Archiv Leden, 2018

Příběh jednoho života

Posted: 23. 1. 2018 in různé
Tagy:, ,

Zde najdete soundtrack k velké části popisovaného období (2010-2018) – písničky, které mě v běhu času něčím zaujaly/mám je spojené s nějakým osobním zážitkem či s určitým člověkem.

„Sám dovedu leccos vymyslet, udělat, ale chybí mi vůle k rozumnému způsobu života, která by mne odvedla od ničení zdraví, rozumu a citů. Chybí mi vůle cokoli realizovat. Jen občas cosi zasvitne, jeden dva dny, nejdéle pár dní, ale pak zase upadnu do nesystematičnosti, lenosti, oblomovštiny.“ (Jan Zábrana, Celý život)

Sám bych se za sportovce nikdy neoznačil, přesto to jsou právě výkony a výroky některých sportovců, které mne dovedou přimět k tomu, abych pokračoval. Poslední rok a půl mne například motivuje Zátopkovo „Nemůžeš? Přidej!“ Pokračovat v existenci, aniž byste v ní nacházeli nějaký smysl/účel, jen ze setrvačnosti a z vnitřního přesvědčení, že v těžkých chvílích je třeba bojovat, ne podléhat, ale lze jen po určitou dobu. Dříve nebo později stanete před otázkou, proč se ještě snažit.

Dosud jsem v životě víceméně vždy věděl, za čím směřuji. Dokončit základku, gympl, bakalářské studium VŠ, magisterské studium VŠ, najít si práci. Nešlo to vždy hladce. Musel jsem překonat pár krizí, kdy jsem začal přemýšlet v dlouhodobějším horizontu a podlehl přesvědčení, že mne s mojí povahou (INTJ/INFJ, sociální fóbie) nečeká žádná budoucnost. Pokaždé jsem se z nejhoršího dokázal vyhrabat, většinou s pomocí rodičů, a následně posunout o kus dál. Na podzim 2010 se můj velmi malý okruh blízkých osob o jednu rozšířil. Nevěděl jsem, co obnáší být kamarádem/přítelem. Byla to pro mne zcela nová zkušenost. V jednadvaceti letech. Přesto jsme nějak našli společnou řeč a vztah trval až do května předloňského roku (2016). Téměř šest let. Ztroskotal na především neschopnosti komunikace (a moje hlavní poznání z něj spočívá v tom, že by si lidé, ať ve vztahu, rodině či v práci, měli o problémech říkat hned a řešit je s těmi, koho se týkají). Mezitím jsem dostudoval a začal pracovat. Pozdě mi došlo, že jsem paralelně měl pracovat i na vztahu, který uvízl na mrtvém bodě, nečekat v jeho případě s postupem do dalšího „levelu“, dokud nebudu partnerce schopen poskytnout jisté zázemí.

Po rozchodu jsem ztratil životní cíl a spadl na dno. Tvrději než kdy dřív. Chvíli mi trvalo, než jsem byl tento pád schopen přijmout jako možnost vyškrábat se znovu nahoru (jestli mi z třetího Nolanova Batmana něco utkvělo v paměti, pak Alfredův výrok: “Why do we fall? So we can learn to pick ourselves up”). Nějaký čas se zdálo, že šanci začít znovu, jinak a lépe dokážu využít. Některé starosti jsem se naučil házet za hlavu, začal jsem více naslouchat druhým, líp se stravovat a pravidelně sportovat. Jenomže mi nedošlo, že ten hlavní problém, spočívající v mém mentálním nastavení, neřeším, ale pouze překrývám (potlačuji/vytěsňuji, whatever), což se projevilo příznaky deprese (středně těžké, jak jsem se nedávno dozvěděl). Uvědomil jsem si, že k depresivním stavům jsem tíhl odjakživa, jenom jsem jejich projevy dříve připisoval své introvertní povaze, sociální fobii a melancholii (kombinace na zabití, doslova) a nevnímal je jako problém, který bych měl řešit s odborníky. Svou neschopností těšit se ze života a užívat si přítomného okamžiku jsem své blízké iritoval a zkazil jim tak nejeden den, výlet, dovolenou. Nijak mne neomlouvá, že nešlo o pouhou lenost, že příčina byla poněkud „hlubší“. Přes své trudomyslné nastavení jsem ale dokázal být opravdu šťastný. Dokázal jsem milovat. Měl jsem chuť objevovat, zkoumat, vnímat všemi smysly. Nemusel jsem se nutit do všeho, co dělám… nebo si to alespoň myslím, neboť to období mi teď přijde tak vzdálené, že už ani nevím, jaké to bylo – být převážně v pohodě a jen občas pociťovat úzkost, ne naopak. O to těžší je teď přinutit se něco změnit. Žijete v přesvědčení, že takhle to bylo a bude vždycky. Schází vám motivace bojovat za změnu, neboť jste zapomněli na dny, kdy jste ještě měli o něco zájem, kdy jste nebyli vyčerpáni od probuzení do usnutí, kdy jste chtěli a byli jste schopni učit se něčemu novému, kdy vám záleželo na životě.

