Archiv Červen, 2008

Filmy jako konzumní zboží

Posted: 28. 6. 2008 in DVD, různé

Dobrý den, prosil bych deset deka tlačenky, čtyři klobásy a šest filmových DVD.

Pasivně tapetují výlohy naprosté většiny trafik. Je jich mnoho, je jich ohromné množství a je těžké je přehlédnout, je těžké jim odolat. To šílenství začalo zhruba před rokem a půl, vydavatele novin a časopisů hromadně políbila múza, načež jim došlo, jak rapidně navýšit počet prodaných výtisků: „přibalíme k nim DVD“. Na kvalitě nesejde, lidé skočí po čemkoliv. Za tu cenu… Samotná tiskovina se stává irelevantní, důležitější je najednou její příloha. Každý si může za pár stovek během pár týdnů sestavit filmotéku čítající několik desítek titulů. Narůstá počet sběratelů, kteří ovšem v mnohých případech sbírají pro samotné předměty, ne pro jejich smysl. Jiní kupují, protože je to „in“. Na filmy se nedívají, není čas. Věří, že čas časem bude. Nebude.

Nebudu tvrdit opak, také jsem několikrát neodolal a za směšnou cenu si pořídil výsledek mnohaměsíční dřiny stovek lidí, zkomprimovaný do kulatého disku, zabalený do nedůstojného kusu kartonu. Ale ten pocit viny, když dáváte necelou polovinu stokoruny za Oscarem oceněné drama, ten není moc příjemný. Ignorovat pocity, držíc se oblíbené (ne)logiky „neváhej a nakupuj, dokud to stojí, co to stojí“, dávno mi na „papírová“ DVD nestačí vyhrazený pořadač. Nelze vedle sebe přeci stavět tu slast, když si za těžce vydřený peníz koupíte pětidiskovou kolekci Kmotra v luxusním balení a s hromadou bonusů, a zvláštní nejistotu, když v supermarketu do vozíku k rohlíkům přihodíte jen sporadicky maskovanou placku, mnohdy nevalné technické kvality a téměř vždy bez bonusů. Možná to vnímáte jinak, sám se však nedokážu přenést přes svou platonickou lásku k filmu a nevnímat tenhle byznys jako něco amorálního. „Prostě to není fér!“, chce se mi zakřičet s tvrdohlavostí a naivitou malého dítěte.

Co přesně přiměje dennodenně tisíce lidí k filmům jinak lhostejných ke koupi filmových DVD? Tipnul bych si, že nejhlavnějším důvodem bude cena. Zatímco před pár lety byl film na DVD víceméně zbožím pro fajnšmekry (a blázny), kterým nebylo líto vysolit za jeden jediný snímek svého srdce i třímístnou částku, nyní je přístupný masám. A masy neváhají. Podle posledních statistik nadšení bohudík opadává. Lidé již nekupují všechno, pouze něco. Začínají si vybírat. Začínají rozpoznávat kvalitní filmy od těch nekvalitních. Mnohdy jim v tom zjevně pomáhá Československá filmová databáze, kde profily bez rozmyslu chrlených titulů patří k nejnavštěvovanějším. Snad také vydavatelé pochopí, že pozvolna odeznívá největší boom a chtějí-li si nadále zvyšovat zisky, pak kvalitou na úkor kvantity. Má víra ve více „HQ“ edicí typu reflexovského FilmX neskomírá, sílí. Jako u čehokoliv jiného, nejspíš i zde platí univerzální „časy se mění“. Několik následujících měsíců ukáže, zda-li k lepšímu.

Reklamy

V přístavu (IMDb TOP 250)

Posted: 26. 6. 2008 in klasika

Žebříček nejlepších filmů na Mezinárodní filmové databázi mnohým slouží coby poměrně spolehlivá a porůznu prohlubovaná studnice kvalitních filmů, ne všechny jsou však známe jako takový Kmotr či Forrest Gump. Rozhodl jsem se proto jednou za čas zaměřit na některé z těch dobře umístěných, ale ne až tak populárních. Drama V přístavu se již nějakou dobu drží v první stovce, na ČSFD jej zatím ohodnotilo „pouze“ něco přes 300 uživatelů.

