Archiv Březen, 2011

Králova řeč

Posted: 17. 3. 2011 in recenze

Fanoušci britcomů Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiéra (popřípadě novějšího Je to soda) jistě nepochybují, ve které zemi má politická satira nejdelší tradici a nejvyšší jakost. Z Velké Británie k nám zní i Králova řeč, jež je politicky satirická minimálně z jedné třetiny.

U kohokoli jiného by ten handicap šlo přejít pokrčením ramen, u Jeho Veličenstva je koktavost, navíc koktavost v době masového rozšíření rádia, něčím nemyslitelným. Pokud by Princ Albert, Vévoda z Yorku (Colin Firth) neměl na trůně nahradit svého otce, krále Jiřího V. (Michael Gambon), pak ne pro nedostatek zkušeností s diplomacií, ale právě pro svou řečovou vadu. Píše se rok 1934, Hitler si podmanil Německo a svou expanzivní politickou začíná ohrožovat okolní země. Do vyhlášení války zbývá pět let.

Dnes již víme, kdo a jak 3. září 1939 promluvil k britskému lidu (záznam proslovu si můžete poslechnout například zde), na začátku filmu je to ovšem velmi nejisté. Albert nedokáže plynule promluvit v kruhu svých nejbližších, natož před větším publikem. Bizarní „léčebné“ metody rádoby odborníků nepomáhají, manželka stále zoufalejšího následníka trůnu Alžběta (Helena Bonham Carter) proto neváhá oslovit Lionela Logua (Geoffrey Rush) z Austrálie, logopeda bez titulu, ovšem s výbornými referencemi.

Princ bude muset zápasit nejen s vlastní koktavostí, ale také s Australanem, jenž královskou etiketu nectí zrovna nejdůsledněji. Slovní výměny mezi dvěmi silnými osobnosti a zároveň dvěmi prvotřídními herci přibližují Královu řeč konverzační komedii, byť ve vzduchu neustále visí závažné otázky. Kromě sílícího nacismu například vztah Davida, Albertova bratra a druhého adepta na trůn, s vdanou ženou neurozeného původu.

Autor scénáře David Seidler výborně odhadnul poměr mezi komickým a tragickým. Komický potenciál princova problému, resp. metod jeho odstraňování bohatě využívá, zároveň ale státníkovu koktavost nebagatelizuje. Naopak se ve vší vážnosti snaží dobrat jejích příčin, čímž odhaluje mužovo nelehké, konvencemi svázané dětství.

Ty, kdo na filmy rádi nahlížejí skrze psychoanalýzu, by mohlo na správnou cestu navést již umístění Lionelovy „ordinace“ ve spodním patře (podvědomí), kam je třeba sjet výtahem. Se stejným motivem ostatně okázaleji pracoval Christopher Nolan v Počátku. Albert poté s větší plynulostí promlouvá na stále vyšších úrovních, aby v závěru symbolicky vyšel na balkón buckinghamského paláce. Důležitý motiv vyprávění představuje model letadla zavěšený v Loguově „ordinaci“ u stropu.

Jak (budoucí) monarcha svému logopedovi a příteli prozrazuje, otec mu v dětství nikdy nedovolil složit si vlastní letadlo. Léčení stávajícího skrze minulé staví Loguea spíše do pozice psychologa než odborníka na řeč. (Interpretaci jedné z prvních scén s Albertem, kde má následník trůnu doslova kuličky v ústech, raději přenechám kovanějším freudiánům.)

Králova řeč záběry, z nichž by bylo „cítit“ peníze do filmu vložené (tzv. money shots), téměř neobsahuje. Velkolepě působí pouze rozlehlost některých prostorů, zejména těch reálných jako je Westminsterské opatství, kde probíhá korunovace. Dobový Londýn ke své dobovosti přitahuje minimum pozornosti, naopak je v mnohých záběrech utopený v poctivé anglické mlze. Ani v interiérových scénách není naše pozornost odváděna od toho podstatného, tedy hereckých výkonů. Objekty jenom vhodně vyplňují prostor před kamerou, jejich nedostatek a tím pádem strohost ve výtvarném řešení některých místností nanejvýš vypovídá o bezbrannosti postav, nejčastěji Alberta (netapetovaná zeď v Loguově pracovně).

