Archiv Červenec, 2011

Představa, kterou jsem měl o Finsku, se vypařila jako voda nalitá na rozpálené kameny poté, co jsem v dané zemi strávil jeden týden. Bezesporu ne dost dlouhou dobu, abych mohl vynášet definitivní soudy o finských lidech a finské krajině. Dojmů bylo nicméně tolik, že mi přijde smysluplné, podělit se o ně s těmi, kdo by rádi zvěděli více o nejvýchodněji situované zemi Skandinávie (příslušnost/nepříslušnost své domoviny do Skandinávie Finové sami příliš neřeší). Po paměti se nyní pokusím rekonstruovat, jak na mě Finsko den po dni působilo.

Nedovedu si představit, že bych takto daleko na sever cestoval autem. Letadlo je až na únavné čekání (na „boarding“, na odlet, na zavazadla) a dehonestující bezpečnostní kontroly mnohem přijatelnější. První, co po příletu upoutalo mou pozornost, byly mraky. Sněhobílé, husté načechrané mraky na modromodré obloze. Nepršelo, jen foukal lehký vítr. Hlavní město Finska nás rozhodně nepřivítalo chladem, jaký jsme čekali. Jistěže, červenec i zde patří k nejteplejším měsícům, zvlášť v jižně situovaných Helsinkách, ale teploty vysoko nad dvaceti stupni a slunce ostré, že byste na dlažbě mohli smažit pirohy? Celý týden? Zpříjemněním nejteplejších dnů byl sice osvěžující mořský vánek, ale naděje, že si odpočinu od středoevropských letních veder, doslova roztála. Teprve zpětně, informován o českém nečasu během většiny týdne, jsem prázdninově slunečné počasí docenil.

Po přepravě z letiště a ubytování následovalo první pěší obeznámení s okolím. Z kostela Temppeliaukio, vsazeného do skály, jsme se vydal obhlídnout populární pláž Hietaniemi, která nám poskytla první důkaz, jak si Finové užívají krátkého období tepla a světla. Až na nižší počet otužilců v chladnější vodě by jeden uvěřil, že se octnul kdesi na jihu. Místní čile chytali bronz, vystavuje svou bledou kůži slunci za současného provozování letních kratochvílí (běh, frisbee, kroket). Fina, jenž déle pobýval na slunci, okamžitě poznáte podle rudé kůže. Což mne přivádí k okrajové poznámce o barvě vlasů zdejších žen, mezi nimiž jasně převažovaly ty plavovlasé a vyšší byl rovněž výskyt rusovlásek.

Do hotelu jsme se vraceli přes hřbitovní čtvrť – nebýt náhrobků, máte pocit, že procházíte dobře udržovaným parkem. Jedním z mnoha, opravdu mnoha, které jsou po Helsinkách rozesety a jejichž travnatá plocha slouží coby prostor k pořádání pikniků či k pouhému sezení a klábosení, ideálně s lahví opojného moku. Příroda je zde chápána s obdivuhodným respektem. Už letiště budilo dojem, že leží uprostřed lesů. Travnaté plochy jsou – oproti těm zabetonovaným, nutno dodat – odpadků prosté, mj. díky pejskařům nevodícím své miláčky tam, kde to není žádoucí (psů jsem zaznamenal podstatně méně než v jiných evropských zemích). Ne, že by les s městem přímo koexistoval, o drtivém vítězství člověka však nelze mluvit. Unaven dopoledním cestováním a odpolední chůzí, zalehl jsem ještě za světla. Stejně jako během následujících dnů, neboť slunce zde v létě zapadá krátce před půlnocí (také vzhledem k hodinovému časovému posunu).

Jakožto abstinent neshledávám kapitolu „alkohol“ kdovíjak poutavou, ve Finsku (nebo přinejmenším v Helsinkách) ovšem nešlo přehlédnout kvantum reklam inzerujících alkoholické nápoje, množství obalů vypitých piv a osob sedících v barech a restauracích častěji před skleničkou něčeho ostřejšího než před talířem s jídlem. Finové pijí rádi, ale i během této zábavy dovedou být vcelku tiší. Alespoň jsem nezažil, že by se někdo potácel jako hladový medvěd a vyřvával přitom sprosté písničky (prý není náhoda, že z finských kapel uspěly ve světě zejména ty metalové, kde hraje zpěv podružnou roli). Právě „klid“ je slovo, které Finsko charakterizuje nejlépe. Lidé zde zbytečně nežvaní, nepotrpí si na plevelné zdvořilostní fráze (finština údajně nemá výraz odpovídající českému „prosím“), není jim hloupé mlčet a to nejen v sauně, vynálezu vystihujícím finskou mentalitu takřka dokonale.
Během druhého dne jsme zjistili, že turistické průvodce o rozsahu Helsinek nelžou. Centrum s nejvýznačnějšími památkami (katedrála, pravoslavný chrám Zesnutí Panny Marie, vládní budovy) skutečně lze beze spěchu projít za den. O pár minut déle trvá chůze z jádra města k památníku národního hudebního skladatele Sibelia, popřípadě k Olympijskému stadionu, na němž Emil Zátopek roku 1952 třikrát sklonil hlavu, aby mu kolem krku mohla být pověšena zlatá medaile.

