Všelijaké postřehy k Hanebným panchartům

Tři týdny od jejich premiéry jsem konečně měl možnost vidět znovu Hanebný pancharty a krom utvrzení se v domněnce, že jde o jeden z nejpozoruhodnějších hraných filmů posledních dvou dekád, mne ještě víc než napoprvé potěšily různorodé narážky a odkazy a pomrkávání na diváky nejenom filmově sběhlejší. Na základě zkušeností s dřívějšími Tarantinovými filmy budou asi mnozí hledat něco víc i tam, kde nic víc není. Proč ne, Pancharti jsou tomuto způsobu hry otevřeni a krom diskuze s divákem vybízejí i k následné diskuzi mezi diváky. Což k filmu, jehož pověst jej předchází a jenž je sám o pověstnosti a její měnnosti, sedí. Následuje netříděný výběr různě relevantních postřehů, z nichž jistě část bude totožná s postřehy jiných a část ležet úplně mimo mísu, ale, zkrátka a jasně: tohle jsem tam viděl.

Pro každý případ a taky pro ty, kdo s Pancharty ještě neměli tu čest: obsahuje jeden spoiler vedle druhého!

• Během úvodních titulků je vystřídáno celkem pět různých fontů písma (jeden zvláštní pro „Inglourious Basterds“), což lze vnímat jako předpřípravu na žánrovou rozmanitost snímku i na hafo jazyků v něm užívaných (angličtina, francouzština, němčina, italština, Pittova „basterdština“).
• Sklenici mléka jako naoko nevinnou součást vyprávění použil Hitchcock v Podezření (1941).
• Orámování Landy sledujícího utíkající Šošanu je připomenutím záběru z Fordových Pátračů (1956). Záběru objevujícím se tak často v různých knihách a časopisech, že jej znají i lidé, kteří Pátrače dosud neviděli (jako třeba já).
• Útěk zablácené Šošany připomíná nejeden útěk hrdinky nejedné hororové vyvražďovačky (z poslední doby remake Posledního domu nalevo, Jezero smrti).
• Wicki během druhé kapitoly spadne na klopu žlutý list nápadně připomínající pěticípou židovskou hvězdu.
• G.W. Pabst byl v Německu, z něhož před válkou odešel do USA, vnímán jako persona non grata, při pozdějším promítání Bílého pekla (1929) dala jeho jméno z titulků odstranit samotná Riefenstahlová.
• Šošana si v Paříži změnila jméno na Emmanuelle (notoricky známá série soft pornových snímků) Mimieux (příjmení zejména v 60. letech hrající americké herečky).
• Žena v kavárně se Zollerovi představuje jako Babette, při vyslovení tohoto nezvyklého jména asi mnohé napadne název oscarového dánského filmu Babettina hostina (1987).
• Vztah bílé ženy (Šošana) a černocha (promítač Marcel) – Othello.
• Šošanin roztomile vyjevený výraz během posezení s Goebbelsem je jako vyňatý s nějaké romantické komedie (s Meg Ryanovou).
• Aranžmá, do nějž je „zasazen“ Winston Churchill jako by vypadlo z filmu Davida Lynche.
• Hicoxovo vyřčení jména filmu Paris – When It Sizzles (1964) nelze přeslechnout.
• Od identifikačního nasazování střevíce vede přímá cesta k Popelce. Tarantino si navíc mohl dovolit truffautovsky-fetišistický detail kotníku, který nepůsobí násilně.
• Některé záběry z Pýchy národa mají blízko ke sniperské scéně ze Zachraňte vojína Ryana, jiná zjevně odkazuje ke Křižníku Potěmkin (vystřelené oko).
• Scéna zabití Zollera a Šošany asociuje filmy-noir, femme fatale nakonec přece jenom nepřelstí svůj mužský objekt.
• Požár v kině a následné panika vzdáleně připomíná scénu z posledních minut Hitchcockovy Roztržené opony (1966).
• Vtrhnutí do Hitlerovy lóže vypadá jako scéna ze Zjizvené tváře, následné rozstřílení Hitlerovy tváře má nejspíše upomínat k podobně katarznímu závěru dramatu Jdi a dívej se (kde šlo pochopitelně jenom o Hitlerův portrét).
• Landa má svými gesty a arogancí mnohé společné s Merovingianem (Lambert Wilson) z Matrixu.
• Filmy, které je dobré vidět: Bílé peklo (1929), Ďáblové v oblacích (1954), Divoká banda (1969), Kid (1921), King Kong (1933 nebo novější), Ten prokletý obrněný vlak (1977), Tucet špinavců (1967)

Třetí muž

Řekni to beze slov

Jsou filmy, v nichž se mluví a pak jsou filmy, které mluví. I když se v nich moc nemluví. Do druhé skupiny i do četných žebříčků nejlepších filmů všech dob patří Třetí muž. Svými vizuálními kvalitami si nezadá s mistrovskými díly Orsona Wellse a byl to právě Welles, představitel vedlejší, ale zásadní role, kdo dělal během natáčení nejvíce problémů.