V přístavu

Elia Kazan nepatřil v Americe 50. let k nejoblíbenějším filmařům. Jako bývalý člen komunistické strany vypovídal v rámci „honu na čarodějnice“ před McCartyho Výborem pro vyšetřování neamerické činnosti. Mnozí kolegové pociťovali jeho zradu natolik intenzivně, že při Kazanově přebírání Oscara za celoživotní dílo roku 1999 odmítli aplaudovat. Jako určitou formu omluvy přitom můžeme vnímat právě drama V přístavu, řazené některými kritiky k tomu nejlepšímu z klasického Hollywoodu.

Prvním impulsem k následnému natočení filmu byla série novinových článků Malcolma Johnsona o vyděračství v New Yorských docích. Scénář začal psát Arthur Miller, ovšem poté co proběhl výslech a Kazan získal statut nežádoucí osoby, pozdější autor Hustonových Mustangů si svou práci vyžádal zpět. Kazanovi nakonec s realizací vyhlédnutého tématu pomohl umělec potýkající se se stejným „McCarthyovským stigmatem“ Budd Schulberg.

Šéf odborářů Johnny Friendly (Lee J. Cobb) má nábřeží kdesi mezi New Yorkem a New Jersey plně pod kontrolou. Co na tom, že jeho aktivity nejsou z nejlegálnějších, že mají mnohdy mnoho společného s místní mafií, policie proti jeho rejdům nic nezmůže – všichni svědci se pod hrozbou násilí drží hesla „deaf and dumb“ (hluchý a hloupý). O nekalosti Johnyhho činnosti zjistí své bývalý boxer Terry Malloy (Marlon Brando), jehož bratr Charley (Rod Steiger) je bossovým právníkem. Terry pomůže vylákat potenciálního donašeče na střechu, odkud je chlapec shozen dolů a zabit. V rámci zachování cti by Terry mohl říct pravdu a riskovat svůj život, prozatím hledá útěchu u kněze (Karl Maiden) a sestry mladíka, k jehož smrti přispěl (Eva Marie Saint). Jak z tohoto nelehkého morálního dilematu vybruslí?

Stejně jako jiné filmy z padesátých let, V přístavu pracuje s paranoiou z okamžiku, kdy se celá společnost upírá k jedinému hrdinovi, který jim ukáže správnou cestu. Poté, co Terry podá důkazy, najde své ptactvo kompletně zmasakrované, což jej naštve víc než bratrova smrt. Politický přesah snímku již nemá svou dávnou svěžest, ale některé paralely k panující náladě v americké společnosti jsou stále zjevné. Strach z komunismu i z těch, kteří komunisty pronásledovali. Právě pátrání po svědcích zločinů, nikoliv přímo po jejich pachatelích bylo pro Ameriku paralyzovanou náhlým nárůstem organizovaného zločinu typické.

I bez přemítání nad politicko-sociálními souvislostmi před námi stále stojí působivý příběh o zradě a vykoupení. Nezanedbatelný podíl na síle vzbuzovaných emocí mají bezesporu herci. Brandovo realistické herectví à la Stanislavski nebylo snad nikdy dřív ani později tak fascinující. Hraje uhlazeného drsňáka, pro něhož představuje zrada zrádců jediné východisko z obtížné situace. Jeho „velká řeč“ ze závěru filmu chytá za srdce bez jakéhokoliv patetizování. Mimořádný talent pro herectví předvedla také debutující Eva Marie Saint, v jejíž filmografii byste marně hledali sensačnější výkon.

V přístavu bylo komerčním hitem a magnetem na Oscary. Odvážný film, který jde k jádru žhavých věcí a dokáže dojmout. Oscarů bylo nakonec osm. Cokoliv si myslíte o Kazanovi, případně o jeho alibismu v souvislosti s tímto filmem, musíte uznat, že podobně něžných, přesto tvrdou realitu vystihujících dramat nevzniklo mnoho.

