Do konce roku

Posted: 29. 8. 2016 in tipy, TV, výhled

Průběžně aktualizovaný přehled nových filmů a seriálu pro letošní rok naleznete zde. Níže se o těch nejslibnějších rozepisuji podrobněji. Přednostně jde o tituly, které budou v nejbližších měsících promítány/vysílány v ČR.

Kino

American Honey (27. 10. 2016)
Skoro tři hodiny trvá road-movie anglické režisérky a scenáristky Andrey Arnold, z jejíchž předchozích celovečerních filmů v našich kinech neběžely (mimo Febiofest) pouze Bouřlivé výšiny. Film o skupině mladých hrdinů, kteří cestují po Spojených státech a pod charitativní zástěrkou prodávají předplatné časopisu, aby měli peníze na drogy, alkohol a přespání v motelu, vznikal bez pevného scénáře, pouze na základě autorčiny přibližné představy, o čem chce vyprávět. Jak dokládá i Cena poroty z Cannes (pro režisérku čtyř filmů již třetí), natáčení, které bylo pro Arnoldovou možností lépe poznat USA, nedalo vzniknout neukoukatelnému experimentálnímu blábolu, ale filmu s dostatečně silným diváckým potenciálem, aby jej do své distribuční nabídky zařadil CinemArt, zaměřující se jinak na komerčnější tituly.

American Pastoral
Příběh znamenitého atleta, jehož život se zhroutí poté, co se jeho dcera v 60. letech přidá ke skupině radikálů, popsal v knize Americká idyla Philip Roth. Kniha oslovila Ewana McGregora, který pro její adaptaci hledal vhodného režiséra tak dlouho, až se režie nakonec ujal sám. Jestli si jako debutant pro začátek neukrojil příliš velké sousto, zjistí jako první v září návštěvníci filmového festivalu v Torontu. Česká premiéra zatím nebyla stanovena, ale vzhledem k Rothově tuzemské známosti s ní lze počítat. Pakliže tedy film nebude propadákem.

Assassin’s Creed (29. 12. 2016)
Málokdo by asi rok dva zpátky čekal, že se adaptace herního bestselleru, v němž hrdina cestuje do minulosti, aby se stal nájemným vrahem, chopí australský režisér realistického dramatu Snowtown a nejnovějšího zpracování Shakespearova Macbetha. Z druhého zmíněného filmu Justin Kurzel přejal nejen motiv traumatizovaného hrdiny, který řeší problémy násilím, ale také dva herce v hlavních rolích – Michaela Fassbendera a Marion Cottilard. Ambiciózní film, který nám podle své kvality buď zpříjemní, nebo zkazí konec letošního roku (a dost možná bude směrodatný pro to, kolik peněz poteče do dalších herních adaptací), se natáčel v anglických studiích Pinewood a na Maltě, takže by protagonistovo hopsání po střechách mělo oplývat srovnatelnou vizuální krásou jako ve hře.

Bleed for This
Miles Teller chce opravdu hodně vyhrát Oscara. Po bubenickém hororu Whiplash přijal další fyzicky mimořádně náročnou roli v boxerském dramatu Bena Youngera (romantická komedie Prime). Kvůli roli šampióna ve střední váze Vinnyho Pazienzy, který pokračoval v zápasení i po zranění páteře, prodělal podobně výraznou fyzickou proměnu jako Robert De Niro před natáčení Zuřícího býka. Zda se film přiblíží legendárnímu Scorseseho filmu také svou syrovou naléhavostí zjistíme zřejmě až začátkem příštího roku, kdy naše kina pravidelně zaplaví snímky s oscarovým potenciálem. Americká premiéra by měla proběhnout koncem listopadu.

Doctor Strange (3. 11. 2016)
„Divným doktorem“ z názvu nejnovějšího přírůstku do stále bobtnajícího Marvel Cinematic Universe (MCU) je newyorský neurochirurg, kterému autonehoda znemožní dál vykonávat jeho profesi. Během cestování po světě v naději, že najde lék, potká bytost, která jej zasvětí do umění, jež mu umožní navštěvovat alternativní dimenze a ohýbat realitu (doslova, jak vidno v traileru). Režisérem filmu, který svou vizuální inspiraci čerpá hlavně ze stylu 60. let, kdy komiks Stevea Ditka vycházel, je autor několika solidních hororů Scott Derrickson (mj. Sinister). Můžeme se tak údajně těšit na temnější a divnější film než jsou třeba Avengers nebo Strážci Galaxie, ačkoli strukturou vyprávění půjde o tradiční origin story, prezentující novou postavu pro její další využití v MCU. Ještě větším lákadlem než známý superhrdina a psychedelická výtvarná stránka bude pro mnohé Benedict Cumberbatch s kozí bradkou a americkým přízvukem, který si tak po Sherlockovi zahraje dalšího nevyzpytatelného, arogantního, ale přesto neodolatelného sociopata.

Fuocoammare (3. 11. 2016)
Dokument o životě na středozemním ostrově Lampedusa natočený jako hrané drama. Po benátském Zlatém lvu za Sacro GRA obdržel italský režisér Gianfranco Rosi za Oheň na moři také berlínského Zlatého medvěda. Zda šlo o cenu za téma nebo za skutečné filmové kvality, bychom ještě před listopadovou kinopremiérou měli zjistit na přehlídce Be2Can.

Hedi (13. 10. 2016)
Intimní drama získalo v Berlíně cenu pro nejlepší debut a nejlepší mužský herecký výkon. Ukazuje život v Tunisku po „arabském jaru“ na příběhu ostýchavého Hediho, kterého čeká svatba s předem vybranou nevěstou. Příběh o lásce, odvaze a rodinných vztazích patřil údajně k tomu nejlepšímu z letošní berlínské soutěže.

Jack Reacher: Nevracej se (20. 10. 2016)
Druhý film podle populární knižní řady od Leeho Childa (poprvé šlo o adaptaci 9. knihy, tentokrát půjde o knihu osmnáctou) vrací do hry bývalého vojáka, který se živí lovem zločinců. Muže mimořádného intelektu i fyzické síly, který si i v nejkritičtějších okamžicích zachovává chladnou hlavu, si opět zahraje Tom Cruise. Po Christopheru McQuarriem, který s Cruisem mezitím natočil doposud nejlepší díl Mission Impossible, převzal režisérské otěže Edward Zwick, jenž s věčně vysmátým americkým hercem spolupracoval pro změnu na Posledním samurajovi.

La La Land (19. 1. 2017)
Až díky úspěchu strhujícího dramatu/hororu Whiplash mohl Damien Chazelle zrealizovat svůj sen o natočení muzikálu ve stylu francouzské nové vlny (viz Paraplíčka ze Cherbourgu nebo o něco příjemnější Slečinky z Rochefortu). Jeho referenčním bodem tak navzdory prvnímu traileru, který ze všeho nejvíc připomínal oscarového Umělce, nebyl klasický Hollywood. Jak třetí (po Bláznivé, zatracené lásce a Gangster Squad) spárování Emmy Stone a Ryana Goslinga, zřejmě nejatraktivnějších herců současnosti, dopadlo, budeme vědět poté, co film 31. srpna zahájí benátský filmový festival. V českých kinech jej ovšem uvidíme až v lednu příštího roku.

(Ne)dokonalá partička (13. 10. 2016)
Pokud distributor nezmění své rozhodnutí, půjde o první komedii Jareda Hesse uvedenou v českých kinech. Film, jehož dokončení a uvedení zdržel mj. bankrot společnosti Relativity Studios je založen na skutečném případu loupeže v Severní Karolíně, ve které figuroval noční hlídač v obrněném voze. Vedle Zacka Galifianakise v další roli nekompetentního blba se ve filmu, který podle traileru sází na jednodušší (byť docela dobře fungující) gagy než Hessovy předchozí, spíše divné než k popukání vtipné komedie (např. kultovní Napoleon Dynamit), sešly tři ze čtyř krotitelek duchů – Kristen Wiig, Leslie Jones a Kate McKinnon.

Noční zvířata (24. 11. 2016)
Adaptace románu Austina Wrighta z roku 1993 (česky vyšel pod názvem Noční zrůdy) je po sedmi letech druhým filmem módního návrháře Toma Forda (prvním byl nablýskaný midcult s Colinem Firthem a Julianne Moore Single Man). Hvězdami temného thrilleru o navracející se minulosti budou Amy Adams a roli od role pozoruhodnější Jake Gyllenhaal.

Normální autistický film (10. 11. 2016)
Dokumentární film Miroslava Janka se na příkladech pěti mladých lidí snaží ukázat a pochopit, co obnáší život s různými formami autismu. Na Slovensku vznikl v roce 2014 o tomtéž tématu film Tak daleko, tak blízko.

Příchozí (10. 11. 2016)
Rok po Sicariu se Denis Villeneuve vrací s dalším ambiciózním filmem. Amy Adams se v něm jako lingvistka bude snažit porozumět mimozemšťanům přistávajícím na Zemi. Povídku, která posloužila jako předloha filmu, si můžete přečíst ve výboru Příběhy vašeho života (Ted Chiang).

