Streisand). Výjimečné postavení mezi inspiračními zdroji náleží 2001: Vesmírné odysee Stanleyho Kubricka. Od bezeslovného úvodu, přes design vesmírné lodi a hlavního počítače (modernější verze HALa), přes vtipné použití skladby Tak pravil Zarathustra až k finálnímu zjištění, že Wall-E na Odyseu vlastně plynule navazuje. Lidé jsou uvězněni ve virtuální kleci (kde skončil Dave Bowman) a sami se spasit nedokážou, musí nastoupit jimi vytvořené stroje, charakteristické dětsky nevinným chápáním světa.

Tento zvláštní nepoměr mezi srdnatostí autonomně fungujících robotů a mechanicky přežívajících lidí značí i detailní, „procítěná“ animace jedněch a naoko primitivní, plastická animace druhých. Špičkově a do detailů jsou samozřejmě animovaní všichni, ale živěji na mne působil Valli s Evou. Jejich komplikovaný romantický vztah prochází celým filmem a stará se o ty nejvíc dojímající okamžiky. Budete-li ignorovat jejich lehkou kýčovitost, mají moc rozplakat. Mé slzné kanálky to mohou potvrdit. Jestli vás nedojme ani scéna „definuj tanec“, učiněná óda na slovo „krása“, těžko kdy pochopíte, že i film lze milovat.

P.S.: Novému klenotu od Pixaru jako tradičně předchází předfilm. Ten u Wall-Eho se jmenuje Presto, je neskutečně nabitý gagy, do nejmenšího detailu promyšlený a připomíná staré animované grotesky Texe Averyho.

Vall-I (Wall-E, USA 2008)
délka 98 minut

režie: Andrew Stanton; scénář: Andrew Stanton a Jim Reardon; hudba: Thomas Newman; mluví: Jan Maxián (Valli), Tereza Bebarová (Eva), Milan Šteindler (kapitán)

100%

jak hodnotí jinde: ČSFD (86%), IMDb (8.7), RT (97%)

Cassandra’s Dream **

Velké drama na malém prostoru

Tvorbu Woodyho Allena z posledních let bych mohl rozdělit do několika kategorií. Na filmy, po nichž jsem si přál, ať Woody režíruje alespoň do stovky (Prokletí Žlutozeleného škorpiona, Match Point), na filmy, které neurazí, ale dají vzpomenout na jeho zlaté časy (Cokoliv, Hollywood v koncích) a na filmy, při jejichž sledování jsem v duchu vyslovil kacířské přání, nechť na stará kolena raději tráví volné dny hraním pétanque v Central Parku (Melinda a Melinda, Sólokapr). Kasandřin sen nenáleží ani do jedné z těchto skupin, je totiž mnohem horší než všechny jmenované. A mrzí mě to nemálo.

Zápletka se rozvíjí sympaticky, nenuceně: nebýt Ian (Ewan McGregor) a Terry (Colin Farrell) bratři, nemají téměř nic společného. Ten první se s životem vypořádává díky mozku, ten druhý díky srdci. Ian je náruživý milovník žen, Terry náruživý hráč hazardních her. Oba má v jejich vášni již brzy podpořit strýček z Ameriky Howard (Tom Wilkinson). Jenže strýček z Ameriky bude od chlapců chtít jednu drobnou protislužbičku. Až do osudového dialogu bratrů a strýce během deštivého odpoledne je film fajn. Dobře se na něj kouká a byl jsem zvědavý, jakým směrem se vyvine. Velmi špatným.

Minimálně jeden z bratrů se během každé minuty až do konce filmu chová naprosto nelogicky a řeší morální dilemata atraktivní před nějakými dvaceti lety. Nahrubo vysochaná skulptura by budila patřičné emoce v celcích, kdyby autor neodbyl jemné nuance, na něž mají současní diváci vyvinutý mnohem lepší čich. Do proporcí antické tragédie, které tolik slušely Match Pointu, je tato zaprášená historka o zločinu a trestu tlačena jakoby násilím. Allen natočil starosvětský thriller, který by nás měl donutit přemýšlet nad chováním postav, akorát pozapomněl na fakt, kolik režisérů totéž učinilo před ním a s mnohem větší mírou invence.

Film se někdy od druhé hodiny nehorázně vleče. Jeden z bratrů neustále omílá totéž, druhý rovněž a vše loudavě směřuje k jedinému uspokojivému závěru. Kostra příběhu se po odkrytí klíčových karet ukáže být neskutečně vachrlatou. Tento její nedostatek nemaskuje režie, natožpak herecké výkony. Allen jednotlivé scény řadí ve splašeném tempu, film budí dojem, že režisér chtěl mít natáčení v deštivém Londýně rychle z krku, aby mohl dirigovat fešné herečky ve slunném Španělsku. U překotných konverzačních komedií najde jeho zbrklý styl bez problémů uplatnění, zde nikoliv. Pomalu u každé druhé scény jsem si přál, ať trvá déle, ať je její potenciál rozvinut do nějaké smysluplnější podoby. Nikdy nebyl.

