Aneb Co se mi nevešlo do textu Indové v televizi, který jsem napsal pro A2.

Komediální seriály se stávají čím dál populárnější platformou k chytrému a odvážnému komentování závažných témat, od střetu kreativity a tržního kapitalismu (Silicon Valley), přes život transgender komunity (Transparent) a americký politický systém (Veep) až k policejní brutalitě a rasovému napětí (Atlanta). Někdy se tak děje na úkor vtipnosti, jindy autoři plně zužitkovávají destabilizující potenciál humoru, s jehož pomocí je snazší stavět konvence na hlavu a poukazovat na nesmyslnost některých společenských pravidel. Master of None od Netflixu patří do této kategorie.

Rasové, etnické nebo genderové předsudky v seriálu Azize Ansariho a Alana Yanga nepředstavují ústřední téma, nýbrž přirozenou součást životů postav zastupujících různé minority (Devovo setkání s přáteli může na papíře připomínat začátek anekdoty: „Setkají se černá lesbička, žid a potomci Indů a Tchajwanců…“). Master of None je tak primárně seriál o životě nerozhodných velkoměstských mileniálů, kteří před sebou mají příliš mnoho možností, jak si zpříjemnit život (podobně jako hrdinky Girls) a úskalích moderního randění (podobně jako Nejsem do tebe blázen), teprve sekundárně svědectvím o životě lidí, kteří jinak zůstávají ignorováni nebo nepochopeni.

Mezilidským vztahům v éře Tinderu, sociálních sítí a attention whoringu se Ansari věnoval již ve vztahové příručce Modern Romance, napsané ve spolupráci se sociologem Ericem Klinenbergem. Získané poznatky doplnil o vlastní životní zážitky (část z nich můžete znát z jeho stand-upů) a výsledkem je seriál, jehož postavy někdy sice mluví trochu knižně, ale daří se mu skrze konkrétní příhody výstižně postihovat obecné problémy. Několikaměsíční vývoj Devova vztahu s novou přítelkyní Rachel, shrnutý v epizodě Mornings, například s naprostou přirozeností (s větší než nedávný indie komediální hit Prostě blbě), bez přímých narážek na rozdílné etnikum obou partnerů nebo dělání senzace z toho, že vidíme sex Američana indického původu a bílé ženy, upozorňuje, že pokud se nedokážete přenést přes drobné odlišnosti v přístupu ke světu, může to váš vztah ohrozit v základu.

Master of None připomíná jiné observační seriály jako Girls nebo Louie, není ovšem tak sebestředný jako první z nich, ani tak depresivní jako ten druhý. Od svého protagonisty si drží větší odstup a více zohledňuje společenských a kulturní kontext (např. rodina a výchova). Zároveň jde o seriál vyznačující se větší formální hravostí a vizuální elegancí, zvlášť ve druhé sérii, v níž tvůrci citují De Sicu, Antonioniho nebo raného Allena. Velice velkorysý přístup k postavám si v rozbíhavější druhé desítce epizod (jeden díl, vyprávěn na způsob Linklaterova Slackera, je např. věnován zcela neznámým postavám) nicméně vybírá daň v podobě ledabylé charakterizace Devovy nové přítelkyně Francesky, odpovídající do puntíku archetypu manic pixie dream girl (oproti mnohem živěji působící Rachel z první řady, která prochází podobným vývojem jako Dev a podobně jako on není dokonalá a přesně neví, co od života chce).

Vinou uvedeného nedostatku nejsou moc přesvědčivé ani epizody založené výhradně na sbližování ústředního páru, např. ta předposlední, hodinová, která by zřejmě měla připomenout Antonioniho studie odcizení, ale oproti zbytku seriálu působí prázdně, falešně a křečovitě (a není moc vtipná, o což se ovšem ani nesnaží). Výhodou Master of None nicméně je, že epizody, nesoucí všeříkající názvy jako Old People, Religion nebo Thanksgiving a vždy zpracovávající z různých názorových pozic určité téma, fungují jako samostatné krátké filmy (navracející se postavy a vyvíjející se romantická linie, potažmo pracovní linie ale zároveň zajišťující kontinuitu napříč sérií).

Jednotlivé díly jsou tak velmi různorodé, jako kdyby seriál stejně jako jeho protagonista neustále hledal svou tvář, a neustále něčím překvapují, byť ne vždy v pozitivním slova smyslu. Mám mírné obavy, aby Ansari s Yangem nedostali od Netlifxu ještě více tvůrčí svobody a namísto cizelování toho, v čem jsou dobří (zapracovat by mohli na rytmu vyprávění), se zcela neutrhli z řetězů. Pokud se Master of None na druhou stranu vzdálí (sociální) realitě a přiblíží v lecčem ještě subverzivnějším „anything goes“ šílenostem typu Broad City, taky se nebudu zlobit. V takovém případě bych prosil více italských epizod, ve kterých bude Dev se svým nakažlivým entuziasmem neustále říkat slovo „allora“, které už pár týdnů nemůžu dostat z hlavy.

Master of None. USA 2015, 2017. Scénář: Aziz Ansari, Alan Yang.

Několik postřehů k nejnovějšímu (a možná také nejlepšímu) filmu Sofie Coppolové.

Jemnější, senzuálnější a sofistikovanější zpracování románu Thomase Cullina (A Painted Devil), než jaké v roce 1971 natočil Don Siegel s Clintem Eastwoodem. V původním filmu, balancujícím na hraně exploatace, představovaly zkázu muže žárlivé a pomstychtivé ženy, které nedokázaly potlačit svůj chtíč. Chápu proto rozhodnutí Sofie Coppolové zpracovat stejný námět tak, aby výsledkem nebyl film vyjadřující mužskou paranoiu z ženské hysterie, v němž jsou jižanské krásky definovány výhradně svou sexualitou (nebo její absencí). Coppolová vypustila širší historický kontext a nahradila jej nadčasovým vyprávěním o souboji pohlaví a dívčím dospívání. Podobně jako ve Smrti panen nebo v Marii Antoinettě své hrdinky uzavírá do zlaté klece, která jim poskytuje určité výsady, ale současně jim brání ve svobodném projevení jejich individuálních zájmů. Tato uzavřenost se v Oklamaném projevuje také v ignorování vnějšího světa, odpovídajícím hledisku privilegovaných bílých dívek, které zajímají pouze jejich vlastní potřeby.

Farrellův vlk v rouše beránčím působí ve znamenitě „nacastovaném“ filmu mnohem zranitelněji než Eastwood, díky čemuž může lépe klamat svým tělem. Jeho McBurney si uvědomuje, že pokud si nezíská přízeň svých opatrovatelek, bude vydán napospas nepřátelským vojákům. Snaží se proto vycházet vstříc touhám jednotlivých žen a stylizovat se do rolí, které od něj očekávají. Soudržný ženský kolektiv se v důsledku mužovy přítomnosti začíná rozpadat, neboť každá z dam chce Johna získat pro sebe, každá doufá, že jí pomůže naplnit určitou tužbu (v čem je on podporuje). Potřeby žen jsou přitom oproti Siegelově verzi podstatně různorodější (manžel, bratr, partner).