Větší část minulého roku jsem přežil jen díky filmům, seriálům, jízdě na kole, velkému množství kofeinu, psaní textů (jejichž kvalita, jak si uvědomuji, šla strmě dolů), toho jediného trochu hodnotného, co po mně zůstane, podpoře nejbližších a sociálním sítím. V podstatě jsem se přestěhoval na internet. Zejména tam, v virtuálních mikrosvětech obývaných mými virtuálními identitami, cítím určité bezpečí a uvědomuji si, že jsem ještě naživu. Podobně jsem dříve od skutečnosti unikal nejprve (cca do začátku puberty) hraním počítačových her, později sledováním filmů. Nejautentičtější životní fází pro mne byl fáze vztahová. Také proto mne její ukončení tak zasáhlo. Jediný skutečný svět, který jsem poznal, se rozpadl.

„V nejhlubším patře mého vztahu ke světu je přítomen pocit existenciální nejistoty, pocit přehrady mezi mnou a mým okolím, neurčitý pocit obecné provinilosti, nedůvěra k sobě samému, přemrštěný ostych, nemístná rozpačitost, nepřiměřený respekt k autoritám, zvýšený cit pro trapnost vůbec a zesílený strach z trapnosti své, nervózní obava z nepředvídatelných situací.“ (Václav Havel, Dopisy Olze)

Klíčový je pro mne během „pobývání“ na Facebooku, ČSFD nebo Twitteru iluzorní pocit napojení na okolní svět, od nějž si v realitě připadám zcela odstřihnutý, jako kdyby se se vše odehrávalo v jakémsi paralelním vesmíru (odborně se tomu nejspíš říká depersonalizace). Stal se ze mě zkrátka učebnicový příklad FOMO (což je zkratka, o které jsem se mimochodem dozvěděl až díky rešerším k seriálu Master of None). Jakkoli tuším, že mne tyto závislosti pomalu ničí a vzdalují skutečnosti, nedokážu se jich vzdát. Staly se mi náhražkou za smysluplnější účel mého bytí. Můžu se utěšovat leda tím, že seriálový binge-watching a sjíždění nových tweetů neškodí zdraví tolik jako drogy, alkohol nebo cigarety. Leč šance, že by vaše problémy vyřešily, je zhruba stejně malá.

internet

Nevěřím na osud, ale když jsem v prosinci 2017, doslova za pět minut dvanáct, potkal druhou přítelkyni a podruhé v životě se zamiloval, chápal jsem to jako znamení vesmíru (nebo koho/čeho), že bych to s posledním dnem roku neměl zabalit, že zde ještě můžu být pro někoho užitečný. Potřebovali jsme se. Měli jsme velké plány. Rozuměli jsme si. Měli jsme pocit, že si můžeme říct všechno a bude to vyslyšeno a pochopeno. Byli jsme si podporou. Věřili jsme, že jsme jeden pro druhého tou nejlepší osobou. Po krátkém čase, z něhož jsem ovšem měl pocit, že se známe roky, vyšlo najevo, že ty pocity jsou jednostranné. Všechna silná slova se najednou jevila tak chatrná. Pro mne byla stále krásnou a inspirativní bytostí, o kterou jsem chtěl pečovat, dokazovat jí, jak ji miluji (s čímž jsem ani neměl možnost pořádně začít) a se kterou jsem chtěl strávit zbytek života. Pro ni jsem se stal dokladem selhání instinktu, kterému věřila. Je to trochu tragikomické, ale zpětně jsem si přál, aby mi tolik nedávala najevo, jak moc mě má ráda. Možná by ta bolest byla snesitelnější. Životní lekce – nevrhat se do vztahu po hlavě.

