Novinky

Nová Bridget Jonesová i nový Blair Witch v amerických kinech pohořeli.

Jared Leto bude hrát Andyho Warhola ve filmu podle scénáře Terence Wintera.

Zemřel režisér a scenárista Curtis Hanson (mj. L. A. – Přísně tajné).

V Praze proběhne Master Class francouzská režisérky Claire Denis.

 

Recenze

Skončil festival v Torontu, zde najdete pohromadě ohlasy na uvedené filmy.

„The night’s most pointed moment came early, during Jill Soloway’s acceptance speech after she won for directing Transparent’s “Man on the Land” episode. Soloway called for more casting of trans people, and thanked Amazon for promoting marginalized voices. Her speech ended with “Topple the patriarchy!”“

Rozmanitost jako hlavní téma letošních Emmy.

„It was up to Mr. Kimmel to tweak the high-mindedness of the night. “The only thing we value more than diversity,” he said, “is congratulating ourselves on how much we value diversity.”

Další z mnoha rekapitulací předávání cen Emmy. Jinou najdete třeba zde.

Smrt ve tmě je hororem bez dobra a zla. Zloději i oběť mají velmi lidské motivace, jen žijí v prostředí, které je vede k velmi pochybnému naplňování svých potřeb. Film tak chytře distribuuje emoce a zabraňuje šablonovitému zaujímání stanovisek. Nemožnost cítit jednoznačné sympatie a nenávist dobře koresponduje s motivem rozloženého prostředí, z nějž jako by se vytratily veškeré hodnoty a sociální struktury.“

Zřejmě nejlépe hodnocený horor letošního roku Smrt ve tmě.

„Z jakého důvodu by měl seriál někdo vůbec sledovat? Protagonista je nesympatický a zlý. Jeho bezpáteřnost a ziskuchtivost ovšem nepůsobí jako kritika kapitalismu. Naopak se seriál už z povahy žánru opájí vyobrazováním bohatství, krásných kostýmů a zdobených interiérů.“

Seriál České televize Já, Mattoni.

„It’s rare these days to see a network show so committed to pulp violence and big stunts. It’ll be interesting to see if Miller and his co-producers can afford to sustain that level of boom.“

První dvě epizody seriálové verze Smrtonosné zbraně.

„And in a society where eating is somehow criminalised, cannibalism is an appropriate fantasy.“

Kanibalský příběh o dospívání Raw/Grave.

„It has the right elements; what it hasn’t yet quite figured out yet, though, is how to combine them into something that will be truly explosive.“

Nový MacGyver.

 

Delší texty

„Still, maybe it’s time to admit that we don’t own Hollywood. Maybe we never did, but it seems clear that with globalization “our” popular cinema is becoming something else–not exactly “theirs,” but not wholly ours either.“

David Bordwell o údajném úpadku americké kinematografie v historické perspektivě.

„Jakoby se HBO tak trochu zabarikádovala ve svých výjimečně solidních základech jištěných silou značky: volila jistotu a nechala dravce kolem, aby experimentovali a hledali další cesty.“

Co vypovídají letošní výherci cen Emmy o světě televizní zábavy?

„Even as he keeps growing the Tom Ford brand—it now has more than 120 stores and turns over $1 billion a year—he’s working to make his mark as a filmmaker, an ambition he takes so seriously that he pointedly never includes his own clothes in his movies.“

Rozhovor s Tomem Fordem u příležitosti uvedení jeho druhého filmu.

„Fassbinder portrayed most relationships — familial, marital, workplace — as mutually exploitative. Love is a commodity, emotion a type of exchange in which, as Fassbinder put it, “feelings are for sale.” Victims are rarely innocent in this transaction; they collude with their oppressors in a kind of sadomasochistic symbiosis.“

Filmy Rainera Wernera Fassbindera.

„This patient build-up is a De Palma staple, from the first shootout of Carlito’s Way to the pre-bloodbath prom scenes of Carrie. Similarly, in Baumbach’s Mistress America, a house tour sets up the elaborate second act’s double-crossing, eavesdropping and squabbling over a chess set.“

Co mají společného filmy Noaha Baumbacha a Briana De Palmy?

„The first thing we talked about on The Magnificent Seven was sideburns. We were at the Mayweather-Pacquiao fight in Vegas a couple of years ago, and we discussed the fact he wanted to grow sideburns and how long they were going to be.“

Antoine Fuqua o spolupráci s Denzelem Washingtonem.

„We must assume that Irena has turned into a panther, but we never see it happen; we scarcely see the panther at all, save for a fleeting and too literal studio-imposed insert in one sequence. It is a brilliant instance of making the best of budgetary constraints, trusting to effectively managed suggestion over inadequate special effects.“

Esej o hororu Kočičí lidé z roku 1942, který na DVD/BD vydává Criterion.

„Memorable though Hanks’ performance is, there’s something patronizing in the way the film coos over his childlike innocence, especially since he’s often depicted staring off into space, oblivious and indifferent to his surroundings.“

Jak se Forrest Gump liší od jeho knižní předlohy.

„Jsou jistě případy, kdy dokumentarista – stejně jako novinář – ve snaze o senzaci překročí naznačené etické, a v důsledku toho i právní hranice; pak musí nést důsledky tohoto osobního i profesního selhání. A bude nyní na soudu, aby z předložených důkazů určil, zda tomu tak bylo i v případě dokumentu Rada nad zlato, nebo nikoli.“

Dokument Rada nad zlato z právního hlediska.

„A small number is intimate; a large number is often vague. This is why the story of the murder of a single human being can be more dramatic than the reporting of a massacre; it’s why a controversy over emails can damage a presidential candidate, while their opponent remains unscathed by a head-spinning onslaught of hourly atrocities that serve to cancel themselves out.“

Filmy Smrt ve tmě a Hell and High Water potvrzují, že méně je někdy více.

„In our show, reality becomes our subtext. So if you have a scene with two characters, one of them loves the other, it’s more interesting for that person to hate that person on the surface but subtextually you feel, oh, well that person actually loves them. And you sense that maybe or maybe you don’t, and then you’re surprised when that comes out.“

Dlouhý rozhovor se Samem Esmailem o druhé řadě Mr. Robota a jejím přijetí.

„But that severed ear and all it represents leaves a lasting impression on anyone who has seen Lynch’s masterpiece, for whom it is impossible to hear the songs ‘Blue Velvet’, ‘Love Letters’ or ‘In Dreams’ the same way ever again.“

Funkce hudby v Modrém sametu.

„Flashbacks, block construction, replays, to-camera address, network narratives, and bursts of subjectivity are so ingrained in contemporary filmmaking that we might want to think of Hollywood storytelling as a constantly expanding menu that discovers new flavors in traditional ingredients.“

Konvence klasického hollywoodského vyprávění a jejich aplikace ve filmech Clinta Eastwooda.

 

Trailery

Good Girls Revolt

Passengers

Taboo

Trespass Against Us

Pod maskou staromódně nekomplikovaného profesního drama, jehož oslavování lidového hrdinství a statečnosti Newyorčanů může být pro mnohé neamerické diváky těžko stravitelné, se skrývá důmyslně vystavěný portrét disciplinovaného profesionála, stíhaného pochybami, zda odvedl nejlepší práci, jakou mohl (v zásadě jde o obdobu PTSD, se kterou se potýkal Chris Kyle v Americkém sniperovi).

Obraz ústředního „zázraku“ i portrét hlavního hrdiny Eastwood skládá z několika retrospektiv, z nichž každá akcentuje jinou rovinu události a všechny se pak „zrcadlí“ v Sullyho závěrečném proslovu, vyzdvihujícím zásluhy kolektivu. Opakování téže traumatizující zkušenosti v různých podobách (sen, skutečnost, simulace, skutečnost rekonstruována na základě zvukové nahrávky) zároveň napodobuje metodu regresivní terapie, kdy znovu prožíváte a zpracováváte zdroj vašeho neklidu. Redundance, která by v jiném filmu působila jako podceňování pozornosti diváka, je tudíž pro zvolený způsob vyprávění určující.

Eastwood si dává záležet, aby byl každý flashback motivován přítomným děním, což sice vede k bizarnostem jako je cca desetiminutová, počtem hledisek značně rozvětvená odbočka od telefonátu s manželkou, ale rovněž to odpovídá psychickému rozpoložení člověka, který nedokáže z hlavy dostat určitou nezpracovanou myšlenku/emoci. Do Sullyho utvrzování se, že jednal v souladu se svými zásadami, zapadají i návraty do vzdálenější minulosti, kdy se jako mladý kluk učil létat a jako kadet vojenské letecké akademie zvládat krizové situace. Největší drama se tak v zásadě odehrává v Hanksově hlavě.

