Filmy na Vánoce/vánoční filmy

Bezradně si prohlížíte televizní program na Vánoc, neschopni najít byť jediný ukoukatelný pořad? Zkuste si vybrat z následujícího seznamu, kam jsem se snažil zařadit filmy pro Vánoce vhodné, nikoliv však bezmeznou naivitou překypující a z nichž by si měli dokázat vybrat svého favorita malí i velcí. Pokud snad žádný z uvedených filmů nemáte zrovna k dispozici, přidal jsem pro jistotu i několik televizních tipů, ale to už je opravdu ta poslední varianta (ne že by mezi nimi byly jenom filmy špatné, dobrých 90% procent z nich má však na vánoční televizní vysílání zakoupenou pernamentku). Zajímavý článek o vánočních filmech si pak můžete přečíst zde.

Dojáky

Billy Elliot (1999) – film, který vás roztančí i rozbrečí, ať je váš vztah k baletu a k sentimentální kýčovitosti jakýkoliv
Casablanca (1943) – kultovní kýč, o kterém ví každý, který nicméně každý neviděl
Cena za něžnost (1983) – moc pěkný film s moc smutným koncem
Láska nebeská (2003) – můj osobní favorit číslo 1, tzv. „ultimativní romantická komedie“, která by se mohla velmi snadno stát podobnou vánoční klasikou jako Mrazík
Prázdniny v Římě (1953) – romantická a velmi vtipná klasika, které dodává nadpozemský šarm Audrey Hepburnová
Purpurová růže z Káhiry (1985) – hořkosladká romance Woodyho Allena o opravdových lidech, kteří chtějí mít život jako fikci a těch fiktivních, kteří chtějí život opravdový

Animované

Auta (2006) – ze všech těch skvělých filmů od Pixaru jsem vybral ten nejnovější, dle mého názoru zatím i nejkvalitnější a rozhodně nejlépe naanimovaný
Cesta do fantazie (2001) – jeden z mých nejmilovanějších filmů vůbec, fantastická, slovy ledva popsatelná podívaná
Lví král (1994) – ne zcela typický disneyovský zástupce, film pojatý jako epické drama alá Hamlet, který sice nepostrádá písně a moralizování, jenž však neztratil nic na (lví) síle
Noční můra před Vánoci (1993) – morbidní loutkový vánoční příběh, do kterého je znatelně vryt rukopis Tima Burton
Shrek (2000) – i klasické pohádky jsou docela snesitelné, když si z nich někdo dělá legraci podobným způsobem jako tento dobrácký zlobr, kterého si jistě zamilujete
Wallace&Gromit: Prokletí králíkodlaka (2005) – celovečerní dobrodružství slavné plastelínové dvojky, jehož DVD vydání bych výjimečně vytknul absenci českého dabingu

Rodinné

Harry Potter a Vězeň z Azkabanu (2004) – režisérsky nejlépe sevřená epizoda Harryho, která má šanci uspět i u teenagerů
Knoflíková válka (1961) – ideální film, u nějž se zasměje celá rodina, kdysi běžel na ČT s výborným dabingem
Spy Kids (2001) – nabušená akce zčásti parodující, zčásti vzdávající poctu bondovkám, nejen pro své děti zrežíroval Robert Rodriguez

„Filmy, které vám dají křídla“

Amélie z Montmartru (2000) – na mne sice tolik nezapůsobila, ale znám tolik lidí, kterým změnila život, že jí zde musím uvést
Forrest Gump (1994) – příběh idiota, který byl všude, přežil všechno a všechny a který vás nabije pozitivní energií
Vykoupení z věznice Shawshank (1994) – pokud přijmete vězení jako metaforu života, čeká vás neobyčejně osvobozující zážitek

