Temná komedie o tom, že každý zestárne, ale ne každý dospěje.

Režisér Jason Reitman si získal přízeň diváků neodolatelně pozitivním kraťasem Věříme v Boha (2000) a trojicí filmů o hrdinech, kteří sice neztělesňují vzory morálky, ale nakonec prozřou a učiní správné rozhodnutí. Po komedii o lobbistovi tabákové společnosti (Děkujeme, že kouříte, 2005), těhotné teenagerce (Juno, 2007) a muži, který se živí tím, že zaměstnancům velkých firem oznamuje, že dostali výpověď (Lítám v tom, 2009), měl původně natočit adaptaci melodramatické knihy Joyce Maynardové Sváteční víkend. Kvůli odkladu ale získal čas realizovat další scénář feministické striptérky z Minneapolis, držitelky Oscara za scénář k Juno Diablo Cody.

Kdyby autorkou scénáře nebyla žena, snadno by mohlo jít jen o tuctovou komedii o looserovi, který se chopí své druhé šance, bezezbytku naplňující nesmyslný (pakliže není míněn ironicky) český název Znovu a jinak. Dovolím si paušalizující domněnku, že žádný scenárista (muž) by si dnes podobně negativní protagonistku napsat nedovolil. Také v případě, že by hlavním hrdinou byl muž, film by lehko zapadnul coby další sprostá bromance o zoufalci, který si neví rady se životem. Nedokonalé, leč pravdivé ženské postavy už dnes nebudí takový rozruch jako někdy v 90. letech (seriály jako Girls nebo Orange is the New Black jsou jich plné), ale stále představují důvod, proč nějakému filmu věnovat zvýšenou pozornost. Zvlášť, když tu postavu hraje nekorunovaná bitch queen filmového plátna Charlize Theron (hlavně kvůli ní se vyplatí přetrpět například Sněhurku a lovce a její pokračování).

S Charlize Theron obsazenou do hlavní role a finančním zázemím studia Paramount mohl Reitman natočit jednu z nejkousavějších studiových amerických komedií posledních let. Svým brutálně upřímným tónem se jí blíží celovečerní režijní debut Leny Dunham Nábyteček s hrdinkou cca o deset let mladší. Film o špatné postavě, která se nestane lepší – právě třetí akt, nenabízející to, co by většina diváků očekávala, Reitmana údajně přiměl scénář zfilmovat.

Nikdo není dokonalý. Rozvedená sedmatřicetiletá alkoholička Mavis Garyová (Charlize Theron) určitě ne. Život autorky kdysi úspěšných knih pro mladé dospělé (young adult literatura) uvíznul na mrtvém bodě. Došly jí nápady i chuť do života. Kdyby nemusela nakrmit psa, ani se neobtěžuje vstát z postele. Sílu jí dodává zmrzlina, dietní kola a pohasínající naděje na obnovení vztahu s Buddym (Patrick Wilson), jediným mužem, po jehož boku byla skutečně šťastná (nebo tomu alespoň věří).

Když Mavis v mailové schránce přistane fotografie Buddyho čerstvě narozeného potomka, uvědomí si, že nemůže dále ztrácet čas. Sbalí psa a šminky a vyráží do rodného zapadákova, rozhodnuta získat svou středoškolskou lásku zpět. Mavis je necitlivá sebestředná mrcha, kterou nijak netíží, že svou misí může rozvrátit šťastné manželství dvou sympatických lidí. Hlavní pro ni je získat zpět to, co považuje za své vlastnictví. Namísto hledání nového řešení se svou nespokojenost rozhodne řešit návratem do období, kdy spokojená byla. Nerespektuje přitom, že ostatní se na rozdíl od ní ve svých životech posunuli o kus dál. Až na jejího někdejšího spolužáka Matta (Patton Oswalt), který se ani po mnoha letech nedokázal přenést přes zážitek z mládí, kdy byl surově zbit partou homofobů, kteří ho mylně považovali za homosexuála.

S jednou chromou nohou je Matt zmrzačený navenek stejně, jako je Mavis poznamenaná uvnitř. Oba dva sebou navzájem pohrdají podobně jako druhými lidmi a vlastně je to sdílená nenávist, díky které nacházejí společnou řeč a nakonec se jeden před druhým dokáží obnažit víc než před kýmkoli jiným (v doslovném i přeneseném významu). Jestli jste dost velcí cynici, můžete film skrze jejich vztah číst jako temnou love story dvou outsiderů, kteří se vzájemně táhnou ke dnu.

Dlouhodobě chybějící změnu ve vlastním životě si Mavis částečně kompenzuje svými knihami, které jsou – soudě z mimo obraz čtených úryvků – plné vylhaných klišé o druhých šancích a správných rozhodnutích. Prostřednictvím svých postav žila tak dlouho, až ztratila kontakt s realitou a podlehla iluzi, že stejným způsobem jako s hrdiny svých knih může manipulovat i s lidmi ve svém okolí. Jenomže život není pohádka. Život jsou prsní vycpávky, ranní kocovina, jednorázové známosti, příčesek do vlasů, vytahané tričko Hello Kitty a zničující sebeklam.

Díky posedlosti vlastním vzezřením dokáže Mavis podle potřeby změnit alespoň svůj vzhled, když už ne své chování. Je-li třeba, umí zamaskovat stopy totální vyhaslosti („Když necítíš nic“), obléknout si namísto růžových tepláků a zelené mikiny slušivé večerní šaty s velkým výstřihem a přesvědčit ostatní, že se živí jako úspěšná spisovatelka, která dobyla svět. Buddyho postupně zkouší sbalit v různých převlecích podle toho, co si myslí, že od ní očekává – jako sexy dáma, rockerka a matka – aniž by byla ochotna uzpůsobit i své uvažování a zkusit konečně dospět.

Právě vnější zdání úspěšnosti je v závěru důvodem, proč se Mavis dostává zkázonosné rady od Mattovy sestry – podle ní by měla zůstat sama sebou a nic neměnit. Rádi se přesvědčujeme, že druzí jsou šťastnější než my, protože měli lepší příležitosti a více odvahy. Je snazší žít zprostředkovaně a vymlouvat se, proč jsme sami nedosáhli ničeho lepšího, než se vzdát dosavadních jistot a vykročit do neznáma. Mattova sestra si neuvědomuje, že jde o její problém, natož aby jí došlo, že je to také problém ženy, ke které vzhlíží. Postavy, které ve Znovu a jinak nacházejí vzájemné porozumění, jsou looseři, kteří se jen utvrzují ve svém sebedestruktivním životním postoji.