Obsazení Toma Hankse do další role slušného a obyčejného Američana jako z filmu Franka Capry vybízí ke srovnání Sullyho s Mostem špionů. James Donovan se chtěl hlavně vrátit k manželce a dětem a s pravidly špionážních her si hlavu příliš nelámal. Sullenberger potřebuje v prvé řadě obhájit své profesní renomé a přesvědčit vyšetřovací komisi o tom, že přistání na řece bylo správným řešením. Pasažéři letadla a Newyorčanů stojí na jeho straně od začátku filmu, manželka jeho hrdinství plně docení zhruba ve dvou třetinách a stěžejním konfliktem vyprávění je tak právě spor s byrokraty, ohánějícími se na úkor lidského faktoru fakty, která jim poskytly chytré přístroje.

Za největší úlet filmu považuji jeho hlavní lákadlo – skutečnost, že byl skoro celý natočen na IMAX kamery, ačkoli na IMAX plátně nevynikne Sully zdaleka tolik jako loňský film k výročí 9/11, Zemeckisův Muž na laně. Byť Eastwood vždy vyplňuje celý předkamerový prostor, zpravidla tak činí bez větší nápaditosti pouze vhodně rozmístěnými stojícími/sedícími herci. Pár záběrů, kdy se na vás řítí ocelové monstrum o hmotnosti několika desítek tun, by stejně dobře vyniklo i na menším plátně.

Nenechte se proto nalákat na spektákl, protože síla tohoto (ne)obyčejného dramatu tkví v jeho zájmu o každého jednoho člověka, jak nejnázorněji dokládá scéna s počítačovou simulací incidentu, kterou lze v přeneseném významu číst i jako Eastwoodovo vymezení se vůči emocionálně vyprázdněným blockbusterům s hromadou počítačově generovaných obrázků, které oslavují efekty, nikoli efektivitu.

Sully, USA 2016, 96 min, r. Clint Eastwood, s. Todd Komarnicki

Po více než roční pauze jsem se rozhodl obnovit výběr odkazů na články a videa z webu, které mne během uplynulého týdne zaujaly. Nově nepůjde pouze o delší texty k nedělní kávě, ale také o recenze filmů, seriálů nebo knih, krátké zprávy a trailery. Jestli se vám nebude chtít čekat až do neděle, kdy všechno shrnu do jednoho příspěvku, můžete sledovat můj twitterový účet, na němž formou „retweetu“ nebo „likeu“ během týdne zřejmě upozorním na mnohé z toho, co sem nakonec vyberu.

Delší texty

Vyšlo 80. číslo webového magazínu Senses of Cinema s hlavním tématem „American Extreme“ (tzn. filmy pro hodně otrlé diváky), filmovou analýzou Trierovy Nymfomanky, rozhovorem s Whitem Stillmanem, festivalovými reporty (Bologna, Sarajevo, Locarno…) a recenzemi nových knih o filmu.

„(…) kritik by měl zároveň přemýšlet o tom, co sám může udělat, aby se úroveň tvorby zvýšila.“

Tomáš Baldýnský nejenom o své televizní tvorbě a úrovni domácí filmové publicistiky.

„The government officials in Sully are all depicted as brow-furrowed, scowling, mistrusting attackers, who want to tear down a man who is clearly a hero. They seem to have an agenda with Sullenberger, and that agenda involves tearing down the old guard, and assembling a namby-pamby world of over-sensitivity. They are depicted very much the same as as the politicians in Atlas Shrugged: as conceptual villains. Sully is an infinitely more capable and well-thought-out movie, of course, but the notions are similar.“

Nad problematickým vyzněním nového filmu Clinta Eastwooda.

„It wasn’t until Sundance that we started to realise what we had. The first screening was on the Friday night, and there was this huge line outside the theatre with people waiting to see if someone didn’t show up. Everyone wanted to get in, it was unbelievable. Later that night, after some pretty lengthy negotiations, we sold the movie to Artisan Entertainment. We had sold our first movie on the first night of the festival.“

Tvůrci Záhady Blair Witch u příležitosti premiéry pokračování vzpomínají, jak jejich zásadní film (minimálně z hlediska virálního marketingu) vznikal a jak se z něj přes noc stal kult.

„It is up to people like me, in my very fortunate position, to fight for equal pay, because that means that people who have less of a voice may receive the same.“

Emily Blunt o natáčení adaptace Dívky ve vlaku a nerovných příležitostech v Hollywoodu.

„Chadwick Boseman made his well-received debut as T’Challa/Black Panther in Civil War. While the actor was very much in-the-flesh on set, his costume was painted over, frame-by-frame, with computer trickery.“

10 zajímavostí z audiokomentáře nejnovějšího Kapitána Ameriky.

„Z Loni v Marienbadu se stal pojem, módní film, který je třeba vidět a mít na něj názor, i kdyby jen kvůli tomu, abyste rozpoznali jeho citace v jiných filmech.“

Můj text o výstavě děl inspirovaných filmem Loni v Marienbadu v pražské Galerii Rudolfinum. Přečíst si o ní můžete dále např. zde.

„In movies, women who masquerade their true selves often get punished, as ends up being the case with Marie (if you ignore the social, political and financial ramifications of her death). However, Coppola’s choice to focus solely on Marie’s life suggests a rejection of this stereotype altogether.“

Film Marie Antoinette v kontextu post-feminismu.

„The critics are not a voice for the people, yet they can affect the reputation and success of the movie. By writing early and with vehemence against The Light Between Oceans, it probably lost a couple million dollars in its first weekend.“

Derek Cianfrance mj. o nepříznivém kritickém přijetí jeho filmu The Light Between Oceans.

„Damon brings more intense naturalism to the part than Tom Cruise, Russell Crowe or Sylvester Stallone could have when they were initially considered for the role, but it’s not as though the scripts require much in the way of dynamic acting.“

Proč Jason Bourne nefunguje jako franšízový hrdina.

„We are aware that there are people who vote for the sole purpose of trying to lower the rating for a film (this happens both ways—there are just as many people who try to inflate a vote).“

O dopadu nízkého hodnocení neviděných (nezávislých) filmů na IMDb.

 

Krátké zprávy

Rozhovor o zrušené premiéře dokumentu FC Roma na stadionu Bohemians.

Přehled chystaných filmových projektů.

Margot Robbie coby Harley Quinn dostane dle očekávání vlastní film a bude se podílet na jeho produkci.

Šestý díl Mission Impossible potvrzen.

Vysoce nákladný netflixovský seriál The Get Down zřejmě nezaujal mnoho diváků.

Kanibalské scény ve francouzském dramatu Grave někteří diváci neustáli.

 

Recenze

„It takes the fear that a mother doesn’t know her own children, and magnifies it in visually arresting and thematically ambiguous ways, while suggesting that even in families that mean well, connections can be more tenuous than anyone ever guessed.“

Pilotní díl seriálové verze Vymítače ďábla.

„It’s annoying how good Designated Survivor is. Annoying, because the topic is so ridiculously cheesy, and the emotions so deliberately over-the-top.“

První díl nového seriálu Designated Survivor.

„I’m aware that nothing I say here will put off the loyal rump of Malick’s continuing supporters – they include friends of mine – but this near impactless ‘documentary’, supposedly many years in the making, for me, really is the creative vacuum his career has been headed for lately“

Spektakulární imaxovský dokument Terrence Malicka Voyage of Time.

„Melodies are being sung, but the impassioned souls from which they’re supposed to spring are absent.“

O Oscary si zpívající retro muzikál La La Land.

„It’s one giant, unapologetic dose of bloody absurdity, and the talented cast is clearly having a blast with the mayhem.“

Akční pecka Bena Wheathleyho Free Fire.

„The mysterious case of 1927’s Hats Off with Laurel and Hardy leaves a gap in the career of these two accidental partners; Alfred Hitchcock’s ill-fated and ill-conceived 1926 picture The Mountain Eagle could, if pried from the wrinkles of time, demonstrate the director’s early genius.“

Kniha o ztracených a nalezených filmech In Search of Lost Films.

„V dějinách české literatury Matouš jednou zaujme podobné místo jako třeba Chaunovy Zápisky režiséra, jež svého času budily srovnatelný „kontroverzní“ rozruch; než se tak stane, domácí recenzentská a kulturní obec bude ještě nějakou chvíli sdílet obvyklá pravidla hry na prvořadou literární událost.“

Deník Jiřího Cieslara Matouš.

„Bohužel námitka týkající se faktu, že pořad ukazoval jen to negativní, je sice pochopitelná, ale současně nepřípadná. To nebyla reportáž o problému taxislužby, ale docureality o nepoctivých taxikářích. Nikde v ní není řečeno, že takoví jsou všichni, ale sama forma už předem vylučuje nějaký „všeobjímající“ přístup.“

Internetová docureality série Praha vs. Taxi.

 

Trailery

Crisis In Six Scenes

Fifty Shades Darker

Christine

Moana

Miss Sloane

Nocturnal Animals

Zatím nejlepší letošní seriál z produkce HBO je neo-noirově laděným mixem krimi, dramatu vězeňského a dramatu soudního, v němž mají výroky typu „Tohle je svobodná země“ hořce ironický nádech.

