Pražský koncert Woodyho Allena

Jak bylo uvedeno v předposledním Reflexu, během budapešťského natáčení Lásky a smrti (1975) měl Woody Allen volný víkend, pročež zavítal do Prahy. Dál než na ruzyňské letiště se však nedostal. O třiatřicet let později se do Čech vrátil. S celým jazz bandem.

V rámci přípravy na sobotní vystoupení v Kongresovém centru jsem zhlédnul dokument Wild Man Blues (1997), natočený během evropského turné v roce 1996. Následně jsem viděl v podstatě totéž, co ve filmu, ale naživo.

Do velkého sálu jsem dorazil s mladickým předstihem, tudíž mne trochu překvapilo, kolik lidí s předstihem nedorazilo. Pohodlně usazen v dostatečně blízké sedmé řadě jsem alespoň mohl sledovat pozvolné zaplňování spousty volných míst. Tipnul bych si, že spíše jméno Woodyho Allena, nežli reprezentativní vzorky neworleanského jazzu 20. let, přilákalo tak rozmanitou paletu diváků/posluchačů. Přicházeli mladí, staří, těhotní, vzhledově rockeři i milovníci klasiky, neslavní i slavní (musel jsem skrčit nohy před režisérem Ostře sledovaných vlaků, který se o chvíli později zdravil s režisérem Spalovače mrtvol).

Asi deset minut po sedmé byla podstatná část míst obsazená, vchodové dveře zavřené, hlavní světla zhasnutá. Na pódium postupně přišlo všech 7 hudebníků, přičemž největší aplaus dle předpokladu sklidil ten nejmenší. Woody je v reálu opravdu ještě drobnější než ve svých filmech. Jeho klarinet doplnili: Eddy Davis – bandžo (oficiální lídr kapely), Conal Fowkes – piano, Simon Wettenhall – trumpeta, Jerry Zigmond – trombón, Greg Cohen – basa a John Gill – bubny (osobně by mi úplně stačila kombinace bandža, piana, bubnů a basy). Všichni krom Woodyho a Cohena navíc také zpívali minimálně jednu píseň.

Na zbytečné řeči nebyl prostor. Woody akorát po pár skladbách přivítal přítomné, popřál pěkný zážitek a dál se věnoval tomu, kvůli čemu absolvoval tak dalekou cestu. Neuposlechl tedy v dokumentu zaznamenané rady své sestry, ani své manželky Soon-Yi Previn, aby více mluvil, neboť právě kvůli tomu mnozí přišli. Těm, kteří se opravdu přišli bavit Woodym Allenem, nejspíš nestačilo mistrovo časté měnění hubičky (doufám, že jde o správný výraz) klarinetu.

Vrchol příjemnou rychlostí plynoucího a s milou ležérností pojatého (manšestráky nemohly chybět) večera přišel v závěru. Mohutný aplaus přilákal – na nějakých 15 minut – zpět nejen kapelu, ale také Woodyho dcerku Bechet (pojmenovanou podle jazzového hudebníka Sidneyho Becheta), která po krátkém tanci stydlivě prchla do zákulisí. Takovou spoustu lidí nejspíš nečekala. A Woody dle jeho závěrečného poděkování také ne. Byli to ostatně právě Allena-chtiví diváci, kteří se postarali o hezky spontánní zakončení. Jejich natlačení k pódiu znemožnilo výhled z prvních řad, pročež se ty, ale postupně také mnohé ostatní řady musely postavit. Ti, kteří měli tu možnost, začali bezstarostně fotit a natáčet, ochranka prakticky neměla šanci zasáhnout. Ale proč taky zasahovat do něčeho tak vydařeného. Tímto absurdním způsobem byl tedy večer zakončen snem nejednoho umělce, potleskem ve stoje.

První české vystoupení Woodyho Allena stálo za to (za „to“ si doplňte poměrně vysokou sumu peněz). Sice se ze mne nestal příznivec jazzu, ale bylo balzámem pro duši i pro uši, uniknout na hodinu a půl před předvánočním nákupním šílenstvím. A navíc mám dojem, že svého nejoblíbenějšího režiséra znám o chlup lépe a o stejný chlup více si proto rovněž vychutnám každý jeho film.

Roman Polański

Strach a touha

Na útěku – stav příznačný pro život Romana Polańského. Ať vinou vlastní, či někoho jiného, Polański jakoby stále hledal a nemohl najít místo, kde pokojně stráví svůj život. Možná si již zvykl být v doslovném i přeneseném významu psancem a neklidný stav mysli, blízký pocitům odvrženého dítěte přijal ve svých pětasedmdesáti letech za normu. Jeho zatím poslední film, adaptace věčně, jaksi přirozeně utíkajícího Olivera Twista, o něčem podobném svědčí.

Kdybych chtěl mermomocí použít obehranou frázi „kruh se uzavřel“, pak nejlépe hned zkraje. Polańskému v současné době poskytuje útočiště rejdiště všech umělců Paříž, kde se léta páně 1933 jako Rajmund Roman Liebling narodil. Když se otec, polský žid a matka, ruská katolička, rozhodli dva roky před válkou vrátit do Krakova, nemohli tušit, o jak neprozíravé rozhodnutí jde. Po obsazení Polska nacisty byla rodina, včetně babičky a nevlastní sestry, přesunuta do ghetta, následně do koncentračních táborů. Smrti nakonec unikl jenom otec, který přežil útrapy v Mauthausenu, a malý Roman, jemuž rodiče před odvlečením zajistili za cenu veškerého majetku úkryt u nežidovského farmáře.

Po vzpamatování z válečných hrůz začíná Polański působit jako herec, následně se začíná studovat na Filmové škole v Lodži, která rozvinula správným směrem talent jiných velikánů polského filmu, Andrzeje Wajdy a Krzysztofa Kieslowského. Ještě během studií uvádí krátkometrážní absurdní grotesku Dva muži a skříň (1958). Tři roky po absolvování natáčí svůj první celovečerní film.

Nůž ve vodě (1962)
Pod očekávání nevinné kočkování dvou psů (za přelétavého povzbuzování jedné feny), kteří si nechtějí připustit podobnost jednoho s druhým, se teprve v závěru vyvrbí v drama člověka, trpícího za zločin, který nespáchal. Chtěl-li Polański tímto cvičením na troufale malém prostoru říct pár metaforicky zaobalených slov k tématu „život za komunismu“, či jenom natočit náznakový thriller o hájení svého teritoria, není tak podstatné jako fakt, že se na to moc dobře kouká.

Formálně originální drama tří postav popudilo kritiky a nechalo chladnými diváky. Neslušelo se, aby film té doby nevyzdvihoval polskou národní hrdost, natožpak aby naznačoval, že k té hrdosti není až tolik důvodů. Polańského progresivní přístup byl mnohem příznivěji přijat na západě, když následovala cenu kritiků na MFF v Benátkách a nominace na Oscara (Nejlepší zahraniční film – 1963), režisér dlouho neotálel a opustil horkou půdu země, ve které již nadále nenacházel potřebné zázemí. Svůj další film natočil v Londýně, s francouzskou herečkou v hlavní roli. Není divu, že se postupně naučil ovládat kromě polštiny, francouzštiny a ruštiny také španělštinu, angličtinu a italštinu. Kosmopolitní člověk.

Hnus (1965)
Z nějakého důvodu jsem si během velmi sugestivního závěru představoval, jak by celá záležitost vyzněla coby televizní reportáž o hrůzném nálezu v jednom panelovém bytě. Jak by byl vykreslen vrah, jak oběti, zda-li by vůbec někoho zajímaly příčiny. Těm je věnováno předchozích cca devadesát ubíjejících filmových minut, zahrnujících asi třikrát znásilnění Catherine Deneuve a minimálně jednou Catherine Deneuve procházející v zombie modu Londýnem. Netuším, jestli má jít o výzvu ke zmagoření, nebo naopak o varování před ním, či pouze o atmosférické nahlédnutí do hlavy pacientky, která utekla z pohovky doktora Freuda, psychárna je to každopádně vydařená.

Následující černou komedii natočil stejně jako hnus za spolupráce scénáristy Gérarda Bracha.

Slepá ulička (1966)
Vnitřní boj „dodívat se/nedodívat se“ svádím téměř u každého Polańského filmu. Zatím jsem jej vždycky ke štěstí daného filmu vyhrál a místo zamýšlených dvou (až na jednu výjimku) nakonec vždy hodnotil čtyřmi hvězdičkami. Ze slepé uličky vycházím pokořen. Neskutečně nezáživné míšení thrilleru a komedie podněcovalo mou touhu zvědět co bude dál mnohem méně než bezprostředně následující a podobně schizofrenní Ples upírů. Dlouhé záběry, včetně toho nejdelšího, sedmiminutového, jsou fajn, jsou pěkné, jsou nudné a asi měly za cíl dostat diváka do specifické nálady. Hádám, že sklíčenost to nebude.

