Archiv Leden, 2015

Text o filmu prozrazuje i to, co je před jeho zhlédnutím lepší nevědět

„Are you paying attention?“

Turingova úvodní otázka (ve správnou chvíli zopakována) předznamenává vypravěčské uchopení matematikova života jako napínavého thrilleru spíše než jako akademického životopisu. Důmyslná distribuce informací, nutící nás k plné pozornosti a samotnému dešifrování záměrů a pravé povahy postav, je nadřazena komplexnosti fakt a jejich jasné prezentaci.

Scenárista Graham Moore příběh splétá dohromady ze tří paralelně běžících časových rovin, z nichž jedna nese znaky detektivního vyšetřování, druhá válečně špionážního thrilleru (viz pozornost věnovaná procedurální rovině práce s informacemi) a třetí má nejblíže dramatu o dospívání. Všechny tři přitom směřují ke stejnému cíli – k pochopení Alana Turinga, který, jak se dozvídáme ještě před úvodními titulky „is hiding something“.

Výsledný portrét, k jehož předložení film směřuje, představuje paradoxně největší slabinu Kódu Enigmy. Jako hnací motor jednání geniálního kryptoanalytika je odhalena jeho nenaplněná (a nenaplnitelná) dětská láska (a láska v jiné podobě se pak stává rovněž klíčem k rozlousknutí Enigmy).

Turingovo stáhnutí se do světa čísel a strojů, jimž postupně porozuměl dost na to, aby mohl přispět k porážce Hitlera, je namísto složitějšího souboru motivací odůvodněno výhradně jeho „jinakostí“ a nemožností realizace v citové oblasti (svůj kladný vztah k outsiderům poprvé projeví po nastoupení do vlaku, kdy věnuje chápavý pohled chlapci, který si v chumlu rozdováděných kamarádů cosi zapisuje do notesu; později lze právě tímto rysem jeho osobnosti vysvětlit, proč dá šanci Joan, které jako ženě v maskulinním světě rovněž náleží outsiderská pozice). Svého nejlepšího přítele se rozhodl oživit alespoň v podobě stejnojmenného proto-počítače (ve skutečnosti se stroji říkalo Bomba), se kterým coby zneuznaný génius také tráví poslední osamělé roky svého života.

Přes nastíněnou tematickou banalizaci je obdivuhodná grácie, s jakou jsou do sebe jednotlivé vyprávěcí roviny zaklesnuté, jak jedna doplňuje druhou, jak se pracovní stává neoddělitelným od osobního. Jako nejnázornější příklad semknuté vyprávěcí struktury může posloužit krkolomná replika „Sometimes it is the people who no one imagines anything of who do the things that no one can imagine.” Alan ji poprvé slyší od Christophera (20. léta), za války ji sám v pozměněném kontextu „předá“ Joan, která mu ji na konci filmu (50. léta) vrátí. Kruh se uzavírá.

Přechody mezi jednotlivými časovými rovinami, stejně jako integrace makroperspektivy do komorního příběhu party „hackerů“, nejsou nikdy nucené, nenarušují hladký běh vyprávění. První flashback do Turingových školních let například vidíme po Menziesově kousavé narážce, že Alan ve škole zřejmě nepatřil k oblíbencům. Na Turingovu homosexualitu je poprvé explicitně poukázáno jako na výsledek vyšetřování v roce 1951, aby se Turing o chvíli později, avšak tentokrát v roce 1941, spolupracovníkovi na vlastní svatbě přiznal, že je gay.

Zvolená dramaturgická výstavba připomíná křížovky, v nichž se také jedno slovo napojuje na další a nezáleží na tom, v jakém pořadí, zda odshora dolů nebo zleva doprava, budeme jednotlivá políčka vyplňovat. Doplňování dalších informací do skládačky Turingova života ale oproti luštění nenabízí intelektuální slast, nýbrž – v souladu s protagonistovým názorem, že některá tajemství je v první řadě nejlepší neznat – bezmoc a frustraci. Rozšíření vypravěčského hlediska, které by ve válečné rovině mělo jinak patřit vyslýchanému Turingovy, na celý Londýn, zase odůvodňuje masové luštění testovací křížovky. Jindy vidíme týdeníkové záběry jako ilustraci Turingova obecněji pojatého komentáře.

Narativnímu účelu dobře slouží také zjednodušená charakterizace Turinga jako nerda s Aspergerovým syndromem – vývoj vyprávění je podmíněn jeho alespoň částečným začleněním se do týmu (k čemuž mu pomůžou lekce empatie od Joan), který mu na oplátku vyjádří podporu v krizovém okamžiku (po hodině filmu, kdy je zároveň stanoven měsíční deadline).