Na hlubší rovině vzniká napětí ze střetu dvou principů a neochoty podřídit se jim. Ženy jsou ve filmu pečujícími bytostmi spjatými s přírodou, na kterou jsou zároveň navázány dějové zvraty (želva, houby). Když je do zahrady vpuštěn muž, projevuje se destruktivně. Pomocí sekery a pily upravuje svět k obrazu svému. Stejně se v posledním aktu chová ve světě žen, jehož řád se po převzetí kontroly mužem rozpadá (čímž si vysvětluji diskontinuitu mezi některými scénami).

Uplatnění feminního hlediska se vedle nadřazení ženské perspektivy té mužské a nuancovanějšího přístupu k genderové politice projevuje zvýšenou senzualitou a vnímavostí vůči různým povrchům, odpovídající tomu, jak svět vnímají hrdinky. Přesně kontrolovaný rytmus filmu udává opakování určitých činností a záběrových kompozic. Tato cykličnost vytváří svět na pomezí snu a skutečnosti a zároveň nás upozorňuje, že pravidla určují ženy. Impresionistická kamera Philippa Le Sourda sleduje namlouvací taktiky postav s chladnou nezúčastněností, v kompozicích typu tableaux vivants, připomínajících přirozeným světlem a pastelovými barvami klasické viktoriánské malby (podobně jako v tematicky podobném Pikniku na Hanging Rock). Smyslná vizuální stránka, vyvolávající zdání odměřenosti a nevinnosti, ale nepředstavuje cíl sama o sobě. Vytváří ironický kontrast ke krutosti postav, projevující se po většinu filmu především psychologickým násilím.

Oklamaný je přes zdání plochosti a povrchnosti vrstevnatý film, který divákovi nedává jasný návod, co si má o postavách myslet. Nedokážu určit, kdo se ve výsledku zachoval jako větší svině. Za jednoznačnou považuji akorát skutečnost, že společnost, ve které by muži a ženy dokázali koexistovat, aniž by se navzájem ohrožovali, představuje nedosažitelnou utopii.

The Beguiled. USA 2017, 94 min. Režie a scénář: Sofia Coppola.

Pokud si koupíte nedávno vydaný dvojdisk s Následky lásky a Tady to musí být z edice Festival 12, kromě dvou výborných filmů (po Božském těch nejlepších, které Sorrentino natočil) získáte také booklet s textem, ve kterém se snažím popsat, co mají oba snímky společného a čím jsou příznačné pro Sorrentinův rukopis jako takový.

 

Hrdinkami režijního debutu Marleen Gorrisové (známější je její Oscarem oceněná Antonia, 1995) jsou čtyři ženy. Tři z nich, hospodyňka, číšnice a sekretářka, se dopustily zločinu. Chladnokrevně zavraždily muže.  Nikdy před tím se ovšem neviděly a vraždu nepřipravovaly. Čtvrtou ženou je psychiatrička Janine, pověřená soudcem, aby vyšetřila duševní stav obviněných. Postupně zjišťuje, že ženy nejsou šílené, jenom frustrované ze svých životů.

V době svého uvedení silně provokativní nizozemská alegorie stále dokáže vyvolat silné emoce nejen svým otevřeným hájením krajně feministických myšlenek (v čemž se liší od formálně radikálnější Jeanne Dielmanové, nesoucí politické sdělení méně ostentativně), ale i komplexní vyprávěcí strukturou, vzdáleně připomínající Občana Kanea (s tím rozdílem, že zde není rozkrýván život jednoho muže, nýbrž zločin tří žen).

Výchozí událost, brutální vražda majitele butiku (čili zosobnění patriarchálního kapitalismu), je přehnaná a nepravděpodobná, o to větší zájem vzbuzují všechny otázky, před které nás Otázka mlčení staví (The Question of Silence je anglický název, ten původní bychom mohli doslovně přeložit jako „Ticho kolem Christine M.“). Jinak by film nebyl stejně burcující a nepříjemný na sledování pro většinu mužů, jak bylo nepochybně záměrem. Číst ovšem film jako obhajobu vraždění osob mužského pohlaví znamená dezinterpretovat jej a brát doslovně to, co je míněno jako metafora či pobídnutí k zamyšlení.

První polovina filmu je vystavěna jako pátrání po motivu. Vzhledem k nelineárnímu odtajňování informací je pro nás pochopení příčin stejně nesnadné jako pro Janine. Co začíná jako objektivní, nezprostředkovaná scéna, se následně nejednou ukáže být vizualizací vzpomínky některé z obviněných.

Někdy je autorkou obrazů samotná Janine, poslouchající vzpomínání z pořízených audionahrávek, takže jsme scénu probíhající navenek v přítomném čase nuceni přehodnotit jako subjektivizovaný návrat k tomu, co se již událo. Občas je do jednoho flashbacku zapuštěn jiný. Jindy jsou povaha a chování žen filtrovány pohledem zaměstnavatele nebo manžela. Aby to nebylo tak jednoduché, tyto flashbacky, pohlížející na ženy zprvu zvnějšku, obsahují rovněž prvky podtrhující subjektivitu vnímání (detail očí, hlediskový záběr, zneklidňující nondiegetická hudba vypovídající o duševním rozpoložení), čili už jde o zkreslenou interpretaci toho, jak mohla aktérka sama danou situaci prožívat a vnímat.

Podstatná část toho, co vidíme a slyšíme, je tak skrze jednu i více postav mediována, což značně komplikuje nezkreslené poznání reality. Režisérka na druhou stranu udržuje a vede naši pozornost různými vizuálními i zvukovými nápovědami (barva šatů Janine usnadňuje chronologické uspořádání scén, znepokojující hudební podkres při otázce, zda byl v butiku ještě někdo, naznačuje, že půjde o zásadní otázku). Nehrozí tudíž, že bychom se ztratili, resp. že bychom ztratili zájem o příběh.

„Filtrovaný“ pohled na minulost nachází opodstatnění v klíčových tématech objektivity, projednávané také u soudu, a normotvorného škatulkování žen podle společenských konvencí. Správnost ženského chování, určována patriarchálním řádem, je neustále hodnocena a usměrňována někým druhým. Čin trojice obviněných je šokující také tím, nakolik se odchyluje od jejich předepsaných rolí vzorných zaměstnankyň a poslušných manželek a matek. Šílenými se ženy stávají až poté, co jim veřejnost přisoudí tuto nálepku.

Rozhoduje sociokulturní prostředí. Společnost řízená muži přitom nemůže připustit, že by ženy takto jednaly při smyslech, v reakci na to, jak s nimi jejich partneři nebo nadřízení dosud zacházeli (marně se proto Janine soudce snaží přesvědčit, že jednání obviněných bylo plně racionální a motivované, nikoli spáchané ve stavu nepříčetnosti).

Kusé vzpomínky mužů, vnímajících ženy pouze v mantinelech daných rolí, zároveň dokládá jejich zaslepenost. Ženy pro ně byly neviditelné, dokud nespáchaly vraždu, nevystoupily tím z nikomu nevadících škatulek a neprojevily se jako autonomní bytosti. Třebaže činem překračujícím nejen společenské, ale i etické normy.

Podle patriarchálních norem zprvu uvažuje a podobně jako muži obviněné posuzuje také Janine, která ovšem postupně mění své stanovisko, přechází na druhou stranu a obviněné začíná vnímat individuálně, ne jako skupinu. Jejich akt nicméně má kolektivní povahu a i v samotném filmu se pravděpodobně týká více než jenom tří do vazby vzatých žen. U soudu tudíž vystupují jako jedna žena, jeden umlčený hlas, a podle toho jsou také snímány (bok po boku, vždy v pozadí záběru, v jehož popředí za ně mezitím někdo promlouvá).

