Archiv Srpen, 2019

Oceňuji, když je nějaký film konzistentní. Třeba režijní debut scenáristy Petra Kolečka Přes prsty je konzistentní svým sexismem, nevtipností, vražedně pomalým tempem a tím, že všechny postavy nosí sportovní oblečení téže značky.

Podle autora by to měla být trochu drzá romantická komedie, jejíž diváci mohou být překvapeni tím, že je i docela milá. Nevím, zda má být součástí proklamované milosti vtip o znásilnění, scéna, ve které muž ženě bez vyžádání ukáže svůj penis nebo konstantní zesměšňování Slovenek a Slováků (ony vydávají divné zvuky, oni se, slovy jedné z hrdinek, oblékají jako „rumunští ruličkáři“). Zřejmě abychom kromě genderových nebyli ochuzeni ani o národnostní stereotypy, protože Kolečko je samozřejmě největší edgelord a politickou korektnost neuznává. Stejně tak bohužel ani určitá základní pravidla filmového vyprávění.

Jeho film o dvojici volejbalistek, jejichž vztah narušují různí muži, se strašlivě vleče, křečovitě se snaží o humor (zvlášť když dojde na „hlášky“), je neobratně, bez jakéhokoliv citu pro rytmus a komediální timing sestříhaný (nemluvě o občasných chybách v kontinuitě a celkově prapodivné návaznosti některých scén), a plný naprosto planých scén bez humoru či čehokoliv pro příběh jinak přínosného. Pro srovnání si doporučuji pustit libovolný dialog z Mostu!, jehož původní, následně však výrazně pozměněný scénář Kolečko napsal, a uvidíte, jak jej Prušinovský svým inscenačním umem a herci svou sehraností dokázali oživit. Přes prsty je oproti tomu, a navzdory atraktivnímu prostředí ženského beach volejbalu, film bez jiskry, který od úvodního dialogu v restauraci podivně drhne.

Úvodní scéna zároveň nastoluje, jak film bude nakládat s mužskými a ženskými postavami po následujících šest hodin subjektivního času, které Přes prsty trvá. Humor scény by měl vycházet z toho, že protagonistka, volejbalistka Linda (Petra Hřebíčková) svým oblečením a zpoceností nezapadá do prostředí luxusního podniku. Chová se roztěkaně, mluví nespisovně, je směšná svou nepatřičností a nešikovností. Její partner (Jakub Prachař), který se ji chystá požádat o ruku, oproti tomu zachovává dekorum a pečlivě volí slova. Tou divnou, nechápající a nepochopenou, je v dané scéně zkrátka žena. Její fyzická výkonnost (partner ji označí rovnou za stroj) a s ní spojené znaky (sportovní oblečení, zpocenost, „akční“ máchání rukama) je od začátku něčím, co nezapadá do okolního prostředí, co způsobuje trapné situace a budí smích. Přestože přítel je též vykreslen jako hňup, film neodmítá jeho přesvědčení, že by se Linda měla vybodnout na sportovní kariéru a energii věnovat raději rodině. Pak by se totiž neocitala v podobně nekomfortních, pro ni ponižujících situacích (variací téhož je scéna v baru s opilou a lascivní Lindou a střízlivým, rozumným mužem, který ji odveze domů).

Neobratně maskované přesvědčení režiséra o tom, že ženy by měly zastávat určité role, upustit od kratochvílí typu budování kariéry, a nesnažit se jít proti tomu, k čemu jsou biologicky předurčené (tzn. neupřednostňovat práci před rodinou), je postupně prohlubováno. Když Linda dostane SMSku, ve které ji nyní již bývalý přítel vyčítá, že se dokázala rozbrečet jen kvůli volejbalu, scénu podkresluje tklivá melodie, jako kdyby se žena upřednostněním práce dopustila něčeho špatného. Lindina spoluhráčka Pavla (Denisa Nesvačilová) se neúspěšně pokouší počít dítě, neboť vidina mateřství je pro ni zřejmě lákavější než vítězství na volejbalovém mistrovství. Do důchodu odcházející správkyně sportovního areálu své rozhodnutí přestat sportovat odůvodňuje tím, že chtěla skončit důstojně, k čemuž takto nepřímo nabádá i Lindu.