Pro vyprávění, stejně jako pro Turinga, jsou emoce v konečném součtu jenom prostředkem, jak se dostat k zásadním informacím. Všechno, manželství nevyjímaje, slouží a směřuje ke splnění úkolu, k vyřešení rébusu. Postava Joan současně zvýrazňuje motiv společenské marginalizace, které čelí žena stejně jako homosexuál. Turing i jeho budoucí manželka jsou nuceni lhát nejbližšímu okolí (ona rodičům, on jí), díky čemuž před námi při aplikování queer čtení vystoupí pozoruhodný vztahový trojúhelník – viz víceznačné pohledy, které si mezi sebou vyměňují Hugh Alexander a Turing a způsob, jakým se Joan vyjadřuje o Alexandrovi.

Lze spekulovat, nakolik byli tvůrci a Cumberbatch při modelování ústřední figury ovlivněni současnou poptávkou po citově nesmělých hrdinech, kteří nečiní rozhodnutí správná, nýbrž logická, milují intelektuální výzvy („I like solving problems“) a technologie (Enigmu Turing zálibně okomentuje větou „It’s beautiful“), zatímco lidská řeč je pro ně složitým kódem (nutností od mládí luštit, co druzí myslím tím, co říkají, je – opět dosti zkratkovitě – osvětleno, jak Alan pronikl do světa šifer).

Film tento populární charakterový typ na základě svého respektu ke konvencím špionážního žánru posouvá do zneklidňující a poměrně aktuální polohy, když odhaluje, že je Turing, který byl přesvědčen, že pravidla hry sám ovládá, je ve skutečnosti hráčem ve větší (a neovládnutelné) hře někoho jiného.

Před odmítnutím Kódu Enigmy jako vulgarizující charakterové studie se doporučuji zamyslet, zda film opravdu má být komplexním psychologickým portrétem významného muže. Podle mne svou vlastní strukturou usiluje o zprostředkování abstraktnější složky Turingovy osobnosti, jeho křížovkářského způsobu uvažování a skládání dat do souvislého celku. Jako vypravěčské puzzle je film Mortena Tylduma plně uspokojující.

The Imitation Game, Velká Británie/USA, 2014, r.: Mortem Tyldum, s.: Graham Moore

Advertisements

Výběr z webu 14

Posted: 25. 1. 2015 in co píší jiní, tipy

Americký sniper, nejpolitizovanější film letošních Oscarů.

Americký sniper ještě jednou.

Co je vlastně zač ten Mortdecai?

Co čekat od letošního Sundance.

Co se děje (a promítá) v Sundance den za dnem.

David Bordwell opět k problematice pan & scan.

Filmové lokace ve filmu a ve skutečnosti.

Holky o Holkách (Girls). Nejen pro holky.

Jak se k sobě momentálně mají ženy a filmový průmysl?

Je dobře, že bude Scarlett Johansson hrát v hrané verzi Ghost in the Shell?

Kritika kritiků Leny Dunham.

Guilty pleasure pro dámy. Nažhavte se na Padesát odstínů šedi.

Padesát odstínů šedi ještě jednou, střízlivěji.

První část rozhovoru Henryho Jenkinse o sociálních médiích a jejich moci.

Selma, Americký sniper a rozpor mezi realitou a fikcí.

Užitečné rady provozovatelům kin.

Výsledky letošních Zlatých glóbů bychom mohli shrnout lakonickým konstatováním, že zvítězil film, který vadil nejméně lidem. Vítězství Chlapectví bych přesto nezlehčoval na vyjádření touhy po klidu v neklidné době. Zvlášť ve světle průběhu večera, kdy několik oceněných dalo najevo, že k dění mimo svůj soukromý vesmír, potažmo mimo území Spojených států, úplně inertní není.

Ačkoli Linklaterův film projevuje z pětice nominovaných nejméně snahy o přesahový společensko-politický komentář (obhajoba práv gayů v Kódu Enigmy a práv černochů v Selmě), jeho produkční historie představuje prvotřídní ukázku velkého odhodlání, pro které Američané tak rádi používají francouzský výraz tour de force. Ten můžeme, ovšem na rovině formálního uchopení a hereckých výkonů, vztáhnout také na Birdmana, který měl podle zahraničních novinářů v Hollywoodu nejlepší scénář. Za stejný film byl dle očekávání oceněn Michael Keaton, který kromě herectví nepochybně zabodoval rovněž zásluhou přidruženého příběhu o velkém comebacku.

Fakt, že se Birdman nestal zároveň nejlepší komedií, můžeme vnímat jako další příklad upřednostnění únikové zábavy před satirou ze světa hereckých primadon, oslavou solidarity homosexuálů (Pride) nebo pohádkovou dekonstrukcí (Čarovný les). Přestože je Grandhotel Budapešť právem označován za nejdospělejší film Wese Andersona, stále jde o rozverné vyprávění, vsazené navzdory alibistickému válečnému rámci do světa tak syntetického a pestrobarevného, že připomíná amalgám velkého hračkářství a cukrárny.