Allen má ten dar, že i nevhodně zvolený námět dokáže přizdobit trefnými hláškami. Tady jich není mnoho, těch vtipných dokonce maličko (a barva humoru se tentokrát blíží proklatě černé), přesto právě ony dojem z filmu trochu vylepšují. Jenom jsem měl dojem, že Allenovo opatrné bazírování na hraně absurdní komedie nepochopili herci, hrající své party s nucenou vážností. Manipulace s hrdiny je nechutně okatá, jejich chování, dané vykonstruovaným scénářem, nikoliv zdravým rozumem, vyvolává všehovšudy otrávený smích.

Teatrálnost projevu dvou typově nevhodně vybraných herců by nepůsobila rušivě nanejvýš na nějaké dosti velké divadelní scéně. Ewan a Colin, dva britští rebelové, mi do rolí dvou tápajících, etikou zasažených bratří vůbec neseděli. Ani ten Tom Wilkinson nebyl moc ve své kůži. Zcela mimo hlavní cesty se tentokrát ubírají všechny ženské hrdinky, které do osudů bratrů zasahují jenom okrajově. Nejživotnější postavy, jak už tomu u Allena bývá, jsou rodiče (John Benfield a Clare Higgins). Dialogy mezi nimi byly v přímém rozporu se vším ostatním – uvěřitelné a výstižné.

Z Kasandřina snu jsem si odnesl poučení, že před každým novým filmem mého oblíbeného režiséra je moudré nadopovat svá přehnaná očekávání sedativy. Leč, po prvotním zklamání, neřkuli šoku, se těžko přiměji k dalšímu sledování. Tóny Glassova fatalistického soundtracku a ladné kamerové hrátky Vilmose Zsigmonda mě lákají, ale ne tolik, abych nedal přednost dalšímu zhlédnutí Annie Hallové. I kdyby už nikdy nenatočil nic lepšího (čemuž pomalu, ale jistě začínám věřit), za ni budu Woodyho adorovat navěky.

Cassandra’s Dream (USA 2007)
délka 108 minut

režie a scénář: Woody Allen; hudba: Philip Glass; kamera: Vilmos Zsigmond; hrají: Colin Farrell (Terry), Ewan McGregor (Ian), Tom Wilkinson (Howard)

50%

jak hodnotí jinde: ČSFD (73%), IMDb (6.9), RT (51%)

Woody Allen Hovory o filmu

Rozpomínání

Poslední kniha ohlížející se formou rozhovorů za tvorbu Woodyho Allena vyšla v roce 1996: Woody o Allenovi Stiga Björkmana. Šlo o přehlednou publikaci, která měla hlavu a patu a chronologicky mapovala dosud vzniklé Allenovy filmy. Většina otázek i odpovědí byla k věci a mnohé jste se z nich dozvěděli. Uplynulo více než deset let, na pulty českých knihkupectví se dostávají Hovory o filmu vedené novinářem New York Times, Allenovým dlouholetým kamarádem Ericem Laxem a budu mít co dělat, aby z následujícího textu neodkapávalo mé zklamání jako rosol z kuřecího stehna v Oidipovi dnes.

Dělat rozhovor s člověkem, kterého dobře znáte, vám na jednu stranu umožňuje jít víc „na tělo“, na stranu druhou se lehko stane, že neproniknete pod povrch nezávazného přátelského klábosení. Přesně tak některé z rozhovorů vzniklých v rozmezí více než třiceti let (1973-2006) působí. Novější z nich jsou navíc neblaze poznamenané Allenovou neochotou sledovat své filmy po jejich dokončení, proto často od podstaty věci uniká k nepodstatným informacím, které mu utkvěly v paměti. Kdyby nicméně Lax zpovídal někoho méně zajímavého, výsledek by byl ještě méně stravitelný. Když už se mu podaří naťuknout poutavé téma, málokdy jej dále zužitkuje.

Největší tragédii knihy je jednoznačně její pochybné členění do několika kapitol, které pravděpodobně měli postihnout jednotlivé fáze vzniku filmu (Nápad, Psaní, Obsazení, Natáčení, Režie, Střih, Hudba, Kariéra). V praxi to vypadá tak, že jednotlivá témata jsou chaoticky rozlezlá po celé knize, neexistuje žádný řád, jde-li o pořadí, v němž filmy vznikly a na tutéž informaci během čtení narazíte třeba třikrát. Týká se to především neustále omílaných obsahů filmů, jimž by více slušel společný prostor na konci knihy (kde najdete pouze neúplnou filmografii a vcelku zbytečný přehled kapitol).

Otázky ke konkrétním filmům, z nichž dostávají cíleně větší prostor ty vážnější (Interiéry, Jiná žena) až příliš často pídí po tom, jaká byla spolupráce s tím a tím člověkem, což Allena pochopitelně nutí k neustálému (bezobsažnému) vychvalování. Detaily ohledně technického řešení jednotlivých scén zase oceníte jenom těsně před nebo po jejich zhlédnutí. Myslím, že moc nepřeženu, označím-li dobrých sto z téměř čtyř set stránek knihy za zbytečné, vyžadující nekompromisnější přístup během redakce. Být Hovory o filmech Allenovým filmem, při režisérově sebekritičnosti nevzniknou vůbec, anebo trvají třicet minut.