Sieranevada (17. 11. 2016)
Tříhodinové rumunské drama se z velké části odehrává v jednom bukurešťském bytě 10. ledna 2015 (tzn. tři dny po útoku na Charlie Hebdo) a je tvořeno převážně dialogy několika členů jedné rodiny. Mimořádná divácká trpělivost by měla být odměněna srovnatelně mimořádným filmovým zážitkem. Režíroval Cristi Puiu (Smrt pana Lazaresca).

Snowden (10. 11. 2016)
Jakkoli slibně vypadá trailer i obsazení (Shailene Woodley, Joseph Gordon-Levitt), není moc pravděpodobné, že by Oliver Stone natočil o nejslavnějším whistleblowerovi současnosti napínavější thriller než dokumentaristka Laura Poitras (Citizenfour). Vzhledem k politickému přesvědčení Stonea a jeho postoji ke sledování občanů bezpečnostními službami lze ale předpokládat, že Snowdena vykreslí spíše jako hrdinu než jako zrádce. Scénář k filmu napsal Stone společně s Kieranem Fitzgeraldem na základě dvojice knih (The Snowden Files a Time of the Octopus).

Spojenci (1. 12. 2016)
Pouhý rok po Muži na laně, jeho nejlepším filmu od Forresta Gumpa, přichází Robert Zemeckis s atraktivně obsazenou (Marion Cottilard, Brad Pitt) válečnou romancí, ke které napsal scénář Steven Knight (Locke). Listopadové datum americké premiéry svědčí o ambicích sklízet příští rok filmová ocenění. Příběh nicméně podle dosud známých informací nebude tím hlavním tahákem. Pitt by měl hrát britského zpravodajského důstojníka, který během své mise v Casablance potká členku francouzského odboje. Pravdou je, že Casablanca taky nebyla příkladem oslnivé scenáristické invence a přesto se z ní stal kult.

Sully: Zázrak na řece Hudson (8. 9. 2016)
Pro filmy podle skutečných událostí již dávno neplatí, že musíte být pamětníky, abyste při jejich sledování byli v obraze. K hojně medializovanému nouzovému přistání na řece Hudson došlo v lednu roku 2009, takže si jej mohou pamatovat i diváci, kteří nepovažují youtubering za největší zlo internetového věku. V kokpitu letadla seděl Chesley B. Sullenberger, kterého si ve filmu Clinta Eastwooda zahraje Tom Hanks. Drama se podobně jako Let s Denzelem Washingtonem bude z větší části točit okolo soudní dohry napínavé události a podobně jako některé dřívější Eastwoodovy filmy by mělo nabídnout zamyšlení nad konceptem hrdinství. Lze ale zároveň předpokládat, že na obří IMAX kamery nebyl Sully natáčen jenom kvůli velkým detailům tváře Toma Hankse sedícího před vyšetřovací komisí. Představu o míře kritičnosti filmu vůči protagonistovi si můžeme vytvořit na základě skutečnosti, že jako předloha posloužila Sullenbergerova autobiografie Highest Duty.

Toni Erdmann (20. 10. 2016)
Kdybych měl do konce roku vidět jediný film, ohlasy z Cannes nebo Karlových Varů mě přesvědčily, že by mělo jít o téměř tříhodinové drama německé režisérky Maren Ade, které prý výtečně funguje jako komedie.

Televize

Better Things (září)
Kapku drsnější komediální seriál, hraničící jako většina ambicióznějších žánrových spřízněnců současnosti s dramatem, by mohl zajistit více zasloužené pozornosti komičce Pamele Adlon (Californication). Spoluautorem a výkonným producentem zatím desetidílné série je jeden z nejvtipnějších a dobově nejrelevantnějších komiků dneška Louis C. K. Čekejme tedy velmi upřímné nahlédnutí do mrzkého života frustrované ženy ve středních letech.

Crisis in Six Scenes (září)
Poslední filmy Woodyho Allena jen nenápaditě recyklují, co jsme již dříve viděli a slyšeli. Oživení možná přinese první televizní počin legendárního newyorského intelektuála. Slovo televizní bychom správně měli psát v uvozovkách, neboť minisérie zasazená do Spojených států během turbulentních 60. let vznikla v produkci internetového Amazonu. Číslice šest v názvu seriálu prozrazuje počet epizod, které by měly vyprávět uzavřený příběh o středostavovské rodině, jejíž domácnost převrátí naruby nečekaný host. Podle traileru se před kamerou kromě ohlášené Miley Cyrus nebo Elaine May po delší době objeví i samotný Allen.

Designated Survivor (září)
Kiefer Sutherland se po 24 hodinách a Dotecích osudu vrací na televizní obrazovky jako člen kabinetu, který se nečekaně musí zhostit role prezidenta Spojených států a čelit sérii (nejspíš) teroristických útoků. Tvůrci slibují mix Západního křídla, Ve jménu vlasti a House of Cards, což rozhodně nezní špatně. Stejně jako skutečnost, že pilotní díl režíroval Paul McGuigan (zřejmě nejlepší epizody Sherlocka).

The Exorcist (září)
Seriálové adaptace filmů dopadají neslavně (kromě Farga, kde ale šlo o velmi volnou inspiraci), přesto vznikají stále další (viz například také Lethal Weapon nebo Training Day). Trailer seriálového Vymítače ďábla, sázející na obehrané hororové lekačky (včetně postavy zjevivší se v rozostřeném plánu za jinou postavou nebo bledé dívky blížící se rychle ke kameře), nenaznačuje, že by mělo jít o výjimku potvrzující pravidlo. Scénář navíc napsal Jeremy Slater, který má prsty i ve zprasení Fantastické čtyřky. Skvělá a ve filmu a televizi stále vzácněji přítomná Geena Davis a schopný Rupert Wyatt (Zrození Planety opic) přesto dávají jistou naději, že nám alespoň párkrát naskočí zimomriavky.

Chance (říjen)
Hugh Laurie tentokrát již sice ne jako doktor House, ale přesto stále jako doktor. V adaptaci románu Kema Nunna bude hrát sanfranciského neuropsychiatra, který se zaplete do problémů jednoho z pacientů. Temný příběh postavený na noirovém půdorysu vznikl v režii Lennyho Abrahamsona (Room) a v produkci třetího z velkých streamovacích hráčů vedle Netflixu a Amazonu, společnosti Hulu.

Kosmo (zřejmě říjen)
Politicko-satirický seriál Tomáše Baldýnského by se divákům zřejmě dal prodat jako mix Červeného trpaslíka a britcomu Je to soda. Pokud bude seriál o prvním letu české posádky na Měsíc stejně nekompromisní jako druhý uvedený počin, mohla by vzniknout veřejnoprávní odpověď na zpočátku velmi vtipnou a trefnou Kancelář Blaník.

Mascots (říjen)
Mockument v Česku zatím stále nedoceněného Christophera Guesta by měl podobně jako Nominace na Oscara (2006) nabídnout vtipný a střízlivý pohled na šílení kolem předávání prestižních ocenění. Tentokrát půjde o cenu pro nejlepšího maskota jménem Gold Fluffy a do boje se zapojí tváře známé i z předchozích Guestových filmů – Parkey Posey, Jennifer Coolidge, Bob Balaban nebo John Michael Higgins. Jde o původní tvorbu Netflixu.

Pustina (říjen)
Osmidílná minisérie scenáristy Štěpána Hulíka a režisérů Ivana Zachariáše a Alice Nellis bude po vzoru severských krimiseriálů jako Případ (nedávno uvedený na Cinemaxu) sledovat, jak tragická událost poznamená vztahy uvnitř určité komunity. Podle prvních ohlasů by mohlo jít o srovnatelný (mezinárodní) úspěch, jakým byl Hořící keř.

Quarry (září)
Divákům, kteří neznají seriál Rectify, nenabízí nové televizní drama od týchž tvůrců mnoho záchytných bodů. Hlavní roli vojáka, který po návratu z války ve Vietnamu rozhodně není přivítán jako národní hrdina, ztvárnil málo známý Logan Marshall-Green a největší hvězdou je skotský herec Peter Mullan v roli záhadného cizince, který hledá někoho, kdo by pro něj zabíjel za peníze. Osmidílná série podle románového cyklu Maxe Allana Collinse (zatím vyšlo dvanáct knih, takže autoři seriálu mají z čeho čerpat) by podle prvních ohlasů měla stát spíše na dobře prokreslených postavách než na nečekaných dějových zvratech. První epizodu odvysílá Cinemax již 10. září.

