Rád bych upozornil na jednu formální změnu, která se odteď bude týkat všech příspěvků majících charakter filmové recenze. Dříve jsem zpravidla celý text pojmenoval jinak než samotný recenzovaný film (pokud možno co nejvýstižněji) a český i původní název filmu jste mohli nalézt hned pod hlavním nadpisem. Nyní bude příspěvek nést jméno samotného filmu (resp. jeho český překlad), za ním bude následovat to, čemu by dříve náleželo místo titulku (případně ještě označení typu Film týdne) a původní i český název naleznete ještě úplně dole, před procentuálním hodnocením. Věřím, že tato změna přispěje k přehlednosti blogu a ke snažší orientaci mezi recenzovanými filmy. Jako zkušební můžete brát již poupravené březnové příspěvky. Děkuji za pochopení a věřím, že tuto změnu sami přijmete coby změnu užitečnou.
Archiv Březen, 2007
Maďarské filmy současnosti i budoucnosti
Revizoři (Kontroll, 2003) *****
Život je všude. Kde je život, tam jsou lidi. Kde jsou lidi, tam je dobro i zlo. Dobro a zlo mezi sebou vede věčnou válku. A režiséři o tom budou do zkázy vesmíru natáčet filmy. Antal Nimród nám nabízí pohled mezi prapodivnou komunitu budapešťské podzemky. A je tady život… .
Mohl bych napsat, že tady zase ti dobří bojují proti těm zlým, ale není tomu tak. Zlí jsou všichni, jen někteří více. Jako ve filmech Scorseseho nebo Tarantina. „Tarantinovský“ je rovněž šibeniční humor a vůbec, inspirací ze západu je patrných mnohem víc. Ještě žádný film se však komplet neodehrával v prostředí metra, obyčejného metropolitního metra. Kdo někdy potkal revizora v pražském metru, kdo někdy zakopl o spícího bezďáka, kdo se někdy pár stanic vezl s partou ožralých hooligans, pro toho již žádná další jízda metrem nebude jako dřív (viz. Čelisti vs. moře). Když si odmyslíme mysteriózní přízrak, není tu nic, co by nemohl zažít kdokoliv z nás. Věřím, že i režisér při psaní scénáře vycházel z vlastních zkušeností. Proč by taky ne. Možná i proto, že se jedná o maďarský film, mi připadalo dění v něm bližší než americké historky z podsvětí. Pořád je však třeba mít na paměti slova zaměstnance metra z úvodu filmu: „Následující dění je pouhopouhou fikcí. Veškeré osoby zde zobrazené nemají zhola nic společného s realitou. Je to jenom symbolický souboj dobra se zlem.“ Ano, hodně symbolický, hodně vtipný, akční, napínavý a „cool“.
Revizoři byli v roce 2005 zařazeni do Projektu 100. Do Projektu, v rámci kterého jsou uváděny filmy vesměs legendární, kultovní, geniální, nadčasové, filmy které mají stále co říct. Pro někoho je toto možná synonymem nudy, ale ne všechny zábavné filmy jsou hloupé a naopak. Ostatně přesvědčte se sami. Nastupte si do půlnočního expresu a nechte se svézt až za hranice vlastní představivosti. Na konečné stanici doufám pochopíte, proč tento maďarský přízrak není hoden menšího než nejvyššího hodnocení.
nezapomenutelné: hlavní hrdina konečně poznává pravou tvář pravdy a navždy (navždy?) opouští svět pod zemí
Taxidermia (2006) ****
„Pojmenovali po mně techniku zvracení“ – touto větou se může pochlubit jeden z hrdinů trojgenerační maďarské výpovědi o době a lidech. Tři období, tři lidé, tři pohledy do nejzazších zákoutí jejich nitra (někdy doslova). Děda – válka, sebeukájení. Otec – hluboký socialismus, obžerství. Syn – současnost, vycpávání. V sérii nechutných výjevů souvisejících se zálibami těchto tří jedinců se zrcadlí dobové poměry, nálada společnosti i způsob nahlížení na určitá tabuizovaná témata.
Taxidermia totiž bez okolků všechna možná tabu bourá a logicky je mnohými označována za samoúčelnou nechutnost, která chce pouze rozpoutat vášnivou diskuzi. Logicky možná, ale oprávněně? Opravdu mě několik scén přimělo vyloudit na tváři lehce pokřivený úsměv coby obranný mechanismus proti zvracení. Vyloženě vtipných scén zde přitom není mnoho, pokud jsem se smál, pak asi stejně, jako když se smějete při něčím pádu do septiku a zároveň se vám dělá nevolno při představě, že byste byli na jeho místě. Přesto jsem se prapodivně dekadentním způsobem bavil a zvráceně se těšil na každou další “na blití“ scénu, doufaje, že my zase o chlup objasní podstatu díla. Což se skutečně dělo.