Během konfrontace s institucionální mocí vychází definitivně najevo, že jejich vzbouření proti mužskému řádu nemá naději na úspěch. Patriarchální systém jim ani nenabízí slova, kterými by se mohly hájit. Nezbývá jim než zoufalý, tentokrát již skutečně iracionální (a pro muže o to méně srozumitelný) smích. Přidávají se další ženy v soudní síni, pravděpodobně spolupachatelky, i Janine, jejíž prozření a vystoupení z patriarchálních struktur je tím završeno.

Přestože apelativní tón filmu již dnes nezní stejně naléhavě jako v 80. letech, k plodné myšlenkové aktivitě svou strukturou i svými významy Otázka mlčení stále dokáže podnítit.

De stilte rond Christine M. Nizozemsko, 1982. Režie a scénář: Marleen Gorris.

Výběr textů a videí z festivalu, z nichž většina neřeší, jak (málo) je vřelá Uma Thurman a jak (moc) vřídelní voda.

Filmový kritik Guy Lodge měl při uvádění svého oblíbeného Ducha úlu boží tričko (zdroj: kviff.com)

Filmy

Andrzej Wajda: Akce! (Andrzej Wajda: Róbmy zdjęcie!, 2009, r. Marcin Sauter, Maciej Cuske, Piotr Stasik, Thierry Paladino) +  David Lynch: život v umění (David Lynch: The Art Life, 2016, r. Jon Nguyen, Olivia Neergaard-Holm, Rick Barnes)

Arytmie (Aritmiya, 2017, r. Boris Chlebnikov)

Arytmie II

Austerlitz (2016, r. Sergej Loznica)

Baby Driver (2017, r. Edgar Wright)

Breaking News (2017, r. Iulia Rugină)

Cukrář (The Cakemaker, 2017, r. Ofir Raul Graizer)

Cukrář II

Čára (Čiara, 2017, r. Peter Bebjak)

Čára II

Divý kraj (La región salvaje, 2016, r. Amat Escalante) + Na konci světa (God’s Own Country, 2017, r. Francis Lee)

Hora (Monte, 2016, r. Amir Naderi)

Chibula (Khibula, 2017, r. Georgij Ovašvili)

Chlapi nepláčou (Muškarci ne plaču, 2017, r. Alen Drljevic)

Janička (Jeannette l’enfance de Jeanne d’Arc, 2017, r. Bruno Dumont)

Jejich nejlepší hodina a půl (Their Finest, 2017, r. Lone Scherfig)

Ještě víc (Daha, 2017, r. Onur Saylak)

Ještě víc II

Křižáček (2017, r. Václav Kadrnka)

Křižáček II

Křižáček III

Křižáček IV

Křižáček V

Příběh jednoho života (Une vie, 2016, r. Stéphane Brizé)

Přízrak (A Ghost Story, 2017, r. David Lowery)

Ptáci zpívají v Kigali (Ptaki śpiewają w Kigali, 2017, r. Joanna Kos, Krzysztof Krauze)

Rekviem za paní J. (Rekvijem za gospodju J., 2017, r. Bojan Vuletić)

Sad granátovníků (Nar baği, 2017, r. Ilgar Najaf)

Střemhlav (Strimholov, 2017, r. Marina Stepanska)

Svět podle Daliborka (2017, r. Vít Klusák)

Svět podle Daliborka II

Tarzanova varlata (Ouăle lui Tarzan, 2017, r. Alexandru Solomon)

Vnitřní slunce (Un beau soleil intérieur, 2017, r. Claire Denis)

Western (2017, r. Valeska Grisebach)

 

Osobnosti 

Bosenský režisér Alen Drljevic o filmu Chlapi nepláčou (Muškarci ne plaču, 2017)

Estonský režisér Priit Pääsuke o filmu Konec řetězce (Keti lõpp, 2017)

Gruzínský režisér Georgij Ovašvili o filmu Chibula (Khibula, 2017)

Gruzínský režisér Georgij Ovašvili o filmu Chibula II

Povídání s Kenem Loachem a Paulem Lavertym (video)

Povídání s tvůrci filmu Přízrak (video)

Rozhovor s americkou střihačkou Sarah Flackovou (video)

Rozhovor s gruzínskou režisérkou Mariam Khatchvaniovou o filmu Dede (2017)

Rozhovor s Jamesem Newtonem Howardem I

Rozhovor s Jamesem Newtonem Howardem II (video)

Rozhovor s kanadským režisérem Denisem Coté

Rozhovor s kanadským režisérem Denisem Coté II (video)

Rozhovor s polskou režisérkou Joannou Kos-Krauzeovou o filmu Ptáci zpívají v Kigali (Ptaki śpiewają w Kigali, 2017, r. Joanna Kos, Krzysztof Krauze)

Rozhovor s tvůrci dokumentu David Lynch: život v umění (David Lynch: The Art Life, 2016, r. Jon Nguyen, Olivia Neergaard-Holm, Rick Barnes)

Turecký režisér Onur Saylak o filmu Ještě víc (Daha, 2017)

Vít Klusák o dokumentu Svět podle Daliborka (2017)

Vít Klusák o dokumentu Svět podle Daliborka II

 

Ostatní

52. ročník MFFKV na stránkách České televize.

Digitalizovaná vydání Festivalového deníku.

Dojmy z festivalu den za dnem na irozhlas.

Hodinu po hodině dění ve Varech mapovali na Aktuálně.

Každý den zveřejňovaný Kviff Guide od tvůrců Honest Guide je něco jako Festivalové vteřiny, akorát mnohem zábavnější a praktičtější.

Selfieglosy k vybraným filmům nahrával pro Aktuálně Kamil Fila.

Zpravodajství z festivalu na Českém rozhlase.

 

To nejlepší

Soudě ze zde odkazovaných textů a mnoha dalších ohlasů na Twitteru a Facebooku, nejpozoruhodnějšími filmy festivalu, dosud nezakoupenými do české distribuce, byly: Ciambra, Cukrář, Dobrý časy, Chlapi nepláčou, Janička, Moje šťastná rodina, Odnikud, Přízrak, Ptáci zpívají v Kigali, Wind River (osobně jsem navzdory odrazujícímu hodnocení na ČSFD hodně zvědav také na Vnitřní slunce, které by mělo vycházet z Barthesových Fragmentů milostného diskurzu, zatím nejlepší knihy, již jsem letos četl)

Text obsahuje drobné spoilery.

David Bordwell na svém blogu nedávno zveřejnil text vysvětlující, proč patří thrillery již mnoho let k esteticky nejpodnětnějším žánrům. Dynamický thriller ze světa vysoké politiky Miss Sloane by mohl použít jako ukázku vysoce sofistikovaného vyprávění, které stojí na klasických vyprávěcích principech, ale zároveň klade na pozornost diváka poměrně vysoké nároky. Na rozdíl od filmů, o nichž píše Bordwell, je Miss Sloane, nesmírně napínavá i přes to, že ústředním zločinem není vražda.