Prvním přičichnutím ke Spojeným státům byla podivně nevtipná parodie Ples upírů (1967), jež dokáže jako většina Polańského filmů vtáhnou svou divnou, nespecifikovatelnou atmosférou. I přes její přítomnost vyniká Ples euforií, pramenící z režisérova idylického vztahu s budoucí manželkou, krásnou a roztomilou Sharon Tate. Podle vlastních slov strávil po boku této ženy nejkrásnější chvíle svého života. Byli v ráji, čekalo je peklo. Což (prozatím s cynickou, nicméně nadsázkou) předznamenává plnokrevný hollywoodský debut notně pekelného ražení.

Rosemary má děťátko (1968)
Bez legrace film, který svým přístupem „nožem proti těhotenství“ není vhodný pro nastávající matky. Polanski dále rozpracovává motiv z Hnusu (Mia Farrow je zpočátku dokonce podobné Catherine Deneuve), bezbrannost mladé ženy, obklopené ze všech stran čímsi cizím, usilujícím o narušení její sexuální integrity. Zde musí hrdinka navíc zápasit s faktem, že se nekontrolovatelné zlo stává fyzickou součástí, ale jako matka je i v tomto ohledu bezmocná, své nenarozené dítě zabít nedokáže. Netrpělivě očekávaný a velmi snový závěr nám k vlastní škodě dává jednoznačnou odpověď, ale zároveň si díky ní může dovolit asi vůbec nejděsivější scénu – pasivní přijetí vsugerované role. Odvážné téma i délka plně slouží režisérovu oblíbenému procházení nejtemnějšími a nejcitlivějšími podloubími lidské duše.

Když si Polański se Sharon Tateovou v únoru šedesátého devátého roku pronajali rezidenci Cielo Drive v Los Angeles, nemohli tušit, k jaké tragédii zde o šest měsíců později dojde. Dne 9. srpna 1969 vpadl do rezidence gang kriminálníka Charlese Masona, známý také jako „Masonova rodina“. Bestiálně zavraždili Tateovou, tehdy osm a půl měsíce těhotnou, a další tři osoby: kadeřníka Jaye Sebringa, Polanského přátele Abigail Folgerovou a Voyteka Frykowského. Polanski byl ke svému štěstí v Evropě. Z této události se nikdy plně nevzpamatoval. Svědčí o tom mimo jiné mimořádně temné vyznění naprosté většiny jeho následujících filmů. Pohled na svět se pro něj nenávratně změnil, navždy si bude vyčítat, že v ten den nebyl u své těhotné manželky. Jakkoli by těžko situaci ovlivnil, naopak nejspíš připravil svět o dalšího talentovaného člověka. Dozvukem traumatizující události je silně poznamenána brutální adaptace Shakespearova Macbetha (1971). Později výrazněji zužitkované téma sexuální obsese nepřidalo na atraktivitě nevydařené koprodukční komedii Co? (1972). Za návrat ve vší parádě můžeme pokládat teprve Čínskou čtvrť (1974), jeden z nejtemnějších neonoirů, proslavený mimo jiné nesnesitelně napjatou atmosférou během natáčení. Dle rozšířeného mínění nejosobitější a pro pochopení jeho tvorby klíčový titul vznikl dva roky po bloudění Jacka Nicholsona a jeho rozříznutého nosu.

Nájemník (1976)
Polański po Hnusu a Rosemary potřetí variuje téma „člověk propadající šílenství v nepřátelsky naladěném bytě“. I při své notné úchylnosti mi tato variace, očividně ovlivněná Kafkou, přišla nejsrozumitelnější. S cynismem režisérovi vlastním krásně demonstruje kontinuální deptání jedince společností, která v rámci určitých zvrácených pravidel nepřipouští žádné odchylky. Trelkovsky (absence křestního jména tohoto polského imigranta zdůrazňuje autobiografickou rovinu díla) si příliš pozdě uvědomuje, kam ho přivede bezvýhradný konformismus. On si možná přivykne prostředí, ale prostředí nikdy nepřivykne jemu.

Uprchlíkem ve zločinnějším smyslu daného slova se Polański roku 1977 stává po svedení nezletilé dívčiny v domě Jacka Nicholsona. Znásilnění opilého dítěte není věc, nad kterou by puritánští Američané dokázali mávnout rukou. Ani po třiceti letech ne, území Spojených států je pro známého světoběžníka nadále zakázanou zónou. Většinu následujících filmů natočil ve Francii nebo Velké Británii, třebaže za účasti amerických herců (Harrison Ford – 48 hodin v Paříži, Johnny Depp – Devátá brána). Svým ambivalentním vztahem k ženám popudil feministky a konzervativce ještě (ne)jednou, když svou novou manželku Emmanuelle Seigner nechal objevovat sadomasochistické podoby lásky v psychologicko-erotické adaptaci knihy Pascala Brucknera.

Hořký měsíc (1992)
Auvajs! Zákeřná podpásovka pro „přisvojovatelské“ chlapské ego a pro všechny idealistické mladé páry, přesvědčené, že jejich společná láska jim pomůže ladně přehupsnout přes všechny životní překážky a že budou žít šťastně a spokojeně až do kremace. Obzvlášť nevhodné pro čerstvé manžele, jejichž „honeymoon“ by se po zhlédnutí snadno mohly přehoupnout do nekontrolovatelných „bittermoon“, do listování temnými stránkami duše své i svého partnera.

Vícero způsoby mohou znalci režisérova života vnímat napínavý psychothriller o vině, trestu a odpuštění.

Smrt a dívka (1994)
Typická Polańského témata (pocit viny, nemožnost úniku před vnějším světem) se zde mísí s obecnějším zamyšlením nad smyslem demokracie, potažmo kteréhokoliv systému a nad jeho mocí/bezmocí při prosazování spravedlnosti. Divadelní původ film nezapře, ale zásluhou tří brilantních herců dokáže po celou dobu šlapat jako hodinky. Nejdříve nevíme prakticky nic a díky chytrému dávkování informací nikdy nehrozí pocit, že víme málo, nebo naopak příliš. Jsme bráni jako rovnocenní partneři. Je jenom na vás, přidáte-li se pod nátlakem emocí na stranu obžalovaného, žalujícího, (tragikomicky bezzubého, absurdně přelétavého) zákona, či zůstanete nestrannými pozorovateli.

Pianistu, své opus magnum, dílo, k němuž celý život směřoval, natočil Roman Polański před šesti lety. Příběh židovského pianisty, který jako jediný uniká lágru, je strhující právě pro osobní naléhavost, kterou do něj vetkal. Polański bere film zjevně jako formu psychoterapie, ale projekty dokončené ani připravované (mysteriózní thriller s Nicolasem Cagem) nesvědčí o výraznějším pokroku. Možná traumata, jež jej sužují od raného dětství, ani nechce opustit. Možná jejich opakování skrze náměty svých filmů pojímá coby pokání. A možná je právě to důvod, proč dokáže o věčném sváru lidského strachu a lidské touhy tvořit tak naléhavá díla.

Woody Allen Hovory o filmu

Rozpomínání

Poslední kniha ohlížející se formou rozhovorů za tvorbu Woodyho Allena vyšla v roce 1996: Woody o Allenovi Stiga Björkmana. Šlo o přehlednou publikaci, která měla hlavu a patu a chronologicky mapovala dosud vzniklé Allenovy filmy. Většina otázek i odpovědí byla k věci a mnohé jste se z nich dozvěděli. Uplynulo více než deset let, na pulty českých knihkupectví se dostávají Hovory o filmu vedené novinářem New York Times, Allenovým dlouholetým kamarádem Ericem Laxem a budu mít co dělat, aby z následujícího textu neodkapávalo mé zklamání jako rosol z kuřecího stehna v Oidipovi dnes.

Dělat rozhovor s člověkem, kterého dobře znáte, vám na jednu stranu umožňuje jít víc „na tělo“, na stranu druhou se lehko stane, že neproniknete pod povrch nezávazného přátelského klábosení. Přesně tak některé z rozhovorů vzniklých v rozmezí více než třiceti let (1973-2006) působí. Novější z nich jsou navíc neblaze poznamenané Allenovou neochotou sledovat své filmy po jejich dokončení, proto často od podstaty věci uniká k nepodstatným informacím, které mu utkvěly v paměti. Kdyby nicméně Lax zpovídal někoho méně zajímavého, výsledek by byl ještě méně stravitelný. Když už se mu podaří naťuknout poutavé téma, málokdy jej dále zužitkuje.

