Vítejte ve Quick Stopu

Zítra jde do českých kin prapodivně nazvaný film Clerks: Muži za pultem, pokračování Mladých mužů za pultem (v originále Clerks., nedávno vyšli na DVD). Jaké jsou oba tyto filmy a komu se nejspíš budou líbit?

Mladí muži za pultem ****
(Clerks., 1994)

Dante Hicks pracuje jako prodavač v jedné malé samoobsluze. Nedá se říct, že by jej tato práce nějak vnitřně naplňovala, vlastně jí nenávidí. Nenávidí ji obzvlášť v ty dny, kdy mu znemožní zahrát si s kámoši in-line hokej. Zdá se, že tohle bude jeden z těch dnů. Ale možná taky ne, možná si dnes hokej přeci jen zahraje, možná si urovná vztahy se svou bejvalkou, zúčastní se pohřbu, stane se terčem zfanatizovaných kuřáků a zaručeně bude vést hromadu duchaplných dialogů s Randalem – týpkem ze sousední videopůjčovny a svým nejlepším kámošem.

Kevin Smith je kultovním režisérem. Pochopitelně se jim nestal okamžitě – černobílé komedie s ultranízkým rozpočtem si hledají fanoušky jen pozvolna. V Mladých mužích za pultem není žádná akce, žádný dramatický oblouk směřující odněkud někam – parta flákačů jenom mluví a mluví a mluví, avšak často pronášejí věty natolik vulgární, natolik sofistikované, že nad tím zůstává rozum stát. Kde na podobné perly Smith chodí? Jak vůbec může někoho napadnout napsat otevřený dialog o chlápkovi, který si zlomil krk ve snaze o orální sebeuspokojení? Celý film kmitá kdesi mezi „tvrdou realitou špinavých amerických ulic a lidí jimi poznamenanými“ a dokonale nevážnou komiksovou nadsázkou, nicméně vše je obestřeno tak hustým oparem (asi marihuanovým), že vám ani nepřijde zvláštní, když si Randal ke zhlédnutí přinese hermafroditní porno. Mladí muži za pultem jsou ideálním filmem pro páteční pařbu s jedinci vyznávajícími podobně nevšední odnož humoru, jsou dílem kultovním a popkulturním, kapku bizarním a rozhodně ďábelsky zábavným. 85%

nezapomenutelné: kapku nekrofilní záchodová „příhoda“

Clerks: Muži za pultem ****
(Clerks 2, 2006)

Je to jako potkat po dvanácti letech své kámoše ze střední. Tihle dva sice nepatří k nejbystřejším, ale jistě je zase rádi uvidíte. Randal ani Dante se za ty roky příliš nezměnili, snad jen trošku přibrali na váze a změnili práci. Místo ve Quickstopu teď urážejí zákazníky v Moobyho fastfoodu. Smith si skutečně nebere servítky – jde tvrdě do židů, křesťanů, černochů a film tak ještě víc než první díl připomíná hranou verzi South Parku. Ale i přes stále stejně vulgární témata diskuzí bude tento den jiný – bude to den, kdy oba „mladí muži zpoza pultu“ konečně dospějí. Dante konečně našel dívku svého srdce (krapet afektovanou, ale jinak fajn) a plánuje odjet za lepšími zítřky do Kalifornie. Jenže co si bez svého nejlepšího kámoše počne Randal? A co pohledná šéfová Moobyho Becky – zůstane taky na ocet?

