Nezapomenutelné filmové scény
Otevírací scéna filmu, který započal vlnu „letních blockbusterů“ a pozměnil celkovou tvář kinematografie – znáte něco klasičtějšího?
Archiv Leden, 2008
Film týdne (61)
Není nad dobrou (honi)mámu
Maggie (Marianne Faithfull) je asi šedesátiletá britská vdova. Žije sama ve skromně zařízeném domku na předměstí Londýna. Maggie má syna. Syn má také syna. Synův syn má zákeřnou nemoc, na kterou cca do šesti týdnů zemře, neodletí-li do Melbourne. V Melbourne by jej dokázali bezplatně vyléčit. Jenže rodiče Ollieho, jak se chlapec jmenuje, nemají dostatek peněz na cestu a nemocniční poplatky. Banky jim odmítají poskytnou úvěr, nuzné platy je z bídy také nevytáhnou. Maggie svého vnuka nadevše miluje, navíc ví, jaké to je, ztratit dítě. Bere tudíž věci do svých rukou. Toto úsloví nabývá zajímavého významu při vědomí, na jakou práci při bezradném bloudění čtvrtí Soho narazí. Nebudu zde popisovat detaily, pouze podotknu, že jde o práci v nočním podniku a odkáži vás na Wikipedii (zadejte výraz „Glory Hole“).
Námět Iriny Palm (což je mimochodem Maggiino „umělecké jméno“) vám jistě připomene zástup jiných britských sociálních dramat s komediálně laděným Do naha! v čele. Irina rozvíjí dobře známou zápletku a pokud příběh něčím vyniká, pak právě hrdinčiným atypickým zaměstnáním. Konzervativnější diváci mohou být pohoršeni a jestliže je nestihne mrtvice již během „zácviku“, bude to hlavně zásluhou nanejvýš cudného přístupu režiséra i kameramana. Puritáni nechť každopádně odvrátí svůj zrak a sluch jiným směrem. Situace, ve kterých se Maggie ocitá, jsou dost absurdní na to, aby mohly být pravdivé a uvěřitelné. Vyjma poslední třetiny, kdy pro naprosto nelogické chování jejího syna marně hledám jiného výrazu nežli „scénáristická vata“. Tvůrci očividně potřebovali film natáhnout přes sedmdesát minut a to i za cenu nepříjemné podpásovky, kterou jsem musel pár minut rozdýchávat (mile otevřený konec mi vrátil dech).
K přesvědčivosti vydatně přispívá výtečné herecké obsazení. Marianne Faithfull je více známá jako zpěvačka a bývalá partnerka Micka Jaggera. Samozřejmost, s jakou se chopila role zoufalé ženy má jistě co do činění s faktem, jak obtížný byl její vlastní život. Začátkem sedmdesátých let jí byl kvůli závislosti na heroinu odebrán syn, následoval pokus o sebevraždu a živoření v zapadlých uličkách zmíněného Soho. Teprve její vlastní talent vložený do přelomového alba Broken English ji postavil zpět na nohy. Maggie samozřejmě nečelí natolik děsivé realitě, ale styčné body mezi osudy těchto dvou „bojovnic“ jsou zřejmé. Faithfullová mnohdy pouhým pozvednutím obočí dokáže dát najevo stovku dojmů a pocitů. Jakoby přesně vystihla Maggiinu povahu, s její minulostí (v podstatě zpackaný život), přítomností (zpola příjemné zpestření a znovunabytí ztraceného sebevědomí) i možnou budoucností (vztah, který snad přetrvá).
Její mužský protějšek, Miki Manojlovic, v roli šéfa nočního podniku Mikiho se důsledně vyhýbá klišé, k nimiž podobná postava vybízí. Ačkoliv svým způsobem pasák, má ne zcela zkažené srdce a uhrančivé oči, v nichž se zračí neveselé vzpomínky na zhrzenou lásku. „Měl by ses víc usmívat“, vybízí ho Maggie a těžko si pro něj v té chvíli představit vhodnější partnerku. Jak známo, protiklady se přitahují a již dlouho jsem s podobnou chutí neposlouchal společné dialogy dvou herců. Bylo v nich tolik smutku, nostalgie a zároveň naděje – nádhera! S nešikovně napsanou postavou syna se úspěšně popral Kevin Bishop, v roli jeho manželky předvádí pozoruhodně vyrovnaný výkon Siobhan Hewlett.
Režisér německého původu Sam Garbarski svým autorským filmem nelamentuje jenom nad situací v Británii. Z koprodukce Francie, Belgie, Německa, Lucemburska a Velké Británie vzešel kromobyčejně obyčejný a přesně mířený políček kapitalistickému systému. Tento formálně strohý snímek s jednoduchým hudebním motivem a neobvyklým množstvím zatmívaček je především svědectvím o tom, k jak vyhrocenému jednání nás nutí život v materialisticky založené společnosti. Netvrdí, že jde o špatný systém, pouze naznačuje, že by mohl fungovat lépe. A jestli jsou vám tyhle globální problémy ukradené, nezoufejte, krom dojemného dramatu vás čeká třeba vysvětlení pojmu „penisový loket“.
Irina Palm (VB, Německo, Belgie, Lucembursko, Francie, 2007) ****
režie a scénář: Sam Garbanski; hudba: Ghinzu; kamera: Christophe Beaucarne; hrají: Marianne Faithfull (Maggie), Miki Manojlovic (Miki)
Herecké výkony: 95%
Scénář: 70%
Režie: 80%
Celkové hodnocení: 80%
Jak hodnotí jinde:
Poté, co jsme si představili všechny filmy, z nichž bylo letos vybíráno, nezbývá, než vyhlásit nominované v jednotlivých kategoriích. Ale ještě předtím pár zvláštních ocenění, pro která by z důvodu přetlaku během „hlavního vyhlašovacího večera“ 🙂 nezbylo místo:
Nejlepší filmový časopis – CINEMA (nejlepší obálka: 10/07)
Nejzáslužnější distributorský DVD počin – Blade Runner (S.E. 2 DVD The Final Cut)
Filmy, o kterých se (ne zcela právem) nejvíce mluvilo – Simpsonovi ve filmu, Goyovy přízraky, Pusinky
Největší zklamání – Simpsonovi ve filmu
Nejhorší film – Hostel 2
Zvláštní ceny „poroty“: Výprava filmu Marie Antoinette; Televizní počin roku Operace Silver A; Nálož britského humoru ve filmu Jednotka příliš rychlého nasazení
Nyní již samotné nominace
Nejlepší zvuk
Dopisy z Iwo Jimy
Bourneovo ultimátum
Transformers
Nejlepší vizuální efekty
300: Bitva u Thermopyl
Piráti z Karibiku – Na konci světa
Transformers
Nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli
Cate Blanchett – Babel
Rinko Kikuchi – Babel
AnnaSophia Robb – Most do země Terabithia
Imelda Staunton – Harry Potter a Fénixův řád
Jodie Whittaker – Venuše
Nejlepší kamera
Matthew Libatique – Fontána
Guillermo Navarro – Faunův labyrint
Harris Savides – Zodiac
Nejlepší seriál (z uváděných na česky hovořících TV stanicích)
Californication
Kancl
Studio 60
Nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli
Javier Bardem – Goyovy přízraky
John Carroll Lynch – Zodiac
Miloslav König – Tajnosti
Christopher Mintz-Plasse – Superbad
Mark Ruffalo – Zodiac
Nejlepší střih
Babel
Bourneovo ultimátum
Jednotka příliš rychlého nasazení
Nejlepší scénář
Judd Apatow – Zbouchnutá
Zach Helm – Horší už to nebude
Vincent Paronnaud – Persepolis
Nejlepší animovaný film
Divoké vlny
Persepolis
Ratatouille
Nejlepší soundtrack
Bourneovo ultimátum
Faunův labyrint
Marie Antoinette
Once
Tajnosti
Nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli
Iva Bittová – Tajnosti
Carice van Houten – Černá kniha
Anamaria Marinca – 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny
Hellen Mirren – Královna
Kate Winslet – Jako malé děti
Nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli
Christian Bale – Drsný časy
Peter O’Toole – Venuše
Ken Watanabe – Dopisy z Iwo Jimy
Nejlepší režie
Clint Eastwood – Dopisy z Iwo Jimy
David Fincher – Zodiac
Christian Mungiu – 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny
Guillermo del Toro – Faunův labyrint
Paul Verhoeven – Černá kniha
Nejlepší film
4 měsíce, 3 týdny a 2 dny
Černá kniha
Dopisy z Iwo Jimy
Faunův labyrint
Životy těch druhých
poznámka: u kategorií, za něž zodpovídá více osob (zvuk, střih, soundtrack…) jsou uváděny pouze názvy filmů kvůli ušetření místa
Jména vítězů zjistíte již v sobotu!
