Představa, kterou jsem měl o Finsku, se vypařila jako voda nalitá na rozpálené kameny poté, co jsem v dané zemi strávil jeden týden. Bezesporu ne dost dlouhou dobu, abych mohl vynášet definitivní soudy o finských lidech a finské krajině. Dojmů bylo nicméně tolik, že mi přijde smysluplné, podělit se o ně s těmi, kdo by rádi zvěděli více o nejvýchodněji situované zemi Skandinávie (příslušnost/nepříslušnost své domoviny do Skandinávie Finové sami příliš neřeší). Po paměti se nyní pokusím rekonstruovat, jak na mě Finsko den po dni působilo.
Nedovedu si představit, že bych takto daleko na sever cestoval autem. Letadlo je až na únavné čekání (na „boarding“, na odlet, na zavazadla) a dehonestující bezpečnostní kontroly mnohem přijatelnější. První, co po příletu upoutalo mou pozornost, byly mraky. Sněhobílé, husté načechrané mraky na modromodré obloze. Nepršelo, jen foukal lehký vítr. Hlavní město Finska nás rozhodně nepřivítalo chladem, jaký jsme čekali. Jistěže, červenec i zde patří k nejteplejším měsícům, zvlášť v jižně situovaných Helsinkách, ale teploty vysoko nad dvaceti stupni a slunce ostré, že byste na dlažbě mohli smažit pirohy? Celý týden? Zpříjemněním nejteplejších dnů byl sice osvěžující mořský vánek, ale naděje, že si odpočinu od středoevropských letních veder, doslova roztála. Teprve zpětně, informován o českém nečasu během většiny týdne, jsem prázdninově slunečné počasí docenil.
Po přepravě z letiště a ubytování následovalo první pěší obeznámení s okolím. Z kostela Temppeliaukio, vsazeného do skály, jsme se vydal obhlídnout populární pláž Hietaniemi, která nám poskytla první důkaz, jak si Finové užívají krátkého období tepla a světla. Až na nižší počet otužilců v chladnější vodě by jeden uvěřil, že se octnul kdesi na jihu. Místní čile chytali bronz, vystavuje svou bledou kůži slunci za současného provozování letních kratochvílí (běh, frisbee, kroket). Fina, jenž déle pobýval na slunci, okamžitě poznáte podle rudé kůže. Což mne přivádí k okrajové poznámce o barvě vlasů zdejších žen, mezi nimiž jasně převažovaly ty plavovlasé a vyšší byl rovněž výskyt rusovlásek.
Do hotelu jsme se vraceli přes hřbitovní čtvrť – nebýt náhrobků, máte pocit, že procházíte dobře udržovaným parkem. Jedním z mnoha, opravdu mnoha, které jsou po Helsinkách rozesety a jejichž travnatá plocha slouží coby prostor k pořádání pikniků či k pouhému sezení a klábosení, ideálně s lahví opojného moku. Příroda je zde chápána s obdivuhodným respektem. Už letiště budilo dojem, že leží uprostřed lesů. Travnaté plochy jsou – oproti těm zabetonovaným, nutno dodat – odpadků prosté, mj. díky pejskařům nevodícím své miláčky tam, kde to není žádoucí (psů jsem zaznamenal podstatně méně než v jiných evropských zemích). Ne, že by les s městem přímo koexistoval, o drtivém vítězství člověka však nelze mluvit. Unaven dopoledním cestováním a odpolední chůzí, zalehl jsem ještě za světla. Stejně jako během následujících dnů, neboť slunce zde v létě zapadá krátce před půlnocí (také vzhledem k hodinovému časovému posunu).
Jakožto abstinent neshledávám kapitolu „alkohol“ kdovíjak poutavou, ve Finsku (nebo přinejmenším v Helsinkách) ovšem nešlo přehlédnout kvantum reklam inzerujících alkoholické nápoje, množství obalů vypitých piv a osob sedících v barech a restauracích častěji před skleničkou něčeho ostřejšího než před talířem s jídlem. Finové pijí rádi, ale i během této zábavy dovedou být vcelku tiší. Alespoň jsem nezažil, že by se někdo potácel jako hladový medvěd a vyřvával přitom sprosté písničky (prý není náhoda, že z finských kapel uspěly ve světě zejména ty metalové, kde hraje zpěv podružnou roli). Právě „klid“ je slovo, které Finsko charakterizuje nejlépe. Lidé zde zbytečně nežvaní, nepotrpí si na plevelné zdvořilostní fráze (finština údajně nemá výraz odpovídající českému „prosím“), není jim hloupé mlčet a to nejen v sauně, vynálezu vystihujícím finskou mentalitu takřka dokonale.
Během druhého dne jsme zjistili, že turistické průvodce o rozsahu Helsinek nelžou. Centrum s nejvýznačnějšími památkami (katedrála, pravoslavný chrám Zesnutí Panny Marie, vládní budovy) skutečně lze beze spěchu projít za den. O pár minut déle trvá chůze z jádra města k památníku národního hudebního skladatele Sibelia, popřípadě k Olympijskému stadionu, na němž Emil Zátopek roku 1952 třikrát sklonil hlavu, aby mu kolem krku mohla být pověšena zlatá medaile.