Samozřejmě jsou přítomny také otázky nutící Allena k hlubšímu zamyšlení. Odpovědi na ně odhalují autorovy obecné tvůrčí postupy, názory na umění, na jeho smysl i na smysl života jako takového („…jsem toho názoru, že jakmile je člověk mrtev, jeho metabolismu nijak nepomůže, když po něm pojmenují ulici“). Tyto poznatky, ukryté v často velmi rozsáhlých odpovědích, je pochopitelně nemožné zpětně dohledávat (jako cokoliv v knize), ale asi budou hlavním důvodem opakované četby Woodyho oddaných fanoušků. Ti čeští navíc neměli příliš možnosti svého oblíbence blíže poznat (krom výše zmíněné vyšla roku 1994 zdařilá kniha Michaela Žantovského Woody Allen, dále Woody Allen a jeho ženy a Směšné lásky Woodyho Allena; krom článků ve filmových časopisech si ještě pamatuji na jednu stránku rozhovoru v Reflexu před premiérou Match Pointu).

Aniž bych chtěl kohokoliv odrazovat, rozhodnutí, zda do knihy takto zjevných nekvalit investovat bezmála pět set korun, bych vám doporučil neuspěchat i v případě, že chováte newyorského klarinetistu, milovníka pěkných žen a jazzu, kultivovaného samouka a pověstného lenocha, dvěmi slovy Woodyho Allena v mimořádné oblibě. Jestli dosavadní řádky vyznívají jako argumenty pro „nekupovat“, níže uvedené si nárokuje zastupovat opoziční stranu.

Milovníky všech možných žebříčků jistě potěší patnáctka Allenových nejoblíbenějších amerických a evropských snímků (mj. Občan Kane, Zloději kol, Velká iluze). Skoro dojemné jsou poslední, „shrnující“ odpovědi, ale než se k nim propracujete, naberte si do zásob trpělivost a toleranci. První vám pomůže „pročíst se“ spoustou balastu, druhé shovívavě mávnout rukou nad četným výskytem překlepů v českém vydání (někdy Allen klade otázky Allenovi). Zkuste je brát jako daň za největší přednost Hovorů o filmu, za jejich žhavou aktuálnost (bere v potaz i u nás zatím neuvedený Cassandra’s Dream a v obrysech představuje dnes netrpělivě očekávaný španělský projekt Vicky Cristina Barcelona).

Woody Allen Hovory o filmu (Eric Lax)
Z anglického originálu Conversation with Woody Allen. His Films, The Movies, and Moviemaking přeložila Hana Loupová,
nakladatelství Portál,
Praha 2008.

počet stran: 392
doporučená prodejní cena: 455,- Kč

ukázka knihy

Lars a jeho vážná známost ****

Film týdne (86)

Don Quijote moderního věku

Každý máme nějaký problém, život je postavený na problémech a jejich řešení. Cílem by mělo být hledat ta nejúčinnější z řešení. Anebo nejjednodušší? Problémem cca třicetiletého Larse (Ryan Gosling) je – velmi zjednodušeně řečeno – ostýchavost. Žije sám v garáži, kterou zdědil po otci, stejném podivínovi. S lidmi nedokáže normálně komunikovat, natožpak navázat dlouhodobější vztah. Čas děli mezi nudné zaměstnání a návštěvy kostela. Jeho blízcí, hlavně bratr a švagrová, ho mají rádi, jsou shovívaví k jeho „jinakosti“. Ale Lars není ve svém prázdném životě šťastný a tento problém se rozhodne řešit dle pofidérního hesla „za peníze si můžete koupit nekonečnou dávku štěstí“.

Když Lars obeznámí bratra s těžko uvěřitelným faktem „mám návštěvu“ a vyšperkuje jej informací, že jde o dívku, sice cizinku upoutanou na kolečkové křeslo, ale stále o dívku, zní to přinejmenším podezřele. A jak se záhy ukáže, obavy byly na místě. Lars si na internetu objednal umělou ženu Biancu, ke které ovšem přistupuje jako k ženě živé a jemu rovné. Má ji rád: zbytečně nežvaní, zůstane s nim na věky a hlavně ho neustále nepřivádí do rozpaků. Zatímco okolí po vstřebání prvotního šoku začíná nemluvnou dívku přijímat za svou (hlavně že je chlapec spokojený), samotný Lars zjišťuje, že dokonce ani vztah s tou dokonalou není ve všech ohledech ideální.

Námět filmu mne naplňoval obavami. Nebude to příliš perverzní? Plné hrubozrnného humoru? Půjde vůbec něco podobného brát vážně? Šlo to. Velmi hladce. Největší podíl na funkčnosti zápletky „podivný chlápek se zamiluje do silikonové panny“ bych si dovolil připsat Ryanu Goslingovi. Ten už minimálně dramatem Half Nelson dokázal svou nevýraznou výraznost, neboli cit pro postavy, které se navenek projevují jenom minimálně. Bez slov by se klidně obešel, hraje hlavně svýma smutnýma očima. Dokáže být přirozený, aniž by začal nudit. Dokáže být duševně nezralý, aniž by si přestal nárokovat naše sympatie. Vlastně mi příliš nevadilo, že s tím nechutným knírkem vypadá jako Emilio Estevez.