Westworld (říjen)
Dlouho očekávaný a na HBO již několik měsíců velmi intenzivně propagovaný seriál je založený na stejnojmenném westernovém sci-fi thrilleru Michaela Crichtona (autor Jurského parku nebo seriálu Pohotovost) z roku 1973. S nápadem převést příběh o zábavním parku plném robotů, kteří se vymknout kontrole, do filmové podoby, přišel již v 90. letech J. J. Abrams. K výraznému posunu došlo poté, co se projektu ujal scenárista Jonathan Nolan, jemuž alespoň zčásti vděčí za své originální náměty čtveřice filmů Christophera Nolana (Dokonalý trik, Temný rytíř, Temný rytíř povstal, Interstellar). Zůstal věrný westernové stylizaci (inspirací mu byly westerny Sergia Leoneho a Johna Forda), přidal pojetí morálky à la Grand Theft Auto (možnost páchat zločiny bez reálných důsledků) a perspektivu návštěvníků parku se rozhodl doplnit o pohled samotných robotů. V původním filmu byl nejobávanější postavou robotický pistolník s tělem Yula Brynnera, v seriálu bude hrozbu zosobňovat muž v černém v podání Eda Harrise. Tajuplného autora parku si zahrál Harrisův neméně slavný kolega Anthony Hopkins. Česká premiéra desetidílného seriálu s komplikovanou produkční historií (výroba byla v loňském roce na čas zcela zastavena) a ambicemi zaskočit za Hru o trůny, která se vrátí až v létě příštího roku, by měla proběhnout stejně jako ve zbytku světa na začátku října.

Provinilá rozkoš – Komorná

Posted: 14. 8. 2016 in recenze

Tento příspěvek můžete brát jako rozšíření některých mých tezí z recenze pro Lidové noviny.

Komorná se k myšlence o soběstačnosti žen (tentokrát dokonce i během svatební noci), přítomné v řadě jiných filmů z posledních let (Carol, Divočina, Pestrobarvec petrklíčový), ubírá nečekanými cestami, na nichž číhá spousta překvapení. Třeba obří chobotnice, sex stejně živočišný jako v Životě Adele nebo citace slavného záběru z Tenkrát na Západě s příjezdem Jill do města.

S postupným přechodem od zatajování k opačnému extrému, kdy vidíme víc, než bychom chtěli, získává film stále výrazněji pulpový charakter, ale explicitní sex a násilí ani kýčovitě přebarvené scény jako z technicolorových filmů (viz závěr na lodi) nejsou samoúčelné. Podloží pro některé výjevy si Park připravuje dlouho dopředu, jiné vyplývají z jeho zveličení žánrových konvencí nebo ze záliby ve vizualizaci abstraktních konceptů.

Hrůzostrašný sklep lze brát jako zhmotnění strýcovy zvrhlé mysli, záběr z ženského klína dovádí do krajnosti motiv ženské subjektivity a lesbický sex představuje akt ženské liberalizace, při němž se hrdinky nenechávají svazovat rolemi, které jim nařizují muži a dávají naplno průchod tomu, po čem samy touží.

Divácká potěcha z pohledu na extatickou rozkoš dvou splývajících těl (podobně jsou do sebe zaklesnuté první a druhá část filmu) má však příchuť provinilosti. Film zpochybňuje právo mužů zmocňovat se ženského těla pohledem, potažmo tím, že jej promění v umění, ať už v podobě knihy, kresby nebo – jako Park a mnozí jiní režiséři – filmu. Diváci mužského pohlaví jsou tak podvratně situováni do stejné pozice jako muži účastnící se dekadentních večerních předčítání a zakrývající si rozkroky svými klobouky.

Dějištěm podstatné části filmu je dům postavený částečně v japonském a částečně v anglickém stylu. Podobně i Park mísí japonský minimalismus, při němž záleží na sebemenším gestu a symbolice všech užitých objektů (třešeň zpřítomňující nešťastný úděl žen, had jako symbol moudrosti a vědění, které jsou Sukhui zapovězené), s expresivitou gotických melodramat.

Záběry z ptačí perspektivy, nevázané na ničí hledisko, se střídají s prudkými nájezdy kamery v souladu s pohledy, které si mezi sebou postavy vyměňují. Park se proti námitkám vůči neodůvodněným stylistickým excesům pojistil motivem divadla, které většina postav hraje (záměrně přehrávající Kim Tae-ri, zkoušení reakcí na různé situace) a které zároveň znemožňuje brát vážně melodramatickou linii. Láska se rodí z tělesné potěchy a svatebním dárkem je ampule se silně koncentrovaným opiem.

Podobně excesivní jako „scorseseovská“ kamera je i „tarantinovská“ narace s dělením do kapitol, různými vypravěči, korekcí dříve viděného a skoky v čase. Sukhuino vyprávění, určeno vzhledem k tykání a typu poskytovaných informací zřejmě přímo divákovi, nám ozřejmuje to, co protagonistka kvůli přetvářce a rolím, jež je nucena hrát, nemůže vyjádřit jinak.

Hlediskem chudé venkovské dívky je zároveň odůvodněno množství fetišistických detailů šatů nebo šperků (ve druhé části, vyprávěné z pohledu Hideko, jich je mnohem méně). Některé z nich jsou motivovány kompozičně (například brož, kterou Sukhui daruje její adoptivní matka a která dívce později symbolicky pomůže získat zpět ztracenou svobodu), jiné vyjadřují Sukhuinu fascinaci světem, o němž si dosud mohla nechat jenom zdát. Toto okouzlení lze zároveň vnímat jako konfrontaci zaostalejší Koreje s moderním Japonskem, tematizovanou i různou barvou titulků.

Komorná je pro mne precizně semknutým hitchcockovským thrillerem s feministickým sdělením a atmosférou Magického hračkářství Angely Carter. Čím bude pro vás, záleží na tom, které z jejích mnoha rovin budete věnovat více pozornosti.

Agasshi, Jižní Korea, 2016; r.: Chan-wook Park, s.: Chan-wook Park a Seo-Kyung Chung podle knihy Sarah Waters Zlodějka

Holky sobě – Broad City

Posted: 31. 7. 2016 in recenze, TV

Seriálová „bramance“ o dvou nerozlučných kamarádkách z New Yorku mění obecnou představu o tom, jak by měly vypadat, co by měly říkat a čím by se měly zabývat ženy.

(Následující text můžete brát jako doplněk ke článku Kámošky až na krev, který jsem napsal pro A2 a je založený na stejných premisách, ale obsahuje jiné informace, např. na genezi seriálu v něm nezbylo místo.)

Jeden z nejlepších dívčích seriálů poslední doby Girls je stále výrazněji založen na antagonismu jednotlivých hrdinek a myšlence, že ženy jsou samy sobě nejobávanější konkurencí. Svým tónem mnohem uvolněnější sitkom Broad City naopak stojí na nerozlučném přátelství dvou mladých žen a zároveň autorek pořadu. Abbi Jacobson a Ilana Glazer jsou ve svém seriálu (a možná i ve svém životě) dvě mileniálky, které mají problém najít a udržet si stálou práci a stálého partnera, ale nezdá se, že by jim to nějak překáželo v bezstarostné existenci.

Dcera grafického designera Abbi Jacobson se od vysokoškolských studií specializovala na vytváření videí. Zároveň si – stejně jako seriálová Abbi – přivydělávala coby ilustrátorka (kresby, které se v některých epizodách snaží prodávat, jsou její vlastní). Na herecké konzervatoři vydržela asi týden. Hraní podle vyučované techniky se jí příčilo. Toužila po volnosti. Našla ji v newyorském uměleckém kroužku Upright Citizens Brigade (UCB), jehož účastníci, převážně komici, si osvojují improvizační metodu vymyšlenou americkým hercem Delem Closem.

Ilana Glazer vyrůstala v méně kreativním ovzduší. Její otec prodával životní pojistky a její matka dělala otci sekretářku. Dětství Ilana trávila osamoceným sledováním televize. Talent bavit druhé objevila a rozvinula až díky staršímu bratrovi Eliotovi. Společně natočili stovky videí se svými kousky, často parodujícími známé umělce. Oba studovali na New York University (Ilana psychologii), oběma byla vlastní komediální vystoupení před živým publikem, oba dva začali spolupracovat s newyorským týmem UCB. A tak se stalo, že Ilana potkala Abbi.

Vysokoškolsky vzdělané dvacátnice s židovskými kořeny a smyslem pro trhlý humor si hned padly do oka a začaly přemýšlet o společném projektu, kterým by rodičům dokázaly, že čas nezabíjejí jenom kouřením trávy a vysedáváním v kavárnách a při jehož realizaci by nebyly nikým a ničím svazovány. Svou zkušenost ze života mezi současnými newyorskými bohémy proto v roce 2009 začaly s patřičnou parodickou nadsázkou proměňovat ve scénář skečového webového seriálu Broad City. Díky Eliotovi postupně získaly důležité kontakty, lepší technické zázemí a nové fanoušky.

Jednou z fanynek webseriálu byla jedna ze zakladatelek UCB Amy Poehler, čím dál populárnější díky komediální sérii Parks and Recreation. Jejich nabídku camea v poslední, třiatřicáté epizodě s radostí přijala. Počet zhlédnutí oproti předchozím epizodám poskočila o několik desítek tisíc. Abbi a Ilana vytušily, že s pomocí Amy Poehler by svou diváckou základnu mohly výrazně rozšířit a zeptaly se jí, zda by se nechtěla stát výkonnou producentkou televizní verze. Souhlasila. Poehlerová následně díky svým známostem ve světě televizní komedie (mj. mnohaleté vystupování v Saturday Night Live) Broad City prosadila u stanice Comedy Central.

