Archiv Leden, 2009

Na konci duhy

Některé jevy mezi nebem a zemí je těžké vysvětlit. Kulový blesk, Einsteinovu speciální teorii relativity, existenci Pošty pro tebe… Zájem, s nimž jsem sledoval sedm dekád staré fantasy o putování kansaské dívenky, retardovaného strašáka, artritického plecháče a homosexuálního (ta červená stužka!) lva. Ani ve vší jeho pitomoučkosti, nezamýšlené komičnosti a hory překračující naivitě nedokážu Čaroděje ze země Oz nenávidět. Byl zábavný, byl barevný a byly v něm písničky. A samozřejmě má taky imunitu vlastní všem dlouho, předlouho milovaným rodinným filmům. Byť se u nás netěší takové obliby jako v anglofonních zemích.

Svou modernizovanou pohádku The Wonderful Wizard of Oz publikoval L. Frank Baum prvně v roce 1900 a záhy se z ní stal obrovský hit. Následoval úspěšný divadelní muzikál, 13 „ozovských“ knížek stejného autora, 26 knížek autorů jiných. První filmové zpracování, krátkometrážní, černobílé a němé, přišlo na svět roku 1910, to nejslavnější, dlouhometrážní, barevné, mluvící i zpívající, o 29 let později. Premiéru měl Čaroděj ze země Oz krátce před vypuknutím druhé světové války, výprava do jiného, lepšího světa tak během následujících let plnila dvojí úlohu. Film nešetří momenty, které musely menši diváky děsit (starou zelenou čarodějnici bych taky nejradši umlátil koštětem), svým hopsavě dobrým naladěním a nezbytnou porážkou zla vám ale dokáže na chvíli nasadit růžové brýle.

Studio MGM s vidinou velkého hitu za knižní práva zaplatilo rovných 75 tisíc dolarů (Jih proti severu stál 50). Klíčovým pro následující úspěch bylo obsazení hlavní role. Tu namísto zvažované Shirley Temple dostala šestnáctiletá Judy Garland. (Zajímavé pozadí jejího obsazení odhaluje jinak velmi nezajímavý televizní film Já a mé přízraky.) Jediné, čím mohla Garlandová, mající pro dětštější vzhled převázané poprsí, předvést vyzrálost svého talentu, byly nakonec vyzývavě červené střevíčky. Namísto knižních stříbrných si je producent Mervyn LeRoy vydupal, neboť mohly dát lépe vyniknout možnostem nově vzniklého technicoloru. V roce 2000 byl jeden pár vydražen za 666 tisíc dolarů.

Komplikace při obsazování hlavní role doprovázely komplikace se scénáristy a režiséry. Celkem 14 autorů se podepsalo pod výslednou podobou scénáře, zatímco zainteresovaných režisérů bylo 5. George Cukor nenatočil ani záběr. Dvanáct dní po začátku natáčení dostal vyhazov Richard Thorpe. Titulky neuvádějí ani Kinga Vidora (scény s Mlaskaly a černobílé scény z Kansasu) a Mervyna LeRoye, nýbrž pouze Victora Fleminga. (Smolař Cukor byl Flemingem následně vystrnaděn také z postu režiséra Jihu proti severu.)

První nasazení výpravného snímku za 2,7 milionů dolarů nepřineslo očekávané ovoce: tržby činily pouze 3 miliony. Opakovaným uváděním v kině a následně v televizi si však Čaroděj postupně vydobyl postavení milované klasiky, jejíž uvedení na VHS v roce 1980 (coby vůbec prvního titulu MGM) nejspíš s nostalgií ocenili hlavně starší diváci. Těm mladším už dnes asi přijde po stránce trikové zastaralý, po stránce vypravěčské těžkopádný a celkovým pojetím příliš děsivý. Jeho jedinečnosti ovšem žádné oficiální, polooficiální či zcela neoficiální pokračování, ať turecké, japonské, nebo ruské nedosáhlo.