Názory na ústřední téma snímku budou nejspíš různorodé („navázání atypického vztahu“ nezní moc originálně). Dle mého mínění chce poukázat na obtíže spojené s věčným hledáním štěstí, nepříliš bolestivé, ale obohacující cesty životem. Žádná syntetická náhražka nedokáže zastoupit živou osobu. Lars nebere tvrdé drogy, nepije alkohol a víra v Boha mu také nedává to, bez čeho nikdy nebude spokojený. Když pochopí důležitost navazování mezilidských vztahů, sáhne po řešení, které je pro něj nejméně bolestivé. Ač nesmrtelné, nemá dlouhé trvanlivosti. Postrádá tolik podceňovanou rozmanitost a brzy omrzí.

Ani vztah s tím, koho milujeme, nám samozřejmě nezabrání ve fixaci na věci neživé (jako jsou třeba i filmy, knihy). Pak už vše závisí jenom na klíčovém okamžiku, kdy člověk dospěje a pochopí. Lars, Spíše dobrovolný donkichotovsky snílek než přezrálé dítě, by dospěl rád, jenom mu při zpovídání bratra „kdy TO přijde“ zatím nedochází, že pro něco podobného neexistuje matematický vzorec. Tento problém má holt řešení, které vyžaduje větší trpělivost. Nějakou dobu trvá dojít bez cizí pomoci ke zjištění, že největší předností i slabinou živého tvora je „vlastnictví“ toho, čím disponuje také tento film – srdce.

Lars a jeho vážná známost (Lars and the Real Girl, USA 2007)
délka 106 minut

režie: Craig Gillespie; scénář: Nancy Oliver; hudba: David Torn; kamera: Adam Kimmel; hrají: Ryan Gosling (Lars), Emily Mortimer (Karin), Paul Schneider (Gus)

80%

jak hodnotí jinde: ČSFD (69%), IMDb (7.7), RT (81%)

Zloději kol (IMDb TOP 250)

Uvnitř kruhu

V jedné z klíčových scén (proti)hollywoodské satiry Hráč (1992) Roberta Altmana navštíví filmový producent v podání Tima Robbinse kino, kde dávají Zloděje kol. Čímž Altman mimo jiné vzdává hold filmu, který inspiroval nejen ho, ale také desítky dalších slavných režisérů. V čem tkví jedinečnost tohoto neorealistického dramatu? Proč je mnohými odborníky považováno za nejlepší film všech dob? Ze všeho nejdříve bude nejlepší vysvětlit si pojem nutně spjatý s každou větou, kde se vyskytuje název Zloději kol, neorealismus.

Neorealistické hnutí vzniklo ze snahy filmařů zachytit pravou tvář (po)válečné Itálie. Bez příkras, které byly typické pro tzv. „filmy bílých telefonů“ během Mussoliniho éry. Za prvního neorealistického zástupce je považována Posedlost (1943) Luchina Viscontiho. Někteří ovšem za číslo 1 považují až Řím, otevřené město (1945) Roberta Rosselliniho. Jsou to neveselé snímky, ukazující nelibou realitu. Stejně jako Zloději kol, inspirováni stejnojmennou knihou Luigiho Bartoliniho, kterou do podoby filmového scénáře přepsala jedna z významných osobností neorealismu Cesare Zavattini.

Příběh je prosťounký, slovy Andrého Bazina „by si nezasloužil ani dva řádky v rubrice Přejeli psa“: manželka prodává všechna povlečení, aby si manžel Antonio mohl koupit kolo a začít lepit plakáty. Hned první den práce je manželovi kolo ukradeno a ten se se synem Brunem po boku vydává na beznadějnou pouť lhostejnými ulicemi Říma, města, které utrpělo porážku. Žádná akce, žádná romance, žádní herci. V podstatě lidé z ulic, na kterých se krom pár zadních projekcí během jízdy automobilem natáčel celý film. Například představitel hlavní role, Lamberto Maggiorani, dělník v továrně, měl po skončení natáčení problém sehnat si práci. Realita a fikce k sobě mají málokdy tak blízko.

Režisér Vittorio De Sica dokázal s několika neherci, jedním městem a rozpočtem, který by v dnešním Hollywoodu stačil možná na jedno nalíčení Angeliny Jolie, působivě zachytit bludný kruh, v němž kromě Antonia uvízlo mnoho dalších. Jediným řešením po zjištění, že zloděj kola byl stejný chudák a spravedlnost v dané době těžko nalezne uplatnění, je nakonec ukrást jiné kolo. Společensko-kritický, nevybíravý v zachycování Říma takového, jakým skutečně byl (jen vzpomeňte na pohádkové Prázdniny v Římě z roku 1953), ale zároveň obyčejně lidsky dojímavý v zobrazování vztahu otce a syna.