Namísto další hřejivé komedie (hřejivé přitom není ani barevné ladění záběrů) natočil Reitman upřímnou výpověď o třicátnici zaseklé v minulosti, ze které ji zřejmě nevyseká ani bolestivá konfrontace se všemi promarněnými příležitostmi. Přestože posledních dvacet let řeší stále dokola tytéž problémy, poslouchá stále tutéž audiokazetu a jezdí ve velmi podobném autě, Mavis odmítá jakékoli rady a nechce slyšet, že selhala na všech frontách. Po fatálním faux pas během znamenitě vystupňované scény rodinné oslavy možná bude schopna dokončit poslední knihu série, ale sama se z místa zřejmě hnout nedokáže.

Nesympatická postava, které můžete fandit sebevíc (což také budete, protože zlý smích Charlize Theron je neodolatelný), ale která se stejně nezmění. Žádná falešná iluze, že bude lépe. Nezní to lákavě, ale právě díky tomu je Znovu a jinak odvážný, nekompromisní film. Náladu vám nezlepší. Naopak. Budete se cítit „like shit“ (tedy jako Mavis). Ve výsledku to ale může být konstruktivnější pocit než feel good ujištění, že se věci „nějak“ vyřeší.

Young Adult, USA 2011, 90 min, r. Jason Reitman, s. Diablo Cody.

Novinky

Bratři Coenové pracují na scénáři k remaku/rebootu Zjizvené tváře.

Elisabeth Moss si zahraje v prvním anglicky mluveném filmu švédského režiséra Rubena Östlunda.

Jack Nicholson bude hrát hlavní roli v americkém remake nejlepšího filmu loňského roku.

Jacques Audiard zadaptuje westernový román Bratři Sesterové.

James Franco natáčí film o natáčení nejhoršího filmu všech dob.

První záběr z nového filmu Larse von Triera.

Vznikající film Pawla Pawlikovského (Ida) koupily distribuční společnosti MK2 a Protagonist.

Začalo natáčení sequelu Mary Poppins s Emily Blunt v hlavní roli.

 

Delší texty

Jak fanouškovské teorie ovlivňují způsob, kterým se díváme na filmy.

Jeden z posledních rozhovorů s Andrzejem Wajdou.

La La Land pohledem tří odborníků.

Recenze knihy o Stevenu Spielbergovi napsané Molly Haskellovou.

Režisér Chad Stahelski o natáčení skvěle hodnoceného druhého dílu Johna Wicka.

Rozhovor o filmové kritice se zakladatelkami časopisu Kinečko.

Rozhovor s děkanem FAMU Zdeňkem Holým.

Rozhovor s Isabelle Huppert. 

 

Trailery

Baywatch

The Beguiled

A Cure for Wellness

The Fate of the Furious

Guardians of the Galaxy Vol. 2

It Comes At Night

John Wick: Chapter 2

Logan

Marvel’s Iron Fist

Pirates of the Caribbean: Dead Men Tell No Tales

Transformers: The Last Knight

Twin Peaks

Novinky

Paul Thomas Anderson a Daniel Day-Lewis spolu natočí film.

Co nevidět začne natáčení šestého dílu Mission Impossible.

Denis Villeneuve bude točit adaptaci Herbertovy Duny.

Byl zveřejněn trailer na letošní Oscary.

Předsedou poroty festivalu v Cannes bude španělský režisér Pedro Almodóvar. 

Íránský režisér Asghar Farhádi se kvůli Trumpovu zákazu nebude moci zúčastnit Oscarů.

Nový film Edgara Wrighta Baby Drive bude mít premiéru v březnu na festivalu SXSW.

 

Delší texty

Americko-čínské vztahy v Příchozích.

Co čeká Hollywood ve věku digitálních technologií a internetu. 

Dokumentaristka Anna Broinowski vypráví o tom, jak dělala komparsistku v severokorejském propagandistickém filmu. 

Příběh seriálu Girls, jehož poslední řada bude mít brzy premiéru.

Romantické komedie nejsou mrtvé, jenom vypadají jinak.

Typografie ve filmech Davida Lynche.

Vzpomínka na Raoula Coutarda.

 

Trailery

Beauty and the Beast

Ghost in the Shell

Jawbone

Life

The Lost City of Z

Imitace života – La La Land

Posted: 14. 1. 2017 in recenze

(Text obsahuje spoilery.)

Vysněný, mnoho let připravovaný projekt jednatřicetiletého amerického režiséra letos s velkou pravděpodobností vyhraje Oscara za nejlepší film. Členové akademie rádi oceňují snímky o zapálených kreativních lidech. Tím spíše, jsou-li zároveň oslavou Hollywoodu a jeho schopnosti přenést vás do jiného, idyličtějšího světa. La La Land ve skutečnosti není jednoznačnou oslavou podobného eskapismu. Naopak ukazuje, jak nemile vás může překvapit realita (podobně jako část americké společnosti zaskočilo zvolení Trumpa prezidentem), pokud žijete v iluzích, které jste si sami vytvořili.

Působí-li La La Land jako film rozpolcený mezi nostalgickou poctou klasickým muzikálům a civilní indie romancí, domnívám se, že tato rozpolcenost, vedoucí mimo jiné k tomu, že mnohým přijde první polovina filmu super a druhá už ne tak super, není výsledkem nezkušenosti Damiena Chazella, nýbrž organizačním principem vyprávění. Klasická love story jako ze zlaté éry Hollywoodu zde neustále naráží na realitu života v současném Los Angeles.

La La Land má klasickou čtyřaktovou strukturu s prologem a epilogem, která je zvýrazněna rozdělením jednotlivých dějových segmentů podle ročních období. Film sice začíná i končí velkým muzikálovým číslem, ale zatímco to první vás dokáže nakopnout a dodat vám optimistickou víru, že se všechno podaří, to druhé vyvolává smutek nad promarněnou příležitostí. Mezi těmito dvěma póly, tedy mezi tím, co by být mohlo a teskněním za tím, co bylo, mezi setrváváním ve snech a snahou konečně dospět, se pohybuje celý film.

Jednou z hlavních postav La La Landu je LA, město hvězd, v němž se natáčela většina scén (včetně té úvodní a nejambicióznější, složené přes zdání jednoho záběru ze tří dohromady spojených segmentů, kvůli které byla na dva dny zavřena vytížená čtyřproudová dálnice). K hvězdám, ať už na obloze, nebo na plátnech kin, se upínají hlavní hrdinové. Mia prodává cappuccino herečkám, jež občas zavítají do kavárny ve studiích Warner Bros. a ve svém Priusu obráží konkurzy na druhořadé seriály v naději, že se sama jednou stane slavnou herečkou. Jazzový klavírista a skladatel Sebastian hraje pro netečné hosty nóbl podniku a sní o založení vlastního jazzového klubu, ve kterém bude znít výhradně ryzí jazz, ne jeho moderní napodobeniny.