Máme zde poslední várku filmů z loňského roku. Již zítra tudíž můžete čekat seznam nominovaných na cenu „Sádrová krychle 2007“
Září
Disturbia
Velice zdařilý trailer (jeden z těch, které dělají z komára velblouda a vy jim to baštíte), jakýsi výcuc toho zajímavějšího z filmů Okno do dvora, Sám doma 3, Můj soused zabiják a Prci, prci, prcičky, mě navnadil na další lehčí, „relaxační“ thriller. A pokud jste viděli alespoň první z jmenovaných filmů, nemá vás Disturbia v podstatě čím překvapit. Přibližně prvních třicet minut po úvodní tragédii je poklidnou pohodičkou, kdy se toho mnoho neděje a pouze sledujeme, jakými aktivitami může trávit čas teenager s domácím vězením (kterému matka odpojila Xbox). Na scéně se objeví ještě sexy sousedka, kámoš – pohodář a teprve ve chvíli, kdy jsou rozdány všechny karty pro další „zasunovací“ komedii, začne film nabírat ty správné grády. Stejně jako James Stewart v Oknu do dvora, také LaBeouf nemůže opustit prostor svého domu, resp. může, ale musí počítat s návštěvou nabroušeného poldy, čehož lze využít i zneužít. Zakomponování moderních technologií do příběhu není příliš násilné, ačkoliv jsou nejspíš hlavním důvodem, proč se podobný námět někdo rozhodl „přepsat“ pro 21. století. Shia LaBeouf nenáročnou roli vyplašeného teenagera zvládl na výbornou a vzhledem ke svému věku možná ani nemusel moc hrát. K zástupu blonďatých krásek se nejspíš přidá Sarah Roemer, která připomíná chutný extrakt ze všech těch Jessic (Alba, Biel, Simpson). D. J Caruso se začíná profilovat jako docela nadějný režisér, který jako by měl strach zpracovat nějakou komplikovanější látku. Jen by ještě měl zapracovat na lekačkách, u těch stávajících několik vteřin dopředu odhadnete, že se blíží moment, kdy byste sebou měli ucuknout, pročež sebou logicky neucuknete. 70%
Hvězdný prach
Padá hvězda – přejte si něco. Přeji si, přeji si, aby někdo natočil fantasy o vtipnosti Princezy nevěsty a rozpočtu Pána prstenů… . Splněné přání, jinak Hvězdný prach popsat nedokážu. (více)
Medvídek
Nemohu se zbavit dojmu, že všechny ty dobré, kvalitní suroviny, doplatily na žluklost másla neboli scénáře. Přitom bylo zaděláno na zajímavou generační sebereflexi, na prvního zahraniční konkurence schopného zástupce u nás tolik vzácného žánru. (více)
Ratatouille
Ratatouille má od prvních minut nekompromisní tempo. Remy vnitřním monologem představuje svou maličkost i své příbuzné (žravý bratr Emilio), dává nám první rady, kterak si vychutnat každičký kousek žvance a do toho neustále před někým/někam utíká. (více)
Říjen
4 měsíce, 3 týdny a 2 dny
4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (dále jen 4 měsíce) nejsou příjemným filmem. Nikoliv ve snaze být nepříjemným, nýbrž ve snaze být pravdivým. (více)
Království
Saudská Arábie, největší světový producent ropy. Spojené státy americké, největší světový spotřebitel ropy. Dvě země, které bez sebe nemohou existovat. V dobrém i ve zlém. K tématu „ropa a její důležitost pro moderní civilizaci“ lze přistupovat mnoha různými způsoby. Peter Berg dává hned úvodními titulky, maximálně zestručněnou historií vztahu dvou výše zmíněných zemí, najevo, kterou cestou se bude jeho snímek ubírat. Cestou zcela opačnou nežli Syriana. Ta rovněž „pulzovala“ dialogy, ale občas mi takříkajíc utekla nit, u Království nic podobného nehrozí. Přes veškerou tvůrčí snahu o zakomponování nějaké trvanlivější myšlenky jde především o královsky přímočarou zábavu. V Arábii dojde k jistým krvavým, terorismem šmrncnutým událostem, pročež Jamie Foxx z vlastní iniciativy sestaví vyšetřovací minitým a odlétá zjistit, kdo to celé spáchal. Úplně jednoduché, bod A (exploze), bod C (odhalení viníka), krátká zastávka v bodu B (samotné vyšetřování) – nic dalšího, žádné vedlejší dějové linie, žádné flashbacky a nechronologické vyprávění. Měl jsem obavy z umělého natahování, ze spousty dialogové vaty vyplňující dobu mezi počáteční a finální akcí… zcela zbytečně. Film je od začátku do konce prudce zábavný. Částečně zásluhou Bergovy klipoidní režie, částečně zásluhou talentovaných herců (Chris Cooper by své charisma mohl prodávat na černém trhu). Scénář, lehce protkán černým humorem, nedává moc prostoru „povinným“ dialogům na témata láska, rodina, přátelství a těch pár funguje, resp. nevadí. Vše peláší vpřed rychlostí loveného zajíce. Nevím, jaký byl cíl Království, jestli chtělo o něčem a o čem přesně vypovídat, nést nějaké konkrétní odpovědi, upřímně – moc mi na tom nesejde. Sebegeniálnější hollywoodský film bude pořád jenom hollywoodským filmem, i když třeba otevřeně apelujícím na lidi u koryta, tedy u moci. To oni, ne filmy, mají moc změnit svět. Z pohledu diváka lačného ne celkem hloupé akce nedokážu tomuhle chutnému kebabu takřka nic vytknout. 80%
Once
Jde o maximálně přirozený a příjemný film a já nepřestávám žasnout, čeho lze dosáhnout s pár lidmi a jednou maximálně dvěmi kamerami. (více)
Pokoj č. 1408
Po začátku téměř identickém s identitou, jsou nám předhozeny první drobty kusých informací o hlavním hrdinovi. Mohlo jich být víc. Enslin mohl být sympatičtější nebo arogantnější, abychom měli pádnější důvod mu držet palce či naopak přát pomalou bolestivou smrt. John Cusack tuhle roli tak jako tak obdařil svou skromnou dávkou talentu a jak vidno, hororové aranžmá a povolání spisovatele mu padne jako ulité. Nevím, kterého pakoně napadlo zadaptovat povídku o rozsahu několika desítek stran (mimochodem dost slaboučkou) do podoby celovečerního, téměř dvouhodinového filmu, ale je jasné, že tak učinil pro hororový potenciál situace „člověk zavřený ve strašidelné místnosti a pomalu propadající šílenství“, nikoliv kvůli příběhové originalitě. Švéd Mikael Håfström musel trávit hodně času sám v hotelových/motelových pokojích, kde se děly hrozné věci – tak působivě situace z nich umí vydojit. Svědčí o tom nejdrsnější scéna Hry s nevěrou i podstatná část Pokoje 1408. Zprvu jenom přidrzlé pošťuchování, racionálně ještě jakž takž odůvodnitelné, pak čím dál riskantnější a již někdy kolem čtyřicáté minuty vše směřuje k neodvratnému saltu mortale. Film by ovšem skončil příliš brzy, takže se scénárista vytasí s nadbytečnou „an american family“ linií, nikam nevedoucí a minutky troufale (a zoufale) nahánějící. Håfström se však nemá zač stydět, jeho průnik do žánru thrilleru/hororu dopadl o poznání lépe než v případě „rovněž Evropana“ Nimróda Antala (Motel smrti). Vyhýbá se dramaturgickému klišé, umně pracuje s atmosférou, lekačky dokáže dobře načasovat, jenom ta gradace… (údajně existuje alternativní konec, zdaleka ne tak dojemně americký). 70%