Jessica Chastain hraje chladnokrevnou washingtonskou lobbistku Elizabeth Sloane, jež si navenek nikoho a nic nepřipouští k tělu. Ostatní lidé, včetně nejbližších kolegů, jsou pro ni pouhými figurkami na šachovnici, které jí pomáhají přelstít soupeře. Svůj styl hry nám ve zkratce představí hned v úvodním monologu, zdánlivě pronášeném směrem k divákovi (ve skutečnosti její slova patří etické komisi senátu). Podobně jako v Dokonalém triku Christophera Nolana nám ovšem úvodní výzva k větší obezřetnosti nebude moc nápomocná. Ať se hrdinku s pokerovou tváří budete snažit prokouknout sebevíc, nakonec vás stejně převeze. Stejně jako všechny postavy okolo sebe.

Režisér John Madden a debutující (!) scenárista Jonathan Perera na rozdíl od tvůrců filmů jako Podfukáři (2013) nepodlehli touze překvapovat diváka na úkor příběhové logiky a nepomáhají si neférovými úhybnými manévry, které by celou zápletku postavily na hlavu. Nelžou a nevymýšlejí si nemožné (dokonce i švábi s mikrokamerou na zádech jsou dnes realitou), jenom nám zkrátka neříkají všechno. Práce s informacemi je přitom alfou i omegou také pro Elizabeth, která si potrpí na přesných faktech a větu „I don’t know“ nebere za odpověď.

V jednom z mála okamžiků, kdy někomu říká víc než to, co sama chce, aby dotyčný věděl, na sebe Elizabeth prozrazuje, že v životě nezvládla jedinou zkoušku – řidičskou (a proto je auto jediným prostorem, kde sama neřídí, ale nechává se vést). Od té doby je pro ni jakékoliv selhání nepřípustné. Kariérní úspěchy se pro ni staly posedlostí i jediným smyslem existence. Bez práce by její život neměl žádný obsah, v čemž připomíná procedurální thriller 30 minut po půlnoci, v němž si Chastainová zahrála tvrdou kariéristku posedlou stoprocentním výkonem poprvé.

Elizabeth ovšem přes svůj emocionální chlad není ženou nectící žádné morální zásady. Motivace jejího jednání v průběhu celého filmu je jedním z mála zlidšťujících faktorů, které z ní dělají zranitelnou lidskou bytost (společně se skutečností, že nespí, potřebuje k životu sex a jídlo, které bere za stejnou nutnost jako chození na WC). Víc o jejím soukromí však ani vědět nepotřebujeme. Film stojí primárně na příběhu, nikoliv na postavách (jinými slovy je „plot-driven“, nikoliv „character-driven“), jejichž výrazně zredukovaný soukromý život tak neodvádí naši pozornost a nezpomaluje strhující tempo vyprávění.

Film začíná uprostřed vyšetřování Elizabethiných pochybných postupů při získávání hlasů senátorů. Od probíhajícího slyšení se v několika dějových blocích vracíme do stále méně vzdálené minulosti, abychom, alespoň navenek, pochopili, jak se Elizabeth dostala do úzkých (ve skutečnosti je i samotné slyšení součástí jejího plánu). Svědomí se v ní podle všeho hnulo ve chvíli, kdy měla jednomu významnému zástupci NRA pomoct přesvědčit ženy, že puška patří do každé domácnosti. Ačkoliv prosazuje co nejvolnější trh, jsou hranice, které odmítá překročit.

Než aby přijala tuto nabídku, dává výpověď a přijímá pracovní nabídku menší firmy (kterou dostala ještě před tím, než se rozhodla odejít, takže tolik neriskovala), která chce prosadit opak toho, po čem toužil její dosavadní zaměstnavatel – přísnější kontrolu a regulaci střelných zbraní. Jestli vám její počínání zavání osobní pomstou, jste na správné stopě. Osobní rozměr celé záležitosti, kterou lze vnímat i jako boj ženy odmítají jednat stejně bezohledně jako muži (ačkoli tvrdí, že pro ni pohlaví nehraje roli), ale není směrodatný. Elizabeth není tak malicherná, aby se rozhodla jít po krku opravdu mocným rybám jen z ukřivděnosti.

Na základní úrovni vypráví Miss Sloane o střetu dvou znesvářených subsvětů, jejichž obyvatelé sledují stejný cíl – získat na svou stranu dostatek senátorů k prosazení zákona. K podobnému závěru nás navádí střídavé zprostředkovávání informací o dění v obou táborech. Netušíme ovšem, že jedna z postav je nastrčeným krtkem a jistá fakta sděluje jistým lidem s odlišným záměrem, než se dotyční domnívají (případně její počínání nevidíme v úplnosti, ale jen v náznaku, takže jej vyhodnotíme chybně). Teprve v závěru vyjde najevo, že otázka „prosadí zákon/neprosadí zákon“ byla v podstatě jen MacGuffinem, hrdinka sledovala jiný cíl a její zdánlivá chyba byla ve skutečnosti součástí plánu.

Znovu je třeba zdůraznit, že film nám nesděluje nepravdivé informace, pouze vytváří takový (interpretační) rámec, který nás svádí k vytváření mylných hypotéz. Pro zvolenou vyprávěcí strategii tudíž není směrodatné to, co bylo řečeno, nýbrž to, co zůstalo nedořečeno. Zřejmě až během druhého zhlédnutí si budete více všímat mnoha náznaků, že nám bylo něco zatajeno, že zbývá povysvětlit, proč si postavy povídaly zrovna o tomto tématu (k čemu odkazuje narážka na Sokratovy žáky?, proč Elizabeth studuje učebnici pneumologie?). Podobné otázky si přitom kladou i vedlejší postavy, pro které je protagonistka stejně netransparentní jako pro nás.

Syžet s učebnicově načasovanými obraty a dávkování informací à la konspirační thrillery ze 70. let doplňuje chladný vizuální styl současných thrillerů, zpopularizovaný zejména Davidem Fincherem. Mnoho scén se odehrává ve spoře nasvícených interiérech, venku je častěji noc než den, barvy v jednotlivých záběrech jsou sladěné stejně dokonale jako šatník Elizabeth, která dobře ví, kdy praktický kalhotový kostým nahradit nějakým „ženštějším“ modelem. Konzistentní je vedle tónu i konstantně vysoké tempo vyprávění, na němž má vedle hladkých přechodů mezi záběry, střihových sekvencí nebo paralelní montáže podíl i rychlost, s jakou se Jessica Chastain pohybuje a mluví, dávající vzpomenout na hrdinky screwball komedií klasického Hollywoodu (oproti nim preferuje Elizabeth o poznání cyničtější humor).

Maddenův znamenitý thriller, do puntíku naplňující poučku o Čechovově pušce, ve své fascinaci proceduralitou politického vyjednávání připomíná Lincolna od Stevena Spielberga. Zároveň ukazuje, pakliže ji přijmete jako reflexi reálných poměrů ve Washingtonu, že prosazování nepopulárních zákonů stále vyžaduje velké množství kliček a vykonat jednu dobrou věc někdy vyžaduje udělat pár věcí, které tak docela dobré nejsou.

Miss Sloane. USA 2016, 132 min, r. John Madden, s. Jonathan Perer.