V přístavu
(On the Waterfront, USA 1954)
délka 108 minut

režie: Elia Kazan; scénář: Budd Schulberg; kamera: Boris Kaufman; hudba: Leonard Bernstein; hrají: Marlon Brando (Terry Malloy), Eva Marie Saint (Edie Doyle), Rod Steiger (Charley Malloy), Lee J. Cobb (Johnny Friendly)

některá ocenění: Oscar pro Nejlepší film, Nejlepší režii, Nejlepšího herce v hlavní roli (Marlon Brando), Nejlepší herečku ve vedlejší roli (Eva Marie Saint), Nejlepší scénář, kamera, střih, výprava; BAFTA pro nejlepšího zahraničního herce (Marlon Brando; Zlatý glóbus za nejlepší režii a kameru; Stříbrný lev z Benátek pro Kazana

umístění v TOP 250 (k 26.6. 16:04): 89.

NFS – 39 (Gladiátor)

Posted: 25. 6. 2008 in videa

Nezapomenutelné filmové scény

OBSAHUJE SPOILERY

Ať si je Gladiátor jaký chce, z toho konce mě vždycky mrazí. Kombinace Maximus + pšenice zatím nezklamala.

gladiator

Cena za něžnost *****

Posted: 23. 6. 2008 in film týdne

Film týdne (81)

Cena za něžnost

Pláč a smích a smích a pláč

Taky rádi nostalgicky vzpomínáte na chvíle, kdy jste prvně zhlédli své později oblíbené filmy? Cenu za něžnost, poprvé viděnou řádku let zpět v nestoudném dopoledním čase na nejmenované tuzemské stanici, si budu navždy pamatovat jako jeden z prvních (kdoví, ne-li první) filmů, při nichž jsem si festovně pobrečel. Napodruhé již zážitek nebyl natolik intenzivní, leč brečel jsem zas. Ale zároveň si vychutnával všechny ostatní přednosti tohoto brilantního dramatu k pár pousmáním, případně mimořádně hořké komedie. Záleží na perspektivě. Životní perspektiva Emmy (Debra Winger), mladé nezaměstnané ženy, je momentálně jednoznačně příznivá. Brzy opustí svou matku, brzy se vdá za Flapa (Jeff Daniels). Podle ní roztomilý univerzitní profesor, podle její svobodné matky Aurory (Shirley MacLaine) nespolehlivý floutek. Aurora není nejlepší matkou. Ví o tom, ovšem ve snaze být matkou lepší činí vše ještě horším. Tak jako tak, jejím radám není radno nepřikládat žádnou váhu.

Po svatbě následují děti, po dětech dům daleko od dosavadního domova. Opuštěnost „hnízda“ Aurora řeší ostýchavými známostmi s muži, jejichž pravé povahy zanikají pod nánosem přetvářky. Zásadní zlom do jejího život přinese teprve její soused, bývalý astronaut, nynější promiskuitní alkoholik Garrett (Jack Nicholson). Teprve po patnácti letech autonomního žití vedle sebe zjišťují, že jim sblížení nejspíš bylo souzeno. Neboť, jak známo, protiklady se přitahují. Výstřelky upjaté Aurory s mnohem živelnějším Garrettem se stávají vděčným tématem matčiných telefonátů s permanentně těhotnou dcerou. Zatímco jedna muže nachází, druhá ho ztrácí. A další, mnohem krutější tragédie teprve mlčky čeká za dveřmi.

Cena za něžnost je tak trochu ženský film pro muže, anebo možná mužský film pro ženy. Autorem románu i scénáře je muž, režisérem je muž a neexistence patriarchy, hlavy rodiny, je jedním z hlavních témat filmu, který lze vnímat také jako strastiplné hledání vhodného partnera. Chybějícího mužského elementu. Jestli si konec přeberete jako „všichni chlapi jsou k ničemu“, anebo jako „najdou se i výjimky“, záleží jenom na vás a nejspíš i na vašem pohlaví. Jádro příběhu každopádně tvoří komplikovaný vztah dvou žen, s jistou nelibostí zjišťujících, kolik toho mají společného. Není těžké si domyslet, že Aurora je taková jaká je, protože si musela projít podobnými peripetiemi, jakými si zrovna prochází Emma. Nejsilnější scény filmu obstarává právě vzájemná konfrontace MacLaineová a Wingerové. Od hádek, přes „pelíškovské drbání“ až k příliš pozdnímu pochopení. Obě dvě dámy hrají s maximálním důrazem na přirozenost a v intencích scénáře přecházejí od komediálních k vážnějším tvářím. Velká škoda, že na Oscara byly obě nominované v téže kategorii. Ani jedna ani předtím ani poté již nehrála s obdobným nasazením (nebudeme-li počítat muzikální výkony MacLaineové, kde šlo spíše o nasazení fyzické).