Městská architektura je rozmanitá – mísí se v ní mnoho vlivů (západ, východ, moře a mráz) – přitom jakž takž sladěná a až na pár socrealistických kvádrů hezká na pohled. Pro chodce jsou Helsinky nejen bezpečné (díky četným semaforům, čeho odvrácená stran se vyjeví, když po městě jezdíte autem), jsou k nim také přívětivé. Chodníky, rozdělené na pás pro pěšáky a cyklisty, vedou všude, kam je potřeba, mnohdy dostatečně daleko od cesty, abyste nemuseli vdechovat zdraví škodící látky… které stejně vdechovat budete, protože Finové kouří se stejnou chutí, s jakou pijí. Naštěstí ne v restauračních zařízeních, kde nejenže platí zákaz, ale hlavně jde o zákaz respektovaný, ale do polemizování nad mravní vyspělostí toho kterého národa se tady protentokrát pouštět nechci.

Nejen alkohol a cigarety, teplo, světlo a vzduch, nezbytná k žití a přežití ve Finsku je rovněž káva, nazývaná zde kahve (první finské slovíčko, které jsem si zapamatoval a zřejmě i jediné, které si ještě nějaký čas pamatovat budu). Kahvárny jsou všudypřítomné, do ceny je krom šálku často zahrnutý také kus něčeho sladkého k zakousnutí. Celodenní popíjení černého moku přitom není dané odolností Finů, nýbrž menším množstvím obsaženého kofeinu v jimi preferované kávě. Kavomilcům uvyklým italským smrťákům nezbývá, než si v kavárně namísto dolévání uvařeného kahve do hrnečku objednat poctivé, nejlépe rovnou dvojité espreso.

Třetího dne jsme vypůjčeným autem popojeli kus na sever. Větší vzdálenost mezi jednotlivými městy jako kdyby odpovídala rozsáhlejšímu osobnímu prostoru samotných Finů. Pohled nalevo či napravo od dálnice neskýtá mnoho překvapení, uvidíte buďto les nebo jezero nebo jezero obklopené lesem. Zatímco v Helsinkách bylo turistů relativně málo (Japonci vedou), v navštívených okolních městech (Lahti, Hollola, Heinola, Kotka, Porvoo) ještě méně. Ani tam nám ovšem nečinilo problém domluvit se anglicky. Finové si jednak uvědomují náročnost svého jazyka (nápomocnější než finské nápisy jsou zpravidla pod nimi uváděné nápisy švédské) a pak mají angličtinu naposlouchanou díky filmům, seriálům a dokumentům, vysílaným v televizi výhradně v původním znění, s výjimkou pořadů pro děti. U nás, kde lze stále zaznamenat varovně vysoký výskyt individuí upřednostňujících český dabing, něco nepředstavitelného.

Pověst jedné z nejdražších evropských zemí náleží Finsku plným právem. Levné zde, navzdory slovu ALE („sleva“) křičícím z každé výlohy, není nic, snad s výjimkou blu-ray filmů v akci (ty jsou ale oproti Česku levné všude). Přesto by byla škoda neochutnat například žádný z darů (moře) prodávaných na hlavním helsinském tržišti hned u přístavu, odkud každých třicet minut odplouvá trajekt na nedalekou pevnost Suomenlinnu. Tu jsme navštívili pátý den našeho pobytu, kdy zrovna statečně čelila japonské invazi, jistěže s menším počtem obětí než během bojů dávno minulých. Národní vlajka nezdobí každý dům (například oproti Švýcarsku), z péče věnované reliktům minulosti, resp. z pouhé skutečnosti, že třeba děla bránící zemi za druhé světové války stále stojí na svých původních místech, je ale znát, že jsou Finové na svou minulost, na to, že se bránili a ubránili, hrdí. Čím bych mohl otevřít další diskuzi o národní povaze. Namísto dlouhých úvah jenom poznamenám, že mou okamžitou reakcí na češtinu zaslechnutou z neznámých úst po návratu do Prahy byla blbá nálada.

Ale zpátky k nakupování – co z Finska přivézt? Hrochoidního mumínka, který ve své animované podobě nápadně připomíná japonskou mangu? Sladkosti finské potravinářské firmy Fazer, známé u nás hlavně díky čokoládě Geisha? Jaksi moc se mi sem dostává Japonsko, které jsem z Finska, těžko říct proč přesně, neustále cítil. V ústech jsem pro změnu cítil mezi Finy populární, po lékořici chutnající salmiakki (podle salmiaku, z něhož se tyto cukrovinky vyrábějí). Deset vteřin mi ona sladko-slaná, nevzhledná gumovitá černá věc chutnala, deset hodin jsem její nepopsatelně odpornou chuť nemohl dostat z jazyku a hlavy. Se salmiakki je to prý jako s olivami – musíte si na jejich atypickou chuť zvyknout. To bych však nejprve musel nabrat odvahu pozřít další kousek.