Doporučuji číst až po zhlédnutí všech epizod.

Orientovat se ve kvantech informací, kterými jsme dennodenně zaplavováni, je stále obtížnější. Neboť nemáme čas a trpělivost jít do hloubky, kloužeme po povrchu a mnohdy činíme ukvapené závěry. Nedávno uvedené seriály Making a Murderer, The People v. O. J. Simpson a Jedna noc na tento trend reagují informační ofenzívou. Krok za krokem, z různých perspektiv a do nejmenších detailů rozkrývají na ploše mnoha hodin kriminální případy, který by jinak vydaly na dvouhodinové drama. Realitu oproti dnešním médiím nezjednodušují. Naopak ukazují, že je někdy natolik spletitá, že přes sebevětší snahu o její převedení do srozumitelného narativu nelze nabídnout uspokojivé odpovědi. Silně ambivalentní pocity vyvolávající závěr Jedné noci toto odmítnutí zpřehledňujících schémat vyjadřuje zdrcujícím způsobem.

Osmidílná minisérie spisovatele Richarda Price (mj. The Wire) a scenáristy Stevena Zailliana (Mission: Impossible, Muži, kteří nenávidí ženy, Moneyball) je založen na první řadě britského seriálu Criminal Justice (2008). Zatímco v ní ztvárnil naivního mladíka obviněného z vraždy Ben Whishaw, v americké verzi připadla hlavní role anglickému herci pákistánského původu Rizu Ahmedovi (Slídil, Jason Bourne), což tvůrcům umožnilo doplnit široké spektrum témat o otázku rasy a náboženství. Nasir Khan, jak se (zprvu) vyjukaný vysokoškolák jmenuje, je znevýhodněn již barvou své pleti, která jej v očích svědků i policistů předurčuje k páchání zločinů. Pochopení nachází Nasir, většinou postav familiérně nazývaný „Naz“, u vyhaslého právníka Jacka Stonea, který je podobným outsiderem jako on.

Zatímco v jiných dramatech o kdysi respektovaných odbornících, kteří ztratili motivaci a důvěru okolí, se hrdina vypořádává s alkoholismem (viz např. Rozsudek, s nímž bývá Jedna noc srovnávána), Stoneovým prokletím je ošklivý ekzém na nohách (dokonce namísto skupiny anonymních alkoholiků navštěvuje terapeutickou skupinu lidí s různými vyrážkami). Právníkova zoufalá snaha najít účinný lék funguje nejen jako funkční running gag, ale zároveň Stonea pomáhá zlidštit a neustále nám připomíná neoddělitelnost osobních a veřejných životů postav, potažmo psychosomatickou neoddělitelnost těla od mysli, neboť Stoneovy kožní problémy zjevně souvisejí s jeho úzkostí a stresem. Pro komplexnost série je pak klíčové, že propojenost jednotlivých úrovní se netýká jenom jednotlivců, ale celého odlidštěného systému spravedlnosti.

Od znamenité pilotní epizody, sledující hodinu po hodině, k čemu během titulní noci došlo (aniž bychom se ovšem dozvěděli, kdo vraždil), je zřejmé, že Zaillian a Price americké pojetí práva a spravedlnosti nebudou přibarvovat. Doslova, neboť vyšisovaný obraz s převahou nevlídných chladných barev nemá daleko k černobílé. Černobílé oproti tomu není vykreslení postav, zejména Naze, který prodělává podobně fascinující charakterovou proměnu jako Walter White v první řadě Breaking Bad. Z mladíka nezkaženého světem, který neví, jak se chovat k dívce, natož, jak se chovat v base, se mění v prvotřídního mukla, jehož postava i pohledy budí respekt spoluvězňů a u diváků i obhájců vyvolávají pochyby o jeho nevině, průběžně sílící a trvající i po doběhnutí titulků poslední epizody. Deziluzivní pointa seriálu by mohla spočívat v poznání, že pokud s vámi druzí budou apriorně zacházet jako se zločincem, nakonec se jedním stanete.

Nelze přijmout pravidla divočiny, jak vězeňský mikrosvět vnímá Nazův vězeňský patron a čtenář Jacka Londona Freddy (Michael Kenneth Williams, kterého všichni diváci The Wire okamžitě identifikují jako Omara), aniž byste se proměnili z kořisti v šelmu. Paralelně s bojem za očištění Nazova jména sledujeme srovnatelně bezradný boj o lidskou důstojnost, potažmo o svou identitu a individualitu. Rozhodovat sám za sebe a být sám sebou, nikoliv tím, za koho vás mají druzí, je ovšem v některých situacích nemožné. Z postav seriálu svou pozici dokáže s jistými výhradami uhájit pouze Stone, kterého ovšem také nelze označit za zosobnění lidskosti v její nejskvělejší podobě (jeho pomoc není nezištná a některé jeho metody jsou za hranou zákona). V Jedné noci obecně platí, že byť postavy navenek zastupují známé typy (obávaný kriminálník, vyděšený zelenáč, vyhaslý právník), nejsou schematické. Stejně jako se hrdina může stát antihrdinou, chová-li se někdo nepříjemně a má předsudky, nemusí tomu tak být až do konce.

Naz a Stone coby dvě ohniska vyprávění tvůrcům umožňují sledovat paralelně vyšetřovací i vězeňskou linii, které se posléze spojí v linii soudní. Vyprávění ovšem dál ubíhá dvěma protichůdnými směry – Stone se snaží přesvědčit porotu o Nazově nevině, zatímco mi sledujeme Nazovu proměnu ve zločince. Kromě jejich počínání jsme v omezené míře informováni také o aktivitách protřelého, jen už poněkud unaveného seržanta Baxe (Bill Camp) nebo o snaze Nazova otce (Peyman Moaadi) získat zpět jeho taxík, který mu byl zabaven v rámci vyšetřování a který nezbytně potřebuje k živobytí. Hlediska ovšem nejsou střídány stejně často jako v The Wire a seriál je sice méně komplexní, ale také vypravěčsky sevřenější. V provázanosti jednotlivých linií napomáhá také užívání grafické návaznosti záběrů. Hladké přechody mezi různými prostředími na stylistické rovině přispívají k výše zmíněnému dojmu propojenosti jednotlivých složek celého soukolí.

Postava Turturrova právníka seriálu sice obohacuje o humor (byť jde mnohdy o trpký smích z bezradnosti), ale pořád jde společně s Mr. Robotem o nejtemnější televizní drama posledních měsíců (nejen vizuálně). Fikční svět je zalidněn osamělými postavami (jejich odtrženost od vnějšího světa znásobují kompozice záběrů, jež mi připomněly Hopperovy malby osamělých lidí), které nezapadají do okolního světa a jsou posedlé prací, která jediná dává jejich životům smysl a směr (proto Baxe nijak netěší, že musí odejít do důchodu). Dělají chyby, pijí nadměrné množství alkoholu, jedí nezdravá jídla a jejich drobná vítězství buď netrvají dlouho, nebo ve skutečnosti vítězstvími v pravém slova smyslu nejsou (viz závěr poslední epizody, naznačující, že podobnou zkušenost si v sobě chtě nechtě ponesete po zbytek života).

Spáchání zločinu není věcí jednoho člověka, ale přinejmenším celé jeho rodiny. Výsledek soudního líčení určují emoce a váš zevnějšek, ne fakta. Relevantní důkazy, které nezapadají do vzorce, mohou být opomenuty. Abyste odhalili pravdu, občas musíte lhát. Abyste dosáhli spravedlnosti, občas musíte obejít zákon. O svou poctivost dříve či později přijdete. Nejsou to věci, které byste chtěli slýchávat každý den, ale je užitečné nepodléhat demagogickému zjednodušování a připomínat si je. Jedna noc v tomto ohledu plní podobnou úlohu jako postupně mizející poctivá žurnalistika. Zanedlouho nás možná bude do jednoznačně neuchopitelné reality, ve které záleží na souvislostech více než na výsledku, navracet namísto denního tisku kvalitní seriálová produkce.

The Night Of, USA 2016, Richard Price, Steve Zaillian, HBO.

Do konce roku

Posted: 29. 8. 2016 in tipy, TV, výhled

Průběžně aktualizovaný přehled nových filmů a seriálu pro letošní rok naleznete zde. Níže se o těch nejslibnějších rozepisuji podrobněji. Přednostně jde o tituly, které budou v nejbližších měsících promítány/vysílány v ČR.