Film patří Colinu Firthovi, který je sám o sobě výborný, ale ještě lepší v konfrontaci s Geoffreyem Rushem. Zadrhávání zvládá jeden z nejspolehlivějších anglických herců dneška s elegancí hodnou skutečného monarchy. Nehraje karikaturu, ale současně se v pojetí role vyhýbá přehnané vážnosti, díky čemu je dokonale autentický, ať už v rámci svalových cvičení válí po zemi sudy, nebo si k plynulejšímu projevu pomáhá smrští výrazů začínajících na „f“ (v češtině spíše na „p“ nebo „k“). Jiří VI. díky Firthovi není odměřený suchar bez chyb, ale panovník horkokrevný, současně nejistý a pochybující, který teprve musí nalézt své v dětství ztracené sebevědomí.

Výsledný portrét je k panovníkovi přesto nadmíru příznivý, stinné stránky jeho osobnosti a vládnutí jsou buďto bagatelizovány (na kouření ve skutečnosti zemřel) nebo zcela opomíjený (ze závěrečných titulků se například nedovíme, že byl jako velký zastánce politiky appeasementu nakloněn mnichovské dohodě). Jako jednoznačně záporná postava oproti tomu vyznívá Albertův požitkářský bratr David.

Právě žoviálnost a nadhled Rushe film přibližuje politicko-satirickým britcomům. Rozhodující slovo (zde doslova) má muž v pozadí, který ví víc, než ten, jemuž radí a zároveň politiku tolik „nehrotí“. Zdravý odstup Lionela Logua nám usnadňuje proniknutí do královského světa, který logopedovým pohledem vlastně není kdovíjak úžasný, spíše s sebou nese více starostí tam, kde by člověk neurozeného původu jenom mávnul rukou. Rush i Firth jsou znamenití herci, dokonale ovládající svůj jazyk a proto skýtá potěchu nejen je sledovat, ale také poslouchat.

Zatímco Logue Alberta cepuje k lepšímu výkonu, představuje Alžběta pro manžela jistotu, že i kdyby neuspěl coby hlava monarchie, vždy nalezne oporu ve své rodině. Helena Bonham Carterová dokazuje svou hereckou spolehlivost nejen pokud jde o divné role v divných filmech Tima Burtona. Nakonec to není Albert, kdo činí ta nejdůležitější rozhodnutí. Jsou to ženy, zejména Alžběta (ale také Davidova milenka/manželka), která Alberta přiměje využít Logueových služeb a je to Logue sám, muž v pozadí, kterému příznačně patří poslední záběr filmu.

Hereckým výkonům v nejvyšší možné míře slouží zvuková složka a kamera. Zdůraznění jistých a potlačení jiných zvuků, stejně tak nečekaně dynamická kamera upozorňuje na subjektivitu vyprávění – na prudší pohyb Albertův reaguje prudším pohybem kamera. Díky součinnosti kamery a střihu bezchybně fungují také vtipy. Smích přichází, podobně jako v sitkomech, v předem naplánovaných momentech. Nic není ponecháno náhodě.

Napsáno velmi zjednodušeně, nikoli ovšem nepravdivě – Králova řeč je filmem o muži, který musel najít svůj hlas, aby mohl vést lid. Optikou filmu očividně lid závislý na svém vůdci. Tvůrci jsou zcela na straně monarchie, s králem soucítí, království nezpochybňují. V tomto směru je Hooperův snímek příjemně starosvětský, dbající tradičních hodnot. Zkrátka ideální film do krize.

Reklamy

FebioFest 2011 – tipy

Posted: 12. 3. 2011 in aktualitka, tipy

FebioFest se z komerčního hlediska těší té výhodě, že je situován v centru české metropole (promítání v jednotlivých regionech představuje jen jakýsi „best of“ výběr), z větší části navíc do pohodlných prostor multiplexu. Z hlediska dramaturgického již tradičně není zjevné, podle jakého klíče byly sestavované jednotlivé programové sekce, opět tedy jde o, pravdaže atraktivní, směs aktuálních evropských artfilmuů, asijských lahůdek, hollywoodské komerce a retrospektiv prověřených tvůrců.