Salmiakki mi nesedlo, na život ve Finsku bych si ovšem časem zvyknul. Neuspěchané tempo, krásná příroda, lidé slušní, ale ne vlezlí. Pocit bezpečí a spokojenosti se životem, jaký je. Do jaké míry to bylo skutečně Finskem a do jaké slunným počasím, napoprvé nedovedu posoudit. Budu se proto těšit na další shledání, Suomi.

Reklamy

Trailery – podzim 2011

Posted: 15. 7. 2011 in tipy, výhled

Pravda, do konce léta ještě pár týdnů zbývá a rozhodně není záměrem tohoto příspěvku provokovat ty, jimž pravidelná (chech) docházka začíná již v září (chech), podobně jako to dělají v hypermarketech, když s neslušným předstihem vystaví do popředí školní sešity, pravítka, tužky a ořezávátka. Naopak – když je na co se těšit, proč ne s předstihem. I když, posuďte sami, kolik (a jestli vůbec nějaký) důvodů k těšení na sychravé období roku česká multikina nabídnou.

Crazy, Stupid Love
Mezi filmem pro dospívající a filmem pro dospělé bude dle traileru rozkročen druhý počin nekonvenční režisérské dvojice Glenn Ficarra a John Requa. Jejich I Love You Phillip Morris ve Státech navzdory hvězdnému obsazení s obtížemi hledal distributora, aby byl nakonec nasazen jen v omezeném počtu kopií. Crazy, Stupid Love má obsazení ještě o pár tříd hvězdnější a rozhodně nevypadá na slaboduchou taškařici, i když k ní obsazení Steva Carella a jeho „zacvičování“ mužnějším Ryanem Goslingem svádí. Za decentními vtípky lze vytušit serióznější drama od lidí, kteří již o vztazích cosi vědí. Vzhledem k množství postav a tedy i možností vztahové kombinatoriky bych se bál zejména nepřehlednosti – už v traileru je obtížné se orientovat, kdo s kým naváže bližší kontakt.
Nakolik se těším: 70%

The Debt
Thriller s nacisty. Založený na postavách, bez přehnané akce, zjevně vyprávěný ve více časových rovinách. Se scénářem od lidí, kteří napsali X-Men: První třídu, která byla taky nejnapínavější, když se v ní jen mluvilo. Režírovaný Johnem Maddenem, jenž asi nikdy nebude konkurovat Spielbergovi (tady konkrétně jeho Mnichovu), ale dokáže překvapit (Zamilovaný Shakespeare). Co by se mohlo pokazit? Vyčpělé téma, neoriginální zpracování, překombinovanost zápletky, pomalé tempo… přesto bych rád věřil, že tento film bude příští rok bojovat o Oscary.
Nakolik se těším: 70%

Straw Dogs
Remaky exploatačních a polo-exploatačních sedmdesátkových legend jsou in (The Last House on the Left, I Spit on Your Grave). Jako kdyby šéfům studií nedocházelo, že ony filmy vznikly v dané době ze smysluplnějšího důvodu než z touhy šokovat publikum (reakce na Vietnam, feministická hnutí…). Například remake The Last House on the Left považuji za řemeslně mnohem povedenější film než originál, ale v zásadě jde „jen“ o slušnou žánrovku bez šance, že by byl časem zmiňován v hororových encyklopediích. Chybí mu syrovost polo-amatérského originálu. Na původních Strašácích samozřejmě nic amatérského nebylo, ale coby brutální probuzení z bezstarostné hippie jízdy předchozích let publikum náležitě šokovali. Dnes takovéto filmy, natáčené za malé peníze velkými studii, usilují pouze o senzaci, což je vzhledem k lačnosti průměrného diváka po krvi bezesporu finančně výnosné, ale jaksi nesmyslné. Uvítal bych, kdyby dnes sedmdesátkové kruťárny remakovaly menší studia, která nemusí brát ohledy na útlocitnější povahy. Pak teprve by byla naděje, že vzniknou další kultovní podívané. Přese všechno napsané uznávám, že trailer na film Roda Lurieho (od něhož se mi hodně líbil novinářský thriller Nic než pravda) nevypadá špatně a rád porovnám, čím se od sebe filmy oddělené čtyřicetiletou propastí budou na rovině symptomatických významů lišit.
Nakolik se těším: 65%

A Killer Elite
Clive Owen s badass knírkem, Jason Statham přivázaný k židli, skákající z okna, titulek „Based on a True Story“. Co víc byste chtěli? Roberta De Nira? Máte ho mít! Tohle budou buď Nájemní vrazi pro 21. století (dravější, syrovější), nebo nehorázná kravina. I když – ono se vlastně jedno s druhým nevylučuje. Každopádně se mi líbí, že akční scény nejsou rozstříhané na mikročástice a je v nich vidět kus poctivé kaskadérské práce.
Nakolik se těším: 65%