Ostatní

Pelíšky (1999) – po Spalovači mrtvol můj druhý nejoblíbenější český film s enormně vysokým výskytem zlidovělých scén
Rekviem za sen (2000) – tak tenhle film si pusťte když už budete mít dost všeho toho vánočního optimismu, positivismu a kýčovitosti, vystřízlivíte velmi rychle
Santa je úchyl! (2004) – komedie černá jako nezasněžený asfalt, kterou jsem poprvé viděl 24. prosince odpoledne a Štědrý večer jsem si užil s mnohem větší chutí než kdy jindy
Smrtonosná past (1988) – pokud nevydržíte týden bez akce, dopřejte si tuto „vánoční“ klasiku, kde jsou teroristi masakrováni docela solidním tempem
Ti druzí (2001) – horor, v němž není moc krve, ale zaručeně vás vyděsí

+ Jeden film, který pokud jste neviděli, rozhodně musíte vidět do konce roku

3-iron (2004) – na rozdíl od výše uvedených vám tento film „nedá křídla“, on vás sám povznese někam daleko za hranice lidské imaginace

TV TIPY

24.12., Cesta do pravěku, Prima 11:25
25.12., My Fair Lady, ČT 2 20:00
26.12., Vánoční skřítek, Prima 10:15
26.12., Moulin Rouge, ČT 1 21:30
27.12., Skřivánci na niti, Prima 14:50
27.12., Teorie létání, ČT 2 20:00
27.12., Andrej Rublev, Dvojka 23:00
29.12., Střihoruký Edward, Nova 11:10
29.12., Zrcadlo, Dvojka 22:05
30.12., Slepičí úlet, Nova 16:15
30.12., Stalker, Dvojka 23:05
31.12., Cimrman v říši hudby, ČT 2 16:55

Dopis Ježíškovi

Milý Ježíšku,

moc bych tě chtěl poprosit o vynaložení nepatrné snahy na splnění následujících přání:

• Nechť je zadaptován životopis této osobnosti: Winston Churchill.
• Nechť Woody Allen natočí ještě pár nadprůměrných filmů.
• Nechť se v jednom filmu objeví tyto herečky: Scarlett Johansson, Angelina Jolie, Kate Winslet, Nicole Kidman, Natalie Portman (co tam budou dělat je mi celkem jedno 🙂 ).
• Nechť někdo natočí film podle tohoto seriálu: Black Books.
• Nechť se na českých televizních obrazovkách konečně objeví Futurama.
• Nechť je po dlouhé době do kin uveden mimořádně kvalitní český film.
• Nechť vznikne filmová adaptace knihy 1001 filmů, které musíte vidět, než zemřete :D.
• Nechť již nikdy nevznikne česká teenagerská komedie.
• Nechť je natočená třetí verze Na západní frontě klid (lidstvo už zapomnělo).
• Nechť u nás na DVD vyjdou tyto filmy: Ed Wood, 3-iron, Vlasy, Stezky slávy, Producenti (1968), Dead Ringers, Don’t Look Now, Texaský masakr motorovou pilou (1974).
• Nechť alespoň na ČT 2 nikdy nedávají dabované filmy.
• Nechť si Paul Newman a Robert Redford střihnou ještě jeden společný projekt.
• Nechť vznikne film podle pořádné počítačové RPG, třeba Baldur’s Gate.
• Nechť Ztraceni skončí čtvrtou sérií (je dobré skončit v nejlepším).
• Nechť Vesmírná odysea vystrnadí Vykoupení z věznice Shawshank z prvního místa žebříčku nejlepších filmů na ČSFD.
• Nechť filmové médium existuje ještě alespoň 50, pro jistotu 60 let 🙂

Snad ti nepíši příliš pozdě.

Film týdne (11)

Vajíčko (TV, 1968)