Superbad
Hereckému obsazení dominuje (aniž bych chtěl poukazovat na jeho „dobrou stavěnost“) Jonah Hill, původce 84 ze 186 fucků. Jeho nejlepšího kámoše hraje podstatně méně nápadný Michael Cera. (více)
Zbouchnutá
Zbouchnutou lze doporučit všem (ne)šťastně těhotným, všem (ne)šťastně zamilovaným, všem (ne)šťastně ženatým, všem, kteří mají pocit, že jejich život uvízl na mrtvém bodě i všem ostatním, kteří chtějí jenom důvod ke smíchu. (více)
Listopad
Persepolis
Věřit v reinkarnaci a moci si na mapě světa vybrat místo, kde bych se chtěl v příštím životě narodit, můj zrak by jistě nespočinul na území jihozápadní Asie. Jenže některé věci si nevybíráme, některé věci musíme akceptovat takové, jaké jsou a nějak se s nimi poprat. Marjane Satrapiová pochází z Íránu, z krajiny, o které má asi málokdo přehnaně pozitivní mínění, nicméně z krajiny, kde také žijí lidé. Obyčejní lidé z masa a kostí, lidé se smyslem pro humor a kupou obyčejných starostí. Satrapiová postupně vzpomíná na své vzpurné dětství, puberťácký idealismus, dospívání „na západě“ a první krůčky neprobádanými vodami „angažované“ činnosti. Tato dáma, sympatická mimo jiné snahou o upřímnost k divákům i sobě samé, vyniká vřelým vztahem k nadsázce a schopností pohlížet na některé události se zdravým odstupem. Kromě toho, že zvíte něco o komplikované íránské politické situaci a obdobně nesnadném postavení tamějších žen, uslyšíte, co asi probíhá hlavou dozrávající dívce a uvidíte, jak na íránské škole probíhá seznamování studentek s Botticelliho Zrozením Venuše. Jestliže nedokážu vyhmátnout nějaký neduh ohledně obsahu a pojetí příběhu, režii bohužel musím vytknout dosahování kýženého dramatického efektu malinko kostrbatou cestou. Rovněž zamrzí podceňování nespoutaných vizuálních možností animovaného filmu. Někdy by jeden svěží nápad animátorů vydal za hromadu slov, jež se díky citlivě vybraným dabérům dobře poslouchají, ale u tohoto média by člověk přeci jen raději více zaměstnával oči. Ani tyto kaňky ovšem nezačernily mou mysl natolik, abych svůj komentář zakončil jinou, méně výstižnou dvojicí slov než: Silný zážitek. 85%
Resident Evil: Zánik
Milla se potřetí probouzí nahá v koupelně a je ještě víc sexy a vyvraždí ještě víc zombies než kdy dřív! Přenesení děje z laboratoří, potažmo z města, na rozlehlou poušť, slibovalo již v traileru pořádnou postapokalyptickou spoušť a co je milé, Mille nedělá problém ji za pomocí roztodivných zbraní (cool kuše nechybí) rozpoutat. Sice to chvíli trvá, ale čekání na „definitivní“ střet mrtvého a živého masa, vám budou krátit scény (úmyslně) vtipné, (slušně) atmosférické i (bez ironie) dojemné. Zodpovědnější přístup režiséra sebou bohužel nese také kladení většího důrazu na příběh, který se dere více do popředí. Stupidními dialogy „musíme se semknou a nakopat těm hajzlům zadky“ je zaplácáno poměrně dost prostoru, jež by lépe posloužil další bezduché akci. Herci v podstatě jenom plní některý z těchto čtyř účelů: vypadají sexy, vypadají drsně, někoho zabíjejí/ jsou zabíjení. Ale na rozdíl od předchozích dílů mi nebylo úplně jedno, jestli budou sežráni v desáté minutě nebo až v osmdesáté šesté. Občas jsem o ně měl strach, občas jsem si vzpomněl na Snyderův Úsvit mrtvých. Zánik má ovšem na poli survival hororů tu výhodu, že hrdinové nejsou uzavřeni v jedné budově/komplexu budov, takže ty žravé sviňky na ně (k jejich smůle) můžou skočit odkudkoliv. Střih akčních scén nejde chaotickou cestou akčňáků poslední doby (War, Shoot Em‘ Up) „čím více, tím lépe, oni už si to nějak přeberou“. Neměl jsem problém poznat, čí krev zrovna osprchovala kameru a občas to bylo i esteticky pěkné (tedy v tom akčním smyslu, tzn. třeba kombinace Milla + jakákoliv zbraň). Sterilní modř vystřídalo žhnoucí slunce, hráče konzolových pařeb opravdový režisér a fanoušci Resident Evilu tak konečně dostali masitou a mimořádně výživnou porci efektivních nesmyslů. Jakkoli se k nim neřadím, Apokalypse jsem dal v dobrém rozmaru tři hvězdičky, zde musím logicky jednu přidat. 75%
Sejmi je všechny
Clive Owen chroupá mrkev, ochraňuje kojence v papírové tašce, souloží s Monicou Bellucci a v průběhu toho střílí po tuctech pohůnky Paula Giamattiho. Pan Smith představuje typ hrdiny, kterému je vše ukradené a chce jenom kousek vlastního soukromí, pročež je ochoten „po shrekovsku“ podstoupit libovolně dlouhou a namáhavou cestu. Kdesi hluboko v nitru přesto má kousek dobrého, nezkaženého srdce, jak dokazuje jeho „taťkovský“ vztah k bezejmennému novorozenci a láska, s jakou pro jeho dobro obětuje vlastní fusekli. O jeho minulosti se (jak začíná být u současných hollywoodských akcí zvykem) nedovíme nic. Budoucnost v ideálním případě a své samotářské povaze navzdory, stráví po boku prostitutky s, ehm, mateřským cítěním. Prostřílí-li se ovšem přes zástupy tuctových padouchů, množících se jako newyorské krysy, až k tomu největšímu bastardovi s největším počtem životů. Kulka v břiše, kudla v hlavě, mrkev v oku, skoky a pády z dvaceti metrů, rotace po silnici v sešrotovaném autě – nic nemusí být nemožné, nic nemusí dávat smysl. Hlavně ať je to cool, přehnané a zábavné. Po pravdě, člověk nemusí umět napočítat do sta, aby zpatlal něco podobného. Stačilo pár ujetých nápadů, které každému utkví v paměti, chaotický, jen výjimečně účel plnící střih a trio prvoligových hereckých hvězd. Na charisma Clivea, zpupnost Paula a sex-appeal Monicy je sázeno nejvíce. A scénář? Proboha, k čemu? (I když minimálně nějakou speciální MTV cenu za nejvtipnější využití slova „shit“ bych tvůrcům udělil). Neustále je omíláno totéž schéma (ty se schováš, mi tě najdem, ty nás zabiješ), postavy jednají bezmyšlenkovitě a jejich jedinou motivací je pobavit diváka. Pobavit diváka – co víc byste chtěli? 80%
Prosinec
Hitman