Spy Kids 4: All the Time in the World
S 3D to je nahnuté, pojďme vykopat další vymoženost s krizových padesátých let, pojďme trošku zasmradit kina, řekli si nejspíš v Hollywoodu a protože nechtěli riskovat velkou finanční ztrátu, svěřili režii po dlouhé době prvního 4D filmu do rukou mistra na hodně zábavy za málo peněz. První Spy Kids se mi kdysi (když mi bylo asi dvanáct) líbily hodně a rád se podívám, jak po letech už-ne-tak-dětští herci, zejména Alexa Vega, vypadají, ale vážně by to nešlo bez mluvícího karate psa? Akce v traileru vypadá pěkně. Zvlášť v podání Jessicy Alby. Celková stylizace a úroveň humoru však vypadá velmi infantilně, leč zdaleka ne tak extrémně a v jistém ohledu revolučně jako to předvedl Speed Racer. Pro děti, které nevydrží dlouho v klidu, by ale smradokartičky mohly být vítaným zpestřením. Škoda, že také u nás nejde film do kin již koncem prázdnin. Jako analgetikum na začátek školy.
Nakolik se těším: 60% (být o deset let mladší, dvacet procent přidám)

Alois Nebel
Ohlášení Aloise Nebela způsobilo nevídané – mé těšení na premiéru českého filmu. Minutový teaser prozrazuje zejména to, že film nebude vypadat špatně (ale úžasně také ne). Atmosféry na tak skrovném prostoru moc nevyčarujete, takže těžko soudit, bude-li výsledek stejně pomalý a zadumaný. Skoro jako nějaký film od Bély Tarra. Útěchou pro odpůrce rakovinotvorného artu budiž udávaná osmdesátiminutová délka. Ublížit by Nebelovi mohly postsynchrony. Slova postavám viditelně nejdou do úst. I kdyby nakonec mělo jít jenom o pokus (kéž nepůjde), z čistě technologického hlediska jsem na něj zvědavý.
Nakolik se těším: 60%

Colombiana
Tony Scott meets Luc Besson. Doposud nejvýraznějším filmem Oliviera „přidej r a dostaneš tranformera“ Megatona byl třetí Kurýr z produkční a scénáristické stáje Luca Bessona, jehož akčňáky typu 96 hodin, ale také rozpálené akční thrillery Tonyho Scotta (Muž v ohni, Domino) Colombiana připomíná. Až na nepříjemný pískot v úvodu se na skvěle gradující trailer dobře dívá, mj. zásluhou Zoe Saldany, která na akční role po Avatarovi zjevně nezanevřela (jak dokazují také loňští Gangsteři a Parchanti). Přesto mi do role hard-ass mstitelky nesedí. Od pohledu, zvlášť jen v tílku a kalhotkách, působí příliš křehce, chybí jí živočišnost Brutální Nikity. Film přitom nevypadá na odlehčenou akci, která by brala rukojmí a využívala komický potenciál kombinace „malá žena + velký kulomet“. Nebude-li však totálně natvrdlá, rád si u téhle akční řežby odpočinu.
Nakolik se těším: 55%

Footlose
Jaký význam pro českého diváka bude mít fakt, že scénář k remaku Footloose napsal člověk, který má v portfoliu i scénář originálu, když u nás původní film mnoho lidí zřejmě nevidělo (na ČSFD jej hodnotilo jen něco málo přes sto uživatelů)? Ve Spojených státech je přitom film známý velmi dobře, třebaže jej tam – soudě z narážek v některých současných komediích – neberou až tak vážně. Který taneční film z osmdesátých let dnes také vážně brát lze? V traileru se to hemží nevýraznými mladými herci, kteří pravděpodobně nebudou hlavním tahákem (ze známějších starších herců akorát Dennis Quaid). Mohli by jím být taneční scény a snad i funkční, ač těžko originální drama. Craig Brewer již dvakrát překvapil (Hustle a Flow, V řetězech), jestli se mu to podaří i potřetí, s projektem okatě komerčním, si z těch dvou minut, oscilujících mezi dramatem, komedií a akcí, netroufám odhadnout. Potěšující je však už jen fakt, že na naprostou katastrofu to nevypadá.
Nakolik se těším: 45%

The Help
Primární predispozicí, která by z The Help (v Česku Proti pravidlům, na Slovensku nekompromisně Slúžky) mohla ve výsledku udělat komerční hit, je knižní předloha, debutový román a bestseller Kathryn Stockettové o černošských hospodyních v bílých amerických domácnostech (spisovatelka byla jednou z těchto žen vychována). Knihu, vydanou česky pod titulem Černobílý svět, jsem nečetl a nemohu posoudit, není-li důvodem její výborné prodejnosti zejména „záslužnost“ tématu a nehrozí-li tudíž jistá akademická vykalkulovanost také filmu. Nevýrazný trailer a nezkušenost režiséra by mohly vyvolávat paniku, nebýt několika slibných jmen v titulcích. Hudbu dělal Thomas Newman, za kamerou stál Stephen Goldblatt a do dobových šatů se oblékly ženské herecké naděje Emma Stone (které jsem si začal aktivně všímat od Easy A), Bryce Dallas Howard nebo Jessica Chastain.
Nakolik se těším: 40%