Kolikrát jste probudili svěží a čilí? Zkuste se nad předchozí otázkou důkladně zamyslet – probudili jste se vůbec někdy svěží a čilí? Není to jenom nesmyslná fráze, jenom výmysl vládnoucích vrstev? Zvlášť v té naší, věčně zakaboněné (klidně si dosaďte ostřejší výraz) společnosti? Emil Magis například, ten se nikdy neprobudil svěží a čilý. Do jistého okamžiku to pro něj byl pouhopouhý výmysl jeho přátel majících svou roli v systému. Tím „jistým okamžikem“se stalo Magisovo zařazení se do vajíčka. Co že to je, to vajíčko? Inu, představte si spokojenou maloměšťáckou rodinku – obstojně zaopatřenou, s dobrým bydlem, s pěknými vzájemnými vztahy, to je vajíčko. Kdo by do něj nechtěl patřit. Jistě, najdou se i tací, ale jak dlouho dokáži vzdorovat? Dřív nebo později každý začne usilovat o proniknutí dovnitř. Zpravidla platí, že čím blíž jste k cíli, tím méně vybraných prostředků použijete k jeho dosažení. Stranou jdou všechny zásady, sliby a přísahy. Předpokládejme, že už jste uvnitř, jenže udržet se ve vajíčku něco stojí – co všechno pro něj obětujete? Peníze, lásku, etické zásady? Můžete si namlouvat, stejně jako Magis, že se z vás nestane chladnokrevný, bezohledný pokrytec, ale touha po pevném uchopení své tušené úlohy v systému bude vždy silnější. A co teprve, když zjistíte, že vás život ve vajíčku vnitřně nenaplňuje? Co teď, kam se vrátit, když jste za sebou spálili všechny mosty?

Vajíčko, podle divadelní hry Belgičana Féliciena Marceaua, je nevybíravou kritikou systému, jedná se o televizní inscenací, která mohla těžko vzniknout jindy než v uvolněných 60. letech. Pod slupkou inteligentní konverzační komedie se ukrývá smutné drama o morálním úpadku společnosti směřující k naprosté sebedestrukci. Hlavními tahouny Vajíčka jsou mnohovrstevnatý scénář a Václav Voska. Právě on dokázal dokonale vystihnout pocity a potřeby obyčejného, spořádaného občana, okolnostmi postupně přinuceného zajít do těch nejnepředstavitelnějších extrémů. Téměř po celých sto minut vede dialog, který je spíše monologem, vyčítavě hledí do kamery, v jeho výrazu se mísí šibalství s krutostí, chvílemi mu držíte palce, chvílemi jej odsuzujete, ale nikdy není těžké se s jeho postavou ztotožnit. Právě divák je osobou na druhé straně obrazovky, tedy tím, ke komu Magis promlouvá, s kterým konverzuje aniž by čekal odpovědi. Na ty už si podle vlastního vědomí a svědomí jistě přijdete sami. Zásluhou Vosky je v podstatě nemožné tento film nenávidět, svým kultivovaným přednesem, svým podmanivým vystupováním, si vás získá na svou stranu během prvních pár minut, abyste si pak mohli Vajíčko vychutnávat nejen coby dílo myšlenkově štědře obdařené, ale rovněž jako herecký koncert na té nejvyšší z možných úrovní.

Režie: 70%
Herecké výkony: 100%
Scénář: 95%

Celkové hodnocení: 90%

Zámek hrůzy

1. Láska a smrt (zde nadbývalo jedno áčko, čehož si mnozí všimli, ostatním se omlouvám za svou nepozornost)
2. Lovci lvů
3. Zelená míle
4. Ene Bene
5. Limonádový Joe
6. Lví král
7. Mustangové
8. Obvyklí podezřelí
9. Plechový bubínek
10. Román pro ženy

Jak naštvat filmového diváka

Inspirován dávným britským televizním pořadem „How to Irritate People“, rozhodl jsem se sepsat několik zaručených rad, jak si znepřátelit člověka momentálně sledujícího film Ať už v kině či v pohodlí domova. Mimochodem, pokud jste HtIP neviděli a máte rádi Monty Pythony, někde si to určitě sežeňte, právě budoucí členové této humoristické skupiny jsou nám zde hlavními rádci, ale teď už k samotným tipům:

• Na sledování se dobře zásobte. Zapomeňte však na popcorn, ten je příliš tichý, mnohem účinnější jsou chipsy v co nejšustivějším obalu. Každý jeden plátek zvlášť rozkousněte s pusou otevřenou dokořán a občas si srkněte třeba coly.
• Vždy přicházejte k již sledovanému filmu a to alespoň s desetiminutovým zpožděním, abyste oběť mohli častovat otázkami typu „kdo to jen ten chlápek?“, „a ona je jako jeho manželka?“.
• Afektovaně se smějte v okamžicích, kdy se to od vás neočekává.
• Zásadní dějové zvraty komentujte slovy „to mi bylo hned jasné“ a pokud náhodou znáte pointu, neopomeňte ji spoludivákovi hned zkraje vyzradit.
• Rozhodně si nevypínejte mobilní telefon, který, pokud vám během projekce zazvoní, zvedněte a hovor klidně (a hlasitě) vyřiďte. V případě pouštění filmu na DVD lze takto dosáhnout i dočasného zastavení.
• V nejvypjatějších momentech filmu své oběti nenápadně poklepejte na rameno, případně si hlasitě říhněte či se jinak zvukově projevte.
• Když se budete hodně nudit, zdřímněte si nebo se začněte věnovat jiné, s filmem zcela nesouvisející, aktivitě.
• V kině si vždy kupujte lístek co možná nejvíc doprostřed řady, abyste při opakovaném odbíhání na toaletu vyrušili co největší počet „zažraných“ diváků.
• Úmyslně si ke zhlédnutí vybírejte takové filmy, které nejste kompetentní objektivně hodnotit či vůbec pochopit.
• Nikdy nečekejte až doběhnou závěrečné titulky.
• Po skončení promítání film okomentujte slovy typu „to byla ale kravina“ a případnou ozvu diváka s jiným názorem využijte k vášnivé polemice.

Pokud vám po aplikování všech výše uvedených doporučení nebyla do tváře mrštěna plechovka koly či nějaký jiný těžký předmět s ostrými hranami, bude vaše oběť buďto divákem mimořádně klidným a tolerantním, nebo sice naoko klidným, v duchu však plánujícím krutou pomstu. Probudíte-li se jednou s dřevěným kůlem v srdci, budete vědět proč.

Film týdne (10)

West Side Story (1961) ****

O území newyorských ulic vedou již nějakou dobu boj dvě skupiny mladistvých výtržníků. Americko-polští Tryskáči proti portorikánským Žralokům. Když se zdá, že dojde ke konečnému zúčtování, Portoričanka Maria (Natalie Woodová) potká na diskotéce Poláka Tonyho (Richard Beymer) a je z toho láska na první pohled. Jenže jak dlouho dokáži dva mladí lidé tajit své vzájemné empatie před nepříliš tolerantním okolím? Co když se o jejich vztah začne starat vůdce Tryskáčů Riff (Russ Tamblyn) – shodou okolností Tonyho bratr, a vůdce Žraloků Bernard (Georgie Chakiris) – shodou okolností bratr Marie? Nejen zjevná inspirace Romeem a Julií napovídá, že tato láska ponese přídomek „tragická“.
Jeden z posledních velkých broadwayských muzikálů převedených na filmové plátno se odehrává v současnosti (tedy na počátku 60. letech) a jeho hlavním cílem bylo odtrhnout od televizí zpohodlnělou mládež, neuvyklou chození do kina. Odpovídá tomu věk hrdinů, zakomponování modernějších tanců i obsazení tehdejšího teenagerského idolu Natalie Woodové (v podstatě hvězdy tří filmů, když budeme kromě Rebela bez příčiny a West Side Story počítat také Třpyt v trávě). Film začíná unikátní předehrou, kdy po pěti minutách barevných hrátek z chaotické změti čar vystoupí obrys jednoho z newyorských mrakodrapů a následuje několik působivých leteckých záběrů New Yorku – právě v jeho ulicích vznikla většina exteriérových záběrů. Až na denní pasáže (kterých je minimum), však působí pozadí scén natolik stylizovaně, až je těžké nevnímat jej jako nákladné kulisy.