Jednoduchý jazyk snímků Jamese L. Brookse (kterého si tak rád pletu s rovněž režírujícím Albertem Brooksem) nám umožňuje lépe zachytit jemnou drobnokresbu postav. Těch mužských, stejně tak těch ženských. Bez pochopení alespoň jejich základních pocitů přijde film mnohým příliš všední, nenápaditý a ve své podstatě nudný. Tohle nejspíš platí o naprosté většině „pocitových vztahovek“. Minimálně z těch Brooksových je tato nejlepší. Výtečně vybalancované rodinné drama, které rozesměje i dojme. Nevadí mi, že má poměrně blízko ke kýči. I kdyby bylo jejím primárním cílem přimět své diváky k využití krabice papírových kapesníků, Cena za něžnost stejně jako současné jihokorejské romance dokazuje, s jakou grácií lze k tolik vysmívanému žánru romantických dojáků přistupovat.

Cena za něžnost (Terms of Endearment, USA 1983)
délka 132 minut

režie a scénář: James L. Brooks; kamera: Andrzej Bartkowiak; hudba: Michael Gore; hrají: Debra Winger (Emma Greenway), Shirley MacLaine (Aurora Greenway), Jack Nicholson (Garrett Breedlove), Jeff Daniels (Flap Horton)

95%

jak hodnotí jinde: ČSFD (87%), IMDb (7.3), RT (89%)

Mild Movies

Posted: 19. 6. 2008 in různé, tipy

Jde to i mile

Ovzduší nasáté napjetím každou chvíli naruší ohlušující rány střelných zbraní. Drsní týpci v černých oblecích bez rozmyslu sejí do okolí kulky svých automatů. Au! Zrovna to schytal jeden nezúčastněný civil. Sprška krve zbarvila objektiv kamery do ruda. Jiná scéna: Oběť je připoutána ke středověce nepohodlnému křeslu, v ústech má roubík, její křik přesto tlumeně uniká do éteru. Blíží se řízek v řeznické zástěře, v jedné ruce kleště, v druhé skalpel, který natrénovaným chvatem vráží oběti do… Fuj! Dost brutálních filmů plných nesmyslného násilí! Dost černých komedií, který si neváží krás našeho světa! Dost explicitní erotiky a politicky nekorektních vulgarismů! Není přeci nad to, dopřát si nějaký krásňoučký, pěkňoučce miloučký, lidsky hřejivý filmík, při němž si nanejvýš trochu pobrečíte, ale po jehož zhlédnutí bude převažovat pozitivní pocit, kdy budete mít na okamžik všechny rádi a život vám bude připadat tááák krásný.

Dobrá, přiznávám, jsem zlý cynik. Neznamená to ovšem, že bych koukal výhradně na „zlé“ filmy. Každopádně bych preferoval kvalitní podvratnou morbiditku před nekvalitním syntetickým zbožím o krásných princích a princeznách, jež ke štěstí přišli. K těmto titulům mám odpor, leč i v blíže nespecifikovaném žánru „vlídný film“ lze nalézt pár mimořádně kvalitních kousků. Následující přehled vznikl ze snahy vybrat ty nejlepší. Hlavní podmínkou byla absence násilí ve větším rozsahu (jinak by byly vyeliminovány i tituly jako Forrest Gump a Cesta do fantazie), sprosťáren, otevřené erotiky, snahy o vyvolání depresivní nálady. Humor, romantika, slzy dojetí a dobré konce žádoucí, nikoliv povinné. Výběr nebyl tak snadný, jak by se mohlo zdát.

malé, krásně obyčejné filmy

2 dny v Paříži (2007)
Dan in Real Life (2007)
Garden State (2003)
Juno (2007)
Little Miss Sunshine (2006)
Once (2006)
Přednosta (2003)

neškodná, chytrá i roztomilá romantika:

Když Harry potkal Sally (1989)
Láska nebeská (2003)
Prázdniny v Římě (1953)
Siworae (2000)
Zápisník jedné lásky (2004)

filmy, na jejichž konci budete brečet (na 97%):