Čaroděj ze země Oz (The Wizard of Oz, USA 1939)
délka 101 minut

režie: mj. Victor Fleming; scénář: mj. Noel Langley a Florence Ryerson; kamera: Harold Rosson; hrají: Judy Garland (Dorotka), Frank Morgan (Čaroděj), Ray Bolger (Strašák), Bert Lahr (Lev), Jack Haley (Plecháč), Margaret Hamilton (Čarodějnice), Terry (pes Toto)

umístění v IMDb TOP 250 (k 31.1.09): #124

Reklamy

NFS – 52 (Jackie Brown)

Posted: 28. 1. 2009 in videa

Nezapomenutelné filmové scény

Ze všech filmů Quentina Tarantina považuji tenhle z mnoha rozličných důvodů za nejlepší a na vybrané, shodou okolností úplně první scéně se mi líbí, jak dobře si obraz rozumí s hudbou.

jackie-brown

Chaos Theory ****

Posted: 26. 1. 2009 in recenze

Když už jednou žiješ, tak koukej, abys žil

Podél nejfrekventovanější silnice zámořské krajiny filmů vede cesta ne přímo druhé třídy, každopádně cesta vyhrazena lehčím vozidlům. Mezi nimi si to sem tam šine napohled ledva pojízdná kára, ovšem kára s motorem, který by dal do pohybu přepravní aeroplán. Není čas nakouknout každé mašině pod kapotu, proto nezbývá, než doufat v šťastnou ruku při vlastním výběru, nejlépe zúženém dojmy druhých.

Od Teorie chaosu, vypuštěné právě na tuhle komunikaci druhé třídy, jsem mnoho nečekal, ale přitom se z ní vyklubal moc fajn film. Neduživá fráze moc fajn film vám toho asi moc neřekne, takže si ji dovolím rozvést. Nadbytečný mravoučný rámec vyprávění tvoří vdávání dcery hlavního hrdiny Franka Allena (sympatický Ryan Reynolds), který se rozhodne oblažit svým mudrlantsvím snoubence. Zákeřnou (ovšem předvídatelnou) lstí přiměje nastávajícího zetě poslouchat jeho životní příběh hezky od píky, přesněji od prvního setkání se Susan (sympatická Emily Mortimer).

Začátek se vleče, scénář cpe do popředí jeden second-handový vtípek za druhým a není vůbec jasné, čím má být Frankův příběh natolik zásadní. Zásadní je však odhalení (XXY), k němuž pak dojde. Díky němu by se všední romantická komedie klidně mohla změnit ve strašlivě smutné drama, ale změní se „pouze“ v komedii nevšední, resp. všední mnohem méně (to pokud víte, že něco podobného řeší 80% současné americké nezávislé produkce).

Frank začne od základu překopávat svůj život, braný dosud příliš vážně a limitovaný časem (o jehož efektivním využívání přednáší) a všudypřítomnými seznamy toho, co musí stihnout. Řekne si „dost!“ a do dosavadního pevného řádu vnese chaos, aby zjistil, na čem mu skutečně záleží a že není rozumné podřizovat život jakékoliv teorii (včetně této).

Marcos Siega není, jak napovídá jeho neznámost, debutujícím režisérem, na kontě má kromě celovečerních filmů spousta videoklipů a dost seriálů (včetně brutálníhoDextera a True Blood). Režírovat tedy umí, což je poznat. Dovoluje si opakovaně měnit perspektivu, z níž dění vnímáme (Frank, jeho dcera, kámoš Buddy), zvládá vybalancovat tragiku s komikou a byť dokáže diváka rozbrečet, nikdy za cenu přílišného tlačení na pilu. Myšlenka filmu je jasná a sympatická stejně jako obsazení, kde sympatického Reynoldse a sympatickou Mortimerovou doplňuje nečekaně sympatický Stuart Townsend, jenž by mohl být potenciálně jedinou zápornou postavou. Ale není, tenhle sympatický film si vystačí bez ní.

75%

Síň slávy

Zvláštní cena (porotce) pro filmový objev roku
Gone, Baby, Gone
– Ben Affleck se (sebe)objevil jako schopný režisér

Nejlepší vizuální efekty
Speed Racer
– v jistém smyslu je to film úchylný, v jiném smyslu je to film revoluční, z kteréhož důvodu nějakou cenu dostat musí a vizuální efekty se ve Speedovi nabízejí každičkým filmovým políčkem

Nejlepší finále
Mlha (2007)
– kdo před zhlédnutím Mlhy tvrdí, že viděl americký mainstreamový film s opravdu, ale opravdu hodně depresivním koncem, kecá

Nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli
Heath Ledger – Temný rytíř
– samozřejmě jsem uvažoval o ocenění Toma Cruise nebo Roberta Downeyho, i kdyby jen proto, abych v této kategorii nenapodoboval rozhodnutí x dalších porot, ale Ledger byl toho roku vážně nejlepší a bohužel již nebude lepší (v Gilliamově Imagináriu sotva)