Důležitější než kde je však co. A čím jiným by co v muzikálu mohlo být než tanečními čísly. Choreografie Jeromeho Robbinse a hlavně verva, s jakou se herci pustily do mnohdy krkolomných kousků, je obdivuhodná. Střihnout si na konci dlouhého (a nepochybně fyzicky náročného) výstupu salto bez nějakých pomocných lan – to chce hodně odvahy. Vtipně byly pojaty rovněž pěstní souboje s perfektním promyšlením každého jednotlivého pohybu. Herecké výkony žel bohu nejsou natolik výjimečné jako ty taneční. Zvláště to skřípe mezi ústřední milostnou dvojici. Beymer schytal ty nejhloupější věty, ale i bez nich působí příliš křečovitě. Woodová je sice dostatečně pohlednou náhradou za původně oslovenou Audrey Hepburnovou, ale jejího šarmu zdaleka nedosahuje, krom toho ji těžko uvěříte Portoričanku – nepomáhá divný přízvuk ani hnědý make-up. Jak už to u muzikálů bývá, herci nebyli hlasově dostatečně nadáni, takže jejich party museli přezpívat profíci.

Jako režiséři filmu se obvykle uvádějí Jerome Robbins, který se postaral o hudební část, a Robert Wise, autor části dramatické. Jeho režie sice není skoupá na občasnou snahu o originální obrazové pojetí (rozostření okolního obrazu při prvním očním kontaktu Tonyho a Marie), vzhledem k rozpočtu snímku nicméně raději příliš nevybočuje z tehdejších standardů a hlavní iniciativu přenechává autorovi původního divadelního muzikálu, tedy i autorovi hudební složky filmu. Leonard Bernstein je dodnes nepřekonanou muzikálovou legendou – nikdy nebyl moc vidět, zato vždy moc dobře slyšet. Za svou mimořádně plodnou kariéru obdržel mimo jiné 13 cen Grammy, 11 cen Emmy, 16 platinových a zlatých desek. Hudba a texty, to jsou dvě hlavní zbraně West Side Story.

Pokud máte rádi okázalé muzikály, které nemusí být nutně opojně rozjásané, pokud jste schopni akceptovat silnou hudbu na úkor slabého scénáře a pokud dvě a půl hodiny zpěvů a tanců nepovažujete za zabitý čas, je tohle váš vysněný film. West Side Story není zdaleka dokonalý, lze k němu mít spoustu výhrad, ale i po těch letech vás dokáže v téměř každé minutě přesvědčit, že těch deset Oscarů bylo zcela zasloužených. Je to film dvěmi slovy „báječný a velkolepý“.

Herecké výkony: 80%
Scénář: 75%
Režie: 85%
Hudba: 90%
Taneční výkony: 90%

Celkové hodnocení: 85%

Hryz mezků

Máte rádi přesmyčky? Ta prapodivná slovní spojení dávající smysl teprve po správném uspořádání jednotlivých písmen? A máte rádi také filmy? Pokud ano, můžete si své schopnosti otestovat na následujících deseti hříčkách, k jejichž vyluštění je však třeba kapku jiný postup než bývá obvyklé. Když například k názvu celého tohoto příspěvku přidáte písmeno „á“ a následně trošku potrápíte své mozkové závity, dostanete Zámek hrůzy. Stejným způsobem lze „vykřesat“ české názvy filmů i z těch níže napsaných nonsensů. Abyste to měli snazší, ztučněné písmeno je vždy zároveň prvním písmenem názvu. Správné řešení zde naleznete do týdne.

1. Karta másla + s
2. Vůl ovci + l
3. Len má zelí + e
4. Ne bene + e
5. On je má lidový + o
6. Vír kál + l
7. Stanovému + g
8. Zvyk líbe líp odře + o
9. Bebuch Plenkový + í
10. Má porno ryže + n

Prohnilý proti prohnilému

Válka policajtů *****
(36 Quai des Orfevres, 2004)