Cena za něžnost (1983)
Marathon (2005)
Moment to Remeber, A (2005)
Život je krásný (1997)

jednoduše kouzelné podívané:

Amélie z Montmartru (2000)
Cesta do Fantazie (2001)
Hvězdný prach (2007)
Most do země Terabithia (2007)
Život je krásný (1946)

o chlapcích, mužích, starcích a jejich snech:

Billy Elliot (1999)
Forrest Gump (1994)
Frajer Luke (1967)
Jak na věc (2002)
Příběh Alvina Straighta (1999)
Tootsie (1982)

Uvnitř tančím (2004)

a na závěr dvě nezařaditelné lahůdky:

Rodinný krb (1970)
Věčný svit neposkvrněné mysli (2003)

Příště zase zpět do reality (čili o nějakém hnusném krváku).

NFS – 38 (Generál Patton)

Posted: 18. 6. 2008 in videa

Nezapomenutelné filmové scény

Strhující proslov George C. Scotta na téma „zač bojujeme“. O obsahu jeho vět si můžete myslet cokoliv, ale po stránce herecké je to něco úžasného.

patton

Letní pecky

Posted: 17. 6. 2008 in různé, tipy

aneb jak přežít a užít parné dny

Pětatřicet stupňů ve stínu. Sluncem opražená záda probodávají ostré paprsky. Dusno asociuje dýchání ve vakuu. Čúrky potu stékají po těle. Škvaření. Ledové kostky roztály, osvěžující nápoje došly, klimatizace, mrcha jedna, chcípla. Poslední naděje se rozprostírá na obzoru jako oáza uprostřed pouště. Klimatizované multikino! Jenom vybrat vhodný film, při němž dáte odpočinout jak tělu, pozvolna přecházejícímu do kapalného skupenství, tak mysli, velice vzpurné, jde-li o přemýšlení.* Tady je pár tipů pro blížící se měsíce, buďte připraveni:

26.6.
Již příští týden vezmou naše kina čelním útokem Angelina Jolie, Morgan Freeman a James McAvoy. V akční smršti Wanted ruského režiséra Timura Bekmambetova (Noční/Denní hlídka) si McAvoy zahrál v rutinně zatuhlého nuďase, který se díky dvěma mentorům (Jolie, Freeman) doví cosi o rodinném podniku svého otce. Jak napovídá trailer, bude se střílet. Bude se hodně střílet. Film byl podle stejnojmenného komiksu z nemalé části natáčen v České republice.

3.7.
Den před dnem nezávislosti vstoupí do kin bok po boku mí dva největší favorité. Oba komediálně akční, jeden lákající na animovanou zvířenu, druhý na Willa Smithe. Kung Fu Panda by dle prvních kritik mohla být po řadě „pásovek“ opět solidně zmáknutým animákem pro celou rodinku a Hancock mistra epileptických akcí Petera Berga (Světla páteční noci, Královstí) slibuje krom velkoleposti také jiný pohled na život jiného superhrdiny.

10.7.
Premiérová dvojice z tohoto dne buď hodně zklame, nebo hodně potěší, nebo, což je nejhorší varianta, zapadne do průměru. Po nadšení chladících odkladech by si měla svých patnáct (a věřme, že i víc) minut slávy vychutnat Báthorička, velkonákladné „přepsání“ pověsti o Čachtické paní Jurajem Jakubiskem – Bathory. Trailer nic moc, ale může to se všemi svými papírovými přednostmi být naprostý propadák? To už spíše špiónská komedie Dostaňte agenta Smarta, která krom bezpochyby úžasné performance Stevea Carella přinese příběh založený na americkém seriálu ze 60. let. U nás samozřejmě nikdy neběžel.

17.7.
Ti, jež od adaptace komiksu Hulk v péči Anga Leeho očekávali mega podívanou po zhlédnutí filmu povětšinou s obtížemi hledali ta správná invektiva. Jejich žáhu by po pěti letech mohl zchladit Neuvěřitelný Hulk v režii z řetězu utrženého Francouze Louise Leterriera (Utržený ze řetězu, Kurýr 2). Co zní slibně, na scénáři se spolupodílel představitel titulní role Edward Norton. Méně mainstreamovou zábavu pravděpodobně nabídne další „divná“ komedie Michela Gondryho (Věčný svit neposkvrněné mysli, Nauka o snech) Prosím přetočte, v níž Jack Black začne zářením svého mozku nechtíc mazat videokazety, jejichž obsah se následně rozhodne po svém znovu natočit.