Není to hloupý film, jenom k určitým tématům přistupuje s větší odvahou, než na jakou byli dosavadní filmoví diváci zvyklí. Jestli si György Pálfi zaslouží uznání za “posunutí možností kinematografie“ ukáže teprve čas, ale ať už budeme mít k obsahové stránce jakékoliv výhrady, formální zpracování zaslouží jednoznačný obdiv. O jasnou špičku jde nejenom na východoevropské poměry. Stejně jako se Taxidermia tématicky netýká pouze zemí bývalého východního bloku a má jasně patrné nadčasové tendence. Tohle se odvažuji tvrdit již dnes a za dalších deset let…? Uvidíme. Čtyři hvězdičky přitom nedávám jenom za to, že snímek celkem natvrdo říká, kým ve skutečnosti byli téměř všichni komunističtí funkcionáři. 🙂
nezapomenutelné: poslední epizoda – životní dílo nejmladšího syna a rovněž mnoho jiných scén, které jinde zaručeně neuvidíte
Film týdne (20)
Slyším, ale poslouchat nebudu
Žít si svůj život, pokojně a nerušeně. Chodit do práce a být věrný státu. Dělat to, co považuji za správné. Jenže jak dlouho? V reálném životě asi věčně, obzvlášť pokud jste oddaným a spolehlivým pracovníkem německé STASI, ve filmu jenom dočasně, protože diváci potřebují kladné hrdiny. Píše se rok 1984, odborník přes zvukovou techniku Gerd Wielser seznamuje skupinku studentů s praktikami využívanými při výslechu domnělých kapitalistů a už si brousí zuby na další nevinnou oběť, kterou bude odposlouchávat tak dlouho, dokud na ní něco nevyhmátne. Tou obětí by měl být dramatik Georg Dreyman, jeho hry jsou až příliš nevinné, jeho manželka až příliš krásná, obojí vzbuzuje pozornost současného ministra kultury Hempfa.
Když jste svině a máte moc, nevěstí to nic dobrého pro všechny kromě vás. Každý je potencionálně podezřelý, kdo má být zničen, zničen bude, bez ohledu na fakta, fakta nikoho nezajímají. Rok 1984 ve východním Berlíně nebyl rokem o nic veselejším než rok předchozí či rok následující, nebyl rokem o moc odlišnějším než stejný rok v jiné komunistické zemi, v jiné zemi jen s přivřením obou očí označitelné za socialistickou (jak v jedné scéně vtipně podotkne hlavní hrdina „někdo s tím socialismem musí začít“). Byl to však rok, kdy jeden „dobrý“ člověk pomohl jiným „dobrým“ lidem. Uvozovky jsou zde skutečně na místě, tento film není morálně černobílý, ačkoliv Wieslerův přerod působí skoro pohádkově. Dramatik, kterého se Wiesler rozhodne od určitého okamžiku krýt a falšovat kvůli němu hlášení je – lidově řečeno – libovým frajerem, co si o to říká. Jeho manželka chce hlavně zas a znovu vystoupit před svým obecenstvem, ať to stojí, co to stojí. Je zajímavé pozorovat, co udělá doba s ní a co s Wieslerem, oba projdou jistou změnou, oba se stanou jiným člověkem, ale ani jednomu to v konečném důsledku neprospěje.
Film se nesoustředí pouze na drama tří osob, na dobu nahlíží v širším sociálně-politickém měřítku, aby v závěru, situovaném do již demokraticky smýšlející doby, naznačil nevýraznost změn, ke kterým došlo. Svět je plný paradoxů, které pravděpodobně nikdy zcela nevymizí. Zlo, ať už v jakkoli koncentrované podobě a jakkoli rafinovaně maskované, zde bude pořád a pořád bude v rukou i myslích těch nesprávných, jakožto příliš zodpovědnou funkcí pověřených. Je to předně film o lidech, teprve potom o době, ve které žijí.
Životy těch druhých trvají skoro dvě a půl hodiny, mluví se v nich hodně a navíc německy. Jakkoli to bude vzhledem k předchozí větě znít divně, není to film nudný, zdlouhavý či jinak nepřežitelný. Pro Floriana Henckela von Donnersmacka se jedná o debut na poli celovečerního filmu, dobu, o které film vypráví zažil spíše okrajově, v podstatě vůbec (narodil se roku 1973 v Západním Německu a část dětství strávil v New Yorku), film přesto působí velice autenticky. Dobové prvky nepůsobí rušivě, jsou jaksi mimochodem kdesi na pozadí, což příběhu přispívá na univerzálnosti, takže skutečně můžeme mluvit o politické satiře s přesahem do současnosti. Donnersmack režíruje svižně, zámořské vzory kopíruje často, ale nenápadně a s citem. Film má úžasný spád, dokáže vás vcelku záhy pohltit. Scény napínavé, až zarýváte nehty do sedačky, jsou rozumně míchány se scénami poklidnějšími, občas proloženými nějakým tím vtípkem. Herci byli typově přesně vybráni, brzy je jasné, komu držet palce, komu možná držet palce a koho v duchu proklínat.