Největší tragédii knihy je jednoznačně její pochybné členění do několika kapitol, které pravděpodobně měli postihnout jednotlivé fáze vzniku filmu (Nápad, Psaní, Obsazení, Natáčení, Režie, Střih, Hudba, Kariéra). V praxi to vypadá tak, že jednotlivá témata jsou chaoticky rozlezlá po celé knize, neexistuje žádný řád, jde-li o pořadí, v němž filmy vznikly a na tutéž informaci během čtení narazíte třeba třikrát. Týká se to především neustále omílaných obsahů filmů, jimž by více slušel společný prostor na konci knihy (kde najdete pouze neúplnou filmografii a vcelku zbytečný přehled kapitol).

Otázky ke konkrétním filmům, z nichž dostávají cíleně větší prostor ty vážnější (Interiéry, Jiná žena) až příliš často pídí po tom, jaká byla spolupráce s tím a tím člověkem, což Allena pochopitelně nutí k neustálému (bezobsažnému) vychvalování. Detaily ohledně technického řešení jednotlivých scén zase oceníte jenom těsně před nebo po jejich zhlédnutí. Myslím, že moc nepřeženu, označím-li dobrých sto z téměř čtyř set stránek knihy za zbytečné, vyžadující nekompromisnější přístup během redakce. Být Hovory o filmech Allenovým filmem, při režisérově sebekritičnosti nevzniknou vůbec, anebo trvají třicet minut.

Samozřejmě jsou přítomny také otázky nutící Allena k hlubšímu zamyšlení. Odpovědi na ně odhalují autorovy obecné tvůrčí postupy, názory na umění, na jeho smysl i na smysl života jako takového („…jsem toho názoru, že jakmile je člověk mrtev, jeho metabolismu nijak nepomůže, když po něm pojmenují ulici“). Tyto poznatky, ukryté v často velmi rozsáhlých odpovědích, je pochopitelně nemožné zpětně dohledávat (jako cokoliv v knize), ale asi budou hlavním důvodem opakované četby Woodyho oddaných fanoušků. Ti čeští navíc neměli příliš možnosti svého oblíbence blíže poznat (krom výše zmíněné vyšla roku 1994 zdařilá kniha Michaela Žantovského Woody Allen, dále Woody Allen a jeho ženy a Směšné lásky Woodyho Allena; krom článků ve filmových časopisech si ještě pamatuji na jednu stránku rozhovoru v Reflexu před premiérou Match Pointu).

Aniž bych chtěl kohokoliv odrazovat, rozhodnutí, zda do knihy takto zjevných nekvalit investovat bezmála pět set korun, bych vám doporučil neuspěchat i v případě, že chováte newyorského klarinetistu, milovníka pěkných žen a jazzu, kultivovaného samouka a pověstného lenocha, dvěmi slovy Woodyho Allena v mimořádné oblibě. Jestli dosavadní řádky vyznívají jako argumenty pro „nekupovat“, níže uvedené si nárokuje zastupovat opoziční stranu.

Milovníky všech možných žebříčků jistě potěší patnáctka Allenových nejoblíbenějších amerických a evropských snímků (mj. Občan Kane, Zloději kol, Velká iluze). Skoro dojemné jsou poslední, „shrnující“ odpovědi, ale než se k nim propracujete, naberte si do zásob trpělivost a toleranci. První vám pomůže „pročíst se“ spoustou balastu, druhé shovívavě mávnout rukou nad četným výskytem překlepů v českém vydání (někdy Allen klade otázky Allenovi). Zkuste je brát jako daň za největší přednost Hovorů o filmu, za jejich žhavou aktuálnost (bere v potaz i u nás zatím neuvedený Cassandra’s Dream a v obrysech představuje dnes netrpělivě očekávaný španělský projekt Vicky Cristina Barcelona).

Woody Allen Hovory o filmu (Eric Lax)
Z anglického originálu Conversation with Woody Allen. His Films, The Movies, and Moviemaking přeložila Hana Loupová,
nakladatelství Portál,
Praha 2008.

počet stran: 392
doporučená prodejní cena: 455,- Kč

ukázka knihy

Sidney Lumet

Anděl či ďábel?

Letos čtyřiaosmdesátiletý Američan se původně živil jako herec, od roku 1957 pak dělá radost všem milovníkům chytrých filmů z pozice režiséra. Třebaže ne všechny z jeho více než 40-ti snímků lze označit za výjimečné, své řemeslo zpravidla zvládá natolik dokonale, že mu pár zaškobrtnutí rádi odpustíte. Na Oscara pětkrát nominovaný mistr minimalismu a specialista na filmy, jež skrze banální příběhy sdělují nepoměrně složitější pravdy, na sebe posledně upozornil pekelně zádumčivým krimi dramatem Než ďábel zjistí, že seš mrtvej (běží v českých kinech). Pojďme nyní učinit stručný komentářový průlet jeho filmografií. Sami budete možná překvapeni, kolik kvalitních filmů, o nichž jste to nevěděli, režíroval pan Sidney Lumet.

Dvanáct rozhněvaných mužů (1957) *****

12 mužů, 12 mužů rozdílného vzdělání, vyznání i věku, 12 mužů, kteří mají v rukou život jednoho kluka, který možná vraždil a možná taky ne. Zprvu pouze jeden z členů poroty upustí od zbrklého hlasování pro „vinen“, s přibývajícími minutami je však nahlodáváno také přesvědčení ostatních a poměr hlasů se začíná naklánět opačným směrem. Postupně slábne také divákovo přesvědčení o chlapcově vině, založené však výhradně na prvotním, bezmála jednoznačném, přesvědčení porotců. Samotný soudní proces je nám úmyslně „zatajen“ a musíme se tedy spoléhat výhradně na subjektivní názory jednotlivých mužů, které však – jak se ukáže – nemají k pravdě ani dále ani blíže než fakta ze soudní síně. Na scénáři je nejpozoruhodnější pečlivé psychologické vykreslení pohnutek vedoucích porotce ke konečnému rozhodnutí. Někdo nechce kazit hru, někdo se chce včas dostat na baseballové utkání, někomu je to vlastně úplně jedno a někdo pojímá celou záležitost příliš osobně. Film důmyslně, nepříliš útočně, zpochybňuje americký (a v podstatě jakýkoliv) soudní systém, kdy určitá skupina lidí přejímá pomyslnou úlohu Boha a musí dle svého nejlepšího svědomí a vědomí rozhodnout o budoucím osudu živé bytosti. Jenže do jaké míry jsme ochotni tvrdošíjně respektovat zákon, nevyvratitelné důkazy, a kdy přicházejí na řadu naše emoce – iracionální, zaslepené? Á propos, existují jediné správné důkazy, nebo je vždy nějaké „ale“? Morální rovina filmu je zřejmá a jasně srozumitelná, takže je obtížné zůstat nestranný a nevytvořit si na celou věc vlastní názor. Celý film se odehrává v jediné místnosti a je fenomenální přehlídkou dvanácti odzbrojujících hereckých výkonů podpořených (v rámci možností) dynamickou kamerou Borise Kaufmana. Víc režisér Sidney Lumet k natočení strhujícího dramatu skutečně nepotřeboval.

Pahorek (1965) ****

Z lidí, kteří mají plnou hubu keců a přitom si nevidí na špičku nosu, mi vstávají chlupy na zátylku. V Pahorku jsou hned dva takoví a co je na nich nejhorší – mají pravomoc buzerovat své podřízené. Ty oslovují výhradně zvýšeným hlasem plným pohrdání. Copak na to mají právo, takhle deptat muže, kteří se prohřešili pouze snahou nezcvoknout z na hlavu postavené války? Jistěže ne, ale koho to zajímá? Kdo je vyslyší, kdo ví, k čemu dochází „za zdí“?___ Pahorek nemá zápletku v obvyklém slova smyslu. Vychází z faktu, že britské kárné tábory strašily své svěřence hromadou písku. Asi pětimetrovou hromadou písku, jejíž zdolání vypadá jako hračka. Nikoliv, běháte-li nahoru a dolů s plnou výzbrojí, v tom největším vedru, kdy vám slunce seškvařuje kůži. Člověk si až říká – raději schytat kulku na frontě než tohle. Lumetovi se za vydatné pomoci sugestivní kamery Oswalda Morrise a herců, jež si jistě vytrpěli své, daří přenést na diváka část z nepředstavitelné fyzické a psychické zátěže. Nelidské zacházení s vězni a po většinu filmu ani náznak naděje ve změnu k lepšímu u mne vyvolávalo krajně nepříjemné pocity, o pár řádů převyšující zážitek z jiných, subtilněji zaměřených „vězeňských“ dramat. Scénář (nepřekvapivě podle divadelní hry) slovy neplýtvá. Buď jde o monolog kódového označení „buzerace“, či o dialogy, jež stejně nic neřeší a prohlubují celkovou beznaděj. Potěšující je snaha nekritizovat armádu jako instituci (neboť ta občas slouží svému účelu), nýbrž její jednotlivé členy. Lidé, vždycky to budou lidé, kdo páchá největší škody, ne jména větších celků, za něž se schovávají. Na Pahorku mě mrzí jenom tři věci. 1. Až do absurdně vypjatého finále jsem se nemohl zbavit dojmu, že by celý snímek bylo možné zhustit do nějakých osmdesáti minut. 2. Nepříjemnost neúnosných teplot by lépe vynikla v barevném formátu. 3. Vzniknout Pahorek o dva roky později a nebýt vázán původní divadelní hrou, mohly by být hrany některých již tak nepříjemných buzerkeců výrazně přiostřeny (po Kdo se bojí Virginie Wolfoové padla v této oblasti spousta tabu).