Účast na nejprestižnější filmové události současnosti (jakkoli nejprestižnější neznamená, že tam promítají ty nejlepší filmy) je pro cinefily jistě jeden z příjemnějších způsobů, jak strávit několik květnových dní. Na bedrech seriózních filmových publicistů (tj. těch, kteří nepíší jenom o šatech na herečkách) v Cannes nicméně leží nelehký úkol oddělit množství zrn od ještě většího množství plev a bez náležitého odstupu (protože v internetové éře rozhoduje rychlost, nikoliv analytická hloubka) zkusit vyzdvihnout filmy, o nichž se bude mluvit ještě za několik týdnů, měsíců či let.

Povědomí o tom, které filmy stojí za pozornost, v první vlně utvářejí tweety nadatlované po odchodu z kina, jež bývají bohaté na zjednodušující příměry ke známým filmům či tvůrcům (v souvislosti s novým Lanthimosem byl např. opakovaně zmiňován Kubrick a Haneke). Následuje zpravidla tzv. first-look review, rozvádějící onen tweet do několika odstavců a doplňující synopsi hodnoceného snímku. Právě z těchto recenzí na základě prvního dojmu jsem vycházel při sestavování přehledu filmů, které by byla škoda minout, objeví-li se ve Varech, na Be2Can nebo někde jinde.

Samozřejmě ne o všech filmech, které by si to zasloužily, někdo něco napsal. Pozornost autorů, které jsem stíhal sledovat, byla soustředěna primárně na hlavní soutěž a sekci Un certain regard.

Podmínkou zařazení do TOP 11 byla převaha kladných ohlasů (za všechny vždy vybírám min. jeden), třebaže se rád podívám také na nové filmy od Bonga (Okja) a Haynese (Wonderstruck), které by přinejhorším měly být nepodařené pozoruhodným způsobem. Také některé z jedenácti vybraných titulů nicméně dokázaly vyvolat ostře nesouhlasné reakce. O Loveless od Zvjaginceva např. ve Filmmaker Magazine napsali: „“misogynistic, portentous and vapid film about a divorcing Russian couple’s missing 12-year old son“. Shoda v podstatě panuje pouze v tom, že úrovně letošní soutěže nebyla moc valná, slovy Nicka Jamese, „the competition has been the weakest of recent times“.

Kdo před slovy upřednostňuje čísla, může nahlédnout do tradiční tabulky časopisu Screen, případně si projít tento soupis, jemuž v souladu se stoupající úrovni televizní tvorby a v náznaku toho, kam se filmové festivaly mohou v budoucnu posunout, kralují dva seriály. K tomu (a zároveň k panice z Netflixu, resp. konceptu, který zpřítomňuje) si ještě dovolím ocitovat slova filmové kritičky Leslie Felperin z diskuze pro The Hollywood Reporter:

„That confidence that Cannes is the best film festival in the world because film itself is the best audiovisual medium in the world isn’t as strong as it used to be. TV shows are starting to chip away at the screening slots; two of the buzziest and best-received selections here were Jane Campion’s Top of the Lake season 2 and episodes of David Lynch’s new Twin Peaks.“

120 battements par minute (120 Beats Per Minute, r. Robin Campillo)

120 Beats Per Minute offers not only compelling social-realist ideas on its surface, but finds visually evocative ways to express them.“ (Sam C. Mac)

„Though the film is way too long, the final, deeply moving sequences are created by performances of such subtlety and conviction that the occasional spurt of didactic overkill is quickly forgiven.“ (Nick James)

Happy End (r. Michael Haneke)

Happy End‚s various dangling plot threads may be immediately puzzling, but they ultimately form an involving, deceptively empathetic portrait of personal grief as it’s experienced in a desensitized first-world society.“ (Simon Abrams)

„(…)as Happy End slowly unfurls its various subplots, taking its patient time to draw them together, one begins to wonder if Haneke will tell us anything he hasn’t told us before about the rotten values of the upper class.“ (A. A. Dowd)

The Florida Project (r. Sean Baker)

„Laughter and sadness co-mingle until a euphoric finale scene sends the story into the realms of pure candy-coated fantasy.“ (David Jenkins)

Výsledek obrázku pro Jeune Femme (Montparnasse Bienvenue

Jeune Femme (Montparnasse Bienvenue, r. Léonor Séraille)

„This is fresh, exciting filmmaking and the arrival of a new voice in French cinema.“ (John Bleasdale)

The Killing of a Sacred Deer (r. Yorgos Lanthimos)

„As gorgeously shot and semi-mechanically acted as The Lobster – with Kidman particularly fine – the film is otherwise, sadly, a tedious exercise in morbidity chic.“ (Nick James)

The Meyerowitz Stories: New and Selected (r. Noah Baumbach)

„(…)occasionally brilliant, bittersweet, Baumbachian exploration of familial torment.“ (Michael Leader)

„This isn’t just more of the same from Baumbach, a talented humorist, but a nuanced and highly accomplished collaboration that ranks among his finest to date.“ (Simon Abrams)

„Mistrovské dialogové výměny plné sebereflexe a kulturních referencí, efektivní rozvržení na kapitoly a zatmívačkami oddělenou sérii epilogů, záměrně prudké střihy, nápaditá kinetická kamera Robbieho Ryana (American Honey, Já, Daniel Blake) – to vše jen umocňuje komplexní dojem z díla, které nesmírně vtipně, a přece s trpkou přesností mapuje všednodenní existenciální úzkosti každého z nás.“ (Aleš Stuchlý)

Nelyubov (Loveless, r. Andrej Zvjagincev)

„(…) for the most part Zvyagintsev again gets the balance between credible characterisation of individuals and state-of-the-nation commentary just right.“ (Geoff Andrew)

„Na relativně jednoduchém půdorysu v tuto chvíli Zvjagincev rozehrává pomalý procedurální thriller, který se však zažírá do útrob diváků.“ (Tomáš Stejskal)

Výsledek obrázku pro the beguiled 2017

Oklamaný (The Beguiled, r. Sofia Coppola)

„It is an extraordinary work of cinematic craft that entertains through beauty, humour and mood, all the while building a moving evocation of what it costs to deny your sexual urges.“ (Sophie Monks-Kaufman)

„It is a tremendously watchable movie, a drama-thriller with subtle touches of noir and black comedy.“ (Peter Bradshaw)

Výsledek obrázku pro Visages, villages agnes varda

Visages, villages (r. JR, Agnès Varda)

„In the hands of anyone else, this portrait of provincial people and an unlikely friendship might have resulted something thin and inconsequential. Instead, it’s a poetic window into the process of creation, an ode to the elevation of the ordinary, and a primer on the way to live.“ (Kelley Conway)

Western (r. Valeska Grisebach)

„Free of affectation and distinguished by a generosity and sincerity exceedingly rare in cinema, Western’s poignant celebration of human resilience is nothing short of spectacular.“ (Giovanni Marchini Camia)

„Autorka filmu Touha (jehož kvality mě na Western navzdory pozdní hodině přilákaly) předvedla další neobyčejně komplexní, skvěle zahrané civilní drama se spoustou drobných dějů (…)“ (Pavel Sladký)

You Were Never Really Here

You Were Really Never Here (r. Lynne Ramsay)

„Ramsay has made a terrific short story, economical as hell but also so moment-for-moment gripping that you want to pore over its every shot, its every dark cranny.“ (A. A. Dowd)

„In a Lynne Ramsay film, even the off-key elements are perfectly chosen; an exquisite, anxious study in damage, You Were Never Really Here knows exactly the value of its scars.“ (Guy Lodge)

Divoká karta

Jeannette l’enfance de Jeanne d’Arc (Jeannette, the Childhood of Joan of Arc, r. Bruno Dumont)

„So aberrant and ruthless is its pursuit of new forms of poetry, luminance and madness that it can be (and very much has been) confused for cretinism itself.“ (Filmmaker Magazine)

11 nejlepších seriálů

Posted: 21. 5. 2017 in tipy, TV, žebříčky

S rozmachem quality TV v posledních letech se počet mimořádně kvalitních seriálů dostal za hranici toho, co je pracovně/studijně vytížený člověk schopen stíhat. Byť jsem v případě seriálů podstatně vybíravější než u filmů, pondělí pro mne v současnosti například znamená nový díl Pozůstalých a Silicon Valley (od zítřka navíc Twin Peaks), úterý Better Call Saul, čtvrtek Příběh služebnice a Fargo, přičemž naráz vypouštěné novinky např. od Netflixu svádějí k víkendovému binge watchingu (naposledy 13 Reasons Why). A jinak se čas od času taky snažím žít v aktuálním světě.