Ceny ve vážných hereckých kategoriích byly rozdány hercům, kteří dokázali nejvýrazněji zahrát ztrátu kontroly nad svými těly. Eddie Redmayne v jinak kvalitativně podprůměrné Teorii všeho svádí coby Sthephen Hawking boj s laterální sklerózou, Julianne Moore v poněkud exploatačním dramatu Still Alice s Alzheimerem. Pokud byli Redmayne a Mooreová oceněni za herectví, které je vidět (podobně jako je ve zbytečně doslovném Leviatanovi vidět, co si režisér myslí o současné ruské vládě), J. K. Simmonse si sošku domů odnesl za výkon, který je hlavně slyšet. Třeba ale dodat, že coby sadistický učitel hudby neměl ve své kategorii výraznou konkurenci (podobně jako Amy Adams, jejíž převážně vážné Big Eyes se nedopatřením octly mezi komediemi).

Zohlednění jazzového indie thrilleru Whiplash nás dostává k nejpozoruhodnějšímu jevu letošních Glóbů. Hodně cen posbíraly filmy uvedené do kin začátkem roku. Chlapectví a Whiplash měly premiéru v lednu na festivalu v Sundance, Grandhotel Budapešť o měsíc později v Berlíně. Možná i zásluhou permanentního „bzukotu“ o těchto filmech na sociálních sítích bylo porušeno nepsané distribuční pravidlo, podle něhož významné filmové ceny vyhrávají primárně filmy uvedené do kin až na podzim a v prosinci.

Větší koncentraci překvapení než filmové ceny na každý pád přinesly televizní kategorie. Oproti cenám Emmy nevítězila známá jména, ale novinky. Dokonce novinky odvážné a v něčem inovativní. The Affair nahlíží téma mimomanželské nevěry mimořádně dospěle a za užití mozaikovitého „rašomonského“ vyprávění, Transparent je po House of Cards (rovněž oceněn) a Orange is the New Black dalším z úspěchů digitální televize (tentokrát Amazonu) a zároveň otevřeně řeší nejednoduchou transgender problematiku.

S dvojím vítězstvím černohumorného Farga nad opravdu temným Temným případem se vracíme k tomu, co by mohlo být leitmotivem letošních Glóbů – upřednostňování lehčí (obsahem i produkčními hodnotami) zábavy před těžšími filmy. Možná skutečně na vyvážení nepokojného dění ve světě nebo na důkaz určité přejedenosti seriózními akademickými dramaty, možná jen díky účinnější lobby producentů stojících za vítěznými filmy.

Výběr z webu 13

Posted: 11. 1. 2015 in co píší jiní, tipy

Bordwell, Wyler, radost číst.

Co dělá Hitchcockovy filmy „hitchcockovskými“ (video).

Co je dobré vědět o problému „net neutrality„.

Dvouhodinový audiorozhovor s Paulem Thomasem Andersonem z podcastu WTF, který doporučuji poslouchat pravidelně.

Chlapectví a kouzlo všedního.

Jak Hollywood (ne)využívá sociologických dat.

Kritická debata nad klasickým thrillerem Přepadení vlaku z Pelhamu.

Které filmy loni vládly žebříčkům návštěvnosti, a proč.

Na co se těšit a čeho se bát v roce 2015.

Nebylo už dost životopisných filmů?

Nejlepší DVD a Blu-ray disky roku 2014.

Nejlepší filmy loňského roku ještě jednou, vlastně dvakrát, podle Reverse Shot a podle FANTOMblogu. Nestačí? Opravdu obsáhlá anketa je k nalezení také na stránkách Senses of Cinema. Na stránkách BFI zase naleznete výběr 25 TOP dokumentů.

Některé nové filmy a jejich vztah k internetu.

Ohlédnutí za (stále probíhající) aférou GamerGate.

Opožděná analýza seriálu Knick.

Oscarové filmy a zobrazení vězení v nich.

Proč nemá Wes Anderson velkou šanci vyhrát Oscara.

Rekapitulace hackerského útoku na Sony.

Rozhovor s bratry Dardennovými.

Rozhovor s Michelem Faberem (jeden vyšel také v nejnovější A2)

Se začátkem roku nemůžou chybět ani největší filmové urážky podle Reverse Shot.

Taky jste tolik chtěli vědět, na co koukal a co četl v roce 2014 Steven Soderbergh?

Vyšlo nové číslo Film Commentu, některé články jsou dostupné on-line.