Archiv Červen, 2016

Pražská letní kina 2016

Posted: 25. 6. 2016 in tipy, výhled

Seznam pražských letních kin s tipy na filmy, které mne samotného lákají.

 

Containall – Malá Strana, Cihelná 4, Praha 1

http://containall.cz/mala-strana/program

 

Letní kino MeetFactory; Ke Sklárně 15, Praha 5

http://www.meetfactory.cz/cs/letnikino

 

Letní kino před Crossem; Plynární 23, Praha 7

http://www.crossclub.cz/cs/program/?category=3

 

Letní kino Regina; Hybešova 14, Praha 8

http://www.karlinske-filmove-leto.cz/

29. 6. Carol 

2. 7. Oslněni sluncem

3. 7. Kniha džunglí

6. 7. Spotlight

 

Letní kino v Riegrových sadech

http://www.restauraceriegrovysady.cz/letni-kino/

13. 7. 12 let v řetězech

26. 7. Tenkrát na Západě

9. 8. Skrytá identita

17. 8. Vítězové a poražení

24. 8. Vlk z Wall Street

30. 8. Ďáblův advokát

14. 9. Volný pád

 

Nákladové nádraží Žižkov

17. 6. Sunset Boulevard

22. 6. Lásky jedné plavovlásky

25. 6. Sedm

1. 7. Poslední skaut

8. 7. Vrah mezi námi

22. 7. Thelma a Louise

25. 7. Vyšší moc

29. 7. Fargo

 

Střelecký ostrov

http://www.letnak.cz/

7. 7. Osm hrozných

9. 7. Whiplash

10. 7. Ztraceni v Mnichově

 

Tiskárna na vzduchu; Výstaviště 415, Praha 7

http://tiskarnanavzduchu.cz/program-kategorie/vsechny-akce/?cat_id=10&month=6

28. 6. Realita

7. 7. Divoké historky 

14. 7. Happy End (1967)

21. 7. Fízlové, hajzlové

28. 7. Světáci

11. 8. Spalovač mrtvol

25. 8. Holy Motors

 

Žluté lázně; Podolské nábřeží 3/1184, Praha 4

http://www.zlutelazne.cz/program

28. 6. Pulp Fiction

5. 7. Forrest Gump

12. 7. Rocky

19. 7. Světáci

2. 8. E. T. – Mimozemšťan

9. 8. Klub rváčů

16. 8. Casablanca

23. 8. Čelisti

 

Advertisements

Shane Black posledních třicet let píše a režíruje stále ten samý příběh jednoho či více vyhaslých kovbojů, kteří sice svět svým činy neučiní o moc lepším, ale zpravidla najdou vnitřní rovnováhu a dají do pořádku alespoň své osobní životy. Soukromý detektiv bez licence Holland March (Ryan Gosling) je méně drsným dvojčetem Joea Hallenbecka z Posledního skauta, zatímco ranař Jackson Healy (Russel Crowe) vybízí k zamyšlení, jak by dopadl Roger Murtaugh, kdyby neměl rodinu.

Oba dva navenek nemají mnoho společného a každé jejich setkání musí ze své podstaty skončit v lepším případě výměnou invektiv, v horším zlomenou klíční kosti. Ve skutečnosti vyznávají stejné hodnoty maskulinního „starého západu,“ díky nimž postupně nacházejí společnou řeč. Rozdílnost jejich pohledů na věc, nadhozena hned zkraje voice-overem každého z nich, nicméně zůstává až do konce ústředním tématem filmu, zdrojem humoru i prostředkem k reflexi schémat, na kterých žánr buddy movie stojí.

Namísto toho, aby postavy vystupovaly ze svých rolí a nabízely metafikční komentář k průběhu děje, vyjadřují se k filmovému vyprávění a filmovému průmyslu méně explicitně přímo v dialozích, které se navenek vztahují jen k vyšetřovanému případu. Filmovost světa, do něhož příběh zasadil, Black přiznává od úvodního záběru skrze poničený nápis „Hollywood“, kterým nás zároveň nabádá, abychom následující dvě hodiny nebrali jako film o 70. letech, ale film o filmech (nejen) ze 70. let.

Ve Správných chlapech platí pravidla světů filmových, ne světa reálného, takže opakované vyřešení bezvýchodné situace hrdinů tím, že jim hledaná osoba dopadne na auto nebo tím, že důležitá svědkyně zaparkuje před domem jednoho z nich, chápu jako záměrný výsměch podobným vypravěčským berličkám, nikoliv jako scenáristickou lenost. Blackův cynický pohled na filmy, resp. jejich potenciál měnit svět, prozrazuje i nakládání s kopií pornofilmu, který namísto zamýšlené změny systému způsobí akorát smrt spousty lidí.