Vzhledem k tomu, že skoro každý den má premiéru nová epizoda nějakého pozornost zasluhujícího seriálu, vracet se ke starším záležitostem je časově dosti komplikované. Domnívám se nicméně, že nám znalost dřívějších kvalitních seriálů, třeba i z doby, kdy sebereflexivita, žánrová hybridita a intertextualita ještě nebyly normou, pomáhá při posouzení toho, co ze současné produkce se skutečně vymyká a zaslouží si několik hodin naší pozornosti (což zřejmě platí i při hodnocení knih, filmů a všeho ostatního).

Málokterý britcom byl stejně vtipný jako druhá a třetí (kterou mám o chlup radši) série Černé zmije, montypythonovský humor se stal kategorií sám pro sebe, lépe než Ricky Gervais v Kanclu dokázal s trapností pracovat snad jedině Miloš Forman ve svých raných filmech, The Wire je svou komplexností stěží překonatelný policejní procedurál, Breaking Bad vypovídá o současné Americe a zachycuje proměnu jednoho hrdiny naprosto fascinujícím způsobem, většina politické satiry je pro mne jen slabým odvarem The Thick of It, Hra o trůny sice vypadá výpravně a nabízí „filmovou“ podívanou, ale co teprve Bratrstvo neohrožených, Girls zřejmě nikdo nepředčí v jejich upřímném popisu života mileniálů a byť se autoři sérií jako American Horror Story, Legion nebo Mr. Robot snaží hodně, nepodařilo se jim vytvořit nic zdaleka tak nezaměnitelně divného jako Městečko Twin Peaks.

Následující seznam 11 nejlepších seriálů, které jsem viděl (mimo hru byla např. Akta X, Doctor Who nebo Království), nechce stanovovat žádný kánon a určovat tituly, které změnily tvář moderní televizní produkce nebo něco podobného. Cílem také není upozorňovat na méně známé seriály (existují při dnešní dostupnosti téměř veškerého audiovizuálního obsahu ještě vůbec nějaké?), v takovém případě bych vypíchnul třeba CatastropheLondon Spy, Řekni, že mě miluješ nebo Summer Heights High. Naopak jsou to vesměs dost provařené tituly.

Jde zkrátka o hrané seriály, které považuji za výjimečné, ať už jejich vyprávěním, stylem, obsahem, vtipností či kombinací uvedeného. Všech jedenáct seriálů spojuje, že mne bavilo je sledovat a přemýšlet o nich a dokážu si představit, že bych se na ně někdy podíval podruhé (v případě Městečka Twin Peaks i potřetí).

(Pokud neuvádím konkrétní sérii, doporučuji všechny řady.)

 

Black Books (2000-2004)

Zásluhou hlavního hrdiny nádherně nihilistický britcom, díky němuž jsem (zřejmě stejně jako zbytek světa) objevil Dylana Morana. Čím jsem starší (nebo je to deprese?), tím více se ztotožňuji s Bernardem Blackem, nejvýstižnějším fikčním zosobněním věty „I don’t give a shit“.

Bratrstvo neohrožených (Band of Brothers, 2001)

Ve své době rekordně nákladná desetidílná minisérie z produkce Stevena Spielberga není jen výborný způsob, jak si prodloužit divácký zážitek ze Zachraňte vojína Ryana, ale také jeden z nejrealističtějších pohledů na druhou světovou válku. Navazující, ještě epičtější The Pacific bych nicméně doporučil jen skalním příznivcům military tematiky.

Breaking Bad (2008-2013)

Nejlepší. Hraný. Seriál. Všech. Dob. Svou vymazleností (omlouvám se, ale lepší slovo mne nenapadá) se mu přiblížily pouze některé epizody Mr. Robota a druhá řada Farga.

Černá zmije III (Blackadder the Third, 1987)

V Mr. Beanovi Rowana Atkinsona obdivuji za práci s tělem. V Černé zmiji, nabízející alternativní výklad britských dějin od středověku po první světovou válku, za práci s anglickým jazykem.  Nic vtipnějšího už Richard Curtis nenapsal. Ne tak vyladěnou první sérii můžete přeskočit, další tři (a všechny speciály) si ale určitě pusťte, už jen pro tu rozmanitost nadávek, kterými hlavní hrdina komentuje počínání svého imbecilního poskoka Baldricka.

Girls (2012-2017)

Nejsem extrémně sebestředná holka z New Yorku, přesto pro mne coby pro dvacátníka bylo sledování Girls nejlepší školou života (hned po životě samotném). Zejména pokud jde o návod, jak se nechovat jako naprostý kretén. Klučičí variací autentického seriálu pro mileniály je Hledání.

Je to soda (The Thick of It, 2005-2012)

Nemilosrdný a přes navázání na britský kontext univerzálně platný pohled do zákulisí vysoké politiky. Spin doctor Malcolm Tucker je podobně jako Edmund „Černá zmije“ nevyčerpatelnou studnicí neotřelých invektiv: „We are in a prison drama. This is the fucking Shawshank Redemption right, but with more tunneling through shit and no fucking redemption.“ Doporučuji také filmový spin-off Politické kruhy (2009).

Kancl (The Office, 2001-2003)

Seriálů natočených pseudo-dokumentárním stylem od té doby vzniklo mnoho, ale žádný nevykreslil práci v kanclu stejně trefně a nepředstavil srovnatelně hovadskou postavu, jakou hraje Ricky Gervais. Nad očekávání zdařilý je v tomto případě i (trochu jemnější) americký remake se Stevem Carellem.

Monty Pythonův létající cirkus (Monty Python’s Flying Circus, 1969-1974)

Švihlá chůze, nudge nudge (wink wink), spam, španělská inkvizice, „A teď něco úplně jiného“, celý odstavec alternativních anglických výrazů pro něco mrtvého (třeba papouška ze zverimexu)… Létající cirkus už dnes možná není nejvtipnější, ale rozhodně je nesmrtelný.

Městečko Twin Peaks I (1990)

Chvíli melodrama, chvíli detektivka, chvíli sitkom, občas tancující trpaslík, náhrdelník v kokosovém ořechu nebo mluvící poleno, hodně černé kávy a donutů. Sovy a televizní seriály po Twin Peaksu už nikdy nebyly tím, čím se dříve zdály být.

