Archiv Listopad, 2006

Borat: Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu
(Borat: Cultural Learnings of America for Make Benefit Glorious Nation of Kazakhstan, 2006)

Pouze v případě, že jste poslední měsíc byli buď v kómatu nebo v Rusku, nebudete o Boratovi nic vědět. Té mediální masáži jednoduše nešlo uniknout. Z malého, nízkorozpočtového filmu se zásluhou rozpoutané kontroverze stal hit roku, v jehož stínu zůstal dokonce i nový James Bond a to už je co říct. Následující text je spíše výpisem odkazů na články o Boratovi. Myslím, že pokud si přečtete alespoň část z nich, sami dojdete k závěru, zda-li má či nemá smysl se tímto kazašským svérazem dále zaobírat.

Pro začátek je dobré vědět, kdo Borat ve skutečnosti je: Sacha Baron-Cohen.
Nyní se můžete podívat na nějaký trailer . Tak co, líbilo se? Pokud ano, zkuste třeba ještě toto interview a výběr toho nejlepšího na YouTube.
Před samotnou návštěvou kina doporučuji věnovat pozornost také hodnocením na těchto stránkách:

Názory na Borata se různí. Někdo je z něj beznadějně nadšený, někdo o něco méně nadšený a někdo jej raději rovnou zakáže. Ne všechno, co se v Boratovi jeví jako čirá improvizece je opravdu improvizace. Ač to bude pro mnohé překvapením, i v Česku najdeme minimálně dva velké a opravdu zanícené fanoušky Borata, z jejichž předpremiérové akce najdete nějaké fotky také zde.

Uf! Snad už jste si o Boratovi udělali vlastní obrázek a případná návštěva kina pro vás nebude zbytečně vyhozenými penězi.

P.S.: Jistě jste již zjistili, že rusky se Borat nikdy nepředstavuje, čili podtitulek tohoto článku vlastně nemá se samotným článkem moc společného. 🙂

Reklamy

Kim Ki-duk

Posted: 24. 11. 2006 in osobnost, různé

Jméno režiséra Kim Ki-duka je v poslední době velmi často zmiňováno. Rozhodně se jedná o kontroverzní, milovanou i zatracovanou, osobnost, z jejíž poměrně bohaté filmografie se do naší distribuce dostalo zatím pouze šest snímků, krom níže uvedených také Luk, Samaritánka a Čas. Zatím sám nedokážu posoudit, zda-li se jedná o režiséra dobrého či špatného, každopádně je to režisér zajímavý a jen těžko připodobitelný k jakémukoliv jinému filmaři současnosti. Kim Ki-duk, ale rozhodně netočí pouze naturalistické drsňárny se zaručeně reálným násilím, ani pouze pomalé, bezeslovné „zenové“ filmy konzumované výhradně se silným čajem nebo lehkými drogami a pokud se do našich kin dostane další z jeho filmů, určitě bych si jej nenechal ujít, třeba jen ze zvědavosti.

Ostrov (2000)

K Ostrovu jsem nepřistupoval jako k jihokorejskému zázraku, ale spíš jako k „tomu filmu, ve kterém se lidi mrzačí rybářskými háčky“, přičemž v tomto ohledu mě Kim rozhodně nezklamal. Bohužel. Nebýt té drastické míry kontroverze, mohl to být krásný film o mezilidské komunikaci. Na jedné straně poetický, symbolický a líně uondaný, na straně druhé extrémně naturalistický a plný střihů. Po první „háčkové“ scéně jsem rezignoval na jakoukoliv snahu o pochopení všeho toho dění. Sorry, ale nehodlám bádat nad tím, jaký podtext skrývá ryba vylovená z otvoru na vykonávaní (velké i malé) potřeby, když existuje devětadevadesát méně odpudivých a srozumitelnějších způsobu ke sdělení téhož. Ostrov pluje někde mezi „nudou k poblití“ a „esteticky dokonale procítěnou nádherou“. Není to film dobrý ani špatný ani pro každého, nicméně vidět se jej vyplatí. 70%

Jaro, léto, podzim, zima… a jaro (2003)

Malý plovoucí chrám na jezeře kdesi v Jižní Koreji, na něm malý chlapec a starý muž, mistr a žák. Je jaro, čas na první lekci života – chlapec postupně přiváže kámen na rybu, na žábu a na hada, jeho mistr to vidí a během spánku upgraduje chlapcova záda o velký balvan (nepředstavujte si žádné nechutné biotechnické operace – prostě jej k němu přiváže), který mu sundá teprve po odčinění jeho krutých, ač z dětské perspektivy nevinných, činů. Pokud bude některé ze zvířat mrtvé, ponese si chlapec těžký kámen na srdci celý život. Následují další čtyři roční období plus znovu jaro, jelikož film má být metaforou lidského života, který se odehrává v cyklech. Celý film je vyprávěn velice pomalu, poeticky, meditativně, trošku jako soubor bajek a starých čínských mouder (hádám, že ta jihokorejská se tolik neliší). Kim Ki-duk pojal toto dílo hlavně jako duchovní očistu, jako vykoupení se z hříchů spáchaných natočením svých předchozích – extrémně násilných – snímků. Scéna, kdy sám režisér vleče na vysoký kopec těžký balvan patří skutečně k těm nejsilnějším, ale i pokud budete Jaro, léto vnímat jen jako filmovou meditaci, nevnímaje skryté symboly, čeká vás krásně osvěžující zážitek, jako svěží závan čistého horského vzduchu… a dobře se u toho spí. 🙂 80%