Věčný svit neposkvrněné mysli

Policista ctící veškerá etická pravidla je pojem od reality odtržený podobným způsobem jako člověk omámený LSD. Když už se tím svinstvem jednou prohrabujete, je těžké zůstat jim zcela neposkvrněn. Bylo by hříchem alespoň sem tam nezneužít své pravomoci k nějakému hříchu. Přivydělat si k nuznému policajtskému platu – však ono se to nějak ututlá. A jestliže neututlá? Bude z toho malér, malér o to větší, že zločin spáchal všech zločinců největší postrach. Nevím, jak to chodí ve skutečnosti, nicméně filmy nám „prohnilost“ poldů předkládají již pěknou řádku let. Někdy formou nezávazné komedie (Prohnilí), někdy formou heroické akce ctící tradici „padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina“ (Killer) a někdy jako striktně realistické drama (Sametoví vrazi, Válka policajtů). Tedy, ne úplně striktně (neboť realitu všedních dní je pro film vždy nutno kapku přikrášlit), avšak dost na to, aby vám došlo, v čem spočívá jádro věci, v našem případě třeba organizovaného zločinu. Když chcete chytat velké ryby, potřebujete návnadu, nejlépe menší rybku, ale tu si musíte nejdřív získat na svou stranu. Stejně jako policejní komisař Léo Vrinks (Daniel Auteuil), který brzy (ač jen dočasně) doplatí na své „bokovky“. Věci se dají do pohybu po zpackaném zátahu na gang přepadávající transporty napěchované penězi, při němž vinou zbrklého jednání šéfa Brigády pro boj s organizovaným zločinem Dennise Kleina (Gérard Depardieu) zahyne Vrinksův kolega. Dva bývalí parťáci, nynější rivalové, rozpoutávají ryze osobní válku, v níž brzy půjde o mnohem víc než o to, kdo obsadí brzy se uvolnivší místo policejního šéfa.

Správnej polda

Olivier Marchal se za mladých let nechal zlákat romantickou představou čestného policajta dostávajícího za mříže zákeřné padouchy (se zjizvenými tvářemi, s ústy vydlážděnými zlatými zuby, s mechanickýma rukama zakončenými železnými háky namísto prstů), a nastoupil k zásahové jednotce. Po dvanácti letech aktivní služby toho měl on i jeho žaludek dost, a dal se na herectví. O něco později podle zážitků vlastních a zážitků svých kolegů natočil Válku policajtů, jeden z nejlepších francouzských krimifilmů všech dob. Základní premisa filmu údajně vychází ze skandálu, který v polovině 80.let otřásl základy francouzské policie. Pouze posledních třicet minut nemá podle Marchala s realitou pranic společného. A vlastně není důvod tomu nevěřit. Ani jeden z hlavních hrdinů není vykreslen a priori jako „ten lepší“, ten kterému bychom měli držet palce, ani jeden se navíc nevyznačuje nikterak extrémními charakterovými vlastnostmi. Jsou to jen dva nevýrazní ženatí chlápci, kteří nás zajímají hlavně díky jejich skvělému ztvárnění dvěmi prvotřídními francouzskými hereckými hvězdami a díky záludnostem, jenž jim nastražil nevyzpytatelný osud. Nevím, zda-li to byl záměr, ale k příběhu lze přistupovat i skrze fatalismus.

Domino

Scénář je dostatečně spletitý, aby udržel vaši pozornost po celých sto minut a zároveň netrpí zmatečností, což byl hlavní kámen úrazu českých Sametových vrahů zahlcených nepodstatnými figurkami. Ve Válce policajtů má i ta nejmenší epizodka svou pevnou roli, nic nenadbývá, i když to tak zpočátku vypadá. Obratnost, s jakou scénáristé poskládali jednotlivé dílky do celistvé mozaiky, bere dech. Například zdánlivě úplně zbytečná linie s bývalou prostitutkou a jejími osobními problémy se ukáže být naprosto zásadní. Myslím, že mnoho nepokazím prozrazením, že pointa má podobný charakter jako závěr Dvanácti opic.