První epizoda Broad City v jeho televizní podobě, se promyšlenější vizuální stránkou (na pomezí dokumentu a animované grotesky) a epizodami trvajícími namísto pár minut téměř půlhodinu, měla premiéru v lednu 2014. Minimálně newyorští hipsteři objevili svůj nový kult. Průměrný počet diváků první řady se ustálil zhruba na 1,3 milionech, což bylo více, než kolik v té době dokázal přilákat mnohem proslulejší Louis C. K. coby Louie, na jehož sebenenávistnou melancholii reagují Abbi a Ilana bezstarostným optimistickým dováděním. Žádné drama, samá komedie. Až ve druhém plánu (a spíše tím, co dělají než tím, co deklamují) podávají Abbi a Ilana výstižný komentář k „přikázaným“ rolím žen a mužů.

Autorky seriálu o ženách, pro které je život ve velkoměstské džungli více o užívání si přítomného okamžiku než o přežívání s hlavou plnou starostí, jak dosáhnout profesního úspěchu a najít si partnera na celý život, ale ani po přesunu do televize nepřerušily svůj kontakt s newyorskou kulturní scénou, která je pro ně jedním z významných zdrojů inspirace. Jednou měsíčně například baví diváky na živém improvizačním vystoupení Broad City Live. Jako improvizace působí i zápletky některých epizod, v nichž na sebe jedna banální příhoda (třeba lidský exkrement nalezený v botě) nabaluje další, stále absurdnější události.

Zdánlivě nahodilé řetězení skečů, točících se zpravidla okolo jednoho ústředního tématu, má ve skutečnosti nečekaně semknutou strukturu s postupně rozvíjenými a navracejícími se motivy, výbornou gradací a jednolitým stylem. Komického efektu je například opakovaně dosahováno přechodem k většímu záběru a odhalením kontextu, v němž Abbi nebo Ilana řekly/provedly něco nepatřičného (do hloubky zabíhající debata o pornonahrávce Colina Farrella, vyslechnutá malými dětmi s matkami). Provázanost jednotlivých skečů ale není zárukou toho, že byste po několika epizodách dokázali dopředu odhadnout, jakým směrem se děj bude ubírat.

Obsahově jsou jednotlivé díly Broad City stejné jako design Ilaniných nehtů nebo úvodní titulky – pokaždé zcela jiné. Všechny narativní cesty jsou otevřené, nic není nemožné a sebevíc ujetý vtip může být vždy doveden ještě o stupeň výš. K vítané nepředvídatelnosti významně přispívá odmítání příběhových schémat založených na klasických otázkách typu „Má mě rád, nemá mě rád?“ Dokud mají Abbi s Ilanou jedna druhou, nic pro ně není překážkou v tom, aby se dobře bavily. Občas na konto svých mužských protějšků, kteří jsou s výjimkou Lincolna zábavnými karikaturami, mnohem častěji vlastní nemožností.

Ano, Abbi a Ilana jsou mnohdy trapné a nemotorné a říkají v nevhodnou chvíli nevhodné věci, ale nemají s tím nejmenší problém. Stejně jako pro Mirandu Hart pro ně jde o součást hry, ve které budete vítězit tak dlouho, dokud si dokážete udržet nadhled a odstup od malicherných každodenních přešlapů. Tím, že své „ženské nedostatky“ proměňují z něčeho nepatřičného, za co by se měly stydět, v něco vtipného a vcelku roztomilého, mění je své přednosti. Jejich síla spočívá v tom, že se nebojí neúspěchu a nervózního smíchu, který jejich počínání může vyvolávat. V ideální společnosti by stejným způsobem měly uvažovat všechny dospělé ženy, veřejným diskurzem stále přesvědčované, že mantinely toho, co je povolené, jsou pro ně mnohem užší než pro muže.

Broad City, USA, 2014-; autorky: Ilana Glazer, Abbi Jacobson; vysílá Comedy Central.

Pražská letní kina 2016

Posted: 25. 6. 2016 in tipy, výhled

Seznam pražských letních kin s tipy na filmy, které mne samotného lákají.

 

Containall – Malá Strana, Cihelná 4, Praha 1

http://containall.cz/mala-strana/program

 

Letní kino MeetFactory; Ke Sklárně 15, Praha 5

http://www.meetfactory.cz/cs/letnikino

 

Letní kino před Crossem; Plynární 23, Praha 7

http://www.crossclub.cz/cs/program/?category=3

 

Letní kino Regina; Hybešova 14, Praha 8

http://www.karlinske-filmove-leto.cz/

29. 6. Carol 

2. 7. Oslněni sluncem

3. 7. Kniha džunglí

6. 7. Spotlight

 

Letní kino v Riegrových sadech

http://www.restauraceriegrovysady.cz/letni-kino/

13. 7. 12 let v řetězech

26. 7. Tenkrát na Západě

9. 8. Skrytá identita

17. 8. Vítězové a poražení

24. 8. Vlk z Wall Street

30. 8. Ďáblův advokát

14. 9. Volný pád

 

Nákladové nádraží Žižkov

17. 6. Sunset Boulevard

22. 6. Lásky jedné plavovlásky

25. 6. Sedm

1. 7. Poslední skaut

8. 7. Vrah mezi námi

22. 7. Thelma a Louise

25. 7. Vyšší moc

29. 7. Fargo

 

Střelecký ostrov

http://www.letnak.cz/

7. 7. Osm hrozných

9. 7. Whiplash

10. 7. Ztraceni v Mnichově

 

Tiskárna na vzduchu; Výstaviště 415, Praha 7

http://tiskarnanavzduchu.cz/program-kategorie/vsechny-akce/?cat_id=10&month=6

28. 6. Realita

7. 7. Divoké historky 

14. 7. Happy End (1967)

21. 7. Fízlové, hajzlové

28. 7. Světáci

11. 8. Spalovač mrtvol

25. 8. Holy Motors

 

Žluté lázně; Podolské nábřeží 3/1184, Praha 4

http://www.zlutelazne.cz/program

28. 6. Pulp Fiction

5. 7. Forrest Gump

12. 7. Rocky

19. 7. Světáci

2. 8. E. T. – Mimozemšťan

9. 8. Klub rváčů

16. 8. Casablanca

23. 8. Čelisti

 

Shane Black posledních třicet let píše a režíruje stále ten samý příběh jednoho či více vyhaslých kovbojů, kteří sice svět svým činy neučiní o moc lepším, ale zpravidla najdou vnitřní rovnováhu a dají do pořádku alespoň své osobní životy. Soukromý detektiv bez licence Holland March (Ryan Gosling) je méně drsným dvojčetem Joea Hallenbecka z Posledního skauta, zatímco ranař Jackson Healy (Russel Crowe) vybízí k zamyšlení, jak by dopadl Roger Murtaugh, kdyby neměl rodinu.

Oba dva navenek nemají mnoho společného a každé jejich setkání musí ze své podstaty skončit v lepším případě výměnou invektiv, v horším zlomenou klíční kosti. Ve skutečnosti vyznávají stejné hodnoty maskulinního „starého západu,“ díky nimž postupně nacházejí společnou řeč. Rozdílnost jejich pohledů na věc, nadhozena hned zkraje voice-overem každého z nich, nicméně zůstává až do konce ústředním tématem filmu, zdrojem humoru i prostředkem k reflexi schémat, na kterých žánr buddy movie stojí.

Namísto toho, aby postavy vystupovaly ze svých rolí a nabízely metafikční komentář k průběhu děje, vyjadřují se k filmovému vyprávění a filmovému průmyslu méně explicitně přímo v dialozích, které se navenek vztahují jen k vyšetřovanému případu. Filmovost světa, do něhož příběh zasadil, Black přiznává od úvodního záběru skrze poničený nápis „Hollywood“, kterým nás zároveň nabádá, abychom následující dvě hodiny nebrali jako film o 70. letech, ale film o filmech (nejen) ze 70. let.

Ve Správných chlapech platí pravidla světů filmových, ne světa reálného, takže opakované vyřešení bezvýchodné situace hrdinů tím, že jim hledaná osoba dopadne na auto nebo tím, že důležitá svědkyně zaparkuje před domem jednoho z nich, chápu jako záměrný výsměch podobným vypravěčským berličkám, nikoliv jako scenáristickou lenost. Blackův cynický pohled na filmy, resp. jejich potenciál měnit svět, prozrazuje i nakládání s kopií pornofilmu, který namísto zamýšlené změny systému způsobí akorát smrt spousty lidí.

Výprava filmu upomíná více k tomu, jak si americká 70. léta pod vlivem seriálů jako Starsky a Hutch nebo vintage porna chceme pamatovat než k tomu, jak skutečně vypadala. Kromě fetišistických objektů (zvonové kalhoty, kožené bundy, Pong) jsou na sebe bez velké úcty k historickým faktům vršeny odkazy k událostem, které tehdy hýbaly Amerikou. Black s nimi ale nepracuje samoúčelně a zabijácké včely, ropnou krizi nebo hippie protesty dokáže zábavně zakomponovat do vyprávění (např. WTF tripová scéna s obřím včelákem).