Obavy, že Kevin Smith s vyšším rozpočtem a egem natočí planou, hollywoodskou romantickou komedii, se ukázaly být zcela zbytečnými. Clerks 2 již sice nejsou černobílí a místy je až příliš patrné, že je natočil dospělý otec od rodiny, ze své vtipnosti však ztratily pramálo, zamrzí pouze hojnější výskyt „a teď se směj“ vtipů. K vrcholným momentům patří debata mezi fanouškem Star Wars a fanoušky Pána prstenů a scéna, kdy jsou hlavní hrdinové svědky „mezidruhové erotiky“. Ale pochopitelně je toho víc. Clerks 2 jsou více o hercích, o jejich výkonech, o vnitřních proměnách jejich charakterů – což nemusí být vždy ku prospěchu věci. Zvláště dialogy mezi Dantem a Becky postrádají smithovskou břitkost a působí příliš konvenčně. Závěrečné, opatrné, leč příliš dlouhé balancování mezi sentimentalitou a patosem pak zachraňuje hlavně přítomnost Jaye a Mlčenlivého Boba – žádnou scénu s těmito týpky prostě nelze brát vážně. Druhý díl není ani lepší ani horší než první, pokud však patříte k natolik nadšeným fanouškům Kevina Smithe jako diváci v Cannes (osmiminutový aplaus nenásleduje po mnoha filmech), budete opět řvát smíchem a radostí. Pro mě je to velice vtipná, velice odvážná, velice originální, ovšem místy zbytečně sentimentální komedie s naprosto úžasným soundtrackem (k nejlépe využitým songům patří „Kapky deště padají na mou hlavu“ upomínající k jinému filmu o „doživotních heterosexuálních partnerech“ – Butch Cassidy a Sundance Kid). 85%

nezapomenutelné: „Sexy donkey show!“

Raz, dva, tři…

Film(y) týdne (14)

Občas se vám podaří vidět za jeden týden tolik kvalitních filmů, že je opravdu nesmírně obtížné vybrat následně pouze jeden z nich. Proč tedy nevybrat rovnou tři? Kromě níže blíže popsaných mě zaujal rovněž Scorseseho Král komedie a Leeho Spojenec (kterému budu věnovat samostatnou recenzi časem), čili jeden film starší dvaceti let a jedna stále poměrně čerstvá novinka – důkaz toho, že stále je a bude co objevovat a že i pokud si myslíte, že jste viděli hodně filmů, ve skutečnosti jste neviděli nic.

This is Spinal Tap! (1984) ****

Comin‘ live, direct from hell… Spinal Tap! David St Hubbins! Derek Smalls! Mick Shrimpton! Viv Savage! Nigel Tufnel! Spinal Tap byla ta nejhlučnější heavy metalová skupina pod sluncem a tohle je rockument jenom a pouze o ní! Tihle borci to skutečně uměli rozjet (jako jediní měli aparaturu nastavitelnou až na jedenáct!), jejich vystoupení nepostrádala moment překvapení (jakým může být třeba nečekaný zjev napodobeniny Stonehenge) a úžasná sóla (Nigel zahraje na kytaru třeba i houslemi). Historie skupiny je velice poutavá, celkem se v ní vystřídalo 37 členů, mnozí zemřeli za nevyjasněných okolností („udusil se zvratky, ale ne svými, vlastně se nikdy nezjistilo čí to byly zvratky“), své první duchaplné songy prezentovali její členové již počátkem 60. let („You know what I want. You know what I need. Or maybe you don’t“) a pokud na ně v letech osmdesátých přišlo desetkrát méně lidí než v dobách největší slávy, pak jedině z důvodu jisté vyhraněnosti – nebudou přeci pořád hrát pro masy.

V rockumentu mimo jiné uvidíte a uslyšíte rozhovory s jednotlivými členy, kteří se prezentují jako opravdoví myslitelé (- What does the end feel like? – It’s like saying when you try to extrapolate the end of the universe. If the universe is indeed infinite, then what does that mean?), ukázky z jejich úžasných vystoupení, kde publikum rozpalují v patřičně nevkusných elasťácích a na závěr vás čeká pár mouder do života (- If I were to ask you your philosophy of life or your creed, what would that be? – Have a good time all the time.). Pokud by vám snad někdo tvrdil, že podobná skupina nikdy neexistovala, nevěřte mu, Spinal Tap je stále žijící legenda, stejně jako třeba Led Zeppelini, se kterými mají (ne náhodou) mnoho společného. 85%

Návrat *****
(Vozvraščenije, 2003)