Některé scény mají moc uhnízdit se hluboko ve vašem podvědomí: Antonio lepí na zeď plakát k hollywoodskému filmu Gilda (1946), který zobrazuje Ritu Hayworth, nedosažitelnou bohyni z jiného světa; Antonio v návalu zoufalství uhodí Bruna, protože nemá peníze na pizzu, kterou by hladovějící syn rád ochutnal; Bruno s nasazením života kličkuje mezi automobily, dopravními prostředky vyšší třídy, okázale ignorující „spodinu“ (během natáčení této scény nechybělo mnoho a sedmiletý představitel Bruna Enzo Staiola mohl skončit pod koly jednoho z aut); a samozřejmě poslední scéna, kdy Bruno uchopuje ruku zostuzeného otce a společně odcházejí vstříc nejisté budoucnosti. Žádný happy end, pouze nejpravděpodobnější zakončení série nešťastných událostí, jež v obměněné podobě potkávají některé nešťastníky dodnes. Anebo byli nakonec ve všem svém neštěstí šťastni?

Zloději kol (Ladri di biciclette, Itálie 1948)
délka 93 minut

režie: Vittorio De Sica; scénář: Cesare Zavattini, Vittorio De Sica ad.; kamera: Carlo Montuori; hudba: Alessandro Cicognini; hrají: Lamberto Maggiorani (Antonio Ricci), Enzo Staiola (Bruno Ricci)

některá ocenění: zvláštní Oscar pro nejlepší zahraniční film, cena BAFTA, Zlatý glóbus; speciální cena poroty na festivalu v Locarnu, cena newyorských filmových kritiků

umístění v IMDb TOP 250 (k 13.8.08): #107

zdroje:

Töteberg, M.: Lexikon světového filmu. Nakladatelství Orpheus, Praha, 2005.
Časopis Empire, článek Bicycle Thieves. Issue 223, January 2008.

Sirotčinec *****

Film týdne (85)

Hledání Země Nezemě

Starý dům, bývalý sirotčinec pro postižené děti. V domě matka, otec a adoptovaný syn. Syn má imaginární přátele. Rodiče tomu nevěnují pozornost, dokud syn nezmizí z povrchu zemského. Zbytek filmu je o pátrání po něm. Navenek velmi prosté, ale když po vzoru úvodních titulků odkryjete pár vrstev, budete koukat, co všechno se skrývá pod povrchem.

Mexický hobit Guillermo del Toro režíroval mimo jiné výtečný horor Devil (2001) a podle mého názoru dokonalé fantasy Faunův labyrint (2006). Kvalitativně i obsahově mezi těmito filmy stojí del Torem produkovaný „více než horor, méně než fantasy“ Sirotčinec. Pod režisérským dohledem velkoplátnově debutujícího Juana Antonia Bayona (neboť netuším, jak to skloňovat dále jen JAB) tak vzniknul další španělský hovořící film, který dokáže děsit i dojímat.

Počáteční rozvržení rolí lehce připomíná Ty druhé (od jiného španělského režiséra Alejandra Amenábara), ale na rozdíl od nich je nám od začátku dáváno najevo, že fantazie a realita přebývají v jednom domě a chceme-li z něj odejít v dobrém rozmaru (vychutnat si film), bude třeba uvěřit neuvěřitelnému. Neuvěřitelné činí uvěřitelným pointa Sirotčince, dávají smysl v rámci obou světů. Světa pohádek, kterým nerozumí rodiče i světa dospělých, který nechápou děti. Bylo to smutné, krásné a logické.

V hlavní a také svým rozsahem nejdůležitější roli střídá mnoho výrazů nepříliš známá Belén Rueda. Matka milující a pečující, ale jednu věc stále nechápající, proto zoufalá. Je jako Alenka, která chce objevit svět za zrcadlem, ale neví za kterým. Je jako Wendy, která chce dospět a přitom být zase dítětem.  Strašidelnost vícero scén je zákeřně, ovšem zcela dle žánrových zákonitostí, postavena na jejím procházení velkým osamělým domem. Ty scény fungují a mimo jiné díky jejich vystavění po vzoru počítačových adventur (najdi věc x, která ti umožní najít věc y) jsou překvapivě nápadité.

Na vizuální stránce filmu, ne nepodobné vizuální stránce Faunova labyrintu, má velký podíl kamera Óscara Faura, který si osvojil způsob zaběrování z amerických hororů (lekačka s postavou v polodetailu, zlověstně pomalé nájezdy), aniž by opomenul dát prostor vlastní invenci. Excelentní je v tomto ohledu scéna (i když vlastně záběr) „cukr, káva limonáda, čaj, rum, bum“, jež bez využití jediného střihu napíná nervy až k prasknutí.

Jiná hra, tentokrát spíše režisérova než kameramanova, spočívá v důmyslném střídání filmového materiálu. Roztřesené záběry starou osmičkou působí staře a zlověstně, dlouhá a svou strašidelností extra výživná sekvence filmu ve filmu (noční režim) umně využívá toho, na čem je komplet založený (REC) (ano, další španělský horor).