3-iron (2004)

Tae-suk rozváží na motorce reklamní letáky, které umisťuje na dveře domů. Pokud ráno umístěný leták do večera nikdo nestrhne (a ledabyle nehodí na zem), považuje Tae-suk takto „označené“ obydlí za dočasně opuštěné a tedy vhodné k přenocování. Ne, on se do těch domů nevkrádá, on je obydluje. Zalije květiny, něco spraví, umyje se, vypere si, něco sní, pořídí si pár fotek a těsně před příchodem majitelů zmizí stejně nepozorovaně jako duch. Ne vždy je však vybraný dům skutečně opuštěný, někdy z něj pouze vyprchal veškerý život. Jako z luxusní vily, kde mlčky čeká na návrat násilnického manžela bývalá fotomodelka Sun-hwa. Tito dva mladí lidé se potkají zcela náhodou, aby zjistili, že si byli souzeni. Oba odmítají komunikovat se světem stačí, že mají sami sebe. Je to láska opatrná, plná náznaků, ale láska zoufale upřímná, zbavená přetvářky, lží, nenávisti. 3-iron není film, který sledujete, je to film, který prožíváte. Pro mě bez debat ten duchovně nejintenzivnější zážitek od Cesty do fantazie z roku 2001. 100%

Svěrací kazajka

Posted: 24. 11. 2006 in recenze

Svěrací kazajka ***
(The Jacket, 2005)

Cestujete ve své paměti rádi do minulosti? A chtěli byste někdy cestovat i do budoucnosti? Mnozí filmaři předpokládají že ano, těžko si jinak vysvětlit jejich téměř obsesivní posedlost komplikovanými sci-fi o cestování časem bez použití složitého perpetuum mobile. Svěrací kazajka kopíruje prvky z mnoha svých předchůdců, ale zároveň chce být natolik odlišná, až si sama škodí. V příběhu o vojákovi z Perského zálivu, který přijde o paměť i o svobodu, aby následně podnikal zprvu nedobrovolné výlety za hranice vlastního vnímání nebo něco v tom smyslu, lze vysledovat inspiraci filmy 12 opic, Donnie Darko, Osudový dotek, Frekvence, Přelet nad kukaččím hnízdem (odkud si pochopitelně nevypůjčil prvky týkající se časových paradoxů).

Abych to konkretizoval: Adrien Brody neboli Jack Starks zemře hned na začátku filmu (který možná není začátkem filmu), jenže pak nečekaně obživne, stejně nečekaně je obviněn z vraždy a poslán do psychiatrické léčebny. Zde se jej ujímá doktor mendelovského ražení (Kris Kristofferson) usilující nejspíš o cenu „Nejnesmyslnější experiment na lidech“ – své obzvlášť oblíbené pacienty navleče do svěrací kazajky, nadopuje jakýmsi svinstvem a šoupne do boxu na mrtvoly, z čehož nevyvozuje žádné závěry, pacientů se neptá na jejich pocity během uvěznění a ani je nijak nepozoruje – že by rád mučil lidi jen tak, pro radost? Jacku Starksovi je toto „potěšeníčko“ dopřáno hned několikrát, přičemž hned napodruhé zjistí, že vně boxu dokáže cestovat do budoucnosti. Jenže cestuje jeho tělo, jeho duše, cestuje vůbec něco? Co když je Jack jenom schizofrenik? U filmů typu Svěrací kazajky čekáte všesjednocující, lehce šokující, pointu, takovou jakou měl Donnie Darko, nebo i horší, ale rozhodně nečekáte, že se ničeho nedočkáte. Což je svým způsobem šokující až až. Film ke konci inklinuje spíše k sentimentálnímu rodinnému dramatu a můj prvotní dojem z poslední minuty byl: „vida, happy end“ (scénář napsala žena, ale to zde nehraje roli). Jenže podobné filmy zpravidla happy endem nekončí, v něčem musí být zádrhel, ve skutečnosti jich byla spousta.