Nejlepší kamera
Óscar Faura – Sirotčinec
– práce s kamerou dalších nominovaných jsou pěkné, originální, ale dost exhibiční, Faura oproti tomu exhibuje minimálně a napětí dosahuje nádherně úspornými prostředky (nervydrásající švenky ve scéně s dětskou říkankou)

Nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli
Meryl Streep – Mamma Mia!
– když vyloučím drogy a alchymii, nedokážu smysluplně odkrýt, kde ta paní pořád bere tolik energie, jako jediná také pochopila, jak k filmu typu Mamma Mia! přistupovat – spontánně

Nejlepší scénář
Martin McDonagh – V Bruggách
– abych použil ten notně jetý příměr, Diablo Cody tuhle kategorii nevyhrála o prenatální nehtík, MdDonaghův scénář je mi bližší hlavně pro svůj černý humor a schopnost precizně provázat všechny dějové nitky

Nejvtipnější film
V Bruggách
– subjektivní hodnocení bylo v tomto případě ze všech subjektivních hodnocení nejsubjektivnější, napodruhé jsem se každopádně více pobavil u Brugg než u Tropické bouře

Nejlepší soundtrack
Control
– před zhlédnutím Controlu jsem o skupině Joy Division vlastně nic nevěděl, nyní ji řadím ke svým nejoblíbenějším a i když na disku najdete spoustu songů jiných interpretů (Sex Pistols, New Order, Kraftwerk), jsou to Joy Division, kdo mají na atmosféře filmu největší podíl

Nejlepší seriál/mini-série
Flight of the Conchords
– loňským seriálům nedominovala zvučná jména (jako Prison Break, Ztraceni), zato je spojuje vysoká kvalita a buď velký důraz na autenticitu citů (V odborné péči, Řekni, že mě miluješ) a doby (John Adams) nebo ohromná vtipnost, tu jsem nakonec upřednostnil a jestliže vyhrála dvojka muzicírujících novozélandských vykuků, pak hlavně pro ostudně malý počet epizod drsného Je to soda

Nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli
Rebecca Hall – Vicky Cristina Barcelona
– Rebecca pro mne byla nesmírně milým objevem, sympatická mladá herečka, která je ve svém projevu maximálně přirozená

Nejlepší animovaný film
Vall-I
– upřímně: čekali jste něco jiného?

Nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli
Daniel Day-Lewis – Až na krev
– zase nebudu originální, ale nelze jinak, Day-Lewise za ten rok nikdo nepřekonal (ani Ledger v roli vedlejší)

Nejlepší český film
Karamazovi
– pravděpodobně nejobtížnější rozhodování, sešli se nám tu tři nečesky vyspělé snímky, z nichž minimálně dva bez potíží obstojí v celoevropské konkurenci; Zelenkovu postmodernímu pojetí Dostojevského nechybí originalita, Slámově přístupu k homosexuální tématice citlivost; neboť mi Karamazovi nepřišli tak zavile vážní (mončičák!), patří nakonec cena jim

Nejlepší režie
Ethan a Joel Coen – Tahle země není pro starý
– Coeni umí režírovat setsakramentsky dobře a z tohoto filmu je to prozatím nejlépe patrné

5 nejlepších filmových scén roku 2008
Austrálie – Japonci + Darwin
Control – Ian Curtis + provaz
Tahle země není pro starý – Bardem + mince
Tropická bouře – Steve Coogan + mina
Wanted – kolegova tvář + počítačová klávesnice

Nejlepší film
Tahle země není pro starý
– film, v němž má všechno svůj smysl, bude vás z něj mrazit v zátylku, občas se usmějete a po jeho skončení budete mít nad čím přemýšlet, což myslím postačuje

Výsledné pořadí 20-ti nejlepších filmů s českou kino/DVD premiérou v roce 2008:

  1. Vall-I
  2. Tahle země není pro starý
  3. Až na krev
  4. V Bruggách
  5. Sirotčinec
  6. Temný rytíř
  7. Wanted
  8. Americký gangster
  9. Control
  10. Casshern
  11. Deník mrtvých
  12. Tropická bouře
  13. Indiana Jones a Království křišťálové lebky
  14. Juno
  15. Karamazovi
  16. Venkovský učitel
  17. Tvrdé palice
  18. Gone, Baby, Gone
  19. Speed Racer
  20. 2 dny v Paříži

