(Text obsahuje spoilery.)
Vysněný, mnoho let připravovaný projekt jednatřicetiletého amerického režiséra letos s velkou pravděpodobností vyhraje Oscara za nejlepší film. Členové akademie rádi oceňují snímky o zapálených kreativních lidech. Tím spíše, jsou-li zároveň oslavou Hollywoodu a jeho schopnosti přenést vás do jiného, idyličtějšího světa. La La Land ve skutečnosti není jednoznačnou oslavou podobného eskapismu. Naopak ukazuje, jak nemile vás může překvapit realita (podobně jako část americké společnosti zaskočilo zvolení Trumpa prezidentem), pokud žijete v iluzích, které jste si sami vytvořili.
Působí-li La La Land jako film rozpolcený mezi nostalgickou poctou klasickým muzikálům a civilní indie romancí, domnívám se, že tato rozpolcenost, vedoucí mimo jiné k tomu, že mnohým přijde první polovina filmu super a druhá už ne tak super, není výsledkem nezkušenosti Damiena Chazella, nýbrž organizačním principem vyprávění. Klasická love story jako ze zlaté éry Hollywoodu zde neustále naráží na realitu života v současném Los Angeles.
La La Land má klasickou čtyřaktovou strukturu s prologem a epilogem, která je zvýrazněna rozdělením jednotlivých dějových segmentů podle ročních období. Film sice začíná i končí velkým muzikálovým číslem, ale zatímco to první vás dokáže nakopnout a dodat vám optimistickou víru, že se všechno podaří, to druhé vyvolává smutek nad promarněnou příležitostí. Mezi těmito dvěma póly, tedy mezi tím, co by být mohlo a teskněním za tím, co bylo, mezi setrváváním ve snech a snahou konečně dospět, se pohybuje celý film.
Jednou z hlavních postav La La Landu je LA, město hvězd, v němž se natáčela většina scén (včetně té úvodní a nejambicióznější, složené přes zdání jednoho záběru ze tří dohromady spojených segmentů, kvůli které byla na dva dny zavřena vytížená čtyřproudová dálnice). K hvězdám, ať už na obloze, nebo na plátnech kin, se upínají hlavní hrdinové. Mia prodává cappuccino herečkám, jež občas zavítají do kavárny ve studiích Warner Bros. a ve svém Priusu obráží konkurzy na druhořadé seriály v naději, že se sama jednou stane slavnou herečkou. Jazzový klavírista a skladatel Sebastian hraje pro netečné hosty nóbl podniku a sní o založení vlastního jazzového klubu, ve kterém bude znít výhradně ryzí jazz, ne jeho moderní napodobeniny.
První zimní kapitola končí představením nejprve první a následně (po návratu v čase) druhé z ústředních postav a jejich setkáním, které tak úplně nevyjde a slibuje spíše screwball komedii než romanci. Ve stejném duchu vzájemného popichování se zprvu nese také „Jaro“, během něhož ovšem zároveň dochází ke sbližování páru prostřednictvím zpěvu, tance a starých filmů, které mají oba dva rádi (na rozdíl od jazzu, který se Mia pod Sebovým vlivem teprve musí naučit milovat a který tak ve filmu slouží nejen k překlenutí minulosti a budoucnosti, ale také povahových odlišností). Miin pokoj je polepen plakáty starých a ne moc známých filmů jako Zkouška ženy (1924), Seb v práci hraje melodie, které by se hodily jako hudební doprovod němých grotesek. Hipsterské okouzlení tím, co zrovna nefrčí, je současně sbližuje (navzájem) i vzdaluje (skutečnosti).