Není snadné a snad ani možné orientovat se ve všech čtyřech časových rovinách, z nichž možná všechny a možná žádné, zobrazují realitu, nikoliv výplod Starksovi fantazie. Jak jsem si postupně začal klást stále více a více otázek, stále více a více jsem se blížil k závěru, že u takového filmu nemá smysl hledat vůbec žádné odpovědi, neboť se vždy najde někdo, kdo vám je s chutí zpochybní. Ale má vůbec smysl Svěrací kazajku vidět, je dobrým filmem? Ano i ne. Režie krom samotných scén uvnitř Brodyho hlavy, nenabízí zdaleka tak psychedelickou podívanou jako například Rekviem za sen nebo Domino, ač John Maybury začínal na klipech (a skončil na tripech 🙂 ). Vizuální stránka svým avantgardním laděním přesto vzbuzuje znepokojení, pocit stísněnosti, napětí a deprese, potíž je v tom, že všechny obrazy splývají do jediného, šedivého celku, po jehož vstřebání mi v paměti zůstala jenom rozmazaná vzpomínka. Zatím se mi nestalo, že bych na tak podivný film (v pozitivním slova smyslu) zapomněl tak rychle, přičemž neberu lehké drogy, během sledování jsem si nezdřímnul a navíc v tom hrála Keira Knightley! Nahá Keira Knightley, aby bylo jasno. Ač Kazajka místy nudí, zaslouží si být viděna i podruhé, kdy dost možná zjistíte, je-li to dílo přelomové, intelektuálské a vymykající se jakýmkoliv dosavadním standardům daného žánru, či naopak dílo prázdné, maskující svou bezbrannost úchylnou fantasmagorií postrádající smysl a tím pádem i smysl existence. Těžko se na ní bude někdo dívat kvůli hereckým výkonům. I když Brody je pochopitelně opět vynikající, Daniela Craiga jsem, při současné bondovské mediální masáži, zprvu nedokázal identifikovat coby tmavovlasého blázna, jak byl „jiný“ a Keira? Herečka výrazného zjevu, leč nevýrazného projevu, vždy pěkně nalíčená (na rozdíl od ostatních), s hrubým kuřáckým hlasem a pronikavým pohledem – zde předvádějící zatím nejrozmanitější výkon.

Plno nedořečených (či ani nevyřčených) odpovědí, plno mnohoznačných symbolů, tajemno, strach, sentimentalismus, dozvuky války – znaky filmu, ke kterému tvůrci úmyslně nevyrobili klíče? A nevyrobili je ze strachu, nebo z důvodů ryze uměleckých? Zaslouží si pozoruhodný film vyšší hodnocení jen pro svou pozoruhodnost? Vždyť Kazajka by se tak snadno shazovala, bylo by tak snadné napsat, že se jedná o stominutovou protikuřáckou reklamu (pochopíte, až uvidíte), o banální blbost. Mé tři hvězdičky tedy berte jako rozcestí, ne jako zodpovědné zhodnocení kvalit filmu. Takže pokud máte ve věcech rádi jasno, jednu hvězdičku si odečtěte, pokud rádi přemýšlíte, například jak se dostat z bodu A do bodu C, aniž byste prošli bodem B, jednu si přičtěte. 80%

Agent 007

Posted: 20. 11. 2006 in různé

Casino Royale po netrpělivém čekání konečně dorazilo do našich kin – dobrý důvod napsat něco o bondovkách, nemyslíte?

Filmy, alespoň některé z nich

Dr. No
První, rozehřívací bondovka, podle mého názoru jenom jakýsi pilotní díl bondovské série. Pomalejší tempo, pošahaný padouch s umělýma rukama a radioaktivitou poznamenaným mozkem, dračí tank s plamenometem – ingredience pro ideální špionážní akci? Neřekl bych, alespoň že tam byla ta Ursula… . 65%

Srdečné pozdravy z Ruska
Bond špionážní, vážný a jen velmi málo akční, nicméně obsahující nezapomenutelnou bitku v jedoucím vlaku a sexy ruskou špionku Táňu. Bond si zde také poprvé užívá technologických vymožeností od Q – konkrétně třeba černého kufříku obohaceného o mnoho nadstandardních prvků. 80%

Goldfinger
První bondovka s „guľama“. Od začátku do konce svižná akce, svůdné bondgirls, hnusný záporák, geniální „podzáporák“ (Oddjob), Aston Martin DB5 s vystřelovacím sedadlem spolujezdce, vtírává ústřední píseň nazpívaná Shirley Basseyovou a slavná závěrečná scéna s vykrádáním Fort Knoxu. 85%

Thunderball
Moje nejoblíbenější bondovka – nejakčnější, nejvíc sexy, s nejzašmodrchanější zápletkou. Jednoduše jsem si užíval každou jednu minutu této duchaprosté zábavy. Rychle to uteče a brzy na to zapomenete – co to je? Nevím jak podle vás, ale podle mě bondovka. 90%

Diamanty jsou věčné
Spíše jenom zábavný film do počtu, než něco přelomového. Lákavé prostředí Las Vegas, pár extra suchých vtípků a mimořádně obdařená bondgirl. 70%