Učebnicově sevřenou kompozici vyniká přes zdání nahodilosti celý film. Pokud jsme detailním záběrem upozorněni například na jméno modelky, jejíž přednosti si chlapec v úvodní sekvenci prohlíží v otcově pánském časopise Cavalier (který skutečně vycházel), můžeme si být jisti, že tato informace později sehraje svou roli. V některých případech přitom objekt, k němuž byla navedena naše pozornost, sehraje dosti odlišnou roli, než bychom na základě znalosti žánrových konvencí očekávali (pouzdro na pistoli).

Dokonce i bizarní dialog o Nixonovi zjevivším se před smrtí, sloužící zdánlivě jenom k tarantinovskému prodloužení scény a navýšení našich očekávání, co přijde dál, je později zužitkován. Jistě nejde o nic důmyslnějšího než o předem připravený, dobře načasovaný gag, ale i ten stačí jako důkaz, že autor scénáře přemýšlel nad vztahem mezi jednotlivými částmi celku a předpokládal pozorného diváka, který tuto propojenost dokáže ocenit.

Jiné informace, které se dozvíme pouze v rámci vtipné slovní výměny, mají temnější podtext, který je osvětlen až později a přidává postavám na uvěřitelnosti (požár domu a rozpad rodiny vinou Marchovy anosmie). Přes přiznanou a průběžně reflektovanou stylizovanost světa filmu občas dojde ke zvážnění, zpravidla vázanému na postavu Holly, která ve vyprávění funguje jako plnohodnotná parťačka i černé svědomí obou mužů (a zároveň je jim důkazem, že s mládeží to není tak zlé, jak se domnívají).

Náhlé změny tónu, kdy si chvíli nejsme jisti, zda se ještě smát, nebo být znepokojeni, nás vyvádějí z komfortní zóny jednoznačných emocí, do které je vsazena většina současných žánrovek. Během obou projekcí, kterých jsem se zúčastnil, nastalo několik momentů, kdy hlasitý smích diváků přecházel ve smích rozpačitý, případně byl náhle utnut nekompromisní likvidací některé z postav. Dovolím si tvrdit, že šlo pokaždé přesně o ty reakce, o něž Black usiloval. Stejnou režijní suverenitu prozrazuje načasování scén jako z němých grotesek, v nichž exceluje zejména Ryan Gosling, ačkoli jejich komický účinek je někdy zbytečně nabouráván paralelní montáží.

Správní chlapi nejsou bezchybným filmem. Hemží se v nich zbytečně mnoho postav (možná i proto, že původně mělo jít o televizní seriál), některé nikam nevedoucí dialogy rytmu vyprávění spíše škodí, než pomáhají a proměna ústřední dvojice není tak dopilovaná jako v Blackových dřívějších počinech. Mnozí se zřejmě nebudou schopni přenést přes intenzivní pocit, že něco podobného již viděli dříve a že Black používá na diváka pořád stejné finty (známé situace končící neočekávaným způsobem/dotažené dál, než byste čekali).

Proč ale vymýšlet něco zbrusu nového, když víte, v čem excelujete, máte k dispozici tři výborné herce a solidní rozpočet a nic vám tedy nebrání natočit ostrými hláškami a prvotřídním slapstickem našlapanou letní komedii s noirovým nádechem. Žádný z filmů, které jsem letos viděl v kině, mi neudělal větší radost.

The Nice Guys, USA, 2016, r.: Shane Black, s.: Shane Black a Anthony Bagarozzi

„I’ve always tried to do the most right thing.“

Strukturou příběhu je A Most Violent Year klasická gangsterka o vzestupu a pádu jednoho imigranta. Jenomže Abel není klasický gangster, nýbrž pragmatický byznysmen, který by býval zůstal věren svým morálním zásadám, kdyby se mu jeho americký sen nezačal drolit pod rukama. V nebezpečí je jeho podnik i jeho rodina, dva pilíře amerického způsobu života. Přesto se věci stále snaží řešit cestou, kterou považuje za správnou. Svou proměnu ve zločince, stejně pozvolnou jako tempo vyprávění, si nepřipouští. Přiznal by tím porážku. Kdyby se jej manželka zeptala, zda překročil hranici, podobně jako se Kay ptá Michaela Corleona v závěru Kmotra (kterého Chandorův film připomíná více atmosférickým svícením a schováváním postav do stínů než zápletkou a „corleonovskou“ povahou protagonisty), mohl by jí dle svého nejlepšího svědomí odpovědět, že nikoliv. Manželka se ho ale z důvodů, které jsou ozřejměny v závěru, na nic podobného nezeptá. K získávání a ztrácení důvěry dochází obousměrně.

Klasické gangsterce neodpovídá ani dějová náplň filmu, který není akční podívanou, ale dlouhým čekáním na titulní násilí, visící po celý film ve vzduchu. Explicitní násilná scéna skutečně přichází až ve finále. Do té doby se akty násilí dějí mimo záběr (mannovsky realistická práce se zvuky výstřelů) nebo někde v dáli. Na stejném „wait-for-it“ principu je založená také excelentní několikaminutová honička, odehrávající se stejně jako většina zločinů ve filmu za bílého dne, třebaže se sluncem schovaným za mraky (a tím víc je zneklidňující – stačí vzpomenout na Hitchcocka a Na sever severozápadní linkou). Vzrušující je oddalování pointy, tj. dopadení pachatele a odhalení jeho identity. Pointa samotná (zjištění, kdo stál za loupežnými přepadeními) přichází jaksi mimoděk, jen z dobré vůle zločince.

Nemyslím si, že by titul byl míněn ironicky. Film opravdu je plný násilí a zřejmě skutečně sledujeme nejnásilnější rok v životech hlavních hrdinů, ale jde o násilí podprahové, o pouhé tušení všeho zlého, co by se mohlo přihodit. Abel chce svou rodinu za každou cenu ochránit. Jenomže neví, před kým nebo čím, což ho činí zranitelnějším.

Předzvěst něčeho zlého pomáhá udržovat znepokojivě pomalé tempo a plíživá kamera, popírající očekávání vytvořená dynamickou titulkovou sekvencí s povzbudivou hudbou a „rockyovskou“ ranní rozcvičkou. Od tohoto úvodu, implikujícího moc, naději a sílu znovu-probuzené reaganovské Ameriky, to půjde už jen z kopce.

Kromě toho, že film není akční, sděluje nám toho podstatně méně než jiné gangsterské filmy, založené právě naopak na odhalování zákulisí světa organizovaného zločinu. Film nám ohledně Abelova podnikání od začátku něco zatajuje. O jeho skrytých záměrech svědčí tvář napůl schovaná ve stínech. Abel ví víc, což odpovídá jeho přesvědčení, že má situaci pevně v rukou, jak naznačuje také záběr na něj z podhledu, jeho vyrovnaná chůze v pravoúhlých liniích nebo sebejistě působící symetričnost mnohých záběrových kompozic. Teprve později, zhruba od 40. minuty filmu, kdy se poprvé dozvíme něco, co on neví, je zřejmé, že ve skutečnosti není o moc lépe informovaný než my. Svým sebevědomým vystupováním jen skrývá obavy plynoucí z vědomí, že je obětí ve hře mocnějších.

Zdržování, vynechávání a zatajování informací přispívá k neklidu a nejistotě, kdy bude smyčka kolem Abelova krku konečně utažena. Preference přehledných celků před záběry zprostředkovávajícími méně informací (detailů Chandor užívá výjimečně) neodpovídá tomu, kolik se toho ve výsledku dozvíme. Více výmluvné jsou hlediskové záběry postav během dialogů, kdy kvůli malé ohniskové vzdálenosti vidíme ostře pouze jejich tváře, zatímco pozadí je rozmazané a nedává tušit, co se děje za zády promlouvajícího. Zlověstně pomalé nájezdy kamery v atypicky dlouhých záběrech rovněž neslouží primárně k tomu, aby odhalovaly nové dějotvorné skutečnosti. Jenom nepřetržitým, ovšem nikam nevedoucím pohybem vytvářejí očekávání, že se NĚCO přihodí.

O silně formalistické povaze filmu svědčí také již zmíněná snaha charakterizovat postavy tím, jak jsou záběry komponovány (častá symetričnost) a jak se pohybuje kamera (v pravých úhlech). Pokud vidíme asymetrickou kompozici či záběr nasnímaný nestabilní kamerou, někomu se zřejmě situace vymkla zpod kontroly. Jak prozrazuje každá pozice kamery, každý švenk a rozložení světla a stínů v každém záběru, Chandor má nad podobou filmu stejnou kontrolu, jakou by Abel chtěl mít nad vlastním životem. A Most Violent Year svou formální precizností připomíná spíše Kubricka než Coppolu nebo Lumeta. V portrétování krize americké společnosti, paralyzované tím, že přichází o hodnoty, které považuje za svou neodmyslitelnou součást, je ovšem stejně nemilosrdný jako všichni tři dohromady.