Nelítostný souboj

Výborně funguje rovněž atmosféra filmu – temnota, deprese, beznaděj –, které pomáhá rovněž rodinné zázemí obou poldů. Protože, co cennějšího může být v ohrožení, než životy vašich bližních? Díky tomu například dostává zcela netušený rozměr úplně první scéna s mužem brečícím ve vězeňské cele. „Kdo to je? Proč brečí?“ Ptáte se sami sebe. Když na tuto scéna přijde řada, už vám bude všechno jasné a nejspíš pochopíte, proč zrovna jí celý film začíná. Samotná režie je spíše pouze uspokojivá, než přímo ohromující, za ocenění stojí snaha jít v osvědčených šlépějích Michaela Manna a jeho Nelítostného souboje, což je obzvlášť zjevné v ultrarealistické (a ultrachaotické) scéně přestřelky. Výstavbě dramatického oblouku však nelze nic vytknout, už dlouho jsem neviděl tak precizně gradující krimi. Jednotlivé scény na sebe navazují pěkně chronologicky a většinou jste ihned „v obraze“, nemusíte dlouho tápat, oč v tom kterém záběru zrovna jde.

Kdo s koho

Samostatný odstavec si bezesporu zaslouží herecké obsazení. Daniel Auteuil předvádí výkon psychologicky procítěný téměř stejně nenapadnutelným způsobem jako v Protivníkovi, „téměř“ pouze kvůli razantní žánrové odlišnosti. Rovněž Gérard Depardieu překračuje svůj standard – místy je dokonale slizký, místy je vám ho až líto. Je zajímavé vnímat vývoj vlastního vztahu k oběma postavám. Osobně jsem zprvu Vrinkse vnímal jako zkorumpovaného hajzla, zatímco Kleina jako nepříznivými okolnostmi zdeptanou trosku, postupně mé sympatie začaly inklinovat k opačné straně, aby se v závěru rozdělily rovným dílem mezi (anti)hrdinu Auteuila a (anti)hrdinu Depardieua. Čemu věnovali zvláštní pozornost nejspíš především Francouzi, je pak konfrontace jejich největších současných hereckých hvězd v jednom filmu. Podobný rozruch, avšak mezinárodního charakteru, vzbudil zmiňovaný „nelítostný souboj“ mezi Al Pacinem a Robertem De Nirem.

Válka policajtů

Pokud hledáte poctivou detektivku ze staré školy, budete zklamáni, Válka policajtů pohřbívá veškeré ideály o práci potíračů zločinu minimálně šest stop pod zem. Úspěšně se snaží o střízlivý pohled na práci i osobní životy dvou policajtů, kteří rozhodně nepůsobí jako z nešikovně střižené šablony. Jejich jednání má logiku, jejich osudy jsou komplikované jako život sám. Díky vybroušenému scénáři a intenzivním hereckým výkonům patřil můj zážitek z tohoto filmu k těm těžko zapomenutelným a to o víc, jak skromná byla má očekávání. Perfektní francouzský krimithriller překonávající naprostou většinu žánrově spřízněných děl ze zámoří? Není to přímo vyvrácení slov „zázraky se nedějí“? Pokud jste přesvědčeni, že se skutečně nedějí, Válka policajtů by ve vás přinejmenším mohla zasít zrnko pochybnosti.

Herecké výkony: 95%
Scénář: 95%
Režie: 80%

Celkové hodnocení: 90%

Film týdne (9)

Na západní frontě klid
(All Quiet on the Western Front, 1930)

Žili jsme mladě a dravě,
když zlákala nás válka.
Hnala nás touha po slávě,
chyběla nám morálka.

Již první dny výcviku,
ztratili mnozí ideály.
Bylo jim do breku,
z buzerace generály.

Špínou a blátem jsme se plazili,
poslouchaje pošťáka.
Vztekem málem jsme jej zabili,
zákeřného všiváka.

A pak to začalo,
fronta – první linie.
Mnoho nás skonalo,
mnoho nás nežije.

Pomalu plynuly dny,
krytem otřásaly výbuchy,
spánek veškerý žádný,
jenom nervové poruchy.

Několik dní nebylo co k jídlu,
náš kuchař byl největší srab.
Toužili jsem po vodě a mýdlu,
psychicky deptal nás svrab.

Pak náhle, znenadání,
ticho, boží klid.
Byli jsme vylekaní,
co když je tam yperit?

První odvážlivec vychází,
kouká – nikde, nic.
Vtom kulka si jej nachází,
pozná zemi, jeho líc.