Špion, který mě miloval
Hlavně několik solidních akčních scén a nezapomenutelný pomocník hlavního padoucha – Jaws, činí tuto bondovku zajímavější než valnou část ostatních. 75%

Přísně tajné
Krom dvou vtipných akcí jenom další průměrná bondovka nezasluhující nikterak zvýšenou pozornost. 70%

Chobotnička
Nadprůměrně svůdná bondgirl v nadprůměrné bondovce, které však dochází dech během finální akce na (a v ně) jedoucím vlaku. 70%

Zlaté oko
Nový a velmi slušivý háv sérii jenom prospěl – Bond je ještě šarmantnější, erotické jiskření ještě dusnější, padouch ještě zákeřnější a akční scény dosahují rovněž zcela netušených dimenzí – jednoduše bondovka konce 20. století. 80%

Dnes neumírej
Nic by se nemělo přehánět, ani snaha o zmodernizování příběhů agenta Jejího veličenstva. Ultra hi-tech hračičky, nešikovně maskované digitální triky v akčních sekvencích a naprostá absence bondovského šarmu = jen podprůměrná popcornová akce. 60%

Casino Royale
Bond temnější a drsnější, Bond natáčený v Praze, Bond s Evou Greenouvou, Bond vracející se na samý začátek, Bond točící se kolem jedné hry pokeru, Bond zranitelný a citlivý, dobrý Bond? Zatím nemohu soudit.

Agenti

Sean Connery neboli „ryzí Bond“ – obrovské charisma, nejlepší hlášky, nejoslnivější šarm.
George Lazenby neboli „pan model“ – dokonalé učesaná pěšinka a přecitlivělost se k Bondovi nehodí.
Roger Moore neboli „průměrný Bond“ – Mooreovi v roli Bonda něco scházelo, nedokážu přesně popsat co, ale kdyby to nescházelo, nejspíš bych si toho nevšiml.
Timothy Dalton neboli „Drsný Harry“ – Bond se stal nemilosrdným kruťasem, chladným, asexuálním a zoufale nudným.
Pierce Brosnan neboli „Bond číslo dva“ – po Connerym druhý nejlepší představitel agenta 007, vždy elegantní, vždy se suchou poznámkou na rtech.
Daniel Craig neboli „znovuzrozený Bond“ – pokud bych měl soudit pouze z fotek, zdálo se mi, že to Craig trošku přehnal s posilovnou, ale jinak OK.

Zajímavosti

•    V roli Bonda se již vystřídali herci pěti různých národností – Moore, Craig (Angličané), Connery (Skot), Lazenby (Australan), Dalton (Velšan), Brosnan (Ir).
•    Komerčně zatím nejúspěšnější bondovkou je Dnes neumírej s tržbami 425 milionů Dolarů.
•    Anglický spisovatel Roald Dahl (mj. Karlík a továrna na čokoládu) je autorem scénáře k filmu Žiješ jenom dvakrát.
•    Pouze John Glen režíroval celkem pět filmů s Bondem
•    Casino Royale se ve filmové podobě objevilo poprvé již v roce 1954, jako televizní film, podruhé jako chaotická parodie v roce 1967.
•    Nejstarším Bondem byl Roger Moore, který svou první bondovku natočil ve 46, Daltonovi bylo 43, stejně jako Brosnanovi, Craigovi 37, Connerymu 32 a konečně nejmladším Bondem byl Lazenby se svými třiceti lety.
•    Shirley Basseyová nazpívala titulní píseň hned ke třem bondovkám – ke Goldfingerovi, Diamanty jsou věčné a Moonraker.
•    Ústřední bondovský hudební motiv ve skutečnosti nenapsal John Barry, který se postaral pouze o aranžmá, nýbrž Monty Norman.

Film týdne, měsíce, roku!

Posted: 20. 11. 2006 in film týdne

3-iron
(Bin-jip, 2004)

Pouze jedno slovo dokonale charakterizuje můj pocit z tohoto filmu:

nepopsatelné.

Filmová periodika – 3.

Posted: 16. 11. 2006 in různé

Blokbaster

Mám nutkání napsat, že Blokbaster je „malý slovenský braček“ Cinemy, ale to by skutečně nebylo fér. Blokbaster je časopis relativně mladý, píšící o nových filmech a lidech kolem nich, starých filmech a lidech kolem nich a o filmech v televizi, jimž je IMHO věnováno nehorázné množství prostoru. Grafická úprava sice neoslňuje, ale je OK, některé články umí potěšit svou obsáhlostí, jiné jsou vcelku o ničem (a teď nemyslím roztomilý fotomateriál z júlového čísla 🙂 ). Styl, kterým jsou napsané se liší autor od autora, osobně mi vadí jistá těžkopádnost, což je možná způsobeno mou neschopností docenit krásu slovenského jazyka 🙂 ). Původně časopis vycházel ve velmi, velmi omezeném nákladu s DVD přílohami (já jsem všehovšudy natrefil na jediné takto obohacené číslo), později se stala DVD pouze privilegiem předplatitelů, no a nyní (pro velký úspěch) vychází jenom ve verzi bez stříbrných disků. Chvályhodným počinem jsou filmové karty, kterým byla věnována patřičná péče i v Cinemě, když měla zodpovědnějšího distributora. Blokbaster před sebou má jistě jiskřivou budoucnost a obdiv zaslouží už za to, že se jako novinka na slovenském trhu drží do dnešních dní.
Cena: 69 Sk/69Kč (zvláštní matematika, ale proč ne)
Počet stran: cca 92
Kolik čísel jsem doposud přečetl: 19
Moje orientační hodnocení: 65%

