Temná komedie o tom, že každý zestárne, ale ne každý dospěje.
Režisér Jason Reitman si získal přízeň diváků neodolatelně pozitivním kraťasem Věříme v Boha (2000) a trojicí filmů o hrdinech, kteří sice neztělesňují vzory morálky, ale nakonec prozřou a učiní správné rozhodnutí. Po komedii o lobbistovi tabákové společnosti (Děkujeme, že kouříte, 2005), těhotné teenagerce (Juno, 2007) a muži, který se živí tím, že zaměstnancům velkých firem oznamuje, že dostali výpověď (Lítám v tom, 2009), měl původně natočit adaptaci melodramatické knihy Joyce Maynardové Sváteční víkend. Kvůli odkladu ale získal čas realizovat další scénář feministické striptérky z Minneapolis, držitelky Oscara za scénář k Juno Diablo Cody.
Kdyby autorkou scénáře nebyla žena, snadno by mohlo jít jen o tuctovou komedii o looserovi, který se chopí své druhé šance, bezezbytku naplňující nesmyslný (pakliže není míněn ironicky) český název Znovu a jinak. Dovolím si paušalizující domněnku, že žádný scenárista (muž) by si dnes podobně negativní protagonistku napsat nedovolil. Také v případě, že by hlavním hrdinou byl muž, film by lehko zapadnul coby další sprostá bromance o zoufalci, který si neví rady se životem. Nedokonalé, leč pravdivé ženské postavy už dnes nebudí takový rozruch jako někdy v 90. letech (seriály jako Girls nebo Orange is the New Black jsou jich plné), ale stále představují důvod, proč nějakému filmu věnovat zvýšenou pozornost. Zvlášť, když tu postavu hraje nekorunovaná bitch queen filmového plátna Charlize Theron (hlavně kvůli ní se vyplatí přetrpět například Sněhurku a lovce a její pokračování).
S Charlize Theron obsazenou do hlavní role a finančním zázemím studia Paramount mohl Reitman natočit jednu z nejkousavějších studiových amerických komedií posledních let. Svým brutálně upřímným tónem se jí blíží celovečerní režijní debut Leny Dunham Nábyteček s hrdinkou cca o deset let mladší. Film o špatné postavě, která se nestane lepší – právě třetí akt, nenabízející to, co by většina diváků očekávala, Reitmana údajně přiměl scénář zfilmovat.
Nikdo není dokonalý. Rozvedená sedmatřicetiletá alkoholička Mavis Garyová (Charlize Theron) určitě ne. Život autorky kdysi úspěšných knih pro mladé dospělé (young adult literatura) uvíznul na mrtvém bodě. Došly jí nápady i chuť do života. Kdyby nemusela nakrmit psa, ani se neobtěžuje vstát z postele. Sílu jí dodává zmrzlina, dietní kola a pohasínající naděje na obnovení vztahu s Buddym (Patrick Wilson), jediným mužem, po jehož boku byla skutečně šťastná (nebo tomu alespoň věří).
Když Mavis v mailové schránce přistane fotografie Buddyho čerstvě narozeného potomka, uvědomí si, že nemůže dále ztrácet čas. Sbalí psa a šminky a vyráží do rodného zapadákova, rozhodnuta získat svou středoškolskou lásku zpět. Mavis je necitlivá sebestředná mrcha, kterou nijak netíží, že svou misí může rozvrátit šťastné manželství dvou sympatických lidí. Hlavní pro ni je získat zpět to, co považuje za své vlastnictví. Namísto hledání nového řešení se svou nespokojenost rozhodne řešit návratem do období, kdy spokojená byla. Nerespektuje přitom, že ostatní se na rozdíl od ní ve svých životech posunuli o kus dál. Až na jejího někdejšího spolužáka Matta (Patton Oswalt), který se ani po mnoha letech nedokázal přenést přes zážitek z mládí, kdy byl surově zbit partou homofobů, kteří ho mylně považovali za homosexuála.