Rick and Morty (2013-)

Animovaný seriál, který se nezastaví absolutně před ničím, aniž by si vypomáhal vulgaritou à la South Park. Co chvíli nápad, který nečekáte (ať už se týká, toho jak jsou vystavěné jednotlivé díly a jejich fikční svět, popkulturních narážek nebo práce s postavami), a přesto mají jednotlivé epizody hlavu a patu a dovedou nejen královsky pobavit, ale také hluboce dojmout a přimět vás k existenciálnímu rozjímání. Vtipnější než Futurama nebo Simpsonovi (kteří doplatili na to, že neskončili v nejlepším).

The Wire (2002-2008)

Od Davida Simona se vyplatí vidět všechny seriály, které napsal (dále Generation Kill, Treme, Najděte mi hrdinu). Málokde najdete tak dobře napsané postavy a tak pozorné zohlednění kulturního a sociopolitického kontextu, v němž se tyto postavy pohybují.

 

Do mého užšího výběru se dostala ještě tahle sedmička: Broad City, The Fall, Fargo II, Flight of the Conchords, Panika v městečku, Police Squad!, Spaced.

Na čem jsem vyrůstal aneb Seriály mého dětství: Arabela, Bylo nás pět, Hercules, Kobra 11, Komisař Rex, MacGyver, Můj přítel Monk, Mr. Bean, My z kačerova, Pohotovost, Přátelé, Rychlá rota, Tom a Jerry

Tipy na další seriály, které by měl každý vidět nebo které máte jednoduše rádi, jsou vítány v komentářích.

Třetí série kultovního seriálu, který před 26 lety završil druhý zlatý věk televize, otevřel cestu pro quality TV a přiměl miliony Američanů (a posléze i diváky v dalších zemích) k tomu, aby si položili otázku „Who Killed Laura Palmer?“, bude mít premiéru přesně za týden, 21. května (najednou budou uvedeny dva díly s možností přehrát si další dva na internetu).

České HBO uvede první dva díly z noci na pondělí (zřejmě bez titulků), následně pak v pondělí od 22:00, další dvě epizody budou zároveň dostupné na HBO Go.

Kdo zabil výše zmíněnou „it girl“ již sice víme, ale vzhledem k tomu, že stanice ABC Městečko Twin Peaks zastavila po výrazně hůře přijaté druhé sérii, nezodpovězených otázek zbývá stále dost (10 z nich je shrnuto zde, mnoho dalších pak tady) na to, aby měli David Lynch s Markem Frostem v osmnácti epizodách, koncipovaných jako jeden osmnáctihodinový film, o čem vyprávět. Neboť Lynch bude tentokrát režírovat všechny díly, neměla by se opakovat situace s druhou řadou, kterou tvůrci silně zanedbávali, z čehož vzešlo množství zapomenutelných melodramatických epizod (vrcholně divné finále, režírované opět Lynchem, už situaci zachránit nedokázalo).

Vrátit by se měla většina členů původního obsazení (včetně Sherilyn Fenn jako Audrey Horne nebo nedávno zesnulého Miguela Ferrery v roli agenta Alberta Rosenfelda) i autor původní hudby Angelo Badalamenti, jehož hudební motiv vás dokáže okamžitě přenést do podivného světa na pomezí snu a reality, v němž je pozpátku mluvící trpaslík něčím stejně přirozeným jako vyšetřování vraždy pomocí házení kamenů na lahev. Zároveň se dočkáme několika nových tváří (Richard Chamberlain, Robert Forster, Naomi Watts, Laura Dern).

Příběh zůstává velkou záhadou a moc neprozrazují ani postupně zveřejňované teasery (z nichž je pouze v tom posledním řečeno více než jedno slovo).

Kritici by v tomto případě navíc neměli být nijak zvýhodněni oproti běžným divákům, protože s předstihem podle všeho nic neuvidí (vyjma několika šťastlivců, kteří byli pozváni na slavnostní premiéru prvních dvou dílů, o nichž ovšem nesmějí předem napsat ani slovo). Dokonce i v Cannes budou první dvě epizody promítnuty až po televizní premiéře. Samotná skutečnost, že jeden z nejprestižnějších filmových festivalů (na němž byl v roce 1992 vybučen film Twin Peaks: ohni se mnou pojď) zařadil do svého programu seriál (společně s druhou řadou Top of the Lake, což je záležitost, která se Twin Peaks v lecčem inspirovala) naznačuje, že by se více než čtvrt století trvající čekání mohlo vyplatit.

Není proto od věci se ještě před premiérou nových dílů do Twin Peaks vrátit a připomenout si to podstatné.

„Harrowing emotional reactions to Laura’s death were derailed by comic juxtapositions: doughnuts, drape-runners, a box of chocolate bunnies.“

Čtenáři navštěvující knihovnu, kde myslí na milovníky filmů (případně ti, kdo mají přístup k elektronické verzi), mohou začít přečtením nového čísla Sight & Sound s titulním příběhem věnovaným seriálu a jeho odkazu.

Série delších článků zkoumajících fenomén Twin Peaks z různých perspektiv vyšla na Slate. Doporučuji zejména ten o inspiraci klasickým Hollywoodem. V několika příspěvcích se seriálu věnovali na Little White Lies.

Pokud nemáte čas znovu absolvovat všech 30 epizod (ke zhlédnutí s českými titulky jsou nyní na HBO Go), můžete si pustit tuto tříminutovou rekapitulaci. Nebo se podle tohoto či podle tohoto návodu znovu podívejte jenom na některé díly (od nejhoršího po nejlepší jsou seřazeny např. tady), případně si přečtěte jejich podrobná shrnutí. Obsáhlý průvodce seriálem od A do Z vyšel na Collideru i na Rolling Stones.

Vznik seriálu přibližuje hodinu a tři čtvrtě dlouhý dokument Secrets from Another Place: Creating Twin Peaks (2007), dostupný na DVD/BD. S kritičností, která bývá u dokumentů o natáčení poměrně vzácná, se v něm většina zúčastněných vyjadřuje ke druhé řadě. O nejpůsobivější moment dokumentu se postaral Angelo Badalamenti:

„For those expecting a similar structure to the original, which revolved around Laura’s death, Frost issues a warning: ‚It’s going to be very different this time around.'“

Velmi podrobně se starým i novým dílům Twin Peaks věnovali ve Variety v textu založeném především na rozhovoru s Lynchem, MacLachlanem a Dernovou. Další z aktérů zavzpomínali pro NY Times.

Z nepřeberného množství fanouškovských stránek doporučuji navštívit tyto (Twin Peaks Archive) a tyto (Welcome to Twin Peaks). Různým fanouškovským teoriím se věnuje podcast Entertainment Weekly.

„I always said I loved Mad Men and Breaking Bad. But the only thing I watch now is the news and the Velocity channel. It’s about cars.“

Rozhovor s Davidem Lynchem vyšel také ve Wired nebo Rolling Stones.

„Hold a cry-dancing competition towards the end of the evening, once everyone’s feeling weird after drinking too many coffee cocktails.“

Výsledek obrázku pro leland palmer dance twin peaks gif

Kdybyste si doma chtěli navodit atmosféru seriálu tematickým večírkem, zde máte návod.

„As a friend of mine said the other day: Anybody making one-hour drama today who says he wasn’t influenced by David Lynch is lying.“

Pokud nechápete, proč je kolem Twin Peaks tolik povyku, možná vám to objasní tvůrci jiných kvalitních seriálů. V samostatném rozhovoru se o vlivu, jaký na něj měl Lynchův seriál, rozpovídal Bryan Fuller (Hannibal, American Gods).