První zimní kapitola končí představením nejprve první a následně (po návratu v čase) druhé z ústředních postav a jejich setkáním, které tak úplně nevyjde a slibuje spíše screwball komedii než romanci. Ve stejném duchu vzájemného popichování se zprvu nese také „Jaro“, během něhož ovšem zároveň dochází ke sbližování páru prostřednictvím zpěvu, tance a starých filmů, které mají oba dva rádi (na rozdíl od jazzu, který se Mia pod Sebovým vlivem teprve musí naučit milovat a který tak ve filmu slouží nejen k překlenutí minulosti a budoucnosti, ale také povahových odlišností). Miin pokoj je polepen plakáty starých a ne moc známých filmů jako Zkouška ženy (1924), Seb v práci hraje melodie, které by se hodily jako hudební doprovod němých grotesek. Hipsterské okouzlení tím, co zrovna nefrčí, je současně sbližuje (navzájem) i vzdaluje (skutečnosti).

Mia a Seb zatím nežijí své sny. Přesto je netrápí nic tak hrozného jako nemanželské dítě nebo válka v Alžíru (viz Slečinky z Rochefortu) a žijí v pohádce, kvůli čemuž také není kontrast mezi oběma úrovněmi fikčního světa dost výrazný. Nadreálná jsou jejich taneční čísla v elegantních, v případě Mii výrazně barevných šatech, během nichž dojde i na popření gravitačního zákona. Záměrně přehnaná, jako z nákladného hollywoodského velkofilmu, je také hudba, která podbarvuje jejich stěžejní rozhodnutí (Mia utíkající z večeře s přáteli do kina za Sebem). Jejich tanečním krokům je na druhou stranu vlastní jistá neohrabanost, zpěv neprozrazuje mnoho let školené hlasy (duet „City of Stars“ a píseň „Audition“ Emmy Stone byly navíc nahrány naživo) a písňové texty občas poněkud kostrbatě komentují jejich nenaplněné životy, ve kterých někdo nebo něco stále chybí. Právě s pomocí hudby se zároveň přesvědčují (nebo navzájem oblbují, chcete-li), že bude líp.

V iluzi dokonalejšího světa klasických muzikálů se tak od začátku objevují trhliny, které se budou postupně rozšiřovat, až muzikálovou rovinu vyprávění během „Podzimu“ víceméně pohltí. Střetávání vysněného a ordinérního světa, na němž své muzikály zakládal také Jacques Demy, dynamizuje vyprávění, je tematizováno příběhem a odráží se i ve stylistických volbách. Různě nápadné napodobování starších muzikálů od Světa valčíků přes Zpívaní v dešti po Sladkou Charity můžeme filmu vyčítat, ale odpovídá tomu, jak Mia a Seb žijí – skrze staré filmy, skrze nápodobu toho, co již bylo (nebo mohlo být). Jsou tolik zaujatí minulostí, že se nedokážou posunout vpřed. Když ovšem opustí nostalgický svět snů sdílených a každý z nich začne následovat svůj vlastní sen, jejich vztah se rozpadá. Po pěti letech je každý z nich sice tam, kde chtěl být, ale zároveň, pokud jde o společný život, úplně někde jinde (podobně deziluzivně končí Demyho Paraplíčka ze Cherbourgu).

Po zhlédnutí části Rebela bez příčiny odjíždějí Mia a Seb ke Griffithově hvězdárně (která je představena prakticky totožným záběrem, jaký jsme před chvíli viděli v Rebelovi), díky čemuž mohou dále pobývat v pomyslném světě filmu, jehož promítání předčasně ukončil shořivší filmový pás. Ke svému snění tak ani nepotřebují technologie, které jsou v La La Landu obecně spíše přítěží než pomocníkem (narušení romantické chvilky vyzvánějícím telefonem, Miina šéfová agresivně ťukající do tabletu, moderní zvuková aparatura, která za Seba odvádí většinu práce, žena datlující do mobilu během Miina konkurzu). Život v La La Landu napodobuje umění a opačně – Miino monodrama je podle všeho silně autobiografické. Vypadá to, že se hrdinové octli v začarovaném kruhu neustálého napodobování.

S plynulými steadicamovými tanečními sekvencemi, během kterých se do tance zapojuje i kamera, a okrasnými cinemaskopickými kompozicemi se zapadajícím sluncem ostře kontrastují velké detaily tváří nebo „neučesanost“ z ruky snímané hádky, které předchází dialog rozsekaný na záběry a protizáběry (v kontrastu s předchozími záběry-sekvencemi). Relativní hladkost přechodů je dána mj. nahrazením studiových dekorací autentickými lokacemi (vyjma záměrně umělého finále), čímž vniká dojem, že se hrdinové mohou zasnít a přenést do magického světa zpěvu a tance prakticky kdykoliv, což je jenom vzdaluje definitivnímu zakotvení v realitě.

K pozoruhodnému prolnutí prvků plnokrevného muzikálu v tradici studia MGM a syrové indie estetiky realistických dramat dochází dokonce i během závěrečné taneční sekvence à la Američan v Paříži, dokládající, že Seb a Mia se vlastně nic nenaučili a žijí stále s hlavami v oblacích. Do sekvence je totiž mimoděk zakomponováno několik rozostřených home video záběrů roztřesenou 8mm kamerou.

Postupně hořknoucí indie romance i pocta slavným muzikálům, La La Land je filmem ukotveným v přítomnosti a přitom nadčasovým a naznačujícím, jakým směrem by se kdysi tak milovaný žánr mohl v budoucnosti ubírat.

La La Land, USA 2016, 128 min, r. a s. Damien Chazelle.

Filmy, které je dobré (nikoliv nezbytné) znát, chcete-li si více vychutnat ambivalentně vyznívající poctu klasickým i postklasickým muzikálům La La Land. Po kliknutí na odkaz se o dané souvislosti dozvíte více.

7th Heaven (1927) – klasické milostné drama inspirovalo dvojí zakončení La La Landu.

Američan v Paříži (1951) – zejména závěrečná taneční sekvence ve snové verzi Paříže.

Broadway Melodie 1940 (1940) – Gosling a Stoneová tancují v epilogu před podobným hvězdným pozadím jako Fred Astaire a Elaine Powell v tomto snímku.