The Three Musketeers
Z modernizace klasické vyprávěnky mám zatím podobný dojem jako z traileru na nového Sherlocka Holmese, který ale (bohudík) nebyl ve 3D. Vzhledem k tomu, že nad divoce šermujícími chlapíky nežasnu tolik jako nad chlapíkem divoce dedukujícím a vzhledem k tomu, že filmy Paula W.S. Andersona jsou tím zábavnější, čím debilnější je jejich námět (viz výborná Rallye smrti), jsem vůči této na podzim nasazené letní zábavě bez známějšího jména v důležitější roli notně obezřetný.
Nakolik se těším: 40%

Final Destination 5
Zase? Ale je fajn vědět, že se změnila pravidla. Bez toho by žádná vřískající série dlouho nevydržela. A ta poslední scéna – mňamky.
Nakolik se těším: 30%

Friends with Benefits
To nejlepší úvodem – Will Gluck režíroval milou hughesovskou komedii Easy A (ovšem ne podle vlastního scénáře jako v tomto případě). Ve svém dalším filmu, zdá se, postoupil o level výš. Od středoškoláků k dospělým, kteří si užívají sex bez závazků. Jako kdyby šlo o novou módu ve vztazích (viz Láska a jiné závislosti, Hlavně nezávazně). Anebo to je prostředek k utlumení následků finanční krize – ničím se netrápit, k ničemu se nezavazovat a být spokojený? Well, nyní k tomu horšímu. Trailer není vtipný, Justin Timberlake stále nepochopil, že v The Social Network hrál dobře hlavně díky režisérovi, dialogy i erotické scény jsou vzhledem k tématu příliš cudné (v red band traileru je navíc slyšet akorát jeden „penis“ a vidět půlka ňadra). Takže další romantická komedie k velmi rychlé spotřebě? Nejspíš, a ani se mi nechce dodávat „bohužel“.
Nakolik se těším: 30%

Anonymous
Poslední film Rolanda Emmericha předtím, než příští rok nastane konec světa, jak nám německý ničitel ne až tak dávno tvrdil? Doufejme. Nebo vlastně raději ne.
Nakolik se těším: 30%

Immortals
Děkuji, ale God of War si raději zahraji na PS3.
Nakolik se těším: 25%

Abduction
Mladistvý Jason Bourne nejspíš nebude akční události podzimní sezóny, na to je schéma „kdo jsou ti lidé a kdo jsem já?“ příliš obehrané. Inovaci slibuje věk hlavního hrdiny v podání miláškoidního Taylora Lautnera (mj. z Twilightu), hlavního taháku filmu pro náctileté fanynky. Identitu tedy bude hledat mladý muž, který by teoreticky ještě nemusel mít ohledně svého místa na světě úplně jasno. Ale po pravdě – na psychologickou sondu do duše současného amerického teenagera to zrovna nevypadá. Jestli Abduction vzbudí pozornost alespoň obsazením vedlejších rolí (Maria Bello, Michael Nyqvist, Sigourney Weaver), nebo zapadne stejně rychle, jak je nastříhán rádoby-cool trailer, bychom měli zjistit koncem září, třebaže mám neblahé tušení, že tenhle film poputuje rovnou cestou na DVD.
Nakolik se těším: 25%

What’s Your Number?
Po výborných Ženách sobě se snažím přisprostlé komedie napsané ženami a režírované mužem neodsuzovat na základě traileru. V tomto případě to není snadné – chybí jediný důvod, proč dát filmu šanci. Trailer není vtipný, Anna Faris nejenže není vtipná, není ani sympatická a očividně bude hrát blbou blondýnu, neobklopenou jako v případě Big Bang Theory inteligentním prostředím (kde je vtipný právě ten kontrast).
Nakolik se těším: 20%

Dolphin Tale
Kdo by nad těmi zvířaty nebrečel. Navlhlý doják od scenáristy Zachraňte Willyho 2. Pro jistotu „based on a true story“.
Nakolik se těším: 20%

The Change-Up
Od scenáristů Pařby ve Vegas (a v Bangkoku) soudnou legraci nečekám, trailer ale budí obavy, zda vůbec nějakou legraci čekat. Nejvtipnější je – neoriginální, ale co už – nápad s přehozením rolí, který ve mne na kratičký okamžik probudil naději, že by po dlouhé době mohla vzniknou zdařilá komedie s fantastickým námětem (ne rovnou Na Hromnice o den více, ale alespoň něco jako Klik). Jenže typ situací, které tvůrci z náhlé změny okolností hodlají těžit, by představovaly vrchol zábavy jedině na konci hodně dlouhé narozeninové oslavy. Rozdílnost obou mužů navíc, zdá se, nebude dostatečně radikální, aby byla vtipná pouhá konfrontace světa prvního se světem druhého. Jednoduchý humor, jednoduchý nápad, jednoduchá režie a ani Jason Bateman touto hlavní rolí nejspíš nepřesvědčí, že by neměl zůstat u rolí vedlejších. Že mám předsudky? Vůči prvoplánovým americkým komediím bez náznaku plánu druhého ano.
Nakolik se těším: 15%

The Zookeeper
Kevin James a mluvící zvířátka. Špatná kombinace. V Česku o to horší, že film s vysokou pravděpodobností poběží dabovaný a tak neuslyšíme ani Stalloneho lva, ani Apatowova slona.
Nakolik se těším: 5%

Jack and Jill
Jestli nás chce Dennis Dugan ubít Adamem Sandlerem, jde na to dobře. Druhá, dokonce dvojitá porce sandlerovského humoru během jednoho roku – tomu říkám nelítostnost.
Nakolik se těším: 0%

-Jmenuji se Bond. James Bond.
-A co má být?