Podle Lynche bude k orientaci ve světě nové série nezbytná znalost filmu z roku 1992, který doplňuje hodina a půl vystřižených scén The Missing Pieces (dovysvětlujících i to, co se stalo po konci poslední epizody seriálu).

Důležité i méně důležité postavy seriálu si můžete připomenout tady.

Pokud se chystáte na seriálový maraton s prvními dvěma řadami Twin Peaks, doporučuji si uvařit pár litrů kávy, nakoupit dostatečné zásoby donutů, případně si podle tohoto receptu upéct proklatě dobrý třešňový koláč.

„Without Twin Peaks, and its big-bang expansion of the possibilities of television, half your favorite shows wouldn’t exist.“

Se zdravým nadhledem napsaný článek o odkazu Lynchova seriálu vyšel na The Atlantic. Mimo jiné o struktuře nové série se MacLachlan a Lynch rozpovídali pro The Hollywood Reporter.

Na rozpor mezi tím, jakým seriálem Twin Peaks ve skutečnosti byl, a jak si jej pamatujeme, upozorňuje Matt Zoller Seitz.

Na závěr si můžete pustit třeba videoesej věnovanou Lauře Palmer, kterou vytvořili autoři ze Sight & Sound, čímž budiž kruh uzavřen:

„Děti vždycky nedospějí tak, jak bychom si přáli.“

Drama o generačním konfliktu, napsané a režírované jedním z nejvýraznějších japonských tvůrců posledních let Hirokazuem Koreedou se odehrává během jednoho letního dne v domě Jokohamových. Kvůli uctění památky prvorozeného syna, který před 15 lety utonul, přijela za rodiči jejich dcera s rodinou i jejich druhý syn s novou manželkou a jejím potomkem.

Nenápadné mistrovské dílo na pomezí Čechova (jeden den, jedna rodina, jeden dům, dlouho se zdánlivě nic podstatného neděje) a Ozua (zejména Příběh z Tokia, ale také další jeho dramata obyčejných lidí neboli „šomin geki“). Still Walking je zároveň moderním filmem pro svůj ambivalentní postoj k postavám (všech generací) i k tradicím (které je dobré dodržovat, ale neměly by nám bránit v rozvoji). Tón je méně melancholický než u Ozua a konec nelze označit za dvakrát smířlivý.

Smyslem Still Walking ovšem není nalézt během víkendového setkání rodičů a dětí řešení – překonat rodinné křivdy, znovu nalézt společnou řeč, zacelit otevřené rány (vyrovnávání se s absencí někoho blízkého je jedním z leitmotivů Koreedovy tvorby). Hirokazu Koreeda vytváří s trpělivostí mistra mnohovrstevnatý portrét složitých rodinných vztahů, v nichž se na konci filmu budete perfektně orientovat, protože s většinou členů rodiny strávíte dostatek času a poznáte jejich chování v rozličných situacích.

Film přes neobyčejnou formální preciznost, pozvolný rytmus – udržovaný atmosféru letního dne dokreslujícími prostřihy na jedoucí vlak, mraky na obloze nebo kvetoucí strom (tzv. „pillow shots“) – a zaměření na drobné všednodenní radosti (v duchu japonského konceptu „mono no aware“) není na okamžik strnulý, jenom svou dynamiku nezakládá na vypjatých hádkách a dějových zvratech, ale na přirozených dialozích a podprahovém napětí. Napětí mezi minulostí a přítomností, veřejným a soukromým, rodiči a dětmi.

Koreeda rodinné vztahy nahlíží z různých hledisek (otec, matka, syn) a tomuto zdrženlivému přístupu, ponechávajícímu postavám i divákovi poměrně velkou svobodu, odpovídá také styl dlouhých celkových a postupně „zalidňovaných“ záběrů s ozuovsky nízko umístěnou kamerou, několika plány akce a vícero paralelně probíhajícími konverzacemi (přičemž o dalším dění jsme zpravováni alespoň prostřednictvím zvuků a hlasů mimo obraz).

To, co bylo, ale už více nebude, je – jako ve většině Koreedových filmech – zpřítomňováno především jídlem (jeho přípravou, konzumací a hovory o něm), ale dále také rodinnými historkami, návštěvou hřbitova, prohlížením alb s fotografiemi (z fotografie veškeré dění pozoruje také nejstarší syn), žluťáskem nebo přítomností nemotorného mladíka, kterému zesnulý syn zachránil život (k neskrývané nelibosti otce a matky, kteří alespoň mají koho nenávidět).

Bez poskvrny nejsou ani děti, příliš zaujaté svou vlastní budoucností, ani rodiče, stále žijící v minulosti. Ústřední postavou, okolo které se většina filmu točí, která udává rytmus celého dne a podněcuje generační neshody mezi rodiči a dětmi, je v podstatě nepřítomný starší syn, který před lety utonul.

Podobně podstatnou „postavou“, jejíž stav zrcadlí vztahy mezi postavami i jejich životní situaci, je samotný dům. Rjota do něj jako černá ovce rodiny pro svou neobvyklou výšku nepasuje, připomínkou stárnutí rodičů je madlo u vany (nainstalované poté, co otec upadl) a odpadávající kachličky v koupelně. Dům se tak paradoxně mění výrazněji než postavy, opakující dokola tytéž chyby (např. Rjotovo závěrečné uvědomění si, že mu to „vždycky dojde pozdě“, které lehce a dojemně shrnuje celý film) a žijí v neměnném rytmu (jak dokládají opakující se záběrové kompozice).

Velký význam má rozčlenění vnitřního prostoru domu podle funkcí, jimž jednotlivé místnosti slouží nebo umístění figur v jednotlivých plánech záběru. Když budete drobná gesta, nenápadné akce a letmé pohledy, jimiž spolu postavy komunikují, pozorovat dostatečně bedlivě, možná se pro vás Still Walking stane ve své zdánlivé jednoduchosti nejen mimořádně komplexním vyjádřením pocitu ztráty, ale také důvodem, proč konečně navštívit vlastní rodiče.

Téma rozloučení s těmi, kdo nás opustili coby podmínky toho, abychom mohli pokračovat ve svém životě, je nenásilně otevřeno hned v úvodu příhodou se školním králíkem a dopisem na rozloučenou. Se smrtí bližního se nejlépe dokázala smířit Rjotova nová manželka, které s překonáním traumatu pomohl její syn, který jí muže připomíná. V souladu s (anglickým) názvem filmu pokračuje v chůzi, netočí se v kruzích jako ostatní.

Běh času nezastavíme. Je proto dobré si jej uvědomit dřív, než bude na splnění stále odkládaných plánů (typu společně návštěvy fotbalového zápasu) pozdě. Koreedovy přirozeně plynoucí filmy, teprve v jejichž závěru vám zpravidla dojde, kolik podstatného se toho v nich stalo, vás k tomuto důležitému uvědomění si dokážou přimět bez jakéhokoliv nátlaku. Jestli se vám bude líbit Still Walking, podívejte se také na Po bouři , což je v podstatě nepřímé pokračování.

Aruitemo aruitemo. Japonsko 2008, 114 min, režie a scénář: Hirokazu Koreeda.