Mám tu drzost napsat, že je to film až neevropsky dobrý, na evropské filmy žánrově nebývale vyhraněný a podobně jako film americký trpící neduhem v podobě mnoha konců (i když tentokrát mají přinejmenším dva z nich logické opodstatnění). Vytýkat Životům, že se chtějí líbit, že chtějí být pro všechny a že toho sdělují mnohem méně, než na co jsou evropští intelektuálové zvyklí, má podobný smysl jako vyčítat krávě, že její maso nechutná jako květák, ehm, nebo něco v tom smyslu…
Vzpomněl jsem si na: Rozhovor, Poslední dny Sophie Schollové, Good Bye, Lenin (V této nově zavedené a doufám že pravidelné „rubrice“ bych chtěl uvádět jeden, dva, či několik filmů, které mi daný snímek asocioval, rozhodně nepůjdou o nic ve smyslu „pokud se vám líbilo, zkuste…“, je to čistě subjektivní dojem, který by vám měl přiblížit pojetí, myšlenku, náladu toho kterého filmu a možná ani to ne, jednoduše mě baví pátrat v paměti, kde už jsem něco podobného viděl, tak jest 🙂 )
Životy těch druhých *****
(Das Lebens der Anderen, 2006)
Herecké výkony: 85%
Scénář: 90%
Režie: 90%
Celkové hodnocení: 90%
Ve filmech je možné vidět všechno možné. Od věcí zcela běžných a denně vídaných po výjevy, při nichž vyvstávají oprávněné obavy o psychickém zdraví režiséra. Cílem následujícího žebříčku přitom není vybrat ze všech filmových režisérů ty největší (promiňte mi ten výraz) „úchyláky“, nýbrž tvůrce, jejichž fantazie, neboli obrazotvornost, neboli imaginace je nevídaná a těžko pochopit, jak je různé scény vůbec mohly napadnout. Snažil jsem se přitom nevycházet pouze z jediného filmu a výjevů v něm obsažených, nýbrž z četnějšího výskytu všelijakých pozoruhodností. V závorce je vždy uveden jeden konkrétní příklad režisérovy imaginace.
11 režisérů s největší imaginací
- Tim Burton (Karlík a továrna na čokoládu – veverky eliminující špatné ořechy)
- Hayao Miyazaki (Cesta do fantazie – lázně bohů)
- Terry Gilliam (Kletba bratří Grimmů – kůň je nejdříve infikován jakousi havětí, aby poté vrhl síť na malou holčičku a následně jí celou pozřel)
- Peter Jackson (Pán prstenů: trilogie – převést celý Tolkienem vymyšlený svět z papíru na plátno a naštvat tím co nejméně fanoušků předlohy, to Jackson zvládl na jedničku)
- David Cronenberg (Moucha – kterak se z člověka stane moucha, myslím že netřeba dalšího komentáře)
- Guillermo del Toro (Faunův labyrint – stvoření z Druhého úkolu, to se skutečně musí vidět!)
- George Lucas (Star Wars – Lucas měl na rozdíl od Jacksona tu výhodu, že na plátno převáděl vlastním mozkem vytvořené universum, ale stejně, všichni ti emzáci…)
- Fritz Lang (zde výjimečně vycházím pouze z jediného díla, které však v podstatě nadefinovalo naprostou většinu zákonitostí sci-fi žánru – Metropolis)
- Andy a Larry Wachowští (Matrix – bratři sice vykrádali, kde se dalo, nicméně to všechno dokázali fascinujícím způsobem poskládat dohromady, vyzdvihnout si zaslouží přinejmenším Neovo „vytáhnutí“ z Matrixu do reality)
- Stanley Kubrick (2001: Vesmírná odysea – Valčík ve stavu beztíže, dokonalost sama)
Don Juan 21. století
Muž v teplákovce sedí na pohovce… a sedí… a sedí… a sedí….. Vítejte v zatím posledním filmu Jima Jarmusche.Onoho muže právě opouští v pořadí již pátá milenka, oním mužem je Don Johnston s posmutnělou tváří Billa Murraye. Don „Juan“ Johnston není moc veselým společníkem, vlastně je to looser jak vyšitý. Až se člověk diví, že dokázal okouzlit takový zástup pěkných žen, ale nepředbíhejme.