Mia a Seb zatím nežijí své sny. Přesto je netrápí nic tak hrozného jako nemanželské dítě nebo válka v Alžíru (viz Slečinky z Rochefortu) a žijí v pohádce, kvůli čemuž také není kontrast mezi oběma úrovněmi fikčního světa dost výrazný. Nadreálná jsou jejich taneční čísla v elegantních, v případě Mii výrazně barevných šatech, během nichž dojde i na popření gravitačního zákona. Záměrně přehnaná, jako z nákladného hollywoodského velkofilmu, je také hudba, která podbarvuje jejich stěžejní rozhodnutí (Mia utíkající z večeře s přáteli do kina za Sebem). Jejich tanečním krokům je na druhou stranu vlastní jistá neohrabanost, zpěv neprozrazuje mnoho let školené hlasy (duet „City of Stars“ a píseň „Audition“ Emmy Stone byly navíc nahrány naživo) a písňové texty občas poněkud kostrbatě komentují jejich nenaplněné životy, ve kterých někdo nebo něco stále chybí. Právě s pomocí hudby se zároveň přesvědčují (nebo navzájem oblbují, chcete-li), že bude líp.
V iluzi dokonalejšího světa klasických muzikálů se tak od začátku objevují trhliny, které se budou postupně rozšiřovat, až muzikálovou rovinu vyprávění během „Podzimu“ víceméně pohltí. Střetávání vysněného a ordinérního světa, na němž své muzikály zakládal také Jacques Demy, dynamizuje vyprávění, je tematizováno příběhem a odráží se i ve stylistických volbách. Různě nápadné napodobování starších muzikálů od Světa valčíků přes Zpívaní v dešti po Sladkou Charity můžeme filmu vyčítat, ale odpovídá tomu, jak Mia a Seb žijí – skrze staré filmy, skrze nápodobu toho, co již bylo (nebo mohlo být). Jsou tolik zaujatí minulostí, že se nedokážou posunout vpřed. Když ovšem opustí nostalgický svět snů sdílených a každý z nich začne následovat svůj vlastní sen, jejich vztah se rozpadá. Po pěti letech je každý z nich sice tam, kde chtěl být, ale zároveň, pokud jde o společný život, úplně někde jinde (podobně deziluzivně končí Demyho Paraplíčka ze Cherbourgu).
Po zhlédnutí části Rebela bez příčiny odjíždějí Mia a Seb ke Griffithově hvězdárně (která je představena prakticky totožným záběrem, jaký jsme před chvíli viděli v Rebelovi), díky čemuž mohou dále pobývat v pomyslném světě filmu, jehož promítání předčasně ukončil shořivší filmový pás. Ke svému snění tak ani nepotřebují technologie, které jsou v La La Landu obecně spíše přítěží než pomocníkem (narušení romantické chvilky vyzvánějícím telefonem, Miina šéfová agresivně ťukající do tabletu, moderní zvuková aparatura, která za Seba odvádí většinu práce, žena datlující do mobilu během Miina konkurzu). Život v La La Landu napodobuje umění a opačně – Miino monodrama je podle všeho silně autobiografické. Vypadá to, že se hrdinové octli v začarovaném kruhu neustálého napodobování.
S plynulými steadicamovými tanečními sekvencemi, během kterých se do tance zapojuje i kamera, a okrasnými cinemaskopickými kompozicemi se zapadajícím sluncem ostře kontrastují velké detaily tváří nebo „neučesanost“ z ruky snímané hádky, které předchází dialog rozsekaný na záběry a protizáběry (v kontrastu s předchozími záběry-sekvencemi). Relativní hladkost přechodů je dána mj. nahrazením studiových dekorací autentickými lokacemi (vyjma záměrně umělého finále), čímž vniká dojem, že se hrdinové mohou zasnít a přenést do magického světa zpěvu a tance prakticky kdykoliv, což je jenom vzdaluje definitivnímu zakotvení v realitě.
K pozoruhodnému prolnutí prvků plnokrevného muzikálu v tradici studia MGM a syrové indie estetiky realistických dramat dochází dokonce i během závěrečné taneční sekvence à la Američan v Paříži, dokládající, že Seb a Mia se vlastně nic nenaučili a žijí stále s hlavami v oblacích. Do sekvence je totiž mimoděk zakomponováno několik rozostřených home video záběrů 8mm kamerou.
Postupně hořknoucí indie romance i pocta slavným muzikálům, La La Land je filmem ukotveným v přítomnosti a přitom nadčasovým a naznačujícím, jakým směrem by se kdysi tak milovaný žánr mohl v budoucnosti ubírat.
La La Land, USA 2016, 128 min, r. a s. Damien Chazelle.
O filmu 