Z filmu na motivy série počítačových stealth akcí Hitman mohl vzniknout mimořádně atmosférický thriller, s hlavním hrdinou, jenž by svým zabijáckým pohledem uzemnil Jasona Bournea, jenž by Leona bral jenom jako položku na dlouhém seznamu, při pohledu na jehož vysoce profesionální metody by se James Bond zadusil olivou z martini. Mohl, kdyby… kdyby… čím jenom začít? Tak třeba, kdyby se produkce nechopil francouzský postrach dobrého vkusu Luc Besson. Hitman ze všeho nejvíc připomíná další tuctovou akci z jeho plodné produkční stáje. Úmyslně nepíšu „béčkovou akci“, neboť do pár scén zjevně byly vraženy nějaké peníze a také krve uvidíte trochu více. Adjektivum „béčkový“ ovšem nádherně pasuje ke scénáři, jednou větou: „Všichni chtějí Agenta 47“. Sešívaný úchyl z Prison Breaku ho chce zabít, holohlaví týpci v černých kvádrech ho chtějí také zabít, jenom jistá dívka, předurčená svým zjevem k chytnutí nějaké pohlavní choroby, ho chce dostat do postele, leč – pokus o sex končí zabodnutím uspávací injekce do krku a veškerá snaha o něžnosti z Hitmanovy strany vyznívá spíše jako „Sním tvé srdce!“. Když už hru něco skutečně připomíná, pak ne Olypanthův výtlem, ani úporná snaha ignorovat podtitul jedné z herních epizod „Silent Assasin“, ani milé, i když násilné zakomponování gumové kachničky (dík za ní), nýbrž občasný pohled z perspektivy „třetí osoby“. Co k tomuto smutnému faktu podotknout? Snad, že je to málo. 50%
U.S. vs. Jonh Lennon
Krapet nadbytečný dokument, jehož název slibuje mnohé, jehož obsah však mnohé nenabízí. Zapomeňte na nějakou kontroverzi, kontroverzní bylo Lennonova chování v 70. letech. Jak vidno, někoho fascinovalo do té míry, že má ještě dnes potřebu ždímat vyždímanou houbu. Část filmu tvoří povětšinou známé informace z ex-broukova života, případně jeho názory nevalného smyslu, leč pro mnohé velkého významu. Druhou, protikladnou část reprezentuje snaha postihnout politicko-společenskou situaci ve Státech, které válka ve Vietnamu postavila na nohy. Snaha stmelit obě části a z jejich konfrontace vyvodit nějaké závěry, je tvůrcům cizí, místo toho prezentují pochybné konspirační teorie a budují chabé paralely k současné situaci. Z jiných snímků dobře známý, proto málokdy překvapující archivní materiál byl doplněn komentáři některých „zasvěcených“ – Gore Vidal, Ron Kovic, Carl Bernstein, Georgie McGovern a především Yoko Ono, která, což je na projektu dobře patrné, dala tvůrcům své ano (čili lze hovořit o autorizované skorobiografii). Vše podstatné, co mohlo být o Lennonovi řečeno, říká Imagine, U.S. vs John Lennon působí ještě víc než jiné podobné dokumenty jako snaha o vydolování laciné senzace z dolu (ne bezdůvodně) již dávno zavřeného. Pokud máte mermomocí potřebu sledovat poněkud jednostranný stominutový „ani ne dialog“ politicky nechtě angažovaného umělce se státem, kde prezident určuje, co je pravda, tak prosím. Mé tři hvězdičky jdou na konto soundtracku sestaveného s Lennonových sólových desek – ty jednoduché songy zaberou vždycky a kvůli nim, ne kvůli nějakým výkřikům do tmy, tuhle výraznou persónu nepřestanu obdivovat. 55%
Nezapomenutelné filmové scény
!Může obsahovat spoilery!
Závěr Youngova výtečného thrilleru patří k těm nejvíc psycho scénám historie. Nevidomá Audrey Hepburn v něm v téměř naprosté tmě čelí nebezpečnému maniakovi. Na video se rozhodně nedívejte, pokud jste film ještě neviděli, zbytečně byste se tím připravili o unikátní zážítek.
Film týdne (60)
Život bez života
Rádi zapomínáme. Na nepříjemné události obzvlášť. Na některé události zapomenout nelze, na jiné bychom zapomenout neměli. Nikdy. A kdyby snad náhodou, nemějme režisérům jako Christian Mungiu za zlé, že nám je připomínají. Pro Gabitu a Otilii, dvě vysokoškolské studentky, nastává den, který jim navždy změní život. Jedna z nich hodlá podstoupit potrat. Potrat – slovo i dnes vzbuzující vášnivé diskuze, natožpak v komunistickém Rumunsku léta páně 1987, kam můžete s tímto snímkem na dvě hodiny zavítat. Nechci vás odrazovat, ale raději si to dvakrát rozmyslete.
4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (dále jen 4 měsíce) nejsou příjemným filmem. Nikoliv ve snaze být nepříjemným, nýbrž ve snaze být pravdivým. Sám nevím, co je to komunismus, nikdy jsem jej na vlastní kůži ve větším rozsahu nezažil a nezbývá mi, než si obrázek o něm vytvářet zpětně, třeba za přispění takovýchto filmů. Mungiu od prvních minut dává jasně najevo, že nám nehodlá nic zatajovat, že nehodlá nad ničím milostivě přivírat oči a obrušovat ostřejší hrany do přijatelnějšího tvaru. Oblíbené úsloví odpůrců hůře vstřebatelných uměleckých děl „umění bolí“ s tímto filmem dostává zcela nový rozměr.
Tento film je paradoxně skoupý na nějaké extrémní situace. Ději se v něm docela obyčejné věci. Přesněji věci, které byly v té době docela obyčejné (asi bych měl podotknout „nejspíš“, neboť jakkoliv upřímné vzpomínky budou vždy poznamenány subjektivním pohledem na věc, ale bych to zjednodušil – něčemu věříte ochotně a něčemu jinému méně). 24 hodin ze života jedné rumunské studentky – shánění zahraničního mýdla a cigaret, krátký a vlažný rozhovor s přítelem, konfrontace s nebetyčnou arogancí státních úředníků bedlivě sledujících každičký váš krok, setkání s „potratářem“, druhá konfrontace s nebetyčnou arogancí státních úředníků… .
Velký bratr je všudypřítomný, ne tak explicitně jako v Orwellově románu, ale díky lehce vtíravé kameře máte dojem, že hlavní hrdinku někdo sleduje. Ne vy, někdo další, nějaká třetí osoba, možná jenom imaginární, přesto neustále přítomná a příliš mocná, abyste si dovolili obcházet jí určovaná pravidla. Gabita s Otilii si něco takového dovolily. Na jednu stranu jsem jim fandil a potrat vnímal jako akt vzdoru, zároveň mě šokovalo, čím vším kvůli němu procházejí. Laciné klišé typu „po tomto dni nebude v jejich životech nic jako dřív“ si odpustím z důvodu jeho lacinosti a nepravdivosti. Jak dává vědět poslední záběr, pro jednu z nich se vlastně mnoho nezměnilo.
Herecké výkony jsou dle požadavků maximálně autentických snímků maximálně autentické. Devětadvacetiletá Anamaria Marinca má již na svém kontě čtyři filmová ocenění, za 4 měsíce jich bezesporu ještě mnoho přibude. Její Otilia není výjimečná ničím kromě jednoho nezanedbatelného faktu – bojuje. Nevyhrává, ale bojuje. Na rozdíl od jejího přítele, jeho rodičů a především Gabity, pro kterou je stav ležení na posteli a čekání „co z toho vyleze“ příznačný. Mnohem obtížněji se mi popisuje postava Vlada Ivanova Bebe, to je ten chlap co dělá potraty a z něhož budete mít husí kůži, kdykoliv promluví. Jestli ne – neberte si to špatně –, jste nějací divní.