Cosi jako zápletka (i když to je hodně silné slovo) se objeví společně s dopisem v růžové obálce na růžovém papíře, jehož obsah nedokáže osobu natolik flegmatické povahy jako Don příliš rozhodit. Podle tohoto anonymního textu má devatenáctiletého syna, který se jej pravděpodobně vydal hledat. Don neví s kým jej má, je mu to jedno a nebýt agilního souseda Winstona, je mu to jedno dodnes. Winston je totiž detektivem amatérem (resp. chtěl by jim být) a podobnou příležitost, kterak si ověřit své schopnosti, si nehodlá nechat ujít. Po chvíli přemlouvání se mu podaří přimět Dona ke spolupráci a vysílá jej sesbírat v rámci návštěv svých ex-přítelkyň co nejvíce použitelných důkazů. Jedna z nich to být musí, jenže v tomto filmu skutečně není důležité která. Jestli Laura (Sharon Stone) se svou dcerou – lolitou Lolitou, jestli Dora (Frances Conroy) se svým manželem a nadměrnými porcemi mrkve, jestli Carmen (Jessica Lange) se svými výřečnými zvířaty, či snad drsnými motorkáři obklopená Penny (Tilda Swinton).
Don se vydává na cestu, s každou ženou vede tu delší, tu kratší dialog, pak se vrátí do svého městečka a po jednom mnohoznačném setkání film končí. Bude to znít neuvěřitelně, ale není to nuda. Od podobného námětu by člověk čekal, že hlavní hrdina projde určitým vývojem, že pozná a lépe pochopí svou minulost, poučí se ze svých chyb a stane se lepším člověkem. Což o Zlomených květinách nemůže platit již z toho důvodu, že končí příliš brzy na to, abychom zjistili, jestli je to pořád ten stejný Don Johnston. Tady jde hlavně o nostalgickou atmosféru, o pocity člověka, který tak trochu proti své vůli rekapituluje dosavadní život a zjišťuje, že nic nezjišťuje, lépe řečeno, nechává na divákovi, aby zjistil, co vlastně zjistil. Ke Květinám lze přistupovat jako k osobní terapii, abyste ji mohli podstoupit, nemusíte být nutně náruživým svůdcem.
Jarmusch buduje atmosféru výsostně pomalými scénami, ve kterých se toho vždycky děje tak akorát a které jsou vyšperkovány nepopsatelnými vtípky, jakoby úmyslně nevypointovanými. Obrovskou zásluhu na správném fungování scén typu „muž čeká v letištní hale a mlčí“ má Bill Murray, který zde své bezeslovné, trpce úsměvné klaunovství ze Ztraceno v překladu vypiplal k naprosté dokonalosti. Již dlouho jsem si něčí herecký výkon tolik nevychutnával. Murray je v každé scéně perfektní a právě díky němu řadím Dona Johnstona k nejvtipnějším i nejtragičtějším postavám filmového plátna zároveň.
Z výše uvedeného byste mohli nabýt dojmu, že Zlomené květiny jsou čurinou k popukání, jenže není tomu tak. Je to primárně smutný film, kterému aby vás také rozesmál, musíte zcela podlehnout, nechat se jim pohltit. Jedině pak pochopíte, proč jsem při závěrečné scéně, kdy se Don ocitá na pomyslné křižovatce svého života, propadl bezmála extatickému nadšení.
Zlomené květiny ****
(Broken Flowers, 2005)
Herecké výkony: 95%
Scénář: 80%
Režie: 80%
Celkové hodnocení: 85%
Film týdne (19)
Zhasněte světla, přicházím
Představte si, že nic nevidíte. A teď si představte, že někdo usiluje o váš život. Není to moc příjemná představa, viďte? Jenže právě v takovéto situaci se ocitá hlavní hrdinka tohoto klasického thrilleru. Díky zdařilé režii Terence Younga můžete tento děsivý zážitek spoluprožívat s ní.
Mladá žena Susy, která vlastně není tak mladá, jelikož jí hraje tehdy osmatřicetiletá Audrey Hepburnová, před nedávnem přišla o zrak a teprve se učí s tímto handicapem žít. Velkým pomocníkem jí je přítel Sam, fotograf. Sam jednoho dne přinese domů panenku, kterou mu na letišti vnutila jistá slečna. Jak už to v thrillerech chodí, v panence je pašovaný heroin, heroin který chce za každou cenu získat trojice vůbec ne hodných chlapíků. Susy o panence ví, jenže neví kde je, neví to ani Sam, který momentálně musel někam odjet za práci. Těžko si představit lepší výchozí situaci: nevidomá žena, sama doma, tři kriminálníci za dveřmi.