24.7.
Do kin jde druhý film Akta X s výmluvným podtitulem Chci uvěřit. Nechci.

31.7.
Celých sedm let po druhé Mumii vznikla Mumie třetí. Její podnázev Hrob dračího císaře zavání čímsi šikmookým, což potvrzuje obsazení Jeta Liho nebo Michelle Yeoh. Nebude pochopitelně chybět ani Brendan Fraser. Kdo ovšem chybět bude, a kdo by mne na jinak zcela nelákající podívanou jistě nalákal, je Rachel Weisz. Nu, zdá se, že někdo v tom Hollywoodu přece jen ještě disponuje špetkou soudnosti. Režíroval Rob Cohen (Rychle a zběsile, xXx).

7.8.
Už i ti největší optimisté/cynikové pravděpodobně přestali věřit fámě, že oficiálně mrtvý Heath Ledger vystoupí s ďábelským smíchem a v masce Jokera na premiéře Temného rytíře. Neznamená to však, že půjde o špatný film. Christopher Nolan se již nějakou dobu profiluje coby režisér inteligentních akčních thrillerů a není důvod nevěřit v jeho schopnosti v souvislosti s batmanovským rendezvous číslo dvě (i když vlastně pět). No a muzikál Mamma Mia! podle muzikálu Mamma Mia!? Šestý smysl mi říká, že Meryl Streep by ve filmu blbějším než lumík nehrála, ale semínko pochybnosti v tomto případě vyrostlo v dosti košatý strom. Hairspray z loňského roku byl poměrně kvalitní, někdo si totéž myslí o hudbě ABBy, tak uvidíme.

14.8.
Do tuzemska dorachotí oplešený WALL-E (česky sofistikovaně přeloženo jako VALL-I), nový film Pixaru, který, bude-li nadále platit „Pixarovka od Pixarovky lepší“, přesáhne svými kvalitami měřitelné hodnoty a pár kritikům, nemajícím co kritizovat, způsobí srdeční kolaps.

21.8.
Máj v srpnu? Globální oteplování vážně postupuje tak rychle?

28.8.
Komedie ze sklonku léta s neskutečně dementním českým názvem Zohan: Krycí jméno Kadeřník bude pravděpodobně neskutečně dementní, ale pro její spjatost se jménem Judd Apatow věřím, že dementní tím vtipným způsobem. A kdyby snad ne, je zde celá hromada nezmíněných titulů, kterým můžete dát přednost a které vás svým artovějším zaměřením bezesporu nakojí. A taky jsou zde Vary a Uherské hradiště a… prostě PRÁZDNINY!

*(ale buďme realisté – stejně budou celé léto padat kroupy, prokládané vydatnými bouřkami)

Hrob světlušek ****

Posted: 16. 6. 2008 in film týdne

Film týdne (80)

Hrob světlušek

Lidskost

Plechovka (od) sladkých bonbónů – jak prostý a účinný symbol hrůz Japonska za druhé světové války. Objekt, do nějž dívenka Setsuko vkládá poslední naděje, když společně se svým starším bratrem Seitou nemá co jíst a kde složit hlavu. Plechovkou vše začíná, plechovkou vše končí. Prach jsi a v prach se obrátíš.

Matka umírá, otec bojuje, oni hledají útočiště. Musí překonat vlastní strach, musí najit jídlo, chtějí-li přežít. Nikdo jim nepomůže, každý má dost vlastních starostí. Válka je krutá. Válka vám nezajistí náhradní ubytování předtím, než vám vezme střechu nad hlavou. Válka vám neporadí, kde hledat pomoc předtím, než pohltí oba vaše rodiče. Něco vás bolí, trpíte – žijete. Nic necítíte, netrpíte – jste mrtví. Vyberte si.

Japonci jsou nemilosrdní, jde-li o přenášení válečných traumat na filmové plátno. Dokonce i v animované podobě. Hrob světlušek začíná v okamžiku smrti hlavního hrdiny, kterou budete nejspíš zpětně vnímat jako ten nejradostnější okamžik celého filmu. Konečně klid. Již žádné další bombardování, hladovění, nepřející příbuzní, nehezké kožní choroby… . Autoři nicméně vypichují primárně ty světlejší okamžiky sourozeneckého přežívání, výrazně kontrastující se vším tím zlým okolo. A hádejte, co vyvolávají spontánní projevy života v agonicky naříkající zemi. Správně, pláč.