Casablanca (1942) – Mia ukazuje Sebovi okno, ze kterého se dívali Humphrey Bogart a Ingrid Bergmanová (jejíž velký plakát zdobí Miin pokoj v první části filmu), méně přímou aluzí je připomenutí společné minulosti formou hry na piano. Chybí už jenom hláška „Of all the gin joints in all the towns in all the world, she walks into mine.“

Černá kočka (1934) – jeden z filmových plakátů v Miině pokoji.

The Dove (1927) – jeden z filmových plakátů v Miině pokoji.

Opilí láskou (2002) – Miu a Seba vidíme v jednu chvíli v téměř totožně komponovaném záběru.

Přidej se k nám (1953) – inspirace pro taneční číslo k písni A Lovely Night.

Rebel bez příčiny (1955) – Mia a Seb jdou na film do kina, pak vyrážejí do Griffith Observatory, kde se natáčel i Rebel.

Slečinky z Rochefortu (1967) – jazzový muzikál, v němž fantazie a realita koexistují podobným způsobem jako v La La Landu (podrobněji se o tomto aspektu rozepisuji v komentáři na ČSFD, viz případně také Demyho předchozí, podobně pestrobarevný, ale méně doladěný film Paraplíčka ze Cherbourgu).

Soy Cuba (1964) – dlouhý záběr s kamerou, která skočí do bazénu, se objevil také ve Hříšných nocích, poprvé ale něco takového napadlo Michaila Kalatozova (nebo kameramana Sergeje Urusevského) v epické mytizaci Kuby.

Svět valčíků (1936) – a také ostatní scény z tohoto a z jiných filmů s tancujícím a stepujícím Fredem Astairem a Ginger Rogersovou, třeba Páni v cylindrech (1935).

Sweet Charity (1969) – Mia vyráží s kamarádkami na tah a užívá si to podobně jako Shirley MacLaine v prvním filmovém muzikálu Boba Fosse.

Volný pád (1993) – Los Angeles, dopravní zácpa a Michael Douglas, kterému právě došla trpělivost.

Všichni říkají: Miluji tě (1996) – jiný muzikál se záměrně nedokonalými tanečními výkony, v němž tanec povznáší.

Week End (1967) – dlouhá jízda podél automobilů stojících v dopravní zácpě, La La Land začíná podobnou.

Zabijáci (1946) – jeden z filmových plakátů v bytě, kde bydlí Mia.

Zkouška ženy (1924) – jeden z filmových plakátů v Miině pokoji.

Zpívání v dešti (1952) – mnoho vizuálních narážek i samotná skutečnost, že jde o pohled do zákulisí šoubyznysu, viz odkaz.

Další filmy, které je dobré znát: Annie Hall (1977), Funny Face (1957), Chorus Line (1985), Leopardí žena (1938), Miluj mne dnes v noci (1932), New York, New York (1977), Pověstný muž (1947), Sedm nevěst pro sedm bratrů (1954), Zrodila se hvězda (1954).

Průběžně doplňovaný výhled slibných filmů, které by se v letošním roce měly nebo mohly objevit v české distribuci a nových seriálů (tentokrát neuvádím seriály, které byly pouze obnovené pro další sérii). Hvězdičky značí, že jsem daný film/seriál již viděl a takto ohodnotil.

LEDEN

Agnus dei ****
La La Land ****
Paterson *****
Rozpolcený ***
Zakladatel

ÚNOR

Jackie ***
John Wick 2
Klient ***
LEGO® Batman film
Lék na život
Lion ***
Místo u moře ****
Mlčení *****
Moonlight ****
Spojené státy lásky ****
T2 Trainspotting

BŘEZEN

Ghost in the Shell
Kong: Ostrov lebek
Logan
Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho ***
Skrytá čísla ****
Tulip Fever
Volání netvora: Příběh života

DUBEN

Nocturama
Rychle a zběsile 8
Zkouška dospělosti ****
Ztracené město Z

KVĚTEN

Po bouři *****
Strážci Galaxie Vol. 2

ČERVEN

Rock that Body
Wonder Woman
World War Z 2

ČERVENEC

The Beguiled
Dunkerk
Temná věž

SRPEN

American Made
Baby Driver

ZÁŘÍ

The Coldest City

ŘÍJEN

Blade Runner 2049
The Snowman

LISTOPAD

Coco
Liga spravedlnosti
Murder on the Orient Express
Paddington 2

PROSINEC

Pitch Perfect 3
Star Wars: Episode VIII

ZATÍM BEZ DISTRIBUTORA

20th Century Women
Aquarius ****
Baden Baden
Cameraperson
Day 6
Dau
The Death and Life of John F. Donovan
The Death of Stalin
Downsizing
The Dreamed Path
Dreyfus Affair
Fences ***
Free Fire
Grave
Happy End
I Am Not Your Negro
The Illinois Parables
Logan Lucky
Kate Plays Christine
The Love Witch ****
Loving ****
Můj život Cuketky
Neruda
Okja
Patriots Day ***
Prevenge
Redoutable
The Shape of Water
Stronger
Submergence
Suburbicon
Suspiria
Tower
Three Billboards Outside Ebbing, Missouri
The Trap
Under the Silver Lake
Weightless
The Witness
Wonderstruck
You Were Never Really Here

SERIÁLY

American Gods
Big Little Lies
Britannia
The Deuce
Feud
Future Man
Guerrilla
The Handmaid’s Tale
I’m Dying Up Here
Iron Fist
Legion
Mindhunter
Room 104
Sharp Objects
The Son
Taboo
The Terror
Time After Time
Twin Peaks

Image  —  Posted: 2. 1. 2017 in tipy, TV, výhled

Nemusíte sledovat filmy, abyste věděli, že letošní rok byl bohatý na horory. Zůstaňme ale u hororů filmových. O těch ostatních toho bylo a bude napsáno dost. Jedním z nejsoustředěněji režírovaných filmů, které se objevily v české distribuci, byla skrz naskrz naturalistická Čarodějnice, která dokáže s minimalistickými prostředky to, co by měl umět každý dobrý horor – silně vás znepokojit. Realistického efektu Čarodějnice, vyvolávající dojem, že byla v 17. století přímo natočena, se jinými prostředky snaží dosáhnout solidní pokračování kultovního hororu Blair Witch, nacházející smysluplnější důvody pro natáčení všeho dění, nebo westernová variace na kanibalské filmy o střetu civilizace a divochů Kosti a skalp. Veškerého realismus se oproti tomu v posledním aktu k vlastní škodě zříká krásně vystupňovaná historka z pitevny The Autopsy of Jane Doe. Pokud se neztratíte v lese a nedostanou vás čarodějnice, nejspíš zemřete ve tmě. Nápaditými distribučními názvy se nás o tom letos snažily přesvědčit hned dva horory – Zhasni a zemřeš, který je i při osmdesáti minutách zbytečně natahovaný, a vynikající Smrt ve tmě, „ujišťující“ nás, že spravedlnost je slepá a ekonomická krize ještě zdaleka neskončila.