Ač se film odehrává téměř celý během jediného odpoledne, scénář je přiměřeně zašmodrchaný, aby udržel vaší pozornost po celou dobu. Způsob, jakým se zmíněná trojice bude pokoušet získat onu panenku je možná zbytečně komplikovaný, nicméně z dané situace vytěžuje maximum. Rozehrávají dechberoucí hru, jejíž pravidla zcela znemožňují větší šanci na úspěch nevidomé osoby (když přehlédneme pár do očí bijících logických kiksů, viz. spoileroidní koutek). Susy však není úplně hloupá, naivní a důvěřivá, kromě toho má přinejmenším tu výhodu, že zatraceně dobře slyší a k tomu, aby se mohla pohybovat nepotřebuje světlo (což je nádherně demonstrováno v posledních minutách zahalených zčásti do naprosté tmy). Způsob, jakým scénář staví na jejím handicapu hraničí s morbiditou, souvisí s tím i můj největší problém s tímto filmem. Dokázal jsem si jej totiž velice živě představit jako ztřeštěnou komedii. Stačilo, aby zloději byli větší sympaťáci a hlavní hrdinka větší hlupačka. Námět k tomu opravdu vybízí. Navíc ten Alan Arkin, kterého mám stále zafixovaného jako pošahaného kapitána ruské jaderné ponorky z komedie Rusové přicházejí, Rusové přicházejí…(ne že by zde nevzbuzoval hrůzu).
Tento film však není vtipný, ani trochu ne, což mu jenom prospívá. Má výtečnou atmosféru umocněnou kongeniální hudbou Henryho Manciniho. Přesné herecké obsazení. Audrey přesvědčivě ztvárnila ženu, která ač nevidí, je dostatečně prozíravá, aby se nenechala zabít, pouze mi vadila její vychrtlost. Typem své postavy připomíná inteligentní hrdinky, jenž tolik sedí Jodie Fosterové (pokud jste viděli Úkryt, jistě si na něj párkrát vzpomenete). Čekej do tmy je prvotřídním psychologickým thrillerem, který vychází z mrazivě dokonalé myšlenky a zpracovává ji neméně děsivým způsobem. Celý se odehrává v prostoru jediného bytu, kde povětšinou vedou dvě osoby dialog, přesto je obtížné od něj odtrhnout zrak. Pokud chcete vidět krotší verzi závěrečné scény Mlčení jehňátek nataženou skoro na dvě hodiny filmového času a hlavně, pokud na to máte nervy, užijte si tento klenot americké kinematografie.
Spoileroidní koutek: Zde bych chtěl pouze poukázat na jeden fakt, který mě ke konci celkem iritoval a to, proč jim Susy tu panenku nedala, když už jí měla a věděla, že jí chtějí? Vždyť nebyla v přímém ohrožení života a že si zrovna ona – nevidomá – chtěla hrát na hrdinku? Nicméně chápu, že takhle už to v podobných filmech chodí a že od nich člověk nesmí očekávat striktně logické chování postav. Logických zaškobrtnutí jsem zaznamenal více, ale nechci být za rejpala, protože jsem si snímek jinak náramně užíval, takže proč kazit zážitek jiným.
Čekej do tmy ****
(Wait until Dark, 1967)
Herecké výkony: 85%
Scénář: 85%
Režie: 85%
Celkové hodnocení: 85%
- Podívejte se na libovolný film. Pokud možno na takový, jehož sledování vám nezpůsobí akutní bolesti fyzického či psychického rázu a pochopení jehož obsahu vám nebude činit vážnější potíže.
- Sežeňte si cár papíru, popř. kamennou tabulku a odpovídající psací proprietu. (Ti technicky zdatnější nechť dají přednost Billovu Wordu).
- Výrazně nadepište název viděného filmu.
- Recenzi začněte vtipným úvodem, který se nemusí týkat přímo daného filmu, ale měl byl případného čtenáře oslovit. Rozhodně nezačínejte slovy: „Narativně experimentální ladění balancuje mezi irealitou a realitou a budí dojem neustálého navracení se k procesuální stránce transcendentního vyprávění.“ Nejen, že to nedává smysl, ale ty kvocienčně méně obdařené by vaše hra na intelektuály mohla hned z počátku odrovnat.
- Následovat by mělo stručné seznámení s dějem filmu, kdy se u jednotlivých postav pro přehlednost doporučuje do závorky psát jména jejich herců s případnými filmy, ve kterých již hráli. Není důležité zacházet do detailů, stačí do odstavce zhustit první půlhodinu filmu a naznačit, jakým směrem se děj bude ubírat.