Nominace na Oscara

Posted: 22. 1. 2009 in různé

Dnes, čili přesně měsíc před hlavním večerem, byly zveřejněny nominace na ceny Americké filmové akademie. Na 81. Oscarech může překvapivě zabodovat nefavorizovaný Richard Jenkins ze sympatické, ve Varech uvedené tragikomedie The Visitor či (v Karlových varech rovněž uvedené) rakouské drama Revanche. Ostatní nominace se daly více či méně očekávat, snad ještě s výjimkou všemi médii teprve nyní objeveného (jak příznačné) mistra zvuku Petra Forejta, jenž se spolupodílel na mixáži ozvučení k Bekmambetově akční pecce Wanted. Místo dalších slov vás odkáži na kompletní přehled nominovaných a na podařenou komedii, jež shrnuje také můj názor na šílení kolem Oscarů: Nominace na Oscara. Ale dívat se budu stejně. 🙂

NFS – 51 (Jackass: Film)

Posted: 21. 1. 2009 in videa

Nezapomenutelné filmové scény

Hodně lidí je nemůže vystát, mi přijde řádění téhle partičky vypatlaných idiotů přinejmenším odvážné a často dokonce vtipné (když si přiznám, že bych něco podobného chtěl zkusit taky). Tuhle si vyrazili zařádit do Tokia… převlečení za pandy.

jackass

Po přečtení spalte ****

Posted: 20. 1. 2009 in recenze

Inteligence a humor jsou relativní

burn

Zatím každý film bratrů Coenových, kam jen má paměť sahá, byl úzce spjat s americkým kontinentem. Někdy to dával najevo již svým názvem (Potíže s Arizonou, Fargo), jindy žánrem, který hezky po Coenovsku „přepisoval“ (gangsterka – Millerova křižovatka, čern(ošsk)á komedie – Lupiči paní domácí). Téměř každý z těch filmů poskytnul majoritní nebo minoritní prostor postavě velmi americké a současně velmi, velmi … nebystré, ať nejsem politicky nekorektní. Po přečtení spalte (dále PPS) ani jiným postavám prostor nedává, navíc zahrnuje osoby vysoce postavené – či mající k těm vysoce postaveným blízko – a svou tupostí tedy vyvolávající podobně jízlivé úšklebky jako hrdinové Kubrickova Dr. Divnolásky. Protože studená válka skončila, nepředstavuje PPS tak radioaktivní materiál, ale současně je v jiných ohledech materiálem mnohem odvážnějším, než jaký by si za studené války kdo dovolil napsat/natočit.

V prvním záběru špiónská kamera bezostyšně proniká všemi vrstvami atmosféry až k ústředí CIA, kde právě dostává vyhazov jeden druhořadý analytik prověrky třetí úrovně (koho zajímá nějaký Balkán). Kdyby tak šéf CIA, nebo přinejmenším šéfovi CIA blízký (J.K. Simmons) tušil, jakou pohromu vykopnutím Ozze Coxe (John Malkovich) odstartuje. Ozz počínaje daným okamžikem není jenom alkoholikem, kterého podvádí manželka (Tilda Swinton), nýbrž alkoholikem, který nemá práci a podvádí ho manželka. A proti takovému stavu hodlá bojovat! Sepsáním memoárů. Tahle snůška nostalgického vzpomínání mizivé informační úrovně by mohla být nebezpečná leda v rukou extrémně neprozíravých individuí. Co čert nechce (resp. čert asi ano), disk s nijak citlivými daty právě do takových rukou padne. Zaměstnanec posilovny HardBodies Chad (Brad Pitt) chce nález samaritánsky vrátit, čekaje odměnu, která by, patřičně navýšená vyděračským nátlakem, mohla zaplatit sérii plastických operací Chadovy uvadající kolegyně Lindy (Frances McDormand). Plány všech zmíněných navíc naruší ozbrojený zaměstnanec ministerstva zahraničí Harry (George Clooney), jenž za dvacet let své služby vynikl pouze tím, že jedinkrát nevystřelil. Ještě bych mohl podotknout, že Harry má ženu a k tomu milenku, ve skutečnosti manželku na samém začátku tohoto odstavce uvedeného analytika. Jste ještě v obraze?