Jak v jednom rozhovoru prozradil JAB, rozpočet Sirotčince činil skromné 4 miliony dolarů. Při současném kurzu je to asi pětkrát méně, než stál „velkofilm“ Bathory. Nikým nečekaný nízkorozpočtový, v každém ohledu bezchybně fungující mix hororu, rodinného dramatu a pohádky (vlastně jde jenom o další variaci na Petra Pana) vs. dlouho vyhlížené monstrum, v němž dle některých kritik nefunguje nic. Závěr z toho vyvozovat nebudu. Běžte si jej vyvodit do kina. (Oficiální premiéru má Sirotčinec již tento čtvrtek.)

Sirotčinec (El Orfanato, Španělsko/Mexiko 2007)
délka 100 minut

režie: Juan Antonio Bayona; scénář: Sergio G. Sánchez; hudba: Fernando Velázquez; kamera: Óscar Faura; hrají: Belén Rueda (Laura), Fernando Cayo (Carlos), Roger Príncep (Simón), Geraldine Chaplin (Aurora)

90%

jak hodnotí jinde: ČSFD (78%), IMDb (7.8), RT (86%)

Filmy budoucnosti

20 filmů, které činí budoucnost lákavější

(řazeno dle mé natěšenosti, v závorkách jména režisérů a zveřejněná data premiér)

Vicky Cristina Barcelona (r.: W. Allen; ČR: 23.10.08)
Nejnovější film Woodyho Allena (newyorský workholik již samozřejmě pracuje na dalším) slibuje sexy letní komedii ze slunného Španělska. Po třech výletech do Británie je to další film natočený mimo Manhattan, jiná země znamená jiné herce a obsazení je tentokrát zvlášť neodolatelné, ústřední milostný trojúhelník tvoří: Penélope Cruz, Javier Bardem a Scarlett Johansson (u Woodyho potřetí – že by další múza typu Diane Keaton či Mii Farrow?). Při prohlížení dostupných fotek a videí těžko neslintat, po dvou průměrných zářezech věřím v (další) mistrův návrat ve velkém stylu.

Po přečtení spalte (r.: J. Coen, E. Coen; USA: 12.9.08)
Bratři Coenovi jsou po oscarovém úspěchu No Country For Old Men na koni, černá špiónská komedie by ale diváky nepochybně nalákala i bez čerstvého lesku zlatých plešounů v pozadí. Do jednoduchého plánu, který se začne čím dál víc komplikovat, budou tentokrát zapojeni George Clooney, Brad Pitt, John Malkovich, Tilda Swinton a Frances McDormand, což zní vskutku velmi, ehm, oskarově. Chybět pochopitelně nesmí šílená jména postav (Harry Pfarrer, Linda Litzke, Ted Treffon), nevkusné účesy (mrkněte, co má na hlavě Brad) a hlášky hodné citace.

Zack and Miri Make a Porno (r.: K. Smith; ČR: 18.12.08)
Pevně věřím, že nový film známého sprosťáka Kevina Smithe bude stejně vtipný jako jeho název, který vskutku nemá být žádnou sofistikovanou metaforou, nýbrž přesným vystihnutím obsahu. Režisér vychází z dávného zážitku, kdy jako teenager zhlédnul první pornokazetu, což na něj udělalo mimořádný dojem. Hlavní hrdiny této romantické komedie (což zní vzhledem k názvu zvláštně) ztvární Seth Rogen ze Zbouchnuté a Elizabeth Banks ze čtyřicetiletého panice (už ji asi nebaví být v paměti diváků zafixována jako „dívka, která pozvracela Stevea Carella“). Podle Smithe se můžeme těšit na vážně nechutné scény, hravě strkající do kapsy „sexy donkey show“ ze Clerks II. Nechutné, nicméně vtipné. Doufejme.

Austrálie (r.: B. Luhrmann; ČR: 25.12.08)
Epické dobrodružné drama s prvky válečného filmu a westernu – pořádný odklon od „červené trilogie“ (Tanec v srdci, Romeo a Julie, Moulin Rouge), kterou se australský režisér Baz Luhrman proslavil. Austrálie, situovaná na jednu australskou farmu krátce po začátku 2. světové války, má čerpat z takových ohromujících podívaných jako Lawrence z Arábie, Jih proti severu, Pearl Harbor. V hlavních rolích budou, jak věřím, excelovat Nicole Kidman a Hugh Jackman. Hlavním důvodem mé natěšenosti je zde, jakkoliv se nepovažuji za romantika, tato fotka:

Pineapple Express (r.: David Gordon Green; ČR: 23.10.08)
Po Superbad další film, který Judd Apatow (40 let panic, Zbouchnutá) přímo nerežíroval, ale lze se domnívat, že bude velmi, velmi apatowovský. Jakkoli zní kombinace komedie + krimi + thriller neobvykle, ústředními hrdiny bude opět banda flákačských huličů (mj. čím dál častěji obsazovaný Seth Rogen), jejichž životy tak trochu vyjedou z kolejí. Vtipný trailer, velice slušné hodnocení na IMDb a rating R – co víc si přát.

