Rozvedení a revize mých ČSFD poznámek k nové marvelovce (nečekejte tedy kdovíjak promyšleně strukturovaný text či recenzi). Text předpokládá znalost filmu (tzn. obsahuje spoilery).
Podobně jako byli Všichni prezidentovi muži, Rozhovor, Tři dny Kondora nebo Pohled společnosti Parallax reakcí Hollywoodu na Watergate, potažmo nekalé praktiky CIA, můžeme druhého Kapitána Ameriku vnímat jako hyperbolizovanou filmovou interpretaci dění spjatého s WikiLeaks a NSA. Steve Rogers nemá s hrdiny filmů od Pollacka a Pakuly společnou profesi, informace vzhledem ke své neznalosti moderních technologií neanalyzuje (to zůstává na Černé vdově), nýbrž to, že neví, co se kolem něj děje a komu může věřit. Tvůrci tak mohou dále rozvíjet „a fish out of water“ motiv, aniž by příliš kopírovali Avengers, kde byly zdroje této zmatenosti povrchnější. V Návratu prvního Avengera je střet pevné morálky s bezzásadovosti dneška rozvíjen důsledněji a na více rovinách.
Přestože Rogers zůstává pro svou tvrdohlavou zásadovost nejčitelnější postavou (zdrojem překážek ve vyprávění se nikdy nestává on sám, protože nemá žádné nedostatky), jeho stesk za minulostí, za tím, co pro něj reprezentuje i za lidmi, které dříve znal, z něj dělají psychologicky věrohodného hrdinu. Prohlubování charakteristiky protagonisty pomocí návratů do minulosti (namísto vývoje směrem vpřed) současně dává význam zdánlivě nadbytečné dějové linii se Zimním vojákem. Jednou z motivací Rogersova jednání může být hledání náhrady za umírající Peggy. Sám zmiňuje, že mu chybí osoba, která by si prošla tímtéž, co on – Bucky je právě takovou postavou, připomínkou období nevinnosti. Nestrávená traumata minulosti si v sobě navíc nesou také navrátilci z války, díky čemu může být do vyprávění vcelku nenásilně uvedena nová postava Sama Wilsona/Falcona. (1)
Rogersovy vzorové oddanosti tomu, co vnitřně vnímá jako správné, scenáristé opakovaně využívají jako podkladu pro názorovou konfrontaci s morálně ohebnějšími postavami, které mezi pravdou a lží tak zřetelnou dělící linii nevedou a vymlouvají se při tom na dobu (Fury, Pierce, Černá vdova). Skutečnost, že cyničtější přístup k pravdě a dalším hodnotám není odsouzen (Furyho velká lež splní svůj účel, věčné měnění identit je stvrzeno jako Vdovin modus vivendi), činí ideové podloží filmu vrstevnatějším a snáze akceptovatelným také pro diváky, kterým Rogersová slušnost připadá úsměvná a kteří budou jistě kvitovat – stejně jako v Prvním Avengerovi a v Avengers – ironické poznámky vedlejších postav (narážky na Kapitánovu fyzickou dokonalost, pošťuchování Černé vdovy, Samův dotaz, zda měl Steve svůj velký proslov předem připravený).
Kromě paranoie ze spiknutí na vyšších místech zavedených organizací a výchozí situace typu „Nikomu nevěř“ film k sedmdesátkovým thrillerům upomíná také ikonografií Washingtonu (2), starými počítači, využitím odposlouchávacích zařízení, obsazením Redforda nebo hudbou (soundtrack k Trouble Manovi lze společně se závěrečnou stylizací Nicka Furyho chápat také jako odkaz k sedmdesátkovým blaxploitation).
Nechť již každý sám posoudí, nakolik účinným lékem na systémovou deziluzi může být návrat k jasně čitelnému (alespoň perspektivou filmu) (3) hodnotovému nastavení druhé světové války, které Kapitán zosobňuje (a k němuž se ve finále velmi názorně přihlásí oblečením kostýmu z muzea). Tento konzervatismus se američtí filmaři pokusili oživit mj. během pozdní fáze studené války. Z jistého hlediska tak v sobě nová marvelovka v postavě Stevea Rogerse zpřítomňuje zároveň kus reaganovského konzervatismu maskulinních akcí, nabízejících namísto pochybností z přemíry odporujících si dat řešení v podobě přímé fyzické eliminace dle logiky „zlí jsou ti, kteří na nás budou střílet“ (filmy s Chuckem Norrisem, Rambo, z dřívější doby částečně i Rocky, kterého připomíná frontální nasnímání úvodního běhu).