Příliš neujíždím na opravdu hodně artových filmech, třeba takový Stalker se mi líbil hlavně proto, jak krutě jsem z něj byl mimo, ale Návrat je jiný. Návrat je krásným, čistým filmem obrovských duchovních i obrazových kvalit. Vypráví úplně prostý příběh – otec se po dvanácti letech vrací k rodině a jeho dva synové k němu hledají cestu. Opravdu nemá význam hledat v tom něco víc než působivé (a věřím že i věrohodné) zachycení komplikovaného vztahu otce k synům, resp. synů k otci. Film je opatrně protkán jemnými symboly, které zde narozdíl od jiných filmů nepůsobí rušivě či samoúčelně (krásná je scéna, kdy otec nastupuje do auta – sledujte výrazy chlapeckých tváří). Jsou to nepatrná gesta, náznaky a vnitřní prožitky. Buď se vám hned ze začátku podaří „naladit“ na tu správnou, magicky nostalgickou vlnu, nebo si snímek vůbec neužijete a budete jej sledovat s chladným nezájmem, zcela bez emocí. Opravdu hodně záleží na správné náladě, kterou jestli máte nebo nemáte zjistíte bohužel teprve během sledování. Mnoho scén doceníte pouze při intenzivním prožívání, pouze při něm si všimnete i těch nejnepatrnějších detailů, bude vám dopřáno pohledu do nejniternějších zákoutí duší hlavních hrdinů. Výkony herců, zvlášť obou chlapců, jsou dokonale procítěné. Linie dělící herce od postavy byla zde ztenčena na nezbytné minimum.

Návrat je pozoruhodným ruským počinem, jistě právem přirovnávaným k filmům Andreje Tarkovského, na rozdíl od Tarkovského jsem si jej však užíval ani ne tolik hlavou, jako srdcem. Nebyl to zážitek příjemný v pravém slova smyslu, Návrat je filmem extrémně smutným, zvlášť, jste-li obeznámení s faktem, že představitel Andreje krátce po natáčení tragicky zemřel, ale i na smutku může být cosi povznášejícího. 90%

Horská hlídka ****
(Kekexili, 2005)

Kekexili, Tibet – krajina spíše krutá nežli krásná, stejně jako lidé, jenž jsou s ní spřízněni a jenž mezi sebou vedou mnohaletou válku: pytláci a členové tzv. horské hlídky. Po jedné tragické události (vylíčené na samém začátku) přijíždí do této oblasti pekingský novinář – právě jeho nezasvěcenýma očima budeme sledovat pravdivý příběh, v němž rozhodně nepůjde jenom o pomstění tisíců pro kůži zabitých antilop.

Tématické rozpětí Horské hlídky je vzhledem k její komornosti udivující. Je to příběh o dobrovolném i nedobrovolném splynutí člověka s přírodou, o lidských sociálních potřebách, o ztrátě národní identity, o zoufalém boji se všechny a všechno pohlcujícím režimem, neochotným podat pomocnou ruku, dokud se situace v Kekexili nedostane do středu zájmu zahraničních médií. Kromě toho nechybí akční linie, okázalé záběry monumentálních hor a silný morální podtext. Žádný záběr není delší než je potřeba, žádný nepřebývá, vše je vytvarováno do bezmála dokonalého monolitu. Nebojte se projít písečnou bouří, nepřivírejte oči před nepříjemným pískem a užijte si nádherný duchovní zážitek založený paradoxně na silných fyzických prožitcích. 85%

Mor rup fest

Máte rádi přesmyčky? Ta prapodivná slovní spojení dávající smysl teprve po správném uspořádání jednotlivých písmen? A máte rádi také filmy? Pokud ano, můžete si své schopnosti již podruhé otestovat na následujících deseti hříčkách, k jejichž vyluštění je však třeba kapku jiný postup než bývá obvyklé. Když například k názvu celého tohoto příspěvku přidáte písmeno “g” a následně trošku potrápíte své mozkové závity, dostanete: Forrest Gump. Stejným způsobem lze “vykřesat” české názvy filmů i z těch níže napsaných nonsensů (některé jsou bez přidaného písmene, čili klasické přesmyčky) . Abyste to měli snazší, ztučněné písmeno je vždy zároveň prvním písmenem názvu. Správné řešení zde naleznete do týdne.