Revolutionary Road (r.: Sam Mendes; ČR: 5.2.09)
„Po Titanicu zase spolu!“ chce se s kapkou nadšení i obav vykřiknou při pohledu na obsazení – dnes již po všech stránkách vyspělejších hvězd – Kate Winslet a Leonarda DiCapria do jednoho filmu. Zapomeňte ale na parník potápějící se ve velkém stylu, čeká nás spíše komorní drama, kterým se Sam Mendes (mimochodem manžel Kate) možná pokusí vrátit k vnější nenápadnosti Americké krásy. Po slušných, leč, přiznejme si, nijak famózních Road to Perdition a Mariňákovi by další knoukautová pecka bodla. Herce na to má.

Tropická bouře (r.: Ben Stiller; ČR: 25.9.08)
Robert Downey Jr. hraje černocha (jak ukazuje fotografie, neuvěřitelně přesvědčivého černocha) ve čtvrtém celovečerním režijním počinu komika Bena Stillera. Ten v Tropické bouři ztvární drsného hrdinu akčních filmů, který společně se svými kolegy (krom Downeyho ještě ďábelský Jack Black) vyráží do džungle natáčet vojenský velkofilm. Jenže ouha! V džungli vypukne válka skutečná. Obsazení je jedním slovem boží a neméně lákavě zní také nástin děje. Asi nepůjde o žádnou inťárnu, ale zábava by to mohla být skvělá.

State of Play (r.: Kevin Macdonald; ČR: 28.5.09)
Russel Crowe, proslulý nevybíravým chováním vůči novinářům, bude hrát… správně, novináře. Film podle stejnojmenné mini-série BBC by měl slovy režiséra Kevina Macdonalda (Pád do ticha, Poslední skotský král) navázat na „staromódní thrillery plné napětí“. Mnohým se líbil také Insider, podle mne ale dobrý novinářský thriller natočil naposledy před dvaatřiceti roky Alan J. Pakula (Všichni prezidentovi muži). Nadějně zní také jména herců ve vedlejších rolích: Ben Affleck, Rachel McAdams, Helen Mirren.

Green Zone (r.: Paul Greengrass; USA: rok 2009)
Ta shoda ve jménech filmu a režiséra je vtipná a nejspíš to bude nejvtipnější věc na jinak smrtelně vážném akčním dramatu ze stále žhavého Iráku. Po dvou dílech Bournea třetí Greengrassova spolupráce s Mattem Damonem představí adaptaci knihy amerického žurnalisty v Bagdádu Rajiva Chandrasekarana. Na režisérovu exkurzi do v poslední době velmi oblíbené filmařské destinace jsem zvědav hlavně pro proklamovanou autenticitu (i když nebylo možné natáčet přímo v Iráku a filmaři museli dát zavděk Marokem). Další Krvavou neděli nebo Let číslo 93 už bych ale nejspíš nerozdýchal.

Podivuhodný případ Benjamina Buttona (r.: D. Fincher; ČR: 22.1.09)
Setkání romance a Davida Finchera by mohlo být pro jednoho z nich smrtící, pan režisér své fanoušky naštěstí uklidnil prohlášením, že to bude film o smrti. Uf! Osmdesátiletého muže, který začne mládnout a ve středním věku se zamiluje do Cate Blanchett ztvární Brad Pitt. O velmi originální námět dříve projevili zájem Steven Spielberg, Ron Howard nebo Spike Jonze, při Fincherově pověsti není důvod nečekat klenot dojímající k slzám, které údajně nedokázal skrýt jeden z producentů během zkušební projekce.

Dále ve zkratce:

Jennifer’s Body (r.: K. Kusama; USA: rok 2009)
Hororová komedie podle scénáře oscarové Diablo Cody (Juno). Své nápadníky v ní bude pojídat supersexy Megan Fox (Transformers).

How to Lose Friends & Alienate People (r.: Robert B. Weide; ČR: 18.12.08)
Slibně nazvaná a ještě slibněji obsazená (Simo Pegg, Jeff Bridges a zase ta Megan Fox :-)) britská komedie se má nést v duchu filmů Franka Capry.

Labyrint lží (r.: R. Scott; ČR: 23.10.08)
Po krimi ze sedmdesátých let s Russelem Crowem (Americký gangster) dorazí do našich kin během jednoho roku druhý film Ridleyho Scotta, opět s Russelem Crowem a tentokrát krimi ze současnosti. Druhý hráč: Leonardo DiCaprio.

The Changeling (r.: C. Eastwood; USA: 31.10.08)
Skutečnými událostmi podložené melodrama s Angelinou Jolie z Los Angeles dvacátých let minulého století. Náplň: matce je namísto ztraceného vráceno jiné dítě.

Valkýra (r.: B. Singer; ČR 12.2.09)
Kvůli problémům s pověstí Toma Cruise odsunutý thriller o přípravách atentátu na Hitlera.

W. (r.: O. Stone; USA: 17.10.08)
Tajemné „dabljů“ je přesně tím dabljů, které dělá George Bushe Georgem Bushem. A kdo je vlastě George Bush? Těsně před americkými prezidentskými volbami se to hvězdně obsazenou komedií (!) pokusí zodpovědět známý provokatér Oliver Stone.