- Teď už by všem mělo být jasné, o jaký žánr se jedná a kdo v tom hraje, na řadě je režisér a seznámení s jeho předchozí tvorbou, tedy i zařazení současného díla do kontextu děl ostatních.
- Šikovným a nepříliš nápadným můstkem se pokuste přejít k analýze samotných kvalit díla. Ať už zoufalým výčtem kladů a záporů či sendvičovým prokládáním toho, co se vám líbilo a co nikoliv. U této části je důležitá znalost podobných filmů, neboť nemáte-li s čím porovnávat, těžko něco zkutíte. Nezapomínejte, že recenze je o subjektivním názoru, takže psát, že ten který film se mi líbí, protože mu Franta Játro z Horní Mřenky udělil pět hvězdiček z pěti, má stejného smyslu jako hledat Vietnamce v rákosí (to byl blbý vtip, uznávám). Snažte se kritizovat v míře a nezaujatě, bez zbytečného emočního podbarvení. A mějte na paměti, že žádný film není ve všech ohledech špatný… tedy, málokterý film.
- Ukončete kritiku a všechny své názory a myšlenky sjednoťte do smysluplného závěru. Ten, kdo si jej přečte, by si měl udělat jasný názor na to, zda se mu zrovna tento film bude či nebude líbit. Jako bonus můžete přihodit „technické“ informace zahrnující popis štábu, popř. bodové/číselné ohodnocení a jakýsi verdikt jednou větou postihující všechno vaše předešlé snažení. Pokud však nechcete, aby se práce stala zbytečnou, těchto „instantních textíků“ se vyvarujete. Člověk je od přírody tvor líný a vždy bude preferovat přečtení jedné věty před větami padesáti.
- Ještě jednou si důkladně pročtěte, co jste spáchali a opravte případné hrubky. Pokud po sobě text nemůžete rozluštit a nedokáže to ani přizvaný kryptograf, zkuste se ještě jednou zamyslet nad správností volby živit se psaním. Je plno jiných, mnohem zábavnějších způsobů jak se znemožnit. Platí, že korekce často mnohé zachrání.
- Gratuluji, právě jste stvořili svůj první text nápadně podobný filmové recenzi! Cvičte se a tužte se a časem možná vyhrajete Pulitzera. (To byla jen kapka ironie na závěr 🙂 ).
„Nemám rád kryptonit“
Ten pocit. Ten pocit, který začal s prvními tóny Williamsova hudebního motivu (úvodní titulky pro jednou nebyly ošizeny!) a odezněl až několik minut po skončení…
Superman se vrátil se vší parádou, jenže na Zemi se během jeho pětileté absence mnoho věcí změnilo. Lidé se stali cyničtějšími, nevěří na spasitele. Supermanova někdejší přítelkyně, novinářka Louis Laneová má získat Pulitzerovu cenu za článek „Proč svět nepotřebuje Supermana“, kromě toho je šťastně ženatá (žádný násilnický alkoholik) a má dítě. Tohle opravdu nevypadá jako začátek patetického amerického blockbusteru, ale nenechte se zmást. Bryan Singer nechtěl natočit temnou, realistickou komiksovou adaptaci , chtěl natočit poctu původnímu Supermanovi, což dle mého mínění zvládl na stodeset procent. Když si plníte dětské sny, je těžké nenechat se příliš unést a nenatočit splácaninu obsahující vše, co jste měli na původním filmu rádi, plus to, co máte rádi vy. Což mistrovsky zvládl Peter Jackson (ale nechci se zde nikomu pošklebovat 🙂 ).
Superman se vrací je natočen zhruba tak, jak by byl stejný scénář za stejné peníze natočen před třiceti lety a navíc přidává pár příjemných inovací. Plán ďábelským tempem hláškujícího padoucha je tím správným způsobem megalomanský, načasování příletů muže z oceli v těch nejkrizovějších momentech nemá chybu, stejně tak přehnanost jeho schopností. Nečekejte svižnou akční jízdu, bude se hodně mluvit (ne zrovna ducha povznášejícím způsobem), budou se řešit vztahy mezi hlavními hrdiny i úloha superhrdiny v 21. století. Přesto je těžké označit jedinou minutu filmu za málo velkolepou. Peníze do něj vložené jsou vidět, ne sice tak nápadně jako v jiných velkoprodukcích, ale jsou. Psychologická rovina navíc není rušivá a nový Superman netrpí podobou schizofrenií jako začínající Batman (z půlky psychologický film, z půlky za vlasy přitažená akce). Opravdu temná scéna je v celém filmu pouze jedna, ale zato vskutku hypersuperboží (označme ji třeba „konečné řešení supermanské otázky“). Režii je těžké něco vytknout, Singer dokáže standardní scény, potencionálně označitelné za trapné klišé, natáčet nadstandardním způsobem a mj. díky němu jsem se po celou, odvážně okázalou stopáž nenudil. Herecké výkony kladných postav nepřekonávají originály, Bosworthová není na Supermanovu holku dostatečně pohledná a Routhova kudrlinka příliš nápadně sálá čímsi hřejivě lidským (ačkoliv chápu, že zrovna tuhle stránku Supermanovi osobnosti nemohl Singer nezdůraznit 🙂 ). Spacey si roli Lexe Luthora vychutnává skoro stejně požitkářsky jako Gene Hackman, novým hereckým objevem by mohla být Parker Posey coby Luthorova sličná společnice Kitty (ač ji táhne na čtyřicet).