Empire

Anglický Empire je pro mě jakýmsi vzorem ideálního filmového magazínu, jaký v Česku pravděpodobně nikdy nebude vycházet. Což není vzhledem k populačnímu rozdílu těchto dvou zemí nic překvapivého. Na téměř dvou stech stránek naleznete skutečně požehnaně materiálu. Kromě vyššího množství reklamy jsou zde k nalezení exkluzivní původní rozhovory, rozsáhlé tématické články (který český časopis si může dovolit věnovat 35 stránek trilogii Indiana Jones?), portréty, novinky a pochopitelně také recenze. Klasickému hvězdičkovému hodnocení (pět je max) jsou podrobovány jak aktuální filmové premiéry (přes třicet každý měsíc – nechápu, jak si někteří čeští kritici můžou stěžovat na přehnané množství nových filmů 🙂 ), tak nová DVD (opět v nesrovnatelně větším počtu než u nás). Grafická úprava je vkusná, ve článcích je většinou skloubena jistá forma kultivovanosti s vtipem a informací je zde tolik, že máte skutečně celý měsíc co číst. Empire si může díky svému rozsahu dovolit jít skutečně do hloubky a věcem jinde opomíjeným věnovat mnohem výraznější prostor. Stále přitom zůstává časopisem populárně naučným, tedy masovým. Cenou za takovou kvalitu je nepřekvapivě právě cena. Pokud však na Empire narazíte v nějaké prodejně zahraničního tisku (v Praze je minimálně jedna), alespoň pro jednou těch tří stovek nelitujte. A nelitujte jich, ani pokud neumíte moc anglicky – je tam spousta pěkných obrázků 🙂 ).
Cena: 3.70₤/ $9.99 USD/ 290 Kč
Počet stran: cca 180
Kolik čísel jsem doposud přečetl: 8
Moje orientační hodnocení: 85%

Total Film

Ti, jež pamatují rok 2000, v hlavě možná uchovávají pár vzpomínek na českou mutaci časopisu Total Film. Byl na svou dobu poměrně rozsáhlý, plný exkluzivního materiálu a levný – jakožto takový nemohl existovat příliš dlouho. Ani jeden rok. Nyní se nad tím leda tak zasměji, ale když vzpomenu na svou zoufalost z neschopnosti sehnat prosincové číslo… . Jsem hrdý na to, že vlastním pět z devíti vyšlých čísel (sním o tom, že tuto raritku jednou za slušný finanční obnos prodám nějakému zapálenému sběrateli :)). Co bylo to bylo, nicméně Total Film stále je, jen už ne ve verzi české. Anglický Total Film současnosti rozhodně není levný, není ani tak rozsáhlý jako jeho konkurent Empire, každopádně obsahuje vždy poctivé množství exkluzivního materiálu zasazeného do zbytečně strohého designu (bílá má prim). Total Film je ještě masovějším magazínem než Empire, což dokládají časté dárky čtenářům (kdo by si nechtěl na zeď pověsit Darth Vadera v životní velikosti – i když, on asi málokdo má tolik volné zdi :)) a velké množství pěkných velkých fotek. Pokud bych měl Total Film přirovnat k některému z českých časopisů, pak nejlépe k Premiere (však do ní také část bývalých redaktorů českého „Totalu“ přešla), to znamená, že si v něm rád zalistuji, ale zaníceným čtenářem se nikdy nestanu.
Cena: 3.70₤/ $9.99 USD/ 290 Kč
Počet stran: cca 150
Kolik čísel jsem doposud přečetl: 7
Moje orientační hodnocení: 75%

Zajímavé webové stránky

Posted: 16. 11. 2006 in tipy

Pár tipů, o kterých byste měli vědět, první dávka:

CSFD – nejdůležitější české stránky o filmu (nedivte se, kam vás odkaz hodí – nemohl jsem odolat 🙂 )

IMDb – nejdůležitější světové stránky o filmu

Rottentomatoes – hodnocení filmových novinek osvědčenými kritiky

FilmPub – český web plný zajímavých článků o filmech nejen v kinech

FFFILM – vtipný a často velmi výstižný filmový blog Františka Fuky na Novinkách

Film týdne (6)

Posted: 13. 11. 2006 in film týdne, klasika

Trainspotting (1996)

Trainspotter je člověk bavící se sledováním vlaků. O tom, proč někteří lidé sledují vlaky, je celý Trainspotting. Na konci to možná pochopíte, možná ne. Režisér Danny Boyle vám žádná jasná stanoviska nenutí. Zbytečně by tím kazil dojem z této velice svižné černé komedie říznuté depresivním psychologickým dramatem.