1. Vřes, stan a ledové loky
2. Neznáš prciny + p + a
3. Teror má nit
4. A tři, Sámo
5. Kop nora
6. Panický mech na morče
7. V peří kasařů + c
8. Cetky + i
9. O kanálu dobře + o
10. Zři dlouhé supí blány + š

Na co jít a na co nejít do kina? (leden, únor)

Pár tipů na zajímavé filmy, které se v tomto a následujícím týdnu proženou našimi kiny. Zajímavé přitom neznamená dobré a pro co nejlepší strávení svého volného času naleznete u každého filmu jedno ze tří doporučení, plus označení tip měsíce u toho nejkvalitnějšího kousku. Vycházel jsem přitom převážně z hodnocení různých kritiků a databází, takže vlastními orgány za níže uvedená doporučení ručit nemůžu. Pokud se odvážíte kliknout na název filmu, měli byste být následně vrženi na jeho oficiální stránky (kromě Královny, ta má odkaz na IMDb). Věřím, že vám následující tipy k něčemu budou a pokud si snad nevyberete, není problém sehnat si třeba Tajemství slov a pustit si jej v teple a klidu domova (viz předchozí příspěvek).

Leden

• Dokonalý trik (od 4.1.): skvostně obsazený mix dramatu, fantasy a thrilleru od stále nezklamávajícího Christophera Nolana; jděte na to!
• Obsluhoval jsem anglického krále (od 4.1.): měl to být návrat velkého režiséra, nakonec to je jenom další mizerný český film; škoda času
• Životy těch druhých (od 4.1.): po delší době další mimořádně kvalitní německý film, vítěz Evropských filmových cen; jděte na to!
• Projekt 100/2007 (od 11.1.): další várka filmových lahůdek pro aktivnější diváky nabízí mimo jiné legendární britský film noir Třetí muž, Kubrickovu ultratemnou satiru Mechanický pomeranč (v kině bych si jej ujít nenechal) nebo maďarskou nechutnost Taxidermia; tip měsíce
• Apocalypto (od 25.1.): mayský masakr Mela Gibsona je možná špatný, možná dobrý, každopádně je zajímavý; počkejte si na DVD

Únor

• Goyovy přízraky (od 1.2.): názory na nový film Miloše Formana jsou velice rozporuplné, což nevěstí nic dobrého; počkejte si na DVD
• Clerks 2 (od 1.2.): pokračování kultovního nízkorozpočťáku Kevina Smithe s velmi zvláštním smyslem pro humor; jděte na to!
• Zastav a nepřežiješ (od 8.2.): nabušená (a asi i trochu vybušená) akční jízda hodně vysokou rychlostí; jděte na to!
• Atentát v Ambassadoru (od 8.2.): rekonstrukce atentátu na Bobbyho Kennedyho posbírala slušnou řádku nominací na Zlaté glóby, ocenění už o něco méně; počkejte si na DVD
• Královna (od 15.2.): pěkně natočený pohled do nitra královské rodiny udělá radost všem divákům, kteří při současných kinetických akcích dostávají epileptické záchvaty; tip měsíce
• Jako malé děti (od 22.2.): lehce (možna víc než lehce) erotické drama o partnerských vztazích s prý excelentí Kate Winsletovou; jděte na to!
• Vlajky našich otců (od 22.2.): skutečně si chcete dopřát masochistickou dávku amerického patosu a patriotismu?; škoda času
• Babel (od 22.2.): kvůli svému tématickému zaměření snad až příliš přeceňovaný film, IMHO ještě horší než 21 gramů (což pro někoho může být doporučení); počkejte si na DVD

Tajemství nevyřčeného

Tajemství slov *****
(The Secret Life of Words, 2005)