Poté, co Bond v závěru Muže se zlatou zbraní zvítězil nad Bohem (byl rychlejší než plující mrak), sám se Bohem stal. Soudě ze samozřejmosti, s jakou během úvodní rakouské lyžovačky přelstí všechny zlosyny. Rozehřívací akce je famózní a dojem z ní nekazí ani následující minuty.

Cubby Broccoli (poprvé produkující bez Harryho Saltzmana) po Ve službách Jejího veličenstva opět vsadil na romantičtější notu, což neznamená úbytek akce, pouze větší pozornost věnovanou interakce mezi agenty 007 a XXX (1). Bondgirl neslouží jen pro okrasu, jakkoli o nějaké rovnoprávnosti pohlaví zatím nemůže být řeč. Všechna důležitá a rozumná rozhodnutí činí Bond, byť výjimečně není vůči všem nástrahám své parťačky imunní (jednou se jí nechá přelstít, ovšem bez vážnějších následků). Na skutečně emancipovanou bondovku si diváci museli počkat ještě dvacet let (Zítřek nikdy neumírá).

Chemie mezi ústřední dvojicí funguje vzhledem k „já sám“ povaze Bonda nad očekávání dobře, skoro jako v nějakém pozdějším buddy movie. A tady mi dovolte osobní a sexistickou poznámku: Anya svůj mužský protějšek výborně doplňuje také tím, co James rozhodně nemá – božská ňadra. (2)

Kromě akce a humoru zůstalo ve filmu trochu místa pro starou dobrou špionáž a tímto opatrným návratem k tradici je poznamenáno také vyprávění. Vše podstatné se nedozvídáme přímo, informace jsou chytře dávkované a teprve ze znalosti kontextu vyplyne, kdo bude mít s kým co a proti komu. Za příklad může posloužit hned předtitulková sekvence: Anin amant mluví o rakouské misi, v Rakousku je následně Bond napaden cizími agenty.

Úplně tradiční není rozlišení hodných a zlých, neboť Sověti spolupracují s Američany, jakkoli jsou ti hodní nakonec pro každý případ oděni modře a zlí červeně (na implicitní rovině ve filmu tedy studená válka stále zakódována je).

Vysoká produkční hodnota, nepochybně jeden z důvodů popularity bondovek, se v Agentovi projevuje četností a sofistikovaností technologických hraček. Jaderné ponorky v útrobách obřího tankeru představují jenom špičku ledovce. Bondův Lotus Esprit vypadá na souši stejně elegantně jako pod vodou, s designem Strombergova podmořského sídla si vyhrál Ken Adam, jinak spolupracovník Stanleyho Kubricka (kterého si tajně pozval na plac kvůli nasvícení vnitřku monumentální lodi). Nejroztomilejší technofilní scénu filmu bychom pak mohli nazvat Bond a příručka Učíme se programovat. Porozumění moderním technologiím je zkrátka nutné k přežití v moderní době. A chybami se člověk učí, chce se dodat s vyhlídkou následujícího Moonrakera.

Nejen romantický, sexy a velkolepý, ale také odlehčený je desátý Bond. Ne tolik jako předchozí Gilbertův příspěvek do série (Žiješ jenom dvakrát) a spíše parodický než sebeparodický. Schytávají to zejména Čelisti, jejichž jméno si půjčil padouchův groteskní poskok (se vzhledem Brendada Frasera, který to přepísknul s anaboliky) a jejichž jedna slavná scéna je zde napodobena, akorát s autem namísto žraloka. Jako kdyby tvůrci chtěli hollywoodským spratkům (3), jejichž tempu viditelně nestačili, říct něco ve smyslu „Jděte se bodnout se žralokem, mi máme atomovky“.

Jsou to hlavně Roger Moore, britštější než dříve, a Barbara Bach, kdo udávají jakž takž jednotný tón filmu založeného jinak na výpůjčkách. Z jiných žánrů, např. z hororu (hororově nahozené scény typu „nestartující auto“ s Jawsem, typickým hororovým monstrem) i z dřívějších filmů série, zejména Thunderballu a Srdečných pozdravů z Ruska (souboj v jedoucím vlaku, KGB, nastrčená soudružka, Orient). Pravda, na eklekticismu série částečně stojí, ale v některých filmech byla maskována umněji, což nic nemění na faktu, že Agent, který mne miloval nabízí i po letech nádherně čistou, přitom ne hloupou zábavu.