Serpico (1973) ****

„A každýmu z nich jsem tady na tý točně říkal: Neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš. Ale je to marný, je to marný…je to marný“. Je to marný, ale když se na počátku sedmdesátých let objevil zdánlivě poslední spravedlivý, poslední člověk, jenž zcela nerezignoval na mravní ideály, jeho životního příběhu se hbitě chopil Sidney Lumet. Natočil film, jehož myšlenka je důležitější než forma jejího podání. Frank Serpico věřil, Frank Serpico šel svou vlastní cestou, Frank Serpico bojoval. Bojoval odhodlaně a bojoval sám, připomínaje tvrdohlavého surfaře zas a znovu se vrhajícího vstříc rozbouřeným vlnám. Byl skutečně tak poctivý, nebo se neplánovaně dostal do bodu, z něhož již nebylo návratu? Když svému okolí příliš dlouho ukazujete falešnou tvář, je těžké vrátit se k té skutečné. Svým hrdinou, mužem odhodlaně jdoucím po cestě, která neodpovídá představám všech jeho blízkých, mi byl film velice blízký. Frankovy nálady, včetně sklonů k sebelítosti a návalům vzteku kvůli vlastní bezmoci, jsou dobře srozumitelné také díky strhujícímu výkonu Ala Pacina. Jeho „zažranost“ do postavy přidává filmu dostatek plusových bodů pro přimhouření očí nad nevhodnou strukturou vyprávění. Lumet, ve snaze zmapovat co největší část Serpicova života, ledabyle přeskakuje nepodstatné, nicméně pro stmelení příběhu důležité, scény. Ačkoliv věnuje pozornost výhradně zajímavým událostem, ty nedokáži bez patřičné hloubky zajistit stabilitu dramatického oblouku a po necelé hodině jsem zjistil, že mě baví sledovat chování Pacina, nikoliv filmu samotného. Dobrá hudba, dobré herecké výkony ostatních herců, v neposlední řadě také obavy pramenící ze žhavé aktuálnosti tématu, povyšují Serpica nad průměr, ale k nesmrtelnosti mu ještě pořádný kus chybí.

Psí odpoledne (1975) ****

Tři vynervovaní looseři vtrhnout do banky a jejich chabý plán se jim postupně rozsype pod rukama. První prchne okamžitě, zbylí dva budou muset čelit narůstajícímu psychickému tlaku z vnějšku. Al Pacino si vaše sympatie získá po pár minutách. Nepotřebujete vědět, kdo je a proč to dělá. Budete mu věřit, budete mu fandit. Stejně jako desítky lidí na ulici a stovky lidí u televize. Ale udrží si vaše sympatie po odhalení všech skutečností, po zjištění, jak špatným otcem/milencem je? Sidney Lumet neztrácí čas a jde rovnou k věci, strhující tempo první poloviny bohužel nedokáže udržet během celého filmu a občasné umělé natahování nekonkrétním žvaněním zamrzí. Původní sílu zážitku resuscituje závěr, kdy už už vypadá, že všechno klapne, všichni (včetně vás) mají skrz naskrz propocené oblečení a do konce filmu zbývá všehovšudy pět minut – nepopsatelný nervák. Otázkou na závěr zůstává: může Psí odpoledne vzbudit takový poprask jako v 70. letech? V době, kdy k této události skutečně došlo, v době vrcholící vietnamské války a celkové zmatenosti, nikoliv jenom sexuální a nikoliv jenom ve Státech? Těžko říct, ale minimálně pokřik „Attica!Attica!“ z hlav lidí nikdy nevymizí. Neměl by.

Network (1976) *****

„Nemůžeš mě přepnout na jiný program“ Sidney to rozjíždí ve velkém a pro mnohé bude Network příliš velkým soustem. Do respekt vzbuzujících proporcí nabobtnává jednak množstvím slov a pak šíří myšlenkové báze, z niž vychází. Scénář Paddyho Chayefskyho vyniká nadhledem člověka, jež ví, jak to chodí, ale zároveň nemá potřebu shlížet na diváky svrchu a film je díky němu komplikovaný teprve v druhém plánu. V tom prvním sledujeme příběh o televizními rádoby-prorokovi a jeho nesmírném vlivu na diváky lačné výstředností. Opravdu jsme my, totiž televizní diváci, marionetami v rukou labilních pošuků? Občas se tak cítím, ale chci proti tomu něco dělat? Dokázal bych se „vzbouřit“ a, povzbuzen jistou písní Red Hot Chilli Peppers, vyhodit televizi z okna? Těžko. Další z mnohých vrstev scénáře o struktuře pavučinové sítě zahrnuje mimo jiné naprostou neúctu cynických programových ředitelů ke ctění faktů (Tachecí na ně). Pravda v televizi pochopitelně neexistuje, ale proč na ni zcela rezignovat? Scénáristovi ani tohle nestačí a přihazuje na talíř další sousto – lidé z televize a jejich vztahy, obdobně falešné jako zprávy, jež vypouštějí do světa. Podle filmu byla právě sedmdesátá léta zlomovým obdobím, kdy byla generace mající celkem rozumnou představu seriózního zpravodajství definitivně „sežrána“ generací nastupující. Network je proklatě mazaný film. Dokáže být v jednom momentě paralelně k potrhání vtipným i nepříjemně upřímným (protože poukazujícím na něco, co si sami neradi připouštíme). Prvotřídní kvalitu hereckých výkonů možno brát jako odměnu pro diváky, kteří před tím přílivem rychle chrlených slov briskně neprchnou (zkuste si to říct pětkrát za sebou). Právě jim bych taky doporučil seriál Aarona Sorkina Studio 60, jdoucí věrně ve šlépějích Networku a nadto modernizující některé aspekty jeho konceptu.

Než ďábel zjistí, že seš mrtvej (2007) ****

Sex, drogy, peníze… … … … … … rodina. Brutálně, ale brutálně neveselá záležitost. Sidney Lumet z více perspektiv zkoumá, proč je dnes „normální“, když nějaký magor vběhne do krámu a zastřelí starou dámu. Co někoho donutí volit takto krajní možnost a co ho to následně stojí. Mozaikovité vyprávění nemá za cíl šokovat po dosazení posledního dílku, jde spíše o hru s různými úhly pohledu a rozdílným vnímáním téže situace s a bez znalosti souvislostí. Lumet nikam nespěchá, neexperimentuje a hezky starosvětsky buduje atmosféru a vypráví, čehož dnes dbá málokdo. Nakládání scénáristy Kellyho Mastersona s psychologicky zajímavě prokreslenými postavami je možná kruté (na americký film každopádně), ale jinak by mu těžko posloužily zároveň jako figury v nečekaně cynickém podobenství. V životě jsou prostě momenty, kdy peníze pozbývají veškeré své hodnoty, kdy jdou sebelepší či sebehorší (což někdy vyjde nastejno) rodinné vztahy nenávratně do háje… . Ač se film vyznačuje fatalistickým vnímáním světa, které je navíc zvýrazněné „osudovou“ hudbou dvorního skladatele bratrů Coenových Cartona Burwella, dokázal mě neustále překvapovat. Možná právě proto, že osud je nevyzpytatelný a na rozdíl od tuctových amerických počinů volí i v momentě kdy by každý očekával smíření cestu mnohem bolestivější. Mnohem méně příjemnou. Přesně takové budou dvě hodiny vašeho života, rozhodnete-li se je obětovat Ďáblovi. Doporučuji neotálet a bezostyšně využít faktu, že je to prozatím jenom ďábel filmový. P.S.: Hoffman!!! 🙂

Jen pro zajímavost, procentuální zastoupení kladných recenzí na RottenTomatoes k některým z výše uvedených snímků: 90% (Network), 100% (Psí odpoledne), 94% (Serpico), 100% (Dvanáct rozhněvaných mužů)

Dustin Hoffman a jeho filmy

Maratónec

• Největší perfekcionista mezi herci.
• Preferuje hereckou metodu Lee Strasberga, založenou na osobních prožitích.
• Prosazováním svých představ o roli dokázal znepříjemnit životy mnoha režisérům.
• Člověk se zvláštním smyslem pro humor, velice soutěživý a vždy usilující o lepší výkon než jeho kolegové.
• Politicky i ekologicky angažovaný, Oscary pohrdající, přesto je s chutí přebírající.
• Minimálně dvakrát o vlásek unikl smrti, je jednou rozvedený, jeho druhá manželka zemřela krátce po těžkém porodu.
• Svými kolegy milován, obdivován i nenáviděn a zatracován.