Ano, Superman se vrátil, je to stále stejně roztomile naivní trotl jako před dávnými časy, ale tak ho máme rádi, tak to má být. Někteří hrdinové se hodí do každé doby, i když na nás v každé době budou působit poněkud odlišným způsobem. Pokud s tím (dusíc se cynickým smíchem) nesouhlasíte, zcela to chápu. Nejsem idealista, jenom mě baví se jím jednou za čas stát.
A ten pocit… bylo to nadšení.
Superman se vrací ****
(Superman Returns, 2006)
Herecké výkony: 70%
Scénář: 80%
Režie: 90%
Nostalgie: 100%
Celkové hodnocení: 85%
Film týdne (18)
Takový malý český úlet
Dlouho tomu. Dlouho tomu, co jsem byl posledně v kině na českém filmu. Až nyní jsem se nechal nalákat veskrze pozitivními recenzemi Vratných lahví. Nečekal jsem po jejich přečtení něco víc? Čekal? Sám nevím.
Jana Svěráka považuji za nejtalentovanějšího českého režiséra současnosti, který – což je důležité – dokáže se svým talentem náležitě zacházet. Dokáže být úsměvně nostalgický (Obecná škola), akčně parodizující (Akumulátor 1), pohodově odpočinkový (Jízda), oscarově dojemný (Kolja) i okázale velkolepý (Tmavomodrý svět). Vratné lahve si ze všech zmíněných filmů něco vypůjčují a přitom jsou projektem originálním a skýtajícím mnohá překvapení. Pravda, mohlo by jich být více.
Josef Tkaloun (Zdeněk Svěrák) je učitel možná přísný a žactvem právem titulovaný coby „Ždímák“, nicméně zásluhou několika desítek let praxe učitel, kterého se vyplatí poslouchat. Vratné lahve přesto začínají v okamžiku, kdy přeteče míra jeho trpělivosti a ochoty svádět každodenní boj s přidrzlými fracky a ze školy odchází (prostě tam už není rád). Nikoliv do důchodu, jak by se mnozí mohli domnívat, nýbrž za dalšími životními zážitky. Pan Tkaloun totiž v žádném případě nehodlá strávit podzim svého života čtením nahromaděných knih a dokud mu budou síly stačit, bude se vehementně snažit vyhýbat osudu svých vrstevníků („jsou buď senilní, nebo mrtví“). Navzdory značné nelibosti manželky Elišky (Daniela Kolářová) i pětašedesáti letům na krku, přijímá práci kurýra. Tím jeho boj s nevyhnutelně se blížícím stářím teprve začíná.
Ano, Vratné lahve jsou další milou, lidskou, nikoho neurážející komedií, tedy zástupcem mnohými tolik nenáviděného, specificky českého, subžánru. Na zápornou postavu zde nenarazíte, všichni vyzařují cosi „hřejivě lidského“, Zdeněk Svěrák především. Neřeší se žádná velká dramata, jenom obyčejné každodenní starosti spojené s pokročilým věkem. Kdesi pod povrchem přesto můžete s vynaložením nepatrné snahy najít cosi trpčejšího (když člověk stárne a stává se ve vlastních očích tvorem zbytečným…) a také konec bych se zdráhal označit za happy end. Je to film ze života, je to film plný pravdivých emocí a milého humoru. Nikdo po sobě nenávistně nekřičí, na různé lidské prohřešky je zde nahlíženo s laskavostí Svěrákům vlastní. Zkrátka a dobře, ono „hlazení po duši“ činí Vratné lahve po delší době českým filmem, který je příjemné sledovat. Pokud hledáte tíživé existenciální drama plné zákeřných hajzlů, s hrdiny v bezvýchodných situacích, budete se tentokrát muset poohlédnout jinde.