DVD
Nejvíce pobavil kratičký výběr Mooreových odpovědí z dobového interview Roger Moore: My Word Is Bond. Co věta, to hláška jako od samotného Bonda.

Padouch: 5
Bondgirl: 7
Titulky: 7
Poskok: 6
Hlášky: 7
Vychytávky: 9

Film: 80%
________________________________________________________________

(1) Ten tehdy ještě neměl tělo Vina Diesela.
(2) Nezapomenutelná scéna „Ještě jste nikdy neviděl majora ve sprše?“
(3) Nyní Spielbergovi, příště Lucasovi s jeho Hvězdnými válkami.

Last Night

Posted: 10. 7. 2011 in recenze

Příručka pro začínající nevěrníky aneb Čemu se raději vyhnout

Manželská nevěra je, zdá se, tématem nevyčerpatelným. Před pár měsíci řešil Vince Vaughn Dilema (2011), zanedlouho to Owen Wilson a Jason Sudeikis krapet přeženou, když si budou užívat Týden bez závazků (2011). (1)

Režijní debut Massy Tadjedin, americké scenáristky iránského původu nepohlíží na svody přesahující rámec manželského závazku s vtipem, nýbrž zcela seriózně. Stačilo by přitom málo, aby se film právě pro svou přehnanou vážnost zvrtnul v nechtěnou komedii.

Vztahové problémy jsou zjevně těmi jedinými, které mladé, inteligentní, krásné a dobře zaopatřené hrdiny snímku trápí. Joanna a Michael (Keira Knightley a Sam Worthington) poslední dobou idylické manželství spíše předstírají. Jejich soužití upadlo do monotónnosti, jsou vůči druhému podezřívaví, k hádce stačí malicherná záminka. K situaci nepřispěje návštěva firemního večírku, kde si Joanna manželovu konverzaci s pohlednou kolegyní Laurou (Eva Mendes) vyloží jako flirtování. Vysvobozením z prodlužované agónie, ale stejně tak uvědoměním si vlastní zaslepenosti, by mohla být manželova služební cesta. Zatímco Michael daleko od domova opět navazuje (zprvu) nevinný dialog s Laurou (Eva Mendes), Joanna potkává náhodou, jakou přináší jen osud a americký film, dávný, ovšem nikdy nezapomenutý objekt svých tužeb, Francouze Alexe (Guillaume Canet).

Jakkoli ve filmu vystupuje ještě pár dalších postav, vše zásadní proběhne mezi uvedenou čtveřicí, vyznačující se mimo jiné vyšší mírou sebereflexivity, než jaká bývá protagonistům běžných hollywoodských dramat dovolena. Význam pro film je především slyšitelný – postavy jsou si vědomy možných následků svých činů a čile o nich debatují. Zarputile si přitom odmítají připustit existenci jiných námětů ke konverzaci. Chápu, že film tematizující nevěru je také na rovině dialogů především o nevěře, ale občasný odskok k jinému, klidně přízemnějšímu tématu, by životnosti postav nesmírně pomohl.

Rozhovory jsou navíc vedeny velmi nevzrušivým tónem, k té pravé vztahové Itálii, k nepříjemně syrovým hádkám (jako v Kdo se bojí Virginie Woolfové? nebo Na dotek) Last Night jakoby neustále směřuje, aby však skončila stejně neagresivně jako začala. Samozřejmě i takto vypadají manželské krize a nemaluji si, že by manželství obvykle končívala jako ve Válce Roseových, prostředí a jednání je zde však natolik přeintelektualizované a chladné, že by filmu nějaké to tnutí do živého masa jedině pomohlo.

Upřené pohledy, dlouhé dialogy a „cosi“ ve vzduchu jsou režisérčinými hlavními zbraněmi. Být použity s náležitou formální nápaditostí, mohly by způsobit značnou škodu (tedy zanechat nemalý emocionální dojem). Massy Tadjedin ale neumí vyprávět obrazem ani zdaleka s takovou grácií jako Michelangelo Antonioni, skutečný mistr na dramata o příslušnících buržoazie odcizeně bloumajících po jejich luxusních bytech. Chvilkové zpestření, kdy slova vycházející z úst nahrazuje řeč filmu, v případě Last Night zastupuje nanejvýš užití paralelní montáže, jež můžeme vnímat jako zpřítomnění prvku osudovosti.

Všichni čtyři herci plně odpovídají prvnímu požadavku, jež jejich role nejspíš vyžadovaly – jsou pohlední, nadto vždy oblečeni do toho, co jim skvěle padne. Opravdové emoce jsem ale v jejich hereckých projevech hledal marně. Zejména mezi Keirou Knightley a Samem Worthingtonem nefunguje ona příslovečná chemie a to právě vinou absence zlidšťujících, sotva postřehnutelných gest, drobných důkazů, že spolu již jsou jistou dobu a vědí, čím druhého potěšit.

Namísto citů a pocitů jenom chlad a široko daleko žádný důvod, proč film se zaujetím sledovat, natožpak víc nežli jednou. Více než k dívání je Last Night dramatem k přemýšlení. Nad tím, které z filmem prezentovaných provinění bylo závažnější, můžete debatovat dlouho do noci třeba se svou drahou polovičkou. Jenom raději ne příliš rázně, abyste od teorie nechtíc nepřešli rovnou k praxi.

