Poslední kovbojové – Správní chlapi

Shane Black posledních třicet let píše a režíruje stále ten samý příběh jednoho či více vyhaslých kovbojů, kteří sice svět svým činy neučiní o moc lepším, ale zpravidla najdou vnitřní rovnováhu a dají do pořádku alespoň své osobní životy. Soukromý detektiv bez licence Holland March (Ryan Gosling) je méně drsným dvojčetem Joea Hallenbecka z Posledního skauta, zatímco ranař Jackson Healy (Russel Crowe) vybízí k zamyšlení, jak by dopadl Roger Murtaugh, kdyby neměl rodinu.

Oba dva navenek nemají mnoho společného a každé jejich setkání musí ze své podstaty skončit v lepším případě výměnou invektiv, v horším zlomenou klíční kosti. Ve skutečnosti vyznávají stejné hodnoty maskulinního „starého západu,“ díky nimž postupně nacházejí společnou řeč. Rozdílnost jejich pohledů na věc, nadhozena hned zkraje voice-overem každého z nich, nicméně zůstává až do konce ústředním tématem filmu, zdrojem humoru i prostředkem k reflexi schémat, na kterých žánr buddy movie stojí.

Namísto toho, aby postavy vystupovaly ze svých rolí a nabízely metafikční komentář k průběhu děje, vyjadřují se k filmovému vyprávění a filmovému průmyslu méně explicitně přímo v dialozích, které se navenek vztahují jen k vyšetřovanému případu. Filmovost světa, do něhož příběh zasadil, Black přiznává od úvodního záběru skrze poničený nápis „Hollywood“, kterým nás zároveň nabádá, abychom následující dvě hodiny nebrali jako film o 70. letech, ale film o filmech (nejen) ze 70. let.

Ve Správných chlapech platí pravidla světů filmových, ne světa reálného, takže opakované vyřešení bezvýchodné situace hrdinů tím, že jim hledaná osoba dopadne na auto nebo tím, že důležitá svědkyně zaparkuje před domem jednoho z nich, chápu jako záměrný výsměch podobným vypravěčským berličkám, nikoliv jako scenáristickou lenost. Blackův cynický pohled na filmy, resp. jejich potenciál měnit svět, prozrazuje i nakládání s kopií pornofilmu, který namísto zamýšlené změny systému způsobí akorát smrt spousty lidí.

Výprava filmu upomíná více k tomu, jak si americká 70. léta pod vlivem seriálů jako Starsky a Hutch nebo vintage porna chceme pamatovat než k tomu, jak skutečně vypadala. Kromě fetišistických objektů (zvonové kalhoty, kožené bundy, Pong) jsou na sebe bez velké úcty k historickým faktům vršeny odkazy k událostem, které tehdy hýbaly Amerikou. Black s nimi ale nepracuje samoúčelně a zabijácké včely, ropnou krizi nebo hippie protesty dokáže zábavně zakomponovat do vyprávění (např. WTF tripová scéna s obřím včelákem).

Učebnicově sevřenou kompozici vyniká přes zdání nahodilosti celý film. Pokud jsme detailním záběrem upozorněni například na jméno modelky, jejíž přednosti si chlapec v úvodní sekvenci prohlíží v otcově pánském časopise Cavalier (který skutečně vycházel), můžeme si být jisti, že tato informace později sehraje svou roli. V některých případech přitom objekt, k němuž byla navedena naše pozornost, sehraje dosti odlišnou roli, než bychom na základě znalosti žánrových konvencí očekávali (pouzdro na pistoli).

Dokonce i bizarní dialog o Nixonovi zjevivším se před smrtí, sloužící zdánlivě jenom k tarantinovskému prodloužení scény a navýšení našich očekávání, co přijde dál, je později zužitkován. Jistě nejde o nic důmyslnějšího než o předem připravený, dobře načasovaný gag, ale i ten stačí jako důkaz, že autor scénáře přemýšlel nad vztahem mezi jednotlivými částmi celku a předpokládal pozorného diváka, který tuto propojenost dokáže ocenit.

Jiné informace, které se dozvíme pouze v rámci vtipné slovní výměny, mají temnější podtext, který je osvětlen až později a přidává postavám na uvěřitelnosti (požár domu a rozpad rodiny vinou Marchovy anosmie). Přes přiznanou a průběžně reflektovanou stylizovanost světa filmu občas dojde ke zvážnění, zpravidla vázanému na postavu Holly, která ve vyprávění funguje jako plnohodnotná parťačka i černé svědomí obou mužů (a zároveň je jim důkazem, že s mládeží to není tak zlé, jak se domnívají).

Náhlé změny tónu, kdy si chvíli nejsme jisti, zda se ještě smát, nebo být znepokojeni, nás vyvádějí z komfortní zóny jednoznačných emocí, do které je vsazena většina současných žánrovek. Během obou projekcí, kterých jsem se zúčastnil, nastalo několik momentů, kdy hlasitý smích diváků přecházel ve smích rozpačitý, případně byl náhle utnut nekompromisní likvidací některé z postav. Dovolím si tvrdit, že šlo pokaždé přesně o ty reakce, o něž Black usiloval. Stejnou režijní suverenitu prozrazuje načasování scén jako z němých grotesek, v nichž exceluje zejména Ryan Gosling, ačkoli jejich komický účinek je někdy zbytečně nabouráván paralelní montáží.

Správní chlapi nejsou bezchybným filmem. Hemží se v nich zbytečně mnoho postav (možná i proto, že původně mělo jít o televizní seriál), některé nikam nevedoucí dialogy rytmu vyprávění spíše škodí, než pomáhají a proměna ústřední dvojice není tak dopilovaná jako v Blackových dřívějších počinech. Mnozí se zřejmě nebudou schopni přenést přes intenzivní pocit, že něco podobného již viděli dříve a že Black používá na diváka pořád stejné finty (známé situace končící neočekávaným způsobem/dotažené dál, než byste čekali).

Proč ale vymýšlet něco zbrusu nového, když víte, v čem excelujete, máte k dispozici tři výborné herce a solidní rozpočet a nic vám tedy nebrání natočit ostrými hláškami a prvotřídním slapstickem našlapanou letní komedii s noirovým nádechem. Žádný z filmů, které jsem letos viděl v kině, mi neudělal větší radost.

The Nice Guys, USA, 2016, r.: Shane Black, s.: Shane Black a Anthony Bagarozzi