To je ve zkratce člověk mnoha rozporů, člověk mnoha tváří: běžec na dlouhé a náročné tratě, Pan Herec Dustin Hoffman.

Začínal jako divadelní herec. Na větší role neměl štěstí, v těch malých však rozhodně nezanikl a o nabídku, která se neodmítá tím pádem nepřišel. Byl přesvědčen, že roli v Absolventovi (1967) nikdy nedostane. Navzdory obrovské trémě a zpackanému castingu, zaujal režiséra Mikea Nicholse a ve svých třiceti letech ztvárnil ostýchavého studenta o šest let starší Anne Bancroftové takovým způsobem, že získal srdce tisíců fanynek, chápavý obdiv tisíců fanoušků a první oscarovou nominaci navrch.

Nyní si Dustin mohl vybírat. Mohl přijmout roli dalšího studentíka, nad nímž se budou rozplývat nedospělé dívky. Mohl s přehledem zahrát dalšího Benjamina Braddocka, ale neudělal to. Zcela nečekaně kývnul na postavu duševně i fyzicky slizského italského podvodníčka „Ratso“ Rizza v naturalistickém vyobrazení morálního rozkladu společnosti Půlnoční kovboj (1969). Druhá známější role, druhá nominace na Oscara.

Ještě kontroverznější postavu ztvárnil v brutálních Strašácích (1971) Sama Peckinpaha. Americký profesor matematiky David přijíždí s pohlednou manželkou na anglický venkov a oba musí čelit čím dál agresivnějším výpadům místních. Vše vrcholí několikaminutovým odoláváním skupince agresorů, kdy se David nebojí použít vařící vodu ani střelné zbraně. Psychologicky věrohodné zachycení nestability lidské duše anebo do sebe zahleděná glorifikace násilí? Určitě film hodný pozornosti.

Motýlek (1973) – tento film nemám příliš v lásce. Neobratně zrežírovaná adaptace nikterak skvostné knihy trestance Henriho Charriéra nedrží pohromadě, tříští se na výjevy, které nestojí za delší udržení v paměti a často budí nezamýšlený smích (bílé vlasy Stevea McQueena). Hoffmanův padělatel Louis Dega byl zploštěn na přihrávače hlavního hrdiny a v závěru se rovněž mění na nechtěně komickou figurku.

Dustin si nadále vybíral atypicky „zlé“ postavy. Komik Lenny Bruce dokázal svým nevybíravým slovníkem hnout žlučí Ameriky šedesátých let. Bral drogy, pil alkohol, pořádal sexuální orgie. Ve velkém. Jeho z kloubů vymknutý život zachycuje úžasnou černobílou kamerou nasnímána biografie Lenny (1974). Hoffmanovův několikaminutový proslov bez jediného střihu je nezapomenutelný. Méně známý film, ve kterém podal jeden ze svých nejpozoruhodnějších výkonů.

Následovala dvojice thrillerů, které napínavosti dosahovaly diametrálně odlišnými prostředky. Maratónec (1976) postavený na nešikovně vykonstruované zápletce, je dodnes znám hlavně pro scénu „dentistického“ mučení sadistickým Laurencem Olivierem. Všichni prezidentovi muži (1976) jsou do nejvyšší možné míry pravdivou rekonstrukcí novinářského vyšetřování aféry Watergate. První film výrazně poznamenal zub času, doporučuji pouze, chcete-li mermomocí další důkaz zvrácenosti zubařů. Druhý je na efekt v žádném případě nesázející rekapitulací případu, jenž v plné síle předvedl (dnes tolik zpochybňovanou) moc investigativní žurnalistiky. Hoffman, i přes svůj věčný komplex „malého ošklivého žida“, po boku Roberta Redforda patrnější než kdy dřív, zahrál zapáleného novináře jedna báseň.

Další velkou hereckou příležitost dostal jako Ted Kramer v komorním dramatu Kramerová vs. Kramer (1979). Do postavy otce bojujícího o práva na výchovu svého syna vložil vlastní zkušenosti a získal dalšího Oscara. Lehčí žánr si vyzkoušel díky „převlekové“ komedii Tootsie (1982). Po otestování dokonalosti své proměny v ženu na kolezích, které nejednou přivedl do rozpaků, předvedl „k nerozeznání“ výkon také na plátně.

Rok 1988 přinesl jeden z nejlépe hodnocených filmů 80. let, Rain Mana, s opět fenomenálním Hoffmanem, tentokrát v roli autistického bratra Toma Cruise. Oba dva hrají od srdce (ano, i Tom) a miliony srdcí dojatých diváků si také po zásluze získali. Rain Man je svým způsobem realističtější verzí Forresta Gumpa, kterého převyšuje minimem prvoplánovitosti (nebudeme-li za prvoplánový považovat vybraný námět, který musí dojmout i toho největšího barbara). Čtyři Oscary, pro nejlepší film, režii, scénář a herecký výkon v hlavní roli nepotřebují další komentář.

Rain Man, možná plánovaně, možná nikoliv, uzavřel jednu etapu Hoffmanova života. Etapu nejvýraznějších rolí v nejvýraznějších filmech. Ty následující nebyly špatné, nebyly ani skvělé, byly prostě standardně dobré. Odhodlaný „zachránce světa“ ve strhující žánrové jednohubce Smrtící epidemie (1995), ve správnou věc věřící právník v Levinsonově dramatu o morálce a přátelství Spáči (1996), sobecký zlodějíček v nedoceněné adaptaci divadelní hry Jak ukrást bizona (1996), hollywoodský filmový producent v ostré politické satiře Vrtěti psem (1997), bezskrupulózní novinář v moralitce zaostřené na média Město šílenců (1997) – většinou role, kterými si pro sebe „ukradl“ celý film, většinou role, kterými měl co říct.

S přibývajícími roky je Dustinova snaha o sdělení poselství čím dál méně patrná, už si víceméně jenom užívá důchodu a občas poctí svým „hostováním“ nějaký tu zdařilejší, tu méně zdařilý, obvykle herecky nepříliš náročný, film. Nemějme mu to za zlé, naopak, buďme rádi, že si na lahve kvalitního francouzského vína přivydělává (a zajímavějšími činí) filmy jako: Jeho fotr, to je lotr (2004), Hledání Země Nezemě (2004), Horší už to nebude (2006)… nebude, ty nejtěžší úseky svého maratonského běhu Hoffman s grácií absolvoval, teď už mu můžeme jedině přát, aby do cíle běžel co nejdéle.

Zabíjení

Filmy Stanleyho Kubricka

S filmy Stanleyho Kubricka mám jeden zásadní problém – nedokážu na nich najít žádné závažnější nedostatky. Nevím přitom, jestli je vidět nechci, nebo jsou-li opravdu tak dokonalé. Vše to započala 2001: Vesmírná odysea, první film, od něhož jsem filmy přestal vnímat jenom jako zábavu. Dlouho mi vězela v hlavě, nedokázal jsem na ni přestat myslet, týden po prvním zhlédnutí následovalo druhé a s ním i prozření: „ten člověk byl génius!“. Tuto domněnku mi potvrdil bezchybně „fungující“ horor Osvícení i drsná alegorie Mechanický pomeranč (na jejímž základě jsem se dokopal k přečtení neméně fascinující knihy). V tom okamžiku jsem si říkal, že to nejlepší od Kubricka už mám za sebou, že další filmy nemohou být stejně strhující. Cha, cha, cha.