Trainspotteři z Trainspottingu jsou závislí, jsou závislí na drogách, na násilí, na svých přítelkyních. Hlavně ale na drogách, berou heroin, morfium, diamorphin, cyclozin, kodein, temazepan, nitrazepan, fenobarbital, dextropropoxyphen, metadon, buprenorphin, dextromoramid, chlormetiazol – prostě cokoliv nelegálního („píchali bysme si i vitamín C, kdyby se stal nezákonným“). A kde berou peníze? Kdekoliv, nic jim není svaté. Pro prachy zmlátí, okradou, podrazí každého. Třeba i nejlepšího přítele, ačkoliv je rozdíl mezi nejlepším přítelem a zbytečnou přítěží.

Monolog Marka Rentona (Ewan McGregor) nás provází celým filmem, to on nám vysvětluje a názorně předvádí, proč si zvolil zrovna tento způsob (ne)žití. Nechce si zakládat rodinu, nechce se opíjet vyhlídkou na poklidný důchod v rodinném kruhu, chce všechno a hned. Drogy jsou tou nejsnadnější cestou jak toho dosáhnout, jenže jsou také cestou do záhuby. Pokud Rentonovi včas někdo nepomůže, čeká jej brzy jeho skutečně poslední dávka. Jenže stojí on o jakoukoliv pomoc? Co když nechce své rozhnisané žíly připravit o jedinou dávku toho sajrajtu, co když má být tohle způsob jeho života a následné smrti? Člověk v rauši nad podobnými věcmi moc nepřemýšlí, horší, pokud je v rauši pořád.

Kámoši jsou horší než závislost, těch se nezbavíte nikdy, i když byste často rádi začali novou životní etapu, hodili všechno co bylo za hlavu, hříchy minulosti si vás stejně vždycky najdou. Zvlášť máte-li za kámoše týpky věčně zfetované (Spud), nepřiměřeně agresivní (Begbie) nebo posedlé rozebíráním bondovek se Seanem Connerym (Sick Boy).

Není snadné natočit film o závažném tématu tak, aby byl vtipný a oslovil všechny diváky cílové generace, aby byl zároveň realistický a vybranou problematiku nezlehčoval. Myslím, že neexistuje vyváženější mix komedie s pravdivým ztvárněním světa feťáků, narkomanů, smažek a vyhulenců, než jakým je Trainspotting. Tento malý britský film pomalu dobyl celý svět. Svými (anti)hrdiny, svými hláškami, svými nápaditými scénami, si získal přízeň dostatečného množství fanoušků, aby o něm bylo brzy možné začít mluvit jako o kultu.

Boyle se po – rovněž kultovním – Mělkém hrobu rozhodl opět oslovit hlavně mladou generaci a svou adaptaci bestselleru Irvinea Welshe pojal jako film, který drogy neodsuzuje, ani neglorifikuje, což byla ta nejrozumnější cesta – mladí nenávidí, když jim někdo říká, co je správné a co nikoliv. Je to film úžasně zábavný, místy nicméně nepříjemně naléhavý. Skvělý střih, rychlá muzika a silná dávka ironie mu dodávají šťávu, herci tvář, scénář smysl – výsledek si získá téměř každého.

V nejbližší době by měl být v dvoudiskové DVD verzi vydán akční hit letošního jara Mission Impossible 3. Má cenu si tato DVD kupovat i kvůli něčemu jinému než kvůli spoustě zajímavých bonusových materiálů? Třeba kvůli filmu?

Mission Impossible 3 (2006)

Kdysi dávno běžel v televizi velmi úspěšný seriál Mission Impossible (u nás Nulová šance) o partě elitních tajných agentů plnících ultranebezpečné mise (OK, to jsem trochu přehnal :). Někomu přišlo jako docela dobrý nápad natočit podle něj celovečerní film. A tak se stalo. První díl v režii Briana De Palmy byl plný zvratů počatých nejspíš chorou myslí nějakého zvráceného scénáristy. Akční fetišisti si tedy užili svoje až s příchodem dílu druhého, k němuž – titulní hrdina a producent v jednom – Tom Cruise zlákal akčního boha Johna Woo. Jeho výborná akční slátanina si v kinech nevedla špatně, ale kouzlo předlohy zaniklo pod masivním komerčním hypem. Mission Impossible 3 (dále M:I 3) nemá s původním seriálem (kromě nesmrtelného hudebního motivu a nerozpoznatelné změny identity podezřele realistickou maskou) společného zhola nic, ačkoli jej režíroval seriály prověřený J. J. Abrams. Na druhou stranu obohacuje ty nejlepší prvky obou předchozích filmů o špetku romantiky. Bohužel? Ano, bohužel.