Nejen v hororech se ale zhmotnily některé z nejistot dneška. Konkrétněji pojmenovává původ i důvody společenského napětí tarantinovka Osm hrozných, dokument Avy DuVernay 13th nebo dynamická Sázka na nejistotu. Oscarový Spotlight je pak pro změnu oslavou odvážné a trpělivé investigativní žurnalistiky, založené na pečlivém vyhodnocování obrovského množství dat, které potřebujeme stále více, ale na stránkách novin a zpravodajských webů jej nacházíme stále méně (kriminalistickou ukázkou stejně svědomité práce s fakty je francouzská detektivka Případ SK1). Doba vymknutá z kloubů se ovšem obtiskla také do únikových komedií, ve kterých byly letos stavěny na hlavu nejen genderové stereotypy (Mike i Dave sháněj holku, Matky na tahu), ale také svět módy (Zoolander No. 2) a proletariátu (Grimsby). Zejména poslední dva filmy jsou natočeny v duchu „everything goes“ a nedávají vám moc velkou šanci odhadnout, co se odehraje v následující minutě. Možná zemře Justin Bieber, možná bude Donald Trump nakažen virem HIV (podobně ujeté je velké novozélandské překvapení Hon na pačlověky, oslovující ovšem i méně otrlé diváky).

Záměrná přepálenost filmových komedií jako kdyby byla reakcí na stále větší utlumenost komedií televizních, které jsou naopak mnohem výrazněji ukotveny v realitě a smích se při jejich sledování mísí s pocitem trapnosti a provinilosti (Atlanta, Better Things, NesváRozvod). S rozpačitým pocitem, že něco podstatného zůstalo nevyřčeno, nikoliv s ujištěním, že všechno bude v pořádku, diváky zanechává i Toni Erdmann, který je sice nejvtipnějším filmem letošního roku, ale tradiční představu o komedii coby „feel good“ podívané zdaleka nenaplňuje. Na Toniho filozofii ozvláštňování rutinní každodenností něčím neobyčejným je založen také Paterson, společně s Kaili Blues nejpůsobivější filmová báseň letošního roku – zenově vyrovnaný film, kterým se necháváte unášet jako proudem řeky. Podobně opojný je muzikál připomínající road movie American Honey, ukazující – podobně jako seriálový Semestr – dospívání generace bez budoucnosti.

Neexistenci jistot nám průběžně připomínaly nákladné hollywoodské žánrovky. Deadpool zboural čtvrtou zeď mezi herci a diváky, Krotitelé duchů ukázali, že slavná značka dokáže stát na vlastních nohou i s ženami na místech mužů a v Sedmi statečných vzalo za své pojetí kovbojů jako neohrožených bílých mužů. Ty blockbustery, od nichž se očekávalo hodně, zklamaly (Jason Bourne, Obr Dobr, Sebevražedný oddíl), ty, které vypadaly jako vytěžování již vytěžených nápadů, naopak příjemně překvapily (Kniha džunglí, Star Trek: Do neznáma, Ulice Cloverfield 10). Ještě podnětnějším přístupem k žánrovým konvencím se jako obvykle vyznačovaly indie tituly, např. mumblecore romance Blue Jay, nenápadná komedie o rozpadávající se partě komiků Don´t Think Twice, moderní western Hell or High Water nebo nevypočitatelný romantický psychothriller Strýček John, jehož humor je podobně černý jako ten, se kterým pracuje Paul Verhoeven v Elle, jednom ze svých nejlepších a nejprovokativnějších filmů.

V českém filmu se vše podstatné odehrálo během prvních tří měsíců roku, kdy měl premiéru Rodinný film, Já, Olga Hepnarová a Rudý kapitán. Nic lepšího ve zbytku roku nevzniklo, zato špatných komedií, jejichž tvůrci prokázali mimořádně nízkou míru vkusu, jsme mohli jako každý rok vidět bezpočet. Větší pohyb bylo jako obvykle možné zaznamenat v dokumentární tvorbě, byť ani pro ni nešlo o nejlepší rok. Trvalejší hodnotu má zejména Normální autistický film, ukazující, jak jinak (a citlivěji) lze natočit filmy o lidech, kteří se odchylují od „normálu“. Domácí audiovizuální události roku byly letos k vidění nikoliv v kinech, ale na obrazovkách televizí a monitorech počítačů. Česká televize zariskovala s Modrými stíny, HBO nabídlo očekávanou nadstandardní kvalitu v Pustině a Stream nadchnul mileniály Semestrem.

Sjednocujícím prvkem nejlepších nových filmů, které jsem letos viděl, je křehkost. Stačilo by málo a scény, které mají být vtipné by v těchto filmech byly mrazivé a opačně (Elle, Správní chlapi, Toni Erdmann). Díky precizní režii mizanscény (včetně herců), při které záleží na všech plánech a každém detailu, mají navenek jednoduché příběhy mnohem více vrstev a rezonují ve vás podstatně déle, než kdyby byly natočeny metodou záběr/protizáběr (Po bouři, Poslední rodina, Sieranevada). Zásluhou dobře zvoleného rytmu nejsou unavující a nudné, ale naopak vás nabíjejí neuvěřitelnou energií (American Honey, Paterson). Žánrových vzorců využívají k více či méně nenucenému komentování přítomnosti a jsou otevřené více typům čtení (Osm hrozných, Zootropolis). Jsou to zkrátka filmy, které fungují bezvadně, ale stačilo by málo, aby fungovat přestaly.

___________________________________________

Vybíral jsem ze všech letos poprvé viděných filmů s copyrightem 2015 a 2016, které nebyly do běžné kinodistribuce uvedeny v loňském roce. Deset nejlepších filmů je zvýrazněno. K podstatné části toho nejlepšího jsem se obsáhleji vyjádřil buď dříve zde na blogu, ve svém komentáři na ČSFD nebo v jiném médiu (American Honey na Indiefilmu, Carol, Humr, Komorná v LN, Broad City, Hedi, Správní chlapi v A2, Boj, Horace and Pete, Naše malá sestra v Cinepuru, Sully: Zázrak na řece Hudson ve Filmu a době, o Semestru by časem měl vyjít můj text v Revue Filmového přehledu).