Ženy by tedy měly buď otěhotnět, včas skončit, nebo poslouchat rady mužů jako je nový správce Jíra (Jiří Langmajer), který začne obě hráčky okamžitě školit coby největší volejbalový guru (ač později připustí, že sám hrál volejbal povětšinou „zhulený“), který ví lépe než ony, že by měly být „psychicky stabilizované“ a měla by mezi nimi fungovat chemie. Fakt, že je Jíra jako učebnicový mansplanner od prvního setkání poučuje, sice hrdinky zprvu berou s nadhledem, ale nakonec se víceméně chovají dle jeho doporučení/plánu a dosáhnou díky tomu štěstí. Podobně jim během klíčového volejbalového utkání pomůžou rady hned dvou mužů. Přímočarost a okatost, s jakou film dává najevo, že přecitlivé, hormony ovládané ženy by bez klidných a racionálních mužů byly v životě i ve hře zcela neschopné, je i na české poměry ojedinělá.

Byť je film propagován jako komedie o ženském přátelství, jedinou postavou s více (postupně odkrývanými) vrstvami, které zásluhou flashbacků i vidíme do hlavy, je Jíra. Ten sice tvrdí, že ve snaze odčinit své minulé hříchy začal konat dobré skutky, ale přitom lidem okolo sebe lže, manipuluje s nimi, zneužívá jejich slabosti (např. když jsou opilí) a dělá za ně rozhodnutí („Myslím, že to nechceš“). Celý film v důsledku vyznívá jako režisérova obhajoba mužského hovadského chování, na kterém přece není nic špatného, pokud to myslíte dobře a nakonec jsou všichni spokojeni. Jíra dokáže přes své hrdé buranství dostat do postele v podstatě každou ženu, kterou si vyhlídne (věkový rozdíl nehraje rozdíl), a všechny prohřešky mu bez trestu projdou. Dokonce bychom jej měli vnímat jako oběť, které bylo znemožněno zúčastnit se olympijských her v Atlantě. Jeho manipulativní, bezohledné a sexistické chování je nicméně ospravedlněno tím, že umí dobře vařit a kreslit (nahé ženy, které před nim sedí oblečené) a někdo (Dykův Hynek, domnělý otec slovenských sokyň) se chová ještě hůř. V českých komediích nic nového.

Přes prsty přesto nabízí bolestivější diváckou zkušenost než například nedávný, na podobných stereotypech postavený divácký hit Ženy v běhu. Jednak kvůli tomu, jak soustavně zesměšňuje a ponižuje na mužích závislé ženy s jejich „ženským vnímáním informací“ a současně oslavuje přisprostlé a bezohledné virilní „chlapáctví“, jednak kvůli prkenné režii bez náznaku schopnosti vyprávět nějak promyšleněji obrazem (vrcholně toporné, neakční a nevzrušivé jsou např. volejbalové zápasy v závěru filmu). Kvůli povětšinou stagnujícímu či tytéž situace a vtipy variujícímu vyprávění, nenaznačujícímu, že dojde k nějakému vývoji a završení, jsem měl až úzkostný pocit, že film nikdy neskončí. Stejně fyzicky špatně mi jinak bývá jen z feel bad filmů Gaspara Noého nebo Larse von Triera, takže tvůrcům gratuluji.

Kdybych nicméně podlehl svému rostoucímu pokušení odejít z kina před titulky, připravil bych se o poslední z vtípků vystihujích, jak tvůrci nakládají s ženskými postavami – role jedné z vedlejších hereček je totiž v titulcích rádobyvtipně pojmenována jako „somatotypka“. Ano, kolem „brazilského somatotypu“ se točí jeden z vtipů, ale stejně tak by dotyčná mohla být označena jako „dívka v baru“ nebo „absolventka teologické fakulty“, tedy charakterizovaná něčím jiným než svým tělesným typem… ale to by pak film nebyl konzistentní v tom, že k ženám přistupuje jako k pouhým tělům různého věku a tvaru, a já bych jej tudíž nemohl ocenit.

Reklamy