Pracovník a ošetřovatelka. On a ona. Josef a Hanna. Dvě ztracené duše uprostřed oceánu. Josef utrpěl při havárii na ropné plošině kdesi u Severního Irska četné popáleniny. Hanna si bere (zčásti nedobrovolné) pracovní volno a zcela náhodou uslyší telefonát, který ji přivede k Josefovi. Josef několik týdnů nic neuvidí, není téměř schopen pohybu, ale jízlivý humor jej přesto neopouští, narozdíl od bývalé přítelkyně. Hanna toho naopak moc nenamluví, bez naslouchadla skoro nic neslyší, jejím jediným jídlem je kuře s rýži a jablko, jejím jediným mýdlem je mandlové. Brzy se mnohé změní, brzy bude každý o tom druhém vědět víc, než by si kdy připustil, brzy nic nebude jako dřív. Zvolené prostředí vám bude připadat zvláštní jen do okamžiku, kdy si uvědomíte, že podobný vztah by se jinde než na malém, k dlouhodobější existenci sotva vhodném, plácku vytvořit nemohl. Tisíce a tisíce vln naráží do hluboko zasahujícího vrtu , čas se stává čímsi nepodstatným, bytí a nebytí splývá v jeden nadpozemský celek. Pokud si i vy budete chtít z filmu odnést nadpozemský zážitek, pak jedině skrze bolestné poznání. Poznání pravdy. Pravdy válečné, milostné, ekologické, ve všech ohledech traumatizující, ale přesto alespoň na několik okamžiků pravdy očisťující.

Hlavně Sarah Polleyová, až po ní Tim Robbins, předvádí v tomto křehkém dramatu Isabel Coixetové (Můj život beze mne) pozoruhodný herecký výkon. S minimem slov dokáže říct všechno podstatné. Pouze v okamžiku odhalování pravdy ze všech pravd nejkrutější, která se netýká jenom jí, nýbrž celého světa, se chtě nechtě musí uchýlit k dlouhému, minutu od minuty děsivějšímu, monologu. Přeměna subtilní romance v urputnou snahu sdělit nám závažné poselství mnohé odradí, znechutí jim celý dosavadní zážitek, ale pokud budete vnímat příběh v širších souvislostech od jeho prvních minut, dojde vám, že se nejedná o zvrat natolik křečovitý. Přiznávám, že již dlouho mě žádný film citově tolik nezasáhl, že je mé hodnocení tudíž silně subjektivní, podmíněné bezprostředními emocemi, přesto si dovolím nesouhlasit s množstvím nemilosrdných kritik, převážně z řad odborně kvalifikovaných. Při čtení mnohých recenzí jsem měl dojem, jakoby se Tajemství slov provinilo svou diváckou nevyhraněností. Něco vy smyslu: „Je to film umělecký, ale snaží se oslovit příliš velkou skupinu diváku, takže je to film špatný“. Často mu je vytýkána jistá vyprávěcí disharmonie, nesourodost jednotlivých částí, o níž jsem psal výše a která se vyjma posledních třiceti minut neprojevuje jako element nikterak rušivý. Vědom si toho, že kritika kritiky je pouze koledování si o další kritiku, ponechám mé spekulace o pseudointelektuální zaslepenosti některých „odborníků“ stranou a alespoň sám za sebe vám Tajemství slov doporučím ke zhlédnutí. Není nic snazšího než si udělat vlastní názor, přičemž věřím, že i v případě názoru negativního půjde o zážitek nadmíru pozoruhodný.

Scénář: 95%
Režie: 95%
Herecké výkony: 95%
Celkové hodnocení: 95%

Hustší než iridium

Film týdne (13)

Hluboký spánek ****
(The Big Slep, 1946)

Philip Marlowe – jeden z nejznámějších soukromých detektivů, kterého si do svých filmů „vypůjčilo“ mnoho režisérů. Včetně jednoho z těch nejvšestrannějších – Howarda Hawkse. Ten si po brutální gangsterce (Zjizvená tvář), dramatu o chlapském přátelství (Jen andělé mají křídla) a bláznivých komediích (Jeho dívka Pátek, Leopardí žena) chtěl nejspíš vyzkoušet také v té době tolik oblíbený žánr tzv. „černého filmu“, filmu noir. Hluboký spánek podle námětu Raymonda Chandlera se jevil jako ta správná volba. S odstupem let na něm mnohem spíš než zmatený scénář budete obdivovat právě Hawksovo režisérské mistrovství a charismatické herecké výkony ústřední dvojice.