Výprava filmu upomíná více k tomu, jak si americká 70. léta pod vlivem seriálů jako Starsky a Hutch nebo vintage porna chceme pamatovat než k tomu, jak skutečně vypadala. Kromě fetišistických objektů (zvonové kalhoty, kožené bundy, Pong) jsou na sebe bez velké úcty k historickým faktům vršeny odkazy k událostem, které tehdy hýbaly Amerikou. Black s nimi ale nepracuje samoúčelně a zabijácké včely, ropnou krizi nebo hippie protesty dokáže zábavně zakomponovat do vyprávění (např. WTF tripová scéna s obřím včelákem).

Učebnicově sevřenou kompozici vyniká přes zdání nahodilosti celý film. Pokud jsme detailním záběrem upozorněni například na jméno modelky, jejíž přednosti si chlapec v úvodní sekvenci prohlíží v otcově pánském časopise Cavalier (který skutečně vycházel), můžeme si být jisti, že tato informace později sehraje svou roli. V některých případech přitom objekt, k němuž byla navedena naše pozornost, sehraje dosti odlišnou roli, než bychom na základě znalosti žánrových konvencí očekávali (pouzdro na pistoli).

Dokonce i bizarní dialog o Nixonovi zjevivším se před smrtí, sloužící zdánlivě jenom k tarantinovskému prodloužení scény a navýšení našich očekávání, co přijde dál, je později zužitkován. Jistě nejde o nic důmyslnějšího než o předem připravený, dobře načasovaný gag, ale i ten stačí jako důkaz, že autor scénáře přemýšlel nad vztahem mezi jednotlivými částmi celku a předpokládal pozorného diváka, který tuto propojenost dokáže ocenit.

Jiné informace, které se dozvíme pouze v rámci vtipné slovní výměny, mají temnější podtext, který je osvětlen až později a přidává postavám na uvěřitelnosti (požár domu a rozpad rodiny vinou Marchovy anosmie). Přes přiznanou a průběžně reflektovanou stylizovanost světa filmu občas dojde ke zvážnění, zpravidla vázanému na postavu Holly, která ve vyprávění funguje jako plnohodnotná parťačka i černé svědomí obou mužů (a zároveň je jim důkazem, že s mládeží to není tak zlé, jak se domnívají).

Náhlé změny tónu, kdy si chvíli nejsme jisti, zda se ještě smát, nebo být znepokojeni, nás vyvádějí z komfortní zóny jednoznačných emocí, do které je vsazena většina současných žánrovek. Během obou projekcí, kterých jsem se zúčastnil, nastalo několik momentů, kdy hlasitý smích diváků přecházel ve smích rozpačitý, případně byl náhle utnut nekompromisní likvidací některé z postav. Dovolím si tvrdit, že šlo pokaždé přesně o ty reakce, o něž Black usiloval. Stejnou režijní suverenitu prozrazuje načasování scén jako z němých grotesek, v nichž exceluje zejména Ryan Gosling, ačkoli jejich komický účinek je někdy zbytečně nabouráván paralelní montáží.

Správní chlapi nejsou bezchybným filmem. Hemží se v nich zbytečně mnoho postav (možná i proto, že původně mělo jít o televizní seriál), některé nikam nevedoucí dialogy rytmu vyprávění spíše škodí, než pomáhají a proměna ústřední dvojice není tak dopilovaná jako v Blackových dřívějších počinech. Mnozí se zřejmě nebudou schopni přenést přes intenzivní pocit, že něco podobného již viděli dříve a že Black používá na diváka pořád stejné finty (známé situace končící neočekávaným způsobem/dotažené dál, než byste čekali).

Proč ale vymýšlet něco zbrusu nového, když víte, v čem excelujete, máte k dispozici tři výborné herce a solidní rozpočet a nic vám tedy nebrání natočit ostrými hláškami a prvotřídním slapstickem našlapanou letní komedii s noirovým nádechem. Žádný z filmů, které jsem letos viděl v kině, mi neudělal větší radost.

The Nice Guys, USA, 2016, r.: Shane Black, s.: Shane Black a Anthony Bagarozzi

„I’ve always tried to do the most right thing.“

Strukturou příběhu je A Most Violent Year klasická gangsterka o vzestupu a pádu jednoho imigranta. Jenomže Abel není klasický gangster, nýbrž pragmatický byznysmen, který by býval zůstal věren svým morálním zásadám, kdyby se mu jeho americký sen nezačal drolit pod rukama. V nebezpečí je jeho podnik i jeho rodina, dva pilíře amerického způsobu života. Přesto se věci stále snaží řešit cestou, kterou považuje za správnou. Svou proměnu ve zločince, stejně pozvolnou jako tempo vyprávění, si nepřipouští. Přiznal by tím porážku. Kdyby se jej manželka zeptala, zda překročil hranici, podobně jako se Kay ptá Michaela Corleona v závěru Kmotra (kterého Chandorův film připomíná více atmosférickým svícením a schováváním postav do stínů než zápletkou a „corleonovskou“ povahou protagonisty), mohl by jí dle svého nejlepšího svědomí odpovědět, že nikoliv. Manželka se ho ale z důvodů, které jsou ozřejměny v závěru, na nic podobného nezeptá. K získávání a ztrácení důvěry dochází obousměrně.