M:I 3 by byla skvělým filmem, kdyby… ale pojďme si nejprve říct něco o ději: První scéna byla zvolena výborně. Sice se nakonec ukáže nebýt tak zásadní, nicméně Ethan Hunt (Tom Cruise) bezmocně naslouchající odpočítávání posledních vteřin života své manželky Julie (Michelle Monaghan) hnusnou tlustou sviní (sorry Philipe Seymoure Hoffmane) vás dokáže dokonale strhnout hned zkraje. Po typické (tentokrát velmi svižné) titulkové sekvenci se zapalovaným špagátem jsme vrženi do prostředí – mnohem klidnější náladou pulzující – party, resp. oslavy Ethanova zasnoubení s Julií. Klidný průběh večera naruší až telefonát povolávající našeho borce po několika letech trenérské činnosti zpět do akce. Cílem je vysvobození Ethanovy oblíbené žačky ze spárů již zmíněného padoucha. A nebude to žádná sranda, přestože se jedná teprve o „rozehřev“ na nonstop akci následující po trapném romantickém intermezzu.

Se současnými akčními filmy obecně mám ten problém, že se často ztrácím ve spleti ďábelských plánů osnovaných megalomanskými psychopaty a M:I 3 netvoří v tomto směru výjimku. Vatikán, pomsta, Králičí pracka, Šanghaj, výbušnina v mozku – může to vůbec (v libovolném uskupení) dávat smysl? Nebo je správné dát přednost standardní teorii o ovládnutí světa, nehledě na zmatečnost uliček k němu vedoucích? Asi jo, důležitější je beztak akce. Té si dle vlastního vkusu buď užijete dosytosti, či na její nedostatek leknete jako ryba na suchu. Záleží to na přístupu. Někdo uznává jenom „čistou“ akci alá John Woo a pro jiného je akční i třesoucí se kamerou snímaný sprintující Cruise – tuto scénu lze mimochodem označit za vrchol jeho hereckých schopností. Nepříliš četné (přesto rušivé) romantické vsuvky mění drsného superagenta ve snaze o „zemočnění“ v až komicky slabošskou figurku zmítanou neovládnutými city, které ty slzy (ano, až tak!) stejně neuvěříte. Nikdy by mě nenapadlo (dobře, někdy možná), že Cruise označím za herce příliš slabého i na akční film. Úplně jiným pojetím i vyzněním svého charakteru se vyznačuje P. S. Hoffman. Když bez špetky emoce, zcela chladnokrevně mluví (v nezáviděníhodné pozici) o tom, kterak nepěkně ublíží přítelkyni/manželce/snoubence svého únosce, i díky prvním minutám filmu tušíte, že by toho byl schopen. Jen škoda, že si Hoffmana po přecitlivělém Capoteem zase nějakou dobu budeme pamatovat jako slizského hajzla. Abych ukončil podkapitolu „herecké obsazení“ – krom ženských hrdinek sloužících coby katalyzátory Ethanova jednání, nejsou špatní ani Laurence Fishburne, Simon Pegg a Jonathan Rhys Meyers (i když zrovna on má na víc než na popcornovou akci). Bohužel sebelíp obsazené role vedlejší nezachrání nestabilitu role hlavní, ve které bych si dokázal představit stovku lepších herců, ačkoli by pak ani s jedním z nich nemohla být řeč o třetím díle úspěšné série a s ní souvisejících megatržbách.

Avšak J. J. Abrams svou práci zvládl nad očekávání dobře. Klasickou špionážní akci obohatil o množství rozumově přijatelných inovací, syrovost vlastní současným akcím vyvážil použitím technických hraček jako z jiného a přesto z našeho světa, dal si obzvlášť záležet na zvuku kulek odrážených kovovou konstrukcí popřípadě obří lopaty větrného mlýnu bořící se do země (jsou to detaily, ale po sérii „seagalovek“ si člověk váží i jich). Abrams se nesnažil o žánrovou revoluci, přesto by se od něj mnozí mohli učit. Vyváženým poměrem digitální a reálné akce ukázal, jakým směrem by nebylo marné se do budoucna ubírat.