Marlowe (Humphrey Bogart) je na začátku filmu kontaktován jistým zámožným generálem, který nehodlá dále snášet vydírání své rodiny. Objektem vyděrače jsou prohřešky mladší ze dvou sester, Cindy, ačkoli důležitější roli sehraje v následné vysoké hře starší Vivian (Lauren Bacall). Drsný detektiv postupně měkne stále hlubším a hlubším zabředáváním do čehosi nekalého i prohlubujícím se vztahem k Vivian. Vyděrači, choulostivé fotky, hazardní hráči, otrávené drinky, důmyslné rodinné komploty – fůra věcí, k jejichž rozřešení je sto deset minut málo.

Ani Chandler samotný údajně neměl sebemenší představu proč je jeho kniha tak přehuštěna všelijakými zvraty a kdože je vlastně vrahem koho. Hawks to také příliš neřeší. Buď si to přeberete po svém, nebo budete naštvaně nadávat. To by ovšem byla škoda, atmosféra nemá chybu. Právě atmosféra, jakou má Hluboký spánek, se ze současných filmů téměř zcela vytratila. Není to atmosféra strachu, napětí, ponurosti, prostě to JE atmosféra. Ani po více než šedesáti letech přitom nevyprchala ze žádné scény. U Hlubokého spánku si teprve uvědomíte, jak řídké jsou různé pokusy o film noir, když chcete zakusit pravou hustotu, zkuste Hluboký spánek.

Atmosféře s velkým A velice napomáhají herci. Bogart, vždy s cynickou hláškou a pohledem toho nejzkušenějšího svůdce. Bacallová, vždy svůdná každým kouskem svého dokonale tvarovaného těla, vždy ledově chladná. Jakými filmy by bez nich bylo Mít a nemít, Hluboký spánek, Key Largo? Vzpomněli bychom si na ně vůbec? Chemie mezi těmito herci opravdu funguje a přitom to nejsou žádné složité vzorce, prostě vzájemné jiskření přerůstající pomalu v cosi jako lásku. O Hlubokém spánku se často mluví jako o erotickém thrilleru a podobné označení rozhodně není zavádějící. Dusno, jaké kolem své osoby dokáže vytvořit několika nepatrnými náznaky Bacallová bere dech, nemluvě o jejích dialozích s Bogartem plných dvojsmyslných narážek. Jde o erotiku skrytou, nicméně o to víc vzrušující.

Hluboký spánek je jedním z nejklasičtějších zástupců žánru filmu noir. Výborně v sobě mísí umění a zábavu. Kamera Sidneyho Hickoxe je černobílá, přesto velice živá. Howard Hawks režíruje klidně, odměřeně, srozumitelně (i když nesrozumitelný scénář). Ústřední herecká dvojice možná nepodává výkony hodné Oscara, ale nechybí ji charisma a to je důležitější než názor nějaké akademie. A potom… ta ATMOSFÉRA!

Herecké výkony: 85%
Scénář: 70%
Režie: 90%
Atmosféra: 95%
Celkové hodnocení: 85%

O čem psát?

Zaujal vás nějaký film a chcete se o něm dozvědět něco více? Marně hledáte informace o svém oblíbeném tvůrci/herci? Chcete filmové tipy, nějaké žebříčky Top Ten? Jaké články byste si rádi přečetli? Budu vám vděčný za jakýkoliv tip, na jehož základě – pokud k tomu budu mít požadované informace – se pokusím napsat příspěvek na tento blog. Proto neváhejte a pište buď do diskuze k tomuto textu nebo na můj e-mail: srajerMartin(zavinac)seznam.cz

10 nejlepších válečných filmů

Válečné filmy zde nejsou jenom od toho, aby udělaly radost všem military pozitivním jedincům, ale také aby vypověděly o hrůzách válek, z nichž se ne všichni poučili. Ty nejlepší válečné filmy jsou ve skutečnosti ostrými kritikami války jako takové a zpravidla v sobě nesou silně humánní poselství (pravda, mnohdy sdělované prostřednictvím nehezkých masakrů). V následující desítce najdete jak filmy komorní, zaměřené spíše na psychologii daného konfliktu a postav jim poznamenaných, tak filmy epické, vysokonákladové, snažící se pojmout válečnou tématiku v širším kontextu. Ne všechny vybrané filmy se přitom týkají světových válek, i pozdější konflikty byly několikrát velmi působivě převedeny na plátno.