Nenechte se odradit přeplácaností, tkví v ní jedna z potěch sledování PPS. Výše uvedené je totiž pouhý nástin prvních dvaceti minut, kdy jsem, maje jenom letmé povědomí o ději, s radostí dítěte čekal, k čemu dalšímu dojde. Jelikož lze postavy dělit v zásadě na blázny neškodné, blázny nebezpečné a magory, ubírá se zápletka směrem notně nevypočitatelným. Důmyslná a postupně stále těsnější propojenost jednotlivců, nikoliv geniální sevřenost celku, zajišťuje zábavnou podívanou. I když svým balancováním na hraně humoru morbidního a šibeničního (pro někoho už nehumoru) sem tam připomene raného Tarantina. Jednou šokantní scénou určitě. Vtipné je PPS především zásluhou herců, jimž byly role údajně psány na tělo. Nyní, po zhlédnutí, si pro duo „inteligentů“, kteří rádoby-Top Secret dokumenty (ne)prozíravě odnesou rovnou na ruskou ambasádu (kam bych je mimochodem zanesl taky, nezkusit před tím použít hlavu), nedokážu představit nikoho vhodnějšího než Pitta a McDormandovou. Kdyby ta nebyla ženatá (za škodolibého Joela Coena), hledám v postavě zoufalé obrážečky internetových seznamek její karikaturu.

Vyspělou úrovní všeho okolo kontrolovaně nedospělých herců dosahují bratři prapodivné vnitřní polarity. Fraškovitá komedie zrežírovaná jako ten nejmodernější thriller o tajnostech tajných jakoby ironicky odrážela závažný stav světa ovládaného lidmi tragikomicky (ne)mocnými. Skvělá je buď ve zlotřilém přítmí skrytá, nebo naopak velmi doslovná kamera Emmanuela Lubezkiho, jehož příjmení na rozdíl od Litzke, Pfarrer a Krapotkin nevymysleli Coenovi. Skvělá je okázale velevážná hudba deseti dřívějšími filmy prověřeného Cartera Burwella. A skvělá je samozřejmě také samotná režie a scénář, díky němuž jako diváci víme vždy přesně tolik, abychom byli spokojeni a zároveň chtěli vědět více.

Nabízí se otázka, kdo je dnešnímu světu vlastně nebezpečný. Hlupák řídící hlupáka, hlupák řízený hlupákem, nebo hlupák jednající na vlastní pěst? Budete-li chtít, drazí milovníci konspiračních teorií, jistě mezi řádky probíraného filmu vyčtete odpověď. Aniž bych vás chtěl ovlivňovat, domnívám se, že nebezpečnou variantu představuje moudrý člověk ovládaný člověkem nemoudrým a ještě nebezpečnější člověk nemoudrý ovládaný člověkem moudrým. A jestli měl pravdu Nietzsche, jakože asi měl, každý prozíravější jedinec chce být mocný, tedy někoho ovládat, nebo mít alespoň pocit, že je ovládán tím správným, ale tohle už je vážně dost mimo diskurz PPS.

Vyvážená dokonalost Země, která nebyla pro starý, mne nutí k cinefilsky-labužnickému úsměvu i mnoho měsíců po zhlédnutí. Při vzpomínce na jisté scény PPS mi bezpochyby též nebude líto zaměstnat mimické svalstvo, ale za tím úsměvem se toho rozhodně nebude skrývat tolik. Prostě jenom pobavení. Té nejvyšší z dnes dostupných jakostí.

Po přečtení spalte (Burn After Reading, USA 2008)
délka: 96 minut

režie a scénář: Ethan a Joel Coenovi; hudba: Carter Burwell; kamera: Emmanuel Lubezki; hrají: John Malkovich (Osbourne Cox), Brad Pitt (Chad Feildheimer), Frances McDormand (Linda Litzke), George Clooney (Harry Pfeffer), Tilda Swinton (Katie Cox), J.K.Simmons (vysoce postavený člověk v CIA)

80%

jak hodnotí jinde: ČSFD (72%), IMDb (7.4), RT (78%)