Rogers ani mimo svou mateřskou organizaci nepřestává přemýšlet a jednat jako voják. Naplnění thrillerového schématu (rozpletení konspirační sítě) je tak neustále oddalováno dlouhými akčními scénami, které ve zmiňovaných thrillerech nejsou buď vůbec, nebo trvají mnohem kratší dobu. Pěknou ukázkou přechodu od paranoidního thrilleru k nekompromisní akci je scéna ve výtahu, začínající sice jako podobný moment ve Třech dnech Kondora (režisér ví, že tušíme něco zlého, pročež moment započetí akce oddaluje), ale končící mnohem spektakulárnějším způsobem.
Znovunastolení určité harmonie v posledním aktu nemá s ohledem na hrdinovo uplatňování přímočaré vojenské logiky charakter diplomatického vyjednávání, ale masivní akce (na kterou jsme připravováni jako na velkou bitvu dvou armád), vracející se k Furyho vzpomínce na dědu s papírovým sáčkem, bankovkami a dvaadvacítkou, a naplňující tak princip Čechovovy pušky (která zde má podobu tří obřích létajících pevností). Špionážní hrátky s paranoidním nádechem se zpětně, po odhalení původce „nákazy“ – a za uplatnění obdobně černobílého rámování, jaké dnes ruská média využívají k obhájení vpádu na Krym – mohou jevit jako přetvářka filmu, který navenek vyjadřuje znepokojení zkorumpovaným systém, ale ve skutečnosti jeho ideologii obhajuje. Mohli bychom však namítat, že film vyzývá k návratu k původní, nezkažené verzi daného systému. Toto čtení je podpořeno závěrečným zavrhnutím některých starých struktur (jiné, paradoxně také CIA, zůstávají), pomyslným návratem do bodu nula.
Tradicionalistický protagonista na sebe opět, stejně jako v záměrně staromódní jedničce, váže odkazy k filmům s odlišným hodnotovým podložím, než na jakém stojí dnešní společnost. Jen už ty hodnoty nejsou tak jednoznačné a jejich míšení myslím dobře vyjadřuje stávající snahu najít nový systémový model a přitom se zcela nezpronevěřit modelům starším.
Jak se mi akční scény poprvé (ve 3D) zdály nepřehledné, během druhé projekce jsem naopak oceňoval jejich variabilitu (osvobození rukojmí, automobilová honička, boj v uzavřeném prostoru…), linearitu (vyjma té poslední, která již s více paralelními konfrontacemi pracuje) a funkční využití ručního snímání, kterému celému filmu společně s živě působícími městskými ulicemi dodává na autentičnosti. Na stylistické rovině mne hladké přechody od kinetického politického thrilleru ke konzervativnímu superhrdinskému dobrodružství bavily a beru je jako důkaz snahy nespoléhat jen na zaručenou teenagerskou cílovku a oslovovat také diváky, kteří od filmu očekávají větší serióznost, než k jaké byl ochoten třetí Iron Man.
Last but not least – nápaditěji než jiné komiksové adaptace Návrat prvního Avengera oslovuje také divačky. Identita ani jedné ze tří ženských postav není odvozená od postavy mužské. Třebaže se k jedné romantické podzápletce schyluje, na její rozvíjení nezbývá čas. Nedochází k sexualizaci ženského těla (nanejvýš k dvojmyslným narážkám) a všechny hrdinky jsou srovnatelně samostatné a odvážné jako Rogers, stále věrný první a jediné ženě svého života.
________________________________________________
- Ačkoli bychom mohli namítat, že jeho „funkci“ létajícího sidekicka by stejně dobře splnil Tony Stark, ale Anthony Mackie holt nestojí tolik co Robert Downey Jr.
- Washington Monument se mihne i ve Třech dnech Kondora, které se jinak odehrávají převážně v NY.
- V této spojitosti považuji za výstižnou větu z čerstvého textu Timothyho Snydera: „V současné politice paměti platí mnohem víc poválečná propaganda než válečná zkušenost.„
O filmu 