Jediné zaškobrtnutí představovala protiválečná a jako sama válka absurdní komedie Dr. Divnoláska, aneb jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu (jednou jsem to musel napsat celé). Studená válka již není aktuální, komediální talent Petera Sellerse ve čtyřroli naštěstí ano. Podle mnohých (třeba IMDb) nejlepší komedie všech dob, podle mě nejslabší Kubrick. Zcela jiné pocity ve mně zanechala rovněž válečná, leč zcela vážná Olověná vesta, film rozštěpený do dvou odlišných částí. Nejdříve výcvik – brutální vymývání mozků s následky, pak akce – nevěrohodné exteriéry a skličující pointa. Jeden z mála Kubrickových filmů, který jsem zatím viděl pouze jednou a věřím, že napodruhé bude ještě lepší.

Neměl bych opomenout ani výtečný dokument Stanley Kubrick: Život v obrazech. Podíval jsem se na něj dvakrát. Poprvé mě přesvědčil, že Kubrick byl génius. Podruhé jsem to už sám věděl. Vypravěčem byl Tom Cruise, jedna ze dvou hlavních hvězd Kubrickova posledního filmu, kontroverzního erotického mysteria Eyes Wide Shut. Tou druhou byla jako vždy krásná Nicole Kidman. Film, který zanechal mnoho otázek a vzbudil rozporuplné pocity i mezi režisérovými skalními fanoušky. Nedokážu jej nějakým rozumným způsobem interpretovat, ale líbil se mi a kdoví, třeba byl skutečně jenom o tom sexu.

Pak, po dlouhém přemlouvání, jsem se konečně odvážil podívat na tříhodinové kostýmní drama Barry Lyndon. Každý záběr jako malba od nějakého starého mistra, minimalizování prostorového dojmu, žádné umělé nasvícení, nečekaná ironie a hlavně strhující způsob vyprávění. Nebýt rozvláčné poslední čtvrtiny, byl by to „nejrychlejší“ tříhodinový film. Další, pamatuji-li si dobře, byla adaptace kontroverzního Nabokovova románu Lolita. Na svůj věk neslušně sladká Sue Lyonová dokázala cenzorům pěkně hnout žlučí. Až by někdo při tom oplácení lascivních pohledů mohl přehlédnout opět vynikající režii, zvlášť precizní kompozici černobílých záběrů.

V té době můj filmový TOP 10 žebříček obývaly již tři filmy Stanleyho Kubricka (Odysea, Osvícení a Pomeranč) a jenom v hodně divokém snu by mě napadlo, že jeden z nich vytěsní padesát let staré válečné drama s Kirkem Douglasem. Vytěsnilo, jistěže. Stezky slávy nejsou zdaleka takovými vizuálními orgiemi jako většina dříve zmíněných. Jde o komorní příběh vystihující (a)morální aspekty války. Scéna popravy a zpěv mladičké Němky v samém závěru patří k tomu nejpůsobivějšímu, co jsem měl doposud možnost vidět. Kruté, smutné a pravdivé.

Zatím posledním zhlédnutým snímkem Stanleyho Kubricka byl krimithriller s prvky filmu noir Zabíjení. Film, v němž nic není tak přímočaré jako jeho název. Film, ze kterého nepopíratelně čerpal Quentin Tarantino při psaní scénáře Gaunerů. Film nebývalého tempa a kvalit. Z celovečerních děl tohoto mistra filmové řeči bych ještě rád viděl Killer’s Kiss a Fear and Desire. Údajně to nejsou filmy nikterak výjimečných kvalit a těžko se shánějí, přesto… považuji to za povinnost.

Můj osobní žebříček filmů Stanleyho Kubricka:

1. 2001: Vesmírná odysea
2. Mechanický pomeranč
3. Stezky slávy
4. Osvícení
5. Zabíjení
6. Barry Lyndon
7. Eyes Wide Shut
8. Olověná vesta
9. Lolita
10. Dr. Divnoláska, aneb jak jsem…

P.S.: Spartaka jsem viděl ještě jako malý smrad v rámci příprav na hodinu dějepisu. Sledoval jsem jej s nezájmem, aniž bych tušil s kým mám tu čest. Hanba mi!

P.P.S.: Důkazem toho, jak těžké je pro mě psát o Kubrickových filmech budiž fakt, že tento článek měl být původně obyčejnou recenzí Zabíjení. 🙂

Pedro Almodóvar

Do širšího diváckého podvědomí se tento španělský režisér dostal teprve díky Oscarem ověnčenému dramatu Vše o mé matce (1999). Zvýšená pozornost byla tudíž věnována také jeho následujícím snímkům. Almodóvarova filmografie však čítá okolo 28 filmů, z nichž mnohé měli to štěstí vidět pouze skuteční filmoví labužníci. Rovněž mé znalosti o jeho díle se omezují na Vše o mé matce a tři snímky následující. Přišly mi nicméně dost zajímavé na to, abych se o jeho dílo začal zajímat blíže. Asi není nejmoudřejší načínat objevovat filmografii libovolného režiséra jeho posledními filmy, díky jejich snadné přístupnosti ovšem neznám snazší cesty, jak s oním objevováním začít. Většina z těchto filmů je hodně barevná, vystupují v nich buď ženy, nebo stvoření ženám velice podobná, mají notně nepravděpodobný děj vyvolávající silné emoce, jsou podbarvená krásnou hudbou Alberta Inglesiase a do značné míry připomínají televizní mýdlové opery. Jsou to rysy charakteristické pro všechny Almodóvarovy filmy? Nevím, jsou to však rysy nadmíru lákavé. O snímku Vše o mé matce jsem již psal dříve, následují tudíž bližší informace o snímcích, jež následovaly.

Mluv s ní (2002) 85%

Film začíná i končí divadelním představením, v obou případech jde o hru, jejímž ústředním tématem jsou vztahy mezi muži a ženami. Právě o nich je celé Mluv s ní. Almodóvar hraje s divákem mnohem rafinovanější hru než v případě Vše o mé matce, rozhodně se nejedná o prvoplánovou hru na city. Vzhledem ke španělskému původu je to film až překvapivě chladný a více spoléhající na emoce samotných diváků, než svých postav. Hlavními hrdiny jsou výjimečně dva muži, jejichž životy by však nebyly tak zajímavé, nebýt dvou žen. Je to film o mezilidské komunikaci o potřebě osoby, se kterou se můžete podělit o své nejniternější pocity. Ať je to třeba osoba ležící v kómatu a vůbec vás nemilující. Uspokojení této potřeby je skutečně důležité a pokud vám není umožněno, nic dobrého to nevěstí. Rozdíl mezi Benignem a Marcem je propastný z mnoha důvodů. Ten první je tak trochu snílek, nikdy nepoznal pravou lásku, jeho vztah k Alicií má blíže k obsesi. Ten druhý pravou lásku poznal a ztratil, když ji má ztratit podruhé, raději se urychleně zbaví veškerých citových pout a odjede do cizích krajů. Oba dva se dostávají do situací velice vzdálených normálnímu životu, aby nám režisér mohl názorně demonstrovat, jak se v nich zachovají.

Díky ne zcela chronologickému způsobu vyprávění dostaneme celistvý obrázek teprve v samém závěru, kdy se pomyslný kruh uzavře a započne cyklus nový, lepší předchozího… lepší předchozího?

Špatná výchova (2004) 75%

Složitě strukturovaná mozaika je především osobní Almodóvarovou zpovědí, ačkoliv to samotný režisér popírá. Hlavní postavou je zde filmový režisér Enrique, kterého jednoho dne navštíví jeho údajný přítel z dětství, herec Angel, s nabídkou na zfilmování polofiktivního příběhu. Hlavním hrdinou tohoto příběhu je Ignacio, což by mělo být pravé Angelovo jméno, ale dost, nechci vás zbytečně mást, vypravování příběhu, natožpak cizích příběhů, mi nikdy moc nešlo. Jednoduše řečeno jde o to, že jedna postava si čte filmový scénář silně inspirovaný životem postavy druhé, v jehož rámci nám třetí postava vypráví příběh postavy druhé, která měla bratra, jenž se za ní nyní vydává… ehm, přejděme raději od obsahu k formě. Špatná výchova je opět z velké části situovaná do útulných bytů a bytečků hýřících sytými – „hřejivými“ – barvami, film samotný je však ještě chladnější než předchozí Mluv s ní. Místy jsem se nemohl zbavit dojmu, že si to Almodóvar buď celé natočil jenom pro sebe, což by ještě nebylo tak zarážející, dělá to mnoho režisérů, anebo bylo jeho jediným cílem natočit film, o kterém se zaručeně bude mluvit. Hodně. A nahlas. Explicitní homosexuální erotické scény by tomu odpovídaly, hanlivé vykreslení církve rovněž. Kde vězí pravda není, již kvůli komplikovanému vyprávění, snadné (pokud vůbec možné) zjistit. Sám jsem k filmu od prvních minut přistupoval jako k Almodóvarově autobiografii. Nejsnáze jej identifikujete v osobě Enriquea, rovněž režiséra, jenže ten si od všech postav něco odnáší a na konci je spíše jakousi esencí všech zúčastněných. Není snadné se v tomto filmu zorientovat, odhalit, která z mnoha vrstev je pro vyprávění nejdůležitější, která z nich nám má odpovědět na vyvstanuvší otázky a jestli je odpovědí opravdu to, co nám říká, nebo spíše to, co zůstává nezodpovězeno. Těžko sympatizovat s hrdiny, vzhledem k jejich výhradně fyzickému vnímání lásky (lásky?), těžko si podobný film oblíbit, těžko k němu hledat cestu. Jeho sledování můžete brát jako určitou formu experimentu, dopředu se dá jenom těžko odhadnout, jak na vás zapůsobí.