We Are One

Posted: 19. 1. 2009 in TV, událost

Přímý přenos akce spojené s inaugurací nového amerického prezidenta byl do vysílacího programu HBO zařazen na poslední chvíli a vytlačil tak původně naplánovaného Borata. Těžko si představit absurdnější výměnu. Ultra nekorektní komedie vystrnaděna super proamerickou show. O orientaci HBO již netřeba pochybovat. Vystavět kolem události, která, pravda, probíhá zpravidla jednou za 4 roky, podobnou monstrakci, mi přijde jako odměňování za dosud nevykonanou práci. Což není fér, ale chápu, že ve Státech funguje hodně věcí opačně. Člověka ovšem jímají obavy, aby také následné vystřízlivění nedosáhlo těchto okázalých proporcí. Rozhodně bych to nikomu nepřál, ba naopak, bylo mi skoro líto, že sám nejsem Američan a patriot k tomu. To by si potom jistojistě i nějaká slza našla cestu z příslušného kanálku. Některé songy umí chytnout za srdce nezávisle na státní příslušnosti a národnostním cítění. Jedno, zda-li v podání amerického Bruce Springsteena nebo irských U2. Svou naději přišli vyjádřit rovněž Marisa Tomei, Tom Hanks, Jack Black či Denzel Washington, jenž musel svým projevem před Památníkem George Washingtona ve Washingtonu D.C. logicky vše započít. Nehledě na výrazné politické a komerční, resp. komerční a politické pozadí, bylo to pěkné pokoukání, dobré i k poslouchání a zcela upřímně jim, vlastně nejenom jim, ale všem, kterých se to týká, přeji hodně štěstí v nejbližších letech.

Necelý týden po Zlatých glóbech a necelý měsíc před Oscary, je, neboť se mi nechce čekat až do 1. dubna, ideálním časem ke zveřejnění nominací na imaginární ocenění nevalného významu. Jako každoročně jsem také letos vybíral pouze z viděných filmů, jež měly kino/DVD premiéru v průběhu uplynuvšího roku a ze seriálu, které vysílala premiérově některá ze stanic ČT 1, ČT 2, Nova, Prima, HBO, HBO Comedy, HBO 2, Cinemax. Některé kategorie byly zrušeny (neboť mě už dál nebaví předstírat, že rozumím filmovému zvuku nebo střihu), pár jsem pro změnu přidal. Počet nominovaných je i tentokrát flexibilní, závislý na množství výjimečných počinů v jednotlivých kategoriích (maximum 5). U některých nominovaných jsou zároveň uvedeni vítězové antikategorie.

Filmy, z nichž bylo vybíráno: 10 položek a méně, 2 dny v Paříži, 3:10 Vlak do Yumy, 96 hodin, Americký gangster, Annie Leibovitz: Život objektivem, Austrálie, Až na krev, Casshern, Control, Čistá práce, Deník mrtvých, Dítě z Marsu, Gone, Baby, Gone, Hellboy 2, Horší než smrt, Hranice smrti, Indiana Jones a království křišťálové lebky, Iron Man, Já, legenda, Juno, Karamazovi, Katyň, Kopačky, Králova přízeň, Kung Fu Panda, Lars a jeho vážná známost, Lookout, The, Mamma Mia!, Maraton lásky, Michael Clayton, Mlha, Moje borůvkové noci, Monstrum, Na vlastní nebezpečí, Náš vůdce, Neuvěřitelný život rockera Coxe, Než ďábel zjistí, že seš mrtvej, Než si pro nás přijde, O rodičích a dětech, Občan Havel, Odsouzeni k boji, Oko bere, Oni, Paranoid Park, Paříž, Paříži, miluji tě, Penelope, Pokání, Polibek, prosím, Prosíme přetočte, Rambo: Do pekla a zpět, Rozpomínání na zrcadlení, Sirotčinec, Soukromá válka pana Wilsona, Speed Racer, Stalo se, Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street, Tahle země není pro starý, Temný rytíř, Temný úsvit, Tobruk, Tropická bouře, Tvrdé palice, Úhel pohledu, Umírající zvíře, Určitě, možná, Útěk do divočiny, V Bruggách, V údolí Elah, Vall-I, Venkovský učitel, Vicky Cristina Barcelona, Východní přísliby, Wanted, Zámek v oblacích

Seriály/mini-série, z nichž bylo vybíráno: Comeback, Epitafy, Flight of the Conchords, Generation Kill, Hurikán Katrina: rekviem o čtyřech dějstvích, Je to soda II, Kriminálka anděl, Larry, kroť se, John Adams, Muži na stromech, Řekni, že mě miluješ, Tudorovci, V odborné péči, Vize zločinu, Žralok

Nejlepší vizuální efekty:

Casshern
Speed Racer
Wanted

Nejlepší finále:

Až na krev
Control
Mlha (2007)
Pokání
V Bruggách

*nejhorší finále: Austrálie

Nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli:

Javier Bardem – Tahle země není pro starý
Tom Cruise – Tropická bouře
Robert Downey Jr. – Tropická bouře
Philip Seymour Hoffman – Soukromá válka pana Wilsona
Heath Ledger – Temný rytíř

Nejlepší kamera:

Michael Bonvillain – Monstrum (2008)
Óscar Faura – Sirotčinec
Seamus McGarvey – Pokání
Adam Swica – Deník mrtvých

Nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli:

Penélope Cruz – Vicky Cristina Barcelona
Maggie Gyllenhaal – Temný rytíř
Gwyneth Paltrow – Iron Man
Amy Ryan – Gone, Baby, Gone
Meryl Streep – Mamma Mia!