Liknavost slavného režiséra přiměla o něco méně slavného Carola Reeda použít několikrát dvojníka. Domněnky, že Welles všechny své scény sám režíroval, berme raději jako pouhý vedlejší produkt kultu vytvářeného okolo jeho kolosální osoby. Věrohodnější je tvrzení, že upravil některé ze svých hlášek, jak moc byl „ponořen“ do postavy Harryho Limea. Částečně tím ukradnul druhou identitu autora scénáře Grahama Greena, z jehož plného jména Harry Graham Greene bylo jméno filmového (anti)hrdiny vyvozeno.
Ale zpátky k Wellesovi, který si podobnými rolemi možná vydělával na režii filmů, které po předchozích zkušenostech nechtělo zaštítit žádné velké studio, v jeho případě to ale neznamenalo odbitou práci. Stačí jeden krátký záběr tváře, na které koexistuje pohled vraha malých dětí a muže, který sám zůstává dítětem, a váš zájem o děj filmu vyletí do závratných výšin. Zlom, šokující odhalení, jemuž předchází obrazová indicie s kočkou. Ta nejvybroušenější slova filmového jazyka.

Mám rád tyhle neupachtěné filmy, v nichž není prostor pro žvanění a postavy jsou natolik dobře napsané, že si jejich jména pamatujete několik dní po zhlédnutí. Důkladná práce je znát na všech složkách činících kvalitní film kvalitním filmem. Tři nejdůležitější jsou přítomny v titulkové sekvenci (záběru). Vtipný, ale znepokojující detail citerových strun. Zvuk a obraz, který nečekáte. Vyvedeni z míry prvním záběrem. Hudba (nepatřičná a proto oživující libovolnou scénu). Kamera (skutečný vypravěč filmu). Režie (srozumitelná práce s konotativními významy). Symfonie.

Vizuální styl Třetího muže bezpochyby vychází z expresionismu. V kose snímaných záběrech ale nenajdete náznak manýry, mají své opodstatnění. Znejišťují, upozorňují na výlučnost toho, co Holly zažívá. Reálnost dění je zpochybňována, mrtví ožívají a kdo ví, jestli Holly (foneticky k nerozeznání od holy = svatý) nepronásleduje jenom ducha. Někdy naklánění tu na pravou, tu na levou stranu vyvolává dojem, že jste na houpačce ovládané někým cizím. Od procházení útlými ulicemi noční Vídně navíc není nikdy daleko k mystériu, ke snu. Společně s nevraživosti místních, sazemi zvláštního humoru a počáteční nedosažitelnosti „třetího muže“ se občas můžete cítit jako v novele od Kafky. Zámek revival.

Rozbombardovaná Vídeň, kde se skutečně natáčelo, hraje nesmírně důležitou roli. Válka zohyzdila její tvář a jak vyjde později najevo, zlo metastazovalo i pod povrch, ale něco dobrého v té temnotě přece zůstat muselo. Reed tuší a proto jí na jednu stranu zobrazuje neorealisticky, připomínajíc válečné memento, ale zároveň si všímá magie místa s takovou minulostí. Zapomenutou minulostí? Ve městě rozděleném do několika zón přebývají cizinci ze všech koutů Evropy. Uvízli v bludném kruhu. Nově příchozí Američan, zástupce jiné země i jiného typu filmů, je ještě víc bezradný. Byl jinde, neví, co se tu událo, netuší, co se bude dít.

Potěcha z postupného objevování není stejně jako celý příběh tím primárním. Důležité jsou symboly, jejichž význam přetrvá. Vržení kostek, číslo sedmnáct na vlakovém sedadle, dlouhé čekání na člověka, který vás nakonec ostentativně mine. Osud byl určen, zkuste jej zvrátit.

The Third Man (Velká Británie 1949)
délka 104 minut

režie: Carol Reed; scénář: Graham Greene; kamera: Robert Krasker ; hudba: Anton Karas; hrají: Joseph Cotten (Holly Martins), Alida Valli (Anna Schmidt), Orson Welles (Harry Lime)

umístění v IMDb TOP 250 (k 4.9.09): #57

Nejlepší horory

Napsat, že hororové filmy nevyhledávám, lžu. Pravda, nereprezentují můj oblíbený žánr, ale se zvrhlou potěchou jeden dva měsíčně rád zhlédnu. Jen tak, pro strach, pro emoci, které se mi v normálním životě tolik nedostává. Bohudík. Právě míra strašidelnosti byla hlavním kritériem při výběru desítky nejlepších hororů. Stejně jako každý jiný žebříček je tento zcela subjektivní, možná ještě víc než u jiných žánrů, neboť v případě hororů hrají mnohdy významnou roli okolní podmínky, včetně těch povětrnostních. Sledovat některé z níže uvedených za denního světla a se skupinou lidí, kteří jsou vůči filmovému děsu imunní, bude efekt jistě slabší. Protože si uvědomuji, že absenci mezníků žánru v TOP 10 mohou hororoví fandové vnímat jako dráždění jedovatého hada pravou bosou nohou, zařazuji pár z těchto filmů pod čaru (a nejspíš to bude vnímáno jako provokace mnohonásobně větší).