Volver (2006) 70%

Po předchozích třech filmech jsem se na dalšího Almodóvara poměrně dost těšil. Nedá se napsat, že by Volver má očekávání naplnil, nedá se napsat, že by mě zklamal, dá se vůbec něco napsat? Jistě, dá se toho napsat mnoho, jenže jak? Jak psát o filmu, který má všechno a přesto nic? Opět je to barevné, vystupují v tom převážně ženy a připomíná to soap-operu, jenže emoce – kam se poděly? A k čemu je krásně natočený film, jenž ve vás nevyvolává absolutně žádné pocity? Snažil jsem se, skutečně jsem se urputně snažil vecpat do fiktivního rodinného kruhu, do společnosti takových krásek jako Penélope Cruz či Lola Dueñas a soucítit s nimi, avšak, nezdařilo se. Jakoby Almodóvar dveře k nim vedoucí opatřil zcela jiným typem zámků, než na jaký je většina diváků zvyklá. Nebo prostě nejsem tím správným divákem, tedy pravděpodobně divákem, který zná nazpaměť všechny režisérovy počiny a dokonale se orientuje v jeho barvitém světě? Může pouze takový divák plně docenit význam slova Volver – návrat? Pokud ovšem jde o režisérův návrat do jeho rodné krajiny, potřebuje k němu také diváky, nezávislé pozorovatele? Nevím, přes urputnou snahu nepodařilo se mi odhalit cíl tohoto snímku, což mě mrzí. Mrzí mě to pro to obdivuhodné množstvím líbivých nápadů. Ať je to hned první záběr na ženy pucující hroby svých milovaných (milovaných?) manželů, ať je to téměř detektivní hra, kterou Almodóvar s divákem rozehrává v první polovině (bude to tragédie, bude to drama?, je Raimundina matka mrtvá či živá?), nebo způsob snímání ladných křivek všech hereček, Penélope především. Je toho hodně, co činí Volver filmem pěkným, ale být pěkným nestačí. Či se snad mýlím? Je jediným cílem Volveru vyprávět nanejvýš banální historku, navíc formálně nepříliš zdatně vystavěnou? Kam se poděl Almodóvarův cit pro divákův cit? Kam se poděla jeho schopnost rafinovaně nás dojímat jednoduchými historkami? Anebo je právě tohle „ryzí Pedro“, skromný španělský režisér, který se nepotřebuje vtírat do přízně světového publika, který si rád točí své malé filmy pro radost? Jsem poněkud zmaten, mám hlavu plnou otázek a nevím, jestli na ně chci znát odpovědi, jestli není lepší na Volver jednoduše zapomenout jako na Almodóvarův ojedinělý přehmat, který se v nejbližší době snad nebude opakovat. Zaslouží si to? Zaslouží si to Penélope, podávající zde jednoznačně nejlepší a nejsmyslnější výkon své dosavadní kariéry? S narůstajícím množstvím otázek klesá má ochota hledat odpovědi a pravděpodobnost smysluplného zakončení toho komentáře, který se více ptá, než odpovídá. Takže asi takhle: nevím, jestli je to dobrý film, ze všech viděných „Almodóvarů“ se mi však líbil nejméně. Že jsem to mohl napsat rovnou? Pravda, mohl… 🙂

Kim Ki-duk

Jméno režiséra Kim Ki-duka je v poslední době velmi často zmiňováno. Rozhodně se jedná o kontroverzní, milovanou i zatracovanou, osobnost, z jejíž poměrně bohaté filmografie se do naší distribuce dostalo zatím pouze šest snímků, krom níže uvedených také Luk, Samaritánka a Čas. Zatím sám nedokážu posoudit, zda-li se jedná o režiséra dobrého či špatného, každopádně je to režisér zajímavý a jen těžko připodobitelný k jakémukoliv jinému filmaři současnosti. Kim Ki-duk, ale rozhodně netočí pouze naturalistické drsňárny se zaručeně reálným násilím, ani pouze pomalé, bezeslovné „zenové“ filmy konzumované výhradně se silným čajem nebo lehkými drogami a pokud se do našich kin dostane další z jeho filmů, určitě bych si jej nenechal ujít, třeba jen ze zvědavosti.

Ostrov (2000)

K Ostrovu jsem nepřistupoval jako k jihokorejskému zázraku, ale spíš jako k „tomu filmu, ve kterém se lidi mrzačí rybářskými háčky“, přičemž v tomto ohledu mě Kim rozhodně nezklamal. Bohužel. Nebýt té drastické míry kontroverze, mohl to být krásný film o mezilidské komunikaci. Na jedné straně poetický, symbolický a líně uondaný, na straně druhé extrémně naturalistický a plný střihů. Po první „háčkové“ scéně jsem rezignoval na jakoukoliv snahu o pochopení všeho toho dění. Sorry, ale nehodlám bádat nad tím, jaký podtext skrývá ryba vylovená z otvoru na vykonávaní (velké i malé) potřeby, když existuje devětadevadesát méně odpudivých a srozumitelnějších způsobu ke sdělení téhož. Ostrov pluje někde mezi „nudou k poblití“ a „esteticky dokonale procítěnou nádherou“. Není to film dobrý ani špatný ani pro každého, nicméně vidět se jej vyplatí. 70%

Jaro, léto, podzim, zima… a jaro (2003)

Malý plovoucí chrám na jezeře kdesi v Jižní Koreji, na něm malý chlapec a starý muž, mistr a žák. Je jaro, čas na první lekci života – chlapec postupně přiváže kámen na rybu, na žábu a na hada, jeho mistr to vidí a během spánku upgraduje chlapcova záda o velký balvan (nepředstavujte si žádné nechutné biotechnické operace – prostě jej k němu přiváže), který mu sundá teprve po odčinění jeho krutých, ač z dětské perspektivy nevinných, činů. Pokud bude některé ze zvířat mrtvé, ponese si chlapec těžký kámen na srdci celý život. Následují další čtyři roční období plus znovu jaro, jelikož film má být metaforou lidského života, který se odehrává v cyklech. Celý film je vyprávěn velice pomalu, poeticky, meditativně, trošku jako soubor bajek a starých čínských mouder (hádám, že ta jihokorejská se tolik neliší). Kim Ki-duk pojal toto dílo hlavně jako duchovní očistu, jako vykoupení se z hříchů spáchaných natočením svých předchozích – extrémně násilných – snímků. Scéna, kdy sám režisér vleče na vysoký kopec těžký balvan patří skutečně k těm nejsilnějším, ale i pokud budete Jaro, léto vnímat jen jako filmovou meditaci, nevnímaje skryté symboly, čeká vás krásně osvěžující zážitek, jako svěží závan čistého horského vzduchu… a dobře se u toho spí. 🙂 80%

3-iron (2004)

Tae-suk rozváží na motorce reklamní letáky, které umisťuje na dveře domů. Pokud ráno umístěný leták do večera nikdo nestrhne (a ledabyle nehodí na zem), považuje Tae-suk takto „označené“ obydlí za dočasně opuštěné a tedy vhodné k přenocování. Ne, on se do těch domů nevkrádá, on je obydluje. Zalije květiny, něco spraví, umyje se, vypere si, něco sní, pořídí si pár fotek a těsně před příchodem majitelů zmizí stejně nepozorovaně jako duch. Ne vždy je však vybraný dům skutečně opuštěný, někdy z něj pouze vyprchal veškerý život. Jako z luxusní vily, kde mlčky čeká na návrat násilnického manžela bývalá fotomodelka Sun-hwa. Tito dva mladí lidé se potkají zcela náhodou, aby zjistili, že si byli souzeni. Oba odmítají komunikovat se světem stačí, že mají sami sebe. Je to láska opatrná, plná náznaků, ale láska zoufale upřímná, zbavená přetvářky, lží, nenávisti. 3-iron není film, který sledujete, je to film, který prožíváte. Pro mě bez debat ten duchovně nejintenzivnější zážitek od Cesty do fantazie z roku 2001. 100%