Ti druzí nezahálí,
jenom tiše čekají,
a pak pálí,
šanci nám nedají.

Tohle jsme tehdy chtěli?
Kvůli tomu jsme jásali?
Teď jsme již zapomněli,
proč nás sem poslali.

Žádný za vlast boj,
jen strach, špína, hlad.
Boj se vojáčku, boj,
stejně zhyneš mlád.

Není důvod žít,
není se kam vracet.
Jinde chci být,
chce se mi zvracet.

Nikdy nebudeme hrdiny,
nikdo nepochopí nás.
Jenom na hrob květiny
a válka začne zas.

P.S: Doufám, že mi tento literární prohřešek všichni poetové odpustí, zároveň bych vás však chtěl vyzvat k vlastní básnické tvorbě na vánoční téma. Své výtvory mi můžete posílat na e-mail (srajerMartin(alt64)seznam.cz), pokud se mezi nimi vyskytne nějaký alespoň trochu publikovatelný, rád jej zde uveřejním. Tvořte a posílejte nejpozději do 20. 12. 06.

TV tipy na deset dní

Televizní tipy jsem nějakou dobu úspěšně zanedbával, nicméně věřím, že vám tato rozšířená nálož bude dostatečnou satisfakcí.

5. 12. Network (Cinemax, 20:00) – osvědčené drama z atraktivního televizního prostředí
Ucho (CS Film, 22:00) – slavný český „trezorový“ film, prý jeden z vůbec nejlepších
Vojákova dívka (ČT 2, 0:15) – nejen na ČSFD velmi dobře hodnocené drama podle skutečných událostí

6. 12. Dr. House (Nova, 22:15) – pokud vám není lehce cynický humor cizí, neváhejte

7. 12. Muž, který nebyl (ČT 2, 22:10) – stylová pocta filmům noir od bratří Coenů
Stezky slávy (MGM, 22:45) – velice působivé protiválečné drama, jeden z nejlepších filmů Stanleyho Kubricka
Brubaker (Prima, 23:35) – dojemné vězeňské drama s charismatickým Robertem Redfordem

8. 12. Black Books (ČT 2, 22:50) – den ode dne kultovnější britský sitkom se specifickým druhem humoru

9. 12. Kung-fu mela (Cinemax, 20:00) – potrhlá hongkongská parodie všeho možného, ještě mnohem šílenější než Šaolinský fotbal
Přelet nad kukaččím hnízdem (ČT 1, 21:25) – pochybuji, že byste to ještě neviděli, ale kdyby snad náhodou…
Barton Fink (Dvojka, 22:00) – další film bratří Coenů a opět hodný pozornosti
Válka policajtů (Markíza, 22:30) – výborný francouzský krimithriller se špičkovým obsazením

10. 12. West Side Story (ČT 2, 16:20) – muzikál se vším všudy, zasloužených deset Oscarů
Legendy z Dogtownu (HBO, 20:00) – pro mě největší filmové překvapení loňského roku, podívejte se na to i pokud skateboardům vůbec nerozumíte, nebudete litovat
Všichni dobří rodáci (CS Film, 20:00) – drama Vojtěch Jasného objevující se pravidelně na předních příčkách anket o nejlepší český film
Návrat do Cold Mountain (Prima, 20:05) – romantický, historický, dobrodružný velkofilm, který navzdory délce nenudí a je přímo lahůdkově obsazený

11. 12. Zoufalé manželky (Prima, 21:20) – trošku telenovela, trošku detektivka, trošku černá komedie, každopádně zábavný seriál

12. 12. Derren Brown – Mesiáš (ČT 2, 20:30) – copak si na nás asi známý šarlatán vymyslel tentokrát
Stemaboy (HBO 2, 18:55) – tentokrát něco pro milovníky japonského anime

13. 12. Simpsonovi (ČT 1, 15:30) – když není nic lepšího, s touto klasikou rozhodně nešlápnete vedle

14. 12. Trosečník – Finále (Prima, 21:20) – ne zrovna exkluzivní čas pro vyvrcholení jedné „velkolepé“ reality show, ale stejně mě zajímá, kdo vyhraje