Festival Jeden svět začne již příští pondělí. Nejvyšší čas zarezervovat si lístky do kina. Zde je pár tipů na filmy, které by podle dostupných ohlasů neměly zklamat. (Odkazy většinou směřují na recenzi/recenze daného filmu; záměrně jsem vynechal film V paprscích slunce, který by v dubnu měl do kin uvést Bontonfilm.)
10 miliard: Co máme na talíři?
„A co když žádné zítra nebude?“
(spoilery ovšem budou, tak pozor na ně)
Hitchcock light. Vzpomínky na mistra Dokonalá vražda nevyvolává jenom námětem sdíleným s Vraždou na objednávku (ovšem v modifikaci pro poučenějšího thrillerového diváka dneška), ale rovněž režií, upřednostňující vytváření napínavých situací před čímkoli jiným (třeba realismem a logikou zápletky).
Není jedné hlavní postavy, o kterou bychom se strachovali od začátku do konce. Každou chvíli jsme napjatí s někým jiným/kvůli někomu jinému. Film si od začátku pohrává s různou mírou vědění tří ústředních postav, když Douglasovými podezřívavými pohledy, jeho zneklidňujícím mlčením, sporým nasvícením scén nebo temnou hudbou naznačuje, že Steven ví víc, než kolik dává najevo (dvojznačné je například prostříhávání milostné scény Emily a Davida se Stevenovým hleděním z okna – teprve později vyjde najevo, že užití paralelní montáže jej nemělo ukázat jako nic netušící oběť nevěry, ale naopak jako muže, který tuší, jakou aktivitou si v danou chvíli zpříjemňuje život jeho manželka).
Zatímco zpočátku jsme napjatí, neboť nevíme, kolik toho kdo ví, později plyne napětí z vědomí, že některé z postav vědí, co jiné ne, a chovají se proto s nedostatečnou opatrností. Poměr vědění přitom není pevně daný. Nejprve je mužem nad věcí Steven, který má (nebo si to alespoň myslí) kontrolu nad jednáním Davida, jemuž učiní těžko nabídku, jaká se neodmítá, i nad jednáním Emily, jejíž vraždu pečlivě připraví. Stevena pozice „režiséra“ je ohrožena poté, co získají větší přístup k informacím Dave a zejména Emily, měnící se postupně z roztomile naivní oběti v jedinou osobu, která může sebevědomého finančníka konfrontovat se spravedlností.
Klíčová sekvence vraždy, před a během které se mírně zpomalí tempo vyprávění (takže i z její délky je zřejmé, že bude tvořit středobod vyprávění), představuje skvělou ukázku práce s diváckým očekáváním. Jelikož jsou nám dopředu představeny detaily mordu, tušíme, že přesně podle Stevenových představ neproběhne (protože pak by to byla nuda). Nevíme ovšem, v jakém okamžiku k odchýlení od plánu dojde. Jak se nejprve zdá, hlavní změnou bude, že oběť zabije vraha (stejně jako u Hitchcocka). Větší překvapení nás ovšem čeká o pár minut později, kdy je vrah identifikován jako někdo jiný, než jsme si mysleli (což se Hitchcocka nestalo).
Poprvé je proti nám použito našeho iluzorního přesvědčení, že nám film sděluje víceméně vše potřebné (podruhé jsme takto překvapeni vraždou ve vlaku). Opětovné užití paralelní montáže během vraždy podněcuje k přehodnocení prvního užití této střihové techniky (Steven věděl tehdy a ví i tentokrát, co se děje s jeho ženou) a rozvíjí motiv Stevenovy potřeby mít kontrolu nad situací (je nervózní, protože se věci nevyvíjejí podle jeho představ): v práci kontrolu ztrácí, v manželství ji brutálně přebírá, v obou případech jsou přitom motivací peníze. Kontrolovat se dokonce snaží i vyšetřování, když mluví za manželku, která se ke slovu dostane až díky tomu, že hovoří rodným jazykem detektiva.
Díky postavě zchudlého umělce, záběrům Sochy svobody jakožto symbolu amerického snu, nebo dialogu policajtů, o tom, jak se mají boháči dobře, je rozehraná mocenská hra obohacena o třídní aspekt. Fabule má ale svým vyzněním daleko k argumentu, že bohatí jsou zlí a chudí dobří. Tak trochu svině jsou zde všichni, chlapi zvlášť. Stejně jako Hitchcok, také Davis důsledně využívá každé poskytnuté informace. Nic se neděje náhodně, málokterý záběr je nadbytečný.
Svůj význam má to, že Emily pracuje pro OSN a ovládá mnoho jazyků, díky čemuž si získá sympatie detektiva a najde vrahův byt. Význam mají detaily klíče, kvůli němuž se Steven později dost zapotí, i teploměru na pečení, zabodnutého nejprve do krůty, posléze do mnohem většího zvířete (černý gastronomický humor jako od Hitche).
Také rytmicky perfektně vyladěná práce s různou mírou vědění diváka a postav (dávkování bodů obratu v cca dvacetiminutových intervalech, stanovení čtyřhodinového deadlinu na přinesení peněz dvacet minut před koncem) ztrácí dech pouze ve chvílích, kdy se příliš snaží o moderní výraz (třeba nadužívanou hudbou nebo ornamentálními krouživými záběry), a v překombinovaném závěru, kdy v krátkém čase dojde k příliš mnoha zvratům.
Zamrzí také, jak ostudně nevyužit naopak zůstal David Suchet. Když se Hercule Poirot poprvé objevil na scéně jako hlavní vyšetřovatel, těšil jsem se, jak Douglasově postavě zatopí. Omyl. Na druhou stranu uznávám, že šlo o moudré vypravěčské rozhodnutí – nerozptylovat naši pozornost tím, že by se zprostředkovatelem informací stala další postava. Řekl bych, že tři hlediska byla k udržení diváka v permanentním napětí akorát. A právě o napětí, ne o nevěře, penězích nebo důvěře, celý tenhle hold Hitchcockovi v prvé řadě je.
Pěkného Valentýna s vaším oblíbeným filmem o dvou a více lidech, kteří se mají rádi.
A Perfect Murder, USA, 1998, r. Andrew Davis, s. Patrick Smith Kelly
O filmu 