Kino

American Honey (27. 10. 2016)
Skoro tři hodiny trvá road-movie anglické režisérky a scenáristky Andrey Arnold, z jejíchž předchozích celovečerních filmů v našich kinech neběžely (mimo Febiofest) pouze Bouřlivé výšiny. Film o skupině mladých hrdinů, kteří cestují po Spojených státech a pod charitativní zástěrkou prodávají předplatné časopisu, aby měli peníze na drogy, alkohol a přespání v motelu, vznikal bez pevného scénáře, pouze na základě autorčiny přibližné představy, o čem chce vyprávět. Jak dokládá i Cena poroty z Cannes (pro režisérku čtyř filmů již třetí), natáčení, které bylo pro Arnoldovou možností lépe poznat USA, nedalo vzniknout neukoukatelnému experimentálnímu blábolu, ale filmu s dostatečně silným diváckým potenciálem, aby jej do své distribuční nabídky zařadil CinemArt, zaměřující se jinak na komerčnější tituly.

American Pastoral
Příběh znamenitého atleta, jehož život se zhroutí poté, co se jeho dcera v 60. letech přidá ke skupině radikálů, popsal v knize Americká idyla Philip Roth. Kniha oslovila Ewana McGregora, který pro její adaptaci hledal vhodného režiséra tak dlouho, až se režie nakonec ujal sám. Jestli si jako debutant pro začátek neukrojil příliš velké sousto, zjistí jako první v září návštěvníci filmového festivalu v Torontu. Česká premiéra zatím nebyla stanovena, ale vzhledem k Rothově tuzemské známosti s ní lze počítat. Pakliže tedy film nebude propadákem.

Assassin’s Creed (29. 12. 2016)
Málokdo by asi rok dva zpátky čekal, že se adaptace herního bestselleru, v němž hrdina cestuje do minulosti, aby se stal nájemným vrahem, chopí australský režisér realistického dramatu Snowtown a nejnovějšího zpracování Shakespearova Macbetha. Z druhého zmíněného filmu Justin Kurzel přejal nejen motiv traumatizovaného hrdiny, který řeší problémy násilím, ale také dva herce v hlavních rolích – Michaela Fassbendera a Marion Cottilard. Ambiciózní film, který nám podle své kvality buď zpříjemní, nebo zkazí konec letošního roku (a dost možná bude směrodatný pro to, kolik peněz poteče do dalších herních adaptací), se natáčel v anglických studiích Pinewood a na Maltě, takže by protagonistovo hopsání po střechách mělo oplývat srovnatelnou vizuální krásou jako ve hře.

Bleed for This
Miles Teller chce opravdu hodně vyhrát Oscara. Po bubenickém hororu Whiplash přijal další fyzicky mimořádně náročnou roli v boxerském dramatu Bena Youngera (romantická komedie Prime). Kvůli roli šampióna ve střední váze Vinnyho Pazienzy, který pokračoval v zápasení i po zranění páteře, prodělal podobně výraznou fyzickou proměnu jako Robert De Niro před natáčení Zuřícího býka. Zda se film přiblíží legendárnímu Scorseseho filmu také svou syrovou naléhavostí zjistíme zřejmě až začátkem příštího roku, kdy naše kina pravidelně zaplaví snímky s oscarovým potenciálem. Americká premiéra by měla proběhnout koncem listopadu.

Doctor Strange (3. 11. 2016)
„Divným doktorem“ z názvu nejnovějšího přírůstku do stále bobtnajícího Marvel Cinematic Universe (MCU) je newyorský neurochirurg, kterému autonehoda znemožní dál vykonávat jeho profesi. Během cestování po světě v naději, že najde lék, potká bytost, která jej zasvětí do umění, jež mu umožní navštěvovat alternativní dimenze a ohýbat realitu (doslova, jak vidno v traileru). Režisérem filmu, který svou vizuální inspiraci čerpá hlavně ze stylu 60. let, kdy komiks Stevea Ditka vycházel, je autor několika solidních hororů Scott Derrickson (mj. Sinister). Můžeme se tak údajně těšit na temnější a divnější film než jsou třeba Avengers nebo Strážci Galaxie, ačkoli strukturou vyprávění půjde o tradiční origin story, prezentující novou postavu pro její další využití v MCU. Ještě větším lákadlem než známý superhrdina a psychedelická výtvarná stránka bude pro mnohé Benedict Cumberbatch s kozí bradkou a americkým přízvukem, který si tak po Sherlockovi zahraje dalšího nevyzpytatelného, arogantního, ale přesto neodolatelného sociopata.

Fuocoammare (3. 11. 2016)
Dokument o životě na středozemním ostrově Lampedusa natočený jako hrané drama. Po benátském Zlatém lvu za Sacro GRA obdržel italský režisér Gianfranco Rosi za Oheň na moři také berlínského Zlatého medvěda. Zda šlo o cenu za téma nebo za skutečné filmové kvality, bychom ještě před listopadovou kinopremiérou měli zjistit na přehlídce Be2Can.

Hedi (13. 10. 2016)
Intimní drama získalo v Berlíně cenu pro nejlepší debut a nejlepší mužský herecký výkon. Ukazuje život v Tunisku po „arabském jaru“ na příběhu ostýchavého Hediho, kterého čeká svatba s předem vybranou nevěstou. Příběh o lásce, odvaze a rodinných vztazích patřil údajně k tomu nejlepšímu z letošní berlínské soutěže.

Jack Reacher: Nevracej se (20. 10. 2016)
Druhý film podle populární knižní řady od Leeho Childa (poprvé šlo o adaptaci 9. knihy, tentokrát půjde o knihu osmnáctou) vrací do hry bývalého vojáka, který se živí lovem zločinců. Muže mimořádného intelektu i fyzické síly, který si i v nejkritičtějších okamžicích zachovává chladnou hlavu, si opět zahraje Tom Cruise. Po Christopheru McQuarriem, který s Cruisem mezitím natočil doposud nejlepší díl Mission Impossible, převzal režisérské otěže Edward Zwick, jenž s věčně vysmátým americkým hercem spolupracoval pro změnu na Posledním samurajovi.

La La Land (19. 1. 2017)
Až díky úspěchu strhujícího dramatu/hororu Whiplash mohl Damien Chazelle zrealizovat svůj sen o natočení muzikálu ve stylu francouzské nové vlny (viz Paraplíčka ze Cherbourgu nebo o něco příjemnější Slečinky z Rochefortu). Jeho referenčním bodem tak navzdory prvnímu traileru, který ze všeho nejvíc připomínal oscarového Umělce, nebyl klasický Hollywood. Jak třetí (po Bláznivé, zatracené lásce a Gangster Squad) spárování Emmy Stone a Ryana Goslinga, zřejmě nejatraktivnějších herců současnosti, dopadlo, budeme vědět poté, co film 31. srpna zahájí benátský filmový festival. V českých kinech jej ovšem uvidíme až v lednu příštího roku.

(Ne)dokonalá partička (13. 10. 2016)
Pokud distributor nezmění své rozhodnutí, půjde o první komedii Jareda Hesse uvedenou v českých kinech. Film, jehož dokončení a uvedení zdržel mj. bankrot společnosti Relativity Studios je založen na skutečném případu loupeže v Severní Karolíně, ve které figuroval noční hlídač v obrněném voze. Vedle Zacka Galifianakise v další roli nekompetentního blba se ve filmu, který podle traileru sází na jednodušší (byť docela dobře fungující) gagy než Hessovy předchozí, spíše divné než k popukání vtipné komedie (např. kultovní Napoleon Dynamit), sešly tři ze čtyř krotitelek duchů – Kristen Wiig, Leslie Jones a Kate McKinnon.

Noční zvířata (24. 11. 2016)
Adaptace románu Austina Wrighta z roku 1993 (česky vyšel pod názvem Noční zrůdy) je po sedmi letech druhým filmem módního návrháře Toma Forda (prvním byl nablýskaný midcult s Colinem Firthem a Julianne Moore Single Man). Hvězdami temného thrilleru o navracející se minulosti budou Amy Adams a roli od role pozoruhodnější Jake Gyllenhaal.

Normální autistický film (10. 11. 2016)
Dokumentární film Miroslava Janka se na příkladech pěti mladých lidí snaží ukázat a pochopit, co obnáší život s různými formami autismu. Na Slovensku vznikl v roce 2014 o tomtéž tématu film Tak daleko, tak blízko.

Příchozí (10. 11. 2016)
Rok po Sicariu se Denis Villeneuve vrací s dalším ambiciózním filmem. Amy Adams se v něm jako lingvistka bude snažit porozumět mimozemšťanům přistávajícím na Zemi. Povídku, která posloužila jako předloha filmu, si můžete přečíst ve výboru Příběhy vašeho života (Ted Chiang).

Sieranevada (17. 11. 2016)
Tříhodinové rumunské drama se z velké části odehrává v jednom bukurešťském bytě 10. ledna 2015 (tzn. tři dny po útoku na Charlie Hebdo) a je tvořeno převážně dialogy několika členů jedné rodiny. Mimořádná divácká trpělivost by měla být odměněna srovnatelně mimořádným filmovým zážitkem. Režíroval Cristi Puiu (Smrt pana Lazaresca).