Městská architektura je rozmanitá – mísí se v ní mnoho vlivů (západ, východ, moře a mráz) – přitom jakž takž sladěná a až na pár socrealistických kvádrů hezká na pohled. Pro chodce jsou Helsinky nejen bezpečné (díky četným semaforům, čeho odvrácená stran se vyjeví, když po městě jezdíte autem), jsou k nim také přívětivé. Chodníky, rozdělené na pás pro pěšáky a cyklisty, vedou všude, kam je potřeba, mnohdy dostatečně daleko od cesty, abyste nemuseli vdechovat zdraví škodící látky… které stejně vdechovat budete, protože Finové kouří se stejnou chutí, s jakou pijí. Naštěstí ne v restauračních zařízeních, kde nejenže platí zákaz, ale hlavně jde o zákaz respektovaný, ale do polemizování nad mravní vyspělostí toho kterého národa se tady protentokrát pouštět nechci.
Nejen alkohol a cigarety, teplo, světlo a vzduch, nezbytná k žití a přežití ve Finsku je rovněž káva, nazývaná zde kahve (první finské slovíčko, které jsem si zapamatoval a zřejmě i jediné, které si ještě nějaký čas pamatovat budu). Kahvárny jsou všudypřítomné, do ceny je krom šálku často zahrnutý také kus něčeho sladkého k zakousnutí. Celodenní popíjení černého moku přitom není dané odolností Finů, nýbrž menším množstvím obsaženého kofeinu v jimi preferované kávě. Kavomilcům uvyklým italským smrťákům nezbývá, než si v kavárně namísto dolévání uvařeného kahve do hrnečku objednat poctivé, nejlépe rovnou dvojité espreso.
Třetího dne jsme vypůjčeným autem popojeli kus na sever. Větší vzdálenost mezi jednotlivými městy jako kdyby odpovídala rozsáhlejšímu osobnímu prostoru samotných Finů. Pohled nalevo či napravo od dálnice neskýtá mnoho překvapení, uvidíte buďto les nebo jezero nebo jezero obklopené lesem. Zatímco v Helsinkách bylo turistů relativně málo (Japonci vedou), v navštívených okolních městech (Lahti, Hollola, Heinola, Kotka, Porvoo) ještě méně. Ani tam nám ovšem nečinilo problém domluvit se anglicky. Finové si jednak uvědomují náročnost svého jazyka (nápomocnější než finské nápisy jsou zpravidla pod nimi uváděné nápisy švédské) a pak mají angličtinu naposlouchanou díky filmům, seriálům a dokumentům, vysílaným v televizi výhradně v původním znění, s výjimkou pořadů pro děti. U nás, kde lze stále zaznamenat varovně vysoký výskyt individuí upřednostňujících český dabing, něco nepředstavitelného.
Pověst jedné z nejdražších evropských zemí náleží Finsku plným právem. Levné zde, navzdory slovu ALE („sleva“) křičícím z každé výlohy, není nic, snad s výjimkou blu-ray filmů v akci (ty jsou ale oproti Česku levné všude). Přesto by byla škoda neochutnat například žádný z darů (moře) prodávaných na hlavním helsinském tržišti hned u přístavu, odkud každých třicet minut odplouvá trajekt na nedalekou pevnost Suomenlinnu. Tu jsme navštívili pátý den našeho pobytu, kdy zrovna statečně čelila japonské invazi, jistěže s menším počtem obětí než během bojů dávno minulých. Národní vlajka nezdobí každý dům (například oproti Švýcarsku), z péče věnované reliktům minulosti, resp. z pouhé skutečnosti, že třeba děla bránící zemi za druhé světové války stále stojí na svých původních místech, je ale znát, že jsou Finové na svou minulost, na to, že se bránili a ubránili, hrdí. Čím bych mohl otevřít další diskuzi o národní povaze. Namísto dlouhých úvah jenom poznamenám, že mou okamžitou reakcí na češtinu zaslechnutou z neznámých úst po návratu do Prahy byla blbá nálada.
Ale zpátky k nakupování – co z Finska přivézt? Hrochoidního mumínka, který ve své animované podobě nápadně připomíná japonskou mangu? Sladkosti finské potravinářské firmy Fazer, známé u nás hlavně díky čokoládě Geisha? Jaksi moc se mi sem dostává Japonsko, které jsem z Finska, těžko říct proč přesně, neustále cítil. V ústech jsem pro změnu cítil mezi Finy populární, po lékořici chutnající salmiakki (podle salmiaku, z něhož se tyto cukrovinky vyrábějí). Deset vteřin mi ona sladko-slaná, nevzhledná gumovitá černá věc chutnala, deset hodin jsem její nepopsatelně odpornou chuť nemohl dostat z jazyku a hlavy. Se salmiakki je to prý jako s olivami – musíte si na jejich atypickou chuť zvyknout. To bych však nejprve musel nabrat odvahu pozřít další kousek.
Salmiakki mi nesedlo, na život ve Finsku bych si ovšem časem zvyknul. Neuspěchané tempo, krásná příroda, lidé slušní, ale ne vlezlí. Pocit bezpečí a spokojenosti se životem, jaký je. Do jaké míry to bylo skutečně Finskem a do jaké slunným počasím, napoprvé nedovedu posoudit. Budu se proto těšit na další shledání, Suomi.
O filmu 