S jednou chromou nohou je Matt zmrzačený navenek stejně, jako je Mavis poznamenaná uvnitř. Oba dva sebou navzájem pohrdají podobně jako druhými lidmi a vlastně je to sdílená nenávist, díky které nacházejí společnou řeč a nakonec se jeden před druhým dokáží obnažit víc než před kýmkoli jiným (v doslovném i přeneseném významu). Jestli jste dost velcí cynici, můžete film skrze jejich vztah číst jako temnou love story dvou outsiderů, kteří se vzájemně táhnou ke dnu.
Dlouhodobě chybějící změnu ve vlastním životě si Mavis částečně kompenzuje svými knihami, které jsou – soudě z mimo obraz čtených úryvků – plné vylhaných klišé o druhých šancích a správných rozhodnutích. Prostřednictvím svých postav žila tak dlouho, až ztratila kontakt s realitou a podlehla iluzi, že stejným způsobem jako s hrdiny svých knih může manipulovat i s lidmi ve svém okolí. Jenomže život není pohádka. Život jsou prsní vycpávky, ranní kocovina, jednorázové známosti, příčesek do vlasů, vytahané tričko Hello Kitty a zničující sebeklam.
Díky posedlosti vlastním vzezřením dokáže Mavis podle potřeby změnit alespoň svůj vzhled, když už ne své chování. Je-li třeba, umí zamaskovat stopy totální vyhaslosti („Když necítíš nic“), obléknout si namísto růžových tepláků a zelené mikiny slušivé večerní šaty s velkým výstřihem a přesvědčit ostatní, že se živí jako úspěšná spisovatelka, která dobyla svět. Buddyho postupně zkouší sbalit v různých převlecích podle toho, co si myslí, že od ní očekává – jako sexy dáma, rockerka a matka – aniž by byla ochotna uzpůsobit i své uvažování a zkusit konečně dospět.
Právě vnější zdání úspěšnosti je v závěru důvodem, proč se Mavis dostává zkázonosné rady od Mattovy sestry – podle ní by měla zůstat sama sebou a nic neměnit. Rádi se přesvědčujeme, že druzí jsou šťastnější než my, protože měli lepší příležitosti a více odvahy. Je snazší žít zprostředkovaně a vymlouvat se, proč jsme sami nedosáhli ničeho lepšího, než se vzdát dosavadních jistot a vykročit do neznáma. Mattova sestra si neuvědomuje, že jde o její problém, natož aby jí došlo, že je to také problém ženy, ke které vzhlíží. Postavy, které ve Znovu a jinak nacházejí vzájemné porozumění, jsou looseři, kteří se jen utvrzují ve svém sebedestruktivním životním postoji.
Namísto další hřejivé komedie (hřejivé přitom není ani barevné ladění záběrů) natočil Reitman upřímnou výpověď o třicátnici zaseklé v minulosti, ze které ji zřejmě nevyseká ani bolestivá konfrontace se všemi promarněnými příležitostmi. Přestože posledních dvacet let řeší stále dokola tytéž problémy, poslouchá stále tutéž audiokazetu a jezdí ve velmi podobném autě, Mavis odmítá jakékoli rady a nechce slyšet, že selhala na všech frontách. Po fatálním faux pas během znamenitě vystupňované scény rodinné oslavy možná bude schopna dokončit poslední knihu série, ale sama se z místa zřejmě hnout nedokáže.
Nesympatická postava, které můžete fandit sebevíc (což také budete, protože zlý smích Charlize Theron je neodolatelný), ale která se stejně nezmění. Žádná falešná iluze, že bude lépe. Nezní to lákavě, ale právě díky tomu je Znovu a jinak odvážný, nekompromisní film. Náladu vám nezlepší. Naopak. Budete se cítit „like shit“ (tedy jako Mavis). Ve výsledku to ale může být konstruktivnější pocit než feel good ujištění, že se věci „nějak“ vyřeší.
Young Adult, USA 2011, 90 min, r. Jason Reitman, s. Diablo Cody.
O filmu 