Snowden (10. 11. 2016)
Jakkoli slibně vypadá trailer i obsazení (Shailene Woodley, Joseph Gordon-Levitt), není moc pravděpodobné, že by Oliver Stone natočil o nejslavnějším whistleblowerovi současnosti napínavější thriller než dokumentaristka Laura Poitras (Citizenfour). Vzhledem k politickému přesvědčení Stonea a jeho postoji ke sledování občanů bezpečnostními službami lze ale předpokládat, že Snowdena vykreslí spíše jako hrdinu než jako zrádce. Scénář k filmu napsal Stone společně s Kieranem Fitzgeraldem na základě dvojice knih (The Snowden Files a Time of the Octopus).

Spojenci (1. 12. 2016)
Pouhý rok po Muži na laně, jeho nejlepším filmu od Forresta Gumpa, přichází Robert Zemeckis s atraktivně obsazenou (Marion Cottilard, Brad Pitt) válečnou romancí, ke které napsal scénář Steven Knight (Locke). Listopadové datum americké premiéry svědčí o ambicích sklízet příští rok filmová ocenění. Příběh nicméně podle dosud známých informací nebude tím hlavním tahákem. Pitt by měl hrát britského zpravodajského důstojníka, který během své mise v Casablance potká členku francouzského odboje. Pravdou je, že Casablanca taky nebyla příkladem oslnivé scenáristické invence a přesto se z ní stal kult.

Sully: Zázrak na řece Hudson (8. 9. 2016)
Pro filmy podle skutečných událostí již dávno neplatí, že musíte být pamětníky, abyste při jejich sledování byli v obraze. K hojně medializovanému nouzovému přistání na řece Hudson došlo v lednu roku 2009, takže si jej mohou pamatovat i diváci, kteří nepovažují youtubering za největší zlo internetového věku. V kokpitu letadla seděl Chesley B. Sullenberger, kterého si ve filmu Clinta Eastwooda zahraje Tom Hanks. Drama se podobně jako Let s Denzelem Washingtonem bude z větší části točit okolo soudní dohry napínavé události a podobně jako některé dřívější Eastwoodovy filmy by mělo nabídnout zamyšlení nad konceptem hrdinství. Lze ale zároveň předpokládat, že na obří IMAX kamery nebyl Sully natáčen jenom kvůli velkým detailům tváře Toma Hankse sedícího před vyšetřovací komisí. Představu o míře kritičnosti filmu vůči protagonistovi si můžeme vytvořit na základě skutečnosti, že jako předloha posloužila Sullenbergerova autobiografie Highest Duty.

Toni Erdmann (20. 10. 2016)
Kdybych měl do konce roku vidět jediný film, ohlasy z Cannes nebo Karlových Varů mě přesvědčily, že by mělo jít o téměř tříhodinové drama německé režisérky Maren Ade, které prý výtečně funguje jako komedie.

Televize

Better Things (září)
Kapku drsnější komediální seriál, hraničící jako většina ambicióznějších žánrových spřízněnců současnosti s dramatem, by mohl zajistit více zasloužené pozornosti komičce Pamele Adlon (Californication). Spoluautorem a výkonným producentem zatím desetidílné série je jeden z nejvtipnějších a dobově nejrelevantnějších komiků dneška Louis C. K. Čekejme tedy velmi upřímné nahlédnutí do mrzkého života frustrované ženy ve středních letech.

Crisis in Six Scenes (září)
Poslední filmy Woodyho Allena jen nenápaditě recyklují, co jsme již dříve viděli a slyšeli. Oživení možná přinese první televizní počin legendárního newyorského intelektuála. Slovo televizní bychom správně měli psát v uvozovkách, neboť minisérie zasazená do Spojených států během turbulentních 60. let vznikla v produkci internetového Amazonu. Číslice šest v názvu seriálu prozrazuje počet epizod, které by měly vyprávět uzavřený příběh o středostavovské rodině, jejíž domácnost převrátí naruby nečekaný host. Podle traileru se před kamerou kromě ohlášené Miley Cyrus nebo Elaine May po delší době objeví i samotný Allen.

Designated Survivor (září)
Kiefer Sutherland se po 24 hodinách a Dotecích osudu vrací na televizní obrazovky jako člen kabinetu, který se nečekaně musí zhostit role prezidenta Spojených států a čelit sérii (nejspíš) teroristických útoků. Tvůrci slibují mix Západního křídla, Ve jménu vlasti a House of Cards, což rozhodně nezní špatně. Stejně jako skutečnost, že pilotní díl režíroval Paul McGuigan (zřejmě nejlepší epizody Sherlocka).

The Exorcist (září)
Seriálové adaptace filmů dopadají neslavně (kromě Farga, kde ale šlo o velmi volnou inspiraci), přesto vznikají stále další (viz například také Lethal Weapon nebo Training Day). Trailer seriálového Vymítače ďábla, sázející na obehrané hororové lekačky (včetně postavy zjevivší se v rozostřeném plánu za jinou postavou nebo bledé dívky blížící se rychle ke kameře), nenaznačuje, že by mělo jít o výjimku potvrzující pravidlo. Scénář navíc napsal Jeremy Slater, který má prsty i ve zprasení Fantastické čtyřky. Skvělá a ve filmu a televizi stále vzácněji přítomná Geena Davis a schopný Rupert Wyatt (Zrození Planety opic) přesto dávají jistou naději, že nám alespoň párkrát naskočí zimomriavky.

Chance (říjen)
Hugh Laurie tentokrát již sice ne jako doktor House, ale přesto stále jako doktor. V adaptaci románu Kema Nunna bude hrát sanfranciského neuropsychiatra, který se zaplete do problémů jednoho z pacientů. Temný příběh postavený na noirovém půdorysu vznikl v režii Lennyho Abrahamsona (Room) a v produkci třetího z velkých streamovacích hráčů vedle Netflixu a Amazonu, společnosti Hulu.

Kosmo (zřejmě říjen)
Politicko-satirický seriál Tomáše Baldýnského by se divákům zřejmě dal prodat jako mix Červeného trpaslíka a britcomu Je to soda. Pokud bude seriál o prvním letu české posádky na Měsíc stejně nekompromisní jako druhý uvedený počin, mohla by vzniknout veřejnoprávní odpověď na zpočátku velmi vtipnou a trefnou Kancelář Blaník.

Mascots (říjen)
Mockument v Česku zatím stále nedoceněného Christophera Guesta by měl podobně jako Nominace na Oscara (2006) nabídnout vtipný a střízlivý pohled na šílení kolem předávání prestižních ocenění. Tentokrát půjde o cenu pro nejlepšího maskota jménem Gold Fluffy a do boje se zapojí tváře známé i z předchozích Guestových filmů – Parkey Posey, Jennifer Coolidge, Bob Balaban nebo John Michael Higgins. Jde o původní tvorbu Netflixu.

Pustina (říjen)
Osmidílná minisérie scenáristy Štěpána Hulíka a režisérů Ivana Zachariáše a Alice Nellis bude po vzoru severských krimiseriálů jako Případ (nedávno uvedený na Cinemaxu) sledovat, jak tragická událost poznamená vztahy uvnitř určité komunity. Podle prvních ohlasů by mohlo jít o srovnatelný (mezinárodní) úspěch, jakým byl Hořící keř.

Quarry (září)
Divákům, kteří neznají seriál Rectify, nenabízí nové televizní drama od týchž tvůrců mnoho záchytných bodů. Hlavní roli vojáka, který po návratu z války ve Vietnamu rozhodně není přivítán jako národní hrdina, ztvárnil málo známý Logan Marshall-Green a největší hvězdou je skotský herec Peter Mullan v roli záhadného cizince, který hledá někoho, kdo by pro něj zabíjel za peníze. Osmidílná série podle románového cyklu Maxe Allana Collinse (zatím vyšlo dvanáct knih, takže autoři seriálu mají z čeho čerpat) by podle prvních ohlasů měla stát spíše na dobře prokreslených postavách než na nečekaných dějových zvratech. První epizodu odvysílá Cinemax již 10. září.

Westworld (říjen)
Dlouho očekávaný a na HBO již několik měsíců velmi intenzivně propagovaný seriál je založený na stejnojmenném westernovém sci-fi thrilleru Michaela Crichtona (autor Jurského parku nebo seriálu Pohotovost) z roku 1973. S nápadem převést příběh o zábavním parku plném robotů, kteří se vymknout kontrole, do filmové podoby, přišel již v 90. letech J. J. Abrams. K výraznému posunu došlo poté, co se projektu ujal scenárista Jonathan Nolan, jemuž alespoň zčásti vděčí za své originální náměty čtveřice filmů Christophera Nolana (Dokonalý trik, Temný rytíř, Temný rytíř povstal, Interstellar). Zůstal věrný westernové stylizaci (inspirací mu byly westerny Sergia Leoneho a Johna Forda), přidal pojetí morálky à la Grand Theft Auto (možnost páchat zločiny bez reálných důsledků) a perspektivu návštěvníků parku se rozhodl doplnit o pohled samotných robotů. V původním filmu byl nejobávanější postavou robotický pistolník s tělem Yula Brynnera, v seriálu bude hrozbu zosobňovat muž v černém v podání Eda Harrise. Tajuplného autora parku si zahrál Harrisův neméně slavný kolega Anthony Hopkins. Česká premiéra desetidílného seriálu s komplikovanou produkční historií (výroba byla v loňském roce na čas zcela zastavena) a ambicemi zaskočit za Hru o trůny, která se vrátí až v létě příštího roku, by měla proběhnout stejně jako ve zbytku světa na začátku října.