Scénář Zdeňka Svěráka opět hýří vtipným a inteligentním humorem, někdy by jej ovšem nemuselo být tolik. Velice zvláštně například působila téměř groteskní scéna pádu z kola, stejně tak přílišná doslovnost při snaze dát nám najevo, jak moc Tkalounovi “ujel vlak“ (slušný pán, kterého bolí zuby, rychlovarná konvice). Jisté obavy u mně vzbuzovaly všude zmiňované erotické sny. Dnes je velice snadné podřídit se komerčnímu tlaku a sklouznout na úroveň laciných teenagerských komedií či naprosto pokleslého Kameňáku. Ve Svěrákově podání ovšem nepůsobí lascivně aniž by ztrácely na erotičnosti. Celé dějová linie s bývalou kolegyní Ptáčkovou (Nela Boudová) na mne však působila nejtrapněji a několikrát mne napadlo, zda-li tohle mají zrovna Svěráci, potažmo jejich diváci, zapotřebí.
Ač jsou to právě sny, které lze považovat za nejsnazší cestu k leitmotivu celého snímku. Jak ostatně napovídá krapet zbytečný doslov ve vlakovém kupé. Předcházející scéna s horkovzdušným balónem navíc nepatří k těm nejšťastněji zvoleným závěrům (lépe si s ukončením podobně pojatého příběhu dle mého názoru poradili tvůrci Babího léta), i když je v ní shrnuto vše podstatné a dává pravý (či zbytečně doslovný?) význam Tkalounovým “úletům“. Svěrákovu plynulému vypravěčství nejen zde napomáhá kamera Vladimíra Smutného vznášející se v oblacích již od prvních minut. Napomáhá mu také píseň Jaroslava Uhlíře Ani k stáru (která se moc dobře poslouchá a tvůrcům nejspíš bylo líto zařadit ji pouze pod závěrečné titulky), napomáhá mu rovněž celý ansábl Divadla Járy Cimrmana v rolích senilních dědků, na rozdíl od Tkalouna smířených se svou úlohou ve společnosti. Vratné lahve tak působí skoro jako nějaký “rodinný“ projekt, nicméně stále je tady dost místa i pro diváka. Pro diváka bez rozdílu věku, pohlaví či životních zkušeností… jen mě napadá, jestli mají Lahve šanci oslovit svým humorem také zahraniční publikum? Stárnutí je sice záležitost mezinárodní, ale odlišnými kulturami vnímaná odlišným způsobem. Nebo snad má jít o ryze domácí, “neexportní“ artikl?
Předposlední odstavec bych chtěl věnovat hereckým výkonům. Během sledování Vratných lahví mne napadlo, jak to u nás vlastně je s tím dělením herců na dobré a špatné, když ti obecně považováni za dobré hrají v každém významnějším českém filmu? To je tak snadné je “nalákat“? Nebo prostě berou všechno?(Čímž nechci nějak degradovat věhlas jména Jan Svěrák). Macháček, Budař, Vilhelmová, Vetchý, Landovský – tihle všichni skvěle sekundují ústřední manželské dvojici. Sousloví „Ty vole“ by málokdo dokázal vypouštět z úst s takovou noblesou jako Jiří Macháček. Jan Budař jako „Úlisný“ (tedy ten, který pracuje u lisu) rozhodně jenom nefigurkaří. Tatiana Vilhelmová ve své roli trpitelky-sektářky dokázala prozářit i těch pár scén. Mimořádně umírněný Pavel Landovský byl vhodně vybrán do role pana „Mluvky“, jehož role v příběhu je mnohem významnější než by se mohlo zdát. A konečně Zdeněk Svěrák s Danielou Kolářovou, téměř bezchybně se doplňující dvojice bývalých kantorů snažící se vzájemně vystát toho druhého. Jejich společné scény patří k tomu nejlepšímu, co Svěrák – otec napsal a Svěrák – syn zrežíroval. Jsou vždy vtipné a zároveň bolestně pravdivé, nebazírují pouze po povrchu, je znát, že byly napsány člověkem s mnohaletými životními zkušenostmi, jednoduše nepostrádají emoční sílu, aniž by sklouzávaly k prvoplánovému patosu. Kdyby takto působil celý film…
Posílat vás do kina na nové Svěráky snad ani nemá smysl, pouze se sluší podotknout, že po delší době není třeba jít na český film jenom proto, že je český. Což je na tom celém asi úplně nejlepší.
Vratné lahve (2007) ****
Herecké výkony: 90%
Scénář: 85%
Režie: 80%
Celkové hodnocení: 85%
Jeden film dokáže změnit svět. Žvásty? Nejspíš, ale za podívání nic nedáte. Doporučení Nepříjemné pravdy je tím nejmenším, co můžete pro záchranu naší planety udělat, což taky dělám. 🙂
O filmu 