Když se k někomu snažíte být tak milí, otevření a hodní, jak vám to jenom vaše nesmělá povaha dovoluje, a přesto se dozvíte, dvakrát za sebou, že z dotyčné jen vysáváte energii, nutí vás to k zamyšlení, zda s vámi někdo, kdokoliv, dokáže být šťastný. „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne“, zní zřejmě můj nejoblíbenější Havlův citát. Věřil jsem, že druhý vztah má smysl. Ještě větší než ten první, protože jsme si rozuměli ve více ohledech (holka, která zná Tarkovského a má ráda Star Wars, je typ člověka, o kterém sní zřejmě každý geek). Zároveň jsem téměř od začátku slepě věřil, že to dobře dopadne. S rozchodem jsem tudíž ztratil smysl, jistotu a ochotu ještě někdy v cokoliv doufat. Potřetí něco takového na jednu stranu zažít nechci, na druhou tuším, že nic jiného než partnerství můj život naplnit nedokáže (zejména s ohledem na skutečnost, že přátele nemám).

Už příliš dlouho žiji v cyklech. Po krátkém období zlepšení a zvýšené aktivity pravidelně přichází (někdy, jako teď, v reakci na nějaké selhání/zklamání, jindy bez vnější příčiny) útlum, neschopnost cokoliv dělat, pocit, že promrhávám svůj potenciál, sebevražedné myšlenky. Teprve když tohle zoufalství dosáhne vrcholu/dna, zpravidla mě to vyburcuje dát se znovu dohromady, ale namísto toho, abych na něco navazoval, něco budoval, vracím se (o něco vyčerpanější) zpátky do počátečního bodu, v naději, že tentokrát vydržím v „normalizovaném“ stavu dost dlouho na to, abych z cyklu dokázal vypadnout. Poslední měsíc mě přesvědčil, že se stále dokážu radovat, že stále umím milovat, věřit ve (vlastní) změnu k lepšímu, v budoucnost. Jenomže k tomu potřebuji druhou bytost, která mě bude motivovat, abych se zlepšoval, ale kterou si zároveň nejspíš nedokážu udržet (jakkoli mi slabý hlas našeptává, že chyba nemusí být ve mně, že zobecňuji a vše vidím černě pod vlivem deprese).

Vrátil jsem se k sebedestruktivnímu chování. Někdy mne napadá, zda v něm nepokračuji záměrně. Zda neodmítám psychoterapii, antidepresiva nebo větší péči o své fyzické zdraví nikoliv jenom kvůli schopnosti hlubších prožitků (mnohem plněji teď například prožívám smutné filmy), ale také a především v naději, že se touhle „přirozenou cestou“ zničím. Vlastně mi to přijde i logické (logické způsobem, který člověk bez deprese zřejmě nemůže pochopit). Nerozjíždět nic nového, protože mi k tomu stejně (opět) chybí energie a (hlavně) motivace a protože jsem přesvědčený, že už jsem dosáhl všeho, čeho jsem vzhledem ke svým predispozicím dosáhnout mohl. Jenom ze setrvačnosti „dojet“ do cíle. Jinými slovy mi ve stávající situaci přijde elegantnější skončit včas (tzn. vyhořet), než pokračovat v klopotném přežívání a opakování týchž chyb (tzn. vyhasnout – jak zpívá v jedné ze svých písniček Neil Young: „It’s better to burn out than to fade away“). I s rizikem, že celý můj život bude zpětně zredukován na můj poslední čin.

Jestli čekáte nějakou pointu s poučením na závěr, zklamu vás. Nejsem v rozpoložení, kdy bych byl schopen nějakého falešného optimismu. Vědomí toho, že by si text ještě někdo mohl přečíst, mne pouze nutilo ke srozumitelnější formulaci myšlenek. Vznikl z potřeby vypsat se. Ne s ušlechtilým záměrem někomu pomoct nebo otevřít oči. Nejde ani o volání o pomoc (nebo jde, ale nechci si to připustit?). Vím, že své problémy si musím vyřešit sám. Uklidňuje a děsí mne zároveň, že volba cesty, po které se nyní rozhodnu pokračovat, je pouze na mně.