1. Schindlerův seznam (1993) : pokud lze o nějakém filmu o genocidě mluvit jako o nejlepším, pak o Schindlerově seznamu
2. Stezky slávy (1957) : komorní příběh z první světové války dosahující v několika momentech neuvěřitelné působivosti
3. Jdi a dívej se (1985) : na některé věci slova nestačí, někdy je mnohem výmluvnější to, co vidíme
   
4. Vyšší princip (1960) : kruté a tíživé „študácké“ drama s geniálním hereckým obsazením
5. Údolí stínů (2002) : podle mě příliš podceňované vietnamské drama překonávající i tolik vychvalovanou Četu
6. Olověná vesta (1987) : první část je geniální, druhá už o něco méně a v závěru Kubrick až příliš tlačil na pilu, ale stejně – je to Kubrick 🙂
7. Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1965) : mrazivé drama o nepředstavitelné zvrhlosti fašistické ideologie
8. Umírání za dlouhého dne (1968) skupinka vojáků v opuštěném baráku uprostřed území prolezlého nepřáteli – mrazivé a děsivé až na kost
9. Zachraňte vojína Ryana (1998) : vylodění na Omaha Beach – tato scéna sama o sobě by Ryanovi zajistila nesmrtelnost
10. Pianista (2002) : Roman Polanski vypráví autentický příběh jednoho polského pianisty jako „přesahové „obvinění nacismu

P.S.: Po několikerém zvážení jsem se nakonec rozhodl nezařadit do žebříčku film Apokalypsa, jehož příslušnost k válečnému žánru je přeci jen poněkud diskutabilní.

Ohlédnutí za Zlatými glóby 2007

V noci na úterý byly v Beverly Hills předány ceny Asociace zahraničních novinářů působících v Americe. Již po čtyřiašedesáté. Záznam slavnostního večera komentovaný Tomášem Baldýnským a Františkem Fukou jste mohli vidět včera na HBO. Počet kategorií se rozšířil na rovných 25, tou pětadvacátou se stal Nejlepší animovaný film, ve které Auta v podstatě neměla žádnou konkurenci a skutečně by mě překvapilo, kdyby Oscara ve stejné kategorii získal film jiný.

Krom herců z filmů celovečerních byli oceněni rovněž herci excelující v televizních produkcích. Hugh Laurie si zcela právem odnesl cenu za ztvárnění cynického doktora House, jako nejlepší seriálová herečka se profilovala Kyra Sedgwick z, u nás rovněž vysílaného, Closeru. Ani dvojitá nominace (za Krvavý diamant a Skrytou identitu) nepomohla Leonardovi DiCapriovi k zisku zlaté trofeje, kterou si za nejlepší hlavní mužský herecký výkon ve filmu –dramatu zcela nečekaně odnesl Forest Whitaker, jehož dojetí jistě nebylo hrané. Mezi ženami kralovala (pokolikáté už) Meryl Streepová, která se dostává do podobné pozice jako Karel Gott se svými Slavíky, a Helen Mirrenová, oceněná dokonce za obě Alžběty (televizní Alžbětu I. a filmovou Královnu – Alžbětu II.). Nejpříjemnějším překvapením nejen v hereckých kategoriích bylo pro mne (a jak se zdálo, také pro oba české komentátory) udělení Zlatého glóbu nejlepšímu komediálnímu herci – Sachu Baronovi Cohenovi neboli Boratovi. Jak po neuvěřitelném proslovu o polykání vzduchu zasutém kdesi mezi půlkami Kena Davitiana (Boratův obtloustlý producent) neopomněl Cohen podotknout – jen málo lidí v Americe jej zatím nežalovalo, o což odvážnějším kouskem se jeho ocenění jeví (pokud to neměla být pouze pokrytecká ukázka rádoby tolerance, ale tu bych čekal spíše u Oscarů).