Kooperuje-li jeden film s malými dětmi a válkou, těžko se vyhne nařčení z kýčařství a prvoplánové hry na city. Hrob světlušek mi velmi připomínal Benigniho Život je krásný, se dvěmi výraznými rozdíly – není úsměvný a nebrečel jsem u něj. Ne, že bych k tomu neměl blízko, ale snaha dojmout je opravdu příliš zatvrzelá a málo nepředvídatelná.

Několik momentů bylo nicméně příliš silných, aby i ta nejcyničtější bestie zůstala lhostejnou. Když dá Seito volný průchod dlouho potlačovaným emocím a bez jakýchkoliv zábran se rozpláče, když Setsuko v rukou nechtíc rozmáčkne světlušku… ve hraném filmu by to nejspíš nefungovalo, zde to i díky geniální práci animátorů funguje bezchybně. Celky i detaily, postavy i prostředí, oheň i voda, vše animované do nejmenších detailů, s důrazem na realističnost až naturalističnost (smrtí načichlý lazaret činí ještě děsivějším hemžení bílých larev).

Jakožto vyspělé filmařské dílo studia s mimořádně dobrým renomé (Ghibli) se Hrob může směle měřit s jinými epickými válečnými filmy. Má postavy, kterých politujete. Příběh, který chytne za srdce. Hloubku, kterou byste nečekali. Nezačíná a nekončí u zjednodušujícího „válka je špatná“, táže se po příčinách, medituje nad následky. Nádherný, přesmutný film.

Vzpomněl jsem si na: Život je krásný (1997), Pearl Harbor, Dopisy z Iwo Jimy

Hotaru no haka (Japonsko, 1988)
délka 93 minut

režie: Isao Takahata; hudba: Michio Mamiya; kamera: Nobuo Koyama

85%

jak hodnotí jinde: ČSFD (88%), IMDb (8.1), RT (89%)

NFS – 37 (Gauneři)

Posted: 13. 6. 2008 in videa

Nezapomenutelné filmové scény

Obsahuje SPOILERY!

Pokud nic jiného, tuhle scénu si z režijního debutu Quentina Tarantina zapamatuje snad každý. Nic pro slabší nátury.

The Savages *****

Posted: 9. 6. 2008 in film týdne

Film týdne (79)

The Savages

Žij s lidmi, zemři sám

Žijí a jsou intelektuálně činní na východním pobřeží Spojených států. Oba procházejí krizí středního věku. Jsou svobodní, bezdětní a deprimovaní. Právě se dozvěděli, že postupující stařecká demence jejich otce, žijícího s přítelkyní (mrtvolného vzezření) ve slunné Arizoně, o sobě dává vědět společensky nepřijatelným způsobem.

Wendy Savageová (Laura Linney), dramatička, žije v New York City, marně shání grant pro svou hru a v rámci zdravého sexuálního života pravidelně souloží s ženatým mužem. Jon Savage (Philip Seymou Hoffman), doktor filozofie, přednáší o divadelní koncepci Bertolta Brechta, žije v Bostonu a nemá odvahu oženit se s polskou přítelkyní, které brzy vyprší vízum. Lenny Savage (Philip Bosco), jejich otec, svým exkrementálním uměleckým projevem právě nevědomky učinil první krok ke stmelení roztříštěné rodiny.

Mrtvolné vzezření Lennyho přítelkyně se stane opodstatněným, když tato dáma během šlechtění nehtů (čtěte manikúry) vypustí již delší dobu skomírající duši. A protože byl Lenny fakticky vzato jejím podnájemníkem a je krapet problematické být podnájemníkem mrtvé osoby, dostávají Wendy a Jon krom stávající čtyřicítky a depky na krk ještě vlastního otce. Nelze napsat „Přesně tohle jim scházelo ke štěstí“ a nemyslet to ironicky.