Provinilá rozkoš – Komorná

Posted: 14. 8. 2016 in recenze

Tento příspěvek můžete brát jako rozšíření některých mých tezí z recenze pro Lidové noviny.

Komorná se k myšlence o soběstačnosti žen (tentokrát dokonce i během svatební noci), přítomné v řadě jiných filmů z posledních let (Carol, Divočina, Pestrobarvec petrklíčový), ubírá nečekanými cestami, na nichž číhá spousta překvapení. Třeba obří chobotnice, sex stejně živočišný jako v Životě Adele nebo citace slavného záběru z Tenkrát na Západě s příjezdem Jill do města.

S postupným přechodem od zatajování k opačnému extrému, kdy vidíme víc, než bychom chtěli, získává film stále výrazněji pulpový charakter, ale explicitní sex a násilí ani kýčovitě přebarvené scény jako z technicolorových filmů (viz závěr na lodi) nejsou samoúčelné. Podloží pro některé výjevy si Park připravuje dlouho dopředu, jiné vyplývají z jeho zveličení žánrových konvencí nebo ze záliby ve vizualizaci abstraktních konceptů.

Hrůzostrašný sklep lze brát jako zhmotnění strýcovy zvrhlé mysli, záběr z ženského klína dovádí do krajnosti motiv ženské subjektivity a lesbický sex představuje akt ženské liberalizace, při němž se hrdinky nenechávají svazovat rolemi, které jim nařizují muži a dávají naplno průchod tomu, po čem samy touží.

Divácká potěcha z pohledu na extatickou rozkoš dvou splývajících těl (podobně jsou do sebe zaklesnuté první a druhá část filmu) má však příchuť provinilosti. Film zpochybňuje právo mužů zmocňovat se ženského těla pohledem, potažmo tím, že jej promění v umění, ať už v podobě knihy, kresby nebo – jako Park a mnozí jiní režiséři – filmu. Diváci mužského pohlaví jsou tak podvratně situováni do stejné pozice jako muži účastnící se dekadentních večerních předčítání a zakrývající si rozkroky svými klobouky.

Dějištěm podstatné části filmu je dům postavený částečně v japonském a částečně v anglickém stylu. Podobně i Park mísí japonský minimalismus, při němž záleží na sebemenším gestu a symbolice všech užitých objektů (třešeň zpřítomňující nešťastný úděl žen, had jako symbol moudrosti a vědění, které jsou Sukhui zapovězené), s expresivitou gotických melodramat.

Záběry z ptačí perspektivy, nevázané na ničí hledisko, se střídají s prudkými nájezdy kamery v souladu s pohledy, které si mezi sebou postavy vyměňují. Park se proti námitkám vůči neodůvodněným stylistickým excesům pojistil motivem divadla, které většina postav hraje (záměrně přehrávající Kim Tae-ri, zkoušení reakcí na různé situace) a které zároveň znemožňuje brát vážně melodramatickou linii. Láska se rodí z tělesné potěchy a svatebním dárkem je ampule se silně koncentrovaným opiem.

Podobně excesivní jako „scorseseovská“ kamera je i „tarantinovská“ narace s dělením do kapitol, různými vypravěči, korekcí dříve viděného a skoky v čase. Sukhuino vyprávění, určeno vzhledem k tykání a typu poskytovaných informací zřejmě přímo divákovi, nám ozřejmuje to, co protagonistka kvůli přetvářce a rolím, jež je nucena hrát, nemůže vyjádřit jinak.

Hlediskem chudé venkovské dívky je zároveň odůvodněno množství fetišistických detailů šatů nebo šperků (ve druhé části, vyprávěné z pohledu Hideko, jich je mnohem méně). Některé z nich jsou motivovány kompozičně (například brož, kterou Sukhui daruje její adoptivní matka a která dívce později symbolicky pomůže získat zpět ztracenou svobodu), jiné vyjadřují Sukhuinu fascinaci světem, o němž si dosud mohla nechat jenom zdát. Toto okouzlení lze zároveň vnímat jako konfrontaci zaostalejší Koreje s moderním Japonskem, tematizovanou i různou barvou titulků.

Komorná je pro mne precizně semknutým hitchcockovským thrillerem s feministickým sdělením a atmosférou Magického hračkářství Angely Carter. Čím bude pro vás, záleží na tom, které z jejích mnoha rovin budete věnovat více pozornosti.

Agasshi, Jižní Korea, 2016; r.: Chan-wook Park, s.: Chan-wook Park a Seo-Kyung Chung podle knihy Sarah Waters Zlodějka

Holky sobě – Broad City

Posted: 31. 7. 2016 in recenze, TV

Seriálová „bramance“ o dvou nerozlučných kamarádkách z New Yorku mění obecnou představu o tom, jak by měly vypadat, co by měly říkat a čím by se měly zabývat ženy.

(Následující text můžete brát jako doplněk ke článku Kámošky až na krev, který jsem napsal pro A2 a je založený na stejných premisách, ale obsahuje jiné informace, např. na genezi seriálu v něm nezbylo místo.)

Jeden z nejlepších dívčích seriálů poslední doby Girls je stále výrazněji založen na antagonismu jednotlivých hrdinek a myšlence, že ženy jsou samy sobě nejobávanější konkurencí. Svým tónem mnohem uvolněnější sitkom Broad City naopak stojí na nerozlučném přátelství dvou mladých žen a zároveň autorek pořadu. Abbi Jacobson a Ilana Glazer jsou ve svém seriálu (a možná i ve svém životě) dvě mileniálky, které mají problém najít a udržet si stálou práci a stálého partnera, ale nezdá se, že by jim to nějak překáželo v bezstarostné existenci.

Dcera grafického designera Abbi Jacobson se od vysokoškolských studií specializovala na vytváření videí. Zároveň si – stejně jako seriálová Abbi – přivydělávala coby ilustrátorka (kresby, které se v některých epizodách snaží prodávat, jsou její vlastní). Na herecké konzervatoři vydržela asi týden. Hraní podle vyučované techniky se jí příčilo. Toužila po volnosti. Našla ji v newyorském uměleckém kroužku Upright Citizens Brigade (UCB), jehož účastníci, převážně komici, si osvojují improvizační metodu vymyšlenou americkým hercem Delem Closem.

Ilana Glazer vyrůstala v méně kreativním ovzduší. Její otec prodával životní pojistky a její matka dělala otci sekretářku. Dětství Ilana trávila osamoceným sledováním televize. Talent bavit druhé objevila a rozvinula až díky staršímu bratrovi Eliotovi. Společně natočili stovky videí se svými kousky, často parodujícími známé umělce. Oba studovali na New York University (Ilana psychologii), oběma byla vlastní komediální vystoupení před živým publikem, oba dva začali spolupracovat s newyorským týmem UCB. A tak se stalo, že Ilana potkala Abbi.

Vysokoškolsky vzdělané dvacátnice s židovskými kořeny a smyslem pro trhlý humor si hned padly do oka a začaly přemýšlet o společném projektu, kterým by rodičům dokázaly, že čas nezabíjejí jenom kouřením trávy a vysedáváním v kavárnách a při jehož realizaci by nebyly nikým a ničím svazovány. Svou zkušenost ze života mezi současnými newyorskými bohémy proto v roce 2009 začaly s patřičnou parodickou nadsázkou proměňovat ve scénář skečového webového seriálu Broad City. Díky Eliotovi postupně získaly důležité kontakty, lepší technické zázemí a nové fanoušky.

Jednou z fanynek webseriálu byla jedna ze zakladatelek UCB Amy Poehler, čím dál populárnější díky komediální sérii Parks and Recreation. Jejich nabídku camea v poslední, třiatřicáté epizodě s radostí přijala. Počet zhlédnutí oproti předchozím epizodám poskočila o několik desítek tisíc. Abbi a Ilana vytušily, že s pomocí Amy Poehler by svou diváckou základnu mohly výrazně rozšířit a zeptaly se jí, zda by se nechtěla stát výkonnou producentkou televizní verze. Souhlasila. Poehlerová následně díky svým známostem ve světě televizní komedie (mj. mnohaleté vystupování v Saturday Night Live) Broad City prosadila u stanice Comedy Central.