„Jak bude dál, nevím. O ničem nevím. O ničem nemohu rozhodovat. Ale smrt bych snesl. Horší by byl život se vším vzadu zničeným.“ (Jan Zábrana, Celý život)

Reklamy

Alexander Payne v posledních letech natáčí stále tentýž příběh o postarších bílých mužích typu „average Joe“ (žijících ve středozápadní části USA), kterým dost pozdě dochází, že většinu života promrhali, neboť neinvestovali dost energie do mezilidských vztahů. Pročež se vydávají na cestu, aby našli smysluplnou náplň svých prázdných životů. Zmenšování, odehrávající se ve světě, kde se lidé pro zlepšení svých životů a záchranu planety mohou nechat zmenšit na nějakých 13 centimetrů, v podstatě nepředstavuje výjimku, pouze má ambiciózní záběr a vedle krize jednotlivce se snaží postihnout také krizi západní společnosti, potažmo celého světa (přičemž jedno vyplývá z druhého a vše je podrobováno liberální kritice), čemuž uzpůsobil žánr i strukturu vyprávění.

Film hned v úvodu přepíná z individuálního hlediska (úspěch jednoho vědce) na globální perspektivu (jak na objev reaguje svět) a následně stejný postup uplatňuje u postavy Damonova fyzioterapeuta (jménem Paul Safranek), který řešení svých problémů nachází v tom, že se začíná víc zajímat o okolní svět, aby v závěru pochopil, že je třeba začít s menšími cíli (tedy u lokálního, ne u globálního). K základu tvořenému hořkou komedií zpochybňující víru v americký sen a nikdy nekončící americkou prosperitu (Payneovo oblíbené téma) se přidává sci-fi satira a (melo)drama s poměrně explicitním politicko-ekologickým poselstvím. Občas jsem si tak nebyl jistý, zda má scéna vyznít jízlivě (protože postava říká něco strašně kýčovitého a doslovného a Christoph Waltz se při tom usmívá jako jeliman), nebo dojemně. Chci ovšem věřit, že ta ambivalence byla záměrná a autoři ponechali rozhodnutí, zda se budeme smát, či plakat, na nás.

Větší potíž je v tom, že Payne a jeho spoluscenárista Jim Taylor se chvílemi nedokážou rozhodnout, zda je víc zajímají postavy, anebo zmenšený svět, který pro ně vymysleli a jehož zákonitosti nyní společně s hrdiny objevujeme. Ošetřovatelky přendávající dezinfikovanými škrabkami z velkého do malého lůžka zmenšené muže s vyholenými těly jsou k popukání, ale co nám scéna (jedna z mnoha tohoto druhu) prozrazuje o situaci hlavního hrdiny, případně naší planety? Celý nápad se zmenšováním mi přišel jako gimmick, sloužící víceméně jen k jízlivému komentáři, co jsou lidé ochotni podstoupit kvůli zlepšení svého sociálního statusu. V jádru jde o variaci známého payneovského příběhu, která by se mohla odehrát i v reálném světě. Sci-fi rovinu vnímám hlavně jako způsob, jak si usnadnit práci a postavy rychleji postavit před dilemata, která chce scénář řešit.

Výsledný hybrid, který bych čekal spíše od nějakého jihokorejského tvůrce, drží pohromadě zejména díky Mattu Damonovi, který umí být jako pupkatý čtyřicátník s lehkou depresí stejně přesvědčivý jako tajný agent se zabijáckými schopnostmi. Žánrové transformace, které film prodělává, pak částečně odrážejí vývoj jeho postavy, ke které je Payne v porovnání se svými dřívějšími snímky až příliš shovívavý (často na úkor stereotypních ženských figur).

Nejpodnětnější otázky, které film klade, určitým způsobem souvisejí s měřítkem. Bude naše trápení menší, když se sami necháme zmenšit, resp. když se zmenší svět, který obýváme? Neuzavíráme se do stále menších, jasně ohraničených světů, abychom se vyhnuli zodpovědnosti? Nezdají se nám naše vlastní problémy zásadní jen proto, že nám od nich chybí odstup? Může pomoc jednomu člověku přispět ke zlepšení celého světa? Když své cíle uzpůsobíme své velikosti, bude hrát roli, jak malí ve skutečnosti jsme? Jsou to prosté otázky, které si kladli už klasici komedií satirizujících americký způsob života (Capra, Sturges), líbila se mi ovšem kombinace naléhavosti a ironie, s jakou je Payne pokládá.