City of Ember (r.: G. Kenan; 2.1.09)
Dobrodružné rodinné fantasy. Asi to bude pro dětičky, ale hlavní roli hraje rok od roku vyzrálejší Bill Murray, takže jasná „must see“ záležitost.

Red Cliff (r.: J. Woo; ???)
Bude po delší pauze nový film Johna Woo stejně strhující jako zahájení čínských olympijských her? Těžko, ale mohla by to být solidní akce z císařského období.

Che-Guerrilla (r.: S. Soderbergh; ČR: 5.2.09)
Che, není to posměšek, ale přezdívka slavného jihoamerického revolucionáře, jehož vzestup a pád se ve čtyřhodinové fresce odvážil zaznamenat věčně experimentující Steven Soderbergh.

Hamlet 2 (r.: A. Fleming; USA: 27.8.08)
Výborný britský komik Steve Coogan v parodii na filmy jako Společnost mrtvých básníků či Nebezpečné myšlenky. Krávovina, kterou nejspíš bude půlka diváků nenávidět a půlka milovat. Stejně jako South Park stejného scénáristy (Pam Brady).

(tam, kde byly dispozici, uvádím české distribuční názvy)

Kritika kritiky

Patří k lidské přirozenosti, že rádi kritizujeme. Patří k lidské přirozenosti i bezohlednost při onom kritizování?

Ten jev sleduji již pár let, ale teprve tento starý, mnou čerstvě objevený článek na webu Reflexu a „kauza Čulík“, mne přiměli něco napsat. Nelze si nevšimnou, že českým (a možná i zahraničním, nemohu posoudit) internetem se jako chřipkový virus šíří zlá, útočná a často nepodložená kritika. Není nic snazšího, než poskládat na jeden řádek snůšku nadávek, podložených často pouze tím, že nesouhlasím s autorem textu. Dobrých devadesát procent „tvrdých kritiků“ svou totožnost tají, jakkoli pisatele (mnohdy i osobně) znají. Ptám se – k čemu to je?

Smyslem kritiky by mělo být kultivovaně poukázat na chyby, jichž se autor dopustil a pokud možno hodit do placu jiné, dle kritika lepší řešení. Jenže kdo si s touto činností, vyžadující mimo jiné velmi neoblíbené přemýšlení, dá dobrovolně práci? Pár vulgárních výrazů má přece mnohem větší údernost. Co na tom, že člověka, kterého hanobí, nanejvýš naštvou a odradí od další aktivity. Nejspíš půjde o individuální problém – mnozí mají dar mávnout nad hloupými a neobjektivními výkřiky rukou.

Je normální, že různí lidé mají na různá témata odlišné názory. Jenže největší záludnost názoru spočívá v tom, že jej může mít každý. Což ne vždy domyslí do důsledku jak kritizovaní, tak kritici. Kdyby se striktně dodržovala zásada „piš jenom o tom, čemu rozumíš“, někteří grafomani (jako třeba já) by velmi těžko hledali témata. Stejně tak to neplatí na opačné straně, ačkoliv kritizující mají často mylný dojem, že rozumí všemu lépe. Nechť si každý píše o čem chce, ale musí počítat s následky a doufat v soudnost osoby, která jeho neznalost prokoukne. I naprostou nepoučenost lze přeci shodit elegantním vtípkem (jako to uměl Winston Churchill), aniž bychom sáhli rovnou po ironii (slovy Davida Brenta „nejnižší formě humoru“).

Hlavní problém tupého hanobení bych kromě internetové anonymity a impulsivnosti povahy (někdy opravdu stačí napočítat do deseti) viděl v lenosti. Klasická situace: „Mohl bych důvody své naštvanosti pěkně rozepsat a podložit rozumnými argumenty, ale bude to k čemu? Těžko“. Velký omyl, kterého se někdy dopouštíme všichni. Každý přece zvládne dát dohromady několik řádků, poukazujících, co konkrétně by mohlo být lepší. A těch několik řádků, třebaže kritických, vždy potěší. Co potěší ještě víc a na co je (opět z lenosti i strachu, aby autor nenabyl příliš vysokého sebevědomí) mimořádně obtížné narazit – chvála. Lhostejnosti k emocím druhých v nejlepší tradici dr. House není přikládáno mnoho pozornosti a asi vážně žijeme v době, kdy se pozitivní přístup, imaginární poplácání po zádech, nenosí. Cynismus, sobeckost, neochota porozumět (vůl je autor, nikoliv já). Když se mi do rukou dostala slavná příručka Dalea Carnegieho Jak získávat přátele a působit na lidi, bylo smutné zjistit, k čemu nabádají hned první dvě pravidla: Nekritizujte! a Upřímně chvalte! Copak nám vůbec nezáleží, jak působíme na lidi? Anebo na internetu již fungují docela jiná pravidla než v normální mezilidské komunikaci? A vážně na tom nechceme nic změnit?

(Tento text jsem nepsal abych nějakým způsobem obhajoval své výplody, přesto počítám s tím, že někdo napíše připomínku (hemžící se pod Potůčkovým článkem jako breberky) ve smyslu „nesneseš kritiku“. Obecně mi přijde poněkud zvláštní, když se o člověka očekává, že bude snášet něco neodůvodněného.)