I když výjevy ze 4 měsíců někdy budí dojem obrazů z jiného světa, k událostem srovnatelně těžkého kalibru docházelo na mnoha místech světa, Českou republiku nevyjímaje, před dvaceti lety. Před pouhými dvaceti lety! Připomínky jako „v Rumunsku byl horší komunismus“ mi připadají absurdní, protože komunismus byl a bohužel nadále je jenom jeden. Můžete tvůrcům vyčítat drzé ignorování všeho dobrého, neboť jejich perspektivou bylo všechno jenom hodně, hodně zlé, anebo to prostě přijmout jako fakt a mít z toho depresi jako kráva. Myslím, že nemá valného smyslu podotýkat, jak ideální je podobný typ filmu pro české filmaře a zoufat nad tím, že u nás nikdy nic podobného nevznikne, protože většině tvůrců chybí odvaha a talent. Rumunskému štábu s Mungiem v čele nechybělo ani jedno a dali vzniknout dramatu o charakteru otevřeného ohně – čím víc si ho pustíte k tělu, tím trvalejší následky ponesete. Na vlastní zodpovědnost.
P.S.: Na závěr musím ještě jednou zmínit unikátní kameru Olega Mutua, zásluhou jehož dlouhým, mnohdy statickým záběrům se postavám dostanete hluboko pod kůži.
4 měsíce, 3 týdny a 2 dny *****
(4 luni, 3 saptamani si 2 zile, Rumunsko, 2007)
scénář a režie: Cristian Mungiu, kamera: Oleg Mutu; hrají: Anamaria Marinca (Otilia), Laura Vasiliu (Gabita), Vlad Ivanov (Bebe)
Herecké výkony: 95%
Scénář: 90%
Režie: 95%
Celkové hodnocení: 90%
Jak hodnotí jinde:
Květen
Černá kniha
Navzdory vážnosti své myšlenky je to v prvé řadě podívaná, u které se budete bavit, což je jeden z mnoha paradoxů dnešního světa, zároveň jedno z mnoha témat tohoto „tak trochu jiného válečného filmu“. (více)
Piráti z Karibiku – Na konci světa
S desetiminutovou přestávkou bezmála tři hodiny života, 99 korun českých a dobrou náladu – tyto tři věci mi vzalo třetí pokračování Pirátů z Karibiku. Expozice je hrozně zdlouhavá. Logicky jsem čekal okamžitou akci, nikoliv depresivní popravu, jež je zároveň prvním náznakem, že zábava tentokrát nebude tím jediným oč tvůrci usilují. Po nějakých dvaceti minutách (možná pěti reálného času, ale mi to připadalo jako celá věčnost) přichází první akce – několik paralelních soubojů muž proti muži (žena proti muži/žena proti kulce), nesmyslně snímaných v detailu, tudíž děsivě chaotických. Teprve po více než třiceti minutách se na plátně objevuje samotný Johnny Depp, nejočekávanější hvězda a vlastně jediný důvod, proč jednička nevyhořela na plné čáře, pročež mohla vzniknou dvě pokračování. Četnost jeho výskytu a naprostá iracionálnost deliria, v němž se nachází, mu sice dává hned zkraje odpovídající prostor k vyřádění, ale ani sebegeniálnější improvizace, sebepřehnanější přehrávání, vám bez pevnějšího scénáře nezaručí fůru komických situací. K množství již tak matoucích motivů ze dvojky přibylo mnoho dalších, ještě méně důležitých (ale důležitě se tvářících), které se neustálým, na první i kterýkoliv jiný pohled neorganizovaným vršením sesouvají jako hrad z písku. Před úplným zavrhnutím a zadupáním do země Piráty 3 zachraňuje posledních cca dvacet třicet minut napěchovaných svižnou a vtipnou akcí, které nelze mnoho vytknout nejen po technické (jako i zbytku filmu), ale ani po zábavností stránce. Trochu pozdě, trochu dost pozdě. 40%
ROMing
Vejdělkovi nelze upřít snahu. Technickou stránku již kupříkladu zvládá perfektně a akčněji pojaté scény nevyznívají směšně. (Karel Janák a jiní „experti“ by si z něj měli vzít příklad). (více)
Tajnosti
Tajnosti pro mne byly milým pohlazením po duši. Nejen svými – na českou i jakoukoliv jinou kinematografii – mimořádnými kvalitami, ale (a především) nepopsatelnými pocity, jež ve mně vyvolávaly. (více)
Červen
Jednotka příliš rychlého nasazení
V pochvalných ódách bych ještě mohl pár set znaků pokračovat, mohl bych ocitovat několik nezapomenutelných hlášek a zmínit, kteří nečekaní herci se objevili ve filmu, nikoliv v titulcích, ale nechci vám kazit zábavu a navíc se říká, že ty opravdu kvalitní výrobky reklamu nepotřebují. (více)
Kletba zlatého květu
Megalomanie největší! Čínská šperkovnice posázená blyštivými drahokamy a napěchována zlatem. Neuvěřitelně lákavý zevnějšek, neuvěřitelně lákavý obsah, ale co z toho? Zlato pro další zlato? Můžete jej obdivovat, můžete jej závidět, ale domů si z něj mnoho neodnesete. Dva mocechtivci, kterým moc stoupla do hlavy, se přetahují o lano, na němž (zá)visí vše a přitom (z globálního pohledu) vůbec nic. Své nekalé plány spřádají za pozlacenými zdmi honosného paláce, jež žije svůj rutinní život dle přesně načasovaných rituálů každého dne. Intrikaří, pletichaří a zneužívají důvěry svých bližních. Vidíte v tom nějakou paralelu k Číně dneška? A vyjadřuje se k ní Yimou kriticky či svou vlast vyzdvihuje a oslavuje? Nevím a je mi to jedno, politika mě nikdy nezajímala. Kór politika v čínských historických eposech. Mezi Yun-Fat Chowem a Li Gong (její půvaby zrají jako víno) to opravdu jiskří, co chvíli něco vzplane a hned je oheň na střeše. Právě jejich společné, emocí prosté scény z první poloviny ve mně svým naakumulovaným napětím („já vím, že ty víš, že já vím, ale budu se tvářit, že nevím, že ty víš, že já vím“) vyvolávaly emoce nejsilnější. Když došlo na akci, ve všech ohledech dokonalou akci, film jakoby (paradoxně) rázem složil všechny zbraně a začal se opíjet vlastní krásou. Perfektně promyšlené, přitom bez myšlenky a samoúčelné. Kompozice každičkého záběru je neskutečná a muselo být neskutečně pracné vyhovět režisérovým neskromným představám. To podstatné vždy přesně uprostřed plátna, okolo něj něco honosného, nejlépe zlatého nebo stříbrného. Kamera mnohé výjevy snímá z dálky několika stovek metrů, abychom si plně uvědomili jejich monumentálnost. Jako by nám bylo neustále podstrkováno pod nos „TOHLE je Čína, my na TO máme peníze a hlavně lidi!“. Pro mě za mě, ať se jimi třeba udáví. 65%
Shrek Třetí
Shreka bych zatím zcela nezavrhoval, stále existuje šance na spásu v podobě výtečné čtyřky, nebo pětky, nebo šestky… vždyť je ještě tolik možností! (více)
Smrtonosná past 4.0
Dlouhé čekání za výslednou podívanou nestálo. Smrtonosná past 4.0 nenabízí nic světoborného a ani to staré nedokáže prezentovat v dostatečně poutavé formě. (více)
Zodiac
Péče, která je věnována každému zavražděnému, jenom umocňuje děsivost těchto scén a například „nervnost“ vraždy u jezera za bílého dne se pohybuje na samé hranici toho, co je pro běžného diváka ještě snesitelné. (více)
Červenec
Dannyho parťáci 3
Steven Soderbergh (doufejme, že) do třetice všeho nablýskaného sezval partičku svých starých dobrých známých, nově přizval starého dobrého Ala Pacina, Elen Barkinovou a vzal je na dovolenou. Tentokrát se ani nenamáhal platit jim cestu do Evropy, správně odhadnul, že stejně dobrá zábava je čeká třeba v Las Vegas. Město hazardních hráčů, ráj všech zlodějů a podvodníků – podvod bude jenom jeden, zato masivní. Na nic jiného, na nějaké vztahy mezi postavami (ženské hrdinky mladší padesáti let zcela chybí), na nějaké rozpustilé promenády celebrit (třeba Bruce Willis jako Bruce Willis), již nezbyl prostor. Film je i bez nich zamotaný až až. Stejně jako u předchozích dvou dílů jsem měl občas hlavu plnou otázek typu „co je to za chlápka?, „pro koho pracuje?“, „jaký cíl sleduje?“, přičemž již odmítám připisovat vše vlastnímu trotlovství. U jiných filmů podobný problém nemývám (příliš často), Soderbergha proto podezírám ze zákeřné snahy odvést pozornost od mdlého scénáře prostého vtipů či svěžích nápadů. Zocelen třemi sériemi Podfukářů, jejichž libovolná epizoda je zábavnější než libovolná epizoda Parťáků, byl jsem připraven na pointu „přechcávačku“, která ukáže, že hlavní hrdinové měli celou dobu navrch. Problémem třetích Parťáků je, že se to ani nesnaží vyvrátit, Clooney a jeho kumpáni vše zvládají s naprostým nadhledem, nic je nedokáže rozhodit a nikdy se nedostanou do úzkých. Je to jenom neškodné bruslení po nablýskaném povrchu – s jasně vytyčenými mantinely, bez snahy porušit pevně daná pravidla. 65%