50 nejlepších filmů 2015-2016

13th – složité téma, čistě, přehledně a vtahujícím způsobem zpracované.
Adam Curtis: Bitter Lake – komplexní dokumentární esej, díky kterému budete lépe chápat, co se to ve světě vlastně děje.
American Honey – bezprostřední a osvobozující prožitek z jízdy odnikud nikam.
Blue Jay – sympatická konverzačka o vztazích, které si neseme v sobě i dlouho po jejich skončení.
Boj – válka jako problém bez jednoduchého řešení.
Bostonský maraton: Atentát – věcná a napínavá rekonstrukce, dojemná i bez nadbytečného patosu.
Buchty a klobásy – film obnažující bez servítků žravou podstatu konzumerismu.
Carol – romance, ve které každé gesto vydá za tisíc slov.
Cartel Land – dokument „z terénu“, stejně strhující jako Sicario.
Čarodějnice – horor, který mne dokázal s nemnoha prostředky hodně rozhodit.
Červená želva – krása v jednoduchosti, více jsem o ní napsal sem.
De Palma – slavný režisér sedí před kamerou a povídá, potěcha pro všechny cinefily.
Don’t Think Twice – příjemná komedie s opravdovými postavami a jejich opravdovými problémy.
Elle – nezaškatulkovatelný černohumorný thriller, který si velmi chytře hraje s divákem.
Experimenter – film o experimentech, který je sám experimentem zkoušejícím vaši pozornost.
Hedi – intimní příběh vnitřní i vnější revoluce, film, který nám nepotřebuje nic dokazovat.
Hell or High Water – peckinpahovská kovbojka, která trpělivě a s nostalgií zachycuje konec starých časů.
Hledání – výborné rozloučení s hrdiny jednoho z nejupřímnějších a nejvýstižnějších vztahových seriálů pro mileniály.
Hon na pačlověky – novozélandský Rambo, film, který mě od začátku do konce bavil a překvapoval.
Humr – nekompromisní absurdita o pravé povaze milostných vztahů, láska je slepá.
HyperNormalisation – neocenitelná snaha vysvětlit, jak vzniká a komu slouží „pravda“ v post-pravdivé době.
Kaili Blues – portrét dnešní Číny ve verších, co záběr, to báseň.
Kniha džunglí – prvotřídní zábava pro celou rodinu, bez obav můžete zhlédnout s kýmkoliv.
Komorná – rafinovaný erotický thriller na více zhlédnutí, podrobněji také zde.
Kosti a skalp – hororový western plně zužitkovávající svou pomalost.
Muzeum nevinnosti – poetický doplněk k jedné z nejlepších knih, které jsem letos četl.
Naše malá sestra – docela obyčejné drama, natočené s neobyčejnou vnímavostí k ženským postavám.
Normální autistický film – cenná změna perspektivy, normální svět pohled autistických dětí.
Osm hrozných – mistrovsky vystavěná detektivka, ve které jsou všichni vrahy i oběťmi.
Paterson – zenový film, který mi dodal energii a zlepšil náladu na celý týden.
Po bouři  – nenuceně plynoucí hořkosladké rodinné drama bez falešného tónu, velmi osobní záležitost.
Poklad – skoro pohádková rumunská satira o tom, jak si v bývalé socialistické zemi představují kapitalismus.
Poslední rodina – velký objev polské kinematografie, instantní paneláková depka.
Případ SK1 – maximálně věcné procedurální krimi pro analyticky založené systematiky.
Rodinný film – jeden z mála českých filmů, které nedělají ústupky a nepodceňují diváka.
Sieranevada – bytová tragikomedie, ve které všichni mluví o všem možném, jenom ne o tom podstatném.
Smrt ve tmě – jednoduchý, ale do poslední kapky krve vytěžený koncept.
Spotlight – ze správných důvodů idealistické drama pro stejný typ diváků jako Případ SK1.
Správní chlapi – proklatě černohumorný neo-noir mi pomohl v době největší osobní krize, více zde.
Star Trek: Do neznáma – nejzábavnější a nejrychlejší, ale nikoliv nejhloupější Star Trek film.
Strýček John – podvratná a zvrácená multižánrovka.
Sully: Zázrak na řece Hudson – solidní drama ze staré školy, ve kterém je všeho tak akorát, více taky tady.
Toni Erdmann – slavnostní premiéra v Lucerně otřásající se smíchem pro mne byla kinozážitkem roku, víc tu.
Ulice Cloverfield 10 – thrillerová lahůdka bez zbytečného záběru, dolující maximum z jednoduché situace.
Vzpomeň si – přímočarý revenge thriller s překvapující, ale smysluplnou pointou.
Wiener-Dog – pravý opak hřejivých komedií s pejsky, doporučuje devět z deseti mizantropů.
Zákon trhu – odlidšťující moc systému v syrovém veristickém dramatu.
Zastavte vymírání – svět čeká zánik, ale po tomto dokumentu uvěříte, že jej silou obrazů můžeme lehce oddálit.
Zítra – aktivistický dokument, který nevyznívá jako hloupá, na city hrající agitka.
Zootropolis: Město zvířat – ještě lepší buddy movie než Správní chlapi, jedno z největších překvapení.

10 nejlepších seriálů

American Crime Story: The People v. O.J. Simpson – výborně zrežírované a komplexní krimi a soudní drama.
Broad City III – sérii od série subverzivnější komediální šílenost, ve které dvě ženy dělají to, co by podle mínění většinové společnosti dělat neměly, více zde.
Horace and Pete – hodně smutná komedie, která jde proti všem očekáváním.
Jedna noc – noirová detektivka, vězeňské a soudní drama, seriál, který nedělá složité věci jednoduchými, více zde.
London Spy – trochu jiná špionážní britská minisérie, vyvolávající pozoruhodně různorodým stylem jednotlivých epizod pestrou paletu emocí.
Making a Murderer – fascinující dokudrama, ukazující podobně jako Jedna noc, jak složité je dobrat se spravedlnosti.
Modré stíny – nepochopený experiment, jehož styl toho mnohdy sděluje více než jeho postavy.
Mr. Robot II – poněkud nadbytečné pokračování, ovšem s několika nezapomenutelnými epizodami.
Semestr – přesné, chytré, mrazivé, nic promyšlenějšího u nás letos nevzniklo.
Stranger Things – seriál, který vám nedá vydechnout, protože je stejně vtahující jako Spielbergovy filmy.