Pro člověka pracujícího, dokonce ani pro člověka pracujícího doma, není snadné postarat se o člověka nepracujícího, ba co víc, plně odkázaného na druhé. Třebaže tak nečiní s kdovíjakým elánem (neboť Lenny taky nebyl kdovíjaký super táta), hledají sourozenci v rámci svých bídných finančních možností to nejideálnější místo pro poslední týdny, měsíce, roky otcova života. A přitom si stačí sdělovat věci, na které po dlouhá léta neměli čas. Nebo jej jednoduše mít nechtěli?

Kdo je lepším rádcem a kritikem v jedné osobě než váš bratr? A který psychoanalytik vám dokáže nahradit otevřený rozhovor s vlastní sestrou? Sourozenci Savageovi zjišťuji, na co již dávno zapomněli – je dobré mít se komu svěřit, na koho obrátit. Uvědomují si, že jsou jako dva o sebe opřené sloupy uprostřed pusté planiny. Uvědomují si, jak bylo pošetilé soustředit veškerou svou energii do práce, která poslouží pouze úzké skupině odborníků. Uvědomují si, proč lidé žijí a proč lidé umírají. Ale neuvědomují si to všechno příliš pozdě?

Smrt je v této hořkohořké komedii všudypřítomná. Nezávisle tvořící Tamara Jenkins pravděpodobně na základě vlastních zážitků zkoumá, proč z ní (totiž ze smrti) máme takový strach. Čím nás fascinuje a přitom odpuzuje do té míry, že v záležitostech s ní souvisejících předáváme všechnu zodpovědnost do rukou druhých, za danou práci placených? Je cosi absurdního a cosi trpce pravdivého na dotazu k vlastnímu, žijícímu otci, kterak zacházet s jeho mrtvým tělem. Nad věcností, s jakou režisérka/scenáristka pojala okamžik odstřihnutí od veškerého pozemského trápení, tiše žasnu, netuše, smát-li se, či plakat.

Snad nebudu ani příliš paušalizovat, když napíšu, že ty nejzajímavější americké filmy posledních let vyplouvají do světových vod z přístaviště jménem Sundance Film Festival. Můj svět, Průvodce k rozpoznání tvých svatých, Přednosta stanice, Grace is Gone, Malá Miss Sunshine, O Schmidtovi… . Právě k posledně jmenovanému snímku mají nejblíže Savageovi, další počin, jehož tvůrci mohou za oscarové nominace poděkovat Robertu Redfordovi. S tragikomedií Alexandra Paynea mají společné pozvolné tempo vyprávění, melancholickou atmosféru a excelentní herecké výkony.

Laura Linney (Láska nebeská, Oliheň a velryba) i Phillip Seymour Hoffman (Capote, Než ďábel zjistí, že seš mrtvej) hrají dvě nešťastné existence, dva nudné lidi, kteří nejspíš nikdy nebudou slavní, nebo nějak výrazně úspěšní v tom, čím se živí. Za využití široké škály emočních prostředků je hrají mimořádně přesvědčivě, což film dělá ještě smutnějším. Věříte, že někdo takový skutečně žije a dennodenně bojuje s faktem, kým je, čeho dosáhnul. Nemusí přitom nutně bydlet v Americe, ale třeba v sousední ulici.

Detailní prokreslování charakterů a jejich v ještě větších detailech tkvící proměna mnohé přiměje k ocejchování Savageových nelibým slůvkem „nuda“. Jsem nicméně přesvědčen, že všímavý divák, který umí (a chce) naslouchat, nebude tímto filmem o věcech příliš vážných, aby byly brány vážně, zklamán. Jenom je to, obávám se, film, který nevyznívá dost pozitivně, aby mohl být někdy plně doceněn. Což je však zároveň důvod, proč (si) jej cením na rovných pět hvězdiček z pěti.

P.S. Savageovi se do našich kin zatím nechystají a jejich vydání na DVD také není na spadnutí – inu, pomož si sám. 🙂

The Savages (USA, 2007)
délka 113 minut

režie a scénář: Tamara Jenkins; kamera: W. Mott Hupfel III; hudba: Stephen Trask; hrají: Laura Linney (Wendy Savage), Philip Seymour Hoffman (Jon Savage), Philip Bosco (Lenny Savage)

90%

jak hodnotí jinde: ČSFD (75%), IMDb (7.6), RT (90%)