Grindhouse: Auto zabiják
Mrzí mě, že v rámci alespoň nějaké objektivity musím Auto zabijáka hodnotit ze všech Tarantinových filmů nejhůře. (více)
Harry Potter a Fénixův řád
Parádní start – jeden z nejlepších prologů ze všech potterovských filmů: svižný, nekompromisní, jdoucí rovnou k věci. Scény z Londýna byly sympatické snahou o zakomponování prvků urban fantasy, ale pár zrnek ještě netvoří písečnou dunu, čehož mi bylo důkazem následné přehození výhybky a návrat do zajetých kolejí: Srandovní bratři Weasleyovi, jejich potrhlé vynálezy, jejich samaritánská matka a neškodný otec, z knihy otrocky převzaté infantilní vtípky… . Následujících cca devadesát minut se z devadesáti procent odvíjí na bázi „dvě a více postav stojí či někam jdou, mluví a občas si prohlédnou pohyblivou fotografii“. Všechna čest Davidu Yatesovi – ty scény nejsou nudné. Jako samostatné části. Bohužel je nic nedrží pohromadě a brzy jsem přestal řešit, kdo co řeší a zda-li tím něco vyřeší (některé scény skončí jen tak, zatmívačkou, bez nějaké pointy). Knihu již dávno nemám v živé paměti a tak mi pár věcí nebylo zcela jasných. Kdo například před Ronem, Hermionou a dalšími natáhnul bačkory, že mohli vidět testrály a skutečně Harry před svým prvním polibkem pronesl strašlivě profláklé „I Have no Idea“? Na rozdíl od jiných mě to nijak neštvalo, neřešil jsem to, pouze si „zaregistrováváním“ podobných detailů zkracoval čekání na další úžasně zinscenovanou scénu, ve které jsou všechny elementy skloubeny do bezchybného výsledného tvaru (ohňostroj, závěrečný „šermířský souboj“). 80%
Hostel 2
Hloupý film. Bohužel také film nudný a nezajímavý. Tři pitomé studenty vystřídaly tři hloupé studentky, z nichž (pochválen buď Eli) minimálně jedna netají svou náklonnost ke stejnému pohlaví. Sexu si však moc neužijete, většinu zde prezentovaných praktik preferují lidé úchylní, perspektivou tvůrců lidé, kteří sleduji Pulp Fiction s českým dabingem (takové „děkuji ti, Quentine“). Roth režíruje neobratně, neinvenčně. Bez rozmyslu plácá všechno dohromady. Česká lidovka, malá cigáňata, Island, Český Krumlov, Karlovy Vary. Strach jedině z toho, že to nikdy neskončí, humor převážně nechtěný a když chtěný, tak neškodný. Devadesát minut jsem čekal, kdy se film konečně rozjede. Po devadesáti minutách film skončil. 25%
Simpsonovi ve filmu
Simpsonovi přinášejí přesně to, co každý očekával, tvůrce snad ani nenapadlo nabídnout nám i nějakou nadhodnotu. Něco, co by Simpsonovi v kině odlišovalo od Simpsonových v televizi. (více)
Warholka
Jako člověk neznalý dění na americké pop artové scéně šedesátých let a jenom matně tušící, že Andy Warhol byl člověk tvořící divné plakáty a dlouhé filmy. Čekal jsem, že pro mne Warholka bude velice poučnou exkurzí do oněch let. Poučnou ani trochu, nudnou velice. Nevadilo mi, že hlavní postavou je Edie Sedgwick, její postupné pronikání do Factory jistě skýtalo atraktivnější a divácky akceptovatelnější materiál nežli otevřený pohled na Warholův bouřlivý život. Vadilo mi, že Edie nebyla ničím zajímavá. Za svou lehkovážnost zaplatila životem, fajn, co se dá dělat, mám být dojatý? Mám důvod být dojatý? Největším problémem Warholky (český distributor po dlouhé době opět zazářil) je absence jakékoliv dějové kostry. Jde o sérii pěkně zrežírovaných výjevů, které ovšem nedrží pohromadě. Film se tříští na jednotlivé segmenty a nedokáže po celých sto minut udržet vaší pozornost. Pobavilo mě, jací blbci mohli (a stále mohou) být v Americe považováni za umělce a pokud blbci nebyli, po zhlédnutí stejně nemám důvod si to nemyslet. Je mi jedno, co dělali, jak žili, proč zemřeli a můj zájem vidět něco od Warhola, slyšet něco od Dylana, klesnul z nuly do minusových hodnot. 40%
Srpen
Bourneovo ultimátum
V rámci žánru nemohu Bourneovu ultimátu absolutně nic vytknout. (více)
Divoké vlny
Kdybych byl mladší a fyzicky zdatnější, tleskám na konci i nohama. (více)
Faunův labyrint
Faunův labyrint mě okouzlil tolika aspekty, že se nedokážu rozhodnout, chválením kterého začít. (více)
Grindhouse: Planeta Teror
Kvantita v tomto (snad přeci jen ojedinělém) případě bohatě vynahrazuje nedostatek kvality, ale nečekáte-li více než solidní zábavu (a radím vám: nečekejte), tento brak par excellence vás nemůže zklamat. (více)
Mr. Brooks
Nevím, zda-li šlo o svižnou reakci na Dextera či déle připravovaný projekt, každopádně oceňuji, že měl někdo odvahu pustit podobný film do kin. Na jednu stranu mě mrazí v zátylku při pomyšlení, v jaké době to žijeme, tzn. v době, kdy ani psychologizující černá komedie o sériovém vrahovi není tabu, na stranu druhou takový krok vnímám jako něco nevyhnutelného. Za pár let se třeba budeme stejně pozastavovat nad obyčejným americkým taťkou od rodiny, který jen tak mimoděk spasí svět. Costner zraje s každou novou roli a pomalu se začíná profilovat jako herec, kterého životní role čeká až na smrtelné posteli. Zde mu hodně přihrává božsky ďábelský William Hurt a jejich dialogy patří k tomu necyničtějšímu z celého filmu. Není jich málo a není to na škodu, režisér dobře věděl, do jaké míry může spoléhat na (svůj) scénář. Větší péči by zasloužila postava Demi Mooreové, která profituje ze své byvší slávy a krásy, seč jí síly stačí. Mr. Brooks je slibným začátkem něčeho ne přímo dechberoucího, nicméně něčeho vyváženě inteligentního, originálního a zábavného. Bohužel, dle slabších komerčních výsledků asi zůstane jenom u toho začátku. 70%
Okamžik zlomu
Anthony Hopkins zabije svou manželku, přizná se a přesto není bezprostředně odsouzen k x letům vězení – zní to příliš jednoduše, aby to nebylo zajímavé. Kdo má právo brát lidské životy? Co ho k tomu opravňuje? List papíru s podpisem a razítkem? Základní premisa je na celém filmu nejlepší. Přiměla mě pustit si jej, vydržet do konce a neusnout. Poměrně brzy se totiž Okamžik zlomu změní v prachobyčejné soudní drama. Mladý arogantní právník, který tráví večery v drahých barech a nerad prohrává vs. inteligentní vrah s dokonalým plánem. Nuda. Čekal jsem zamotanější změť provázků, za které bude scénárista tahat. Všechno je příliš jasné, na první pohled čitelné. Chybí tomu zvrat, chybí tomu tempo. Ryan Gosling v hlavní roli z průměrného kvalitní film ještě udělat nedokáže. Anthony Hopkins ve vedlejší roli z průměrného kvalitní film už udělat nedokáže. Gregory Hoblit v roli nejdůležitější si s prostředím soudních síní již jednou potykal, přičemž Prvotní strach se poslouchal (ve smyslu vizuálním) o poznání lépe. Jeho druhé zdolávání téhož vrcholku mi přijde vcelku zbytečné. Kdyby se alespoň rozhodnul nepoužívat kyslíkové bomby… 65%
Transformers
Už dlouho tady nebyl tak pádný důvod zajít si do kina s velkým popcornem a kolou. (více)
Venuše
Venuše je milým filmem. Výborně obsazeným, dojemným (nikoliv sentimentálně), s mnoha momenty k zapamatování, o věcech, které se dřív nebo později budou týkat každého a tudíž přístupný všem generacím. (více)
Nezapomenutelné filmové scény
!Může obsahovat spoilery!