První epizoda Broad City v jeho televizní podobě, se promyšlenější vizuální stránkou (na pomezí dokumentu a animované grotesky) a epizodami trvajícími namísto pár minut téměř půlhodinu, měla premiéru v lednu 2014. Minimálně newyorští hipsteři objevili svůj nový kult. Průměrný počet diváků první řady se ustálil zhruba na 1,3 milionech, což bylo více, než kolik v té době dokázal přilákat mnohem proslulejší Louis C. K. coby Louie, na jehož sebenenávistnou melancholii reagují Abbi a Ilana bezstarostným optimistickým dováděním. Žádné drama, samá komedie. Až ve druhém plánu (a spíše tím, co dělají než tím, co deklamují) podávají Abbi a Ilana výstižný komentář k „přikázaným“ rolím žen a mužů.

Autorky seriálu o ženách, pro které je život ve velkoměstské džungli více o užívání si přítomného okamžiku než o přežívání s hlavou plnou starostí, jak dosáhnout profesního úspěchu a najít si partnera na celý život, ale ani po přesunu do televize nepřerušily svůj kontakt s newyorskou kulturní scénou, která je pro ně jedním z významných zdrojů inspirace. Jednou měsíčně například baví diváky na živém improvizačním vystoupení Broad City Live. Jako improvizace působí i zápletky některých epizod, v nichž na sebe jedna banální příhoda (třeba lidský exkrement nalezený v botě) nabaluje další, stále absurdnější události.

Zdánlivě nahodilé řetězení skečů, točících se zpravidla okolo jednoho ústředního tématu, má ve skutečnosti nečekaně semknutou strukturu s postupně rozvíjenými a navracejícími se motivy, výbornou gradací a jednolitým stylem. Komického efektu je například opakovaně dosahováno přechodem k většímu záběru a odhalením kontextu, v němž Abbi nebo Ilana řekly/provedly něco nepatřičného (do hloubky zabíhající debata o pornonahrávce Colina Farrella, vyslechnutá malými dětmi s matkami). Provázanost jednotlivých skečů ale není zárukou toho, že byste po několika epizodách dokázali dopředu odhadnout, jakým směrem se děj bude ubírat.

Obsahově jsou jednotlivé díly Broad City stejné jako design Ilaniných nehtů nebo úvodní titulky – pokaždé zcela jiné. Všechny narativní cesty jsou otevřené, nic není nemožné a sebevíc ujetý vtip může být vždy doveden ještě o stupeň výš. K vítané nepředvídatelnosti významně přispívá odmítání příběhových schémat založených na klasických otázkách typu „Má mě rád, nemá mě rád?“ Dokud mají Abbi s Ilanou jedna druhou, nic pro ně není překážkou v tom, aby se dobře bavily. Občas na konto svých mužských protějšků, kteří jsou s výjimkou Lincolna zábavnými karikaturami, mnohem častěji vlastní nemožností.

Ano, Abbi a Ilana jsou mnohdy trapné a nemotorné a říkají v nevhodnou chvíli nevhodné věci, ale nemají s tím nejmenší problém. Stejně jako pro Mirandu Hart pro ně jde o součást hry, ve které budete vítězit tak dlouho, dokud si dokážete udržet nadhled a odstup od malicherných každodenních přešlapů. Tím, že své „ženské nedostatky“ proměňují z něčeho nepatřičného, za co by se měly stydět, v něco vtipného a vcelku roztomilého, mění je své přednosti. Jejich síla spočívá v tom, že se nebojí neúspěchu a nervózního smíchu, který jejich počínání může vyvolávat. V ideální společnosti by stejným způsobem měly uvažovat všechny dospělé ženy, veřejným diskurzem stále přesvědčované, že mantinely toho, co je povolené, jsou pro ně mnohem užší než pro muže.

Broad City, USA, 2014-; autorky: Ilana Glazer, Abbi Jacobson; vysílá Comedy Central.

Pražská letní kina 2016

Posted: 25. 6. 2016 in tipy, výhled

Seznam pražských letních kin s tipy na filmy, které mne samotného lákají.

 

Containall – Malá Strana, Cihelná 4, Praha 1

http://containall.cz/mala-strana/program

 

Letní kino MeetFactory; Ke Sklárně 15, Praha 5

http://www.meetfactory.cz/cs/letnikino

 

Letní kino před Crossem; Plynární 23, Praha 7

http://www.crossclub.cz/cs/program/?category=3

 

Letní kino Regina; Hybešova 14, Praha 8

http://www.karlinske-filmove-leto.cz/

29. 6. Carol 

2. 7. Oslněni sluncem

3. 7. Kniha džunglí

6. 7. Spotlight

 

Letní kino v Riegrových sadech

http://www.restauraceriegrovysady.cz/letni-kino/

13. 7. 12 let v řetězech

26. 7. Tenkrát na Západě

9. 8. Skrytá identita

17. 8. Vítězové a poražení

24. 8. Vlk z Wall Street

30. 8. Ďáblův advokát

14. 9. Volný pád

 

Nákladové nádraží Žižkov

17. 6. Sunset Boulevard

22. 6. Lásky jedné plavovlásky

25. 6. Sedm

1. 7. Poslední skaut

8. 7. Vrah mezi námi

22. 7. Thelma a Louise

25. 7. Vyšší moc

29. 7. Fargo

 

Střelecký ostrov

http://www.letnak.cz/

7. 7. Osm hrozných

9. 7. Whiplash

10. 7. Ztraceni v Mnichově

 

Tiskárna na vzduchu; Výstaviště 415, Praha 7

http://tiskarnanavzduchu.cz/program-kategorie/vsechny-akce/?cat_id=10&month=6

28. 6. Realita

7. 7. Divoké historky 

14. 7. Happy End (1967)

21. 7. Fízlové, hajzlové

28. 7. Světáci

11. 8. Spalovač mrtvol

25. 8. Holy Motors

 

Žluté lázně; Podolské nábřeží 3/1184, Praha 4

http://www.zlutelazne.cz/program

28. 6. Pulp Fiction

5. 7. Forrest Gump

12. 7. Rocky

19. 7. Světáci

2. 8. E. T. – Mimozemšťan

9. 8. Klub rváčů

16. 8. Casablanca

23. 8. Čelisti

 

Shane Black posledních třicet let píše a režíruje stále ten samý příběh jednoho či více vyhaslých kovbojů, kteří sice svět svým činy neučiní o moc lepším, ale zpravidla najdou vnitřní rovnováhu a dají do pořádku alespoň své osobní životy. Soukromý detektiv bez licence Holland March (Ryan Gosling) je méně drsným dvojčetem Joea Hallenbecka z Posledního skauta, zatímco ranař Jackson Healy (Russel Crowe) vybízí k zamyšlení, jak by dopadl Roger Murtaugh, kdyby neměl rodinu.

Oba dva navenek nemají mnoho společného a každé jejich setkání musí ze své podstaty skončit v lepším případě výměnou invektiv, v horším zlomenou klíční kosti. Ve skutečnosti vyznávají stejné hodnoty maskulinního „starého západu,“ díky nimž postupně nacházejí společnou řeč. Rozdílnost jejich pohledů na věc, nadhozena hned zkraje voice-overem každého z nich, nicméně zůstává až do konce ústředním tématem filmu, zdrojem humoru i prostředkem k reflexi schémat, na kterých žánr buddy movie stojí.

Namísto toho, aby postavy vystupovaly ze svých rolí a nabízely metafikční komentář k průběhu děje, vyjadřují se k filmovému vyprávění a filmovému průmyslu méně explicitně přímo v dialozích, které se navenek vztahují jen k vyšetřovanému případu. Filmovost světa, do něhož příběh zasadil, Black přiznává od úvodního záběru skrze poničený nápis „Hollywood“, kterým nás zároveň nabádá, abychom následující dvě hodiny nebrali jako film o 70. letech, ale film o filmech (nejen) ze 70. let.

Ve Správných chlapech platí pravidla světů filmových, ne světa reálného, takže opakované vyřešení bezvýchodné situace hrdinů tím, že jim hledaná osoba dopadne na auto nebo tím, že důležitá svědkyně zaparkuje před domem jednoho z nich, chápu jako záměrný výsměch podobným vypravěčským berličkám, nikoliv jako scenáristickou lenost. Blackův cynický pohled na filmy, resp. jejich potenciál měnit svět, prozrazuje i nakládání s kopií pornofilmu, který namísto zamýšlené změny systému způsobí akorát smrt spousty lidí.

Výprava filmu upomíná více k tomu, jak si americká 70. léta pod vlivem seriálů jako Starsky a Hutch nebo vintage porna chceme pamatovat než k tomu, jak skutečně vypadala. Kromě fetišistických objektů (zvonové kalhoty, kožené bundy, Pong) jsou na sebe bez velké úcty k historickým faktům vršeny odkazy k událostem, které tehdy hýbaly Amerikou. Black s nimi ale nepracuje samoúčelně a zabijácké včely, ropnou krizi nebo hippie protesty dokáže zábavně zakomponovat do vyprávění (např. WTF tripová scéna s obřím včelákem).