Je čas vrátit se na začátek. M:I 3 by byla skvělým filmem, kdyby… kdyby se nemusela podřizovat logice předchozích dílů, kdyby vznikla jako samostatný trhák bez Cruise a té nechutné marketingové vypočítavosti, kdyby z něj byly vystřižené všechny náznaky romantična a kdyby neměla tak zmatené rozuzlení (ale to je částečně i můj problém). A co by se stalo, kdyby M:I 3 vůbec nevznikla? Rozhodně by to byla škoda. Už kvůli příležitosti Abramse předvést svůj talent na velkém plátně. Výsledkem je každopádně dobrá akce, ale špatný film. Teď jde jen o to, co je pro vás podstatnější. 85%

Režisér – povolání často podceňované (máš scénář a herce, co chceš víc), přesto mající na výsledné podobě díla největší zásluhu (když pomineme existenci producenta, který si toho Oscara stejně nakonec uzme pro sebe). Do následujícího seznamu jsem se snažil vybrat režiséry všeobecně uznávané za ty nejvýznamnější pro kinematografii jako takovou. Vycházel jsem přitom jednak ze zvučnosti jejich jmen a pak také z počtu mimořádně kvalitních filmů jimi natočených (v závorce jsou tři podle mě nejdůležitější). Dilematem bylo rozhodování se mezi osvědčenými matadory s uzavřenými filmografiemi a mladými, mimořádně talentovanými osobnostmi, které však může ten nejlepší film teprve čekat. Přednost nakonec dostali (ošklivě řečeno) „starci a nebožtíci“, až na pár výjimek se jedná o režiséry aktivně točící před mnoha lety, svými díly však žijící dodnes. Jak však řekl Woody Allen „Nechci být nesmrtelný dílem, které po sobě zanechám, ale tím, že nikdy nezemřu“, což má taky něco do sebe.

(abecední seznam)

ALLEN, Woody (Annie Hallová, Manhattan, Zločiny a poklesky)
ANTONIONI, Michaelengelo (Dobrodružství, Noc, Zvětšenina)
BERGMAN, Ingmar (Sedmá pečeť, Lesní jahody, Fanny a Alexander)
BUÑUEL, Luis (Andaluský pes, Kráska dne, Viridiana)
COPPOLA, Francis Ford (Kmotr, Rozhovor, Apokalypsa)
FELLINI, Federico (Amarcord, Sladký život, 8 1/2)
FORMAN, Miloš (Přelet nad kukaččím hnízdem, Vlasy, Amadeus)
FORD, John (Přepadení, My Darling Clementine, Stopaři)
GODARD, Jean-Luc (U konce s dechem, Pohrdání, Alphaville)
HAWKS, Howard (Leopardí žena, Hluboký spánek, Rio Bravo)
HITCHCOCK, Alfred (Vertigo, Na sever severozápadní linkou, Psycho)
HUSTON, John (Maltézský sokol, Poklad na Sierra Madre, Mustangové)
KUBRICK, Stanley (Stezky slávy, 2001: Vesmírná odysea, Mechanický pomeranč)
KUROSAWA, Akira (Sedm samurajů, Rašomon, Ran)
LANG, Fritz (Metropolis, M, Velký zátah)
LEAN, David (Pouto nejsilnější, Velké naděje, Lawrence z Arábie)
LEONE, Sergio (Hodný, zlý a ošklivý, Tenkrát na Západě, Tenkrát v Americe)
MURNAU, Friedrich Wilhelm (Upír Nosferatu, Poslední štace, Východ slunce)
SCORSESE, Martin (Zuřící býk, Poslední pokušení Krista, Mafiáni)
SPIELBERG, Steven (Čelisti, Dobyvatelé ztracené archy, Schindlerův seznam)
TARKOVSKIJ, Andrej (Zrcadlo, Andrej Rublev, Stalker)
TRUFFAUT, FranÇois (Nikdo mne nemá rád, Ukradené polibky, Americká noc)
WELLES, Orson (Občan Kane, Báječní Ambersonové, Dotek zla)
WILDER, Billy (Někdo to rád horké, Sunset Blvd., Pojistka smrti)
WYLER, William (Nejlepší léta našeho života, Prázdniny v Římě, Ben Hur)

Z těch režisérů, kteří se propracovali do nejužší nominace, nikoliv až do samotného seznamu, bych zmínil alespoň Quentina Tarantina, který by, i kdyby již nenatočil žádný pořádný film, podobné společnosti ostudu rozhodně nedělal. Z pochopitelných důvodů má volba nepadla například na bratry Wachowské, kteří (stejně jako několik dalších) natočili sice bombastický film, zato (zatím) jenom jeden. Světlá filmařská budoucnost nepochybně čeká takové mistry svého řemesla, jakými se zdají být Fernando Meirelles, Alejandro González Iňárritu, Alfonso Cuarón, Paul Greengrass či Christopher Nolan. Mými osobními favority jsou pak Tim Burton, David Fincher a Hayao Miyazaki (režiséři animovaných filmů jsou obecně trošku znevýhodnění). Závěrem bych se chtěl omluvit všem, kteří v seznamu nenašli svého nejmilovanějšího režiséra, ono totiž skutečně nebylo snadné vybrat jich jenom 25 (třeba Jeana Renoira jsem na poslední chvíli vyřadil ve prospěch absentujícího Coppoly), ač i zde platí známá pravda „dobrých je dost, špatných ještě víc“.