Svým způsobem dokonalá Bogdanovichova pocta klasickým screwballovým komediím (Leopardí ženě především) vrcholí cca desetiminutovou a nehorázně vtipnou automobilouvou honičkou. Scéna „dva muži nesou skleněnou tabuli“ byla originálněji vyřešena snad jedině v Simpsonových.
2. Film týdne (59)
Pořádek a vodka musí být
Roztodivné bývají rozmařilosti osudu. Nikdy nevíte, jestli příští návštěva holiče nebude vaší poslední, jestli vás – čistě hypoteticky – nepodřízne holičův vydařený synek. Nikdy nevíte, kdy se vám bude hodit člověk znalý azbuky. Nikdy nevíte, není-li váš strýc bývalým agentem KGB. Nikdy nevíte, na čem jste, sledujete-li film Davida Cronenberga.
Východní přísliby, stejně jako předchozí Dějiny násilí, matou již svým mnohoznačným názvem. Proč východní přísliby? Kdo nebo co je má symbolizovat? Nebyly by vhodnější Západní přísliby? Jde o projev režisérova nevyzpytatelného smyslu pro humor? Projev čeho je potom Annina touha ochránit Taťánino dítě před „systémem“? Ptáte se, kdo je ksakru Anna, kdo Taťána a vůbec, proč jsem zatím nenapsal nic o obsahu? Inu, protože tak učiním nyní…
„Londýn – město kurev a buzerantů“
Nehledě na míru pravdy obsažené ve výše uvedeném citátu, děj snímku je situován do Londýna, jenž nám kameraman Peter Suschitzky představí jedním všeříkajícím švenkem z hlavní hrdinky na Temži s Tower Bridgem v dáli. Hlavní hrdinka, porodní asistentka Anna (Naomi Watts) je obyčejnou, skoro nudnou ženou ze středostavovské rodiny. Žije s matkou a strýcem a neplánuje žádné zásadní životní změny. Takovou změnou se ukáže být čerstvě narozené holčička, jejíž nezvykle mladá matka ruského (a vůbec velice podivného) původu Taťána porod nepřežila.
Anna by ráda našla příbuzné mrtvé dívky a zajistila tím, její naivní perspektivou, slušný život Christině, jak novorozence pojmenovala. Jedinou naději v tomto ohledu představuje Taťánin rusky psaný deník. Anna, ač dcera Rusa, azbuku neovládá. Její strýc ano, jenže nechce krást čísi minulost. Jak z toho ven? Co třeba navštívit podnik uvedený na vizitce založené v deníku? Jaká tajemství skrývá na první pohled sympatická rodinná restaurace patřící majiteli ruského původu vám prozrazovat nebudu, vytušíte to nejspíš hned z první scény. Pouze dodám, že k zaměstnancům „podniku“ patří také urostlý řidič Nikolaj (Viggo Mortensen).
Těžko si představit banálnější historku: hodní lidé, kteří činí dobro, zlí lidé, kteří činí zlo. Bohužel žijí ve světě, který toto elementární dělení nerespektuje, o čemž svědčí amébovití lidé, kteří v nevyzpytatelných intervalech činí tu zlo, tu zase dobro. David Cronenberg natočil další vyzrálou úvahu nad světem hledajícím vlastní identitu, další film, který vás buď bude překvapovat v každém okamžiku, nebo vás nepřekvapí vůbec.
-Jak můžeš jíst? -Mám hlad.
Je přirozené, že lidé jedí. Je přirozené, že lidé jedí také ve filmech? Neřekl bych. Pokud nejde vyloženě o „žrací“ film, zřídkakdy narazíte na scénu s jídlem, která vám utkví v paměti. Do zhlédnutí Východních příslibů pro mne takovou scénou byl recept na delikátní omáčku na špagety z prvního Kmotra. A nyní? Anna vchází společně s majitelem do kuchyně útulného rodinného podniku a je jí nabídnuta ochutnávka z velkého hrnce, v němž probublávají kusy čehosi červeného, co s jistou obezřetností snímá také kamera. Lidské ostatky, napadlo mě jako první. Jak následně vyjde najevo, režisér s námi hraje hru – šlo o pravý ruský boršč. Tu hru může hrát každý.
Chcete vidět ruskou variaci na mafiánské filmy s trapně přímočarým příběhem? Uvidíte ji. Chcete objevovat prostor za zrcadlem nastaveným všem bezduchým americkým pohádkám? Můžete. Buďte si jisti, že bude co objevovat a že vám s tím režisér moc nepomůže. Východní přísliby jsou výsostně nekonvenčním snímkem a jestli něco nenabízí, pak odpovědi typu „ano“, „ne“. Morální rozpolcenost drobet stylizovaného, leč v realitě ukotveného světa nabývá na zřetelnosti při střetu dvou hlavních postav. Naivní, dobrosrdečné samaritánky a chladnokrevného, krutého „řidiče“ (jejich diametrální rozdílnost vtipně charakterizuje například způsob, jak používají obyčejný fén na vlasy). Když budete mít jakž takž jasno v tom, kdo je dobrý, co je dobré a co ne, dostanete s odkrytím zásadního faktu o Nikolajovi tvrdou ránu na solar.
„Cut You Up With a Linoleum Knife“
Nebylo by filmu Davida Cronenberga bez nějaké té brutalitky. První varování přichází hned zkraje. Ustojíte-li naturalistické podříznutí hrdla holičskou břitvou (což mi připomíná, že Sweeney Tood bude mít premiéru za necelý měsíc), jistě vámi neotřese odstraňování prstů na rukou ani syrový zápas v sauně, pro diváka čekajícího strhující krvák bezesporu vrchol té dlouhatánské nudy. Pro mne, jakožto diváka čekajícího pomalejší tempo a pravdu skrývanou pod povrchem, to nuda nebyla. Východní přísliby jsou tak brilantně zrežírované, že dostanete od každé ingredience uspokojující dávku, abyste tu největší slast zažily teprve při hledání ingredience poslední, tajné a dost možná nejdůležitější.