A Most Violent Year, USA, 2014, režie a scénář: J. C. Chandor

Filmy o filmech

Posted: 8. 4. 2016 in Blu-ray, DVD, tipy

Dokumentární filmy o filmech a jejich tvůrcích patří dlouhodobě k objektům mého zájmu. Považuji je za příjemný audiovizuální doplněk ke znalostem získaným z knih, přednášek a spolehlivých filmových časopisů. Níže naleznete výběr dokumentů věnujících se jednotlivým filmům, filmovým fenoménům, režisérům, herečkám, hercům, skladatelům… (kde nemusí být téma zřejmé z názvu, uvádím jej za závorkou). Z větší části se jedné o filmy, které jsem již viděl a mohu zaručit, že v nich neuslyšíte jenom nekritickou chválu režiséra, veselé historky z natáčení a běžné EPK plky. Přednost dostávají delší dokumenty, jakkoli svou informační hutností občas překvapí i kratičké „featurettes“, prezentující pouze jednu ze složek filmové výroby. Zatím jde jen o základní vzorek filmů, převážně těch, které jsou dostupné na DVD/BD. Postupně budu doplňovat filmy nové, případně vyřazovat ty, jejichž sledování seznám ztrátou času. Názvy filmu se dle časových možností budu snažit prolinkovávat s jejich stránkou na IMDb (kde ovšem nejsou všechny) nebo ČSFD (kde zdaleka nejsou všechny) a doplním, na kterém DVD/BD dokument naleznete. Ačkoli některé z filmů mají svůj český název, kvůli sjednocení uvádím pouze názvy původní.

Acts of Violence (2006), Dějiny násilí
Alien Agenda: A Filmmaker’s Log, The (2009), District 9
Alien Legacy, The (1999)
All About ‚The Birds‘ (2000)
American Cinema (1995)
American Grindhouse (2010)
Analog Hero in a Digital World: Making of ‚Live Free or Die Hard‘ (2007)
Anger Me (2006), Magick Lantern Cycle: Kenneth Anger (BD + DVD, BFI)
Armed and Deadly: The Making of ‚The Dirty Dozen‘ (2006)
Autour de L’Argent (1928), L’Argent (2DVD, Masters of Cinema)
Bacall on Bogart (1988), Casablanca (2DVD)
Back to the Future: Making the Trilogy (2002)
Batman Tech (2008), Temný rytíř
Batman Unmasked (2008), Temný rytíř
Batmobile, The (2012)
Battle Over Citizen Kane, The (1995)
Behind the Planet of the Apes (1998)
Ben-Hur: The Epic That Changed Cinema (2005)
Ben-Hur: The Making of an Epic (1993)
Better Man: The Making of Tootsie, A (2008)
Beyond Jurassic Park (2001)
Blackadder Rides Again (2008)
Brando (2007)
Breaking the Rules: Making Animation History (2011), Rango
Breaking the Silence: The Making of ‚Hannibal‘ (2001)
Bunuel Mexican, Un (1997)
Burden of Dreams (1982)
Burnt Offering: The Cult of the Wicker Man (2001)
Busby Berkeley: Going Through the Roof (1998)
Buster Keaton: A Hard Act to Follow (1987)
Capturing Avatar (2010)
Carl Th. Dreyer (1966)
Carl Th. Dreyer: Min metier (1995)
Cary Grant: A Class Apart (2004), North by Northwest (BD, WB)
Cecil B. DeMille: American Epic (2004)
Cesare Zavattini (2003)
Cinéastes de notre temps (1964…)
Cinema Europe: The Other Hollywood (1995)
City of Night: The Making of ‚Collateral‘ (2004)
Cleopatra: The Film That Changed Hollywood (2001)
Conan Unchained: The Making of ‚Conan‘ (2000)
Constant Forge: The Life and Art of John Cassavetes, A (2000), John Cassavetes: Five Films (DVD/BD, Criterion)
Contender: Mastering the Method (2001), herectví Marlona Branda
Cubby Broccoli: The Man Behind Bond (2000)
Curious Birth of Benjamin Button, The (2009)
Cutting Edge: The Magic of Movie Editing, The (2004), Bullittův případ (2DVD)
Dangerous Days: Making Blade Runner (2007)
Dawn of Sound, The: How Movies Learned to Talk (2007), The Jazz Singer (80th Anniversary 2-Disc Special Edition)
Dead Will Walk, The (2004), Úsvit mrtvých (1978)
Decade Under the Influence, A (2003), Nový Hollywood
Dietro gli occhiali bianchi (2015), Lina Wertmüller
Directed by John Ford (2006)
Doctor Zhivago: The Making of a Russian Epic (1995)
Dream Within a Dream: The making of ‚Picnic at Hanging Rock‘, A (2004)
‚Duel‘: A Conversation with Director Steven Spielberg (2004)
Dying Breed: The Making of ‚The Leopard‘, A (2004)
E.T. the Extra-Terrestrial: 20th Anniversary Celebration (2002)
Eastwood on Eastwood (1997)
Easy Rider: Shaking the Cage (1999)
Easy Riders, Raging Bulls: How the Sex, Drugs and Rock ‚N‘ Roll Generation Saved Hollywood (2003)
Edge of Outside (2006), nezávislí režiséři
Elia Kazan: A Director’s Journey (1995), Tramvaj do stanice Touha (2DVD)
Elio Petri… appunti su un autore (2005), Investigation of a Citizen Above Suspicion (DVD/BD, Criterion)
Embracing Chaos: Making ‚The African Queen‘ (2010)
Ennio Morricone (1995)
Essence of Combat: Making ‚Black Hawk Down‘, The (2002)
Essence of Forms, The (2010), Robert Bresson, A Man Escaped (DVD/BD, Criterion)
Était une fois… le cinéma, Il (2007…), různé filmy
Eurocrime! The Italian Cop and Gangster Films That Ruled the ’70s (2012)
Evil Dead: One by One We Will Take You – The Untold Saga of the Evil Dead, The (2007)
Fall Metropolis, Der (2003)
Fear of God: The Making of The Exorcist, The (1998)
Fear of the Flesh: The Making of ‚The Fly‘ (2005)
Fearful Symmetry (1998), Jako zabít ptáčka
Fight Against Time: Oliver Stone’s Alexander (2005)
Film Noir: Bringing Darkness to Light (2006)
Fire Rises: The Creation and Impact of the Dark Knight Trilogy, The (2013)
Flesh + Steel: The Making of ‚RoboCop‘ (2001)
François Truffaut: Portraits volés (1993)
Frank Capra’s American Dream (1997), Mr. Smith Goes to Washington (BD, Sony Pictures)
Frauen über R. W. Fassbinder (1992), The Bitter Tears of Petra von Kant (BD/DVD, Criterion)
From Star Wars to Star Wars: The Story of Industrial Light & Magic (1999)
Gene Tierney: A Shattered Portrait (1999)
Getting Made: The Making of ‚GoodFellas‘ (2004)
Getting Past Impossible: Forrest Gump and the Visual Effects Revolution (2009)
Glorious Technicolor (1998), Dobrodružství Robina Hooda (2DVD)
Godard: Made in USA (2010), Breathless (BD, StudioCanal)
Godfather Family: A Look Inside, The (1991)
Gotham Uncovered: The Creation of a Scene (2008), Temný rytíř
Gravity: Mission Control (2014)
Halloween: A Cut Above the Rest (2003)
Hamster Factor and Other Tales of Twelve Monkeys, The (1996)
Harryhausen Chronicles, The (1998)
Hearts of Darkness: A Filmmaker’s Apocalypse (1991)
Hitchcock/Truffaut (2015)
Hitcher – How Do These Movies Get Made?, The (2003)
How Did They Ever Make a Movie of Facebook? (2011), The Social Network
Chaplin Today… (2002, 2003), různé filmy
Charlie: The Life and Art of Charles Chaplin (2003)
Children of the Atom: Filming X-Men: First Class (2001)
I Knew It Was You: Rediscovering John Cazale (2009)
I Know Where I’m Going! Revisited (1994)
I’m King Kong!: The Exploits of Merian C. Cooper (2005), King Kong (2DVD)
Ikite wa mita keredo – Ozu Yasujirô den (1983)
In the Footsteps of Monsieur Hulot (1989), The Complete Jacques Tati (BD/DVD, Criterion)
Indiana Jones: Making the Trilogy (2003)
Ingmar Bergman – 3 dokumentärer om film, teater, Fårö och livet av Marie Nyreröd (2004)
Inside From Russia With Love (2000)
Inside ‚Interstellar‘ (2015)
Inside On Her Majesty’s Secret Service (2000)
Inside the Labyrinth: The Making of ‚The Silence of the Lambs‘ (2001)
Inside the Making of Dr. Strangelove (2000)
Jackie Chan: My Stunts (1999)
Jean Renoir (1993), 2 díly
Jodorowsky’s Dune (2013)
Josef von Sternberg, the Man Who Made Dietrich (1994)
Katharine Hepburn: All About Me (1993), Příběh z Filadelfie (2DVD)
Kid Stays In the Picture, The (2002), Robert Evans
King Kong Peter Jackson’s Production Diaries (2005)
Kurosawa Akira kara no messêji: Utsukushii eiga o (2000), Ikiru (BD/DVD, Criterion)
Last Picture Show: A Look Back, The (1999)
Legacy of Filmmakers: The Early Years of American Zoetrope, A (2004), THX 1138 (2DVD)
Letter to Elia, A (2010)
Legend of Marilyn Monroe, The (1966)
Life Itself (2014), Roger Ebert
Liv & Ingmar (2012)
Long Live the New Flesh: The Films of David Cronenberg (1986)
Look Out, Haskell, It’s Real: The Making of ‚Medium Cool‘ (2001)
Lost in La Mancha (2002)
Machete Maidens Unleashed! (2010)
Macht der Bilder: Leni Riefenstahl, Die (1993)
Making of ‚1941‘, The (1996)
Making of a Legend: Gone with the Wind, The (1988)
Making of ‚Amadeus‘, The (2002)
Making of ‚American Graffiti‘, The (1998)
Making of ‚Evil Dead II‘ or The Gore the Merrier, The (2000)
Making of ‚Last of the Mohicans‘, The (2010)
Making of ‚Lawrence of Arabia‘, The (2000)
Making of ‚My Fair Lady‘, The (1994)
Making of ‚One Flew Over the Cuckoo’s Nest‘, The (2002)
Making of ‚Psycho‘, The (1997)
Making of ‚Scott Pilgrim vs. the World‘, The (2010)
Making of Steven Spielberg’s ‚Jaws‘, The (1995)
Making ‚Taxi Driver‘ (1999)
Making of ‚The Bridge on the River Kwai‘, The (2000)
Making ‚The New World‘ (2006)
Making ‚The Shining‘ (1980)
Marcel L’Herbier, poète de l’art silencieux (2007), L’Argent (2DVD, Masters of Cinema)
Marilyn Monroe: The Final Days (2001)
Master’s Touch, The: Hitchcock’s Signature Style (2009), North by Northwest (BD, WB)
Matrix Revisited, The (2001)
Meaning of Making ‚The Meaning of Life‘, The (2003)
Memories of Trainspotting (2009)
Men Who Made the Movies: Howard Hawks, The (1973), Rio Bravo (BD/DVD, WB)
Men Who Made the Movies: Samuel Fuller, The (2002), Velká červená jednička (2DVD)
Michelangelo Antonioni storia di un autore (1966)
Michelangelo Antonioni: The Eye That Changed Cinema (2001), L’eclisse (DVD/BD, Criterion)
Milius (2013)
Mio viaggio in Italia, Il (1999), italské filmy
Mutant vs. Machine: The Making of ‚X-Men: Days of Future Past‘ (2015)
Mysteries of Love (2002), Modrý samet
New York, New York Stories, The (2005)
Night of the Living Dead: 25th Anniversary Documentary (1993)
No Day But Today: The Story of ‚Rent‘ (2006)
No Subtitles Necessary: Laszlo & Vilmos (2008)
Not Quite Hollywood: The Wild, Untold Story of Ozploitation! (2008)
Omen Legacy, The (2001)
On the Edge with Doug Liman (2014), Na hraně zítřka
Ordet og lyset (2001)
Other Voices: Creating ‚The Terminator‘ (2001)
Orson Welles: One-Man Band (1995), nedokončené projekty O. Wellese, F for Fake (BD/DVD, Criterion)
Painting With Light (2007), Jack Cardiff
Passion & Poetry: The Ballad of Sam Peckinpah (2005)
Personal Journey with Martin Scorsese Through American Movies, A (1995)
Pervert’s Guide to Cinema, The (2006)
Preston Sturges: The Rise and Fall of an American Dreamer (1990), Sullivan’s Travels (DVD/BD, Criterion)
Pixar Story, The (2007)
Production Diary: Making of ‚The Kingdom of the Crystal Skull‘ (2008)
Profile of ‚The Red Shoes‘, A (2000)
Promise of a New World: The Making of ‚Oblivion‘ (2013)
Propósito de Buñuel, A (2000)
Pulp Fiction: The Facts (2002)
Pure Cinema: Through the Eyes of the Master (2008)
Ray Harryhausen: Special Effects Titan (2011)
Real Glory: Reconstructing ‚The Big Red One‘, The (2005)
‚Rear Window‘ Ethics: Remembering and Restoring a Hitchcock Classic (2000)
Reise nach Metropolis, Die (2010)
Revolution! The Making of ‚Bonnie and Clyde‘ (2008)
RKO Production 601: The Making of ‚Kong, the Eighth Wonder of the World‘ (2005)
Roberto Rossellini: Frammenti e battute (2000)
Robin Hood: Rise and Rise Again, Making Ridley Scott’s Robin Hood (2010)
Rossellini visto da Rossellini (1992), 3 Films by Roberto Rossellini Starring Ingrid Bergman (BD/DVD, Criterion)
Rules of Film Noir (2009)
Sam Peckinpah’s West: Legacy of a Hollywood Renegade (2004)
Sam Peckinpah: Man of Iron (1992)
Sci-fi Boys (2006), inspirace režisérů sci-fi
Scenes by the Sea: Takeshi Kitano (2000)
Secret Life of Brian, The (2007)
Seven Samurai: Origins and Influences (2006), Seven Samurai (DVD/BD, Criterion)
Shadows of Suspense (2006), Pojistka smrti
Shooting Bond (2013), Skyfall
Signs of Vigorous Life: New German Cinema (1976), Ali: Fear Eats the Soul (DVD/BD, Criterion)
Snowball Effect: The Story of ‚Clerks‘ (2004)
Spielberg on Spielberg (2007)
Stanley Kubrick: A Life in Pictures (2001)
Still Tickin‘: The Return of Clockwork Orange (2000)
Strength and Honor: Creating the World of ‚Gladiator‘ (2005)
Thelma & Louise: The Last Journey (2003)
Thing: Terror Takes Shape, The (1998)
Tokyo-Ga (1985), Jasudžiro Ozu
Through the Eyes of Forrest Gump (1994)
Tramp and the Dictator, The (2002), The Great Dictator (BD/DVD, Criterion)
Transformers: Our World (2007)
Transformers: Their War (2007)
Tricks of the Trade: Making ‚Matchstick Men‘ (2004), Švindlíři (BD/DVD, Magicbox)
Trouble with Marnie, The (2000)
Typewriter, the Rifle & the Movie Camera, The (1996), Samuel Fuller
Unauthorized Star Wars Story, The (1999)
Val Lewton: The Man in the Shadows (2007)
Visions of Stanley Kubrick, The (2007)
Vzpomínky na Andreje Tarkovského (2007)
Waga eiga jinsei (1993), Akira Kurosawa, Seven Samurai (DVD/BD, Criterion)
Watch the Skies!: Science Fiction, the 1950s and Us (2005), Forbidden Planet (BD/DVD, WB)
Weg naar Bresson, De (1984)
Welcome to Sherwood: The Story of ‚The Adventures of Robin Hood‚ (2003)
Wild Bunch: An Album in Montage, The (1996)
Wonderful Wizard of Oz: 50 Years of Magic, The (1990)
Woody Allen (2012)
Writing with Light: Vittorio Storaro (1992)
You Can’t Do That! The Making of ‚A Hard Day’s Night‘ (1995), A Hard Day’s Night (DVD/BD, Criterion)
Zodiac Deciphered (2009)
Zwischen Kino und Konzert – Der Komponist Nino Rota (1993)