Klasické gangsterce neodpovídá ani dějová náplň filmu, který není akční podívanou, ale dlouhým čekáním na titulní násilí, visící po celý film ve vzduchu. Explicitní násilná scéna skutečně přichází až ve finále. Do té doby se akty násilí dějí mimo záběr (mannovsky realistická práce se zvuky výstřelů) nebo někde v dáli. Na stejném „wait-for-it“ principu je založená také excelentní několikaminutová honička, odehrávající se stejně jako většina zločinů ve filmu za bílého dne, třebaže se sluncem schovaným za mraky (a tím víc je zneklidňující – stačí vzpomenout na Hitchcocka a Na sever severozápadní linkou). Vzrušující je oddalování pointy, tj. dopadení pachatele a odhalení jeho identity. Pointa samotná (zjištění, kdo stál za loupežnými přepadeními) přichází jaksi mimoděk, jen z dobré vůle zločince.

Nemyslím si, že by titul byl míněn ironicky. Film opravdu je plný násilí a zřejmě skutečně sledujeme nejnásilnější rok v životech hlavních hrdinů, ale jde o násilí podprahové, o pouhé tušení všeho zlého, co by se mohlo přihodit. Abel chce svou rodinu za každou cenu ochránit. Jenomže neví, před kým nebo čím, což ho činí zranitelnějším.

Předzvěst něčeho zlého pomáhá udržovat znepokojivě pomalé tempo a plíživá kamera, popírající očekávání vytvořená dynamickou titulkovou sekvencí s povzbudivou hudbou a „rockyovskou“ ranní rozcvičkou. Od tohoto úvodu, implikujícího moc, naději a sílu znovu-probuzené reaganovské Ameriky, to půjde už jen z kopce.

Kromě toho, že film není akční, sděluje nám toho podstatně méně než jiné gangsterské filmy, založené právě naopak na odhalování zákulisí světa organizovaného zločinu. Film nám ohledně Abelova podnikání od začátku něco zatajuje. O jeho skrytých záměrech svědčí tvář napůl schovaná ve stínech. Abel ví víc, což odpovídá jeho přesvědčení, že má situaci pevně v rukou, jak naznačuje také záběr na něj z podhledu, jeho vyrovnaná chůze v pravoúhlých liniích nebo sebejistě působící symetričnost mnohých záběrových kompozic. Teprve později, zhruba od 40. minuty filmu, kdy se poprvé dozvíme něco, co on neví, je zřejmé, že ve skutečnosti není o moc lépe informovaný než my. Svým sebevědomým vystupováním jen skrývá obavy plynoucí z vědomí, že je obětí ve hře mocnějších.

Zdržování, vynechávání a zatajování informací přispívá k neklidu a nejistotě, kdy bude smyčka kolem Abelova krku konečně utažena. Preference přehledných celků před záběry zprostředkovávajícími méně informací (detailů Chandor užívá výjimečně) neodpovídá tomu, kolik se toho ve výsledku dozvíme. Více výmluvné jsou hlediskové záběry postav během dialogů, kdy kvůli malé ohniskové vzdálenosti vidíme ostře pouze jejich tváře, zatímco pozadí je rozmazané a nedává tušit, co se děje za zády promlouvajícího. Zlověstně pomalé nájezdy kamery v atypicky dlouhých záběrech rovněž neslouží primárně k tomu, aby odhalovaly nové dějotvorné skutečnosti. Jenom nepřetržitým, ovšem nikam nevedoucím pohybem vytvářejí očekávání, že se NĚCO přihodí.

O silně formalistické povaze filmu svědčí také již zmíněná snaha charakterizovat postavy tím, jak jsou záběry komponovány (častá symetričnost) a jak se pohybuje kamera (v pravých úhlech). Pokud vidíme asymetrickou kompozici či záběr nasnímaný nestabilní kamerou, někomu se zřejmě situace vymkla zpod kontroly. Jak prozrazuje každá pozice kamery, každý švenk a rozložení světla a stínů v každém záběru, Chandor má nad podobou filmu stejnou kontrolu, jakou by Abel chtěl mít nad vlastním životem. A Most Violent Year svou formální precizností připomíná spíše Kubricka než Coppolu nebo Lumeta. V portrétování krize americké společnosti, paralyzované tím, že přichází o hodnoty, které považuje za svou neodmyslitelnou součást, je ovšem stejně nemilosrdný jako všichni tři dohromady.

A Most Violent Year, USA, 2014, režie a scénář: J. C. Chandor