P.S.: Film Last Night měl být do českých kin uveden již v červenci. Nejprve byl přesunut na srpen a následně na neurčito. Pokud jej nakonec uvidíme, pak nejspíše pouze na DVD.
________________________________________________________________

(1) U nás vyjde pouze na DVD.

„Slečno Andersonová. V oblečení jsem vás nepoznal.“

Mooreovo sžití s rolí Jamese Bonda zkomplikovala hned jeho druhá bondovka, která je jednoduše špatná. Ne vinou Moorea, ani prověřeného Guye Hamiltona, ale pro velmi béčkový a několika lidmi několikrát přepisovaný scénář. Po Žít a nechat zemřít, stylizované dle populárních blaxploitation titulů, tenhle film prostě neví, co si s Bondem na počátku revizionistických sedmdesátých let počít.

Producenti po Žiješ jenom dvakrát opět vsadili na asijskou exotiku a opět nechali agenta 007 prodělat drobnou změnu zevnějšku. Zatímco Bondovo zjaponštění do celkově ujeté páté bondovky jakž takž zapadlo, přilepení třetí mléčné žlázy jinak vážného Muže se zlatou zbraní posouvá žánrově přibližně někam mezi béčkové sci-fi a laciný horor, což není míněno jako zlá narážka na charismatického, svou úlohu dobře chápajícího Christophera Lee. Z přímočarého psychopata s touhou ovládnou svět učinil takřka konceptuálního umělce, jehož dílem je vražda, resp. okolnosti, za jakých k ní dojde. Skoro mi bylo líto, že Bond z logiky série nebude jeho vysněným opus magnum.

Šlo by to, být v přehánění a ve snaze o exotiku za každou cenu důslednější a využít bondovský půdorys třeba k poctě hammerovským hororům, namísto toho je ale dosti nejistě sázeno na vyšeptalou jistotu. Taková střízlivá pařba v Bangkoku.

Rozpačitý scénář se projevuje nekonzistencí celku, tvořeného již tak absurdními situacemi. Bond, jenž namísto klasického pátrání rozjíždí hru, v níž je sám hlavní cenou, musí například odcizit vystřelenou zlatou kulku, kterou jistá břišní tanečnice coby magický talisman schraňuje ve svém pupíku. Namísto toho, aby padouši prchající před spravedlností přesedlali z jednoho dopravního prostředku do jiného, absolvují zdlouhavý upgrade auta v letadlo. V bondovce přece nemůže chybět maximálně nepraktická technická vymoženost. Scenáristé zhruba věděli, co by měla správná bondovka obsahovat, jenom si zoufale nevědí rady, jak všechno do jednoho filmu napěchovat. Namísto souvisle plynoucího příběhu jde o předváděcí akci typu „koukejte, na co všechno jsme dostali peníze“.

Třebaže mohl doufat v opak, pan režisér z toho taky nevyvázne bez poskvrny. Film trpí pomalým tempem a akční podváhou. Souboje muže proti muži jsou líně sestříhané, komické vsuvky do filmu nezapadají, nýbrž z něj čouhají jako sláma z bot vidláckého šerifa Peppera (ještě víc zbytečná, hloupá a otravná postava než posledně). Snaha o „pouťovou estetiku“ s expresionisticky vychýlenými úhly kamery (scéna na Queen Mary) a wellesovským blouděním mezi zrcadly zaujme nedůsledností. Podobné záběry by ospravedlnil teprve jejich četnější výskyt. Hamilton svou poslední bondovkou prokázal především neschopnost adekvátně reagovat na proměny filmové stylistiky posledních let.

Trochu ze zoufalosti, jak jinak tenhle rozháraný snímek uchopit, mi přijde nejnosnější vnímat devátou bondovku jako ostrou reakci na feministická hnutí. Ženy jsou komicky povolné, buďto zrádné nebo přihlouplé. (Goodnightová je intelektuálně neposkvrněná jako nepopsaný list papíru.) Jejich vnady zakrývají pouze bikiny (rozumnější odění zakázáno). Rovnoprávnost je vyloučena, muži jsou víc (někteří mají navíc nejen penis, ale také extra bradavku), muži jsou od toho, aby si ženy podmaňovali. Trochu out-dated, není-liž pravda? Jako celý film.

Muž se zlatou zbraní je jako návštěva pouti, která nabízí všelico, jenom nic, čím by jednotlivé atrakce sladila dohromady.

DVD
Ze slabší bonusové nabídky (zvlášť archivní materiály mají mizivou kalorickou hodnotu) bych vyzdvihnul alespoň půlhodinovou poctu bondovským kaskadérům Double-O Stuntmen, připomínku těch nejkrkolomnějších pádů, skoků a bitek z celé série.

Padouch: 7
Bondgirl: 5
Titulky: 5
Poskoci: 6
Hlášky: 5
Vychytávky: 6

Film: 55%