„Life for me is… a movement.”

Melodrama za všechny peníze – nejdražší francouzská koprodukce své doby. Po své premiéře zůstala opulentní ukázka Ophülsova sklonu k vypravěčským i stylistickým excesům mimo okruh kritiků z Cahiers du Cinéma nedoceněna. Teprve po režisérově smrti k ní pozornost většího množství cinefilů přitáhl americký auteurista Andrew Sarris, označující Lolu za nejlepší film všech dob. Bezradnost producentů nicméně udělala své a film byl krátce po premiéře zmrzačen necitlivými střihovými zásahy, přeskupujícími události do chronologického pořádku. Syté technicolorové barvy, původní cinemaskopický formát a stereofonní zvukovou stopu první kopie nejvěrněji přibližuje a Ophülsovu neortodoxní vyprávěcí strukturu zřejmě nejpřibližněji zachovává restaurovaná verze od Cinémathèque Française, přístupná na discích od Criterionu.

Příběh titulní tanečnice a společnice je volně inspirován životem domnělé milenky bavorského krále Ludvíka. Namísto tradičního životopisného filmu ale Ophüls natočil sebereflexivní dekonstrukci filmů o slavných ženách. Jedna verze příběhu (mužská) je průběžně uváděna na pravou míru verzí druhou (ženskou). Lolin život má podobu hlavní atrakce cirkusového představení, jehož průběh řídí principál, a Lola samotná představuje pouze krásný pasivní objekt k potěše diváků. Z jejího života se stalo představení pro druhé. Flashbacky jsou ovšem plně v režii protagonistky, která může alespoň ve své mysli unikat z vězení, v němž se octla vinou vlastního půvabu a profese (stále aktuální téma komodifikace celebrit). Oscilace mezi chladnou manipulací a romantickou zasněností charakterizuje Ophülsův rukopis. Film si od Loly drží odstup a také nám různými objekty v mizanscéně znemožňuje, abychom k ní měli přímý přístup, ale zároveň stejně jako ona podléhá vášním. Přemíra objektů, barev, zvuků a pohybů je zde normou.