Zmenšování je v mnoha ohledech dost problematický film a rozhodně ne dokonalý, ale zřejmě i tím mi imponuje. A možná je pravým důvodem, proč mám potřebu jej spíš hájit než hanit, vysmátý Christoph Waltz jako srbský pašerák jménem Dušan Markovič, jemuž skvěle sekunduje Udo Kier.

Downsizing. USA 2017. Režie: Alexander Payne. Scénář: Alexander Payne, Jim Taylor.

Výhled 2018

Posted: 3. 1. 2018 in tipy, výhled

Průběžně doplňovaný přehled nadějných filmů, především těch, které by se během letošního roku měly objevit v českých kinech (a nových seriálů). Hvězdičky značí, že jsem daný film/seriál již viděl a takto ohodnotil.

Leden

4
Molly’s Game/Velká hra **
Aus dem Nichts/Odnikud ****
11
Downsizing/Zmenšování ****
Darkest Hour/Nejtemnější hodina **
18
Three Billboards Outside Ebbing, Missouri/Tři billboardy kousek za Ebbingem *****
Coco ***
Nelyubov/Nemilovaní ****
25
Jeune femme/Paula ****
God’s Own Country/Na konci světa ****
All the Money in the World/Všechny prachy světa ***

Únor

1
Prezident Blaník **
Nit z přízraků/Phantom Thread *****
8
15
The Shape of Water/Tvář vody ***
Black Panther ****
19
Hmyz ****
22
Un beau soleil intérieur/Vnitřní slunce *****
The Post/Akta Pentagon: Skrytá válka ****
The Florida Project *****
Early Man/Pračlověk

Březen

1
Lady Bird ****
I, Tonya/Já, Tonya ****
You Were Never Really Here/Nikdys nebyl ****
Red Sparrow/Rudá volavka
15
Tomb Raider ***
22
Call Me By Your Name *****
Nic jako dřív ***
29
Ready Player One/Ready Player One: Hra začíná

Duben

5
The Death of Stalin/Ztratili jsme Stalina
Battle of the Sexes/Souboj pohlaví ****
12
Foxtrot
A Wrinkle in Time/V pasti času
19
Jeannette l’enfance de Jeanne d’Arc/Janička
26
Lumière!/Bratři Lumiérové *****
Avengers: Infinity War
Jupiter holdja/Měsíc Jupitera

Květen

3
A Quiet Place/Tiché místo
10
Dog’s Island/Psí ostrov
17
Deadpool 2

Červen

7
Ocean’s 8/Debbie a její parťačky

Mimo distribuci (zatím)

The 15:17 to Paris
Ad Astra
Ahlat Agaci
American Animals
Annihilation ****
Beoning
Blaze
Boy Erased
Can You Ever Forgive Me?
Daphne ***
Death and Life of John F. Donovan, The
Destroyer
Disaster Artist, The ***
Disobedience ***
Domino
Dreyfus Affair
Eighth Grade
Fábrica de Nada, A
Favourite, The
Félicité
First Man
First Reformed
First They Killed My Father ***
Flower
Galveston
Guilty, The
High Life
Holiday
Hereditary
House That Jack Built, The
If Beale Street Could Talk
Inlang
Jane *****
Jane Fonda in Five Acts
Kursk
Land Of Steady Habits, The
Lean on Pete
Leave No Trace
Loro
Luxembourg
Mary Shelley
Miseducation Of Cameron Post, The
Nightingale
Old Man and the Gun
Our New President
Outlaw King
Peterloo
Private Life
Professor Marston and the Wonder Women ****
Radegund
Rider, The
Roma
Sicilian Ghost Story
Sorry to Bother You
Submergence
Suspiria
Trap, The
Trophy ****
Under the Silver Lake
Sisters Brothers, The
Tale, The
Trainer, The
Tully
Unsane
Visages, villages *****
Where’d You Go Bernadette?
Widows
Wildlife
Wonderstruck **
Work, The
Yeomlyeok

Seriály

13 Reasons Why II
The Alienist
The Assassination of Gianni Versace: American Crime Story
Atlanta IIThe Ballad of Buster Scruggs
Bron/Broen IV
Castle Rock
Collateral
Corporate
Counterpart
Dear White People II
The Chi
The Looming Tower
Luther V
Maniac
Mosaic
One Day She’ll Darken
Patrick Melrose
The Romanoffs
Sharp Objects
The Terror
Too Old to Die Young
True Detective III
Underground Railroad
Waco
Watchmen