Stanley Kubrick

Stanley Kubrick (1928 – 1999)

Na otázku: „Kdo byl Stanley Kubrick?“, existuje mnoho odpovědí. Jedna z nich je například: „režisér“. Ale s ní ihned vyvstává otázka: „Jenom režisér?“. Málokterému „jenom režisérovi“ se podaří natočit třináct celovečerních filmů, z nichž si rovných třináct zaslouží uznání kritiků. Podle mnohých Kubrickových spolupracovníků Stanley přesně věděl co chce natočit a také to natočil, jen někdy za cenu sta doladění finálního záběru a s tím související psychickou újmou herců. Herců, z nichž si většina natáčení s Kubrickem – ať jakkoliv vyčerpávající – pochvalovala. Mnozí jej také označili za člověka, který je přivedl k pravé podstatě jejich zaměstnání a umožnil jim tak nový, netušený pohled na herectví.

Kubrick, s nadsázkou řečeno, při natáčení nehleděl na ztráty a neohroženě postupoval vpřed, dobýt svůj Mravenčí vršek. Na rozdíl od francouzských vojáků ze Stezek slávy se mu to vždy podařilo (nepočítáme-li rozpracované projekty jako A.I. nebo Napoleon), přesto, nebo právě proto, byl za svůj specifický přístup k filmovému médiu mnohdy nařčen, souzen a po Mechanickém pomeranči doslova vyštván z vlastního poklidného života. Vnímáno perspektivou „člověka z davu“, měly a mají Kubrickovy filmy čím pobuřovat. Jenže smrt a násilí byly pro tohoto režiséra vždy pouze prvkem charakterizujícím směr, kterým se ubírá soudobá společnost. Důležitější než samotný násilný akt byla cesta k němu vedoucí. Dr. Divnoláska vrcholí globální jadernou katastrofou, jíž předchází satirická fraška. Vesmírná odysea začíná prvním dnem, od něhož se začíná odvíjet zkáza planety Země. Ve zmiňovaném Mechanickém pomeranči jsou násilím manipulováni úplně všichni a pokus o uniknutí z tohoto krvavého cyklu se ukáže být nerealizovatelným. A jednou z vrcholných scén Olověné vesty je kulminace nahromaděného hněvu šikanovaného vojína. Ve filmografii Stanleyho Kubricka můžeme najít jedinou komedii (černou zajisté), ale ani jeden veselý film.

Každý doopravdy velký umělec by měl být alespoň špetkou své osobnosti blázen, nebo génius. Pro genialitu překračující veškeré standardy lidského chápání existuje jediné pojmenování: Stanley Kubrick. Stanley zemřel těsně před premiérou svého posledního filmu, postihla jej srdeční slabost. Společně s ním odešel velikán, obr, gigant filmového plátna, ale byl to gigant natolik důvtipný, že se rozhodl zanechat po sobě dílo nesmrtelné. Jako bezmezný Kubrickův obdivovatel bych dokázal v podobném duchu pokračovat ještě několik stránek, ale cílem tohoto článku není donutit vás zajímat se o jeho život a dílo, nýbrž naznačit, že by nebylo úplně marné začít se zajímat o jeho život a dílo. 🙂

Filmy Richarda Donnera

Richard Donner nepatří k nejznámějším režisérům, známější jsou jeho filmy. Samotného mě překvapilo, kolik filmů jsem od něj již viděl, aniž bych nějak řešil, že sleduji film Richarda Donnera, myslím že tedy není od věci si ty nejzajímavější výsledky Donnerovy režisérské činnosti připomenout. Letos mimochodem oslavil šestasedmdesáté narozeniny.

Přichází satan! (1976)
Bezesporu legendární horor o malém vyvrženci pekel. Dnes, v době všelijakých masakrů dobrého vkusu, působí mnoho z jeho kdysi strašidelných scén směšně. Film postrádá permanentní, nepolevující atmosféru strachu i pořádného zástupce stran zla (kdo by se bál zatuřeného výrazu otravného fakana?). Klaďas Gregory Peck na druhou stranu už taky není žádný švihák a jenom přispívá k neúmyslnému komičnu. Jediným nesmrtelným atributem je tak famózní hudba Jerryho Goldsmithe, zaručující „zimomriavky“ i při samostatném poslechu.
Nezapomenutelné: Fotograf David Warner pátrá po původu neznámého zla tak horlivě, až z toho ztratí hlavu. Na proslulou scénu potřeboval Donner celkem okolo 192 záběrů!
Moje hodnocení: 70%

Superman (1978)
Čekal jsem nevydařené triky, debilní scénář, mizerné herce a idiotské dialogy, jenže… Všechno bylo jinak. Obstojné triky, v rámci žánru srozumitelný scénář, výborné herecké výkony a překvapivě mnoho vtipných dialogů – taková je realita. Pokud přežijete otravný začátek, dočkáte se skutečně SUPERhrdinského zážitku. Prostě, kam se hrabe Spider-Man.
Moje hodnocení: 90%

Smrtonosná zbraň (1987)
Kultovní? Ani bych neřekl. Originální? Jak se to vezme. Novátorské? V jistém ohledu ano. Zábavné? Mohlo to být víc. S dvojkou rozdílných detektivů, kteří se mají k smrti rádi, v hlavních rolích? Jasně. Se scénářem plným svěže drzých hlášek? Ano, i když ve dvojce jich bylo víc. Místy až nečekaně brutální? Na osmdesátá léta určitě. Zbytečně natahované? Je pravda, že to mělo víc konců. Stojí za zhlédnutí? I po těch letech stojí.
Nezapomenutelné: Všechny projevy Riggsovy psychopatické povahy, nejvíce pak asi skok ze střechy.
Moje hodnocení: 85%

Smrtonosná zbraň 2 (1989)
Dvojka má vtipnější scénář, je v ní více akce, erotiky, nesmyslů a zbytečných keců. Podle mnohých jde o nejlepší díl série, podle mě je nejlepší ten první.
Moje hodnocení: 80%

Smrtonosná zbraň 3 (1992)
Už to sice není ta „echt“ Smrtonosná zbraň 80. let, ale chemie mezi oběma parťáky a spousta vybroušených slovních přestřelek na ni nedává zapomenout. Jen opět chybí pořádný padouch a přebývá Joe Pesci v nevděčně otravné roli.
Moje hodnocení: 75%

Maverick (1994)
Zdařilá komedie z divokého západu s výtečným hereckým obsazením. Jako na jediný Donnerův film jsem se na ni dobrovolně podíval podruhé (ale je pravda, že už tolik nebavila).
Moje hodnocení: 80%

Nájemní vrazi (1995)
Může být thriller, který je z větší části založen na tom, že jeden chlápek s odstřelovačkou nehybně čeká až jiný chlápek vyjde z jisté budovy, dynamický? Soudě dle napínavosti Nájemných vrahů, může. Velmi solidní podívaná se Slyem, Banderasem a Juliane Mooreovou.
Moje hodnocení: 80%

Smrtonosná zbraň 4 (1998)
Příliš mnoho nostalgického posedávání a předdůchodcovského žvanění natahuje tuto jinak svižnou explozivní akční komedii měrou nehoráznou. Vtípky občas příliš okatě koketují s infantilností a akční scény, ač nákladné, nemají ten správný „dranc“. Buďme však rádi za Jeta Liho – prvního Padoucha série.
Nezapomenutelné: Riggs vezoucí se na malém stolku po dálnici, zaháknut kusem igelitu za stěhovací náklaďák.
Moje hodnocení: 70%

16 bloků (2006)
Řekl bych, že nejhorší Donnerův film. Zajímavý příběh o poldovi, který musí v zájmu spravedlnosti postřílet několik svých parťáků a ještě předvést důležitého svědka před soud, doplácí zejména na převelice trapné vyústění, nudnou režii a nesympatickou hereckou dvojku. Akce je neuvěřitelně statická, dialogy neuvěřitelně sentimentální a série závěrečných zvratů neuvěřitelně retardovaná. Tento film mě nudil zcela nepopsatelným způsobem a, nerad to píšu, nejspíš hlavně kvůli Donnerově věku, nevhodnému k natáčení podobných filmů.
Moje hodnocení: 40%