Nejlepší herecké výkony

Amy Adams (Noční zvířata, Příchozí)
Pilou Asbæk (Boj)
Cate Blanchett (Carol)
Jeff Bridges (Hell or High Water)
Adam Driver (Girls V, Paterson)
Ralph Fiennes (Ave, Caesar!, Oslněni sluncem)
Ryan Gosling (Správní chlapi)
Ethan Hawke (Born to Be Blue)
Sandra Hüller (Toni Erdmann)
Isabelle Huppert (Elle, Začít znovu)
Vincent Lindon (Zákon trhu)
Laurie Metcalf (Horace and Pete)
Elisabeth Moss (Královna země, Mad Men VII)
Sarah Paulson (American Crime Story, Blue Jay, Carol)
Charlotte Rampling (45 Years, London Spy)
Tim Roth (Chronic, Osm hrozných)
Kurt Russell (Deepwater Horizon: Može v plamenech, Kosti a skalp, Osm hrozných)
Peter Simonischek (Toni Erdmann)
John Turturro (Jedna noc)
Alicia Vikander (Dánská dívka, The Light Between Oceans)

5 nejpřeceňovanějších filmů

Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny
Muž jménem Ove
Orel Eddie
Suburra
Winter on Fire

Best of 2016

The Atlantic – filmy, seriály.

AV Club

Blu-ray – BD.

Collider – seriály.

Empire

Filmmaker Magazine

Flavorwire – dokumentyplakáty.

The Hollywood Reporter – dokumenty, zahraniční filmy, seriálové epizodyherecké  výkony.

Indiewire

Little White Lies – filmy, domácí kino.

Paste Magazine – seriályhorory.

Pop Matters

Radio Wave – filmy, seriály.

Rogert Ebert – filmy, herecké výkony.

Screen

Sight & Sound

Slant – herecké výkony, seriály, scény, BD, filmy.

Variety – seriálové epizody, filmy.

Vltava – dokumentární filmy, hrané filmy.

Vulture – seriályknihy.

 

Čtení

Damien Chazelle o jeho oslavované novince La La Land.

Esej o ultimátní vánoční klasice Život je krásný.

Filmová camea Donalda Trumpa.

Filmová kritika ve věku algoritmů.

Jsou komediální seriály mrtvé?

Náboženství ve filmech Martina Scorseseho.

Nadvláda stylu nad obsahem ve filmech Noční zvířata a Neon Demon.

Rok 2016 a snímky afroamerických filmařů.

Rozhovor s režisérkou nejlepšího filmu letošního roku Maren Ade.

Rozhovor s režisérem nového SW filmu, Garethem Edwardsem.

Rozhovor s režisérkou Avou DuVernay.

Subverzivní motivy v málo známém filmu Veita Harlana.

Uplynulo šedesát let od vzniku jižanského eposu George Stevense Obr.

 

Videoeseje

Evoluce komiksových filmů.

Shane Black a vánoční filmy.

Srovnání filmů Alfreda Hitchcocka a Briana De Palmy.

 

Poslech

České filmy a genderové stereotypy v nich.

Diskuze filmových kritiků o čtveřici z nejlepších filmů roku, mj. o Elle a Moonlightu.

Nejlepší (video)hry roku 2016 podle redaktorů Polygonu.

Reprezentace queer postav ve filmové a televizní fikci.

 

Trailery a teasery

Blade Runner 2049

A Cure for Wellness

Dunkirk

The Emoji Movie

John Wick: Chapter 2

Prevenge

Twin Peaks III

Koloběh života – Červená želva

Posted: 18. 12. 2016 in recenze
Tags:

Za svůj poetický krátkometrážní snímek o samotě a pevnosti rodinných pout Father and Daughter (2000) obdržel nizozemský animátor Michaël Dudok de Wit v roce 2001 Oscara. V podobném duchu se nese a podobná témata zkoumá letošní Červená želva, která má šanci získat stejné ocenění, ovšem v kategorii dlouhých animovaných filmů. Svůj bezeslovný celovečerní debut natočil v Londýně žijící režisér ve spolupráci s mistry animace z japonského studia Ghibli a podle scénáře, na němž se podílela režisérka Pascale Ferranová, autorka podmanivé studie odcizení v moderní společnosti Ptáci a lidé (2014).

Přes množství kulturních vlivů jde o vzácně semknutý, stylisticky neobyčejně čistý snímek, v němž se japonská mystičnost (zejména ve vztahu k přírodě) snoubí s evropskou intelektuální tradicí. Film zaplněnými symbolickými obrazy a založený na myšlence propojenosti jednotlivých složek živého světa zároveň dokáže oslovit diváky napříč kulturami.

Příběh, do něhož jsme vrženi bez jakékoli expozice, nemůže být prostší. Rozbouřený oceán. Trosky lodi. Bezejmenný muž je vlnami „vyplivnut“ na opuštěný ostrov, kde se s pomocí pevné vůle, síly a inteligence snaží přežít a zároveň vymyslet způsob, jak z ostrova odplout do civilizace. Zhruba třetinu filmu sledujeme, jak trosečník prozkoumává své nové útočiště, tvořené lesy, lagunami i jeskyněmi, a učí se ve svůj prospěch využívat jeho přírodního bohatství. Po nějakém čase si muž postaví vor a vydává se na otevřené moře. Jeho plavbu ale překazí velká červená želva. Hrdina si proto postaví nové plavidlo a zkouší štěstí znovu. Želva opět zasahuje. Úspěšný není muž ani potřetí. Poté želva vyleze na břeh, je trosečníkem omráčena a… promění v krásnou rusovlasou ženu.

Film zkoumající sebezáchovnou schopnost jednotlivce tím získává nečekaný nový rozměr. Místo umožňující přežití ze dne na den se mění v domov, který je třeba udržovat s vidinou dlouhodobějšího života. Od základu se tak proměňuje vztah muže k ostrovu. Jak později vyplyne z příběhu a jak je zřejmé také z kompozic záběrů, vytvářejících vizuální paralely mezi hlavním hrdinou a prostředím, člověk a příroda jsou na sobě závislí. Pouze díky jejich spolupráci, kterou si zřejmě ani neuvědomují, může pokračovat věčný cyklus vzniku a zániku, zrození a smrti. Téma, jimž se napříč svou filmografií v mnohem epičtějším rozsahu zabývá Terrence Malick, dokáže de Wit zkoumat na minimální ploše a bez jediného slova.