Nejlepší scénář:

Diablo Cody – Juno
Joel a Ethan Coen – Tahle země není pro starý
Tony Gilroy – Michael Clayton
Martin McDonagh – V Bruggách
Petr Zelenka – Karamazovi

Nejvtipnější film:

2 dny v Paříži
Juno
Tropická bouře
V Bruggách
Wanted

*nejméně vtipný film: Maraton lásky

Nejlepší soundtrack:

Control
Juno
Útěk do divočiny
Vall-I
Vicky Cristina Barcelona

Nejlepší seriál/mini-série:

Flight of the Conchords
Je to soda II
John Adams
Řekni, že mě miluješ
V odborné péči

Nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli:

Penélope Cruz – Umírající zvíře
Rebecca Hall – Vicky Cristina Barcelona
Ellen Page – Juno

Nejlepší animovaný film:

Kung Fu Panda
Vall-I
Zámek v oblacích

Nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli:

Daniel Day-Lewis – Až na krev
Robert Downey Jr. – Iron Man
Philip Seymour Hoffman – Než ďábel zjistí, že seš mrtvej

Nejlepší český film:

Karamazovi
O rodičích a dětech
Venkovský učitel

Nejlepší režie:

Paul Thomas Anderson – Až na krev
Ethan a Joel Coen – Tahle země není pro starý
Sidney Lumet – Než ďábel zjistí, že seš mrtvej
Christopher Nolan – Temný rytíř
Andy a Larry Wachowski – Speed Racer

Nejlepší film:

Až na krev
Sirotčinec
Tahle země není pro starý
Temný rytíř
V Bruggách

* nejhorší film: Stalo se

Vítězové a poražení za týden.

Výměna ****

Posted: 12. 1. 2009 in film týdne

Film týdne (100)

changeling

Cena za pravdu

„Los Angeles, březen 1928. Je svěží sobotní ráno a v útulném domku na předměstí se svobodná matka Christine Collins (Angelina Jolie) před odchodem do práce loučí se svým devítiletým synem Walterem. Netuší, že ho možná vidí naposledy. Po návratu z práce totiž čelí asi největší noční můře každého rodiče – zmizení dítěte. Navzdory usilovnému pátrání státních orgánů se nepodaří zachytit jedinou stopu ztraceného chlapce. Uběhne pět měsíců a najednou, jako blesk z čistého nebe, udeří šťastná novina. Walter se našel a losangeleská policie, která si potřebuje napravit pošramocenou pověst, zaviněnou četnými skandály, ho s velkou pompou před zraky novinářů předává přešťastné matce. Moment nadšení záhy vystřídá další vlna zoufalství. Nalezený chlapec není její Walter.“ část oficiálního textu distributura, převzato z ČSFD

Nejsem matkou a kvůli jistým fyzickým predispozicím jí nikdy nebudu, proto nemohu zodpovědně napsat, že vím, co taková matka zažívá, když přijde o dítě. Rovněž vím, že vyzní hloupě, když napíšu, že mi Výměna dané pocity zprostředkovala, ale v nějakém omezeném rámci filmových emocí nejspíš skutečně ano. Rovným dílem se o to zasloužili Clint Eastwood a Angelina Jolie. Zmíněný pán tvoří v posledních letech jedno bravurně vybalancované drama za druhým (Million Dolar Baby, Dopisy z Iwo Jimy) a má vysoká očekávání nezklamal. Zmíněnou paní si spojuji s rolemi akčních bohyň (Mr. a Mrs. Smith, Wanted) a má opatrná očekávání hravě předčila.