Kamera se téměř nezastaví. Její kroužení okolo postav, stoupání, klesání a naklánění se není manýristickým cvičením. „Tanec“ kamery dodržuje promyšlenou choreografii a nelidsky bezchybné načasování (není divu, že Kubrick řadil Ophülse mezi své nejoblíbenější režiséry). Určuje rytmus vyprávění, komentuje vztahovou a mocenskou hierarchii postav, záměrně upozorňuje na umělost vytvářeného světa a rozvádí ústřední metaforu života jako neustávajícího pohybu. Samotný pohyb kamery (nebo naopak její nehybnost) nám toho mnohdy sděluje více než to, co zrovna vidíme. Podobně výmluvná je výprava, neustále zápasící o naši pozornost s postavami, často schovanými za stropními klenbami, záclonami nebo mřížovím. Paradox je zjevný – nacházíme se v Loliných vzpomínkách, a přesto k ní nemůžeme blíž. Nejsou to ale právě šaty, které si obléká a objekty, kterými se obklopuje, co Lolu definuje? Není její identita odvozena od toho, kvůli čemu ji jiní obdivují – od krásných povrchů?

Tím, že fetišizaci tematizuje a prostřednictvím záběrových kompozic upozorňuje na akt dívání se, konfrontuje nás film s vlastními voyeuristickými tužbami. Režisér se tím vyhýbá podezření, že sám Lolu vnímá jako padlou ženu, která si za své hříchy zaslouží být vystavována v kleci. Prázdný výraz Martine Carol využívá jako projekční plátno pro naše vlastní přání a fantazie. Důležitější než její epizodicky podaný osud je nicméně po celou dobu vyprávění o něm, tedy opět ne to, co vidíme, ale dívání se jako takové. Lola Montes je jedním z nejúchvatnějších povrchových filmů. Jen divák, který nepřijme jeho výzvu k tanci, jej zřejmě bude vnímat zároveň jako film povrchní.

Lola Montès, 1955, Francie, Západní Německo, Lucembursko, r. a s.: Max Ophüls

Febiofest 2016

Posted: 6. 3. 2016 in tipy, událost

Dvanáct filmových tipů na letošní Febiofest. Vybíral jsem přednostně tituly, u nichž existuje vyšší pravděpodobnost, že nepůjde o film naprosto nezajímavý, nezvládnutý či obskurní tím špatným způsobem. Opomenuty záměrně zůstaly filmy, které již byly zakoupeny do české distribuce (Carol, Nemravné léto, Spotlight…) a Febiofest by tudíž neměl být poslední, nýbrž pouze první (a se vstupným za 89,- zároveň jednou z nejlevnějších) možností, jak je vidět na plátně.Kromě stránek Febiofestu odkazuji na zahraniční recenze a v závorce uvádím áčkové festivaly, významná ocenění a jména známých auteurských osobností.

An – Zen a lívanečky (Naomi Kawase, Cannes, drama, Japonsko, 2015, recenze)
Bomby s díky vítáme! (drama, Rakousko, 2015, recenze)
Closet Monster (drama, Kanada, 2015, recenze)
Hector (drama, Velká Británie, 2015, recenze)
Klan (stříbrný lev pro nejlepší režii z Benátek, životopisný, krimi, drama, Argentina, Španělsko, 2015, recenze)
Léto (Locarno, drama, romantický, Francie, 2015, recenze)
Maryland (Cannes, drama, thriller, Francie, Belgie, 2015, recenze)
Noc bezMoci (podle Ucha Jana Procházky, drama, thriller, Makedonie, 2015, recenze)
Odjezd (drama, rodinný, romantický, Velká Británie, Francie, 2015, recenze)
Píseň západu slunce (Terence Davies, San Sebastian, drama, Švédsko, Velká Británie, 2015, recenze)
Tanna (Benátky, drama, Austrálie, 2015, recenze)
Vzpomeň si (Atom Egoyan, Benátky, Mar del Plata, drama, thriller, Kanada, 2015, recenze)

Oscar 2016

Posted: 1. 3. 2016 in aktualitka

Když už do podobné akce zatahovat politiku, pak takovýmto způsobem. Chris Rock nemohl „vybělenost“ Oscarů přejít mlčením a tak z ní holt učinil hlavní téma svého úvodního proslovu i většiny následujících komentářů. Někdy vtipkoval odvážně (narážky na lynčování černochů v 50. a 60. letech), někdy decentně (a první cenu předá herečka bílá a ještě bělejší), někdy trochu neomaleně, v duchu sprostých černošských komedií, ale stále podle svého – tj. nebudil dojem, že odříkává vtipy, které pro něj napsal někdo jiný.

Nedostatek různorodosti a nerovné podmínky v jiných než rasových oblastech pak tematizovaly některé uvádějící hvězdy (nejvtipněji Louis C. K. a Ali G, nejdůstojněji Joe Biden) a vcelku logicky politika prosákla také do děkovacích řečí oceněných (Adam McKay, Sam Smith, Leonardo DiCaprio). Večer byl díky této solidaritě (jakkoli zčásti jistě falešné) s těmi, jejichž hlas ve veřejném prostoru stále nezaznívá dost často a dost nahlas, poměrně jasně zacílený a ucelený a zároveň mu nechyběl zdravý nadhled, zpřítomněný vedle Aliho G i zástupci animovaného světa a trojicí robotů (bez nichž bych se ale lehko obešel).

Určitý koncept prozrazovalo také seřazení kategorií. Od literárního základu se přešlo k oživení daného světa na place (kostýmy, dekorace, masky), následovala kamera a postprodukční úpravy, tedy střih, zvuk a digitální efekty. Teprve poté mohly přijít na řadu hotové filmy. (Cynici by toto pořadí mohli vykládat jako snahu vypořádat se nejprve se scenáristy, na nichž nikomu nesejde, a postupně přejít k významnějším osobám, čemuž by ale neodpovídalo například pozdější zařazení krátkých dokumentů, jejichž malou prestiž dokázal tak výstižně pojmenovat Louis C. K.).

Tempu večera pomohlo zkrácení děkovaček běžícím textem se jmény osob, který by oceněný byl býval poděkoval, kdyby měl neomezené množství času. Nezdržovaly ani všelijaké sestřihy filmových scén a samoúčelné oslavy výročí oblíbených filmů (ústřední dvojice z Toy Story byla využita k vyhlášení jedné z kategorií) jako v loňských ročnících – vyjma obligátního in memoriam. O jinou formu zábavy než tradiční stand-up se postarala trojice hudebních interpretů (z nichž minimálně dva svou osobou nebo textem své písně zároveň přispěli k větší pestrosti a vyváženosti ceremoniálu) a oživením dobře zapadajícím do celkového ladění večera byla i Rockova anketa v Comptonu nebo navenek nevinné, ale v daném kontextu poměrně provokativní prodávání sušenek, kdy si převážně bohatí bílí muži s bankovkami v natažených rukách kupovali pozornost černých dětí.

Scéna byla bez přílišné pompy upravována v souladu s aktuální kategorií/kategoriemi (nejnápadněji u kostýmů/dekorací), sestřihy nominovaných v technických kategoriích patřily k těm nejpodařenějším za poslední roky (např. výtečně rytmizovaný Střih zvuku) a pokud došlo na nějakou trapnou situaci, šlo o trapno záměrné, které snad alespoň trochu přispělo k pocitu provinilosti v sále sedících bílých celebrit, hledících chvíli na svůj nepříliš lichotivý odraz v zrcadle (trolling Stacey Dash).

Jsem zkrátka vesměs spokojen, nenudil jsem se a myslím, že autorům vyšel jejich záměr být dobově maximálně relevantní (oproti dřívější nostalgii za únikovou zábavou klasického Hollywoodu) a jít na hranu přípustného, ale nepřekročit ji a nenadřadit rozhořčenost nad problémy doby solidní zábavě. Kvalitu či nekvalitu doprovodného komentáře a simultánního překladu na ČT neřeším, jakkoli bych se pro příště klidně obešel bez obojího.

Z udělených cen mě nejvíce potěšili Oscaři pro Alicii Vikander (která v Dánské dívce přehrála Eddieho Redmaynea a v Ex Machině oba dva své kolegy), Ennia Morriconeho (konečně), Toma Rylance, Saulova syna, Brie Larson (ačkoli zrovna v této kategorii by mi nevadilo vítězství kohokoli jiného) a pro Šíleného Maxe, resp. jeho originální fikční svět. Zásadní „přehmat“ nebo opomenutí se tento rok nekonalo, jakkoli Fassbinder bezesporu hrál lépe a více než DiCaprio (cenu pro něj chápu jako uznání za mimořádný fyzický, nikoli herecký výkon).