Letos se dostalo významnějšího prostoru současnému latinskoamerickému, zejména mexickému filmu a poměrně kuriózní kapitolu představují snímky věnované letcům, letištím a letadlům, jež budou stylově promítané na Ruzyni. Cokoli si o této pejskokočičkovské akci myslíte, nelze jí upřít, že upozorňuje na opomíjené i nepomíjené, ale důležité filmy a filmaře. Disponovat dostatkem času a financí (85,- není tolik, ale něco na způsob akreditace by přišlo vhod), sám bych z pestré nabídky rád zhlédnul následující tituly (řazeno abecedně).

Adrienna Pálová – nejspíš velmi pomalé maďarské drama o nudném životě ženy, která se přežírá a pečuje o umírající – kvůli podobným filmům existují festivaly
Balada o smutné trumpetě – Álex de la Iglesia není zrovna režisérem uměleckých filmů a také jeho superstylizované, brutální komediálně-válečné drama získalo v Benátkách cenu za režii zejména díky porotě předsedajícímu Quentinu Tarantinovi – z letošní nabídky můj favorit číslo 1
Carlos – portrét (ne)slavného teroristy konečně v českých kinech v původní (televizní) délce 330-ti minut, do Satanského tanga chybí už jenom dvě hodiny
Dětství – otcovsko-synovské drama od držitele Zlaté palmy z Cannes (za krátkometrážní film) a 17-ti dalších cen (v českých kinech běžel jeho Zločin pátera Amara)
Chicogrande – ukázka mexické žánrové tvorby, historické drama o Pancho Villovi v režii čtyřiasedmdesátiletého klasika Felipe Cazalse
Guma – pocta exploatačním brakům s ojetou pneumatikou v hlavní roli (což není metafora, ona v tom fakticky „hraje“ stará guma)
Ha ha ha – film oceňovaného jihokorejského režiséra Hong Sang-sooa navzdory názvu není komedii, ale dramatem, oceněným loni v Cannes (Certain Regard)
Hlad – ze švédských filmů mne lákají v podstatě všechny, nejvíc ale tento společně se Zvukem hluku a Za modrým nebem
Inside Job – Oscarem čerstvě oceněný dokument se zabývá velmi aktuálním tématem ekonomické recese
Irská odplata – další variace na Ritchieho, ale alespoň skvěle obsazená (Cillian Murphy, Jim Broadbent, Brendan Gleeson)
Ladič pian zemětřesení – šest let staré dílo mnoha tváří s naprosto úchvatnou vizuální stránkou
Med – čistě pro představu, jaké filmy vyhrávají Zlaté medvědy… pro vyvážení krmě doporučuji doplnit dalšími filmy Semiho Kaplanoğlua, Mlékem a Vejcem
Okin film – druhý do programu zařazený Sang-sooův titul by již komedií (dokonce komedií vztahovou) být měl a když už nic jiného, film sestávající ze čtyř epizod trvá jen sympatických 80 minut
Piknik na Hanging Rock – tajuplné, vícero výkladům otevřené drama (s přesahy do hororu) od talentovaného Australana Petera Weira
Portréty v moři lží – portrét současné Kolumbie formou road movie, zajímá mne spíše země než samotný film, třebaže oceněný na několika festivalech
Pozdrav ze dna řeky – prý nihilistická komedie… z Japonska; mno, proč ne
Případ Kim Bok-nam – žánrový mix (krimi, thriller, horor) debutujícího jihokorejského režiséra, s cenou diváků z Fantastic Festu
Syn Babylonu – jeden z mála „neznámých“ filmů, které mají slušné hodnocení na IMDb, irácké drama navíc v běžné distribuci hned tak neuvidíte
Tajemství Lisabonu – epická historická freska slavného chilského režiséra Raúla Ruize připomíná Viscontiho Geparda… nejen délkou (272 minut!)
Zimní prázdniny – podle popisu v programu absurdní fraška parodující čínské festivalové tituly, což by podle vtipného traileru (který si určitě pusťte) mohla být pravda