Eastwood zakládá svou režii na úspornosti stylu, ač při oživování dobových reálií nešetřil. Film budí navzdory spíše komornímu podání většiny důležitých scén (trochu rušivou výjimku představuje pár efektních hororových výjevů) výpravný dojem. Tramvaje v ulicích Los Angeles, staré fordky i prostě střižené šaty doplňují zprvu nepostřehnutelné detaily rozeseté v mizanscéně. Skutečnost, že se nacházím ve Spojených státech amerických těsně před vypuknutím/během Velké hospodářské krize jsem nevnímal jako něco rušivého, co by se neustále vnucovalo, ale jako prostý fakt.

Herectví Angeliny Jolie by mohl limitovat reálný předobraz její postavy a s tím spojená přehnaná pieta. Herečka však hrdinku pojala coby vcelku normální, chybující rozvedenou ženu, jež teprve pod zdrcujícím tlakem okolností přechází z pozice ubrečené oběti do pozice bojovnice, ctíc přitom dvakrát zopakované heslo „Nikdy se s nikým nebij, ale pokud si nezačneš, bojuj až do konce.“ Sice získá spojence v osobě reverenda Briegleba (skvěle manipulátorský John Malkovich), ale ten pouze hledá argumenty pro své předem vytvořené závěry. Morálně nezávadné je tedy jenom zápasení samotné Christine. Marnost jejího boje zdůrazňuje a sílu vyvolávaných emocí násobí zdánlivá nedotknutelnost nepřítele, jemuž čelí. Ten může libovolně pozměňovat skutečnost, vydávat absurdní lži za pravdu a neztrácet přitom víru ve svou nenapadnutelnost, postavenou na nečinnosti mas. Nejen, že lidé systém tvoří, ale stejně tak jej mohou přetvořit. Risknou-li jeho dočasné opuštění.

Ústřední boj jedince proti bezpráví svým silným humanistickým nábojem připomíná snímky Franka Capry. Krátce před koncem mu Eastwood dokonce vzdává přímý hold zakomponováním komedie Stalo se jedné noci (1934), tedy filmu, který ve své době symbolizoval totéž, co pro protagonistku autentické vyprávění, jež vyslechne těsně před závěrečnými titulky. Rozuzlení na sebe nechává poměrně dlouho čekat, což je dáno nutností posbírat do jednoho koše ovoce všeho druhu. Témat bylo na můj vkus – a po údernějším zážitku z mnohem jednoduššího Million Dolar Baby – přespříliš, především těch opravdu těžkých, která by vystačila na samostatný film. Masové vraždění, podmínky v psychiatrických léčebnách, trest smrti, korupce, moc prezidenta… Na rozdíl od jiných bych v tom nehledal Eastwoodovo pachtění se za Oscarem – výstižný názor na ně ostatně nechybí („Nafouknutá bublina“).

Vyjma Jeffreyho Donovana (seriál Burn Notice) v roli zákeřně zlého (nebo jenom myšlence oddaného?) policejního kapitána nikdo nehraje černobílý charakter, v čemž se odráží režisérův celkový přístup ke kategorickým soudům. Rezolutně se jim vyhýbá. Ať odmítnutím trestu smrti přes jeho naturalistické zobrazením nebo hrdinčiným finálním smířením s neznalostí jisté podstatné informace. Nezíská jistotu, ale něco cennějšího.

Nový film Clinta Eastwooda svou poctivou dramatickou výstavbou a pomalým budováním atmosféry (za vydatného přispění nostalgických tónů samotného režiséra) sice spadá do staré dobré filmařské školy, ale zároveň se většině klasických žánrům vymyká. Detektivně-vyšetřovací část zabírá marginální prostor, romantická podzápletka úplně chybí a soudní dohra je spíše sestřihem těch nejzajímavějších okamžiků. Od každého zde vlastně naleznete něco, dokonce i ten přesah do současnosti. Nebo snad dnes má více lidí odvahu říct pravdu, která nebude spoustě jiným, spoustě mocným po chuti? Nejskeptičtější pravda Výměny je, v duchu velké pravdy pískem ošlehaného kovboje se smyslem pro humor, současně tou nejprostší a ve svém filmovém kontextu nejúsměvnější – lidé se nemění.

Výměna (Changeling, USA 2008)
délka 140 minut

režie a hudba: Clint Eastwood; scénář: J. Michael Straczynski; kamera:Tom Stern; hrají: Angelina Jolie (Christine Collins), John Malkovich (reverend Gustav Briegleb), Jeffrey Donovan (kapitán J.J. Jones)

85%

jak hodnotí jinde: ČSFD (90%), IMDb (8.1), RT (59%)