Nejlepším komediálním seriálem se stal skutečný zjev – remake venezuelské telenovely Ošklivka Betty produkovaný Selmou Hayek, pokud je alespoň zčásti tak otřesný jako původní počin, svědčí to jedině o primitivnosti Američany preferovaného humoru. Jistě, Glóby předávají zahraniční, tedy neameričtí novináři, ale co si budeme nalhávat – když v Americe, tak Americe. O tom svědčí rovněž nelogičnost vybrání některých filmů do určitých kategorií – za nejlepší neanglicky mluvený film byly mimo jiné nominovány Dopisy z Iwo Jimy (které cenu nakonec také dostaly) amerického režiséra Clinta Eastwooda a Apocalypto amerického režiséra Mela Gibsona, že oba vznikly výhradně z  amerických peněz nikomu nevadí. Korunu tomu nasadila nominace Clinta Eastwooda za režii Vlajek našich otců i Dopisů z Iwo Jimy – dává to smysl? Za nejlepšího režiséra byl nakonec vyhlášen Martin Scorsese (Skrytá identita), ale stejně jako v případě Letce šlo spíše o jakousi cenu útěchy, nejlepším filmem – dramatem se totiž nakonec stal Babel Alejandra Gonzáleze Iňárritua.

Jestli došlo k nějakému nedorozumění, nebo proč vlastně nebyl vůbec nominován Let číslo 93 ani Potomci lidí (údajně ještě neměli americkou premiéru), tedy moji osobní favoriti, nevím, krom Sachy Barona Cohena, Aut a Hugha Laurieho mi udělala radost už jenom cena pro nejlepší dramatický seriál udělená opět trošku nesmyslně (černo)humorným Chirurgům.

Seď a dívej se

Film týdne (12)

Jdi a dívej se
(Idi i smotri, 1985)

Během druhé světové války bylo nacisty vypáleno 628 běloruských vesnic. A když píšu vypáleno, myslím tím kompletně, včetně všech obyvatel.

Jdi a dívej se je příběhem chlapce z jedné z takových vesnic. Šestnáctiletý Fljora se pln mladistvých ideálů nechává odvést partyzány, opouští matku i dvě mladší sestry. Záhy zjišťuje, že realita nemá s klukovskými hrami zhola nic společného.

Sice unikne vyhlazení své rodné vísky, ale do konce filmu si ještě mnohokrát bude přát, aby se ničeho z prožitého nikdy zúčastnit nemusel – ani duševně, ani tělesně. A vy s ním.

Sledovat Jdi a dívej se není příjemné, neznám však jiného filmu, při jehož sledování by pocit ze zprostředkované konfrontace s hrůzami války byl tak intenzivní.

Vyjma závěrečné scény, kdy pod nátlakem dále již nestupňovaného, jelikož otupěného, děsu dojde k jakémusi zacyklení, k převinutí druhé světové války na její nevinný počátek, od nás režisér Elem Klimov nevyžaduje zapojení většího množství mozkových kapacit, než toho pro přežití nejnezbytnějšího.

Název v podstatě mluví za vše, jakýkoliv doprovodný komentář se brzy ukáže být zbytečným. Některé výjevy nelze vnímat jinak než doslovně, přičemž tento film je celou sérií výjevů natolik strašlivých a natolik věrohodných, že od něj málokdo bude odcházet nepoznamenán. Vzhledem k fyzičnosti sledovaného půjde paradoxně o poznamenáni vnitřní, dnes, více než šedesát let po válce, tedy i jediné možné, nikoliv však zbytečné.

Je nesmysl tvrdit, že po druhé světové válce již nedošlo k žádnému podobně krvavému mezinárodnímu konfliktu, dochází k nim neustále a jedním ze způsobů, jak je zcela zavrhnout, je jejich naprosté poznání, byť jen v duševní rovině.

Pokud nemáte k válkám a válčení vyhraněný názor (ač věřím, že máte), Jdi a dívej se vám dá dobrý důvod začít je nenávidět. Během sledování je však třeba neustále si uvědomovat rozdíl mezi již proběhlým a právě probíhajícím, jinak byste mohli začít krutě nenávidět veškeré obyvatele Německa.

Scénář: 80%
Režie: 90%
Herecké výkony: 90%
Význam pro nynější i budoucí generace: stoprocentní
Celkové hodnocení: 95%