Učebnicově sevřenou kompozici vyniká přes zdání nahodilosti celý film. Pokud jsme detailním záběrem upozorněni například na jméno modelky, jejíž přednosti si chlapec v úvodní sekvenci prohlíží v otcově pánském časopise Cavalier (který skutečně vycházel), můžeme si být jisti, že tato informace později sehraje svou roli. V některých případech přitom objekt, k němuž byla navedena naše pozornost, sehraje dosti odlišnou roli, než bychom na základě znalosti žánrových konvencí očekávali (pouzdro na pistoli).

Dokonce i bizarní dialog o Nixonovi zjevivším se před smrtí, sloužící zdánlivě jenom k tarantinovskému prodloužení scény a navýšení našich očekávání, co přijde dál, je později zužitkován. Jistě nejde o nic důmyslnějšího než o předem připravený, dobře načasovaný gag, ale i ten stačí jako důkaz, že autor scénáře přemýšlel nad vztahem mezi jednotlivými částmi celku a předpokládal pozorného diváka, který tuto propojenost dokáže ocenit.

Jiné informace, které se dozvíme pouze v rámci vtipné slovní výměny, mají temnější podtext, který je osvětlen až později a přidává postavám na uvěřitelnosti (požár domu a rozpad rodiny vinou Marchovy anosmie). Přes přiznanou a průběžně reflektovanou stylizovanost světa filmu občas dojde ke zvážnění, zpravidla vázanému na postavu Holly, která ve vyprávění funguje jako plnohodnotná parťačka i černé svědomí obou mužů (a zároveň je jim důkazem, že s mládeží to není tak zlé, jak se domnívají).

Náhlé změny tónu, kdy si chvíli nejsme jisti, zda se ještě smát, nebo být znepokojeni, nás vyvádějí z komfortní zóny jednoznačných emocí, do které je vsazena většina současných žánrovek. Během obou projekcí, kterých jsem se zúčastnil, nastalo několik momentů, kdy hlasitý smích diváků přecházel ve smích rozpačitý, případně byl náhle utnut nekompromisní likvidací některé z postav. Dovolím si tvrdit, že šlo pokaždé přesně o ty reakce, o něž Black usiloval. Stejnou režijní suverenitu prozrazuje načasování scén jako z němých grotesek, v nichž exceluje zejména Ryan Gosling, ačkoli jejich komický účinek je někdy zbytečně nabouráván paralelní montáží.

Správní chlapi nejsou bezchybným filmem. Hemží se v nich zbytečně mnoho postav (možná i proto, že původně mělo jít o televizní seriál), některé nikam nevedoucí dialogy rytmu vyprávění spíše škodí, než pomáhají a proměna ústřední dvojice není tak dopilovaná jako v Blackových dřívějších počinech. Mnozí se zřejmě nebudou schopni přenést přes intenzivní pocit, že něco podobného již viděli dříve a že Black používá na diváka pořád stejné finty (známé situace končící neočekávaným způsobem/dotažené dál, než byste čekali).

Proč ale vymýšlet něco zbrusu nového, když víte, v čem excelujete, máte k dispozici tři výborné herce a solidní rozpočet a nic vám tedy nebrání natočit ostrými hláškami a prvotřídním slapstickem našlapanou letní komedii s noirovým nádechem. Žádný z filmů, které jsem letos viděl v kině, mi neudělal větší radost.

The Nice Guys, USA, 2016, r.: Shane Black, s.: Shane Black a Anthony Bagarozzi

„I’ve always tried to do the most right thing.“

Strukturou příběhu je A Most Violent Year klasická gangsterka o vzestupu a pádu jednoho imigranta. Jenomže Abel není klasický gangster, nýbrž pragmatický byznysmen, který by býval zůstal věren svým morálním zásadám, kdyby se mu jeho americký sen nezačal drolit pod rukama. V nebezpečí je jeho podnik i jeho rodina, dva pilíře amerického způsobu života. Přesto se věci stále snaží řešit cestou, kterou považuje za správnou. Svou proměnu ve zločince, stejně pozvolnou jako tempo vyprávění, si nepřipouští. Přiznal by tím porážku. Kdyby se jej manželka zeptala, zda překročil hranici, podobně jako se Kay ptá Michaela Corleona v závěru Kmotra (kterého Chandorův film připomíná více atmosférickým svícením a schováváním postav do stínů než zápletkou a „corleonovskou“ povahou protagonisty), mohl by jí dle svého nejlepšího svědomí odpovědět, že nikoliv. Manželka se ho ale z důvodů, které jsou ozřejměny v závěru, na nic podobného nezeptá. K získávání a ztrácení důvěry dochází obousměrně.

Klasické gangsterce neodpovídá ani dějová náplň filmu, který není akční podívanou, ale dlouhým čekáním na titulní násilí, visící po celý film ve vzduchu. Explicitní násilná scéna skutečně přichází až ve finále. Do té doby se akty násilí dějí mimo záběr (mannovsky realistická práce se zvuky výstřelů) nebo někde v dáli. Na stejném „wait-for-it“ principu je založená také excelentní několikaminutová honička, odehrávající se stejně jako většina zločinů ve filmu za bílého dne, třebaže se sluncem schovaným za mraky (a tím víc je zneklidňující – stačí vzpomenout na Hitchcocka a Na sever severozápadní linkou). Vzrušující je oddalování pointy, tj. dopadení pachatele a odhalení jeho identity. Pointa samotná (zjištění, kdo stál za loupežnými přepadeními) přichází jaksi mimoděk, jen z dobré vůle zločince.

Nemyslím si, že by titul byl míněn ironicky. Film opravdu je plný násilí a zřejmě skutečně sledujeme nejnásilnější rok v životech hlavních hrdinů, ale jde o násilí podprahové, o pouhé tušení všeho zlého, co by se mohlo přihodit. Abel chce svou rodinu za každou cenu ochránit. Jenomže neví, před kým nebo čím, což ho činí zranitelnějším.

Předzvěst něčeho zlého pomáhá udržovat znepokojivě pomalé tempo a plíživá kamera, popírající očekávání vytvořená dynamickou titulkovou sekvencí s povzbudivou hudbou a „rockyovskou“ ranní rozcvičkou. Od tohoto úvodu, implikujícího moc, naději a sílu znovu-probuzené reaganovské Ameriky, to půjde už jen z kopce.

Kromě toho, že film není akční, sděluje nám toho podstatně méně než jiné gangsterské filmy, založené právě naopak na odhalování zákulisí světa organizovaného zločinu. Film nám ohledně Abelova podnikání od začátku něco zatajuje. O jeho skrytých záměrech svědčí tvář napůl schovaná ve stínech. Abel ví víc, což odpovídá jeho přesvědčení, že má situaci pevně v rukou, jak naznačuje také záběr na něj z podhledu, jeho vyrovnaná chůze v pravoúhlých liniích nebo sebejistě působící symetričnost mnohých záběrových kompozic. Teprve později, zhruba od 40. minuty filmu, kdy se poprvé dozvíme něco, co on neví, je zřejmé, že ve skutečnosti není o moc lépe informovaný než my. Svým sebevědomým vystupováním jen skrývá obavy plynoucí z vědomí, že je obětí ve hře mocnějších.

Zdržování, vynechávání a zatajování informací přispívá k neklidu a nejistotě, kdy bude smyčka kolem Abelova krku konečně utažena. Preference přehledných celků před záběry zprostředkovávajícími méně informací (detailů Chandor užívá výjimečně) neodpovídá tomu, kolik se toho ve výsledku dozvíme. Více výmluvné jsou hlediskové záběry postav během dialogů, kdy kvůli malé ohniskové vzdálenosti vidíme ostře pouze jejich tváře, zatímco pozadí je rozmazané a nedává tušit, co se děje za zády promlouvajícího. Zlověstně pomalé nájezdy kamery v atypicky dlouhých záběrech rovněž neslouží primárně k tomu, aby odhalovaly nové dějotvorné skutečnosti. Jenom nepřetržitým, ovšem nikam nevedoucím pohybem vytvářejí očekávání, že se NĚCO přihodí.

O silně formalistické povaze filmu svědčí také již zmíněná snaha charakterizovat postavy tím, jak jsou záběry komponovány (častá symetričnost) a jak se pohybuje kamera (v pravých úhlech). Pokud vidíme asymetrickou kompozici či záběr nasnímaný nestabilní kamerou, někomu se zřejmě situace vymkla zpod kontroly. Jak prozrazuje každá pozice kamery, každý švenk a rozložení světla a stínů v každém záběru, Chandor má nad podobou filmu stejnou kontrolu, jakou by Abel chtěl mít nad vlastním životem. A Most Violent Year svou formální precizností připomíná spíše Kubricka než Coppolu nebo Lumeta. V portrétování krize americké společnosti, paralyzované tím, že přichází o hodnoty, které považuje za svou neodmyslitelnou součást, je ovšem stejně nemilosrdný jako všichni tři dohromady.

A Most Violent Year, USA, 2014, režie a scénář: J. C. Chandor