1. Osvícení (1980): Jedním slovem dokonalé. Více slovy horor, který je geniálně promyšlený od prvního do posledního záběru a exceluje v něm Jack Nicholson, v tomto případě snad vážně posedlý ďáblem. Tajemství obestírající zápletku (slavný poslední záběr) vás navíc nutí se k Osvícení neustále vracet a vymýšlet nové teorie okolo Jackova šílenství.

2. Spalovač mrtvol (1968): Obrazovou a zvukovou složkou bezpochyby horor, ale hláškami také mrazivě černá komedie a výkonem Rudolfa Hrušínského „hloubkové“ psychologické drama. Jenom vypsání scén, které se staly legendami by zabralo pár odstavců. Vhodné pro milovníky věnečků i rakviček.

3. Upír Nosferatu (1922): Ten film trochu zestárl a některé scény dnes vyvolávají chechot zlomyslných diváků, ale pořád obsahuje dostatek hororové materiálu, abyste si uvědomili, že tady někde začínají kořeny žánru.

4. Suspiria (1978): Dodnes jediný film, který jsem nedokázal sledovat potmě. Enormní napětí mne po pár desítkách nervydrásajících minut přinutilo rozsvítit. Šlo o ukázkový příklad projekce ve správný čas (dlouhá prosincová noc) a na správném místě (prázdný byt). Zatím jsem nenabral odvahu zhlédnout Suspirii znovu a případně s racionálním odstupem změnit své rozklepané hodnocení.

5. Sirotčinec (2007): Společně s Těmi druhými Alejandra Amenábara nejlepší příklad moderního atmosférického hororu, při němž jste napjatí tím více, čím méně vám je ukázáno. Vzorová práce s kamerou a obehranými hororovými klišé (stejně sebou ucuknete). A fantastický příběh, v něčem připomínající Faunův labyrint, také není k zahození.

6. Úsvit mrtvých (2004): Klasický táhlý zombie horor nečekejte, zdejší zombíci by udělali konkurentem Usaina Bolta i toho, komu z hodin tělocviku naskakovala ošklivá vyrážka. Zack Snyder natočil film akční, hodně krvavý a neskutečně natřískaný šílenými nápady, přesto ve své podstatě hororový.

7. Deník mrtvých (2007): Slovy Františka Fuky by nejspíš šlo o „meta-cosi“ horor. Důkaz, že praotec zombie subžánru George A. Romero nezamrzl v pozdních šedesátých letech a rád si pohraje i se současnými technologiemi. Film se pohybuje na rozmezí mediální satiry, teen vyvražďovačky a mystifikace, což neznamená, že by v něm chyběly momenty čiré hrůzy. Jestli před sledováním hororů preventivně odkládáte intelekte ve foyer, vícevrstvý Deník mrtvých vás usvědčí z podceňování.

8. [Rec] (2007): Nejenom nelítostným vyzněním dosti krutá španělská „reality show“. Podobně jako Deník mrtvých (nebo Monstrum) je celý film jakože natáčený nefilmovou kamerou v rukou jedné či více postav. Nepříjemně stísněným dějištěm je od okolního světa odříznutý barák, servírují se bolestivá úmrtí doprovázená chlístanci krve a jako bonus několik scén (zejména ta na půdě), kdy jsem musel odhodit masku slušňáka a sprostě zaklít.

9. Ring (1998): Strach má šikmé oči. Děsu po asijsku se děsím nejvíc, možná proto jsem zatím neviděl tolik japonských, jihokorejských, ale třeba taky thajských hororů. Mají-li všechny stejně jako Ring charakter zátěžové zkoušky kardiostimulátoru, možná dělám dobře. Už teď si plánuji, jak budu své děti odrazovat od přílišného sledování televize povídáním o jisté černovlasé dívence. Chválený americký remake podle mne zdaleka nedosahuje síly originálu.

10. Šestý smysl (1999): Bohužel jsem dopředu znal opravdu zásadní pointu, což zas až tolik nemění na působivosti i v jiných ohledech unikátního filmu. Zatímco mnozí očekávali další ukázky indické filmové magie, ukázalo se, že šlo o začátek Shyamalanova konce (ač sám považuji Vesnici i Ženu ve vodě za odvážné a inteligentní hrátky s divákem).

_________________________________________________________________

Výběr „unterTop10“ hororů, jejichž kinematografický význam respektuji, ale mezi své oblíbené filmy je pravděpodobně nikdy nezařadím; řazeno od nejlepšího: Martin (1977), Moucha (1986), Věc (1982), Ptáci (1963), Texaský masakr motorovou pilou (1974), Halloween (1978), Vymítač ďábla (1973), Přichází satan (1976), Poltergeist (1982), Pátek třináctého (1980)