Alexander Payne v posledních letech natáčí stále tentýž příběh o postarších bílých mužích typu „average Joe“ (žijících ve středozápadní části USA), kterým dost pozdě dochází, že většinu života promrhali, neboť neinvestovali dost energie do mezilidských vztahů. Pročež se vydávají na cestu, aby našli smysluplnou náplň svých prázdných životů. Zmenšování, odehrávající se ve světě, kde se lidé pro zlepšení svých životů a záchranu planety mohou nechat zmenšit na nějakých 13 centimetrů, v podstatě nepředstavuje výjimku, pouze má ambiciózní záběr a vedle krize jednotlivce se snaží postihnout také krizi západní společnosti, potažmo celého světa (přičemž jedno vyplývá z druhého a vše je podrobováno liberální kritice), čemuž uzpůsobil žánr i strukturu vyprávění.
Film hned v úvodu přepíná z individuálního hlediska (úspěch jednoho vědce) na globální perspektivu (jak na objev reaguje svět) a následně stejný postup uplatňuje u postavy Damonova fyzioterapeuta (jménem Paul Safranek), který řešení svých problémů nachází v tom, že se začíná víc zajímat o okolní svět, aby v závěru pochopil, že je třeba začít s menšími cíli (tedy u lokálního, ne u globálního). K základu tvořenému hořkou komedií zpochybňující víru v americký sen a nikdy nekončící americkou prosperitu (Payneovo oblíbené téma) se přidává sci-fi satira a (melo)drama s poměrně explicitním politicko-ekologickým poselstvím. Občas jsem si tak nebyl jistý, zda má scéna vyznít jízlivě (protože postava říká něco strašně kýčovitého a doslovného a Christoph Waltz se při tom usmívá jako jeliman), nebo dojemně. Chci ovšem věřit, že ta ambivalence byla záměrná a autoři ponechali rozhodnutí, zda se budeme smát, či plakat, na nás.
Větší potíž je v tom, že Payne a jeho spoluscenárista Jim Taylor se chvílemi nedokážou rozhodnout, zda je víc zajímají postavy, anebo zmenšený svět, který pro ně vymysleli a jehož zákonitosti nyní společně s hrdiny objevujeme. Ošetřovatelky přendávající dezinfikovanými škrabkami z velkého do malého lůžka zmenšené muže s vyholenými těly jsou k popukání, ale co nám scéna (jedna z mnoha tohoto druhu) prozrazuje o situaci hlavního hrdiny, případně naší planety? Celý nápad se zmenšováním mi přišel jako gimmick, sloužící víceméně jen k jízlivému komentáři, co jsou lidé ochotni podstoupit kvůli zlepšení svého sociálního statusu. V jádru jde o variaci známého payneovského příběhu, která by se mohla odehrát i v reálném světě. Sci-fi rovinu vnímám hlavně jako způsob, jak si usnadnit práci a postavy rychleji postavit před dilemata, která chce scénář řešit.
Výsledný hybrid, který bych čekal spíše od nějakého jihokorejského tvůrce, drží pohromadě zejména díky Mattu Damonovi, který umí být jako pupkatý čtyřicátník s lehkou depresí stejně přesvědčivý jako tajný agent se zabijáckými schopnostmi. Žánrové transformace, které film prodělává, pak částečně odrážejí vývoj jeho postavy, ke které je Payne v porovnání se svými dřívějšími snímky až příliš shovívavý (často na úkor stereotypních ženských figur).
Nejpodnětnější otázky, které film klade, určitým způsobem souvisejí s měřítkem. Bude naše trápení menší, když se sami necháme zmenšit, resp. když se zmenší svět, který obýváme? Neuzavíráme se do stále menších, jasně ohraničených světů, abychom se vyhnuli zodpovědnosti? Nezdají se nám naše vlastní problémy zásadní jen proto, že nám od nich chybí odstup? Může pomoc jednomu člověku přispět ke zlepšení celého světa? Když své cíle uzpůsobíme své velikosti, bude hrát roli, jak malí ve skutečnosti jsme? Jsou to prosté otázky, které si kladli už klasici komedií satirizujících americký způsob života (Capra, Sturges), líbila se mi ovšem kombinace naléhavosti a ironie, s jakou je Payne pokládá.
Zmenšování je v mnoha ohledech dost problematický film a rozhodně ne dokonalý, ale zřejmě i tím mi imponuje. A možná je pravým důvodem, proč mám potřebu jej spíš hájit než hanit, vysmátý Christoph Waltz jako srbský pašerák jménem Dušan Markovič, jemuž skvěle sekunduje Udo Kier.
Downsizing. USA 2017. Režie: Alexander Payne. Scénář: Alexander Payne, Jim Taylor.
O filmu 