Vzhledem k hojnému výskytu pokoutných živlů se nabízí srovnání s Americkým gangsterem z předminulého týdne. Vedle opusu Ridleyho Scotta vypadají Východní přísliby velmi neamericky, protože neuhlazeně a nejednoznačně. Nerad bych Gangstera bagatelizoval jako šedivý americký produkt bez jediné kloudné myšlenky, rozdíl tkví v tom, že nad ním nemusíte přemýšlet, abyste z kina neodcházeli zklamáni.
„Já jsem řidič. Jedu doleva, doprava, rovně… To je všechno“
Vedete si nějaký žebříček nejlepších filmových mafiánů? Jestli ano, měli byste v něm vedle Marlona Branda, Ala Pacina či Jamese Cagneyho vyhradit místo také pro Vigga Mortensena. Nikolaj sice není mafiánem v obvyklém slova smyslu, ale svým chováním, svým sebevědomým vystupováním a smrtícím charismatem má pro podobné zařazení nejlepší předpoklady. Ač se sám charakterizuje výše uvedenou větou, jeho cíle a motivace k nim vedoucí jsou mnohem komplikovanější. Mortensen postupně odkrývá jednotlivé vrstvy Nikolajovy povahy – obtížně škatulkovatelné a proto pozoruhodné. Méně otázek vyvstává okolo Anny, vesměs plachého stvoření s tváří Naomi Watts. Je příliš obyčejná… Ale copak nás už vůbec nezajímají obyčejní lidé, obyčejné věci?
Východní přísliby asi nevyhrají žádné významné ocenění, neumístí se na předních příčkách žebříčků nejlepších filmů a od základu nepřekopou pojetí mafiánského filmu, ale potěší. Potěší tím víc, čím méně upřednostňujete zábavu před jinými faktory, jež filmy nabízejí. Co je ovšem nejlepší, co obdivuji rovněž na Dějinách násilí – nejedná se o art. Čili vězte, že s tímto odrazujícím slůvkem nemá další chytrý Cronenbergův masakr (nikoliv výhradně ve fyzické rovině) pranic společného a mazejte do kina.
Východní přísliby ****
Eastern Promises (USA, 2007)
režie: David Cronenberg; scénář: Stephen Knight; kamera: Peter Suschitzky; hudba: Howard Shore; hrají: Viggo Mortensen (Nikolaj), Naomi Watts (Anna), Vincent Cassel (Kirill), Armin Mueller-Stahl (Semyon)
Herecké výkony: 85%
Scénář: 80%
Režie: 85%
Celkové hodnocení: 85%
Jak hodnotí jinde:
1. Film týdne (58)
„Ahoj, chceš vidět nějaké infikované krysy?“
Muž v luxusním sporťáku se v plné rychlosti prohání ulicemi New York City. Liduprázdnými zaplevelenými ulicemi, v nichž vegetuje vysoká i dravá zvěř. Ten člověk je jmenuje Robert Neville (Will Smith) a pokud vám nepřijde sympatický, máte smůlu, naprostá většina zbývající populace vyhynula či zmutovala v něco nelidského. Osudným se jim stal geneticky upravený virus spalniček, který sice dokázal vymítit rakovinu, ale s vedlejšími účinky jako ze špatného zombie hororu nikdo nepočítal. Píše se rok 2012, od vypuknutí epidemie uplynuly tři roky – Rober Neville, jeden z přibližně dvanácti milionů imunních, nepřestává doufat v objevení účinné protilátky.
Start legendy je strhující. Mírně přehnaná adrenalinová jízda plynule pokračuje jako zábavné přežívání jednoho trosečníka, který, ač nemusí, v rámci zachování vlastního duševního zdraví respektuje určitá pravidla a sociální interakci si krom povídání s věrnou fenou („Drž mi packy“) vynahrazuje pravidelnými návštěvami videopůjčovny, kde každý den potkává ty samé němé tváře. Jediná živá osoba v hodně širokém okolí… Člověka skoro napadá, jaká by to byla pohodička. Jenom si nesmíte začít klást otázky typu „odkud ještě po třech letech bere potraviny, vodu a elektřinu?“. Nemluvě o nepředstavitelné psychické zátěži, zde reprezentované všehovšudy jedním dvěmi záchvaty vzteku.
Cirka po třiceti minutách přichází na řadu první náznak žánru, k němuž se tvůrci hodlají přiklonit, což s plným nasazením (bohudík) učiní teprve v poslední dvacetiminutovce. Tak jako tak, film po vyložení hororových karet ztrácí část svého kouzla. Najednou absentuje nadsázka a větší prostor dostávají rádoby psychologické momentky, příliš povrchní, aby nezačaly i při tak skromné délce působit jako vata. Neobviňoval bych Willa Smithe (ač mi do role vědátora ani trochu neseděl), Francis Lawrence mixuje dohromady příliš mnoho žánrů a žádnému nevěnuje náležitou péči. Když z toho nakonec vykvete další stoprocentně korektní rodinné drama, překvapen bude asi málokdo.
Režie na druhou stranu potěší ignorováním současných trendů akčních či prostě moderních snímků. Namísto vizuálního stylu typu „fretka na speedu“ buduje Lawrence atmosféru delšími záběry, které svůj účel sice většinou neplní (mlčící Will Smith je kameramanovou optikou pořád jenom mlčící Will Smith), ale po Bourneovu ultimátu nebo Království je podobné zklidnění balzámem pro oči. Škoda malé četnosti záběrů nestatickou kamerou, která sleduje záda hrdiny a mnohonásobně tím zintenzivňuje procházení postapokalyptickou zónou. Ale třeba by něco podobného přerostlo v napodobování Potomků lidí, což je zase jiný extrém.
Překvapilo mne, kolik lidí k filmům jinak lhostejných vyrazilo zrovna na tento konkrétní do kin. Nyní již s vím, že Legenda neláká jménem režiséra ani svým žánrem, nýbrž titulním hereckým představitelem. Z Willa Smithe producenti vytvarovali ideální reklamní značku: Sympaťák, který nejde pro ránu ani vtipnou hlášku daleko, navíc vzorný taťka od rodiny, slušný komik, zpěvák a herec. Tentokrát leží na jeho bedrech komplet celý film (podobnou roli si musí přát každý herec) a dokud mu do toho víceméně bezstarostného zevlováni nezačnou chroptět digitální zrůdičky, zvládá svou roli bravurně. Otazník za slůvkem „Savior“ vedle jeho fotografie na obálce Time magazínu, jenž má Neville připnutý na ledničce, tudíž není na místě. On skutečně JE spasitelem, spasitelem jinak průměrného popcornu Já, legenda.
Hledáte-li nenáročnou zábavu, vtipnou, napínavou, velkolepou (přestože triky mohly být lepší) a ne nutně logickou a originální, nejspíš vám česká kina během ledna nic vhodnějšího nenabídnou. (Dvouapůlhodinový Americký gangster přeci jen vyžaduje „hlubší ponor“ a Monstrum s několika podobnými vnějšími znaky bude pravděpodobně cíleno předně na teenagery.) Na podobném filmu nakonec nejvíc zamrzí, že stál závratných 150 milionů – vzhledem k množství nabízené zábavy přeci jen víc, než by bylo zdrávo.
Já, legenda ****
(I am Legend, USA 2007)
režie: Francis Lawrence; scénář: Mark Protosevich, Akiva Goldsman (podle knihy Richarda Mathesona); kamera: Andrew Lesnie; hudba: James Newton Howard; hraje: Will Smith (Robert Neville)
Herecké výkony: 80%
Scénář: 65%
Režie: 75%
Celkové hodnocení: 75%
Jak hodnotí jinde:
O filmu 