Ke komunikaci s divákem používá Červená želva především výmluvných obrazů, které jsou konkrétní i nadčasové a postupně nám odhalují unikátní, přesto univerzálně srozumitelnou vnitřní logiku fikčního světa. Díky cyklickému opakování situací vzniká dojem organické propojenosti všeho se vším. Pokud se něco stane ostrovu, musí se přirozeně něco stát také člověku, který jej obývá. Slovy těžko popsatelná a racionálně se vzpírající symbióza na vás oproti intelektuálnějším filmům zapůsobí tím silněji, čím méně budete to, co vidíte, podrobovat analýze. Film jako kdyby nás hned svými úvodními obrazy, kdy je trosečník unášen vlnami a nezbývá mu, než se přizpůsobit jejich rytmu, vyzýval k tomu, ať otevřeme svou mysl a necháme se unášet příběhem.

Očistná jednoduchost není vlastní pouze příběhu, ale také vizuální stylizaci, která čtenářům komiksů může připomenout tvorbu kreslířů jako Jean „Moebius“ Giraud nebo Georges „Hergé“ Remi. Zásluhou (ne)obyčejně krásné animace je film podmanivý i během okamžiků, kdy se v něm nic zvlášť dramatického či lyrického neděje. Výtvarná stránka na pomezí magického a realistického nás přitom vede ke stejnému poznání jako zápletka filmu – přírodní řád nemusíme chápat, ale měli bychom jej respektovat. Toto ekologické poselství nám de Wit nijak nepodsouvá, nechává jej s lehkostí, která charakterizuje celou Červenou želvu, vyplynout ze souhry obrazu, zvuků a hudby.

La Tortue Rouge, Francie/Japonsko 2016, 80 min, r. Michaël Dudok de Wit, s. Michaël Dudok de Wit, Pascale Ferran

Hvězdné obsazené rodinné melodrama Je to jen konec světa je dalším z filmů zázračného dítěte frankofonní kinematografie, jež štěpí publikum na dva tábory.

Diváci, kteří vlastním stylem okouzlené filmy sedmadvacetiletého kanadského režiséra Xaviera Dolana vydýchávají jen s obtížemi, volí pro jejich popis s oblibou slovo „póza“. Dolanův nejnovější snímek, premiérově představený na festivalu v Cannes, odkud si odvezl Velkou cenu poroty, je ovšem pozérský a sebevzhlíživý výrazně méně než Imaginární lásky nebo Mami! Forma, styl a vyprávění jsou zde ve vzácné symbióze. Zatímco Dolanovy kritiky uměřenost filmu možná mile překvapí, ten, kdo očekával další režijní exhibici, bude zklamán.

V centru adaptace stejnojmenné divadelní hry z konce 90. let je dysfunkční maloměstská rodina, kterou po dvanácti letech nepřítomnosti přijíždí navštívit mladý spisovatel Louis (Gaspard Ulliel). Nejvřelejšího uvítání se ztracenému synovi dostává od matky (Nathalie Baye), která by se pro svou excentrickou povahu a výrazné kostýmy dobře vyjímala ve filmu Pedra Almodóvara. Ostatní, Louisova mladší sestra Suzanne (Léa Seydoux), jeho starší bratr Antoine (Vincent Cassel) a bratrova partnerka Catherine (Marion Cotillard), zatím tápají, jaký postoj k hostovi zaujmout.

Suzanne, tíhnoucí k Louisovi očividně více než ke svému staršímu bratrovi, se snaží opatrně obnovit dávno přerušené pouto. Výbušný Antoine, nepříliš úspěšně zápasící s rolí hlavy rodiny, Louise oproti tomu vnímá jako rivala a staví se vůči němu do ofenzívy, projevující se stále více vyostřenými hádkami. Nestrannou pozorovatelkou rodinného dramatu, jež se odehrává před jejíma očima, se snaží zůstat Catherine, přehodnocující s každým nově odhaleným hříchem z minulosti svůj názor na jednotlivé členy famílie, která svou příležitost k obnovení někdejší harmonie již zřejmě zmeškala.

Mluvit a nic neříct

K uvolnění dusivé atmosféry, na které se vedle napjatých rodinných vztahů podílí zasazení celého filmu do interiérů a snímání herců téměř výlučně v detailech, činících nepodstatným jakýkoliv širší kontext, by přitom mohla přispět informace, s níž Louis domů přijel. Muž, který jako jediný z celé rodiny dosáhl určitého úspěchu, totiž umírá. Jeho neschopnost otevřeně promluvit o svém vážném zdravotním stavu je pro film symptomatická. Dolan se totiž vrací ke svému oblíbenému tématu (ne)upřímnosti v mezilidské komunikaci. V životě často říkáme přesný opak toho, co si myslíme, neboť milosrdná lež bolí méně a zpravidla nepotřebuje doplňující komentář.

Každá z pěti postav se vyznačuje jiným temperamentem, slovníkem a způsobem vyjadřování, což platí i pro záměrně disonantní herecké styly jednotlivých představitelů. Střetávání těchto různorodých živlů, zvýrazněné přesným střihem, měněním hloubky ostrosti nebo významotvorným rozmístěním herců v záběru, se stará o dynamiku vyprávění. Navzdory neustávajícímu přílivu slov je toho ve výsledku řečeno mnohem více obrazy. Zacyklené dialogy o starých křivdách a vzpomínkách na idylickou minulost (připomínanou kýčovitě stylizovanými flashbacky) příznačně nic podstatného neřeší a vyprávění nikam neposunují. Důležité je to, co zůstává nevyřčené.

Nabízí se zavrhnout Konec světa jako hysterické melodrama, v němž na sebe hodinu a půl křičí pět nesympatických postav. Dolan ale minimalismus filmu dokáže obrátit ve svůj prospěch. Na skutečné příčiny nepolevujícího napětí nás často upozorňuje pouze výmluvným střihem na tvář některého z herců. Vyjma nepatřičného konce, zbytečně upozorňujícího na alegorický rozměr příběhu, se vyhýbá stylistickým úletům vlastním jeho předchozím filmům, i doslovnosti, jaká charakterizuje klasická melodramata. Potřeba postav neustále sdělovat to, co cítí, pro něj není prostředkem k rozkrytí jejich vnitřního světa, ale ústředním tématem.

Xavier Dolan natočil hodně upovídaný film, ve kterém toho vlastně není moc řečeno. Přesto díky jeho soustředěné režii budete dobře chápat, k čemu mezi postavami dochází a na čem jsou jejich křehké vztahy založené. Okouzlení povrchem tedy miláčkovi francouzských kritiků zůstalo. Využívá jej ale decentněji a s větší pokorou vůči různým životním perspektivám.

Juste la fin du monde, Francie/Kanada 2016, 97 min, r. Xavier Dolan, s. Xavier Dolan podle hry Jeana-Luca Lagarceho